Koruna z mečů

13 Větrná mísa

Aviendha by se byla posadila na podlahu, ale ostatní tři ženy, natlačené v malé kajutě člunu, nenechávaly dost místa, takže se spokojila s tím, že zkřížila nohy na vyřezávané dřevěné lavici připevněné ke stěně. Takhle to nepůsobilo, jako by seděla na židli. Aspoň že byly dveře zavřené a nebyla tu okna, jenom složité řezby ve stěnách pod stropem. Neviděla vodu venku, ale řezbami dovnitř pronikala vůně soli, šplouchám vln o trup a cákání vesel. Dokonce i pronikavý, dutě znějící křik nějakých ptáků prozrazoval velkou rozlohu volné vody. Viděla umírat lidi v tůni, kterou mohli překročit, ale tahle voda byla neuvěřitelně velká. Číst o tom nebylo totéž jako to zakusit na vlastní kůži. A řeka byla tam, kde nastoupily na tento člun se dvěma podivně uslintanými veslaři, nejméně půl míle široká. Půl míle vody a ani kapka se nehodila k pití. Kdo by si uměl představit neužitečnou vodu?

Pohyb člunu se změnil, teď se houpal dopředu a dozadu. To už opustili řeku? Jsou na místě, jemuž se říkalo „zátoka"? To byla ještě širší voda, mnohem širší, jak říkala Elain. Aviendha tiskla ruce na kolena a zoufale se snažila myslet na něco jiného. Pokud ostatní uvidí její strach, hanba ji bude pronásledovat do konce jejích dní. Nejhorší bylo, že tohle navrhla sama, když slyšela, jak se Elain a Nyneiva baví o Mořském národě. Jak mohla vědět, jaké to bude?

Modré hedvábí jejích šatů bylo neuvěřitelně hebké a ona se soustředila na ně. Nebyla na sukně moc zvyklá – pořád toužila po cadin’soru, který ji moudré donutily spálit, když se u nich začala učit – a hedvábné punčochy místo pevné vlny a hedvábná spodnička ji upozornily na vlastní tělo způsobem, jaký ještě nikdy nepoznala. Nemohla popřít, že jsou šaty krásné, ať už se v takových věcech cítila sebepodivněji, ale hedvábí bylo drahé a vzácné. Žena mohla mít hedvábný šátek, který nosila o slavnostech, aby jí ho ostatní záviděly. Několik žen mělo dva. Ale mezi těmihle mokřiňany to bylo jiné. Ne každý nosil hedvábí, ale občas to vypadalo, že ho na sobě má každý druhý. Z krajů za Trojí zemí se sem dostávaly velké štůčky, dokonce role. Lodí. Přes oceán. Voda se táhla k obzoru, a jestli to pochopila dobře, tak na mnoha místech vůbec nebyla vidět země. Při té nemožné představě se málem roztřásla.

Nikdo z ostatních nevypadal, že je mu do řeči. Elain nepřítomně otáčela prstenem s Velkým hadem na pravé race a dívala se na něco, co nebylo uvnitř čtyř stěn. Často ji přemáhaly tyhle starosti. Měla před sebou dvě povinnosti, a i když jí jedna ležela víc na srdci, rozhodla se pro tu, kterou považovala důležitější, za čestnější. Jejím právem a povinností bylo stát se náčelníkem, královnou Andoru, ale ona se rozhodla pokračovat v hledání. Jistým způsobem, ať už bylo jejich hledání jakkoliv důležité, tohle bylo jako klást něco před kmen či společenstvo, přesto na ni byla Aviendha pyšná. Elain občas měla na čest zvláštní názory, jako třeba, že žena může být náčelníkem, nebo to, že se stane náčelníkem jenom proto, že jím byla i její matka, ale šla za tím obdivuhodně. Birgitte, v širokých červených spodcích a krátkém žlutém kabátku, který jí Aviendha záviděla, seděla a pohrávala si s copem do pasu, také ztracená v myšlenkách. Nebo si možná dělala starosti jako Elain. Byla Elaininým prvním strážcem, což Aes Sedai v Tarasinském paláci neustále rozčilovalo, ačkoliv jejich strážcům to zřejmě nijak nevadilo. Mokřinské zvyky byly tak zvláštní, že byla škoda o nich přemýšlet.

Pokud Elain a Birgitte zřejmě neměly nejmenší náladu na mluvení, Nyneiva z al’Mearů, sedící u dveří přímo naproti Aviendze, ho vyloženě odmítala. Ne Nyneiva z al’Mearů. Aviendha se snažila zapamatovat si, že mokřiňané mají rádi, když je člověk oslovuje jen polovinou jejich jména, jakkoliv to připomínalo zamilované oslovení. Rand al’Thor byl jediný milenec, jakého kdy měla, a dokonce ani na něj nemyslela tak důvěrně, ale musela se naučit jejich způsobům, měla-li se za jednoho z nich provdat.

Nyneiviny tmavě hnědé oči hleděly skrz ni. Svírala si silný cop, tak tmavý, jako byl Birgittin zlatý, až měla bílé klouby na ruce, a tvář měla sinalou, se zelených nádechem. Čas od času tlumeně zasténala. Obvykle se nepotila. Naučily s Elain Aviendhu ten trik. Nyneiva byla hádankou. Občas byla odvážná až na hranici šílenství, sténala nad svou údajnou zbabělostí, a tady všem bezstarostně stavěla na odiv svou hanbu. Jak ji mohl pohyb tak rozrušit, když jí nevadila všechna ta voda?

Zase voda. Aviendha zavřela oči, aby Nyneivu neviděla, ale díky tomu jí hlavu naplnil křik ptáků a šplouchání vody.

„Tak jsem přemýšlela,“ promluvila náhle Elain a odmlčela se. „Jsi v pořádku, Aviendho? Ty...“ Aviendha zrudla, ale Elain aspoň nevyslovila nahlas, že při zvuku jejího hlasu vyskočila jako králík. Elain si zřejmě uvědomila, že málem odhalila Aviendžinu tíseň, a jak mluvila dál, vyskočil jí taky na tvářích ruměnec. „Přemýšlela jsem o Nicole a Areině. O tom, co nám včera v noci řekla Egwain. Nemyslíš, že by způsobily nějaké potíže jí? Co bude dělat?“

„Zbaví se jich,“ pravila Aviendha a přejela si palcem po krku. Úleva z hovoru, že slyší hlasy, byla tak velká, až málem funěla. Elain se zatvářila zděšeně. Občas byla až pozoruhodně měkkosrdcatá.

