Koruna z mečů

36 Čepele

Min nevěděla, jestli má úpět nebo se posadit na zadek a rozbrečet se. Caraline, třeštící oči na Randa, měla zřejmě úplně stejné potíže.

Toram si se smíchem zamnul ruce. „Poslouchejte, všichni,“ zvolal. „Teď se pobavíte. Udělejte místo. Udělejte místo.“ Odešel a vyháněl lidi z prostředka stanu.

„Ovčáku,“ zavrčela Min, „ty nemáš místo mozku vlnu. Ty nemáš žádnej mozek!“

„Tak bych to sice neřekla,“ přisadila si Caraline velmi suchým tónem, „ale radím vám, abyste hned odešli. Ať už si myslíš, že použiješ jakékoliv... triky... tady ve stanu je sedm Aes Sedai a z toho čtyři červené. Nedávno sem přibyly z jihu a jsou na cestě do Tar Valonu. Kdyby některá vytušila pravdu, velmi se bojím, že to, co by z dneška mohlo vzejít, se nikdy nenaplní. Odejděte.“

„Já nepoužiju žádné... triky.“ Rand si odepjal opasek s mečem a podal ho Min. „Jestli jsem tebe a Darlina nějak ovlivnil, třeba Torama ovlivním jinak.“ Lidé couvali a mezi dvěma stanovými tyčemi uprostřed se udělalo místo asi dvacet kroků v průměru. Někteří se dívali na Randa a šťouchali se do žeber a zlomyslně se smáli. Aes Sedai samozřejmě dostali čestné místo. Cadsuane a její dvě kamarádky na jedné a čtyři bezvěké ženy v šátcích červeného adžah na druhé straně. Cadsuane a její společnice se na Randa dívaly s otevřeným nesouhlasem a natolik podrážděně, nakolik to jen Aes Sedai dávaly najevo, ale červené sestry vypadaly ustaraněji. Aspoň, třebaže stály přímo naproti, dařilo se jim tvářit se, že přítomnost ostatních sester nevnímají. Takhle slepý nemohl být nikdo bez námahy.

„Poslouchej mě, bratranče.“ Caralinin tichý hlas se málem lámal naléhavostí. Stála hodně blízko a zakláněla hlavu, aby na něj viděla. Nesahala mu ani k ramenům a vypadalo to, že mu dá za uši. „Jestli nepoužiješ ty své zvláštní triky,“ pokračovala Caraline, „tak ti může ošklivě ublížit, i s cvičnými meči, a udělá to. Nikdy se mu nelíbilo, když někdo sáhl na něco, co považoval za své, a každého hezkého mladého muže, který se mnou promluví, podezírá, že je mým milencem. Když jsme byli malí, strčil přítele – přítele! – ze schodů, protože se Derowin projel na jeho poníkovi bez dovolení. Jdi, bratranče. Nikdo si o tobě nebude myslet nic špatného. Nikdo nečeká, že se kluk postaví mistru šermíři. Jaisi... ať už se skutečně jmenuješ jakkoliv... pomoz mi ho přesvědčit!“

Min pootevřela ústa – a Rand jí položil prst na rty. „Jsem, kdo jsem,“ usmál se. „A kdybych nebyl, tak bych před ním nejspíš nedokázal utýct. Takže on je mistr šermíř.“ Rozepnul si kabát a došel na volné místo.

„Proč musejí být tak umínění zrovna ve chvíli, kdy si to přeješ nejméně?“ zašeptala zoufale Caraline. Min mohla jen přikývnout na souhlas.

Toram se svlékl do košile a spodků a nesl dva cvičné meče, jejich „čepele“ tvořily svazky tenkých prutů, svázaných k sobě. Když viděl, že Rand má rozepnutý kabát na sobě, zvedl obočí. „To ti bude bránit v pohybu, bratránku.“ Rand pokrčil rameny.

Toram mu bez varování hodil meč. Rand ho obratně chytil za dlouhý jílec.

„Ty rukavice budou určitě klouzat, bratránku. Chceš mít pevný úchop.“

Rand uchopil jílec oběma rukama a pootočil se, čepel držel dole a předsunul levou nohu.

Toram rozhodil rukama, jako by říkal, že udělal vše, co mohl. „No, aspoň se umí postavit,“ zasmál se a při posledním slově zaútočil, cvičným mečem zamířil vší silou Randovi na hlavu.

Jeden svazek prutů narazil na druhý s hlasitým třesknutím. Rand pohnul jen mečem. Toram na něj chvíli zíral a Rand jeho pohled chladně opětoval. Pak se dali do tance.

Jinak to Min nazvat neuměla. Vznášeli se a plynule přecházeli kolem sebe, dřevěné čepele se míhaly a otáčely. Min Randa viděla cvičit šerm s nejlepšími, které našel, často proti dvěma, třem i čtyřem šermířům zároveň, ale tomuhle se to zdaleka nepodobalo. Bylo to krásné a snadno se dalo zapomenout, že kdyby ty čepele byly z ocele, mohla by téci krev. Až na to, že žádná čepel, ať ocelová nebo dřevěná, se nedotkla těla. Oba muži tančili sem a tam, kroužili kolem sebe, bodali a sekali, Rand hned zaútočil, hned se bránil, a každý pohyb podtrhlo hlasité prásknutí.

Caraline sevřela Min ruku, aniž by odtrhla zrak od bojujících. „On je taky mistr šermíř,“ vydechla. „Musí být. Podívej se na něj!“

Min se dívala a tiskla k sobě Randův opasek a meč v pochvě, jako by to byl on. Sem a tam, v celé své kráse, a ať už si Rand myslel cokoliv, Toram si již přál mít ocelový meč. V obličeji se mu objevila chladná zuřivost a dorážel stále tvrději. Avšak žádná čepel nezasáhla nic jiného než zase dřevo, přestože teď Rand neustále couval a bránil se a Toram postupoval a útočil a oči se mu leskly ledovým vztekem.

