Koruna z mečů

33 Lázeň

Dny poté, co poslal Perrina pryč, Randovi připadaly nekonečné a noci ještě delší. Stáhl se do svých pokojů a zůstával tam. Děvám nařídil, aby k němu nikoho nepouštěly. Za dveře se zlacenými slunci směla pouze Nandera, když mu nesla jídlo. Šlachovitá Děva položila zakrytý podnos a seznam těch, kteří žádali o slyšení, a on se na ni káravě podíval a zopakoval, že nikoho nepřijímá. Často zaslechl nesouhlasné poznámky Děv venku, když za sebou Nandera zavírala dveře. Měl je slyšet, jinak by použily znakovou řeč. Ale jestli si myslely, že ho vyštvou ven tvrzením, že trucuje... Děvy mu nerozuměly a nepochopily by ho, ani kdyby jim to vysvětlil. Pokud by se k tomu vůbec odhodlal.

Jedl bez chuti a snažil se číst, ale ani jeho oblíbené knihy ho nezaujaly víc než na několik stránek, ani na začátku ne. Ale jednou denně, i když si slíbil, že to neudělá, zvedl na pramenech vzduchu mohutný šatník z leštěného ebenu a slonoviny, který měl v ložnici, odsunul ho stranou, opatrně rozvinul pasti, které nastavěl, i zrcadlovou masku, jež vypadala jako hladká zeď, upravenou tak, že ji kromě něj nikdo jiný neviděl. Tam ve výklenku, vyrobeném s pomocí jediné síly, stály dvě sošky z bílého kamene, půl lokte vysoké, žena a muž, oba v rozevlátých šatech, držící v ruce nad hlavou křišťálovou kouli. V noci, kdy vyslal vojsko do Illianu, zašel sám do Rhuideanu a vyzvedl tyto ter’angrialy. Jestli je bude potřebovat, možná nebude mít dost času. Tohle si aspoň říkal. Natáhl ruku k vousatému mužíkovi, kterého z dvojice mohl použít pouze muž, natáhl ruku a zastavil se, celý roztřesený. Stačilo dotknout se ho prstem a víc jediné síly, než si uměl představit, bude jeho. S tím by ho nikdo nedokázal porazit, nikdo by se mu nemohl postavit. S tím, jak kdysi řekla Lanfear, by mohl vyzvat Stvořitele.

„Je to moje poprávu,“ zamumlal pokaždé s rukou chvějící se těsně u figurky. „Moje! Já jsem Drak Znovuzrozený!“

A pokaždé se přinutil couvnout, znovu spletl zrcadlovou masku a neviditelné pasti, které by každého, kdo by se k nim dostal bez klíče, spálily na uhel. Těžký šatník se vrátil na místo lehce jako peříčko. Byl přece Drak Znovuzrozený. Ale bude to stačit? Bude muset.

„Já jsem Drak Znovuzrozený,“ zašeptal občas do stěny a občas na ně křičel: „Já jsem Drak Znovuzrozený!“ Ať nahlas nebo potichu, zuřil na ty, kteří se mu postavili, slepé hlupáky, kteří neviděli a nechtěli vidět, z ctižádosti, lakoty či strachu. On byl Drak Znovuzrozený, jediná naděje světa proti Temnému. A Světlo světu proto pomáhej. Ale záchvaty vzteku a touha použít tento ter’angrial byly jenom pokus, jak uniknout jiným věcem, a on to věděl. Sám se vrtal v jídle, i když každý den méně, a snažil se číst, ač zřídkakdy, a pokoušel se usnout. O to se s ubíhajícím časem snažil stále víc a bylo mu lhostejné, zda slunce stojí vysoko na obloze či zašlo. Spánek přicházel po neklidných kouscích a to, co ho trýznilo v bdělém stavu, se také plížilo jeho sny, takže se pokaždé probudil příliš brzy, aby si aspoň trochu odpočinul. Sebelepší štít nemohl odrazit to, co již bylo uvnitř. Musel se postavit Zaprodancům a dřív nebo později samotnému Temnému. Hlupáci bojovali proti němu nebo prchali, když jejich jedinou nadějí bylo postavit se mu po boku. Proč ho nepřestávají trápit sny? Z jednoho snu se pokaždé probudil dřív, než pořádně začal, ležel v posteli, opovrhoval sám sebou, zmatený nedostatkem spánku, ale ostatní... Věděl, že si je všechny zaslouží.

