Koruna z mečů

Prolog Blýskání

Z vysokého oblouku okna dobře osm sáhů nad zemí kousek pod vrcholkem Bílé věže Elaida dohlédla na míle za Tar Valon, na zvlněné pláně a lesy hraničící se širokou řekou Erinin, přitékající od severozápadu, než se rozdělila kolem bílých hradeb velkého ostrovního města. Dole se musely městem táhnout dlouhé dopolední stíny, ale z této výšky viděla jen jas a světlo. Dokonce ani slavné „nedokončené věže“ Cairhiems se Bílé věži nemohly doopravdy rovnat. Rozhodně se jí nerovnala žádná z tarvalonských nižších věží, přestože o nich a o vysoko se klenoucích mostech lidé mluvili široko daleko.

V téhle výšce umenšoval nepřirozené vedro, které svíralo celý svět, stálý vánek. Svátek světel už minul, nyní měl krajinu pokrývat hluboký sníh, přesto počasí jako by patřilo do vrcholného léta. Další znamení, že se blíží Poslední bitva a Temný se dotýká světa, tedy pokud by další potřebovala. Elaida samozřejmě nedovolila, aby se jí horko dotklo, ani když sešla dolů. Svoje komnaty nenechala sem nahoru, do prostých pokojů, přestěhovat kvůli ochlazení, i přes nepohodlí tolika schodů.

Červenohnědé dlaždice na podlaze a bílé mramorové stěny zdobené jen několika goblény se nemohly rovnat velkolepé nádheře amyrlininy pracovny a komnatám, přicházejícím s titulem, hluboko dole. Pořád ty komnaty občas používala – někteří lidé si je spojovali s mocí amyrlinina stolce – ale sídlila tady a často zde pracovala. Kvůli výhledu. Avšak ne na město, řeku či lesy. Na to, co začínalo na věžových pozemcích.

Přes bývalý cvičný dvůr strážců se táhly velké výkopy a základy, stály tu vysoké dřevěné jeřáby a všude se válely hromady tesaného mramoru a žuly. Zedníci a kameníci se hemžili po staveništi jako mravenci a nekonečný proud vozů, projíždějící branami na věžové pozemky, přivážel další kámen. Stranou stál dřevěný „pracovní model", jak tomu říkali kameníci, dost veliký, aby do něj mohl vstoupit přikrčený člověk a prohlédnout si veškeré podrobnosti, kam by měl přijít který kámen. Většina dělníků koneckonců neuměla číst – ani slova, ani stavební nákresy. „Pracovní model“ byl velký jako některé menší zámečky.

Když měl kdejaký král nebo královna vlastní palác, proč by měla být amyrlin odkázána pouze na obydlí jen o málo lepší, než mělo tolik obyčejných sester? Její palác bude ladit s Bílou věží svou nádherou a bude mít velkou věž o deset sáhů vyšší, než byla Věž samotná. Když to uslyšel hlavní kameník, zbledl jako křída. Věž postavili ogierové s pomocí sester používajících jedinou sílu. Stačil však jediný pohled do Elaidiny tváře a mistr Lerman se začal klanět a koktat, že samozřejmě všechno bude tak, jak si přeje. Jako by o tom bylo pochyb.

Elaida rozčileně stiskla rty. Chtěla zase ogierské kameníky, jenže ogierové se z nějakého důvodu drželi ve svých državách. Její poslové se v nejbližší z nich, Državě Jentoine v Černých horách, setkali s odmítnutím. Zdvořilým, přesto však odmítnutím, bez vysvětlení, dokonce i pro amyrlinin stolec. Ogierové byli při nejlepším samotáři. Nebo se snad nechtěli vydávat do světa plného zmatku. Ogierové se drželi stranou od lidských sporů.

Elaida důrazně zahnala ogiery z mysli. Pyšnila se tím, že dokáže oddělit to, co bylo možné, od nemožného. Ogierové byli maličkost. Do světa s městy, která postavili, se přestali plést už dávno a teď ho navštěvovali zřídkakdy, jen pokud bylo třeba něco opravit.

Na muže dole, lezoucí po staveništi jako brouci, se zamračila. Stavba pokračovala hlemýždím tempem. Ogierové sice byli nedostupní, ale možná by se znovu dala použít jediná síla. Několik sester bylo skutečně silných při tkaní země, ale na posílení kamene či spojování kvádrů nebylo třeba tolik. Ano. V duchu už měla palác postavený, chodníky se sloupořadím a velké kupole lesknoucí se zlatem i tu věž sahající k nebesům... Zvedla oči k bezmračné obloze, kde bude mít věž vrchol, a dlouze vydechla. Ano. Dnes vydá rozkazy.

Vysoké stojací hodiny v pokoji za ní ohlásily třetí východ a gongy a zvony ve městě odzvonily celou. Tady, tak vysoko nad městem, znělo vyzvánění docela slabě. Elaida s úsměvem odešla od okna, uhladila si červeně prostřihávané šaty ze smetanového hedvábí a upravila si širokou pruhovanou štólu amyrlinina stolce na ramenou.

Na zdobených zlacených hodinách se spolu se zvoněním pohybovaly maličké zlaté a stříbrné smaltované postavičky. Trolloci s rohy a vyceněnými zuby prchali před Aes Sedai v plášti a jinde se muž představující falešného Draka snažil ubránit stříbrným bleskům, které vrhala druhá sestra. A nad ciferníkem klečel korunovaný král s královnou před amyrlin na svém smaltovaném stolci s plamenem Tar Valonu, vyřezaným z obrovského měsíčního kamene, na zlaceném oblouku nad její hlavou.

Elaida se nesmála často, ale nemohla si pomoci, aby se při pohledu na hodiny nezasmála. Cemaile Sorenthaine, pozvednutá ze šedého adžah, je pořídila, když snila o návratu časů před trollockými válkami, kdy žádný panovník neusedl na trůn bez schválení Věže. Cemailiny plány však přišly vniveč, jakož i sama Cemaile, a po tři století stály hodiny v zaprášeném skladišti, trapná záležitost, kterou se nikdo neodvážil vystavit. Až přišla Elaida. Kolo času se otočilo. Co bylo kdysi, může být zas. Bude zas.

Stojací hodiny stály proti dveřím do jejího obývacího pokoje, ložnice a oblékárny za ní. Každý nádherný nástěnný koberec, barevná práce z Tearu, Kandoru a Arad Domanu, na které se třpytila zlatá a stříbrná nit mezi pouze obarvenými vlákny, visel přesně naproti svému protějšku. Elaida měla vždycky ráda řád. Běhoun, pokrývající skoro celou podlahu, pocházel z Tarabonu, vzor byl červenozelenozlatý. Hedvábné koberce byly nejdražší. V každém rohu místnosti stála na mramorovém podstavci s nenápadně vyřezanými svislicemi bílá váza z křehkého porcelánu Mořského národa se dvěma tucty pečlivě naaranžovaných červených růží. Aby růže vykvetly v této době, bylo zapotřebí jediné síly, zvlášť při takovém suchu a horku. Podle jejího názoru to bylo vhodné využití. Jak jediné křeslo – nyní v její přítomnosti nesměl nikdo sedět – tak psací stůl pokrývaly zlacené řezby, avšak nábytek byl ve strohém cairhienském stylu. Byl to vážně prostý pokojík, stěží dva sáhy vysoký, ale bude stačit, dokud nebude připravený její palác. Díky té vyhlídce bude stačit.

Na vysokém opěradle křesla byl plamen Tar Valonu složený z měsíčních kamenů, a když seděla, skvěl se nad její tmavou hlavou. Leštěný povrch stolu nic nenarušilo, stály na něm jen tři kazety z altarského laku, přesně rozestavené. Elaida otevřela kazetu zdobenou zlatými jestřáby mezi bílými oblaky a z hromádky hlášení a dopisů uvnitř vyndala uzoučký proužek tenkého papíru.

Snad posté si přečetla zprávu, již před dvanácti dny přinesl holub z Cairhienu. Jen málokdo ve Věži věděl o její existenci. Nikdo kromě ní neznal obsah, a i kdyby znal, stejně by neměl tušení, co vlastně znamená. Z toho pomyšlení se málem znovu rozesmála.

Podpis chyběl, nicméně ona žádný nepotřebovala. Jenom Galina Casban věděla dost, aby tu úžasnou zprávu poslala. Galina, jíž Elaida důvěřovala, že udělá, co by nesvěřila žádné kromě sebe. Ne že by někomu plně důvěřovala, ale hlavě červeného adžah věřila víc než ostatním. Ona sama byla, koneckonců, pozvednuta z červeného adžah a v mnoha směrech se za červenou považovala stále.

Rand al’Thor – Drak Znovuzrozený, muž, jenž téměř spolkl celý svět, který už tak spolkl až příliš velký kus světa – Rand al’Thor byl odstíněný a Galina jej ovládala. A nikdo, kdo by ho mohl podpořit, o tom neměl ani tušení. Kdyby to byť jenom hrozilo, slova by byla jiná. Podle různých dřívějších zpráv se zdálo, že znovu objevil cestování, nadání ztracené pro Aes Sedai od Rozbití světa, přesto ho však nezachránilo. Dokonce to Galině hrálo do rukou. Očividně měl ve zvyku přicházet a odcházet bez varování. Koho by napadlo, že tentokrát neodešel, nýbrž byl odnesen? Téměř se zahihňala.

Za další týden, nejvýše za dva, bude al’Thor ve Věži pod dohledem a pod bezpečným vedením až do Tarmon Gai’donu, takže přestane ničit svět. Bylo šílenství nechat jakéhokoliv muže, který dokáže usměrňovat, volně pobíhat, ale hlavně muže, o němž proroctví říkala, že musí v Poslední bitvě čelit Temnému, Světlo dej, ať přijde až za mnoho let, i přes to počasí. Bude jí trvat mnoho let, než svět správně uspořádá, než odčiní, co napáchal al’Thor.

Škody, které spáchal, samozřejmě nebyly nic ve srovnání s tím, co by ještě mohl provést, kdyby byl volný. Nemluvě o možnosti, že by se mohl nechat zabít dřív, než bude potřeba. No, ten obtížný mladík bude zabalený do plínek a v bezpečí jako nemluvně v matčině náručí až do chvíle, kdy ho bude nutné dovést do Shayol Ghulu. Pak, jestli přežije...

Elaida našpulila rty. Dračí proroctví zřejmě říkala, že nepřežije, což by bylo nepopiratelně to nejlepší.

„Matko?“ Elaida málem nadskočila, když Alviarin promluvila. Vstoupit bez zaklepání! „Mám zprávu od adžah, matko.“ Štíhlá, s chladnou tváří, Alviarin nosila bílou štólu kronikářky, ladící s jejími šaty, aby ukázala, že byla pozvednuta z bílého adžah, ale od ní oslovení „matko“ znělo méně jako uctivý titul a víc jako oslovení sobě rovné.

Alviarinina přítomnost stačila, aby narušila Elaidinu dobrou náladu. Že kronikářka pocházela z bílého a ne z červeného adžah, vždycky působilo jako hořká připomínka její slabosti ve chvíli, kdy byla pozvednuta. Některé připomínky byly odstraněny, pravda, ale ne všechny. Zatím ne. Už ji nebavilo litovat, že má mimo Andor tak málo osobních špehů. A že její a Alviarinina předchůdkyně unikly – někdo jim pomohl uniknout, musely mít pomoc! – unikly dřív, než z nich bylo možné vypáčit klíče k amyrlinině rozsáhlé síti zvědů.

Elaida chtěla tuto síť, jež byla právem její. Podle tradice adžah posílaly kronikářce ty ždibíčky od svých špehů, o něž byly ochotné se s amyrlin podělit, ale Elaida byla přesvědčená, že si ta ženská nechává pro sebe něco i z toho ubohého čůrku. Přesto nemohla požádat adžah o informace přímo. Už tak bylo dost zlé, že je slabá, natož aby chodila žebrat do světa. Tedy do Věže, což však bylo ze světa skoro to jediné, na čem doopravdy záleželo.

Elaida si udržela stejně chladnou tvář, jako měla druhá žena, a její přítomnost vzala na vědomí jenom lehkou úklonou, zatímco předstírala, že zkoumá papíry z lakované skříňky. Pomalu obracela jeden list po druhém a pomalu je vracela do kazety. Aniž by vnímala jediné slovo. Nechat Alviarin čekat bylo trpké, protože to bylo malicherné, a jediné způsoby, jimiž mohla udeřit na ženu, která měla být její služebnicí, byly malicherné.

Amyrlin mohla vydat jakýkoliv výnos, jenž se jí zamanul, její slovo bylo zákonem a neodvolatelné. Přesto, z praktických důvodů, bez podpory věžové sněmovny byly mnohé výnosy jen vyplýtvaným papírem a inkoustem. Žádná sestra by si nedovolila amyrlin neuposlechnout, alespoň ne otevřeně, jenomže mnoho výnosů vyžadovalo přikázat stovky dalších věcí, aby byly splněny. I v nejlepších dobách to mohlo být vykonáno pomalu, občas tak pomalu, že úkol nakonec splněn nebyl, a teď rozhodně nebyly dobré časy.

Alviarin tam stála, chladná jako zamrzlé jezírko. Elaida zavřela altarskou kazetu a nechala si jen kousek papíru ohlašujícího jisté vítězství. Nevědomky ho hladila jako talisman. „Už se Teslyn nebo Joline konečně rozhodly poslat víc než zprávu o bezpečném příjezdu?“

Tohle mělo Alviarin připomenout, že se vůbec nikdo nemůže cítit v bezpečí. Nikomu nezáleželo na tom, co se děje v Ebú Daru, a Elaidě nejméně ze všech. Hlavní město Altary mohlo spadnout do moře, a nebýt kupců, zbytek Altary by si toho ani nevšiml. Ale Teslyn seděla ve sněmovně skoro patnáct let, než jí Elaida nařídila, aby se vzdala svého křesla. Když mohla Elaida poslat přísedící – červenou přísedící – která ji podporovala při cestě na amyrlinin stolec, jako velvyslankyni k nějakému mušinci pokrytému trůnu, aniž kdo věděl jistě proč, jen o tom kolovalo sto různých řečí, tak mohla svrhnout kohokoliv. Joline byla něco jiného. Seděla ve sněmovně za zelené jenom několik týdnů a všechny si byly jisté, že ji zelené vybraly jen proto, aby ukázaly, že se nenechají zastrašit novou amyrlin, která sestru nechala konat tak strašné pokání. Takovou urážku samozřejmě nemohla Elaida nechat jen tak projít, a taky nenechala. To taky každá věděla.

Mělo to připomenout Alviarin, že i ona je zranitelná, ale štíhlá žena se jen usmívala tím svým chladným úsměvem. Dokud zůstane sněmovna taková, jaká byla, tak Alviarin byla nezranitelná. Probrala se papíry, jež držela v ruce, a jeden vytáhla. „Od Teslyn ani od Joline ani slovo, matko, ne, ačkoliv zprávy, které jsi zatím dostala od trůnů...“ Její úsměv se prohloubil, nyní nebezpečně připomínal pobavení. „Každý vládce chce vyzkoušet křídla, aby se přesvědčil, jestli jsi tak silná jako... jako tvoje předchůdkyně.“ Dokonce i Alviarin měla dost zdravého rozumu, aby v její přítomnosti jméno té ženské Sanche nevyslovovala. Byla to však pravda, každý král i královna, dokonce i pouzí šlechtici, zřejmě zkoušeli hranice její moci. Musí udělat pár odstrašujících příkladů.