„Mohlo by to být nejlepší,“ ozvala se Birgitte. Jiné jméno neřekla. Aviendha ji považovala za ženu s tajemstvím. „Areina by se mohla časem trochu vypracovat, ale – Nekoukej na mě tak, Elain, a přestaň být v duchu tak škrobená a rozhořčená.“ Birgitte často přecházela z role strážce, který poslouchá, ve starší první sestru, která člověka poučuje, ať už se chce poučit nebo ne. Právě nyní, když výstražně šermovala prstem, byla první sestrou. „Vás dvě by nevarovala, abyste se držely dál, kdyby to byl problém, který by amyrlin mohla vyřešit tím, že je nechá pracovat v prádelně nebo tak.“

Elain ostře frkla nad tím, co nemohla popřít, a upravila si zelené hedvábné suknice, kde je měla vepředu vykasané, aby byly vidět vrstvy modrých a bílých spodniček. Byla oblečená podle místní módy, manžety a límec měla ze smetanové krajky, byl to dar od Tylin Quintary, stejně jako nákrčník ze spleteného zlata. Aviendha to neschvalovala. Horní část šatů, živůtek, byl stejně těsný jako nákrčník, a chybějící úzký ovál látky odhaloval křivky ňader. Procházet se v tom všem na očích nebylo totéž jako potní stan. Lidé v ulicích města nebyli gai’šainové. Ona měla šaty s vysokým límcem pod bradu s krajkou a látky nechyběl ani kousek.

„Kromě toho,“ pokračovala Birgitte, „bych si myslela, že vám bude větší starosti dělat Marigan. Mě teda děsí až na půdu.“

Toto jméno k Nyneivě proniklo, jak taky mělo. Přestala sténat a narovnala se. „Jestli po nás půjde, tak ji prostě znova usadíme. My... my...“ Nadechla se a významně se na ně podívala, jako by se s ní hádaly. Slabším hlasem ale řekla: „Myslíte si, že po nás půjde?“

„Lámat si s tím hlavu nám neprospěje,“ sdělila jí Elain mnohem klidněji, než by se dokázala ovládnout Aviendha, když by si myslela, že si ji poznačila některá Duše Stínu. „Prostě budeme muset poslechnout Egwain a mít se na pozoru.“ Nyneiva zamručela cosi nesrozumitelného, což bylo nejspíš jenom dobře.

Znovu se rozhostilo ticho, Elain se propadla do ještě zachmuřenějšího zamyšlení než předtím, Birgitte si rukou podpírala bradu a mračila se do prázdna. Nyneiva pořád tiše mručela, ale obě ruce si teď tiskla na břicho a občas se odmlčela a polkla. Šplouchání vody znělo hlasitěji než předtím, a křik ptáků taky.

„Taky jsem přemýšlela, skoro-sestro.“ Ještě se s Elain nedostaly k tomu, aby se navzájem adoptovaly jako první sestry, ale byla si jistá, že k tomu brzy dojde. Už teď si kartáčovaly vlasy a každou noc si prozradily tajemství, které neřekly nikomu jinému. Ale tahle ženská Min... To bylo na později, až budou samy.

„O čem?“ zeptala se Elain nepřítomně.

„Naše hledání. Připravujeme se na úspěch, ale jsme tak daleko, jako jsme byly na začátku. Dává smysl nepoužít všechny zbraně, které máš po ruce? Mat Cauthon je ta’veren, a my se mu přesto vyhýbáme. Proč ho nevzít s sebou? S ním bychom tu mísu nakonec možná našly."

„Mat?“ vyjekla Nyneiva nevěřícně. „To by sis stejně dobře mohla nacpat za košili kopřivy! Nesnesla bych ho, ani kdyby měl tu mísu v kapse.“

„Á, buď zticha, Nyneivo,“ zamumlala Elain bez důrazu. Udiveně zakroutila hlavou a mračení druhé ženy si nevšímala. „Urážlivá“ Nyneivu vystihovalo jenom nedokonale, ale ony na ni všechny byly zvyklé. „Proč to nenapadlo mě? Je to tak zřejmé!"

„Možná,“ zamumlala suše Birgitte, „máte v hlavě tak pevně usazenýho Mata rošťáka, že ani nevidíte, jak by se dal jinak využít.“ Elain po ní vrhla chladný pohled, bradu měla zdviženou, potom se náhle zašklebila a váhavě kývla. Kritiku tedy rozhodně nepřijímala lehce.

„Ne,“ řekla Nyneiva a dařilo se jí mluvit ostře a zároveň chabě. Nemocná barva ve tváři se jí prohloubila, ale už to asi nebylo způsobeno houpáním člunu. „To nemůžete myslet vážně! Elain, víš, jakej umí být protiva, jak je umíněnej. Pořád trvá na tom, že s sebou bude vodit ty vojáky, jako na přehlídce. A zkus něco najít v Rahadu s vojákama za zadkem. Jen to zkus! Ve dvou krocích se pokusí ujmout velení a bude nám mávat pod nosem tím svým ter’angrialem. Je tisíckrát horší než Vandene a Adeleas, dokonce než Merilille. Podle toho, jak se chová, byste si myslely, že vlezeme do medvědího doupěte, jenom abychom se mohly kouknout na medvěda!“

Birgitte se pobaveně zasmála a vysloužila si zamračený pohled. Zatvářila se tak nevinně, až se Nyneiva zakuckala.