Ve snu se mu postavila Colavaere se zpustošenou tváří a šál, na němž se oběsila, měla stále zarytý v napuchlém krku. Colavaere, mlčící a obviňující, a za ní stály v mlčenlivých řadách všechny Děvy, jež pro něj zemřely, všechny ženy, jež pro něj zemřely. Z těchhle snů se probouzel s pláčem.

Stokrát přehodil Perrina přes Velký sluneční sál a stokrát ho přemohl žhoucí strach a vztek. Stokrát Perrina ve svých snech zabil a probudil ho vlastní křik. Proč si ten chlap vybral pro jejich hádku Aes Sedai? Rand se marně snažil na ně nemyslet. Dělal, co jen mohl, aby na jejich existenci úplně zapomněl. Děsily ho. Občas se mu zdálo, že je zase spoutaný v jejich bedně, a Galina, Erian, Katerina a ostatní ho vytahují, aby ho ztřískaly. Z těchhle snů se probouzel s pláčem, a plakal i poté, co se přesvědčil, že má otevřené oči a je venku. Děsily ho, protože se bál, že by se mohl poddat svému strachu a hněvu a pak... Snažil se nemyslet na to, co by mohl udělat pak, ale občas se mu o tom zdálo, a to se probouzel zbrocený studeným potem. To by neudělal. Ať už udělal cokoliv, tohle neudělá.

Ve snech sbíral asha’many k útoku na Bílou věž, aby potrestal Elaidu. Pak, naplněný spravedlivým hněvem a saidinem, proskočil průchodem – a zjistil, že Alviarinin dopis byla lež, uviděl ji stát po Elaidině boku, a uviděl tu také Egwain, Nyneivu a Elain, všechny s tvářemi Aes Sedai, protože byl příliš nebezpečný, aby ho nechaly běhat volně. Díval se, jak asha’many ničí ženy, které za sebou měly léta studia jediné síly, ne jen pár měsíců drsné výuky, a z těch snů se neprobouzel dřív, než zemřel poslední muž v černém kabátě, a on tam stál sám, aby čelil moci Aes Sedai. Sám.

Znovu a znovu mluvila Cadsuane o šílencích, kteří slyší hlasy, až sebou trhal, jako by ho s každým slovem šlehla bičem, škubal sebou ve spánku, kdykoliv se objevila. Ve spánku i v bdělém stavu volal Luise Therina, křičel na něj, ječel, ale odpovídalo mu jen ticho. Sám. Ten malý uzlíček citů a pocitů vzadu v jeho hlavě, ten pocit, že se ho Alanna téměř dotýká, mu pomalu začal být útěchou. A mnoha způsoby ho děsil ze všeho nejvíc.

Čtvrtého rána se omámeně probral ze snu o Bílé věži a zvedl ruku, aby si zastínil zarudlé oči před tím, co považoval za zášleh ze saidaru spleteného ohně. Ve slunečním světle, jež proudilo okny a dopadalo až na postel s hranatými ebenovými sloupky se slonovinovými hranami, tančila malá zrnka prachu. Každý kousek nábytku v místnosti byl z leštěného ebenu a slonoviny, hranatý a strohý a dost těžký, aby ladil s jeho náladou. Chvíli tam jen tak ležel, ale pokud by se spánek vrátil, přinesl by jen další sen.

Jsi tam, Luisi Therine? pomyslel si, aniž by doufal v odpověď, unaveně vstal a urovnal si kabátec. Nepřevlékl se od té doby, co se tu uzavřel.

Když se dopotácel do předpokoje, nejdřív si myslel, že se mu zase zdá ten sen, z něhož se vždy rovnou probudil s pocitem hanby, provinění a nenávisti k sobě samému, ale Min k němu vzhlédla z vysokého zlaceného křesla, na klíně měla položenu v kůži vázanou knihu, a on se neprobudil. Tvář jí rámovaly tmavé kučery a velké tmavé oči na něho upírala tak napjatě, až málem cítil její dotek. Spodky ze zeleného hedvábného brokátu jí padly jako druhá kůže, ladící kabát ze stejné látky měla rozepnutý a smetanová blůzka se jí zvedala a klesala, jak dýchala. Modlil se, aby se probudil. Nezavřel se ze strachu, hněvu či pocitu viny kvůli Colavaere nebo kvůli tomu, že Luis Therin zmizel.

