Koruna z mečů

40 Oštěpy

Kolem Galiny Casban se zvedaly hory, za sebou měla spíš větší kopce, ale před ní se zvedaly štíty se sněhovými čepicemi, ona však nic z toho nevnímala. Kameny na svahu jí rozdíraly bosé nohy. Již teď namáhavě lapala po dechu. Slunce žhnulo, jako již po zdánlivě nekonečnou řadu dní, takže málem potila krev. Nedokázala udělat víc než klást jednu nohu před druhou. Zvláštní, přestože se tolik potila, v ústech měla sucho.

Nebyla Aes Sedai ani devadesát let a dlouhé vlasy měla zcela černé, ale téměř dvacet let stála v čele červeného adžah – které ostatní sestry v soukromí nazývaly nejvyšším a stavěly ho na roveň amyrlininu stolci – a až na pět let, co nosila šátek, byla ve skutečnosti černou adžah. Ne na úkor svých povinností jako červené, ale nadřazeně k nim. Ve svrchované radě měla místo hned po Alviarin samotné a byla jedna ze tří, které znaly jméno ženy, jež vedla jejich tajné schůzky, při nichž měly všechny kápě. Na těch schůzkách mohla pronést jakékoliv jméno – i krále – a věděla, že to jméno patří mrtvému. Stalo se to, s králem i s královnou. Pomohla zlomit dvě amyrlin, dvakrát pomohla změnit nejmocnější ženu na světě v kvílející trosku dychtivou vypovědět všechno, co věděla, a pomohla zařídit, aby to vypadalo, že jedna zemřela ve spánku, a druhou nechala sesadit a utišit. Takové věci pro ni byly povinností, ne něco, co by vykonávala s radostí, kromě radosti z dobře vykonané práce, ale líbilo se jí vést kruh, který utišil Siuan Sanche. Všechny tyhle věci určitě znamenaly, že Galina Casban patří k nejmocnějším lidem na světě, k nejvlivnějším. Určitě ano. Musely.

Kolena se jí podlomila jako pružiny, které ztratily napětí, a ona upadla. Jelikož měla paže a lokty spoutané za zády, nemohla se o ně opřít. Kdysi bílá hedvábná spodnička, jediný kus oděvu, který jí zbyl, se znovu roztrhla, když klouzala po uvolněných kamenech, rozdírajících jí podlitiny. Zastavila se o strom. S tváří přitisknutou k zemi začala vzlykat. „Jak?“ zaúpěla sevřeným hlasem. „Jak se mi to mohlo stát?“

Po chvíli si uvědomila, že ji nikdo netahá na nohy. Kdykoliv spadla, nikdy předtím jí neposkytli chvilku na to, aby se vzpamatovala. Potlačila slzy a zvedla hlavu.

Na úbočí mezi stromy bez listí byly aielské ženy, několik set jich bylo, s oštěpy, a závoje, které mohly okamžitě zvednout, jim visely na prsou. Galině bylo do smíchu. Děvy. Těmhle obludám říkali Děvy. Přála si, aby se mohla smát. Aspoň tu nebyli žádní muži, malá útěcha. Z mužů jí naskakovala husí kůže, a kdyby ji některý viděl teď, jen zpola přioděnou...

Úzkostlivě hledala Theravu, jenomže většina z asi sedmdesátky moudrých stála pohromadě a dívala se na něco výš po svahu a zavazela jí ve výhledu. Neslo se od nich mručení. Moudré se o něčem radily. Moudré. Byly krutě výkonné, když ji učily správným jménům. Nikdy ne jenom aielská žena a nikdy divoženka. Vycítily opovržení, jakkoliv ho skrývala. Ovšem to, co z ní vypálily, to skrývat nemohla.

Většina moudrých se dívala jinam, ale ne všechny. Jednu mladou hezkou rusovlásku s jemnými rty, jež na Galinu upírala velké modré oči, obklopovala záře saidaru. Snad aby ukázaly své vlastní opovržení, dnes ráno k jejímu odstínění určily nejslabší z nich. Micara nebyla v jediné síle doopravdy slabá – to nebyla žádná z nich – ale i když ji pálilo celé tělo od ramen po kolena, dokázala by Galina prolomit Micahn štít bez větší námahy. Na tváři se jí neovladatelně škubal sval. To se jí stávalo vždy, když pomyslela na další pokus o útěk. První byl už tak dost špatný. Druhý... Otřásla se a snažila se potlačit brek. Nepokusí se znovu, dokud si nebude naprosto jistá úspěchem. Úplně jistá. Naprosto jistá.