Venku někdo vykřikl, zaječel čirou hrůzou, a velký stan se náhle zvedl do vzduchu a zmizel v husté šedi, zakrývající oblohu. Všude se vlnila mlha a z ní se ozýval křik a řev. Tenká chapadla mlhy se natahovala do čisté obrácené mísy, jež zůstala po stanu. Všichni na to ohromeně zírali. Skoro všichni.

Toram zasáhl čepelí Randa do boku, až se mládenec předklonil. „Jsi mrtvý, bratranče,“ zasyčel a zvedl čepel k dalšímu úderu – a s vyvalenýma očima zíral, jak část těžké šedé mlhy nad nimi... ztuhla. Mohlo to být mlžné chapadlo, silná tříprstá ruka, sáhlo to dolů, sevřelo se to kolem bachraté červené sestry a dřív, než se někdo stačil pohnout, ji to vytáhlo do vzduchu.

Cadsuane se ze šoku vzpamatovala první. Zvedla ruce, setřásla šátek, mávla rukama a z dlaní do mlhy nahoře vyletěly ohnivé koule. V mlze cosi vzplálo, divoce se zazmítalo a vzápětí to zmizelo a červená sestra se zase objevila, se zaduněním dopadla na břicho na koberce vedle místa, kde Rand klečel a držel se za bok. Tedy, ležela na břiše, ale hlavu měla otočenou v neuvěřitelném úhlu a mrtvýma očima zírala na mlhu.

S tím se ze stanu vytratily poslední zbytky sebeovládání. Stín získal tělo. Ječící lidé se rozprchli na všechny strany, převrhávali stoly, šlechtici se drali přes sloužící a sloužící přes šlechtice. Min se s pomocí pěstí, loktů a Randova meče, který používala jako kyj, probojovala k Randovi samotnému.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se ho a pomohla mu na nohy. S překvapením uviděla vedle sebe Caraline, která mu taky pomáhala. Vlastně i Caraline se tvářila překvapeně.

Rand vytáhl ruku, kterou měl pod kabátem na boku. Na prstech naštěstí nebyla žádná krev. Zpola zhojená rána, tak křehká, se znovu neotevřela. „Asi bychom měli vyrazit,“ řekl a připjal si opasek s mečem. „Musíme se z toho dostat.“ Obrácená mísa čistého vzduchu byla menší. Skoro všichni ostatní utekli. Z mlhy se ozýval křik a většinou náhle skončil, jen aby ho nahradil další.

„Souhlasím, Tomasi,“ řekl Darlin. S mečem v ruce se postavil zády ke Caraline mezi ni a mlhu. „Otázkou je, kudy? A taky, jak daleko musíme jít?“

„Tohle je jeho práce,“ odplivl si Toram. „Al’Thorova.“ Odhodil cvičný meč, došel si pro kabát a klidně si ho oblékl. Ať byl jinak cokoliv, zbabělec rozhodně nebyl. „Jeraale?“ zařval do mlhy, když se opásával mečem. „Jeraale, Světlo tě spal, chlape, kde jsi? Jeraale!“ Mordeth – Fain – neodpověděl a Toram dál hulákal.

Kromě nich tu zůstala jen Cadsuane a její dvě společnice, tvářily se klidně, ale neklidně si upravovaly šátky. Cadsuane sama jako by se připravovala na odpolední procházku. „Myslím, že na sever,“ pravila. „Tam je nejbližší kopec a nahoře bychom se nad to mohli dostat. Přestaň s tím mňoukáním, Torame! Buď je ten tvůj člověk mrtvý, nebo neslyší.“ Toram se na ni zamračil, ale křičet přestal. Cadsuane si toho nevšímala nebo jí to bylo jedno, hlavně pokud mlčel. „Takže na sever. My tři se postaráme o vše, co nezvládne vaše ocel.“ Když to říkala, dívala se na Randa, a on nepatrně kývl, než si připjal opasek a tasil meč. Min se snažila nevyvalovat oči a jen si vyměnila pohled s Caraline. Ta měla oči jako talíře. Aes Sedai věděla, kdo Rand je, a nehodlala to nikomu prozradit.

„Kéž bychom nenechaly strážce ve městě,“ postěžovala si hubená žlutá sestra. Stříbrné zvonečky v jejích tmavých vlasech zazvonily, když potřásla hlavou. Působila skoro stejně velitelským dojmem jako Cadsuane, dost na to, aby si člověk neuvědomil, jak je vlastně hezká, až na to, že pohazování hlavou vypadalo... no... trucovitě. „Kéž bych tu měla Roshana.“

„Kruh, Cadsuane?“ zeptala se šedá. Rozhlížela se do mlhy a vypadala jako baculatý světlovlasý vrabec s ostrým nosem a pátravýma očima. Ne vyděšený vrabec, ale vrabec, který rozhodně nehodlá vzlétnout. „Neměly bychom se propojit?“

„Ne, Niande.“ Cadsuane si povzdechla. „Jestli něco uvidíš, musíš být schopná udeřit bez toho, abys mi to nejdřív musela ukázat. Samitsu, přestaň si dělat hlavu kvůli Roshanovi. Máme tu s sebou tři skvělé meče, a jak vidím, dva mají znamení volavky. To bude stačit."

Toram se usmál, když si všiml volavky na meči, který Rand vytáhl. Ten úsměv však byl neveselý. Na jeho obnažené čepeli byla volavka též. Na Darlinově ne, ale Darlin pohledem zvážil Randa a jeho meč a pak uctivě kývl a úklona byla o hodně hlubší, než když zdravil obyčejného Tomase Trakanda z menší větve rodu.