„Za čtyři dny bude nějaká slavnost,“ vyhrkla vesele, „Půlměsíční. Z nějakýho důvodu tomu říkají Den lítosti, ale celou noc se bude tancovat. Jak jsem slyšela, má to být umírněný tanec, jenže každý tanec je lepší než žádný.“ Koženou záložkou pečlivě založila stránku a odložila knihu na podlahu. „Teď je právě čas nechat si ušít šaty, když nechám švadlenu šít hned dnes. Teda pokud si chceš se mnou zatancovat.“

Odtrhl od ní oči a zrak mu padl na látkou zakrytý podnos vedle vysokých dveří. Už jenom z pomyšlení na jídlo se mu dělalo špatně. Nandera neměla nikoho pustit, Světlo ji spal! A už určitě ne Min. Nezmínil se o ní výslovně, ale řekl nikoho! „Min, já – nevím, co říct. Totiž –“

„Ovčáku, vypadáš jako něco, kvůli čemu se servali psi. Nyní už chápu, proč byla Alanna tak hysterická. Vlastně žebrala, abych s tebou promluvila, když ji Děvy už asi popátý vyhodily. Nandera by nepustila ani mě, kdyby nepěnila kvůli tomu, že nic nejíš, a já se taky musela doprošovat. Seš mi dlužnej, sedláčku.“

Rand sebou trhl. Hlavou mu proletěly obrazy sebe sama. Jak jí trhá šaty a vrhá se na ni jako bezduché zvíře. Dlužil jí víc, než mohl kdy splatit. Prohrábl si vlasy a přinutil se na ni podívat. Zvedla nohy, takže v křesle seděla se zkříženýma nohama a pěstmi se opírala o kolena. Jak se na něj mohla dívat tak klidně? „Min, to, co jsem udělal, se nedá omluvit. Pokud by existovala spravedlnost, tak bych šel na šibenici. Kdybych mohl, uvázal bych si provaz sám. Přísahám, že jo.“ Slova chutnala hořce. Byl Drak Znovuzrozený a ona bude muset počkat na spravedlnost až do Poslední bitvy. Jaký byl hlupák, že chtěl přežít Tarmon Gai’don. Nezasloužil si to.

„O čem to mluvíš, ovčáku?“ zeptala se pomalu.

„Mluvím o tom, co jsem ti udělal,“ zaúpěl. Jak to mohl udělat, komukoliv, ale hlavně jí? „Min, vím, jak je pro tebe těžké být se mnou v jedné místnosti.“ Pamatoval si její poddajné tělo, její hebkou pleť. Poté, co z ní serval šaty. „Nikdy jsem si neuvědomil, že jsem zvíře, zrůda.“ Ale byl. Nenáviděl sám sebe za to, co udělal. A nenáviděl se ještě víc, protože to chtěl udělat znovu. „Mám jedinou omluvu, totiž že jsem šílený. Cadsuane měla pravdu. Slyšel jsem hlasy. Myslel jsem, že to byl hlas Luise Therina. Můžeš –? Ne. Ne, nemám právo tě prosit o odpuštění. Ale musíš vědět, jak mě to mrzí, Min.“ Mrzelo ho to. A ruce ho bolely, jak ji chtěl hladit po nahých zádech, po bocích. Byl zrůda. „Strašně. Aspoň tohle bys měla vědět.“

Seděla tam, nehýbala se a dívala se na něj, jako by ho ještě nikdy neviděla. Teď mohla přestat předstírat. Teď mohla říci, co si o něm skutečně myslí, a jakkoliv to bude ošklivé, nebude to stačit ani z poloviny.

„Tak proto jsi za mnou nepřišel,“ pravila nakonec. „Poslouchej mě, ty zabedněnej tupoune. Málem jsem se ubrečela k smrti, protože jsem viděla jednoho mrtvýho přes moc, a ty, tys chtěl udělat to samý a ze stejnýho důvodu. Ty moje nevinný jehňátko, my jsme se jen navzájem utěšovali. Kamarádi se v takovejch dobách utěšují. Zavři pusu, ty dvouříčskej blátošlape.“

Poslechl, ale jen aby polkl. Měl dojem, že mu oči vypadnou na podlahu. Prskal, jak rychle mluvil. „Utěšovali? Min, kdyby se ženský kroužek u nás doma doslechl, jak jsme se utěšovali, tak by se všechny seřadily, aby nás stáhly z kůže, i kdyby nám bylo padesát."