Skupina moudrých se rozdělila, ženy se obracely za Theravou. Žena s jestřábí tváří zamířila ke Galině, která začala zase frkat úzkostí a snažila se vyškrábat na nohy. Se svázanýma rukama a svaly jako z vody se dostala jen na kolena, když se nad ní Therava sklonila s tichým cinkáním slonovinových a zlatých náhrdelníků. Popadla Galinu za vlasy a zvrátila jí hlavu dozadu. Byla vyšší než většina mužů a tohle dělala, i když stály, bolestně Galině zvedala hlavu, aby se moudré musela dívat do tváře. Therava byla v jediné síle o něco silnější než ona, což byla málokterá žena, ale kvůli tomu se Galina netřásla. Do očí se jí zabodly studené tmavomodré oči moudré, které ji přidržely pevněji než její drsná ruka. Jako by jí svlékla duši do naha stejně snadno jako tělo. Ještě nežebrala, i když ji nutily jít celý den jen s kapkou vody, ne, když ji nutily držet krok a běžely celé hodiny, ne, když ji třískaly, až vyla nahlas. Theravin krutý, tvrdý obličej, který měla těsně před sebou, však způsobil, že chtěla žebrat. Občas se v noci probrala, natažená mezi čtyřmi kůly, kam ji připoutaly, probudila se s fňukáním ze snů, kde celý život prožívala v Theraviných rukou.

„Už se hroutí,“ řekla moudrá hlasem jako kámen. „Napojte ji a přiveďte ji.“ Otočila se a upravila si loktuši, na Galinu Casban zapomněla, dokud ji nebude potřebovat. Pro Theravu byla Galina Casban méně důležitá než toulavý pes.

Galina se nepokoušela vstát. Už ji „napájely“ několikrát, takže to znala. Jinak ji pít nenechaly. Toužící po vlhkosti, neodporovala, když ji hranatá Děva popadla za vlasy stejně jako Therava a zvrátila jí hlavu dozadu. Galina co nejvíc otevřela ústa. Další Děva, s nabobtnalou jizvou přes nos a líc, naklonila měch s vodou a velmi pomalu Galině lila vodu do pusy. Voda byla zteplalá. Byla skvělá. Galina křečovitě, neohrabaně polykala a pusu měla pořád otevřenou. Skoro tolik jako pít chtěla nechat ten tenký pramínek stékat po obličeji. Místo toho hlavou pokud možno nehýbala, aby se každá kapka dostala do krku. Rozlít vodu byl důvod k dalšímu výprasku. Ztřískaly ji na dohled šest kroků širokého potoka za to, že si vyplivla trochu vody na bradu.

Když měch nakonec odnesly, hranatá Děva ji za spoutané lokty vytáhla na nohy. Galina zaúpěla. Moudré si vyhrnovaly sukně, takže jim byl vidět hodný kus nohou nad holínkami z měkké kůže. Nemohly už zase někam běžet. Ne zase. Ne tady v horách.

Moudré klusaly, jako by se pohybovaly po rovné zemi. Nějaká Děva Galinu švihla zezadu přes stehna proutkem a ona se klopýtavě rozběhla. Hranatá Děva ji zpola táhla. Proutek ji švihl přes nohy pokaždé, když se zdržela. Pokud poběží celý den, budou se střídat, jedna Děva s proutkem, druhá ji povleče. Galina se hrabala do kopců a klouzala dolů. Z římsy na ně zaprskala pískově hnědá horská kočka s hnědými pruhy, těžší než člověk. Samice, protože neměla štětičky na uších a široké líce. Galina na ni chtěla zakřičet, ať uteče dřív, než ji Therava chytí. Aielové běželi kolem vrčící šelmy bez zájmu a Galina se rozplakala, jak kočce záviděla svobodu.

Nakonec ji zachrání, to věděla. Věž nemohla dovolit, aby nějaká sestra zůstávala v zajetí. Elaida by nedovolila, aby drželi červenou. Alviarin určitě pošle zachránce. Někdo to udělá, kdokoliv, aby ji zachránil z pracek těchto oblud, zvlášť z Theraviných. Za vysvobození by slíbila cokoliv. Dokonce by ty sliby dodržela. Když se připojila k černému adžah, byla osvobozena od tří přísah a místo nich přišla jiná trojice, ale v této chvíli věřila, že by své slovo dodržela, kdyby jí přineslo záchranu. Jakýkoliv slib komukoliv, kdo by ji vysvobodil. Dokonce i muži.

Když se objevily nízké stany, jejichž tmavé barvy splývaly se zalesněným svahem stejně dobře jako kočka, táhly už Galinu dvě Děvy. Zvedl se křik, volání na přivítanou, avšak Galinu vlekly za moudrými hlouběji do tábora, stále klusem.

Bez varování ji pustily. Přepadla na břicho a ležela tam s nosem v hlíně a suchém listí, ale byla příliš slabá, aby otočila hlavu. Vykašlala list, ale hlasy, které slyšela, jí pomalu začínaly dávat smysl.

„...Nespěchalas, Theravo,“ říkal známý ženský hlas. „Devět dní. Už dávno jsme zpátky.“

Devět dní? Galina potřásla hlavou a odřela si tvář o zem. Od chvíle, kdy pod ní Aielové sestřelili koně, jí vzpomínky na všechny dny splývaly do směsi žízně, běhu a výprasků, ale to určitě bylo déle než před devíti dny. Týdny, určitě. Měsíc či víc.

„Přiveďte ji,“ řekl známý hlas netrpělivě.