Šedovlasá zelená se jasně ujala velení a udržela si ho i přes námitky Darlina, jenž, tak jako mnoho Tairenů, nechoval Aes Sedai zrovna ve velké úctě, a Torama, který zřejmě nesnášel, když rozkazy vydával někdo jiný než on. Vlastně stejně tak to nesnášela Caraline, ale Cadsuane si nevšímala jejího mračení stejně jako hlasitých námitek mužů. Na rozdíl od nich si Caraline zřejmě uvědomila, že námitky nepomůžou. Div divoucí, Rand se poslušně nechal postavit napravo, když Cadsuane rychle rozestavovala lidi. No, ne zrovna poslušně – díval se na ni svrchu způsobem, za jaký by mu Min jednu vrazila, kdyby to udělal jí. Cadsuane jenom zavrtěla hlavou a zamumlala cosi, z čeho zrudl – ale aspoň držel pusu zavřenou. V té chvíli se Min lekla, že se prohlásí, mohl by čekat, že mlha zmizí ze strachu před Drakem Znovuzrozeným. Usmál se na ni, jako by mlha v tomhle počasí nebyla nic neobvyklého, dokonce ani mlha, která lapá stany a lidi.

Do husté mlhy vstoupili ve tvaru šesticípé hvězdy, Cadsuane šla v čele a Aes Sedai a muži tvořili zbylé vrcholy. Toram samozřejmě hlasitě protestoval, že má jít vzadu, dokud se Cadsuane nezmínila o tom, jaká čest patří zadní stráži, nebo něco podobného. To ho umlčelo. Min nic nenamítala, že má jít s Caraline uprostřed. V rukou držela nože a říkala si, jestli jí k něčemu budou. Byla to jen malá úleva, vidět, že se dýka v Caralinině pěsti chvěje. Aspoň jí se ruce netřásly. Ale pak ji napadlo, že se možná příliš bojí, než aby se ještě třepala.

Mlha byla studená jako v zimě. Šeď kolem nich vířila, tak těžká, že na ostatní viděli jen stěží. Zato slyšet bylo dobře. Šerem se nesl křik, muži i ženy ječeli, koně řičeli. Mlha zvuky nějak tlumila, takže zněly dutě a ten hrozný křik se naštěstí ozýval jakoby z dálky. Mlha před nimi zhoustla, avšak ohnivé koule, které Cadsuane létaly z rukou, ledovou šeď propalovaly a hustá břečka vybuchovala v plamenech. Řev vzadu, světlo blýskající v mlze jako blesky v oblacích, byly důkazem, že ani ostatní sestry nezahálejí. Min se ani nechtěla ohlížet. To, co viděla, jí víc než stačilo.

Procházeli kolem podupaných stanů, nejasných v šedavém oparu, kolem těl a občas částí těl, které zdaleka nebyly dost nejasné. Noha. Paže. Muž, jemuž chyběla spodní polovina trupu. Jednou ženská hlava, která se na ně křenila z převráceného vozu. Terén začal stoupat. Připotácel se k nim muž v jednom z těch červených kabátů a chabě mával levou rukou. Pravá mu chyběla a tam, kde míval půlku obličeje, byla vidět vlhká bílá kost. Z hrdla mu bublalo něco, co mohla být slova. Potom se zhroutil. Samitsu k němu poklekla a položila prsty na zkrvavené čelo. Vstala a zavrtěla hlavou. Pokračovali v cestě. Stále výš do kopce, až Min napadlo, jestli nešplhají na horu, místo do kopce.

Těsně před Darlinem mlha náhle získala tvar, vypadala jako člověk, samé chapadlo a vyceněné ostré zuby. Vznešený pán možná nebyl mistr šermiř, ale pomalý taky nebyl. Vrazil meč doprostřed zhmotňující se postavy, otočil a rozsekl ji od hlavy k patě. Na zem dopady čtyři kusy mlhy, hustší než okolní opar. „No,“ prohlásil, „aspoň víme, že ocel na tyhle... tvory... platí.“

Hustší kousky mlhy splynuly do sebe a znovu se začaly zvedat. Cadsuane natáhla ruku a z prstů jí padaly ohnivé kapičky. Vyšlehl plamen a tuhnoucí mlhu spálil. „Ale zřejmě jen dočasně,“ zamumlala.

Před nimi napravo se náhle objevila nějaká žena, jíž kolem nohou vířily šedé hedvábné sukně, které si při běhu držela nahoře, a cestou ze svahu k nim málem upadla. „Díky Světlu!“ zaječela. „Díky Světlu! Myslela jsem, že jsem sama!“ Přímo za ní se mlha srazila a vztyčila se nad ni. Vypadalo to jako noční můra samý zub a dráp. Min si byla jistá, že kdyby to byl muž, Rand by byl počkal. Zvedl ruku dřív než Cadsuane a pruh... něčeho... tekutého bílého ohně jasnějšího než slunce... proletěl běžící ženě nad hlavou. Stvoření prostě zmizelo. Na jeho místě byl chvíli čistý vzduch, než se mlha znovu zavřela. Žena chvíli stála jako přimražená. Pak zaječela z plných plic, otočila se a utíkala pryč od nich, stále z kopce, prchala před tím, čeho se bála víc než nočních můr v mlze.

„Ty!“ zařval Toram tak hlasitě, že se k němu Min otočila a zvedla nože. Stál tam a ukazoval mečem na Randa. „Ty jsi on! Měl jsem pravdu! Tohle je tvoje práce! Mě nechytíš, al’Thore!“ Náhle uhnul a divoce se hnal do kopce. „Mě nechytíš!“

„Vrať se!“ volal za ním Darlin. „Musíme se držet pohromadě! Musíme...“ Odmlčel se a podíval se na Randa. „Ty jsi on. Světlo mě spal, ty jsi on!“ Zpola se otočil, jako by se chtěl postavit mezi Randa a Caraline, ale aspoň neutekl.