„Aspoň je to teď ‚my‘ místo ‚já‘,“ zavrčela rozdurděně. Vstala a cestou k němu vztekle šermovala prstem. „Myslíš, že jsem nějaká panenka, sedláčku? Myslíš, že jsem moc zabedněná, než abych ti řekla, když nechci, abys na mě sahal? Myslíš, že bych ti to neřekla jasně jak facka?“ Volnou rukou vytáhla z kabátu nůž, zašermovala jím a zase ho schovala, aniž by zpomalila proud slov. „Pamatuju se, že jsem ti servala košili ze zad, protožes ji nedokázal přetáhnout přes hlavu dost rychle, aby mi to stačilo. Tak málo jsem chtěla, abys mě objímal! Dělala jsem s tebou, co jsem nikdy nedělala s žádným chlapem – a nemysli, že jsem nikdy neměla pokušení! – a ty tvrdíš, že to všechno jen ty! Jako bych tady já nebyla!"

Nohama narazil na křeslo a konečně si uvědomil, že před ní couvá. Zamračila se na něj a zamumlala: „Myslím, že se mi nelíbí, jak se na mě teďka díváš.“ Náhle ho silně nakopla do holeně, opřela se mu dlaněmi o prsa a zatlačila. Překotil se do křesla tak tvrdě, že málem přepadl na záda i s křeslem. Lokny se zakývaly, jak pohodila hlavou a upravila si brokátový kabátek.

„To je možné, Min, ale –“

„Takhle to je, ovčáku,“ přerušila ho důrazně, „a jestli řekneš ještě něco jinýho, tak by sis měl radši zavolat Děvy a usměrňovat, co to půjde, protože tě ztřískám, dokud nebudeš prosit o smilování. Potřebuješ se oholit. A vykoupat.“

Rand se zhluboka nadechl. Perrin měl takové vyrovnané manželství s usměvavou, laskavou ženou. Proč ho to vždycky přitahovalo k ženám, z nichž se mu točila hlava jako motovidlo? Kdyby jen o ženách věděl desetinu toho co Mat, věděl by, co na to všechno říkat, ale takhle mohl jenom plácat. „V každém případě,“ řekl opatrně, „můžu udělat jenom jedno.“

„A co to tak asi bude?“ Zkřížila ruce na prsou a začala hrozivě podupávat nohou, ale on věděl, že tohle je správné.

„Poslat tě pryč.“ Stejně jako Elain a Aviendhu. „Kdybych se alespoň trochu ovládal, nebyl bych –“ Začala podupávat rychleji. Možná bude lepší nechat to být. Utěšovali? Světlo! „Min, každý v mé blízkosti je v nebezpečí. Zaprodanci nejsou jediní, kdo chce ublížit těm, co jsou mi blízcí, stejně jako mně. A teď jsem tu ještě já. Už se nedokážu ovládat. Min, skoro jsem zabil Perrina! Cadsuane měla pravdu. Zešílím, nebo už jsem šílený. Musím tě poslat pryč, abys byla v bezpečí.“

„Co je zač ta Cadsuane?“ zeptala se tak klidně, že sebou trhl, když si uvědomil, že pořád ještě podupává nohou. „Alanna se o ní zmiňovala, znělo to, jako by to byla Stvořitelova sestra. Ne, neříkej mi to. Je mi to fuk.“ Ne že by mu dala možnost něco vysvětlit. „A Perrin mi taky může být ukradenej. Mně bys ublížil asi tak jako jemu. Myslím, že ten váš velkej veřejnej spor byl nahranej, to si myslím. Je mi jedno, jestli se vztekáš, a je mi jedno, jestli ses zbláznil. Moc šílenej ale být nemůžeš, jinak by sis s tím nedělal hlavu. Podstatný je...“

Sklonila se, až měla ty velké a velmi tmavé oči v jedné rovině s jeho, ale ne moc daleko, a náhle jí zasvítily tak, že popadl saidín, připraven se bránit. „Poslat mě pryč, abych byla v bezpečí?“ zavrčela. „Jak se opovažuješ? Jakým právem si myslíš, že mě můžeš někam posílat? Ty mě potřebuješ, Rande al’Thore! Kdybych ti pověděla polovinu věcí, co jsem u tebe viděla, polovina vlasů by se ti zkroutila a druhá vypadala! Jen se opovaž! Děvy necháš riskovat, jak se jim zachce, a mě chceš poslat pryč jako malou žábu?“

„Děvy nemiluju.“ Jak se tak vznášel v cituprázdné prázdnotě, uslyšel svá slova a šok mu málem prázdnotu roztříštil a propustil saidín.