Elain se ji snažila uklidnit. Nejspíš by se snažila dojednat mír i při vodní mstě. „On je ta’veren, Nyneivo. Mění vzor, mění šance, už jenom tím, že je tady. Jsem ochotná připustit, že potřebujeme štěstí, a ta’veren znamená víc než štěstí. Kromě toho tak můžeme chytit dva ptáky do jednoho oka. Neměly bychom ho nechat pořád pobíhat volně, bez ohledu na to, kolik máme práce. To zatím nikomu neprospělo, a jemu ze všeho nejméně. Potřebuje vychovat, aby se hodil do slušné společnosti. Od začátku mu přitáhneme uzdu.“

Nyneiva si se značným důrazem uhlazovala sukně. Tvrdila, že se o šaty nezajímá o nic víc než Aviendha – aspoň ne o to, jak vypadají, pořád mumlala, že prosté dobré sukno je dobré pro každého – přesto měla své modré šaty žlutě prostřihávané na suknici a rukávech a sama si vybrala vzor. Každý hadřík, který měla, byl hedvábný nebo vyšívaný nebo obojí, a všechno bylo střižené s tím, v čem se Aviendha naučila rozpoznat velkou péči.

Nyneiva pro jednou zřejmě chápala, že nemůže být po jejím. Občas se podivuhodně vztekala, dokud si to nepřiznala, a ne že by někdy přiznala, že se vzteká. Mračení přešlo v mrzutou trucovitost. „Kdo mu to řekne? Ať udělá cokoliv, on ji přinutí žebrat. Víte, že to udělá. To bych se za něj radši provdala!"

Elain poněkud zaváhala a potom řekla pevně. „Udělá to Birgitte. A nebude žebrat. Prostě mu to řekne. Většina mužů udělá, co řekneš, když použiješ pevný a sebevědomý tón.“ Nyneiva se tvářila pochybovačně a Birgitte se na lavici prudce narovnala. Poprvé, co ji Aviendha viděla, se polekala. U kohokoliv jiného by si Aviendha myslela, že se i trochu bojí. Birgitte by si na mokřiňanku vedla velmi dobře jako Far Dareis Mai. Pozoruhodně to uměla s lukem.

„Ty jsi nasnadě, Birgitte,“ pokračovala Elain rychle. „Nyneiva a já jsme Aes Sedai a Aviendha by jí být mohla. My to prostě nemůžeme udělat. Nemohly bychom zachovat důstojnost. Ne s ním. Víš, jaký je.“ Co se stalo se všemi těmi řečmi o pevném a sebevědomém tónu? Ne že by si Aviendha všimla, že by to někdy u někoho kromě Soriley fungovalo. Rozhodně to, pokud zatím viděla, nefungovalo na Mata Cauthona. „Birgitte, on tě nemohl poznat. Kdyby ano, už by byl něco řekl.“

Ať to znamenalo cokoliv, Birgitte se opřela o stěnu a sepjala ruce na břiše. „Měla jsem vědět, že mi to vrátíš, když jsem řekla, že je dobře, že nemáš zadek –“ Zarazila se a na rtech se jí objevil slabý spokojený úsměv. Elainin výraz se nezměnil, ale Birgitte si očividně myslela, že se dostatečně pomstila. Muselo to být něco, co cítila přes pouto strážce. Ale jak do věci zapadal Elainin zadek, na to Aviendha nepřišla. Mokřiňané byli občas tak... zvláštní. Birgitte pokračovala, stále s tím úsměvem. „Já jen nechápu, proč vždycky tak vyletí, když vás dvě uvidí. Nemůže to být kvůli tomu, že jste ho dotáhly sem. Egwain v tom taky měla prsty, ale viděla jsem, že se k ní chová uctivěji než většina sester. Kromě toho, když jsem ho párkrát zahlídla, jak vychází od Tulačky, vypadalo to, že se docela baví.“ Úsměv se změnil v culení, až si nad tím Elain nesouhlasně odfrkla.

„Je tu jedna věc, kterou musíme změnit. Slušná žena s ním nemůže být sama v jedné místnosti. Ále, přestaň se tak ulizovat, Birgitte. Občas jsi vážně stejně špatná jako on.“

„Ten muž se narodil, jenom aby šel lidem na nervy,“ zamumlala Nyneiva kysele.

Najednou se Aviendze násilně připomnělo, že je na člunu, jak se všechno vymrštilo, zahoupalo a otočilo, než se to zastavilo. Ženy vstaly a uhladily si šaty, potom zvedly lehké pláště, které si vzaly s sebou. Ona si svůj nenatáhla. Slunce tu nesvítilo tak jasně, aby musela mít nasazenou kapuci, protože by ji z něho bolely oči. Birgitte si svůj jen přehodila přes ramena a otevřela dveře, načež za Nyneivou, jež se vyřítila kolem ní s rukou přes ústa, vyšla po třech schůdcích nahoru.

Elain se zastavila, zavázala si tkanice pláště a upravila si kapuci kolem tváře, takže jí všude vylézaly rudozlaté kudrny. „Moc jsi toho nenamluvila, skoro-sestro.“

„Řekla jsem, co jsem říct měla. Rozhodnutí bylo na vás.“

„Klíčový nápad byl ale tvůj. Občas si myslím, že se my ostatní měníme v hlupačky. No.“ Zpola se otočila ke schodům a zastavila se, aniž se na Aviendhu podívala. „Vzdálenosti na vodě mi občas dělají starosti. Myslím, že se sama budu dívat jenom na tu loď. Na nic jiného.“ Aviendha kývla – její skoro-sestra měla skvělé vychování – a vyšly nahoru.

Na palubě právě Nyneiva setřásala Birgitte, která jí šla na pomoc, a odstrčila se od zábradlí. Dva veslaři pobaveně přihlíželi, jak si hřbetem ruky otírá ústa. Chlápci byli do půl těla nazí, s mosazným kroužkem v každém uchu, a museli často využívat zakřivené dýky, které měli zasunuté za šerpami. Většinu své pozornosti však soustředili na práci s dlouhými opačinami, chodili sem a tam po palubě, aby zmítající se člun udrželi poblíž lodi, která svou velikostí brala Aviendze dech. Náhle se tyčila nad jejich malinkým plavidlem a její tři velké stěžně sahaly výš než většina stromů, které tu v mokřinách viděla. Vybraly si ji, protože to byla největší ze stovek lodí Mořského národa, kotvících v zálivu. Na takhle velké lodi určitě zapomenou na okolní vodu. Jenomže...

Elain její hanbu nebrala vážně na vědomí, a i kdyby to udělala, skoro-sestra mohla znát i nejhlubší ponížení, aniž by na tom záleželo, ale... Amys říkala, že je příliš pyšná. Přinutila se odvrátit pohled od člunu.