Alviarin mrkla na papír a pokračovala. „Nicméně došla zpráva z Ebú Daru. Přes šedé.“ Zdůraznila to, aby zarazila třísku hlouběji? „Zdá se, že tam jsou Elain z Trakandů a Nyneiva z al’Mearů. Vydávají se za hotové sestry, s požehnáním vzbouřeneckého... poselstva... ke královně Tylin. Jsou tam ještě dvě další, neidentifikované, které by mohly dělat totéž. Seznam vzbouřenkyň není hotový. Nebo to mohou být jen společnice. Šedé si nejsou jisté.“

„Co by, pod Světlem, dělaly v Ebú Daru?“ utrousila Elaida přezíravě. Teslyn by rozhodně poslala zprávu o tomhle. „Šedé teď musejí předávat drby. Tarnina zpráva říkala, že jsou se vzbouřenkyněmi v Salidaru.“ Tarna Feir hlásila, že je tam i Siuan Sanche. A Logain Ablar, šířící ty ohavné lži, k nimž se žádná červená sestra nesnížila natolik, aby je uznala za hodny pozornosti, natož popřela. V té ohavnosti měla určitě prsty ta ženská Sanche, nebo zítra vyjde slunce na západě. Proč se nemohla prostě někam odplazit a umřít, slušně mimo dohled, jako ostatní utišené ženy?

Dalo to značnou námahu, nenadechnout se zhluboka. Logaina mohou v tichosti oběsit, jakmile to vyřídí se vzbouřenkyněmi. Většina světa si stejně myslela, že už je dávno mrtvý. Ta špinavá pomluva, že ho červené adžah nastrčilo jako falešného Draka, umře s ním. Až to bude vyřízeno se vzbouřenkyněmi, bude jí ta ženská Sanche moci předat klíče k amyrlininým špehům. A jména zrádců, kteří jí pomohli uniknout. Bylo by bláhové doufat, že mezi nimi bude i Alviarinino jméno. „Neumím si představit, jak ta al’Mearovic holka pobíhá po Ebú Daru a tvrdí, že je Aes Sedai, natož Elain, ty ano?“

„Nařídila jsi najít Elain, matko. Říkala jsi, že je to stejně důležité jako nasadit obojek al’Thorovi. Když byla mezi třemi stovkami vzbouřenkyň v Salidaru, nedalo se nic dělat, ale v Tarasinském paláci nebude tak dobře chráněná.“

„Nemám čas na drby a klevety.“ Elaida každé slovo vyrážela s opovržením. Věděla Alviarin víc, než by měla, když se zmínila o al’Thorovi a obojku? „Radím ti, aby sis přečetla Tarninu zprávu znovu a pak se sama sebe zeptala, jestli by dokonce i vzbouřenkyně dovolily přijaté předstírat, že má právo na šátek.“

Alviarin čekala s okatou trpělivostí, až Elaida domluví, pak si znovu prohlédla svazek papírů a vytáhla další. „Špeh šedých poslal obrázky,“ pravila přívětivě a podala jí stránky. „Není žádný umělec, avšak Elain a Nyneiva se poznat dají.“ Po chvíli, když si Elaida kresby nevzala, je vrátila mezi ostatní papíry.

Elaida cítila, jak jí do tváří stoupá červeň hněvu a rozpaků. Alviarin ji po téhle stezce vedla schválně, když jí obrázky neukázala hned na začátku. Nechala to být – cokoliv jiného by bylo ještě trapnější – ale hlas jí zchladl. „Chci, aby je chytily a přivedly ke mně.“

To, že Alviarin nedala najevo nejmenší zvědavost, přimělo Elaidu znovu se zamyslet nad tím, kolik toho asi ta ženská ví, co by vědět neměla. Ta al’Mearovic holka by mohla být pákou na al’Thora, jelikož oba pocházeli ze stejné vesnice. Všechny sestry to věděly, stejně jako věděly, že Elain je dědička Andoru a že její matka je mrtvá. Nejasné řeči spojující Morgasu s bělokabátníky byly taky holý nesmysl, protože ona by se na děti Světla s prosbou o pomoc nikdy neobrátila. Byla mrtvá, nezanechala po sobě dokonce ani mrtvolu, a Elain se stane královnou. Pokud se ji podaří vyrvat vzbouřenkyním, než andorské rody dosadí na Lví trůn místo ní Dyelin. Nebylo příliš známo, proč má Elain větší nárok na trůn než kterákoliv jiná šlechtična. Tedy samozřejmě kromě toho, že se jednoho dne stane Aes Sedai.

Elaida měla občas dar věštění, nadání, které do jejího příchodu mnozí považovali za ztracené, a kdysi dávno věštila, že královský rod Andoru drží klíč k vítězství v Poslední bitvě. Uběhlo pětadvacet let, i víc, a jakmile začalo být jasné, že v boji o nástupnictví získá trůn Morgasa z Trakandů, Elaida se upjala na dívku, jíž tehdy byla. Elaida nevěděla, proč je Elain tak důležitá, ale věštění nikdy nelhalo. Občas své nadání téměř nenáviděla. Nesnášela věci, které nemohla ovládat.

„Chci je všechny čtyři, Alviarin.“ Druhé dvě ženy nebyly určitě důležité, ale ona nehodlala nic riskovat. „Okamžitě pošli Teslyn můj příkaz. Řekni jí – a Joline – že jestli od nynějška nezačnou posílat pravidelně hlášení, budou si přát, aby se nikdy nenarodily. Přilož k tomu hlášení od té ženské Macurové.“ Při posledních slovech zkřivila rty.

Z toho jména i Alviarin neklidně přešlápla – a nebylo divu. Ohavný lektvar Rondy Macurové byl něco, co by zneklidnilo každou sestru. Ločidlo nebylo jedovaté – alespoň se žena probudila, když vypila dost, aby předtím usnula – ale čaj, otupující schopnost ženy usměrňovat, jako by byl namířen přímo proti Aes Sedai. Škoda že tuto informaci nedostala Galina, než odjela. Kdyby ločidlo zabíralo na muže tak, jako zřejmě zabíralo na ženy, byl by její úkol znatelně snazší.

Alviarin se však vzápětí uklidnila, byla to jen chvilička, a už se zase ovládala, nepoddajná jako ledová stěna. „Jak si přeješ, matko. Jsem si jistá, že okamžitě uposlechnou, jak by, samozřejmě, měly.“

Elaida náhle pocítila podráždění, jako oheň, jenž zachvátí suchou trávu. Měla v rukou osud světa a pod nohama se jí pořád zvedaly malicherné kameny, o něž zakopávala. Dost špatné bylo, že musela zvládnout vzbouřenkyně a odbojné vládce, ale příliš mnoho sester jí za zády pořád ještě dumalo a bručelo, což byla orná půda, kterou by mohla zorat jiná žena. Pod palcem měla pevně jen šest přísedících a tušila, že přinejmenším stejně tolik pozorně naslouchá Alviarin, než volí. Ve sněmovně rozhodně neprošlo nic důležitého, pokud s tím Alviarin nesouhlasila. Nebylo to otevřené, rozhodně nic jasně neukazovalo na to, že Alviarin má větší vliv či moc, než by měla kronikářka mít, ale kdyby se jí Alviarin postavila... Alespoň nezašly tak daleko, aby odmítly něco, co jim poslala Elaida. Prostě se couraly a příliš často nechaly to, co chtěla, chátrat na podlaze. Musela mít radost z ubohoučkých drobností. Některé amyrlin byly jen loutkami, jakmile si sněmovna zvykla odmítat všechno, co navrhly.

Zaťala pěsti a kousíček papíru zašustil.

Alviarin vypadala klidně jako mramorová socha, avšak Elaidě už na tom nezáleželo. Ovčák byl na cestě k ní. Vzbouřenkyně budou rozdrceny a sněmovna zastrašena, Alviarin přinutí pokleknout a každého jankovitého vladaře přivede k poslušnosti, od Tenobie Saldejské, jež se začala skrývat, aby se vyhnula její vyslankyni, po Mattina Stepaneose z Illianu, který se to snažil hrát na všechny strany zároveň, a pokud věděla, snažil se souhlasit s ní i s bělokabátníky a s al’Thorem. Elain bude dosazena na trůn v Caemlynu bez toho, aby se jí do cesty pletl bratříček, a s vědomím, kdo ji na trůn posadil. Nějaký čas ve Věži a ta holka bude v Elaidiných rukou tvárná jako mokrý jíl.

„Chci vykořenit ty muže, Alviarin.“ Nebylo třeba dodávat, co tím myslela. Polovina Věže nedokázala mluvit o ničem jiném než o těch mužích v jejich Černé věži a druhá polovina si o nich šeptala za rohem.

„Jsou zde znepokojivé zprávy, matko.“ Alviarin si znovu prohlédla listiny, ale Elaida si myslela, že to dělá jen proto, aby měla co dělat. Tentokrát už žádné papíry nevytáhla, a i když ji nic na dlouho nevyvedlo z klidu, aspoň tahle odporná kupa hnoje kousek od Caemlynu to musela dokázat.

„Další klepy? Ty snad věříš příběhům, že do Caemlynu se v odpověď na tu nechutnou amnestii sbíhají tisíce mužů?“ Nebylo to zrovna to nejmenší, co al’Thor spáchal, avšak těžko to byl důvod k obavám. Jenom hromada špíny, kterou bylo nutné bezpečně uklidit, než bude Elain v Caemlynu korunována. „Ovšemže ne, matko, ale –“

„V čele bude Toveine. Tenhle úkol správně patří červeným.“ Toveine Gazal byla patnáct let pryč z Věže, dokud ji Elaida nepovolala zpátky. Druhé dvě červené přísedící, které zároveň s ní rezignovaly a „dobrovolně“ odešly na odpočinek, nyní byly pořád nervózní, ale na rozdíl od Lirene a Tsutamy, Toveine její osamělé vyhnanství jenom zatvrdilo. „Dostane s sebou padesát sester.“ V té Černé věži mohli být nejvýš tak dva tři muži, kteří skutečně dokážou usměrňovat, tím si byla Elaida zcela jistá. Padesát sester by je mělo snadno přemoci. A přesto tam možná budou další, s nimiž to bude zapotřebí vyřidit. Přisluhovači, markytánky, hlupáci plní marných nadějí a šílené ctižádosti. „A vezme si sto – ne, dvě stě – gardistů.“

„Je to opravdu moudré? Povídačky o tisících jsou jistě silně nadsazené, ale špeh zelených v Caemlynu tvrdí, že v téhle Černé věži je aspoň čtyři sta mužů. Chytrý chlapík. Zřejmě počítá vozy se zásobami, vyjíždějící z města. A jistě jsi slyšela, že je s nimi Mazrim Taim.“

Elaidě dalo spoustu práce udržet vyrovnanou tvář, a jen tak tak uspěla. Zakázala vyslovovat Taimovo jméno a bylo hořké, že se neodvážila – neodvážila! – Alviarin potrestat. Ta ženská se jí dívala zpříma do očí. To, že tentokrát nedodala ani formální „matko", neprošlo bez povšimnutí. A ta troufalost ptát se, jsou-li její činy moudré! Ona je amyrlin! Ne první mezi sobě rovnými, ale amyrlin!

Otevřela největší lakovanou kazetu a objevily se miniatury z vyřezávané slonoviny, položené na šedém sametu. Elaidu dost často uklidnilo, když se sbírky jen dotkla, spíš ale, stejně jako pletení, které měla ráda, každého, koho přijala, odkázalo na jeho místo, když zdánlivě věnovala větší pozornost miniaturám než tomu, co dotyčný vykládal. Přejela prstem překrásnou kočku, štíhlou a plavnou, a pak ženu ve složitém rouše s podivným zvířátkem, výplodem řezbářovy fantazie, připomínajícím člověka porostlého srstí, dřepícím na jejím rameni, a po chvíli si vybrala prohnutou rybu, tak jemně vyřezávanou, že přes věkem zažloutlou slonovinu vypadala skoro jako skutečná.

„Čtyři sta lumpů, Alviarin.“ Už se cítila klidnější, neboť Alviarin stiskla rty. Jenom maličko, ale Elaida vychutnávala každičkou prasklinu v její fasádě. „Pokud jich je tolik. Jenom hlupák by věřil, že usměrňovat dokáže víc než jeden dva. Nejvíc! Za deset let jsme našly jenom šest mužů s touto schopností. Za posledních dvacet let jen čtyřiadvacet. A víš, jak jsme pátraly. Ohledně Taima...“ To jméno ji pálilo na jazyku. Jediný falešný Drak, který kdy unikl zkrocení, jakmile se jednou ocitl v rukou Aes Sedai. Tohle nechtěla mít zanesené v Kronikách o svém panování, rozhodně ne, dokud se nerozhodne, jak by se měla celá záležitost zaznamenat. V současné době se Kroniky nezmiňovaly o ničem po jeho chycení.

Palcem hladila rybí šupiny. „Je mrtvý, Alviarin, jinak bychom o něm už dávno slyšely. A neslouží al’Thorovi. Umíš si představit, jak poté, co tvrdil, že je Drak Znovuzrozený, jde Draku Znovuzrozenému sloužit? Umíš si představit, že by mohl být v Caemlynu, aniž by se ho Davram Bashere aspoň nepokusil zabít?“ Palcem přejela slonovinovou rybu rychleji, když si připomněla, že saldejský vrchní maršál je v Caemlynu a přijímá rozkazy od al’Thora. Co to ta Tenobie plánuje? Elaida si však všechno tohle nechávala pro sebe a předváděla tvář klidnou jako její řezby.

„Dvacet čtyři je nebezpečné číslo, když se vysloví nahlas,“ poznamenala Alviarin hrozivě tichým hlasem, „stejně nebezpečné jako dva tisíce. V Kronikách je záznam jen o šestnácti. To poslední, co teď potřebujeme, je, aby se ty roky znovu vynořily. Nebo aby se sestry, které vědí jen to, co se jim řeklo, dozvěděly pravdu. Dokonce i ty, které jsi přivedla zpátky, mlčí.“

Elaida se zatvářila přihlouple. Pokud věděla, Alviarin zjistila o těch letech pravdu, teprve když byla povýšena na kronikářku, ale Elaida měla osobnější vědomosti. Ne že by o tom mohla Alviarin něco vědět. Aspoň ne s jistotou. „Dcero, ať už vyjde najevo cokoliv, já nemám strach. Kdo by trestal mě a za jaký zločin?“ Tím se obratně vyhnula pravdě, ale na druhou ženu to zřejmě žádný dojem neudělalo.

„V Kronikách jsou záznamy o nejedné amyrlin, která byla veřejně potrestána za něco, co bylo obvykle dost nejasné, ale na mě to vždycky dělalo dojem, že záznam je takový, jak by ho mohla amyrlin nechat zapsat, kdyby neměla jinou možnost, než –“

Elaida praštila dlaní do stolu. „Dost, dcero! Já jsem věžový zákon! To, co bylo skryto, zůstane skryto, ze stejného důvodu, proč to bylo skryto po dvacet let – pro dobro Bílé věže.“ Teprve tehdy ji zabolela dlaň. Zvedla ruku a uviděla rybku zlomenou vedví. Jak stará byla? Pět set let? Tisíc? Měla co dělat, aby se netřásla vzteky. V hlase se jí rozhodně ozýval. „Toveine povede padesát sester a dvě stě věžových gardistů do Černé věže, kde zkrotí každého muže, který dokáže usměrňovat, a oběsí ho, spolu s tolika dalšími, kolik jich chytí živých.“ Alviarin ani nemrkla nad porušením věžového zákona. Elaida říkala pravdu tak, jak ji chtěla mít. Nyní, i kdykoliv jindy, byla věžovým zákonem. „A vlastně mrtvé ať oběsí taky. Ať každý muž, který jen pomyslí na to, že se dotkne pravého zdroje, ví, co ho čeká. Ať se za mnou Toveine zastaví. Chci slyšet její plán.“

„Stane se, jak přikazuješ, matko.“ Kronikářčina odpověď byla chladná a bezvýrazná jako její tvář. „Ačkoliv bys to možná mohla zvážit, než pošleš tolik sester z Věže. Vzbouřenkyním očividně připadala tvá nabídka nedostatečná. Už nejsou v Salidaru. Jsou na pochodu. Hlášení přišlo z Altary, ale teď už musejí být v Murandy. A zvolily si svoji amyrlin.“ Prohlédla vrchní papír ve svazku, jako by pátrala po jméně. „Egwain z al’Vereů, zdá se.“

To, že si Alviarin nechala tu nejdůležitější zprávu až na teď, mělo Elaidu přimět, aby vybuchla vzteky. Ona místo toho zvrátila hlavu dozadu a rozesmála se. Jenom to, že se zuby nehty držela důstojnosti, jí zabránilo dupat nohama. Když uviděla překvapení na Alviarinině tváři, chechtala se ještě víc, až si musela otírat oči.