Ruce ji zvedly a šouply dopředu, ohnuly ji pod chlopně velkého stanu se zdviženými bočnicemi. Hodily ji na vrstvy koberců, okraj modročerveného tairenského bludiště překrýval veselý květinový vzor pod jejím nosem. S obtížemi zvedla hlavu.

Zprvu neviděla nic kromě Sevanny sedící před ní na velké podušce se žlutými třásněmi. Sevanny s vlasy jako z předeného zlata a jasnýma smaragdovýma očima. Proradné Sevanny, která jí dala slovo, že rozptýlí pozornost a pojede ke Cairhienu, a místo toho porušila slovo a pokusila se osvobodit al’Thora. Sevanny, která by ji aspoň mohla vytáhnout z Theraviných spárů.

Vyškrábala se na kolena a poprvé si uvědomila, že ve stanu jsou i další lidé. Therava seděla na podušce napravo od Sevanny a v čele zakřivené řady moudrých, čtrnácti celkem, jež všechny dokázaly usměrňovat, ačkoliv Micara, jež stále ještě držela její štít, stála na konci řady, místo aby seděla. Polovina z nich patřila k moudrým, které ji s tak opovržlivou lehkostí chytily. Už nikdy nebude při jednání s moudrými tak lehkovážná, už nikdy. Za moudrými se pohybovali malí bledí muži a ženy v bílých šatech a beze slova nabízeli zlaté a stříbrné podnosy se Šálky. Další dělali totéž na druhé straně stanu, kde po Sevannině levici seděla šedovlasá žena v šedohnědém aielském kabátě a spodcích v čele dvanácti Aielů s kamennými tvářemi. Mužů. A ona měla jen svou spodničku, celou roztrhanou. Galina zaťala zuby, aby potlačila zaječení. Přinutila se narovnat, místo aby se pokusila zahrabat do koberců a skrýt se před těma chladnýma mužskýma očima.

„Aes Sedai zřejmě můžou lhát,“ řekla Sevanna a Galině se vytratila krev z obličeje. Ta ženská to přece nemohla vědět. Nemohla. „Dala jsi slovo, Galino Casban, a porušila je. Myslíš, že můžeš zavraždit moudrou a pak utéct z dosahu oštěpů?“

Galině na chvíli ztuhl jazyk úlevou. Sevanna o černém adžah nevěděla. Kdyby Světlo již dávno neopustila, byla by mu poděkovala. Úleva jí zmrazila jazyk, a také jiskřička rozčilení. Ony napadnou Aes Sedai a pak se zlobí, že některé zemřely? Víc než na jiskřičku se nezmohla. Koneckonců, co bylo Sevannino překrucování faktů vedle dní výprasků a Theraviných očí? Začala se smát, bolestně, s popukanými rty, jak to bylo všechno absurdní. Měla vyschlo v hrdle.

„Buďte rády, že aspoň některé z vás jsou naživu,“ podařilo se jí ze sebe vypravit. „Ještě teď není pozdě litovat svých chyb, Sevanno.“ S námahou spolkla lítostivé veselí, než se změní v slzy. Těsně předtím. „Až se vrátím do Bílé věže, budu si pamatovat ty, kteří mi pomohli, i teď.“ Byla by dodala: „I ty, kdo udělají opak,“ ale Theravin upřený pohled do ní zasel strach. Pokud věděla, Theravě pořád mohly dovolit dělat si, co se jí zachce. Musel existovat nějaký způsob, jak Sevannu navést, aby... se jí ujala. Chutnalo to hořce, ale cokoliv bylo lepší než Therava. Sevanna byla ctižádostivá a chamtivá. Zatímco se usilovně mračila na Galinu, všimla si své ruky a obdivně se podívala na prsteny s velkými smaragdy a ohnivými opály. Měla prsteny na polovině prstů a na mohutných prsou vyložené náhrdelníky s perlami, rubíny a brilanty, jaké by se hodily i pro královnu. Sevanně se nedalo věřit, ale možná ji půjde koupit. Therava byla přírodní síla, to by se mohla snažit koupit si povodeň nebo lavinu. „Věřím, že uděláš, co je správné, Sevanno,“ dokončila. „Odměna za přátelství s Bílou věží je veliká.“

Dlouho bylo ticho, bylo slyšet jen šustění bílých šatů, jak sloužící roznášeli podnosy. Pak …

„Jsi da’tsang,“ pronesla Sevanna. Galina jen zamrkala. Ona že je opovrženíhodná? Své opovržení daly rozhodně dost najevo, jenže proč –?

„Jsi da’tsang“ řekla kulatolící moudrá, kterou neznala, a žena o hlavu vyšší než Therava zopakovala: „Jsi da’tsang“

Theravina jestřábí tvář jako by byla vytesána z kamene, obviňující oči upírala na Galinu. Galina měla pocit, že je přibitá na místě, neschopná hnout svalem. Jako hypnotizovaný pták dívající se na hada plazícího se opodál. Takhle se ještě kvůli nikomu necítila. Nikdy.