Za celý svůj život neviděla tolik vody, ani kdyby každičkou kapku, kterou kdy viděla, sebrala na jedno místo, šedozelené vlny měly tu a tam zpěněný bílý hřeben. Uhnula pohledem, snažila se to nebrat na vědomí. Dokonce i obloha tady vypadala větší, nesmírná rozloha s tekutým zlatým sluncem plížícím se od východu nahoru. Vál nárazový vítr, byl tu o něco chladnější než na pevnině a nikdy docela neutichal. Vznášela se tu též mračna ptáků, šedých a bílých, občas s černými skvrnami, vydávajících pronikavý křik. Jeden, kromě hlavy celý černý, proletěl těsně nad hladinou a dlouhým zobákem protínal vodu a náhle oškliví hnědí ptáci – Elain je nazvala pelikány – letící šikmo za sebou, složili křídla a jeden po druhém vletěli s velkým cáknutím do vody a zase vyskočili zpátky na hladinu, kde se vznášeli a mávali neuvěřitelně velkými zobáky. Všude byly lodi, některé téměř stejně velké jako ta za ní, ale ne všechny patřily Atha’an Miere. Pod trojúhelníkovými plachtami kolem proplouvala menší plavidla s jedním či dvěma stěžni. Ještě menší lodě, bez stěžňů, jako byl člun, na němž stála, s vysokým ostrým výčnělkem vepředu a nízkým plochým domečkem vzadu, pobíhaly po hladině s pomocí vesel, s jedním, dvěma a občas i třemi páry. Jeden dlouhý úzký člun, který musel mít na každé straně aspoň dvacet vesel, vypadal jako stonožka ženoucí se kupředu. A tam byla země. Tak sedm osm mil daleko, sluneční světlo se odráželo na bíle omítnutých městských budovách. Sedm či osm mil vody.

Aviendha polkla a rychle se obrátila. Myslela si, že je v obličeji zelenější než Nyneiva. Elain ji pozorovala a snažila se udržet hladkou tvář, ale mokřiňané ukazovali své pocity tak jasně, že její starosti byly vidět. „Jsem hloupá, Elain.“ Dokonce i když použila jen její první jméno, necítila se Aviendha dobře, až budou první sestry, až budou sestry-ženy, bude to snazší. „Moudrá žena poslouchá moudré rady.“

„Jsi odvážnější, než já kdy budu,“ odpověděla Elain zcela vážně. Byla další, kdo pořád popíral, že má nějakou odvahu. Možná to je také mokřinský zvyk? Ne, Aviendha slyšela mokřiňany vykládat o své vlastní odvaze. Například tihle Ebúdarci zřejmě nedokázali pronést ani tři slova, aby se přitom nechvástali. Elain se zhluboka nadechla, aby se uklidnila. „Dneska v noci si promluvíme o Randovi.“

Aviendha kývla, ale nechápala, jak se to srovnává s řečmi o odvaze. Jak by sestry-ženy zvládly manžela, kdyby si o něm dopodrobna nepromluvily? Aspoň tohle jí vykládaly starší ženy i moudré. Samozřejmě ne vždycky byly tak vstřícné. Když si Amys a Bair stěžovala, že musí být nemocná, poněvadž má pocit, že Rand al’Thor v sobě nosí nějakou její část, úplně se složily smíchy. Poučíš se, posmívaly se jí, a: Poučíš se dřív, než si zvykneš na sukně. Jako kdyby někdy chtěla něco jiného než být Děvou, běhat se sestrami oštěpu. Elain možná taky cítila něco z té prázdnoty. Mluvit o něm jako by tu prázdnotu zvětšovalo, a zároveň ji vyplňovalo.

Již nějakou dobu si uvědomovala, že slyší stoupající hlasy, a teď si uvědomila i slova.

„...ty onáušnicovanej paznehte!“ Nyneiva pohrozila pěstí velmi snědému muži, který se na ni díval přes vysoký bok lodi. Vypadal klidně, ale on taky neviděl záři saidaru, která ji obklopovala. „My nechcem žádnej dar převozu, takže je úplně jedno, jestli odmítáte převážet Aes Sedai! Okamžitě spusť dolů žebřík!“ Muži u vesel se již nezubili. Očividně si na molu nevšimli prstenů s hady a nijak je nepotěšilo zjištění, že mají na palubě Aes Sedai.

„No teda,“ povzdechla si Elain. „Musím to napravit, jinak jsme promarnily dopoledne, jen aby ona mohla vyzvrátit kaši.“ Plujíc po palubě – Aviendha byla pyšná na svou znalost správných termínů na člunech – Elain oslovila muže nahoře. „Jsem Elain z Trakandů, dědička Andoru a Aes Sedai ze zeleného adžah. Moje společnice říká čistou pravdu. Nežádáme dar převozu. Musíme však v naléhavé záležitosti mluvit s vaší hledačkou větru. Pověz jí, že víme, že splétá větry. Pověz jí, že víme o hledačkách větru.“

Muž nahoře se na ni zamračil a pak náhle beze slova zmizel.

„Ta žena si nejspíš pomyslí, že chceš vybreptat její tajemství,“ zamumlala Nyneiva a škubnutím si upravila plášť. Zuřivě si zavazovala tkanice. „Víš, jak se bojí, že je Aes Sedai všechny odvlečou do Věže, když se roznese, že většina z nich usměrňuje. Jenom husa hloupá si myslí, že může lidem vyhrožovat, Elain, a někam se s tím dostat.“

Aviendha vyprskla smíchy. Z toho, jak se na ni Nyneiva překvapeně podívala, bylo zřejmé, že nepochopila vtip, který udělala na sebe. Elain se ale chvěly rty, jakkoliv se snažila ovládnout. S mokřiňanským humorem si člověk nemohl být jistý. Ty nejdivnější věci jim připadaly legrační a ty nejlepší vtipy vůbec za směšné nepovažovali.