„Ty to nevidíš,“ řekla, když mezi záchvaty veselí dokázala promluvit. „Ještě že jsi kronikářka, Alviarin, a ne přísedící. Ve sněmovně, jak jsi slepá, by tě ostatní do měsíce držely zavřenou a ven by tě pouštěly, jen kdyby potřebovaly tvůj hlas.“

„Vidím dost, matko.“ Alviarin mluvila bez důrazu. Pokud něco, tak by měl její tón pokrýt stěny námrazou. „Vidím tři sta vzbouřených Aes Sedai, pochodujících na Tar Valon s vojskem pod velením Garetha Brynea, uznávaného skvělého velitele. Když vynecháme ty směšnější zprávy, mohlo by vojsko čítat přes dvacet tisíc mužů, a když je vede Bryne, získají další v každé vesnici a městečku, kterým projdou. Samozřejmě neříkám, že mají šanci dobýt město, ale rozhodně to není nic k smíchu. První kapitán Chubal by měl dostat rozkaz, aby do věžové gardy naverboval další muže.“

Elaida se kysele podívala na zlomenou rybku, pak vstala, došla k nejbližšímu oknu a zastavila se zády k Alviarin. Rozestavěný palác odebral hořkou pachuť, kterou cítila v ústech, ten a kousek papíru, jejž stále mačkala v pěsti.

Usmála se na svůj budoucí palác. „Tři sta vzbouřenkyň, ano, ale měla by sis znovu přečíst Tarnin výčet. Přinejmenším stovka je už nyní na pokraji zhroucení.“ Tarně do jisté míry věřila, byla červená, neměla v hlavě místo na žádné hlouposti, a Tarna tvrdila, že vzbouřenkyně se už pomalu lekají i stínů. Zoufalé ovce kradmo hledají ovčáka, psala. Byla sice divoženka, nicméně podměrně rozumná. Tarna by se měla brzy vrátit a podat plné hlášení. Ne že by bylo potřeba. Elaidiny plány se už mezi vzbouřenkyněmi plnily. Bylo to však její tajemství.

„Tarna si vždycky byla jistá, že dokáže lidi přinutit, aby udělali něco, o čem bylo jasné, že to nezvládnou.“ Byl v tom důraz, významný tón? Elaida se rozhodla, že si toho nebude všímat. Musela u Alviarin přejít hodně věcí, ale její den přijde. Brzy.

„Ohledně jejich vojska, dcero, psala, že jsou to dva, nejvýš tři tisíce mužů. Kdyby měly víc, určitě by zařídily, aby je viděla, aby nás zastrašily.“ Podle Elaidina názoru špehové vždycky přeháněli, aby jejich informace vypadaly cennější. Plně se dalo věřit pouze sestrám. Aspoň červeným sestrám. Některým z nich. „Mně by ale bylo lhostejné, i kdyby jich měly dvacet tisíc nebo padesát nebo sto. Uhádneš proč?“ Když se otočila, Alviarinina tvář byla klid a vyrovnanost sama, maska přes slepou nevědomost. „Zřejmě jsi dobře obeznámená s věžovým zákonem. Jaký trest čeká vzbouřenkyně?“

„Vůdkyně,“ řekla Alviarin pomalu, „utišení.“ Lehce se zamračila a suknice se jí zhouply, jak přešlápla. Dobrá. Tohle věděla dokonce i přijatá a Alviarin nechápala, proč se Elaida ptá. „Pro většinu ostatních taky.“

„Možná.“ Vůdkyně by tomu mohly uniknout, většina z nich, pokud se slušně podvolí. Nejmenší zákonný trest byl mrskání březovou metlou ve velkém sále před shromážděnými sestrami, následoval potom rok a den veřejného pokání. Přesto se nikde neříkalo, že je třeba pokání odsloužit celé naráz. Měsíc tady, měsíc támhle, a odteď budou pykat za své zločiny deset let, jako stálá připomínka, co vzejde z toho, když se jí někdo postaví. Některé budou samozřejmě utišeny – Sheriam a pár významnějších takzvaných přísedících – ale jenom tolik, aby se ostatní bály ještě jednou špatně šlápnout, ne však tolik, aby to oslabilo Věž. Bílá věž musela být celá a musela být silná. Silná a pevně v jejích rukou.

„Pouze jediný zločin mezi těmi, které spáchaly, vyžaduje utišení.“ Alviarin otevřela ústa. Za pradávna došlo ke vzpourám, pohřbeným tak hluboko, že o nich vědělo jen pár sester. Kroniky byly němé, k seznamu utišených a popravených měla přístup pouze amyrlin, kronikářka a přísedící, kromě několika knihovnic, které je uchovávaly. Elaida Alviarin nedala možnost promluvit. „Každá žena, která si falešně přivlastní titul amyrlin, musí být hned utišena. Kdyby si myslely, že mají nějakou naději na úspěch, byla by jejich amyrlin Sheriam nebo Lelaine nebo Carlinya nebo některá z ostatních.“ Tarna hlásila, že z odpočinku se vrátila Romanda Cassin. Romanda by určitě popadla štólu oběma rukama, kdyby viděla aspoň desetinu naděje na úspěch. „Místo toho vytáhnou přijatou!“

Elaida potřásala hlavou v rozčileném pobavení. Mohla ocitovat každé slovo zákona určujícího, jak je žena vybrána pro roli amyrlin – koneckonců ho sama dobře využila – a ani jednou se tam nemluvilo o tom, že by žena musela být hotová sestra. Očividné musela být, takže sestry, které formovaly zákon, to nikdy nezapsaly, a vzbouřenkyně se protáhly tou štěrbinou. „Vědí, že jejich věc je beznadějná, Alviarin. Hodlají se naparovat a holedbat, pokusí se vyzískat nějakou ochranu před trestem pro sebe a pak holku vydají jako oběť.“ Což byla škoda. Ta al’Vereovic holka mohla být pákou na al’Thora, a kdyby dosáhla plné síly v jediné síle, byla by jednou z nejsilnějších za posledních tisíc i více roků. Opravdová škoda.

„Gareth Bryne a vojsko mi rozhodně nepřipadají jako holedbání se. Jejich vojsko dorazí k Tar Valonu nejdřív za pět šest měsíců. Za tu dobu by první kapitán Chubain mohl zvýšit počet gard –“

„Jejich vojsko,“ ohrnula pysk Elaida. Alviarin byla tak hloupá. Přes všechen svůj chladný vzhled byla králík. Příště ze sebe bude chrlit nesmysly, co vykládala ta ženská Sanche, že prý jsou Zaprodanci volní. To tajemství samozřejmě neznala, ale přesto... „Sedláci s píkami, řezníci s luky a krejčí na koních! A na každém kroku té cesty budou přemýšlet o Zářících hradbách, které zadržely i Artuše Jestřábí křídlo.“ Ne, ne králík. Lasička. Přesto, dřív nebo později, z ní bude lasiččí kožešinka na Elaidině plášti. Světlo dej, ať je to dřív. „Na každém kroku ztratí muže, jestli ne deset. Nebylo by překvapením, kdyby se naše vzbouřenkyně objevily jenom se svými strážci.“ Příliš mnoho lidí vědělo o rozkolu ve Věži. Jakmile však bude vzbouření potlačeno, bude samozřejmě možné zařídit, aby to vypadalo jako taktický manévr, snad součást plánu, jak ovládnout mladého al’Thora. Práce na dlouhá léta a pokolení, než vzpomínka vybledne. Každá vzbouřenkyně za to zaplatí na kolenou.

Elaida zaťala pěst, jako by už držela vzbouřenkyně pod krkem. Nebo Alviarin. „Hodlám je zlomit, dcero. Puknou jako shnilý meloun.“ Tak bude její tajemství v bezpečí, bez ohledu na to, kolik sedláků a krejčích se na urozeného pána Brynea pověsí, ale ať si ta ženská myslí, co chce. Náhle se jí zmocnilo věštění, s jistotou poznala věci, které by nemohla vidět lépe, ani kdyby je rozložili přímo před ni. Díky té jistotě by byla ochotná dobrovolně udělat krok přes okraj útesu. „Bílá věž bude opět celá, až na pozůstatky, vyvržené a opovrhované, bude celá a silnější než dřív. Rand al’Thor bude čelit amyrlin a pozná její hněv. Černá věž se rozdělí v ohni a krvi a po jejím pozemku budou kráčet sestry. Tak věštím."

Jako obvykle se po věštění třásla a lapala po dechu. Přinutila se zůstat stát vzpřímeně a dýchat pomalu. Nikdy nedovolila, aby u ní někdo viděl slabost. Ale Alviarin... Oči měla vyvalené a otevřenou pusu, jako by zapomněla, co chtěla říci. Ze svazku v rukou jí vyklouzl list papíru a málem spadl na zem, než ho zachytila. Tím se vzpamatovala. Bleskově nasadila vyrovnanou masku, naprosto dokonalý obrázek aessedaiovského klidu, ale rozhodně byla otřesená. Á, dobře. Ať si přežvýká jistotu Elaidina vítězství. Přežvýká a vyláme si na ní zuby.

Elaida se zhluboka nadechla a opět usedla za psací stůl. Zlomenou slonovinovou rybku položila na bok, kde se na ni nemusela dívat. Byl čas prozkoumat své vítězství. „Dneska je zapotřebí udělat jistou práci, dcero. První zpráva půjde k urozené paní Caraline z Damodredů...“

Elaida spřádala své plány, rozšířila je o to, co věděla Alviarin, odhalila jí některé, jež dosud neznala, protože nakonec amyrlin musela pracovat přes svou kronikářku, ať už tu ženu nenáviděla sebevíc. Těšilo ji, když pozorovala Alviarininy oči, viděla, jak se diví, co všechno ještě asi neví. Zatímco však Elaida vydávala rozkazy a dělila a rozdávala svět mezi Arythským oceánem a Páteří světa, v duchu se veselila představou mladého al’Thora na cestě k ní, v kleci jako medvěd, aby ho naučila tancovat před ní při večeři.

Kroniky jen těžko zaznamenají roky Poslední bitvy bez zmínky o Draku Znovuzrozeném, avšak ona věděla, že jedno jméno bude zapsáno písmeny většími než všechna ostatní. Elaida do Avriny a’Roihan, nejmladší dcera bezvýznamného rodu ze severního Murandy, vejde do dějin jako největší a nejmocnější amyrlin všech dob. Nejmocnější žena v dějinách světa. Žena, která zachránila lidstvo.

Aielové stojící v hlubokém úvalu mezi nízkými, hnědou trávou pokrytými kopci vypadali jako vyřezané figurky, nevšímali si vln prachu, které zvedal nárazový vítr. Že touhle roční dobou měla zemi pokrývat silná vrstva sněhu jim starosti nedělalo. Žádný z nich sníh v životě neviděl a tohle vedro jako v peci, i když slunci ještě chyběl kus cesty do nadhlavníku, se zdaleka nevyrovnalo tomu, jaké panovalo v zemi, odkud pocházeli. Veškerou pozornost soustředili na jižní návrší, čekali na znamení, které ohlásí příchod osudu Shaido Aielů.

Navenek Sevanna vypadala jako ostatní, ačkoliv ji označoval kruh Děv, klidně dřepících na patách, jimž již zakrývaly oči tmavé závoje. Ona také čekala, a netrpělivěji, než dávala najevo, ale ne na úkor všeho ostatního. Jedním důvodem bylo, že velela a ostatní poslouchali. Druhým bylo to, že viděla, co se stane, když člověk dovolí, aby mu přežité zvyky a zatuchlá tradice svázaly ruce.

Docela nenápadně mrkla zelenýma očima doleva, kde stálo dvanáct mužů a jedna žena, všichni s hovězinou potaženými puklíři a třemi čtyřmi krátkými oštěpy, odění v šedohnědých cadin’sorech, jež splývaly se zdejší krajinou stejně dobře jako s Trojí zemí. Efalin, s krátkými prošedivělými vlasy zakrytými šufou, ovinutou kolem hlavy, občas pohlédla Sevanniným směrem. Pokud se o nějaké Děvě oštěpu dalo říci, že je znepokojená, tak to byla Efalin. Některé shaidské Děvy odešly na jih a připojily se k těm hlupačkám, co obskakovaly Randa al’Thora, a Sevanna nepochybovala, že o tom ostatní mluvily. Efalin musela zvažovat, jestli to dostatečně vyrovná tím, když poskytne Sevanně doprovod Děv, jako by sama kdysi byla Far Dareis Mai. Přinejmenším Efalin nepochybovala, kde leží skutečná moc.

Jako Efalin, také muži, vedoucí shaidská válečná společenstva, střídavě sledovali návrší a sebe navzájem. Zvlášť hranatý Maerik, jenž byl Seia Doon, a Bendhuin se zjizveným obličejem z Far Aldazar Din. Po dnešku už Shaidům nic nezabrání poslat muže do Rhuideanu, aby byl, pokud přežije, označen za kmenového náčelníka. Dokud k tomu nedojde, mluvila Sevanna jako náčelník kmene, neboť byla vdovou po posledním náčelníkovi. Posledních dvou náčelnících. A ať se ti, kteří remcali, že nosí smůlu, udáví.

Zlaté a slonovinové náramky tiše zachřestily, když si narovnala tmavou loktuši přes ramena a upravila náhrdelníky. Většina z nich byla taky ze zlata a slonoviny, ale jeden tvořila masa perel a rubínů, kdysi patříval jakési mokřinské šlechtičně – ta ženská nyní nosila bílou, tahala náklady a běhala spolu s ostatními gai’šainy v horách nazývaných Rodovrahova Dýka – s rubínem o velikosti menšího slepičího vejce, který jí spočíval mezi prsy. Mokřiňané měli hodně vysokou cenu. Velký smaragd na jejím prstě chytil sluneční světlo a zaplál zeleným ohněm. Kroužky na prstech byly jedním z mokřinských zvyků, který stál za převzetí, bez ohledu na to, kolik pohledů si tím vysloužila. Bude jich mít víc, pokud se budou nádherou rovnat tomuto.

Většina mužů si myslela, že Maerik a Bendhuin budou prvními, kdo získá od moudrých povolení zkusit Rhuidean. Pouze Efalin z celé skupinky měla podezření, že to nebude ani jeden z nich, a to bylo jenom podezření. Byla taky dost prohnaná, aby se se svým podezřením potají svěřila Sevanně a nikomu jinému. Tihle dva nedokázali přijmout představu, že je třeba zbavit se starého, a pravdou bylo, že i když se Sevanna nemohla dočkat, až se oděje novým, věděla také, že je k tomu musí dovést jen pozvolna. Hodně starých způsobů se již změnilo od chvíle, kdy Shaidové překročili Dračí stěnu do mokřin – ve srovnání s Trojí zemí stále dost mokrých – ale ještě se toho změní víc. Jakmile bude mít Randa al’Thora v rukou, jakmile se provdá za Car’a’carna, náčelníka náčelníků všech Aielů – ten nesmysl s Drakem Znovuzrozeným byl jenom mokřinská hloupost – přijde nový způsob, jak jmenovat náčelníky kmene, a klanu rovněž. Třeba dokonce i hlavy válečných společenstev. Rand al’Thor je bude jmenovat. Samozřejmě ukáže, kam mu ona řekne. A to bude teprve začátek. Mokřinská představa předávání hodnosti dětem a jejich dětem, například.