„Tři moudré promluvily.“ Sevannin spokojený úsměv byl skoro příjemný. Therava se tvářila stroze. Té ženské se nelíbilo, co se právě událo. Něco se událo, ačkoliv Galina nevěděla co. Kromě toho, že se tím zřejmě dostala z Theravina dosahu. To prozatím docela stačilo. Víc než stačilo.

Když jí Děvy přeřízly pouta a nacpaly ji do černého vlněného hábitu, byla tak vděčná, že jí bylo skoro jedno, že jí nejdřív servaly zbytky spodničky přímo před těmi muži s ledovýma očima. Silná vlna hodně hřála a škrábala, svrběla ji na podlitinách, ale ona ji vítala jako hedvábí. Přestože ji Micara stále odstiňovala, byla by se málem smála, když ji Děvy vedly ven. Netrvalo dlouho a smích ji přešel docela. Netrvalo dlouho a už přemýšlela, jestli by jí pomohlo, kdyby Sevannu prosila na kolenou. Byla by to udělala, nebýt toho, že jí Micara jasně sdělila, že nikam nepůjde, pokud jí neřeknou, a nepromluví, dokud jí neřeknou.

Sevanna se se založenýma rukama dívala, jak Aes Sedai, da’tsang, klopýtá ze svahu, zastavuje se vedle Děvy s proutkem dřepící na patách a pouští kámen velký jako hlava, který přinesla. Černá kápě se na okamžik obrátila Sevanniným směrem, ale potom se da’tsang rychle sehnula pro další velký kámen a vydala se zpátky padesát kroků, kde čekala Micara s další Děvou. Tam pustila kámen, zvedla další a vracela se. Da’tsang vždycky zahanbovali neužitečnou prací. Pokud nebylo nutné, takové ženě nikdy nedovolili nést ani hrnek vody, ale její čas vyplňovala zbytečná práce, dokud nepukla hanbou. Slunce zatím nebylo příliš vysoko a podobných dní bude ještě hodně.

„Nemyslela jsem si, že se odsoudí vlastními ústy,“ řekla potichu u Sevannina ramene Rhiale. „Efalin a ostatní si jsou téměř jisté, že vraždu Desaine otevřeně přiznala.“

„Je moje, Sevanno.“ Therava zatínala zuby. Tu ženu si mohla vzít, ale da’tsang nepatřila nikomu. „Hodlala jsem ji obléknout do gai’šainskeho bílého hedvábí,“ zamumlala. „K čemu je tohle, Sevanno? Čekala jsem, že budu namítat proti podříznutému krku, ne tohle.“

Rhiale pohodila hlavou a úkosem mrkla na Sevannu. „Sevanna ji chce zlomit. Dlouho jsme probíraly, co by se mělo se zajatou Aes Sedai podniknout. Sevanna chce zkrocenou Aes Sedai v bílém, která jí bude sloužit. Aes Sedai v černém ale postačí.“

Sevanna si upravila loktuši, ženin tón ji podráždil. Nebyl otevřeně posměšný, ale příliš jasně si uvědomovala, že chce nějak využít usměrňování Aes Sedai, jako by bylo Sevannino vlastní. Bylo by to možné. Kolem tří moudrých prošli tři gai’šainové s velkou, mosazí obitou truhlicí. Byli malí a bledí, manželé, v zemích zabijáků stromů to byl urozený pár. Teď sklonili hlavy pokorněji než kterýkoliv Aiel v bílém kdy dokázal. V tmavých očích měli strach z drsného slova, natož z proutku. Mokřiňany bylo možné krotit jako koně.

„Ta ženská je už zkrocená,“ vrčela Therava. „Dívala jsem se jí do očí. Je jako pták třepotající se v ruce, co se bojí vzlétnout.“

„Za devět dní?“ řekla Rhiale nevěřícně a Sevanna zuřivě vrtěla hlavou.

„Je to Aes Sedai, Theravo. Vidělas, jak zbledla vzteky, když jsem ji obvinila. Slyšelas, jak se smála, když mluvila o zabíjení moudrých.“ Rozčileně zachrčela. „A slyšelas, jak nám vyhrožovala.“ Ta ženská byla kluzká jako zabiják stromů, mluvila o odměně a zároveň zařídila, aby hrozba, co se stane, nedojde-li odměny, byla zcela jasná. Ale co jiného se taky dalo čekat od Aes Sedai? „Zlomit ji potrvá déle, ale tahle Aes Sedai bude prosit, aby mohla poslouchat, i kdyby to trvalo rok.“ A jakmile to udělá... Aes Sedai samozřejmě nemohla lhát. Čekala, že Galina její obvinění popře. Jakmile odpřisáhne, že bude poslouchat...

„Jestli chceš, aby tě Aes Sedai poslouchala,“ řekl za ní mužský hlas, „tak by tohle mohlo pomoci.“

Sevanna se nevěřícně otočila a uviděla tam stát Caddara a vedle něj tu ženu – Aes Sedai – Maisii, oba v tmavém hedvábí a jemné krajce, jaké měli před šesti dny, a oběma z ramene na popruhu visel podivný naditý vak. Caddar natáhl ruku s hladkou bílou tyčí půl lokte dlouhou.