Ať už se hledačka větru považovala za ohroženou či nikoliv, než Elain zaplatila veslařům a upozornila je, že mají počkat, až se vrátí – přičemž Nyneiva bručela nad sumou a vykládala jim, jak je zpohlavkuje, jestli odjedou, a jak to hodlá provést, až se Aviendha málem znovu rozchechtala – než to bylo vyřízeno, na lodi se zřejmě rozhodli, že je pustí nahoru. Nespustili žebřík, ale plochý kus dřeva na dvou provazech, jež se spojovaly v jeden, vedoucí k boku jednoho stěžně. Nyneiva se usadila na desce, ještě pronesla ošklivou výhrůžku k veslařům, jako by je vůbec napadlo, že by se jí mohli kouknout nahoru pod sukně, a Elain se začervenala a držela si sukně těsně u těla a krčila se tak, až se zdálo, že po hlavě spadne dolů, jak se tak klátila vzduchem, než zmizela z dohledu na lodi. Jeden z veslařů i přesto koukal nahoru, dokud ho Birgitte nepraštila pěstí do nosu. Její výstup rozhodně sledovat nebudou.

Aviendha měla u pasu jen malý nožík, čepel neměla ani dvě dlaně na délku, ale veslaři se ustaraně zamračili, když ho vytáhla. Napřáhla ruku a muži padli na palubu, když jim nůž zavířil nad hlavou a s hlasitým zaduněním se zarazil do dřevěného sloupku na předku člunu. Aviendha si přehodila plášť přes lokty jako loktuši, vyhrnula si sukně nad kolena, aby mohla vylézt nad vesla, sebrala svůj nůž a pak se usadila na kymácejícím se prkně. Nůž do pochvy nevrátila. Z nějakého důvodu si muži vyměnili zmatené pohledy, ale klopili oči, zatímco ji vytahovali nahoru. Možná už začínala mít cit pro mokřiňanské zvyky.

Když se dostala na palubu velké lodě, zalapala po dechu a málem zapomněla slézt ze sedátka. O Atha’an Miere četla, jenže číst a vidět se lišilo stejně jako číst o slané vodě a ochutnat ji. Například tu všichni byli tmaví, mnohem snědší než Ebúdarci, dokonce tmavší než většina Tairenů, měli rovné černé vlasy, černé oči a potetované ruce. Muži byli do půli těla nazí a bosí, baňaté spodky z nějaké tmavé látky, která vypadala jako naolejovaná, jim držely úzké šerpy jasných barev, ženy nosily blůzy stejně jasných barev, jako měly šerpy, a všichni se při chůzi kolébali, půvabně se vznášeli zároveň s houpáním lodi. Když přišlo na muže, ženy Mořského národa měly, podle toho, co četla, velmi zvláštní zvyky. Tancovaly pouze s jediným šátkem kolem těla a hůř, avšak ona zůstala koukat na jejich náušnice. Většina měla tři čtyři, často s leštěnými kameny, a některé měly kroužek dokonce i v nose! Muži také nosili aspoň náušnice a taky spousty zlatých a stříbrných řetízků kolem krku. Muži! Někteří mokřinští muži nosili i kroužky v uších, to byla pravda – většina ebúdarských mužů je nosila – ale tolik! A náhrdelníky! Mokřiňané měli divné způsoby. Mořský národ nikdy neopouštěl své lodě – nikdy – jak četla, a své mrtvé údajně pojídali. Tomu nikdy nedokázala uvěřit, ale když už muži nosili náhrdelníky, kdo mohl říci, co ještě dělají?

Žena, jež jim vyšla vstříc, měla spodky, blůzu a šerpu jako ostatní, její šat však byl ze žlutého hedvábného brokátu, šerpu měla zavázanou na složitý uzel a volné konce jí sahaly ke kolenům, a na jednom z náhrdelníků měla pověšenou malou zlatou krabičku ze složitého filigránu. Obklopoval ji nasládle pižmový pach. Vlasy měla silně prošedivělé a tvářila se vážně. Každé ucho jí zdobilo pět malých tlustých zlatých kroužků a jeden kroužek spojoval tenký zlatý řetízek s kroužkem v nose. Na řetízku visely maličké medailonky z leštěného zlata a mihotaly se ve slunci, když si je žena prohlížela.

Aviendha dala dolů ruku – nosit ten řetízek, který pořád tahá za nos! – a jen tak tak se jí podařilo potlačit smích. Mokřiňanské zvyky byly neuvěřitelné a nikdo si své jméno určitě nezasloužil víc než Mořský národ.

„Jsem Malin din Toral Lámající se vlna,“ pravila ta žena. „Paní vln klanu Somarin a paní plavby na Větrníku.“ Paní vln byla důležitá jako kmenový náčelník, ona však vypadala, že neví kudy kam, dívala se z jedné návštěvnice na druhou, až jí zrak padl na prsteny s Velkým hadem, který nosily Elain a Nyneiva, a pak si odevzdaně povzdechla. „Zlíbí-li se vám jít se mnou, Aes Sedai,“ řekla Nyneivě.

Zadek lodi byl zvednutý a ona je zavedla dovnitř dveřmi a pak chodbičkou do větší místnosti – kajuty – s nízkým stropem. Aviendha pochybovala, že by se Rand al’Thor dokázal pod silnými trámy postavit zpříma. Kromě několika málo lakovaných truhlic zde zřejmě všechno bylo zabudováno do stěn, skříňky, dokonce i dlouhý stůl, zabírající téměř celou délku místnosti, a křesla kolem něj. Představa, že něco tak velkého jako loď je postavené ze dřeva, pro ni byla neúnosná i po čase, který v mokřinách strávila, a při pohledu na všechno to leštěné dřevo málem zalapala po dechu. Dřevo zářilo málem jako pozlacené lampy, které, nezapálené, visely v jakési kleci, takže zůstaly rovně, i když se loď houpala na vlnách. Vlastně se loď skoro nehýbala, aspoň ne ve srovnání s člunem, na němž sem připluly, ale naneštěstí na zadku kajuty, zadku lodi byla řada okýnek a malé a pozlacené okenice byly otevřené, takže z nich byl překrásný výhled na záliv. Horší, z těch okýnek nebyla vidět žádná země. Vůbec žádná země! Stáhlo se jí hrdlo. Nemohla promluvit. Nemohla zaječet, ačkoliv právě to chtěla udělat.