Vítr na chvíli zesílil, vál od jihu. Zakryje zvuk mokřinských koní a vozů.

Znovu si posunula loktuši a potlačila škleb. Za žádnou cenu nesmí vypadat nervózní. Pohled doprava utišil její obavy, ještě než začaly. Tam se sešlo přes dvě stě shaidských moudrých a obvykle ji alespoň některé pozorovaly jako supi, dnes však všechny upíraly oči na návrší. Nejedna si neklidně upravovala loktuši a uhlazovala bachraté suknice. Sevanna zkřivila ret. Některým se po tvářích řinul pot. Pot! Kde je jejich čest, že každému předvádějí svou nervozitu?

Všichni přešlápli, když se nad nimi objevil jeden mladý Sovin Nai a cestou dolů si sundával závoj. Přišel přímo za ní, jak bylo správné, ale k jejímu podráždění zvedl hlas, aby ho každý slyšel. „Jeden z jejich předsunutých zvědů unikl. Byl zraněný, ale pořád na koni.“

Vůdcové společenstev se pohnuli, ještě než domluvil. Tohle nepůjde. Ve skutečném boji budou velet – Sevanna v celém svém životě neudělala víc, než že podržela oštěp – ale ani na chvíli jim nedovolí zapomenout, kdo je. „Vrhněte proti nim všechny oštěpy do posledního,“ nařídila hlasitě, „než se dokážou připravit.“ Jako jeden se k ní otočili.

„Všechny oštěpy?“ ujišťoval se Bendhuin nevěřícně. „Myslíš kromě hlídek –“

Zlobně se mračící Maerik promluvil zároveň. „Když nenecháme žádné zálohy, můžeme –“

Sevanna je oba uťala. „Všechny oštěpy! Tady tančíme s Aes Sedai. Musíme je okamžitě přemoct!“ Efalin a většina ostatních se zatím uklidnila, ale Bendhuin a Maerik se mračili, byli připravení se hádat. Hlupáci. Stáli proti několika tuctům Aes Sedai, několika stům mokřinských vojáků, a přesto s více než čtyřiceti tisíci algai’d’siswai, na kterých trvali, pořád chtěli hlídky a jejich oštěpy v záloze, jako by čelili jiným Aielům nebo mokřinskému vojsku. „Mluvím jako kmenový náčelník Shaidů.“ Nemělo být nutné, aby to zdůrazňovala, ale připomínka jim nemohla uškodit. „Je jich jen hrstka.“ Nyní každé slovo zatížila opovržením. „Můžeme je zničit, pokud se oštěpy pohnou rychle. Za východu slunce jste byli připravení pomstít Desain. Necítím teď strach? Strach z hrstky mokřiňanů? Copak Shaidy opustila čest?“

Z toho se jim obličeje změnily v kámen – jak ostatně zamýšlela. Dokonce i Efalininy oči vypadaly jako leštěné šedé drahokamy, když si halila tvář. Její prsty se pomalu pohnuly ve znakové řeči Děv, a když vůdcové společenstev odklusali nahoru, Děvy kolem Sevanny je následovaly. Tohle tedy nezamýšlela, ale aspoň byly oštěpy na cestě. Dokonce i ze dna úvalu viděla, jak ze zdánlivě holé země vyskakují postavy v cadin’sorech a dlouhými kroky, jimiž dokázaly předhonit i koně, míří k jihu. V té chvíli nebylo času nazbyt. Sevanna si řekla, že si s Efalin promluví později, a obrátila se k moudrým.

Byly vybrány z nejsilnějších shaidských moudrých, které ovládaly jedinou sílu, na každou Aes Sedai kolem Randa al’Thora jich bylo šest až sedm, přesto u nich Sevanna viděla pochyby. Snažily se je skrýt za kamennými tvářemi, nicméně tu byly, když moudré uhýbaly očima a olizovaly si rty. Dneska padly mnohé tradice, tradice staré a silné jako zákon. Moudré se neúčastní bitev. Moudré se drží stranou od Aes Sedai. Znaly staré příběhy, že Aielové byli posláni do Trojí země, protože Aes Sedai zklamali, a že budou zničeni, pokud je zklamou ještě jednou. Slyšely příběhy o tom, co Rand al’Thor vyhlásil přede všemi, že jako součást služby Aes Sedai se Aielové odpřisáhli násilí.

Kdysi si byla Sevanna jistá, že ty příběhy jsou lživé, ale v poslední době věřila, že je moudré považují za pravdivé. Žádná jí to samozřejmě neřekla do očí. Nezáleželo na tom. Ona sama nikdy nevykonala dvě cesty do Rhuideanu, jak se vyžadovalo od moudré, ale ostatní ji přijímaly, jakkoliv některé zdráhavě. Teď neměly jinou volbu nežli ji přijímat dál. Neužitečné tradice budou přeměněny na nové.

„Aes Sedai,“ řekla potichu. Ony se k ní naklonily za hromadného cinkání náramků a náhrdelníků, aby zachytily její tichá slova. „Drží Randa al’Thora, Car’a’carna. Musíme jim ho sebrat.“ Některé se zamračily. Většina si myslela, že chce Car’a’carna živého, aby pomstila smrt Couladina, svého druhého manžela. To chápaly, ale nepřišly sem kvůli tomu. „Aes Sedai,“ zasyčela Sevanna rozzlobeně. „My svůj slib dodrželi, ony svůj porušily. My nic neporušili, ale ony porušily všechno. Víte, jak byla zavražděna Desain.“ A ony to samozřejmě věděly. Oči, které se na Sevannu upíraly, náhle zbystřily. Zabít moudrou se rovnalo zabití těhotné ženy, dítěte či kováře. Některé pohledy byly velmi ostré. Pohledy Theravin, Rhialin a dalších. „Pokud dovolíme, aby to těm ženským prošlo, tak jsme my horší než zvířata, my nemáme žádnou čest. Já svou čest udržuju.“

S tím si důstojně zvedla suknice a s hlavou zdviženou, bez ohlížení, šplhala do kopce. Byla si jistá, že ji ostatní budou následovat. Therava, Norlea a Dailin na to dohlédnou, i Rhiale, Tion, Meira a ostatní, které ji před několika dny doprovázely, když se šla podívat, jak Randa al’Thora tlučou Aes Sedai a strkají ho zpdět do dřevěné bedny. Její připomínka platila těm třinácti víc než ostatním, a ony se neopováží ji zklamat. Pravda o tom, jak Desain zemřela, je k ní připoutala navěky.

Moudré, se suknicemi přehozenými přes ruku, aby měly volné nohy, neudržely krok s algai’d’siswai v cadin’sorech, i když běžely, co měly sil. Pět mil zvlněnou krajinou, nebyla to dlouhá cesta, a když překonaly hřeben, viděly, že tanec s oštěpy již začal. Jistým způsobem.

Tisíce algai’d’siswai utvořily obrovské šedohnědé jezero kolem kruhu mokřinských vozů, jenž samotný obkružoval malý háj, jakých bylo v této oblasti plno. Sevanna se rozzlobeně nadechla. Aes Sedai měly dokonce čas přivést dovnitř koně. Oštěpy obklíčily vozy, tlačily se na ně a sypaly na ně šípy, ale bojovníci vepředu jako by se tlačili proti neviditelné zdi. Šípy, které létaly vysoko, zprvu tuto hradbu překonávaly, ale pak začaly narážet na něco neviditelného a odrážely se zpět. Moudré začaly tiše mručet.

„Vidíte, co Aes Sedai dělají?“ optala se jich Sevanna, jako by také viděla, jak je jediná síla splétána. Chtěla se ofrňovat, Aes Sedai byly hlupačky, s těmi jejich vychvalovanými třemi přísahami. Až se konečně rozhodnou, že musejí použít jedinou sílu jako zbraň, místo aby jenom vytvářely bariéru, bude příliš pozdě. Tedy pokud ovšem moudré nebudou moc dlouho civět. Někde na těch vozech byl Rand al’Thor, možná stále stočený v bedně jako štůček hedvábí. Čeká, až ho ona vytáhne. Když ho dokážou udržet Aes Sedai, zvládne to i ona, s pomocí moudrých. „Theravo, vezmi teď svou polovičku na západ. Buď připravená udeřit, až to udělám já. Za Desain a toh, které nám Aes Sedai dluží. Donutíme je splnit toh, jako to ještě nikdy nikdo neudělal.“

Bylo dost hloupé chvástat se tím, že někoho donutí splnit závazek, který neuznával, přesto ostatní ženy začaly rozzlobeně mumlat a Sevanna slyšela zuřivé sliby, že Aes Sedai svému toh dostojí. Jenom ty, které na Sevannin rozkaz zabily Desain, mlčely. Therava lehce stiskla úzké rty, ale nakonec řekla: „Stane se, jak říkáš, Sevanno.“

Sevanna odvedla polovinu moudrých lehkým klusem na východní část bojiště, pokud se tomu tak dalo říkat. Chtěla zůstat na pahorku, odkud by měla dobrý výhled – tak by měl kmenový náčelník či válečný náčelník řídit tanec oštěpů – ale v téhle jediné věci nenašla podporu dokonce ani u Theravy a ostatních, jež se s ní dělily o tajemství Desaininy smrti. Moudré tvořily ostrý protiklad k algai’d’siswai, když se seřadily ve svých bílých jupkách z algode a tmavých vlněných suknicích a loktuších, s třpytícími se náramky a náhrdelníky a vlasy do pasu, přidržovanými tmavými složenými šátky. Přes to, že se rozhodly, když už mají tančit s oštěpy, že se tance zúčastní plně a nebudou stát stranou, Sevanna si myslela, že si ještě neuvědomily, že dneska vybojují opravdovou bitvu ony. Po dnešku už nic nebude stejné a spoutání Randa al’Thora bude jenom maličkost.

Mezi algai’d’siswai hledícími na vozy jenom výška odlišovala muže od Děv. Závoje a šujy zakrývaly hlavy a obličeje všem a cadin’sor byl cadin’sor, lišily se pouze střihem, označujícím kmen, klan a společenstvo. Ti na vnějším okraji kruhu vypadali zmatení, brumlali si mezi sebou, jak čekali, až se něco stane. Přišli připravení zatančit si s blesky Aes Sedai, a nyní se netrpělivě hemžili, příliš daleko, aby mohli použít aspoň rohovinové luky, které měli pořád v pouzdrech na zádech. Bude-li po Sevannině, nebudou muset čekat dlouho.

S rukama v bok oslovila ostatní moudré. „Ty na jih ode mě zničí, co Aes Sedai udělaly. Ty na sever zaútočí. Kupředu, oštěpy!“ S rozkazem se obrátila, aby přihlížela zkáze Aes Sedai, které si myslely, že budou čelit pouze oceli.

Nic se nestalo. Před ní se masa algai’d’siswai jenom neužitečně přesouvala a nejhlasitějším zvukem bylo občasné zabušení oštěpů o puklíře. Sevanna sebrala svůj hněv, natáčela ho jako přízi z přeslice. Byla si tak jistá, že jsou připravené, když jim byla předvedena Desainina roztrhaná mrtvola, ale jestli jim stále připadal útok na Aes Sedai nemyslitelný, poštve je na ně, i kdyby je měla zahanbit tak, až by se dožadovaly gai’šainské bílé.

Najednou k vozům zamířila koule čistého ohně o velikosti lidské hlavy, syčící a svištící, pak další, tucty. Hlouček uprostřed se rozdělil. Od západu přilétaly další koule, od Theravy a ostatních. Z hořících vozů začal stoupat kouř, zprvu šedé proužky, potom zhoustly v černé sloupy. Mumlání algai’d’siswai se změnilo, nabralo na síle, a ti přímo před ní se trochu pohnuli, náhle se všichni tlačili dopředu. Od vozů se ozval křik, muži ječeli vzteky a vřískali bolestí. Bariéra, kterou Aes Sedai vztyčily, byla dole. Začalo to a mohlo to skončit jen jediným způsobem. Rand al’Thor bude její. On jí dá Aiely, aby přemohli všechny mokřiňany, a než zemře, dá jí dcery a syny, aby vedli Aiely po ní. To by se jí mohlo líbit. Byl docela hezký, vážně, silný a mladý.

Nečekala, že Aes Sedai padnou zvlášť snadno, a taky nepadly. Mezi oštěpy začaly dopadat ohnivé koule, měnící postavy v cadin’sorech v pochodně, a z čisté oblohy sjížděly blesky, vyhazující do vzduchu lidi i hlínu. Moudré se však učily z toho, co viděly, nebo to možná už věděly dopředu a předtím jen váhaly. Většina usměrňovala zřídka, zvlášť tam, kde by to mohl vidět někdo jiný než moudré, takže jenom moudré věděly, co která žena dokáže. Ať už byl důvod jakýkoliv, první blesky teprve dopadaly mezi shaidské oštěpy a další už udeřily do vozů.

Ne všechny zasáhly cíl. Ohnivé koule létaly vzduchem, některé teď byly velké téměř jako kůň, a k zemi sjížděly stříbrné blesky jako oštěpy vrhané z nebes, některé náhle odražené stranou, jako by blesk narazil na neviditelný štít, nebo prudce vybuchly ve vzduchu nebo prostě úplně zmizely. Všude se ozýval řev a třesk, střetávající se s křikem a jekem. Sevanna nadšeně hleděla k obloze. Bylo to jako ohňostroj, o nichž čítávala.

Náhle jí svět před očima zbělel. Měla pocit, jako by se vznášela. Když znovu uviděla, ležela roztažená na zemi na tucet kroků od místa, kde stála, všechno ji bolelo, lapala po dechu a byla pokrytá hlínou. Vlasy jako by jí chtěly odletět od hlavy. Další moudré taky ležely na zemi kolem rozervané jámy celý sáh v průměru. Několika ze šatů stoupaly proužky kouře. Ne všechny padly – souboj ohně a blesků na obloze pokračoval – ale na zemi jich bylo příliš mnoho. Musí je vrhnout zpátky do tance.

Přinutila se nadechnout, vyškrábala se na nohy a ani se nenamáhala otřepat ze sebe hlínu. „Kupředu, oštěpy!“ zavřískla. Popadla Estalaine za hranatá ramena a snažila se ženu zvednout, ale pak si všimla jejích nehybně otevřených modrých očí a poznala, že žena je mrtvá, tak ji nechala zase spadnout. Místo toho zvedla omámenou Doraillu, jednomu z padlých Hromových chodců sebrala oštěp a zamávala jím ve vzduchu. „Kupředu, oštěpy!“ Některé moudré to zřejmě vzaly doslova a vrhly se do tlačenice algai’d’siswai. Ostatní si udržely chladnou hlavu, pomáhaly těm, jež mohly vstát, a bouře ohně a blesků pokračovala, zatímco Sevanna pobíhala za řadou moudrých, mávala oštěpy a hulákala: „Kupředu, oštěpy! Kupředu, oštěpy!“

Bylo jí do smíchu. Smála se. Byla celá od hlíny, kolem zuřila bitva, a ona ještě nikdy v životě neměla takovou radost. Skoro si přála, aby se byla rozhodla stát Děvou oštěpu. Skoro. Žádná Far Dareis Mai by se nikdy nemohla stát náčelníkem kmene, stejně jako se žádný muž nemohl stát moudrým. Cesta Děvy k moci byla vzdát se oštěpu a stát se moudrou. Sevanna jako manželka kmenového náčelníka vládla mocí ve věku, kdy Děvě teprve svěřily oštěp nebo učednice moudré nosila vodu. A teď to měla všechno, moudrou i náčelníka kmene, ačkoliv bude třeba ještě hodně práce, aby ten druhý titul nosila doopravdy. Na titulech příliš nezáleželo, pokud měla moc, ale proč by neměla mít obojí?