Cadsuane klidně popošla k Randovi. A vrazila mu facku, až trhl hlavou. Min šokovaně zalapala po dechu. „Tohle už nikdy neuděláš,“ řekla Cadsuane. V jejím hlase nebyl žár, jen ocel. „Slyšíš mě? Ne odřivous. Už nikdy.“

Rand si překvapivě jen třel tvář. „Mýlila ses, Cadsuane. On je skutečný. Jsem si tím jistý. Vím, že je.“ A ještě překvapivější bylo, že mluvil, jako by jí chtěl věřit.

Min s ním soucítila. Zmínil se o tom, že slyší hlasy. Musel myslet tohle. Natáhla k němu pravou ruku, přičemž zapomněla, že v ní drží nůž, a otevřela ústa, aby řekla něco na uklidněnou. Ale nebyla si tak docela jistá, že ještě někdy dokáže to slovo použít neškodně. Otevřela ústa – a z mlhy za Randem vyskočil Padan Fain a v pěsti se mu leskla ocel.

„Za tebou!“ zavřískla Min a ukázala nožem v natažené ruce, přičemž hodila tím v levé. Všechno se událo naráz, rozmazané ve studené mlze.

Rand se začal otáčet a zkroutil se stranou a Fain se také zkroutil, když po něm skočil. Díky tomu její nůž minul, ale Fainova dýka Randa škrábla na levém boku. Zdálo se, že to nic není, přesto Rand zaječel. Ječel tak, že Min zaťala zuby, popadl se za bok a padl na Cadsuane, které se zachytil, aby se udržel, přičemž však ji srazil na zem.

„Uhni mi z cesty!“ křikla jedna ze sester – Min myslela, že Samitsu – a náhle Min cosi podrazilo nohy. Přistála ztěžka a zachrčela, jak dopadla na zem zároveň s Caraline, která jen zafuněla: „Krev a oheň!“

Všechno naráz.

„Uhni!“ křikla Samitsu znovu, když se po Fainovi vrhl Darlin s mečem. Kostnatý mužík se pohyboval s neuvěřitelnou rychlosti, vrhl se na zem a odkulil se z Darlinova dosahu. Zvláštní, když se škrábal na nohy, řehtal se. Vzápětí ho spolkla mlha.

Min se roztřeseně zvedla.

Caraline byla živější. „Něco vám řeknu, Aes Sedai,“ řekla studeným hlasem a otřepávala si sukně, „takhle se mnou zacházet nebudete. Jsem Caraline z Damodredů, hlava rodu...“

Min přestala poslouchat. Cadsuane seděla nad nimi a na klíně chovala Randovu hlavu. Bylo to jenom škrábnutí, Fainova dýka se ho nemohla než zlehka dotknout... Min se k nim s výkřikem vrhla. Aes Sedai nebo ne, odstrčila ji od Randa a uchopila jeho hlavu. Oči měl zavřené a ztěžka dýchal. Na dotek byl horký.

„Pomoz mu!“ křičela na Cadsuane, jako ozvěna vzdálených zvuků v mlze. „Pomoz mu!“ Jedna její část říkala, že to nedává velký smysl poté, co ji odstrčila, ale jeho obličej ji pálil do dlaní, spaloval zdravý rozum.

„Samitsu, rychle,“ vyhrkla Cadsuane, vstala a upravila si šátek. „Tohle moje nadání na léčení nezvládne.“ Položila ruku Min na hlavu. „Děvče, určitě ho nenechám umřít dřív, než ho naučím způsobům. Tak přestaň brečet.“

Bylo to hodně zvláštní. Min si byla docela jistá, že ta žena jí neudělala nic prostřednictvím jediné síly, přesto uvěřila. Naučit ho způsobům. To tedy bude pěkný propletenec. Neochotně pustila jeho hlavu a po kolenou couvala. Velmi zvláštní. Ani si neuvědomila, že brečí, přesto Cadsuanino ujištění proud slz zastavilo. Popotáhla a hřbetem ruky si otírala líce, zatímco k Randovi si klekla Samitsu a špičky prstů mu položila na čelo. Min napadlo, proč nevezme jeho hlavu do obou rukou, jako to dělávala Moirain.

Náhle Rand dostal křeč, lapal po dechu a zmítal se tak tvrdě, že žlutou sestra srazil na záda. Jakmile se ho přestala dotýkat, přestal sebou házet. Min přilezla blíž. Dýchal lépe, ale oči měl stále zavřené. Sáhla mu na tvář. I když byla chladnější, stále byla horká. A bledá.

„Něco je špatně,“ poznamenala Samitsu trucovitě, když se posadila. Rozhrnula Randovi kabát, uchopila zkrvavenou košili a udělala v látce velkou díra.

Rána od Fainovy dýky, dlouhá jako její dlaň a ne příliš hluboká, vedla přímo přes kulatou starou jizvu. Dokonce i v nejasném světle Min viděla, že okraje rány jsou napuchlé a zhnisané, jako by rána byla stará několik dní a neošetřovaná. Už nekrvácela, ale měla být pryč. Takhle fungovalo léčení. Rány se stáhly přímo před očima.

„Tohle,“ pravila Samitsu učitelským tónem a zlehka se dotkla jizvy, „vypadá jako cysta, ale plná zla, místo hnisu. A tohle...“ Prstem přejela ránu. „...jako by bylo plné jiného zla.“ Náhle se zamračila na zelenou stojící nad ní a začala mluvit vzdorně, na svou obranu. „Kdybych měla slova, Cadsuane, použila bych je. Ještě nikdy jsem nic podobného neviděla. Nikdy. Jedno ti ale povím. Myslím, že kdybych byla o chvíli pomalejší nebo kdybys to nezkusila první, už by byl mrtvý. Takhle...“ S povzdechem, jako by se žlutá sestra vyfoukla, svěsila ramena. „Takhle jsem přesvědčená, že zemře.“

Min zakroutila hlavou, snažila se to popřít, ale nedokázala se přimět, aby promluvila. Slyšela, jak se Caraline tiše modlí. Stála tam a oběma rukama držela Darlinův rukáv. Darlin sám se na Randa mračil, jako by se snažil najít smysl v tom, co viděl.