Ta okna a to, co ukazovala – co neukazovala – upoutala její pozornost tak rychle, až jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že tu jsou další lidé. Nádhera! Kdyby chtěli, mohli ji zabít dřív, než by si to uvědomila. Ne že by se chovali nějak nepřátelsky, ale s mokřiňany nemohl být člověk nikdy dost opatrný.

Na truhlici tu klidně seděl vytáhlý stařík s hluboko zapadlýma očima. Ta troška vlasů, co mu ještě zbývala, byla bílá, a vypadal přátelsky i přes to, že dohromady plný tucet náušnic a spousta zlatých řetízků kolem krku mu v jejích očích dodávala zvláštní přídech. Jako muži nahoře, i on byl bos a bez košile, ale spodky měl z tmavomodrého hedvábí a dlouhou šerpu jasně červenou. Aviendha si s opovržením všimla, že za šerpou má zastrčený meč se slonovinovým jílcem a dvě ladící zakřivené dýky.

Větší pozornost si zasloužila štíhlá hezká žena s rukama zkříženýma na prsou a zachmuřeným, nic dobrého nevěstícím výrazem. Měla v každém uchu jen čtyři náušnice, na řetízku méně medailonků než Malin din Toral a šaty celé z narudle žlutého hedvábí. Mohla usměrňovat. Aviendha to takhle poznala. Musela to být žena, za níž přišly, hledačka větru. Přesto Aviendžinu pozornost upoutala jiná žena. A vlastně i Elaininu, Nyneivinu a Birgittinu.

Žena, která vzhlédla od rozvinuté mapy na stole, mohla být podle bílých vlasů stejně stará jako muž. Byla malá, ne vyšší než Nyneiva, a vypadala jako někdo, kdo byl kdysi podsaditý a nyní začíná být rozložitý, ale bradu měla vystrčenou jako kladivo a černé oči prozrazovaly inteligenci. A moc. Nevládla jedinou silou, byl to prostě jenom někdo, kdo řekne: „jdi!“ a ví, že lidé půjdou, měla to v sobě. Spodky měla ze zeleného hedvábného brokátu, blůzu měla modrou a šerpu červenou jako muž. Za šerpou měla zastrčený slušný nůž v pozlacené pochvě s kulatou hlavicí pokrytou červenými a zelenými kameny, ohnivými opály a smaragdy, usoudila Aviendha. Na řetízku od nosu k uchu měla dvakrát víc medailonků než Malin din Toral, a další, tenčí zlatý řetízek spojoval šest náušnic v uších. Aviendha se jen tak tak zarazila, aby si zase nesáhla na nos.

Bělovlasá žena se beze slova postavila před Nyneivu a hrubě si ji prohlédla od hlavy k patám a zvlášť se mračila nad její tváří a prstenem s Velkým hadem na pravé ruce. Netrvalo jí to ani dlouho a se zavrčením přešla od jednoho naježeného předmětu zájmu k druhému a stejně rychle a důkladně si prohlédla Elain a pak Birgitte. Konečně promluvila. „Ty nejsi Aes Sedai.“ Její hlas zněl jako sesouvající se kamení.

„Při devíti větrech a Bouřlivákově bradě, to nejsem,“ odpověděla Birgitte. Občas říkala věci, kterým dokonce ani Elain a Nyneiva zřejmě nerozuměly, ale bělovlasá žena nadskočila, jako by ji štípla, a dlouho na ni civěla, než se otočila a zamračila se na Aviendhu.

„Ty taky nejsi Aes Sedai,“ zaskřípala po prohlídce.

Aviendha se vytáhla do své plné výšky a měla pocit, jako by jí ta žena prohrabala šaty a otočila si je na světlo, aby lépe viděla. „Jsem Aviendha z klanu Devět údolí Taardad Aielů.“

Bělovlasá žena nadskočila dvakrát víc než kvůli Birgitte a vyvalila černé oči. „Nejsi oblečená, jak jsem čekala, holka,“ však bylo vše, co řekla, a vrátila se na druhý konec stolu, kde si dala ruce v bok a znovu si je prohlížela, jako by byly nějaká podivná zvířata, jaká ještě nikdy neviděla. „Jsem Nesta din Reas Dva měsíce,“ pronesla nakonec. „Paní lodí Atha’an Miere. Jak víte, co víte?“

Nyneiva na svém mračení pracovala od chvíle, co se na ni ta žena poprvé podívala, a teď vyštěkla: „Aes Sedai vědí, co vědí. A čekáme lepší vychování, než co jsem zatím viděla! Určitě jsem viděla už lepší, když jsem byla posledně na lodi Mořskýho národa. Možná bychom měly najít jinou, kde všechny lidi nebolí zuby.“ Nestě din Reas potemněla tvář ještě víc, ale samozřejmě se do toho v odmlce vložila Elain, sundala si plášť a položila ho přes okraj stolu.

„Světlo sviť na tebe i tvoje plavidla, paní lodí, a všem vám sešli rychlý vítr.“ Předvedla rozumně hluboké pukrle. Aviendha už tyhle věci uměla posoudit i přes to, že to považovala za nejkrkolomnější věc, jakou žena může udělat. „Odpusť nám, pokud někdo pronesl něco v chvatu. Nechtěly jsme být neuctivé k někomu, kdo je mezi Atha’an Miere jako královna.“ A přitom vrhla pohled na Nyneivu. Ta však jenom pokrčila rameny.