Náhle kdosi zaječel. Sevanna se otočila a s otevřenou pusou zůstala civět na kosmatého vlka, jenž právě rozerval Doseře hrdlo. Bez přemýšlení mu vrazila oštěp do boku. Otočila jím, aby zlomila ratiště, a vtom kolem ní proletěl další vysoký vlk a vrhl se na záda jednoho z algai’d’siswai, přibíhali další a další vlci, všude šelmy trhaly postavy v cadin’sorech.

Sevanna pocítila pověrčivý strach, když vytahovala oštěp z těla zvířete. Aes Sedai povolaly vlky, aby za ně bojovali. Nedokázala odtrhnout zrak od vlka, jehož zabila. Aes Sedai... Ne. Ne! Nic to nemohlo změnit. Ona to nedopustí.

Nakonec se jí podařilo podívat se jinam, jenže než mohla znovu povzbudivě zařvat na moudré, jazyk jí ztuhl z něčeho jiného, na co zůstala i ona zírat s otevřenou pusou. Na hlouček mokřinských jezdců s rudými přilbami a kyrysy, ohánějící se meči a bodající oštěpy, uprostřed algai’d’siswai. Odkud se vzali oni?

Neuvědomila si, že promluvila nahlas, dokud jí neodpověděla Rhiale. „Snažila jsem se ti to říct, Sevanno, jenže tys nechtěla poslouchat.“ Žena s vlasy jako oheň se znechuceně podívala na oštěp v Sevannině ruce. Moudré nenosily oštěpy. Sevanna si okatě položila oštěp do ohbí lokte, jak to viděla dělat náčelníky, a Rhiale pokračovala. „Mokřiňané zaútočili z jihu. Mokřiňané a siswai’aman.“ Do toho slova vložila veškeré opovržení, vhodné pro ty, kteří se pojmenovali Dračí oštěpy. „Taky Děvy. A... A jsou tam moudré.“

„Bojují?“ vyhrkla Sevanna nevěřícně, než si uvědomila, jak to znělo. Když ona mohla odhodit zpuchřelý zvyk, ti sluncem oslepení mamlasové na jihu, kteří si říkali Aielové, to určitě mohli udělat taky. Ona však nečekala, že to udělají. Nepochybně je přivedla Sorilea. Ta stařena Sevanně připomínala kamennou lavinu, která se řítí z kopce a strhává s sebou všechno, co jí stojí v cestě. „Musíme na ně okamžitě zaútočit. Ony Randa al’Thora nedostanou. Jinak by pokazily naši pomstu za Desain,“ dodala, když se Rhiale rozšířily oči.

„Jsou to moudré,“ podotkla druhá žena hluše a Sevanna s trpkostí pochopila. Připojit se k tanci oštěpů bylo už tak dost špatné, ale moudré útočící na moudré bylo víc, než nač byla ochotná přistoupit dokonce i Rhiale. Souhlasila, že Desain musí zemřít – jak jinak by bylo možné přimět ostatní moudré, nemluvě o algai’d’siswai, k útoku na Aes Sedai, což bylo nezbytné, aby se Rand al’Thor dostal do jejích rukou, a s ním i všichni Aielové – a přesto to bylo vykonáno v tajnosti, ve společnosti žen se stejným přesvědčením. Tohle bude přede všemi. Hlupáci a zbabělci, všichni!

„Tak bojujte s těmi nepřáteli, na které máte žaludek, Rhiale.“ Do každého slova vložila tolik opovržení, kolik jen mohla, ale Rhiale jenom kývla, upravila si loktuši, znovu mrkla na oštěp v Sevannině ruce a vrátila se na své místo v řadě.

Třeba existoval způsob, jak přimět ty druhé moudré, aby zaútočily první. Vhodnější by bylo zaútočit překvapivě, ale lepší něco takového, než kdyby jí vyrvaly Randa al’Thora z rukou. Co by dala za ženu, která může usměrňovat a udělala by bez odmlouvání, co se jí řekne. Co by dala za to, kdyby mohla být na pahorku a vidět, jak bitva probíhá.

Oštěp držela připravený, ostražitě sledovala vlky – ti, které viděla, buď zabíjeli muže a ženy v cadin’sorech, nebo byli sami mrtví – a začala zase hlasitě povzbuzovat bojující. Na jihu mezi Shaidy dopadalo víc ohně a blesků než předtím, avšak pokud viděla, neznamenalo to žádný rozdíl. Bitva, s ohnivými výbuchy, kdy všude létala hlína a těla, pokračovala nezměněným tempem.

„Kupředu, oštěpy!“ ječela Sevanna mávajíc svým. „Jen kupředu, oštěpy!“ Mezi meloucími se algai’d’siswai nepoznala žádného z hlupáků, kteří si kolem spánků přivázali kus červené látky a pojmenovali se siswai’aman. Třeba jich bylo příliš málo, aby změnili běh událostí. Hloučky mokřiňanů byly rozhodně daleko od sebe a bylo jich málo. Jak se dívala, jeden byl přemožen, muži i koně, bodajícími oštěpy. „Kupředu, oštěpy! Kupředu, oštěpy!“ Hlas měla plný vzrušení. I kdyby si Aes Sedai povolaly deset tisíc vlků, i kdyby si Sorilea přivedla tisíc moudrých a sto tisíc oštěpů, Shaidové dnes stejně zvítězí. Shaidové a ona sama. Sevanna z Jumai Shaidů nebude nikdy zapomenuta.

Náhle se uprostřed bitevní vřavy ozvalo duté zadunění. Zdánlivě přicházelo od vozů Aes Sedai, ale Sevanně nic neprozradilo, zda to způsobily ony či moudré. Neměla ráda věci, které nechápala, přesto se nehodlala ptát Rhiale nebo ostatních, aby tak prozradila svou nevědomost. A taky to, že nemá schopnost, kterou zde, kromě ní, měly všechny ženy. Mezi nimi se to nepočítalo, ale další věc, kterou neměla ráda, bylo, když ostatní měli moc, již ona neměla.

Mezi algai’ďsiswai se zablesklo, ale když se podívala, nic tam nebylo. Pak se stalo opět to samé, záblesk světla, jejž viděla jakoby koutkem oka, a když se podívala, zase tam nic nebylo. Příliš mnoho věcí, jimž nerozuměla.

S povzbudivým hulákáním si prohlížela řady shaidských moudrých. Některé vypadaly ucouraně, šátky byly pryč a dlouhé vlasy jim volně visely, suknice a jupky měly pokryté hlínou či dokonce ožehnuté. Aspoň tucet jich ležel v řadě, sténaly, a sedm leželo nehybně, s loktušemi přes obličej. Sevannu však zajímaly ty, co byly na nohou. Rhiale a Alarys se svými vzácnými černými vlasy, připomínajícími vrabčí hnízdo. Someryn, která začala nosit živůtek rozvázaný, takže předváděla ještě větší kus poprsí než Sevanna sama, a Meira, s dlouhým obličejem ještě zachmuřenějším než obvykle. Rozložitá Tion, kostnatá Belinda a Modarra, vysoká jako muž.

Jedna z nich by jí měla říci, pokud se dozvěděly něco nového. Desainino tajemství je k ní poutalo, dokonce i pro moudré by odhalení toho, co provedly, znamenalo bolest – a horší, hanbu – po zbytek života, kdy by se snažily dostát svému toh, pokud by tu, která by věc vyjevila, prostě neodtáhly nahou do divočiny, aby tam žila či zemřela, a nejspíš by ji první, kdo by ji našel, zabil jako zvíře. Přesto si byla Sevanna jistá, že před ní skrývají věci stejně rády jako ostatní moudré, věci, které se moudrá dozví během let učednictví a při cestách do Rhuideanu. Něco s tím bude muset udělat, ale později. Nehodlala ukazovat slabiny, že by se teď zeptala, co udělaly.

Otočila se zpátky k bojujícím a zjistila, že se rovnováha mění a zřejmě v její prospěch. Ohnivé koule a blesky na jihu létaly stejně hustě jako předtím, jenomže ne před ní, a na západě a na severu zjevně také ne. Oheň létající k vozům pořád stejně často cíl zasáhl, jako nedoletěl, nicméně úsilí Aes Sedai rozhodně sláblo. Byly přinuceny se bránit. Ona vyhrává!

Právě když jí hlavou prolétla tato myšlenka, žhavá jako čistý žár, Aes Sedai se odmlčely. Jenom na jihu ještě mezi algai’d’siswai dopadal oheň a blesky. Sevanna otevřela ústa, aby vítězoslavně zařvala, jenomže cosi ji umlčelo. Oheň a blesky letící na vozy padaly dolů a narážely na nějakou neviditelnou překážku. Kouř, stoupající z hořících vozů, začínal podbarvovat kupoli, jak stoupal vzhůru a nakonec procházel otvorem na vrcholku neviditelné přehrady.

Sevanna se otočila, aby se střetla s moudrými, a před jejím výrazem několik žen couvlo, možná i před oštěpem, který svírala v ruce. Věděla, že vypadá, jako by byla připravená ho použít. Byla připravená. „Proč je necháváte tohle dělat?“ zuřila. „Proč? Měly jste jim zarazit všechno, co udělají, ne jim dovolit nastavět další stěny!“

Tion se tvářila, že začne zvracet na prázdný žaludek, ale ruce si dala v bok, a že měla boky pěkně široké, a postavila se Sevanně přímo. „To nebyly Aes Sedai.“

„Nebyly to Aes Sedai?“ plivla Sevanna. „Tak kdo? Ty druhé moudré? Říkala jsem vám, že na ně musíme zaútočit!“

„To nebyly ženy,“ řekla Rhiale váznoucím hlasem. „To nebyly –“ Bledá jako křída polkla.

Sevanna se pomalu otočila a podívala se na kupoli, teprve pak si vzpomněla, že má zase dýchat. Něco stoupalo dírou, kudy unikal kouř. Jeden z těch mokřinských praporců. Dým nebyl dost hustý, aby ho úplně zakryl. Karmín, s kotoučem půl bílým půl černým, barvy byly rozdělené vlnovkou, právě jako na kusu látky, který nosili siswai’aman. Prapor Randa al’Thora. Mohl být skutečně dost silný, aby se osvobodil, přemohl všechny Aes Sedai a zvedl tohle? Muselo to tak být.

Do kupole stále bušila bouře, ale Sevanna za sebou slyšela nějaké mumlání. Ostatní ženy pomýšlely na ústup. Ona ne. Sevanna vždycky věděla, že nejsnazší cesta k moci vede přes muže dobyvatele, kteří ji již mají, a už jako dítě si byla jistá, že se narodila se zbraněmi, s nimiž bude dobývat je. Suladrik, kmenový náčelník Shaidů, jí propadl v šestnácti, a když zemřel, vybrala si toho, který měl největší naději nastoupit po něm. Muradin a Couladin věřili, že ji zaujal jen on sám, a když se Muradin nevrátil z Rhuideanu, jako tolik mužů před ním, jediný úsměv přesvědčil Couladina, že ji má na lopatkách. Ale moc náčelníka kmene bledla před mocí Car’a’carna, a ani to nebylo nic ve srovnání s tím, co viděla před sebou. Zachvěla se, jako by právě v potním stanu uviděla toho nejkrásnějšího muže, jakého si uměla představit. Až bude Rand al’Thor její, ona dobyde celý svět.

„Do boje,“ nařídila. „Do boje! Pokoříme tyhle Aes Sedai za Desain!“ A ona bude mít Randa al’Thora.

Najednou se z předních řad bojovníků ozval řev, muži křičeli a ječeli. Sevanna zaklela, že nevidí, co se děje. Znovu zaječela na moudré, aby bojovaly, ale pokud něco, tak ohně a blesků na kupoli dopadalo stále méně. A pak konečně uviděla.

Kousek od vozů vyletovaly s hromobitím do vzduchu postavy v cadin’sorech a hlína, ne na jednom místě, ale v dlouhé řadě. Země znovu vybuchla, a znovu a zas, pokaždé kousek dál od obklíčených vozů. Ne řada, ale pevný prstenec vybuchující hlíny a mužů a Děv, o němž Sevanna nepochybovala, že vede kolem dokola vozů. Znovu a znovu a znovu, neustále se rozšiřoval, a najednou se algai’d’siswai hnali kolem ní, prorazili řadou moudrých, prchali pryč.

Sevanna do nich bušila oštěpem, tloukla je po hlavách a ramenou, nezáleželo jí, jestli bude mít hlavici ještě krvavější než předtím. „Stůjte a bojujte! Stůjte pro čest Shaidů!“ Oni kolem ní běželi a nevěnovali jí pozornost. „Nemáte žádnou čest! Stůjte a bojujte!“ Bodla jednu prchající Děvu do zad, ale ostatní přes padlou ženu prostě přeběhli. Sevanna si náhle uvědomila, že některé moudré jsou pryč a další sbírají raněné. Rhiale se otočila k útěku a Sevanna popadla vyšší ženu za ruku a ohrožovala ji oštěpem. Nezáleželo jí na tom, že Rhiale může usměrňovat. „Musíme vydržet! Pořád ho můžeme dostat!“

Tvář druhé ženy byla maskou strachu. „Když zůstaneme, zemřeme! Nebo skončíme v řetězech před stanem Randa al’Thora! Zůstaň si tu a umři, jestli chceš. Já nejsem Kamenný pes, Sevanno!“ Vytrhla ruku ze sevření a vyrazila pryč.

Sevanna tam chvíli jen stála a nechala muže a Děvy, aby ji tlačili před sebou, jak v hrůze utíkali. Pak odhodila oštěp a sáhla na váček, který měla u pasu, v němž byla malá, složitě vyřezávaná kamenná krychle. Ještě že ji přece jen nezahodila. Nakonec má ještě jednu tětivu na luk. Popadla suknice, vyhrnula si je a připojila se k prchajícím, ale pokud ostatní utíkali v hrůze, jí hlavou vířily plány. Ona bude mít Randa al’Thora na kolenou a Aes Sedai taky.

Alviarin konečně opustila Elaidiny komnaty, na povrchu chladná a vážná jako vždy. Uvnitř se cítila vyždímaná jako mokrý hadr. Podařilo se jí sejít v pořádku po celém točitém schodišti, mramorovém až úplně na vrchol. Olivrejovaní sloužící se klaněli, když spěchali za svými úkoly, vidouce pouze kronikářku v celé její aessedaiovské přísnosti. Když sešla níž, začaly se objevovat sestry, mnohé měly své šátky s třásněmi v barvách adžah, jako by chtěly obřadností zdůraznit, že ony jsou hotové sestry. Když procházela kolem, dívaly se za ní, často znepokojeně. Ignorovala ji jedině Danelle, zasněná hnědá sestra. Zúčastnila se svržení Siuan Sanche a pozvednutí Elaidy, ale byla ztracená ve vlastních myšlenkách, osamělá, bez přátel dokonce i ve svém vlastním adžah, zřejmě si ani neuvědomila, že ji někdo odstrčil stranou. Ostatní si jí naopak všímaly až moc. Berisha, hubená šedá s tvrdým pohledem, a Kera, se světlými vlasy a modrýma očima, jež se občas mezi Taireny objevily, se vší nadutostí obvyklou u zelených, zašla tak daleko, že předvedla pukrle. Norine ho téměř udělala, ale pak se vzpamatovala. Měla velké oči a občas bývala skoro stejně zasněná jako Danelle, stejně bez přátel, a Alviarin neměla ráda. Když už měla být kronikářka z bílého adžah, v jejích očích jí měla být Norine Dovarna.

Zdvořilost ke kronikářce nebyla vyžadována, ne od sester, ale ony nepochybně doufaly, že by mohla zakročit u Elaidy, kdyby to bylo nutné. Ostatní jenom uvažovaly, jaké rozkazy nese, jestli dnes amyrlin potrestá další sestru za nějakou neschopnost, kterou kromě ní nikdo za neschopnost nepovažoval. Dokonce ani červené nepřicházely blíž než na pět poschodí k amyrlininým novým komnatám, pokud nebyly povolány, a nejedna sestra se schovávala, když Elaida sešla dolů. Samotný vzduch jako by byl rozžhavený, zhoustlý strachem, který neměl nic společného se vzbouřenkyněmi nebo usměrňujícími muži.