Cadsuane se sklonila a poplácala Samitsu po rameni. „Jsi nejlepší žijící, možná vůbec nejlepší,“ řekla jí potichu. „Nikdo neumí léčit tak jako ty.“ Samitsu kývla a vstala, a než se narovnala, zase byla ztělesněním aessedaiovské vyrovnanosti. Cadsuane se s rukama v bok zamračila na Randa a vyrovnaně se rozhodně netvářila. „Pche! Nedovolím ti, abys mi umřel, chlapče,“ zavrčela a znělo to, jako kdyby to byla jeho chyba. Tentokrát ale, místo aby Min položila ruku na hlavu, klepla ji kloubem. „Vstávej, holka. Nejsi žádná padavka – to vidí každý trouba – tak to přestaň hrát. Darline, ty ho poneseš. Obvazy musejí počkat. Tahle mlha od nás neodejde, tak bychom měli my odejít z ní."

Darlin zaváhal. Možná že to bylo Cadsuaniným přísným pohledem, možná tím, jak Caraline zpola zvedla ruku k jeho tváři, ale náhle vrátil meč do pochvy, cosi zabručel a přehodil si Randa přes ramena, takže se mu nohy a ruce klátily.

Min vzala meč s volavkou a pečlivě ho zasunula do pochvy, která Randovi visela u pasu. „Bude ho potřebovat,“ řekla Darlinovi a on po chvíli kývl. Naštěstí pro něj. Vložila všechnu svou naději do zelené sestry a nehodlala nikomu dovolit, aby si myslel něco jiného.

„Teď opatrně, Darline,“ řekla Caraline svým hrdelním hlasem, jakmile je Cadsuane zase seřadila. „Zůstávej pořád za mnou a já tě ochráním.“

Darlin se začal smát, až sípal, a stále ještě se chechtal, i když se znovu vydali na cestu tou studenou mlhou a vzdáleným křikem a on uprostřed kruhu žen nesl Randa.

Min věděla, že je jenom další osobou, co má dávat pozor, právě jako Caraline na druhé straně, a věděla, že nůž, který drží obnažený v ruce, je proti mlžným tvorům k ničemu, ale někde tam mohl pořád ještě žít Padan Fain. Podruhé nemine. Caraline taky držela dýku a podle toho, jak se ohlížela na Darlina, zápolícího do kopce s Randovou váhou, i ona možná chtěla chránit Draka Znovuzrozeného. Ale možná ne jeho. Žena by pro ten smích dokázala zapomenout na sebevětší nos.

V mlze se stále tvořily a v ohni umíraly tvorové a jednou cosi obrovského strhlo řičícího koně kousek napravo dřív, než to mohla některá Aes Sedai zabít. Min se poté udělalo poněkud zle, ale ani trochu se za to nestyděla. Lidé umírali, jenže lidé sem alespoň přišli dobrovolně. I ten nejhorší voják mohl včera zběhnout, kdyby chtěl, kůň však ne. Tvorové se objevovali a umírali, lidé umírali s křikem, vždycky někde v dálce, i když prošli kolem rozervané mršiny, která ještě před hodinou byla člověkem. Min napadlo, jestli ještě někdy uvidí denní světlo.

S udivující rychlostí a bez varování do něj vklopýtala, jednu chvíli byla obklopena šedí, vzápětí jí na modré obloze nad hlavou zářilo zlaté slunce, tak jasné, že si musela zastínit oči. A tam, asi pět mil daleko přes vršky beze stromů, se rozkládal Cairhien, pevný a hranatý na svých vlastních pahorcích. Nějak jí už nepřipadal skutečný.

Ohlédla se na okraj mlhy a zachvěla se. Byl to okraj, vzdouvající se stěna, táhnoucí se mezi stromy na kopci, příliš rovná, bez vírů či řidších míst. Prostě tady byl čistý vzduch a támhle hustá šeď. Kousek napravo se objevil strom a ona si najednou uvědomila, že se mlha stahuje, snad ji vysávalo slunce. Ale příliš pomalu, aby to bylo přirozené. Ostatní hleděli stejně překvapeně, dokonce i Aes Sedai.

Dvacet kroků nalevo náhle z mlhy po čtyřech vylezl jakýsi muž. Čelo měl vyholené a podle otlučeného černého kyrysu to byl obyčejný voják. Divoce se rozhlížel, je zřejmě vůbec neviděl, a dál se po čtyřech škrábal z kopce. O kus dál napravo vyběhli dva muži a žena. Žena měla barevné pruhy po celém předku šatů, ale kolik přesně bylo těžké říci, poněvadž měla sukně hezky vyhrnuté, aby mohla běžet co nejrychleji, a utíkala stejně rychle jako muži. Nikdo z nich se nedíval napravo nalevo, všichni se hnali z kopce, padali, kutáleli se a zase vstávali a běželi dál.

Caraline si chvíli prohlížela tenkou čepel své dýky a pak ji vrátila do pochvy. „Tak mizí mé vojsko,“ povzdechla si.

Darlin, s bezvládným Randem stále na ramenou, se na ni podíval. „V Tearu je jedno vojsko, stačí zavolat.“

Caraline se podívala na Randa, visícího jako pytel. „Možná,“ řekla. Darlin otočil hlavu k Randovu obličeji a ustaraně se mračil.