Elain znovu představila sebe i ostatní, reakce byly zvláštní. Že je Elain dědička, žádnou reakci nevyvolalo, ačkoli to mezi mokřiňany bylo vysoké postavení, a že je ze zeleného a Nyneiva ze žlutého adžah, se setkalo pouze s odfrknutím Nesty din Reas a ostrým pohledem dlouhána. Elain zamrkala, zarazilo ji to, ale pak hladce pokračovala. „Přišly jsme ze dvou důvodů. Ten méně důležitý je zeptat se tě, jak hodláš pomoci Draku Znovuzrozenému, kterého vy podle Jendajského proroctví nazýváte Coramoorem. Důležitější je žádost pomoc od hledačky větru tohoto plavidla. Jejíž jméno,“ dodala mírně, „ke svému politování ještě neznám.“

Štíhlá žena, která uměla usměrňovat, zrudla. „Jsem Dorile din Eiran Dlouhé pero, Aes Sedai. Mohu pomoci, zlíbí-li se Světlu.“ Malin din Toral se taky zatvářila zahanbeně. „Přivítání na mém lodi je vaše,“ zamumlala, „a milost Světla vás provázej, dokud neopustíte jeho paluby.“

Nesta din Reas zareagovala jinak. „Dohoda je s Coramoorem,“ řekla tvrdým hlasem a ostře mávla rukou. „Hliněné nohy v ní nemají místo, jenom když předpovídají jeho příchod. Ty, holka, Nyneivo. Který loď ti poskytl dar převozu? Kdo na něm byla hledačka větru?“

„Nevzpomínám si.“ Nyneivin povznesený tón neladil s jejím kamenným úsměvem. Taky si svírala cop, ale aspoň znovu neuchopila saidar. „A jsem Nyneiva Sedai, Nyneiva Aes Sedai, ne holka.“ Nesta din Reas se opřela dlaněmi o stůl a upřela na ni pohled, kterým Aviendze připomněla Sorileu. „Možná jsi, ale já zjistím, kdo odhalil, co odhaleno být nemělo. Dostane se jí lekcí v mlčení.“

„Roztržená plachta je roztržená,“ promluvil náhle stařík hlubokým hlasem, mnohem silnějším, než napovídalo jeho kostnaté tělo. Aviendha ho považovala za strážného, ale tón jeho hlasu patřil někomu vznešenějšímu. „Docela dobře by ses mohla zeptat, jakou pomoc od nás Aes Sedai chtějí, ve dnech, kdy má přijít Coramoor a moře se rozzuří v nekonečných bouřích a zkáza z proroctví vypluje na oceány. Pokud jsou Aes Sedai.“ Se zdviženým obočím se otočil k hledačce větru.

Ta odpověděla tiše, uctivým tónem. „Tři můžou usměrňovat, včetně jí.“ Ukázala na Aviendhu. „Ještě jsem nepotkala žádnou tak silnou, jako jsou ony tři. Musejí být. Kdo jiný by se opovážil nosit ten prsten?“

Nesta din Reas ji pokynem ruky umlčela a přenesla ocelový pohled na muže. „Aes Sedai nikdy nežádají o pomoc, Baroku,“ zavrčela. „Aes Sedai nikdy o nic nežádají.“ On její pohled mírně opětoval, ona si však po chvíli povzdechla, jako by ji donutil uhnout pohledem. Ale oči, které upřela na Elain, nebyly ani o vlásek měkčí. „Co od nás chceš...“ Zaváhala. „...Dědičko Andoru?“ I teď mluvila skepticky.

Nyneiva se sebrala, byla připravená vrhnout se do útoku – Aviendha musela nejednou poslouchat, jak Aes Sedai v Tarasinském paláci vykřesaly hotovou tirádu, protože měly ve zvyku zapomínat, že ona a Elain jsou také Aes Sedai. Popřel-li to někdo, kdo ani Aes Sedai nebyl, mohla by téci krev – Nyneiva se narovnala a otevřela pusu. A Elain ji posunkem umlčela a pošeptala jí cosi, co Aviendha nezaslechla. Nyneiva byla pořád rudá jako rak a vypadala, že si pomalu vyrve cop i s kořínky, nicméně pusu udržela zavřenou. Možná by Elain dokázala uzavřít mír ve vodní mstě.

Elain samozřejmě nemohlo potěšit, když někdo tak otevřeně zpochybňoval nejen její právo na oslovení Aes Sedai, ale i její právo na titul dědička. Většina lidí by ji považovala za docela klidnou, ale Aviendha poznala příznaky. Zdvižená brada prozrazovala hněv. K tomu oči vyvalené, až už to víc nešlo, a Elain byla pochodeň jasnější Nyneivina žhavého uhlíku. A navíc Birgitte stála na špičkách, s tváří jako kámen a ohněm v očích. Obvykle nebyla takovým zrcadlem Elaininých emocí, jenom když byly hodně silné. Aviendha sevřela rukojeť nože a připravila se uchopit saidar. Nejdřív zabije hledačku větru. Ta žena nebyla v jediné síle zrovna slabá a znamenala by nebezpečí. Když bylo kolem tolik lodí, našly by se jiné.

„Hledáme ter’angrial.“ Až na to, že mluvila chladně, by ji každý, kdo ji neznal, považoval za naprosto klidnou. Stála před Nestou din Reas, oslovovala však každého, a zvlášť hledačku větru. „S ním bychom, jak věříme, mohly spravit počasí. Vám musí dělat stejné problémy jako pevnině. Barok mluvil o nekonečných bouřích. Musíte vidět dotek Temného, dotek Otce bouří, na moři, stejně jako my ho vidíme na pevnině. S tímhle ter’angrialem bychom to mohly změnit, ale nedokážeme to samy. Bude k tomu zapotřebí spolupráce mnoha žen, možná dokonce plného kruhu třinácti. Myslíme si, že by mezi těmi ženami měly být i hledačky větru. Nikdo jiný neví tolik o počasí, ne žádná dnes žijící Aes Sedai. O tuhle pomoc žádáme."

Její slova se setkala s naprostým tichem, dokud se opatrně neozvala Dorile din Eiran. „Tenhle ter’angrial. Jak se jmenuje? Jak vypadá?“

„Pokud vím, žádné jméno nemá,“ sdělila jí Elain. „Je to silná křišťálová místa, mělká, ale asi loket napříč, a uvnitř jsou oblaka. Když se do ní usměrní, mraky se pohybují –“

„Větrná mísa,“ přerušila ji vzrušeně hledačka větru a popošla k Elain, jako by si to neuvědomila. „Ony mají Větrnou mísu.“

„Opravdu ji máte?“ Paní vln dychtivě upírala oči na Elain a také mimoděk přistoupila.

„My ji hledáme,“ upřesnila Elain. „Ale víme, že je v Ebú Daru. Jestli je to ta samá –“

„Musí být,“ zvolala Malin din Toral. „Podle tvého popisu musí být!“

Nesta din Reas hlasitě praštila do stolu. „Vidím tu paní vln a její hledačku větru, nebo dvě palubní holky na prvním lodním setkání?“ Malin din Toral zrudly líce hrdým hněvem a ona škrobeně sklonila hlavu, i v tom byla pýcha. Dorile din Eiran, dvojnásob červená, se uklonila a konečky prstů se dotkla čela, rtů a srdce.