Několik sester chtělo promluvit, ale Alviarin prošla kolem, jen s nejnutnější zdvořilostí, a ani si nevšimla starostí, které se jim objevovaly v očích, když se odmítla zastavit. Měla hlavu plnou Elaidy skoro stejně jako ony. Ta ženská měla mnoho rovin, tahle Elaida. Na první pohled byla vidět kráska, důstojná a upjatá, na druhý pak žena z ocele, přísná jako obnažená čepel. Tam, kde ostatní přesvědčovaly, ona zastrašovala, nutila, kde ostatní zkoušely diplomacii či hru rodů. Každý, kdo ji znal, viděl její inteligenci, ale teprve po delší době si člověk uvědomil, že přes všechnu svou chytrost vidí jenom to, co sama vidět chce, zkusí zařídit, aby se stalo to, co chtěla, aby se stalo. Ze dvou nepochybně děsivých věcí na ní bylo menším problémem to, že tak často uspěla. Větším problémem bylo její nadání k věštění.

Tak snadno se na ně zapomínalo, přicházelo zřídka a zmateně. Od posledního věštění uběhla tak dlouhá doba, že se už díky samotné své nepředvídatelnosti objevovalo jako blesk z čistého nebe. Nikdo nemohl říci, kdy přijde, dokonce ani Elaida ne, a nikdo nemohl říci, co odhalí. Teď Alviarin málem cítila přítomnost stínu té ženy, jak ji sleduje a pozoruje.

Možná bude nutné ji ještě zabít. Pokud ano, nebude Elaida první, koho potají zabila. Přesto váhala udělat tento krok bez rozkazu, nebo aspoň bez svolení.

S pocitem úlevy vstoupila do svých komnat, jako kdyby Elaidin stín nemohl překročit práh. Hloupá představa. Kdyby Elaida tušila pravdu, ani tisíc leguí by Alviarin nezachránilo krk. Elaida čekala, že bude tvrdě dřít, osobně psát rozkazy, na něž pak sama připojila jen amyrlininu pečeť a podpis – bylo však teprve třeba rozhodnout, který z těch rozkazů bude skutečně doručen. Rozhodovat ovšem nebude Elaida. Ani Alviarin ne.

Komnaty byly menší než ty, v nichž přebývala Elaida, ačkoliv strop byl vyšší a z balkonu bylo z výšky pětadvaceti sáhů vidět na velké náměstí pod Věží. Občas vyšla na balkon, aby se podívala, jak se před ní rozprostírá Tar Valon, největší město na světě, ve kterém žilo bezpočet tisíc lidí, kteří znamenali méně než kameny na hrací desce. Nábytek byl domanský, světlé pruhované dřevo vyložené perletí a jantarem, jasně barevné běhouny s květinovým a spirálovým vzorem, ještě barevnější nástěnné koberce s výjevy z lesa, s květinami a pasoucími se jeleny. Patřily předchozí obyvatelce pokojů, a důvod, proč si je nechala, kromě toho, že nechtěla plýtvat časem na výběr nových, byl ten, že chtěla, aby jí něco připomínalo cenu za neúspěch. Leana Sharif se namočila do intrik a neuspěla, nyní byla odříznutá od jediné síly, bezmocná uprchlice závislá na milosrdenství, odsouzená k životu v bídě, dokud ho buď neukončí, nebo se prostě neotočí tváří ke zdi a neumře. Alviarin slyšela o malém počtu utišených žen, kterým se podařilo přežít, ale bude o těch příbězích pochybovat, dokud se s nějakou nesetká. Tedy ne že by v nejmenším toužila se s nějakou utišenou setkat.

Okny viděla jas časného odpoledne, nicméně než byla v půli cesty do obývacího pokoje, světlo se náhle vytratilo do podvečerního šera. Tma ji nepřekvapila. Obrátila se a okamžitě padla na kolena. „Veliká paní, žiji, abych sloužila.“ V tmavém stínu a stříbrném světle před ní stála vysoká žena. Mesaana.

„Pověz, co se stalo, dítě.“ Hlas zněl jako křišťálové zvonečky.

Alviarin, na kolenou, zopakovala každé slovo, které Elaida řekla, ačkoliv se divila, proč je to třeba. Na začátku vynechala nepodstatné kousky, a Mesaana to pokaždé věděla, vyžadovala každé slovo, každé gesto i výraz tváře. Očividně při těchto schůzkách odposlouchávala. Alviarin se na to snažila přijít logicky a neuspěla. Na některé věci však logika fungovala.

Setkala se i s dalšími Vyvolenými, jež hlupáci nazývali Zaprodanci. Do Věže přišla Lanfear a Graendal, velitelské v síle i znalostech, beze slov dávaly jasně najevo, že Alviarin je hluboko pod nimi, služtička, která pobíhá s posílkami a kroutí se radostí, dostane-li se jí laskavého slova. Be’lal Alviarin sebral v noci, když spala – kam ji přenesl, dosud nevěděla, probudila se oslabená ve vlastní posteli, což ji vyděsilo ještě víc než to, že se ocitla v přítomnosti muže, jenž dokázal usměrňovat. Pro něj nebyla dokonce ani červ, ani živá bytost, jenom kámen ve hře, který se pohybuje na jeho rozkaz. Prvním byl Izmael, léta před ostatními, vytáhl ji z úkrytu v mase černých adžah a umístil ji do jejich čela.

Před každým poklekla, řekla, že žije, aby sloužila, a myslela to upřímně, poslouchala jejich rozkazy, ať byly jakékoliv. Koneckonců stáli jenom stupínek pod samotným Velikým pánem Temnoty, a jestli chtěla odměnu za své služby, nesmrtelnost, která jim zřejmě již patřila, tak bylo dobře poslouchat. Před každým poklekla a pouze Mesaana se objevila s nelidskou tváří. Její plášť ze světla a stínu musel být setkán s pomocí jediné síly, ale Alviarin žádné tkanivo neviděla. Cítila sílu Lanfear a Graendal, od prvního okamžiku věděla, o kolik silnější v jediné síle jsou, ale z Mesaany cítila... necítila nic. Jako by ta žena vůbec neuměla usměrňovat.

Logika byla jasná a ohromující. Mesaana se skrývala, poněvadž by mohla být poznána. Musela sídlit v samotné Věži. Na pohled to vypadalo nemožné, jenže nic jiného neodpovídalo faktům. Vzhledem k tomu musela být jednou ze sester. Určitě nepatřila ke služkám, odsouzeným k dřině a potu. Ale kterou? Příliš mnoho žen pobývalo celá léta mimo Věž, než je Elaida povolala, příliš mnoho nemělo blízké přítelkyně nebo neměly vůbec žádné. Mesaana musela být jednou z nich. Alviarin se to velmi chtěla dozvědět. I kdyby to nijak nevyužila, znalosti znamenaly moc.

„Takže naše Elaida věštila,“ řekla Mesaana zvonivě a Alviarin si překvapeně uvědomila, že došla na konec svého vyprávění. Kolena ji bolela, ale byla dost chytrá, aby věděla, že nemá vstávat bez povolení. Stínový prst zamyšleně poklepal na stříbrné rty. Neviděla u některé sestry podobné gesto? „Zvláštní, že dokáže mluvit tak chaoticky a zároveň tak jasně. Bylo to vždy vzácné nadání a většina věštících mluvila tak, že jim rozuměli pouze básníci. Obvykle to stejně pochopili, až už bylo pozdě. Pak začalo být všechno jasné.“ Alviarin mlčela. Žádný z Vyvolených si nepovídal. Veleli nebo vyžadovali. „Zajímavá předpověď. Vzbouřenkyně puknou – jako shnilý meloun? – to k tomu patřilo?“

„Nejsem si jistá, Veliká paní,“ řekla Alviarin pomalu – patřilo? – ale Mesaana jen pokrčila rameny.

„Buď ano, nebo ne, a dá se to využít v obou případech.“

„Ona je nebezpečná, Veliká paní. Její nadání může odhalit něco, co by být odhaleno nemělo.“

Odpovědí jí byl křišťálový smích. „Jako třeba? Tebe? Tvoje černé sestry? Nebo možná chceš chránit mě? Občas jsi hodná holka, dítě.“ Ten stříbrný hlas zněl pobaveně. Alviarin cítila, jak jí hoří tváře, a doufala, že v tom Mesaana uvidí hanbu, ne hněv. „Navrhuješ snad, že by měla být naše Elaida odstraněna? Ještě ne, myslím. Pořád je užitečná. Napiš její rozkazy a dohlédni na ně. Dívat se, jak hraje ty svoje ubohoučké hry, je rozhodně zábavné. Vy děti se občas skoro vyrovnáte adžah. Uspěje, když chce nechat unést královnu Saldeie a krále Illianu? Vy Aes Sedai jste to dělávaly, viď, ale naposled před dobrými – kolik? – dvěma tisíciletími? Koho se pokusí strčit na cairhienský trůn? Překoná nabídka na to, stát se králem Tearu, odpor vznešeného pána Darlina k Aes Sedai? Nebo se naše Elaida nejdřív udáví svým zoufalstvím? Škoda že odolává návrhu na větší vojsko. Myslela bych si, že po tom ve své ctižádosti skočí.“

Pohovor pomalu končil – nikdy netrvaly déle, než Alviarin podala hlášení či dostala rozkazy – ale ještě se musela na něco zeptat. „Černá věž, Veliká paní.“ Alviarin si olízla rty. Od chvíle, kdy se jí zjevil Izmael, hodně se naučila, a neposlední věcí bylo, že Vyvolení nejsou ani všemocní, ani vševědoucí. Pozvedla se, protože Izmael zabil její předchůdkyni, v hněvu, když zjistil, co Jarna Malari začala, a přesto to neskončilo ještě dva roky po smrti další amyrlin. Často přemítala, zda Elaida neměla prsty ve smrti téhle, Sierin Vayu. Černé adžah zcela jistě nemělo. Jarna nechala Tamru Ospenyu, amyrlin před Sierin, zmáčknout jako hrozen vína – jak se ukázalo, získala jen málo šťávy – a zařídila, aby to vypadalo, že zemřela ve spánku, ale Alviarin a ostatních dvanáct sester Veliké rady platily bolestí, než Izmaela přesvědčily, že s tím nemají nic společného. Vyvolení nebyli všemocní a nevěděli všechno, nicméně občas věděli něco, co nevěděl nikdo jiný. Ptát se však mohlo být nebezpečné. „Proč“ bylo nejvíc nebezpečné. Vyvolení neměli rádi, když se jich někdo ptal proč. „Je bezpečné poslat padesát sester, aby to s nimi vyřídily, Veliká paní?“

Oči planoucí jako dva měsíce v úplňku ji mlčky pozorovaly a Alviarin zamrazilo na páteři. Hlavou jí prolétl Jarnin osud. Na veřejnosti šedá, Jarna se nikdy nezajímala o nějaký ter’angrial, u něhož nikdo nevěděl, k čemu slouží – až do dne, kdy zůstala lapená v jednom, o který nikdo celá staletí ani nezavadil. Jak ho spustit bylo stále záhadou. Deset dní se k ní nikdo nemohl dostat, jenom byl slyšet její ochraptělý křik. Většina Věže považovala Jarnu za vzor ctnosti. Když ji bylo konečně možné pochovat, pohřbu se zúčastnila každá sestra v Tar Valonu a každá, která se do města dostala včas.

„Jsi zvědavá, dítě,“ řekla Mesaana nakonec. „To může být užitečné, když se to vhodně nasměruje. Ale když špatně...“ Hrozba visela ve vzduchu jako lesklá dýka.

„Udělám, co rozkážeš, Veliká paní,“ vydechla Alviarin ochraptěle. V ústech měla jako na poušti. „Jedině co rozkážeš.“ Ale stejně dohlédne na to, aby s Toveine nešla žádná černá sestra. Mesaana se pohnula, tyčila se nad ní, až musela Alviarin zvrátit hlavu, aby viděla na tu tvář ze světla a stínu, a náhle ji napadlo, jestli Vyvolená zná její myšlenky.

„Chceš-li mi sloužit, dítě, tedy musíš sloužit a poslouchat mě. Ne Semirhage či Demandreda. Ani Graendal nebo kohokoliv jiného. Jenom mě. A Velikého pána, samozřejmě, ale mě nade všechny ostatní kromě něj.“

„Žiji, abych ti sloužila, Veliká paní.“ Znělo to krákavě, ale podařilo se jí zdůraznit přidané slovo.

Stříbrné oči na ni dlouze hleděly bez mrknutí. Pak Mesaana řekla: „Dobrá. Tedy tě budu učit. Ale pamatuj, že žačka není učitelka. Já vybírám, kdo se naučí co, a já rozhoduji, kdy to kdo může použít. Kdybych zjistila, že jsi předala sebemenší ždibec či použila jen vlásek bez mého příkazu, tak tě zničím.“

Alviarin si olízla rty. V tom zvonivém hlase nebyl hněv, jenom jistota. „Žiji, abych sloužila tobě, Veliká paní. Žiji, abych ti sloužila, Veliká paní.“ Právě o Vyvolených zjistila něco, čemu nemohla uvěřit. Vědomosti znamenaly moc.

„Máš trochu síly, dítě. Ne moc, ale dost.“

Zdánlivě odnikud se objevilo tkanivo.

„Tomuhle,“ zazvonila Mesaana, „se říká průchod.“

Pedron Niall zavrčel, když Morgasa s vítězoslavným úsměvem položila bílý kámen na desku. Menší hráči by mohli ještě přemístit každý dva tucty kamenů, on už však viděl nevyhnutelný směr, a stejně tak ona. Zpočátku zlatovlasá žena, sedící na druhé straně stolu, hrála, aby prohrála, ale tak, aby hra pro něj ještě byla zajímavá, netrvalo jí však dlouho, než zjistila, že tahle cesta vede ke zkáze. Nemluvě o tom, že byl dost bystrý, aby její úskok prohlédl, a nehodlal ho snášet. Nyní uplatňovala veškeré svoje schopnosti a dařilo se jí vyhrávat téměř polovičku her. Tak často ho nikdo už spoustu let neporazil.

„Hra je tvoje,“ řekl jí a královna Andoru kývla. No, opět bude královnou Andoru. Na to Niall dohlédne. V zeleném hedvábí, s vysokým krajkovým límcem až pod bradu, vypadala každým coulem jako královna, i přes vrstvu potu na tvářích. Nevypadala, že je dost stará, aby mohla mít dceru v Elainině věku, natož syna v Gawynově.

„Neuvědomil sis, že jsem viděla past, kterou mi chystáš, od tvého jedenatřicátého kamene, urozený pane Nialle, a moji lest od třiačtyřicátého kamene jsi považoval za skutečný útok.“ Modré oči jí vzrušeně jiskřily. Morgasa ráda vyhrávala. Velice ráda hrála, aby vyhrála.

Všechno ho to samozřejmě mělo ukolébat, hra, zdvořilost. Morgasa věděla, že je v Pevnosti Světla až na jméno vězněm, byť přepychem rozmazlovaným vězněm. A tajným vězněm. Dovolil, aby se zpráva o její přítomnosti rozšířila, nepodal však žádné oficiální prohlášení. V Andoru byl odpor k dětem Světla příliš silný už dlouhou dobu. Neohlásí nic, dokud jeho legie nevtáhnou do Andoru, a ona bude jeho loutka. Morgasa to určitě věděla taky. Nejspíš taky věděla, že si uvědomuje její pokusy ho obměkčit. Smlouva, kterou podepsala, dávala dětem v Andoru práva, jaká nikdy nevlastnily jinde kromě tady v Amadicii, a on tušil, že již plánuje, jak uvolnit jeho pěst na své zemi, jak jeho sevření vůbec odstranit, jakmile to jen půjde. Podepsala jen proto, že ji zahnal do kouta, ale i v tom koutě bojovala stejně obratně, jako manévrovala nad hrací deskou. Na někoho tak krásného byla pěkně tvrdá ženská. Ne, byla tvrdá a konec. Nechala se chytit čistou radostí hry, ale to nemohl brát jako chybu, když mu to poskytovalo tolik příjemných okamžiků.