Cadsuane byla praktická. „Silnice je támhletím směrem,“ ukázala k západu. „Bude to rychlejší než jít krajinou. Pohodlná cesta.“

Pohodlná by tomu Min rozhodně neříkala. Vzduch byl po chladné mlze dvakrát žhavější. Pot se z ní jen řinul a vysával jí sílu. Nohy se jí podlamovaly. Zakopávala o obnažené kořeny a padala. Zakopávala o kameny a padala. Zakopávala i o vlastní boty a padala. Jednou jí podjely nohy a ona po zadku klouzala dobrých dvacet sáhů z kopce, než se jí konečně podařilo zachytit se kmínku. Caraline se taky mnohokrát rozplácla. Šaty se na takovou cestu nehodily a zanedlouho – poté, co udělala kotrmelec se sukní kolem hlavy – se zeptala Min na jméno švadleny, která jí šila kabát a spodky. Darlin nepadal. Ano, klopýtal a zakopával a klouzal stejně jako ony, ale kdykoliv začal padat, něco ho popadlo a udrželo na nohou. Ze začátku se zlostně zamračil na Aes Sedai, pyšný vznešený tairenský pán, který Randa unese bez pomoci. Cadsuane a ostatní se tvářily, že to nevidí. Ony nespadly ani jednou. Prostě kráčely dál, klevetily mezi sebou a chytaly Darlina, aby neupadl. Než se dostaly na silnici, tvářil se zároveň vděčně i uštvaně.

Na široké udusané silnici na dohled od řeky Cadsuane zvedla ruku, aby zastavila první dopravní prostředek, co se objevil, rozvrzaný povoz tažený dvěma vypelichanými mulami, poháněnými hubeným sedlákem v záplatovaném kabátě, jenž hbitě přitáhl opratě. Do čeho si ten bezzubý chlapík myslel, že se dostal? Tři bezvěké Aes Sedai i se šátky, které jako by před chvíli vystoupily z kočáru. Propocená Cairhieňanka, podle pruhů na šatech vysoce postavená. Nebo snad žebračka, která se oblékla do šatů, které šlechtična vyhodila, podle stavu, v jakém nyní byly. Očividně tairenský urozenec, jemuž z nosu kapal pot, se špičatou bradkou, který měl přes ramena přehozeného dalšího muže jako pytel zrní. A ona. Kolena jí koukala ze spodků a další díru na zadnici jí zakrýval kabát, díky Světlu, i když rukáv měla na cáry. Měla na sobě víc skvrn a prachu, než se jí líbilo.

Nečekajíc na nikoho vytáhla z rukávu nůž – a utrhla většinu cárů – a mávla jím, jak ji tomu naučil Tom Merrilin, jílec přendávala mezi prsty, takže se sluneční světlo odráželo na čepeli. „Žádáme o svezení do Slunečního paláce,“ oznámila mu a Rand sám by si nevedl lépe. Občas panovačnost zabránila dohadování.

„Dítě,“ napomenula ji Cadsuane, „jsem si jistá, že Kiruna a její přítelkyně udělají vše, co bude v jejich silách, ale není mezi nimi jediná žlutá. Samitsu a Corele jsou skutečně dvě nejlepší. Urozená paní Arilyn nám velmi laskavě přepustila svůj palác ve městě, takže ho vezmeme –“

„Ne.“ Min neměla tušení, kde v sobě vzala odvahu říci tohle slovo téhle ženě. Jenže... Tady mluvily o Randovi. „Jestli se probudí...“ Zarazila se a polkla. On se probudí. „Jestli se zas probudí na cizím místě obklopenej cizíma Aes Sedai, neumím si představit, co by mohl udělat. To si radši nechtěj ani představit.“ Dlouho neuhýbala před tím chladným pohledem, pak však Aes Sedai kývla.

„Sluneční palác,“ řekla Cadsuane sedlákovi. „A co nejrychleji to tyhle pytle blech dokážou.“

Samozřejmě to nebylo tak snadné, dokonce ani pro Aes Sedai. Ander Tol vezl náklad svraštělých tuřínů, jejž chtěl prodat ve městě, a ke Slunečnímu paláci se nehodlal ani přiblížit, protože tam, jak jim řekl, Drak Znovuzrozený pojídá lidi, které mu na rožni pečou Aielanky dva a půl sáhu vysoké. Ani kvůli Aes Sedai se nepřiblíží na míli k paláci. Na druhou stranu mu Cadsuane hodila váček, až mu málem vylezly oči z důlků, a pak mu řekla, že si právě koupila jeho tuříny a najala vůz. Pokud se mu to nelíbí, může měšec vrátit. Přitom měla ruce v bok a výraz, který říkal, že jestli se jí ho pokusí vrátit, může klidně na místě sníst vůz i s tuříny. Jak se ukázalo, byl Ander Tol rozumný muž. Samitsu a Niande vyložily vůz, tuříny prostě létaly vzduchem a skládaly se na úhlednou hromadu u silnice. Z jejich ledového výrazu bylo jasné, že nikdy nečekaly, že jedinou sílu budou používat na něco takového. Podle toho, jak se tvářil Darlin, stojící opodál s Randem stále na ramenou, bylo zřejmé, jak se mu ulevilo, že tím úkolem nepověřily jej. Ander Tol seděl na kozlíku a brada mu klesala málem ke kolenům, přičemž ohmatával měšec, jako by uvažoval, jestli to je nakonec dost.

Když se konečně usadili na voze, kde slámu, která byla pod tuříny, shrnuli na hromádku jako lůžko pro Randa, Cadsuane se přes něj podívala na Min. Pantáta Tol už plácl muly opratěmi a ty vyrazily překvapivě rychle. Vůz sebou hrozně trhal a natřásal se, kola nejen poskakovala, ale občas byla viditelně kus nad zemí. Min si přála, aby si trochu slámy nechala pro sebe, a pobavilo ji, že Samitsu a Niande se na hrkotajícím voze tváří stále napjatěji. Caraline se na ně otevřeně usmívala, hlava rodu Damodredů se nenamáhala skrýt radost, že Aes Sedai pro jednou čeká tvrdá jízda. I když jak byla sama lehká, skákala výš a dopadala tvrději než ony. Na Darlina, jenž se držel stranou, to ale zřejmě neúčinkovalo, i když byl otřesen. Stále se mračil a díval se z Caraline na Randa a zase zpátky.