„Jak ses sem dostal?“ chtěla vědět Sevanna a potom rozzlobeně stiskla rty. Očividně přišel stejně jako předtím. Jenom ji překvapilo, že se objevil takhle uprostřed tábora. Popadla bílou tyč, kterou jí podával, a on jako vždycky couvl z dosahu. „Proč jsi přišel?“ zeptala se mírněji. „Co je to?“ Tyč byla tenčí než její zápěstí a hladká, jenom na plochém konci bylo vyryto pár divných rozmáchlých symbolů. Na pohmat nepřipomínala slonovinu ani sklo a na dotek byla studená.

„Můžeš tomu třeba říkat hůl přísah,“ sdělil jí Caddar a vzápětí ukázal na okamžik zuby, což nepochybně považoval za úsměv. „Dostalo se mi to do ruky teprve včera a okamžitě jsem si vzpomněl na tebe.“

Sevanna tyč pevně sevřela, aby ji nezahodila. Každý věděl, co dělá hůl přísah Aes Sedai. Snažila se ani nemyslet, natož mluvit, vrazila tyč za pás a ruce dala pryč.

Rhiale se na tyč u Sevannina pasu zamračila a pak pomalu zvedla chladné oči k Sevaninně tváři. Therava si za chřestění náramků upravila loktuši a tvrdě se usmála. Žádná z nich se tyče ani nedotkne a možná ani žádná z moudrých. Ale pořád tu byla Galina Casban. Jednoho dne se zlomí.

Maisia s havraníma očima, stojící kousek za Caddarem, se usmála stejně slabě jako Therava. Viděla a pochopila. Na mokřiňanku byla docela všímavá.

„Pojď,“ vyzvala Caddara Sevanna. „Ve stanu si dáme čaj.“ O vodu se s ním rozhodně dělit nehodlala. Zvedla sukně a vydala se do kopce.

K jejímu překvapení byl Caddar taky pozorný. „Stačí jen, aby tvoje Aes Sedai," – snadno s ní držel krok, měl dlouhé nohy, a náhle se usmál na Rhiale a Theravu – „nebo kterákoliv žena, co dokáže usměrňovat, hůl podržela a vyslovila, jaký slib budeš chtít, jen přitom musí někdo usměrnit trochu ducha do čísel. Do těch značek na konci,“ dodal a urážlivě vytáhl obočí. „Můžeš to použít i k tomu, abys ji propustila, ale to je dost bolestivé. Aspoň jsem to slyšel.

Sevanna položila prsty na tyč. Zřejmě to bylo spíš sklo než slonovina, a hodně studené. „Funguje to jen na ženy?“ Do stanu vešla první. Moudré a vůdcové válečných společenstev byli pryč, ale tucet gai’šainských zabijáků stromů zůstal a trpělivě klečel u vchodu. Ještě nikdo si nedržel tucet gai’šainů a ona jich měla víc. Ale bude jim muset dát nové jméno, protože oni bílou nikdy nesvléknou.

„Na ženy, které dokážou usměrňovat, Sevanno,“ pravil Caddar a vstoupil do stanu za ní. Jeho tón byl neuvěřitelně urážlivý. Tmavé oči mu svítily otevřeným pobavením. „Budeš muset počkat, až budeš mít al’Thora, než ti dám něco, co ho ovládne.“

Shodil si pytel ze zad a posadil se. Samozřejmě ne na podušku vedle ní. Maisia se čepele v žebrech nebála, uhnízdila se vedle Sevanny a opřela se o loket. Sevanna si ji kradí prohlédla, pak si nedbale rozvázala další tkanici na jupce. Nevzpomínala si, že by ženino poprsí bylo tak klenuté. Vlastně i její tvář vypadala krásnější. Sevanna se snažila neskřípat zuby.

„Samozřejmě,“ pokračoval Caddar, „jestli myslíš jiné muže – Je tady jedna věc, jmenuje se poutací židle. Spoutat lidi, kteří nedokážou usměrňovat, je těžší než ty, kteří to dokážou. Třeba nějaká poutací židle přežila Rozbití, ale budeš muset počkat, než ji najdu.“

Sevanna znovu sáhla na tyč a pak netrpělivě nařídila gai’šainům, ať přinesou čaj. Mohla počkat. Caddar byl hlupák. Dřív nebo později jí dá všechno, co chce. A tahle tyč od něj může Maisii osvobodit. Pak ho ta žena určitě nebude ochraňovat. Za své urážky bude nosit černou. Sevanna si z podnosu, který jí podal gai’šain, vzala šálek ze zeleného porcelánu a vlastníma rukama ho podala Aes Sedai. „Je s mátou, Maisie. Je velmi osvěžující.“

Žena se usmála, ale ty černé oči... No, co se dá udělat jedné Aes Sedai, dá se udělat dvěma. Nebo víc.