Kdyby byl o dvacet let mladší, mohl by s ní hrát skutečnou hru. Měl za sebou dlouhé roky vdovectví a velící kapitán dětí Světla neměl čas na hrátky se ženami, neměl čas skoro na nic, než aby byl velícím kapitánem. Kdyby byl o dvacet roků mladší – no, o pětadvacet – a ji necvičily tarvalonské čarodějnice. V její přítomnosti bylo snadné na to zapomenout. Bílá věž byla žumpou neřesti a Stínu a ona jí byla hluboce ovlivněna. Rhadam Asunawa, hlavní inkvizitor, by ji odsoudil za těch pár měsíců, které v Bílé věži strávila, a bez odkladu ji pověsil, kdyby to byl Niall dovolil. Lítostivě si povzdechl.

Morgasa se stále vítězně usmívala, ale velkýma očima pátrala v jeho tváři s inteligencí, kterou nemohla zakrýt. Niall naplnil její i svou číši vínem ze stříbrného džbánu, spočívajícího v míse se studenou vodou, která byla přednedávnem ledem.

„Můj pane Nialle.“ Zaváhání bylo dokonale správné, štíhlá ruka se zpola natáhla přes stůl k němu, přidaná úcta k tomu, jak ho oslovila. Kdysi mu říkala prostě Niall, s větším opovržením, než by vyplýtvala na opilého štolbu. Zaváhání by bylo správné, kdyby ji neměl přečtenou. „Můj pane Nialle, určitě můžeš přivolat Galada do Amadoru, abych ho mohla vidět. Jenom na jeden den.“

„Lituji,“ odvětil klidně, „že Galada udržují povinnosti na severu. Měla bys být hrdá. Je to jeden z nejlepších mladých důstojníků mezi dětmi.“ Její nevlastní syn byl pákou, kterou na ni v případě potřeby používal, a právě nyní bylo nejlepší držet ho od ní dál. Mladík byl dobrý důstojník, možná nejlepší z těch, co se za Niallovy služby k dětem přihlásili, a nebylo třeba tlačit na jeho přísahu tím, že by mu prozradil, že jeho matka je tady „hostem“ jen ze zdvořilosti.

Její zklamání prozradilo pouze to, jak rychle stiskla rty. Tuhle žádost nevyslovila poprvé a ani naposledy. Morgasa z Trakandů se nevzdávala jen proto, že bylo jasné, že je poražena. „Jak říkáš, můj pane Nialle,“ řekla tak pokorně, až se dědek málem zakuckal vínem. Pokora byla nová taktika, již musela tvrdě nadřít. „To jenom mateřské –“

„Můj pane velící kapitáne?“ ozval se ode dveří hluboký zvučný hlas. „Obávám se, že mám důležité zprávy, které nemůžou počkat, můj pane.“ Ve dveřích stál Abdel Omerna, vysoký, v bílozlatém tabardu kapitána dětí Světla, s výraznou tváří rámovanou bílými křídly na spáncích, s hlubokýma a přemýšlivýma tmavýma očima.

Morgasa se při pohledu na Omernu stáhla, nepatrně, většina lidí by si toho nevšimla. Považovala ho za velitele vyzvědačů dětí, stejně jako všichni ostatní, za muže, jehož bylo třeba se bát skoro stejně jako Asunawy, možná víc. Dokonce ani Omerna sám netušil, že je jenom návnada, aby odlákal pozornost od skutečného velitele vyzvědačů, muže, jehož znal jenom Niall sám. Od Sebbana Balwera, Niallova vysušeného hubeného sekretáře. Návnada nenávnada, občas se Omernovi dostalo do rukou i něco užitečného. Zřídka i něco nebezpečného. Niall nepochyboval o tom, co sem muže přivedlo. Nic kromě Randa al’Thora u bran by ho nepřimělo sem tak vrazit. Světlo dej, aby to všechno byla jen spleť kupeckého šílenství.

„Obávám se, že naše hra pro dnešek skončila,“ řekl Niall Morgase vstávaje. Když se zvedla, lehce se jí uklonil a ona to přijala skloněním hlavy.

„Takže se snad uvidíme večer?“ V hlase se jí stále ozýval téměř poddajný tón „Totiž, pokud se mnou povečeříš.“

Niall samozřejmě přijal. Nevěděl, kam touhle novou taktikou míří – byl si jistý, že určitě ne tam, kam by si myslel nějaký osel – ale bude zábavné to zjistit. Ta žena byla plná překvapení. Taková škoda, že je pošpiněná čarodějnicemi.

Omerna došel až na velký sluneční kotouč ze zlata, zasazený do podlahy, který byl nohama a koleny za dlouhá staletí dost ošoupaný. Místnost byla až na kotouč a zajaté praporce, rozvěšené po stěnách vysoko pod stropem, věkem celé rozedrané a odřené, prostá. Omerna se díval, jak kolem něj Morgasa prošustila, aniž by její přítomnost skutečně vzal na vědomí, a když se za ní zavřely dveře, řekl: „Ještě jsem nenašel Elain ani Gawyna, můj pane.“

„Tak tohle je ta důležitá zpráva?“ chtěl vědět Niall podrážděně. Balwer hlásil, že Morgasina dcera je v Ebú Daru, stále až po krk zabředlá mezi čarodějnicemi. Rozkazy, jež se jí týkaly, již byly zaslány Jaichimu Carridinovi. Její druhý syn zřejmě taky stále vězel u čarodějnic v Tar Valonu, kde dokonce i Balwer měl jen pár špehů. Niall si dlouze lokl chlazeného vína. V poslední době měl pocit, že má staré, křehké a prochladlé kosti i přesto, že se z toho Stínem zplozeného vedra potil a vysychalo mu v ústech.

Omerna sebou trhl. „Aha... ne, můj pane.“ Chvíli se přehraboval v kapse bílé kazajky a vytáhl maličký kostěný váleček se třemi červenými proužky po délce. „Chtěl jsi, aby ti tohle přinesli, jakmile přiletí holub do –“ Když mu Niall vytrhl váleček z ruky, odmlčel se.

Na tohle čekal, to byl důvod, proč legie ještě nevytáhly do Andoru s Morgasou v čele. Pokud to všechno nebylo jenom Varadinovo šílenství, blábolení člověka vyvedeného z míry pohledem na Tarabon hroutící se do anarchie, bude muset Andor počkat. Andor a možná i něco víc.

„Já... mám potvrzeno, že Bílá věž je skutečně rozbitá,“ pokračoval Omerna. „Že... černé adžah zabralo Tar Valon.“ Nebylo divu, že mluvil nervózně, když mluvil o kacířství. Žádné černé adžah neexistovalo, všechny čarodějnice byly temné družky.

Niall si ho nevšímal a nehtem na palci zlomil voskovou pečeť na trubičce. Použil Balwera, aby se tyhle řeči začaly šířit, a teď se mu vrátily. Omerna věřil každému klepu, který uslyšel, a uslyšel je všechny.

„A jsou tu hlášení, že čarodějnice jednají s tím falešným Drakem al’Thorem, můj pane.“

Ovšemže s ním čarodějnice jednají! Byl jejich výtvorem, jejich loutkou. Niall přestal vnímat žvásty toho hlupáka a vrátil se k hracímu stolku, kde z trubičky vytáhl tenký svitek papíru. Nikdy nikomu o těchto zprávách neprozradil víc, než že existují, a i to věděl jen málokdo. Když tenký papírek rozbaloval, třásly se mu ruce. Ruce se mu netřásly od chvíle, kdy jako kluk stál ve své první bitvě, což bylo víc než před sedmdesáti lety. Ty ruce teď vypadaly jen jako kost, kůže a šlachy, bylo v nich však dost síly na to, co musel udělat.

Psaní nebylo od Varadina, ale od Faisara, jehož do Tarabonu poslal z jiného důvodu. Při čtení se Niallovi stáhl žaludek. Byl to jasný jazyk, ne Varadinova šifra. Varadinova hlášení byla dílem muže na pokraji šílenství, pokud už ne zcela šíleného, přesto Faisar potvrdil nejhorší z nich a víc. Mnohem víc. Al’Thor byl vzteklá šelma, ničitel, jehož bylo nutné zastavit, ale teď se objevilo druhé šílené zvíře, které mohlo být ještě nebezpečnější než tarvalonské čarodějnice se svým zkroceným falešným Drakem. Ale jak, pod Světlem, může bojovat s oběma?

„Zdá... zdá se, že královna Tenobie opustila Saldeiu, můj pane. A ti... Dračí spřísahanci pálí a zabíjejí po celé Altaře a Murandy. Slyšel jsem, že Valerský roh našli v Kandoru.“

Stále zpola duchem nepřítomný, Niall vzhlédl a uviděl Omernu stát vedle sebe. Špeh si olizoval rty a hřbetem ruky si otíral pot z čela. Nepochybně doufal, že zahlédne, co bylo ve zprávě. No, brzy se to dozví každý.

„Zdá se, že jedna z tvých divokých představ zase nebyla až tak divoká,“ poznamenal Niall, a tehdy ucítil, jak mu mezi žebra zajíždí nůž.

Šok ho ochromil na dost dlouho, aby mohl Omerna vytáhnout dýku a znovu bodnout. Tímto způsobem zemřeli také mnozí jiní velící kapitáni, nicméně Niall by si nikdy nepomyslel, že to bude Omerna. Snažil se svého vraha chytit, ale neměl v pažích žádnou sílu. Visel na Omemovi, jenž ho podpíral, a oba muži si hleděli do očí.

Omema byl rudý ve tváři. Vypadal, že je mu do pláče. „Muselo se to udělat. Muselo. Nechals ty čarodějnice sedět v Salidaru v klidu a...“ Jako by si náhle uvědomil, že muž, jehož objímá, je také muž, jehož vraždí, odstrčil Nialla od sebe.

Teď se Niallovi vytratila síla i z nohou. Ztěžka dopadl na hrací stolek a převrátil ho. Černé a bílé kameny se rozletěly po leštěné dřevěné podlaze kolem něho. Stříbrný džbán se převrhl a víno se rozlilo. Chlad z kostí mu pronikal do celého těla.

Nebyl si jistý, jestli se pro něj zpomalil čas, nebo se všechno opravdu událo tak rychle. Na podlaze zadupaly holínky a on unaveně zvedl hlavu. Uviděl Omernu s otevřenou pusou, couvajícího před Eamonem Valdou. Valda byl každým coulem předobrazem pana kapitána, stejně jako Omerna, i on měl bílozlatý tabard a bílou kazajku, nebyl však tak vysoký, ne tak jasně velitelský, nicméně snědou tvář měl, tvrdou jako vždy a v rukou držel meč, čepel s volavkami, jíž si tolik cenil.

„Zrada!“ zařval Valda a probodl Omernovi hruď.

Niall by se byl smál, kdyby mohl. Dýchal ztěžka a slyšel, jak mu v hrdle bublá krev. Nikdy neměl Valdu rád – vlastně jím opovrhoval – ale někdo se to musel dozvědět. Zvedl oči a našel kousek papíru z Tanchika ležet kousek od své ruky. Tam by mohl projít nepovšimnut, ale ne když ho bude mrtvola svírat v pěsti. A tu zprávu si museli přečíst. Pomalu sunul ruku po podlaze, dotkl se papíru, postrčil ho, jak se ho snažil chytit. Začínal se mu mlžit zrak. Snažil se vidět jasně. Musel... Mlha zhoustla. Jedna jeho část se při té myšlence zachvěla. Žádná mlha tady přece nebyla. Mlha houstla a venku byl nepřítel, neviděný, skrytý a stejně nebezpečný jako al’Thor, snad i víc. Ta zpráva. Cože? Jaká zpráva? Nadešla chvíle, kdy bylo třeba vsednout na kůň a tasit meč, čas na jeden poslední útok. Pod Světlem, ať zvítězí nebo zemře, tady přichází! Pokusil se zavrčet.

Valda otřel čepel do Omernova tabardu a pak si náhle uvědomil, že starý vlk ještě dýchá, chraplavě, bublavě. Zašklebil se, sklonil se, aby to ukončil – a za paži ho chytla hubená ruka s dlouhými prsty.

„Staneš se teď ty velícím kapitánem, můj synu?“ Asunawův vyzáblý obličej patřil mučedníkovi, přesto mu v tmavých očích plála taková vášeň, že to vyvádělo z míry i lidi, kteří nevěděli, kdo je. „Mohl by ses jím docela dobře stát, když dosvědčím, že jsi zabil vraha Pedrona Nialla. Ale ne, kdybych musel říct, že jsi rozerval hrdlo i Niallovi.“

Valda vycenil zuby, což mohlo vypadat i jako úsměv, a narovnal se. Asunawa miloval pravdu, pravda, zvláštním způsobem. Dokázal ji zavázat na uzly či pověsit a stáhnout z kůže, když ještě křičela, ale pokud Valda věděl, nikdy doopravdy nezalhal. Pohled na Niallovy oči již potažené mázdrou a kaluž krve, která se pod ním šířila, ho uspokojil. Stařec umíral.

„Mohl, Asunawo?"

Zraky hlavního inkvizitora zaplály, když Asunawa couvl a odtáhl sněhobílý plášť z dosahu Niallovy krve. Dokonce ani pan kapitán by neměl být tak důvěrný. „Řekl jsem, že mohl, můj synu. Podivně jsi váhal, než jsi souhlasil, že čarodějnice Morgasa musí být předána ruce Světla. Pokud mi nedáš své slovo –“

„Morgasa je ještě potřebná.“ Přerušit ho Valdu nesmírně potěšilo. Neměl tazatele, ruku Světla, jak si říkali, rád. Kdo by měl rád muže, kteří se nikdy nesetkali s nepřítelem, jenž by nebyl odzbrojený a v řetězech? Oni sami se drželi stranou ostatních dětí. Asunawa měl na plášti šarlatovou pastýřskou hůl tazatelů, ne sluneční kotouč dětí, zdobící Valdův vlastní tabard. Horší, zřejmě si mysleli, že jejich práce se skřipcem a rozžhaveným železem je jediná skutečná práce dětí. „Morgasa nám dá Andor, takže ji nemůžeš dostat dřív. A Andor nezískáme, dokud nerozdrtíme tu prorokovu chátru.“ Prorok musel přijít na řadu první, neboť kázal o příchodu Draka Znovuzrozeného a jeho chamraď vypalovala vesnice, které se k al’Thorovi hlásily příliš pomalu. Niall už skoro nedýchal. „Leda bys chtěl vyměnit Amadicii za Andor, místo abys držel obojí. Hodlám al’Thora pověsit a Bílou věž rozdrtit na prach, Asunawo, a nepřipojil jsem se k tobě, jenom abych viděl, jak to všechno hážeš na hnůj.“

Asunawu to nezarazilo. Nebyl žádný zbabělec. Ne tady, se stovkami tazatelů v Pevnosti, kdy si většina dětí dávala pozor, aby se na ně škaredě nepodívala. Nevšímaje si meče ve Valdových rukou, nasadil na mučednickou tvář masku smutku. Jeho pot vypadal jako slzy lítosti. „V tom případě, jelikož pan kapitán Canvele věří, že zákonu je třeba uposlechnout, obávám se –“

„Já se obávám, že Canvele souhlasí se mnou, Asunawo.“ Souhlasil od rána, když si uvědomil, že si Valda do Pevnosti přivedl polovinu legie. Canvele nebyl žádný hlupák. „Otázkou není, jestli budu velícím kapitánem, až dneska zapadne slunce, ale kdo povede ruku Světla při jejím vyhrabávání pravdy.“

Asunawa nebyl zbabělec a ještě menší hlupák než Canvele. Netrhl sebou ani nechtěl vědět, jak to Valda hodlá zařídit. „Chápu,“ pravil po chvíli, a pak, mírně: „Chceš zákon přejít úplně, můj synu?“

Valda se skoro zasmál. „Můžeš Morgasu vyzpovídat, ale nebude vyslýchána. K tomu ji dostaneš, až s ní skončím.“ Což mohlo chvíli trvat. Náhradnici na Lví trůn, někoho, kdo pochopí, jak má vypadat správný vztah k dětem, jaký měl třeba král Ailron tady, nenajde přes noc.