„No,“ řekla Min a narovnala se. Usmála se a rty se jí zvlnily ještě víc. „A je to venku.“ A uhnízdila se mu na klíně.

Řekla, že Perrinovi by neublížil stejně, jako by neublížil jí, ale teď jí musel ublížit. Musel, pro její vlastní dobro. „Elain miluju taky,“ řekl surově. „A Aviendhu. Vidíš, jaký jsem?“ Z nějakého důvodu to s ní zřejmě vůbec nepohnulo.

„Rhuark miluje víc než jednu ženu,“ poznamenala. Usmívala se skoro stejně vyrovnaně jako Aes Sedai. „A Bael taky a ani na jednom jsem nikdy neviděla trolločí rohy. Ne, Rande, ty mě miluješ a nemůžeš to popřít. Měla bych tě pověsit do průvanu za to, cos mi způsobil, ale... Jen abys to věděl, tak já tě taky miluju.“ Úsměv pohasl a změnil se v zamračení, jak v duchu bojovala, a povzdechla si. „Život by byl občas o dost jednodušší, kdyby mě moje tety nenaučily být čestná,“ zamumlala. „A abych byla čestná, Rande, musím ti říct, že tě Elain taky miluje. A Aviendha taky. Když můžou Mandelaina milovat obě manželky, tak se třem ženám může dařit milovat tebe. Ale já jsem tady, a jestli se mě pokusíš poslat pryč, uvážu si tě k noze.“ Nakrčila nos. „Teda hned, jak se zase začneš koupat. Ale rozhodně nikam nepůjdu.“

Hlava se mu zatočila přesně jako motovidlo. „Ty – že miluješ mě?“ vydechl nevěřícně. „A jak víš, co cítí Elain? Jak vůbec víš o Aviendze? Světlo! Mandelain si může dělat, co se mu zlíbí, Min. Já nejsem Aiel.“ Zamračil se. „Cos to říkala, že mi povídáš jenom polovinu toho, co vidíš? Myslel jsem, že mi říkáš všechno. A taky tě pošlu někam do bezpečí. A přestaň dělat tohle s nosem! Já nesmrdím!“ Rychle stáhl ruku, jak se škrábal pod kabátem.

Její zvednuté obočí vydalo za celé svazky, ale jazyk za zuby ovšem neudržela. „Jak se opovažuješ mluvit tímhle tónem? Jako kdybys tomu nevěřil?“ Náhle začala zvedat hlas a zabodla mu prst do hrudi, jako by ho chtěla propíchnout. „Ty si myslíš, že bych se vyspala s mužem, kterýho nemiluju? Vážně? Nebo si možná myslíš, že nejsi hoden být milovaný? Je to tak?“ Vydávala zvuky jako kočka, na niž někdo šlápne. „Že jsem nějaká chudinka bez mozku, co se zamilovala do hulváta, co? Sedíš tu a civíš jako prašivej vůl a myslíš si, že jsem praštěná pavlačí, že –“

„Jestli nezmlkneš a nezačneš mluvit rozumně,“ zavrčel, „přísahám, že ti naplácám na zadek!“ To se vzalo kdo ví odkud, z bezesných nocí a zmatku, ale než se stačil omluvit, ta žena se usmála.

Usmála se!

„Aspoň už netrucuješ,“ řekla. „Nesmíš fňukat, Rande. Nijak ti to neprospěje. Tak ty chceš rozumnou řeč? Miluju tě a nepůjdu pryč. Jestli se mě pokusíš poslat pryč, tak Děvám řeknu, žes mě zničil a odvrhl. Řeknu to každýmu, kdo bude poslouchat. Udělám –“

Zvedl pravou ruku, prohlédl si dlaň, na níž měl jasně vypálenou volavku, a pak se podíval na ni. Ona ostražitě hleděla na jeho ruku a poposedla si. Pak se mu nápadně zadívala pouze do obličeje.