„Co cestovní krabičky?“ zeptala se stroze Sevanna.

Caddar zahnal gai’saina zpět a poplácal pytel vedle sebe. „Přinesl jsem tolik nar’baha – tak se jim říkalo – kolik jsem našel. Dost na to, aby vás do soumraku všechny přenesly, pokud si pospíšíte. A to bych udělal, být vámi. Al’Thor to s vámi zřejmě hodlá skoncovat. Od jihu se blíží dva kmeny a další přijdou ze severu. S moudrými, které jsou připravené usměrňovat. Mají rozkaz zůstat, dokud jedna každá z vás nebude mrtvá nebo zajatá.“

Therava si odfrkla. „To je skutečně důvod se přesunout, mokřiňane, ale ne prchat. Ani čtyři kmeny nedokážou pročesat Rodovrahovu Dýku za den.“

„Já to neřekl?“ Caddarův úsměv nebyl v žádném případě příjemný. „Al’Thor k sobě zřejmě taky připoutal pár Aes Sedai a ony naučily moudré cestovat bez nar’baha, přinejmenším na krátké vzdálenosti. Dvacet třicet mil. Zřejmě je to nedávný objev. Můžou tu být – no, dneska. Všechny čtyři kmeny.“

Možná lhal, ale riziko... Sevanna si uměla až příliš dobře představit, jaké by to bylo ve spárech Soriley. Poslala Rhiale, aby to sdělila ostatním moudrým. Z jejího hlasu se nedalo poznat, že se v duchu třese.

Caddar ze svého pytle vytáhl šedou kamennou krychli, menší než volací krabičku, kterou použila, aby ho přivolala, a mnohem prostší, bez označení kromě jasně červeného kolečka. „Tohle je nar’baha“ řekl. „Používá saidín, takže žádná z vás nic neuvidí, a má své hranice. Když se jí dotkne žena, tak potom celé dny nefunguje, proto ti je dávám sám, a má další omezení. Jakmile ji otevřeš, průchod zůstane otevřený po předem danou dobu, dost na to, aby prošlo několik tisíc lidí, pokud se nebudou loudat, a nar’baha pak potřebuje tři dny, aby se vzpamatovala. Mám jich tu dost navíc, aby přenesly všechny, kteří to budou potřebovat, ještě dnes, ale...“

Therava se předklonila, až málem přepadla, avšak Sevanna poslouchala jen na půl ucha. O Caddarovi vlastně nepochybovala, neopovážil by se je zradit, ne, když toužil po zlatě, které mu Shaidové dají. Ale byly tu jisté maličkosti. Maisia byla zřejmě zabraná do svého čaje. Proč? A pokud bylo nutné tolik spěchat, proč Caddar mluvil tak klidně? Nezradí je, ale ona stejně učiní jistá opatření.

Maerik se zamračil na kamennou krychličku, kterou mu dal mokřiňan, a potom na tu... díru... která se objevila, když stiskl červené kolečko. Díra měla pět kroků na šířku a asi tři na výšku a byla ve vzduchu. Za ní byla kopcovitá krajina, ne nízké vršky porostlé zhnědlou trávou. Maerik neměl rád nic, co mělo něco společného s jedinou silou, zvlášť s její mužskou částí. Sevanna prošla jinou, menší dírou s mokřiňanem a tmavou ženou, za nimi se objevily moudré, které vybraly Sevanna s Rhiale. S Moshaine Shaidy zůstala jen hrstka moudrých. Druhou dírou viděl, jak se Sevanna baví s Bendhuin. I klanu Zelená slaniska budou nějaké moudré chybět. Maerik si tím byl jistý.

Jeho ruky se dotkla Dyrele. „Manželi,“ zamumlala, „Sevanna říkala, že to zůstane otevřené jen chvíli.“

Maerik kývl. Dyrele vždycky pochopila podstatu. Náčelník se zahalil, rozběhl se a proskočil dírou, kterou udělal. Ať už říkali Sevanna a ten mokřiňan cokoliv, nepošle tam žádného ze svých Moshaine, dokud se nepřesvědčí, že je to bezpečné.

Přistál ztěžka na svahu pokrytém suchou trávou a málem se skutálel dolů, než se vzpamatoval. Chvíli se ohlížel na díru. Na této straně visela půl lokte nad zemí.

„Manželko!“ zařval. „Je to tu níž!“

Otvorem proskočily Černé oči, zahalené, s oštěpy připravenými, a také Děvy. Zbytek Moshainů rychle následoval, algai’dsiswai, manželky a děti, rychle přibíhali, řemeslníci, obchodníci i gai’šainové, většina táhla těžce naložené soumary a mezky, dohromady skoro šest tisíc jich bylo. Jeho klan, jeho lid. A budou jimi i poté, co půjde do Rhuideanu. Sevanna mu nemůže moc dlouho bránit stát se kmenovým náčelníkem.