Možná to Asunawa pochopil, možná ne. Otevřel ústa a ode dveří se ozvalo zalapání po dechu. Stál tam Niallův sekretář se zarudlou tváří, s našpulenými rty, a přimhouřenýma očima se snažil dívat na všechno kromě těl ležících na podlaze.

„Smutný den, pane Balwere,“ prohlásil Asunawa a jeho hlas byl smutný asi jako železo. „Zrádce Omerna zabil našeho pana velícího kapitána Pedrona Nialla, Světlo sviť na jeho duši.“ Ani na chvíli se neodchýlil od pravdy. Niall už nedýchal a zabít ho byla zrada. „Pan kapitán Valda přišel příliš pozdě, aby jej zachránil, ale zabil Omernu po jeho ohavném hříchu.“ Balwer sebou trhl a začal si mnout ruce.

Ten ptačí chlapík Valdu znepokojoval. „Když už jsi tady, Balwere, aspoň můžeš být užitečný.“ Neměl rád neužitečné lidi a písař byl zosobněním neužitečnosti. „Zanes tuhle zprávu každému z kapitánů v Pevnosti. Vyřiď jim, že pan velící kapitán byl zavražděn a že svolávám radu pomazaných.“ První, co udělá, až se stane velícím kapitánem, bude vykopat toho prcka z Pevnosti, vykopne ho tak daleko, že se dvakrát odrazí, a vybere si sekretáře, který sebou nebude cukat. „Ať už si Omernu koupily čarodějnice či prorok, hodlám zařídit, aby byl Pedron Niall pomstěn.“

„Jak říkáš, můj pane.“ Balwer mluvil suchým, poměrně slabým hlasem. „Stane se, jak říkáš.“ Očividně se konečně přiměl podívat na Niallovo tělo. Když se trhaně klaněl, nedíval se skoro na nic jiného.

„Zdá se, že nakonec budeš naším dalším velícím kapitánem,“ poznamenal Asunawa, když Balwer odešel.

„Zdá se,“ ucedil Valda suše. Vedle Niallovy ruky ležel proužek papíru, jaký se používal při posílání zpráv po holubech. Valda se sklonil, aby ho zvedl, a pak znechuceně vydechl. Papír ležel v kaluži vína. Ať už na něm bylo napsáno cokoliv, bylo to ztraceno, inkoust se rozpil.

„A ruka dostane Morgasu, až ji nebudeš potřebovat.“ To rozhodně nebyla otázka.

„Předám ti ji osobně.“ Třeba se bude moci něco zařídit, aby to na chvíli ukojilo Asunawovy choutky. Taky by to mohlo zajistit, že Morgasa bude přístupnější. Valda pustil kus papíru na Niallovu mrtvolu. Starý vlk s věkem ztratil lstivost a odvahu a teď bude na Eamonu Valdovi, aby čarodějnice a jejich falešného Draka přivedl k poslušnosti.

Gawyn, polehávající na břiše na kopci, pozoroval pod odpoledním sluncem tu katastrofu. Dumajské studny teď ležely celé míle daleko na jihu za zvlněnou plání a nízkými kopci, ale on pořád viděl kouř stoupající z hořících vozů. Nevěděl, co se tam stalo po tom, kdy vedl průlom s tolika molodci, kolik jen dokázal sebrat. Vypadalo to, že al’Thor je ve velení, al’Thor a ti muži v černých kabátcích, kteří zcela zjevně usměrňovali, sráželi Aes Sedai i Aiely. V okamžiku, kdy si uvědomil, že sestry prchají, poznal, že je čas vypadnout.

Přál si, aby byl mohl al’Thora zabít. Za svou matku, kterou zabily jeho činy. Egwain to popírala, ale neměla žádný důkaz. Za svou sestru. Mluvila-li Min pravdu – měl ji přimět, aby tábor opustila s ním, ať už sama chtěla cokoliv. Ostatně bylo hodně věcí, které by byl rád dneska udělal jinak – měla-li Min pravdu a Elain al’Thora milovala, pak její strašlivý osud byl dostatečným důvodem pro jeho zabití. Aielové to možná udělali za něj. Nicméně o tom pochyboval.

Se zatrpklým smíchem zvedl trubičku dalekohledu. Na jednom zlatém proužku byl nápis. „Od Morgasy, královny Andoru, milovanému synovi Gawynovi. Kéž je živým mečem pro svou sestru a Andor.“ Nyní to byla pěkně hořká slova.

Nebylo tu nic k vidění kromě spálené trávy a malých hloučků stromů daleko od sebe. Stále vál nárazový vítr a zvedal vlny prachu. Občas se v brázdách mezi plochými kopečky něco objevilo, pohybovali se tam lidé. Gawyn si byl jist, že to jsou Aielové. S krajinou splývali až příliš dobře, aby to mohli být zeleně odění molodci. Světlo dej, aby jich uniklo víc, než kolik se mu jich podařilo dostat ven.

Byl hlupák. Měl al’Thora zabít. Měl ho zabít. Ale nemohl. Ne proto, že to byl Drak Znovuzrozený, ale proto, že Egwain slíbil, že proti al’Thorovi nepozvedne ruku. Jako bezvýznamná přijatá zmizela z Cairhienu a nechala Gawynovi jen dopis, který četl pořád dokola, až se mu papír podél záhybu trhal v rukou, a nepřekvapilo by ho, kdyby zjistil, že jde al’Thorovi na pomoc. Nemohl své slovo porušit, a už vůbec ne slovo dané ženě, již miloval. Slovo dané jí nikdy. Ať už ho to bude stát cokoliv. Doufal, že přijme kompromis, který udělal se svou ctí, že proti němu nezvedne ruku, ale ani mu nepomůže. Světlo dej, aby se ho na tohle nikdy nezeptala. Říkalo se, že láska mužům plete hlavy, a on byl toho důkazem.

Náhle si přitiskl dalekohled k oku, když na pláň vycválala žena na vysokém vraníku. Nerozeznal její tvář, ale žádná služka by na sobě neměla šaty s rozstřiženou jezdeckou sukní. Takže aspoň jedné Aes Sedai se podařilo uniknout. Když se z pasti dostaly sestry, třeba se to podařilo i dalším molodcům. S trochou štěstí je najde dřív, než je v malých skupinkách pobijí Aielové. Nejdřív tu ale byla ta sestra. Mnohem raději by dál pokračoval bez ní, ale nechat ji tu samotnou, aby ji možná zasáhl šíp, který ani neuvidí, to nemohl dovolit. Právě když se začal zvedat, aby na ni zamával, kůň klopýtl a upadl a jezdkyně mu přeletěla přes hlavu.

Gawyn zaklel, a pak znovu, když v dalekohledu uviděl, jak koni z boku trčí šíp. Spěšně prohlédl kopce a spolkl další kletbu. Na pahorku stály asi dva tucty zahalených Aielů a dívaly se na ležícího koně a jezdkyni. Od Aes Sedai nebyly ani sto kroků. Gawyn se rychle podíval zpátky. Sestra se nejistě zvedala na nohy. Pokud vezme rozum do hrsti a použije jedinou sílu, těch pár Aielů by jí nemělo ublížit, zvlášť pokud se před dalšími šípy schová za koněm. Přesto by se cítil lépe, kdyby byla s nimi. Skulil se z hřebene, aby ho Aielové pokud možno nezahlédli, a sklouzl po odvráceném svahu, až se mohl postavit.

Přivedl na jih pět set osmdesát jednoho molodce, skoro každého, jenž se cvičil dost dlouho, aby mohl opustit Tar Valon, ale teď na koních v dolíku čekaly ubohé necelé dvě stovky mužů. Než došlo k pohromě u Dumajských studní, byl si jistý, že existuje plán, aby on a molodci zahynuli a do Věže se již nikdy nevrátili. Proč, to netušil, ani jestli je to nápad Elaidy nebo Galiny, ale uspěl dost dobře, byť ne přesně tak, jak to intrikánka myslela. Nebylo divu, že by raději pokračoval v cestě bez Aes Sedai, kdyby si mohl zvolit.

Zastavil se u vysokého bílého valacha s mladým jezdcem. Mladým, jako byli všichni molodci – mnozí se ještě neholili častěji než každý třetí den a pár jich dokonce i tohle pořád jen předstíralo – ale Jisao měl na límci stříbrnou vížku, což ho označovalo za veterána z bojů, kdy byla svržena Siuan Sanche, a pod šaty jizvy z dalších bojů. Byl jedním z těch, kteří většinu rán ještě mohli břitvu nechávat v pouzdře. Jeho tmavé oči však patřily muži o třicet let staršímu. Gawyna napadlo, jak asi vypadají jeho oči.

„Jisao, musíme vytáhnout jednu sestru z –“

Na návrší na západě přiklusala asi stovka Aielů a překvapeně se zarazila, když dole uviděla molodce, avšak ani překvapení, ani přesila molodců je nezadržely. Vmžiku měli všichni zahalené tváře a hnali se dolů ze svahu, vrhajíce se s oštěpy na koně stejně často jako na jezdce, pracujíce ve dvojicích. Ale pokud Aielové věděli, jak bojovat s muži na koních, molodci nedávno dostali tvrdou lekci, jak bojovat s Aiely, a ti, kdo se učili pomalu, v jejich řadách dlouho nepřežili. Někteří muži měli dlouhá kopí, zakončená půl loktem oceli s příčkou, aby hlavice nezajela příliš hluboko, a všichni uměli používat meče stejně dobře jako kdokoliv až na mistra šermíře. Bojovali po dvojicích a trojících, každý muž hlídal záda druhému, a neustále udržovali zvířata v pohybu, aby jim Aielové nemohli přeříznout podkolenní šlachy. Jen těm nejrychlejším Aielům se podařilo dostat do kruhu vířící oceli. Koně s válečným výcvikem byli sami zbraněmi, kopyty rozbíjeli lebky, zuby chytali muže a třásli s nimi jako pes s krysou, dokázali člověku utrhnout kus obličeje. Koně při boji řehtali a muži chrčeli námahou, řvali vzrušením, jež se člověka v bitvě zmocní, vzrušením, které říkalo, že jsou ještě naživu a dožijí se příštího východu slunce, i kdyby se měli brodit po pás v krvi. Křičeli, když zabíjeli, křičeli, když umírali. Nebyl v tom moc velký rozdíl.

Gawyn však neměl čas se dívat či poslouchat. Jelikož byl jediný opěšalý molodec, přitahoval pozornost. Mezi jezdci se protáhly tři postavy v cadin’sorech a vrhly se na něj s připravenými oštěpy. Aielové ho nejspíš považovali za snadnou kořist, když byli tři na jednoho. Gawyn je zklamal. Hladce tasil meč, pak stejně hladce přešel od Sokola vrhajícího se na kořist přes Liánu ovíjející dub po měsíc stoupající nad jezera. Třikrát cítil náraz v zápěstích, když se čepel střetla s tělem, a tak rychle byli tři zahalení Aielové na zemi. Dva se ještě chabě pohybovali, ale byli vyřazení z boje stejně jako třetí. Další soupeř byl něco jiného.

Hubený chlapík, o dlaň vyšší než Gawyn, pohyboval se jako had, bodal oštěpem, přičemž mával puklířem, aby odrazil údery meče, se silou, kterou Gawyn cítil až v ramenou. Tančící tetřev přešel ve Skládání vějíře a poté. Dvořan poklepal vějířem a Aiel každou figuru odrazil za cenu škrábance na žebrech, kdežto Gawyn skončil s rýhou na stehně, kdy jen rychlým ukročením zabránil tomu, aby mu oštěp probodl nohu docela.

Obcházeli se kolem dokola, nevšímajíce si toho, co se dělo kolem nich. Gawynovi po noze stékala horká krev. Tu Aiel předvedl klamný výpad v naději, že ho vyvede z rovnováhy, a znovu klamal. Gawyn přešlapoval, meč držel chvíli vysoko, chvíli nízko, v naději, že muž bodne o kousek dál.

Nakonec rozhodlo celou záležitost štěstí. Aiel najednou klopýtl a Gawyn mu probodl srdce dřív, než uviděl koně, který do něj zacouval.

Kdysi by cítil lítost. Vyrostl ve víře, že když už spolu dva muži musejí bojovat, souboj by měl proběhnout se ctí a čistě. Přes půl roku bojů a šarvátek ho poučilo. Šlápl Aielovi na prsa a vyrval meč z rány. Nebylo to ušlechtilé, zato však rychlé, a opozdit se v boji často znamenalo smrt.

Jenže když meč uvolnil, nebylo už třeba spěchat. Muži leželi na zemi, molodci i Aielové, někteří sténali, jiní byli nehybní, a zbytek Aielů mířil k východu se dvěma tucty molodců za zadkem, včetně několika, kteří už by měli mít rozum. „Stát!“ zařval Gawyn. Jestli se ti hlupáci nechají oddělit, Aielové je rozsekají na psí žrádlo. „Žádné pronásledování! Stát, řekl jsem! Stát, Světlo vás spal!“ Molodci se váhavě stáhli.

Jisao otočil svého valacha. „Jenom je napadlo, že si přes nás prosekají cestu tam, kam měli namířeno, můj pane.“ Z meče mu odkapávala krev.

Gawyn chytil otěže svého ryzáka a vyhoupl se do sedla, čištěním a vracením meče do pochvy se nezdržoval. Nebyl čas zjišťovat, kdo zemřel a kdo by mohl přežít. „Zapomeňte na ně. Ta sestra na nás čeká. Hale, vezmi si svůj půloddíl a dohlídni na raněné. A dávej si pozor na Aiely. To, že umírají, ještě neznamená, že jsou vyřízení. Zbytek za mnou.“ Hal zasalutoval mečem, ale Gawyn už pobízel hřebce ostruhami.

Šarvátka netrvala dlouho, ale jakkoliv byla krátká, byla vlastně příliš dlouhá. Když Gawyn dojel na vrcholek kopce, viděl už jen mrtvého koně s vybranými sedlovými brašnami. Pátrání s dalekohledem nepřineslo ani stopy po sestře, Aielech ani čemkoli živém. Pohyboval se tu jen větrem unášený prach a šaty na zemi u koně se vzdouvaly ve větru. Žena musela utíkat, aby tak rychle zmizela z dohledu.

„Nemohla se dostat daleko, i kdyby utíkala,“ poznamenal Jisao. „Když uděláme rojnici, najdem ji.“

„Hledat budeme, až se postaráme o raněné,“ odpověděl Gawyn důrazně. Nehodlal své muže rozdělit, když se tu potulovali Aielové. Do západu slunce zbývalo ještě pár hodin a on se chtěl předtím pořádně utábořit někde nahoře. Bylo by docela dobré, kdyby našel sestru nebo dvě. Někdo bude muset vysvětlit tuhle katastrofu Elaidě, a on by byl mnohem raději, kdyby jejímu hněvu čelila nějaká Aes Sedai, a ne on.

S povzdechem otočil ryzáka a sjel dolů, aby se podíval, jaký účet si řezník napočítal tentokrát. To byla jeho první skutečná lekce jako vojáka. Vždycky musíte zaplatit řezníkovi. Měl pocit, že brzy bude platit ještě vyšší účty. V tom, co přicházelo, svět na Dumajské studny brzy zapomene.