Cadsuane byla další, komu zjevně nezáleželo na tom, jestli cvaká zuby. „Čekám, že tam budeme do západu slunce, mistře Tole,“ zavolala, načež následovalo další plácání opratěmi, když už ne rychlejší pohyb. „Teď mi řekni,“ obrátila se na Min, „co přesně se stalo, když se tenhle kluk naposledy probudil obklopený Aes Sedai?“ Zachytila Minin pohled a nedovolila jí uhnout.

Chtěl to pokud možno uchovat v tajnosti, jak nejdéle to půjde. Ale umíral, a jeho jedinou nadějí, pokud Min viděla, byly tyhle tři ženy. Možná nepomůže, když se to dozvědí. Možná ho pak aspoň trochu pochopí. „Strčily ho do truhly,“ začala.

Nebyla si jistá, jak pokračovat – jen že musí – nebo jak se nerozplakat – jen že se nehodlá znovu zhroutit, když ji Rand potřebuje – ale nějak prošla celým uvězněním a výprasky, aniž by se jí sebeméně zachvěl hlas, až k tomu, jak Kiruna a ostatní klečely a přísahaly věrnost. Darlin a Caraline se tvářili ohromeně. Samitsu a Niande šokovaně. I když, jak se ukázalo, ne z důvodů, které jim připisovala.

„On... utišil tři sestry?“ vyvřískla pronikavě Samitsu. Náhle se plácla přes pusu, otočila se a hlasitě zvracela přes bočnici. Niande se k ní vzápětí připojila a obě tam visely a vyprazdňovaly žaludky.

A Cadsuane... Cadsuane Randovi sáhla na bledý obličej a odhrnula mu z čela pramínky vlasů. „Neboj se, chlapče,“ pravila tiše. „Ony můj úkol, i tvůj, ztížily, ale já ti neublížím víc, než musím.“ Min zamrazilo.

Strážní v městské bráně na rychle jedoucí vůz zavolali, ale Cadsuane pantátovi Tolovi řekla, ať nezastavuje, a on pobízel muly ještě víc. Lidé v ulicích jim uskakovali z cesty, aby je neporazili, a za vozem zůstával křik a nadávky, převrácená nosítka a kočáry vražené do stánků se zbožím. Projeli ulicemi a nahoru po široké rampě vedoucí ke Slunečnímu paláci, odkud se vyhrnuli strážní v barvách urozeného pána Dobraina, jako by se připravovali k boji s hordami nepřátel. Zatímco pantáta Tol křičel z plných plic, že ho k tomu Aes Sedai donutily, vojáci uviděli Min. Potom uviděli Randa. Jestli si Min prve myslela, že je ve víru, tak se mýlila.

Do vozu se zároveň snažily dostat dva tucty mužů, aby Randa vyndaly, a ti, kterým se podařilo ho dostat do rukou, s ním zacházeli něžně jako s dítětem, čtyři z každé strany ho zvedli na spojených rukou. Když spěchali do paláce a chodbami, které Min připadaly delší, než se pamatovala, Cadsuane musela tisíckrát zopakovat, že není mrtvý. Za nimi se hrnuli další cairhienští vojáci. Ve dveřích a bočních chodbách se objevovali šlechtici s bezkrevnými tvářemi a vykulenýma očima a sledovali Randa. Min někde ztratila Caraline a Darlina, uvědomila si, že je neviděla od chvíle, kdy vystoupila z vozu, kde se s nimi rozloučila a zapomněla na ně. Rand byl to jediné, na čem jí záleželo. Jediná věc na světě.

Nandera byla s Far Dareis Mai, které hlídaly dveře do Randových pokojů s pozlacenými vycházejícími slunci. Když prošedivělá Děva uviděla Randa, kamenný aielský výraz se roztříštil. „Co se mu stalo?“ zakvílela s vytřeštěnýma očima. „Co se stalo?“ Další Děvy začaly tiše úpět, z toho zvuku se ježily vlasy jako ze žalozpěvů.

„Buďte zticha!“ zařvala Cadsuane a její tlesknutí znělo jako zahřmění. „Ty, děvče. Potřebuje svou postel. Hop!“ Nandera skočila. Randa svlékli a uložili do postele, než by řekl švec, a Samitsu a Niande se nad ním skláněly. Cairhieňany Děvy vyhodily a Nandera u dveří opakovala Cadsuanin rozkaz, že ho nikdo nemá rušit. Všechno se stalo tak rychle, až se z toho Min zatočila hlava. Doufala, že jednoho dne uvidí střetnutí mezi Cadsuane a moudrou Sorileou. Musí přijít a bude zapamatováníhodné.

A přesto, jestli si Cadsuane myslela, že její rozkazy skutečně udrží všechny venku, mýlila se. Než stačila s pomocí jediné síly posunout křeslo, aby si přisedla k Randově posteli, vřítily se dovnitř Kiruna a Bera s tvářemi plnými pýchy – vládkyně u dvora a vládkyně na statku.

„Co jsem to slyšela –?“ začala Kiruna zuřivě. Uviděla Cadsuane. Bera uviděla Cadsuane. K Mininu úžasu zůstaly stát s otevřenou pusou. „Je v dobrých rukou,“ pravila Cadsuane. „Jedině že by některá z vás najednou přišla k většímu nadání na léčení, než si pamatuji.“

„Ano, Cadsuane,“ odpověděly pokorně. „Ne, Cadsuane.“ Min zavřela ústa.