„Nechci jít, Rande,“ řekla tiše. „Potřebuješ mě.“

„Jak to děláš?“ povzdechl si a opřel se v křesle. „I když mi skáčeš po hlavě, všechny moje potíže se vytrácejí.“

Min si odfrkla. „Je potřeba ti po hlavě skákat častěji. Pověz mi o té Aviendze. Asi není kostnatá a zjizvená jako Nandera, co?“

Proti své vůli se zasmál. Světlo, jak je to dávno, co se smál od srdce? „Min, řekl bych, že je hezká jako ty, ale jak můžeš srovnávat dva východy slunce?“

Chvíli se na něj dívala s lehkým úsměvem, jako by se nemohla rozhodnout, je-li překvapená nebo potěšená. „Jsi velmi nebezpečný muž, Rande al’Thore,“ zamumlala a pomalu se k němu naklonila blíž. Napadlo ho, že by se mohl v jejích očích utopit. Celou tu dobu, než se mu posadila do klína a políbila ho, celou tu dobu si myslel, že si jenom utahuje z vesnického kluka, a málem vyletěl z kůže, jak ji toužil líbat navěky. A když ho teď políbila znovu...

Pevně ji uchopil za paže, vstal a postavil na nohy i ji. Miloval ji a ona milovala jej, ale nesměl zapomínat, že když pomyslel na Elain, chtěl ji taky líbat navěky, o Aviendze nemluvě. Ať už Min říkala o Rhuarkovi nebo ostatních Aielech cokoli, v den, kdy se do něho zamilovala, uzavřela špatnou dohodu. „Říkalas půlku, Min,“ podotkl tiše. „O kterých viděních jsi mi neřekla?“

Vzhlédla k němu s výrazem, jenž mohl být zklamaný, ale samozřejmě nemohl. „Jsi zamilovaná do Draka Znovuzrozeného, Min Farshaw,“ zabručela si pro sebe, „a neměla bys na to zapomínat. A ty taky ne, Rande,“ dodala a odtáhla se. Váhavě, dychtivě ji pustil. Vlastně nevěděl, co cítí. „Jsi v Cairhienu už půl týdne a pořád jsi nic neudělal s tím Mořským národem. Berelain si myslela, že zase přešlapuješ na místě. Nechala mi dopis a žádala mě, abych ti to připomínala, jenomže tys mě nepustil k sobě – No, to je jedno. Berelain si myslí, že jsou pro tebe nějak důležití, říká, že jsi naplněním nějakýho jejich proroctví.“

„Vím o tom všechno, Min. Já –“ Myslel si, že dokáže zařídit, aby se s ním Mořský národ nezapletl. Dračí proroctví, aspoň pokud zjistil, se o nich nezmiňovala. Ale jestli dovolí Min zůstat poblíž, dovolí jí takhle riskovat... Uvědomil si, že vyhrála. S bolavým srdcem se díval, jak Elain odchází, díval se, jak odchází Aviendha, a žaludek měl stažený. Už to nemohl udělat znovu. Min tam stála a čekala. „Zajdu na jejich loď. Zajdu tam dneska. Mořský národ může pokleknout před Drakem Znovuzrozeným ve vší jeho nádheře. Nic jinýho se asi stejně nedá dělat. Buď patří ke mně, nebo to jsou mí nepřátelé. Tak to je zjevně vždy. Tak už mi povíš o těch viděních?“

„Rande, měl bys nejdřív zjistit, jací jsou, než –“

„Ta vidění?“

Zkřížila ruce a zamračila se na něho zpod sklopených víček. Hryzla si ret a mračila se do země. Potřásla hlavou a cosi si pro sebe bručela. Nakonec řekla: „Vlastně je tu jenom jedno, vážně. Přeháněla jsem. Viděla jsem tebe a ještě jednoho muže. Neviděla jsem ani jednomu do tváře, ale věděla jsem, že jeden jsi ty. Dotkli jste se a vypadalo to, jako byste spolu splynuli, a...“ Ustaraně stiskla rty a potichu pokračovala: „Nevím, co to znamená, Rande, až na to, že jeden z vás zemře a druhý ne. Já – Proč se zubíš? Tohle není vtip, Rande. Nevím, který z vás umře.“

„Směju se, poněvadž jsi mi sdělila velmi dobrou zprávu,“ řekl a pohladil ji po líci. Ten druhý muž musel být Luis Therin. Ještě nejsem šílený a neslyším hlasy, pomyslel si nadšeně. Jeden přežije a druhý umře, ale on už dlouho věděl, že zemře. Aspoň nebyl šílený. Aspoň ne tak šílený, jak se obával. Pořád měl vztek, který jen tak tak ovládl. „Víš, já –"

Náhle si uvědomil, že jí drží hlavu v dlaních. Odtáhl ruce, jako by se spálil. Min našpulila rty a káravě se na něj podívala, ale on ji nehodlal zneužívat. Nebylo by to k ní spravedlivé. Naštěstí mu hlasitě zakručelo v břiše.