Paní lodí se na ně chvíli mračila, než pokračovala. „Baroku, svolej ostatní paní vln, které drží tento přístav, a taky prvních dvanáct. S jejich hledačkami větru. A ať vědí, že je pověsíš za palce na jejich vlastní stěhy, jestli si nepospíší.“ Vstávajíc dodala: „Ach. A nechej dolů poslat čaj. Vypracovat tuhle dohodu bude velice žíznivá práce.“

Stařec kývl. Stejně vyrovnaně přijal to, že by mohl pověsit paní vln za palce, i že musí poslat čaj. Prohlédl si Aviendhu a ostatní a kolébavým krokem se odebral ven. Aviendha změnila názor, když se mu zblízka podívala do očí. Zabít nejdřív hledačku větru by mohla být osudová chyba.

Někdo musel podobný rozkaz očekávat, protože Barok byl pryč jen chvilku, když dovnitř vstoupil štíhlý hezký mladík, jen s jedním tenkým kroužkem v každém uchu, a přinesl hranatý modře polévaný čajník se zlatým uchem a velké, tlustostěnné modré šálky. Nesta din Reas ho vyhnala ven. „Bude o tom vykládat už tak, i když neuslyší, co by neměl,“ řekla, když odešel, a ukázala Birgitte, ať naleje. Birgitte, k Aviendžinu úžasu, a možná i ke svému vlastnímu, poslechla.

Paní lodí usadila Elain a Nyneivu do křesel na konci stolu, očividně hodlala začít s vyjednáváním. Aviendha křeslo – na druhé straně stolu – odmítla, ale Birgitte se do jednoho usadila, odsunula lenoch, a když se usadila, zacvakla ho na místo. Paní vln a hledačka větru byly z této debaty také vykázány, pokud se to tedy dalo nazvat debatou. Nesta din Reas sice mluvila potichu, ale každé slovo zdůraznila prstem jako oštěpem. Elain měla bradu tak vysoko, až se na ostatní koukala pěkně svrchu, a i když se Nyneivě pro jednou dařilo udržet klidný výraz, nejspíš si za chvíli vyškubne cop.

„Zlíbí-li se Světlu, promluvím si s vámi oběma,“ pronesla Malin din Toral k Aviendze a Birgitte, „ale myslím, že nejdřív musím slyšet tvůj příběh.“ Birgitte se zatvářila poplašeně, když se žena posadila naproti ní.

„Což znamená, že já si můžu nejdřív promluvit s tebou, zlíbí-li se Světlu,“ řekla Dorile din Eiran Aviendze. „Četla jsem o Aielech. Zlíbí-li se ti, pověz mi, jestli aielská žena musí každý den zabít jednoho muže, a jak to, že u vás ještě nějací muži zůstali?“

Aviendha dělala, co mohla, aby nezírala. Jak může ta ženská věřit takovému nesmyslu?

„Kdy jsi mezi námi žila?“ zeptala se Malin din Toral přes šálek. Birgitte se odvracela, jako by chtěla přelézt opěradlo křesla.

Na druhém konci stolu Nesta din Reas na okamžik zesílila hlas. „...přišli jste za mnou, ne já za vámi. To je základ pro naši dohodu, i když jste Aes Sedai.“

Do místnosti vklouzl Barok a zastavil se mezi Aviendhou a Birgitte. „Zdá se, že váš pobřežní člun odplul, jakmile jste sešly dolů, ale nebojte se. Větrník má člun, který vás vyloží na břeh.“ Prošel kajutou, posadil se do křesla vedle Elain a Nyneivy a rovnou se připojil. Když se dívaly na toho, kdo mluvil, ten druhý je mohl sledovat, aniž by si toho všimly. Ztratily výhodu, kterou potřebovaly. „Dohoda bude samozřejmě za našich podmínek,“ řekl a z jeho tónu bylo zřejmé, že ho ani nenapadlo, že by tomu mohlo být jinak, zatímco paní lodí si prohlížela Elain a Nyneivu, jako žena dvě kozy, které hodlá podříznout na slavnost. Barok se usmíval téměř otcovsky. „Kdo žádá, musí samozřejmě zaplatit nejvíc.“

„Ale musela jsi mezi námi žít, když znáš ty staré přísahy,“ naléhala Malin din Toral.

„Jsi v pořádku, Aviendho?“ zeptala se Dorile din Eiran. „Pohyb lodě dokonce i tady občas hliněným nohám vadí – Ne? A má otázka tě neurazila? Tak mi pověz. Opravdu aielské ženy svazují muže, než je – totiž než ty a on – když ty –“ Zrudly jí tváře a ona se chabě usmála. „Je hodně aielských žen tak silných v jediné síle jako ty?“

Aviendze se krev z tváře nevytratila kvůli hloupému plácání hledačky větru, ale ani z toho, jak se Birgitte tvářila, že je připravená uprchnout, jakmile se jí podaří uvolnit lenoch křesla, ani z toho, že Nyneiva a Elain zřejmě zjistily, že jsou jako dvě rozzářené holčičky na jarmarku v rukou velmi zkušených kupců. Všechny budou dávat vinu jí, a právem. To ona řekla, že když nemůžou vzít ter’angrial k Egwain a ostatním Aes Sedai, jakmile ho najdou, tak proč nezajistit tyhle ženy Mořského národa, o nichž mluvily? Času nebylo nazbyt, aby čekaly, až jim Egwain z al’Vereů řekne, že se můžou vrátit. Budou to dávat za vinu jí a ona splní své toh, ale vzpomněla si na ty čluny, jež viděla na palubě, naskládané vzhůru dnem na sobě. Čluny bez chráněné paluby. Budou to dávat za vinu jí, ale ať už měla jakýkoliv dluh, splatí ho tisícinásobně hanbou, než překoná těch sedm osm mil otevřené vody v otevřeném člunu. „Nemáš vědro?“ zeptala se hledačky větru chabě.