Zvědové se okamžitě rozběhli na výzvědy, zatímco zbytek klanu ještě probíhal dírou. Maerik si stáhl závoj a vykřikoval rozkazy. Vzápětí se rozběhla řada algai’d’siswai na okolní kopce, zatímco ostatní zůstali ukrytí dole. Nedalo se poznat kdo nebo co může být za těmi kopci. Mokriňan tvrdil, že je to bohatý kraj, ale tahle část mu zrovna bohatá nepřipadala.

Za jeho klanem následovala záplava algai’d’siswai, jimž tak docela nevěřil, mužů, kteří uprchli od vlastních kmenů, protože nevěřili, že Rand al’Thor je Car’a’carn. Maerik si nebyl jistý, čemu sám věří, ale muž svůj klan a kmen neopouští. Tihle muži si říkali Mera’din, Bezbratří, vhodné jméno, a měl dvě st –

Díra se náhle změnila ve vodorovnou stříbrnou čáru, která prořízla deset Bezbratrých. Po svahu se sypaly kusy lidí, paže a nohy. Přední část jednoho muže sklouzla Maerikovi skoro až k nohám.

Náčelník zíral na místo, kde předtím byla díra, a palcem mačkal červené kolečko. Věděl, že je to k ničemu, jenomže... Darin, jeho nejstarší syn, byl jedním z Kamenných psů, čekajících jako zadní stráž. Oni by procházeli poslední, Suraile, jeho nejstarší dcera, zůstala s Kamenným psem, kvůli němuž se chtěla vzdát oštěpu.

Jeho oči se setkaly s Dyrelinýma, zelenýma a krásnýma jako v den, kdy mu k nohám položila věneček. A pohrozila mu, že mu podřízne krk, jestli ho nezvedne. „Můžeme počkat,“ řekl tiše. Mokřiňan řekl tři dny, jenže možná se mýlil. Znovu zapíchl palec do červeného kolečka. Dyrele klidně kývla. Doufal, že nebude třeba, aby si plakali v náručí, až budou zase sami.

Po svahu se přihnala Děva, spěšně si stahovala závoj a skutečně funěla. „Maeriku,“ řekla Naeise, aniž by počkala, až ji uvidí, „na východě jsou oštěpy, jen pár mil, a běží přímo k nám. Myslím, že to jsou Reynové. Je jich aspoň sedm osm tisíc.“

Náhle viděl, jak k němu přibíhají algai’d’siswai. Mladý Orlí bratr, Cairdin, se se sklouznutím zastavil a promluvil, jakmile ho Maerik uviděl. „Vidím tě, Maeriku. Jen asi pět mil na sever jsou oštěpy a mokřiňané na koních. Obou je po deseti tisících. Myslím, že nikdo z nás se neukázal na hřebeni, ale některé oštěpy zamířily k nám.“

Maerik věděl, o co jde, dřív, než prošedivělý Hledač vody jménem Laerad otevřel pusu. „Oštěpy přicházejí přes kopec tři čtyři míle na jihu. Osm tisíc nebo víc. Zahlédli jednoho z chlapců.“ Laerad nikdy neplýtval slovy a nikdy by neřekl, kterého chlapce viděli, i když ten pro Laerada klidně mohl mít taky šedé vlasy.

Maerik věděl, že není čas na plýtvání slovy. „Hamale!“ křikl. Nebyl čas ani na správnou zdvořilost ke kováři.

Kolohnát poznal, že něco není v pořádku. Přiběhl a pohyboval se tak rychle, jako když poprvé uchopil kladivo.

Maerik mu podal kamennou krychličku. „Musíš zmáčknout ten červený puntík a pořád ho mačkat, ať se stane cokoliv, ať to trvá sebedýl, než se díra otevře. To je pro vás jediná cesta pryč.“ Hamal kývl, ale Maerik ani nepočkal, než přitaká. Hamal to pochopí. Maerik pohladil Dyrele po tváři a nezáleželo mu na tom, kolik očí je vidí. „Stíne mého srdce, musíš se připravit obléknout bílou.“ Rukou zabloudila k jílci nože – když uvila věneček, byla Děvou – on ale důrazně zavrtěl hlavou. „Musíš žít, ženo, správkyně střechy, podržet ty, kdo zbydou.“ Kývla a přitiskla mu prsty na tvář. Ohromilo ho to, na veřejnosti byla vždycky velmi zdrženlivá.

Zvedl si závoj a zdvihl oštěp nad hlavu. „Moshaine!“ zakřičel. „Zatančíme si!“

Následovali ho do kopce – muži i Děvy – téměř tisíc jich bylo včetně Bezbratrých. Možná by se dali počítat ke klanu. Nahoru do kopce a na západ. Tam byl nejbližší nepřítel a v nejmenším počtu. Snad se jim podaří získat čas, i když tomu příliš nevěřil. Napadlo ho, jestli o tom Sevanna věděla. Á, ze světa se po příchodu Randa al’Thora stalo pěkně divné místo. Ale některé věci se změnit nemohly. Se smíchem se dal do zpěvu.

Moshaine Shaidové se se zpěvem vrhli do tance své smrti.