„Musím něco sníst, jestli mám jít navštívit Mořský národ. Viděl jsem podnos...“

Když se otáčel, Min si odfrkla, ale vzápětí už plula k vysokým dveřím. „Potřebuješ se vykoupat, jestli půjdeme za Mořským národem.“

Nandera byla nadšená a dychtivě přikyvovala a okamžitě poslala Děvy s pořízením. Ale naklonila se k Min a řekla: „Měla jsem tě pustit hned první den. Chtěla jsem ho nakopnout, ale to se nedělá, kopat do Car’a’carna.“ Z jejího tónu bylo jasné, že by se to dělat mělo. Mluvila tiše, ale ne dost, aby ji neslyšel. Byl si jistý, že je to schválně, jinak by se na něj tak nemračila.

Děvy velkou měděnou vanu přitáhly samy, a když ji postavily, zamávaly rukama ve znakové řeči, smály se a byly příliš vzrušené, aby nechaly palácové sloužící přinést i vědra s horkou vodou. Rand zažil těžkou chvíli, když se chtěl sám svléknout. Vlastně měl potíže se sám umýt a neunikl tomu, aby mu Nandera neumyla vlasy. Somera s vlasy jako len a Enaila s ohnivou kšticí trvaly na tom, že ho oholí, když seděl po prsa ve vodě, a soustředily se na to tak, že se zjevně bály, aby mu nepodřízly krk. Byl na to zvyklý z dřívějška, že mu nedovolily se česat a holit vlastnoručně. Byl zvyklý na Děvy, které postávaly kolem, dívaly se a nabízely mu, že mu umyjí záda, nohy nebo ruce, rukama vedly hovory a stále byly dost pohoršené, že někdo sedí ve vodě. Kromě toho se mu podařilo několika se zbavit tím, že je poslal s příkazy.

Nebyl ale zvyklý na Min, sedící na posteli se zkříženýma nohama a bradou v dlaních, pozorující celý proces s nepochybným zaujetím. V celém tom zástupu Děv si neuvědomil, že tam je, dokud nebyl nahý, a pak už si jenom mohl co nejrychleji sednout, až voda vyšplíchla na podlahu. Ta ženská by si jako Děva vedla moc dobře. Bavila se o něm s Děvami zcela nepokrytě a ani se nezačervenala! On byl ale celý rudý.

„Ano, je velmi skromný,“ řekla bezvýhradně souhlasíc s Malindare, která byla nejkulatější z Děv a měla nejtmavší vlasy, jaké kdy Rand u Aielů viděl. „Skromnost je mužovou největší ctností.“ Malindare na to velice vážně kývla, avšak Min se šklebila od ucha k uchu.

A: „Ach ne, Domeille, to by byla škoda, zkazit tak hezkou tvářičku jizvou.“ Domeille, šedivější a hubenější než Nandera, s vystouplou bradou, trvala na tom, že není dost hezký, aby se obešel bez jizvy, která by zdůraznila jeho krásu. Její slova. Zbytek byl ještě horší. Děvy zjevně byly vždycky rády, když byl celý červený hanbou. Min tedy rozhodně ano.

„Dřív nebo později se budeš muset usušit, Rande,“ řekla a oběma rukama mu podávala dlouhou bílou osušku. Stála dobré tři kroky od vany a Děvy couvly a vytvořily kruh. Min se tvářila tak nevinně, že by ji každý soudce uznal vinnou už jenom kvůli tomu. „Pojď a osuš se, Rande.“

V životě ještě nebyl tak rád, když na sebe dostal šaty.

Tou dobou už byly všechny jeho rozkazy vykonány a vše bylo připraveno. Rand al’Thor byl ve vaně možná zahnaný do kouta, ale Drak Znovuzrozený půjde navštívit Mořský národ v takovém stylu, že padne bázní na kolena.