Graendal podmračeně sledovala, jak se průchod zavírá za posledními Jumai Shaidy. Jumai a značným počtem moudrých. Na rozdíl od ostatních Sammael tuto síť prostě nezavázal, aby se nakonec rozpadla. Aspoň usoudila, že ji do posledka držel, protože průchod se zavřel za patami posledních hnědošedě oděných mužů, což by byla jinak příliš velká náhoda. Sammael se smíchem odhodil pytel, kde ještě bylo pár neužitečných kousků kamene. Ona už měla pytel dávno prázdný a zahodila ho. Slunce se sklánělo nad horami na západě, zářící rudá polokoule.

„Jednou,“ prohodila suše, „přechytračíš i sám sebe. Hloupá krabička, Sammaeli? Co kdyby některá rozuměla?“

„Ale nerozuměla,“ odpověděl prostě, mnul si ruce a díval se na místo, kde byl průchod. Nebo možná na něco za tím. Stále držel zrcadlovou masku, díky čemuž vypadal vyšší. Ona svou spustila, jakmile se průchod zavřel.

„No, rozhodně se ti je podařilo vyplašit.“ Kolem nich ležely důkazy. Několik nízkých stanů ještě stálo, válely se tu pokrývky, kotlík, hadrová panenka a všechny možné krámy. „Kam jsi je poslal? Někam před al’Thorovo vojsko, co?“

„Jen některé,“ přiznal nepřítomně. „Dost.“ Přestal se pozorovat a shodil i převlek. Jizva na tváři byla zvlášť dobře patrná. „Dost, aby vyvolali potíže, zvlášť když jejich moudré budou usměrňovat, ale ne tolik, aby mě někdo podezíral. Ostatní jsou roztroušení od Illianu po Ghealdan. A jak a proč? Možná že to udělal al’Thor ze svých vlastních důvodů, ale já bych jich přece většinu nevyplýtval, kdyby to byla moje práce, ne?“ Znovu se zasmál, cele ho zaujala vlastní chytrost.

Graendal si upravila živůtek, aby zakryla překvapení. Soupeřit tímto způsobem bylo pozoruhodně hloupé – říkala si to desettisíckrát a nikdy se neposlechla – pozoruhodně hloupé, a teď měla pocit, že ze šatů vypadne. Což nemělo nic společného s tím, proč se polekala. Nevěděl, že Sevanna s sebou vzala jednu každou shaidskou ženu, která mohla usměrňovat. Nastal konečně čas ho opustit? Kdyby se Demandredovi vydala na milost a nemilost...

Jako by jí četl myšlenky, Sammael řekl: „Jsi ke mně připoutaná pevně jako můj opasek, Graendal.“ Otevřel se průchod do jeho soukromých komnat v Illianu. „Na pravdě už nezáleží, pokud vůbec někdy záleželo. Pozvedneš se se mnou, nebo se mnou padneš. Veliký pán odměňuje úspěchy, a nikdy se nestaral o to, jak jich bylo dosaženo.“

„Jak říkáš,“ odrušila. Demandred se slitovat neuměl. A Semirhage... „Pozvednu se, nebo padnu s tebou.“ Přesto by se dalo něco podniknout. Veliký pán odměňoval úspěch, ale ona se nenechá strhnout s sebou, pokud Sammael padne. Otevřela průchod do svého paláce v Arad Domanu, do dlouhé místnosti se sloupy, odkud se dívávala na své mazlíčky skotačící v bazénu. „Ale co když za tebou al’Thor přijde osobně? Co pak?“

„Al’Thor za nikým nepůjde,“ zasmál se Sammael. „Mně stačí jenom čekat.“ Stále se smíchem prošel průchodem a zavřel ho.

Myrddraal vyšel z hlubšího stínu, takže byl vidět. V jeho očích průchody nechávaly zbytky – tři skvrny zářící mlhy. Nepoznal jedno vlákno od druhého, ale podle pachu poznal saidín od saidaru. Saidín byl cítit ostře jako břit nože, hrot trnu. Saidar byl cítit měkce, ale jako něco, co pod tlakem ztvrdne. Žádný jiný myrddraal ten rozdíl necítil. Shaidar Haran nebyl jako žádný jiný myrddraal.

Zvedl odhozený oštěp a s jeho pomocí pak převrátil pytel, který Sammael odhodil, a pak rozhrábl kusy kamene, které vypadly. Mimo plán se děla spousta věcí. Rozvíří tyto události chaos nebo...

Po ratišti oštěpu se od Shaidarovy ruky rozběhly černé plameny, od ruky Ruky Stínu. Dřevěná tyč rychle zuhelnatěla a zkroutila se, hlavice odpadla. Myrddraal nechal zčernalou tyč upadnout a oprášil si dlaň. Pokud Sammael sloužil chaosu, bylo všechno v pořádku. Pokud ne...

Náhle ho zabolelo v šíji, slabost se mu přelila do údů. Byl příliš dlouho mimo Shayol Ghul. To pouto bude nutné nějak přerušit. S prsknutím se otočil a našel si okraj stínu, který potřeboval. Ten den přicházel. Přijde.