Samitsu došla ke slonovinou vykládanému křeslu u zdi, roztáhla tmavě žluté sukně a posadila se, zkřížila ruce v klíně a dívala se, jak Rand pod pokrývkou dýchá. Niande zašla k polici s knihami, a než se posadila k oknu, vzala si něco na čtení. Na čtení! Kiruna a Bera se chtěly posadit, ale pak se podívaly na Cadsuane a počkaly, až netrpělivě kývne, než si opravdu sedly.

„Proč něco neděláte?“ zavřískla Min.

„Na to bych se mohla ptát já,“ řekla Amys, vstoupivší do místnosti. Mladistvě vypadající bělovlasá moudrá se chvíli dívala na Randa, pak si upravila tmavohnědou loktuši a obrátila se na Kirunu a Beru. „Vy můžete jít,“ propustila je. „A Kiruno, Sorilea s tebou chce znovu mluvit.“

Kirunina snědá tvář zbledla, ale obě vstaly, udělaly pukrle a zamumlaly: „Ano, Amys,“ ještě pokorněji než před Cadsuane, než odešly s rozpačitým ohlédnutím na zelenou sestru.

„Zajímavé,“ prohodila Cadsuane, když odešly. Tmavé oči upřela do Amysiných modrých a konečně se jí zřejmě líbilo, co vidí. Rozhodně se usmála. „S touhle Sorileou bych se ráda seznámila. Je to silná žena?“ Na slovo „silná“ položila důraz.

„Nejsilnější, co jsem kdy poznala,“ odpověděla Amys prostě. Klidně. Člověk by si nepomyslel, že před ní leží Rand v bezvědomí. „Neznám vaše léčení, Aes Sedai. Soudím, že jste udělaly, co se dalo, ano?“ Mluvila zpříma. Min pochybovala, nakolik jí Amys věří.

„Co se dalo udělat, to se udělalo.“ Cadsuane si povzdechla.

„Teď můžeme jenom čekat.“

„Než zemře?“ pronesl drsný mužský hlas a Min nadskočila. Do místnosti vstoupil Dashiva a obyčejný obličej měl zkřivený, jak se mračil. „Flinne!“ štěkl.

Niande kniha vypadla z bezvládných prstů a s hlasitým bouchnutím dopadla na podlahu. Aes Sedai zírala na tři muže v černých kabátech, jako by uviděla samotného Temného. Samitsu, celá bledá, si mumlala cosi, co se podobalo modlitbě.

Na Dashivův příkaz přikulhal prošedivělý asha’man k posteli z druhé strany, než seděla Cadsuane, a přejel rukama po celé délce Randova nehybného těla asi půl lokte nad pokrývkami. U dveří se značně mračil mladý Narishma s rukou na jílci meče a snažil se nespustit žádnou Aes Sedai z velkých tmavých očí. Aes Sedai a Amys. Nevypadal ustrašeně, jen jako muž, který ví své a čeká, až se z těch žen vyklubou otevření nepřátelé. Na rozdíl od Aes Sedai si Amys asha’manů kromě Flinna nevšímala. Sledovala ho a ve tváři neměla žádný výraz. Ale palcem velmi výmluvným způsobem pohladila nůž u pasu.

„Co to děláš?“ chtěla vědět Samitsu a vyskočila z křesla. Přestože ji asha’mani vyváděli z míry, její starost o pacienta v bezvědomí to překonala. „Ty, Flinne, nebo kdo vlastně jsi.“ Vyrazila k posteli a Narishma se jí postavil do cesty a zastavil ji. Ona se zamračila a pokusila se ho obejít a on jí položil ruku na paži.

„Další kluk, co nemá vychování,“ utrousila Cadsuane. Ze tří sester se jen ona jediná na asha’many tvářila klidně. Vlastně si je prohlížela přes sepjaté prsty.

Narishma se při její poznámce sice začervenal a ruku odtáhl, jenomže když se ho Samitsu pokusila znovu obejít, znovu se postavil před ni.

Spokojila se tedy s tím, že se mu mračila přes rameno. „Ty, Flinne, co to děláš? Nedovolím ti zabít ho svou nevědomostí! Slyšíš mě?“ Min prakticky poskakovala na místě. Nemyslela si, že by nějaký asha’man Randa zabil, ne schválně, ale... Rand jim věřil, jenže... Světlo, dokonce ani Amys si zjevně nebyla jistá a mračila se z Flinna na Randa.

Flinn stáhl pokrývky Randovi k pasu a odhalil ránu. Šrám se zřejmě ani nezhoršil, ani nezlepšil od té doby, co ho viděla naposledy. Rozšklebená, zapálená a bezkrevná rána vedoucí přes kulatou jizvu. Rand na pohled spal.

„Už mu víc ublížit nemůže,“ poznamenala Min. Nikdo jí nevěnoval pozornost.

Dashiva zavrčel a Flinn se na něj podíval. „Vidíš něco, asha’mane?“

„Já nemám nadání na léčení,“ řekl Dashiva a hořce zkřivil rty. „To ty sis vzal k srdci mou radu a učil ses.“

„Jakou radu?“ dožadovala se Samitsu. „Trvám na tom, abys –“

„Buď zticha, Samitsu,“ ozvala se Cadsuane. Byla kromě Amys zřejmě jediná v místnosti, kdo zachovával klid, a z toho, jak moudrá hladila nůž, si u ní Min jistá nebyla. „Myslím, že poslední, co chce, je ublížit chlapci.“

„Ale, Cadsuane,“ začala naléhavě Niande, „ten muž je –“

„Řekla jsem, buď zticha,“ vyjela na ni šedovlasá Aes Sedai ostře.

„Ujišťuji tě,“ řekl Dashiva a dařilo se mu mluvit úlisně i drsně zároveň, „že Flinn ví, co dělá. Už dokáže věci, o kterých se vám, Aes Sedai, nikdy ani nesnilo.“ Samitsu hlasitě frkla a Cadsuane jen kývla a znovu se posadila.

Flinn přejel prstem napuchlý šrám na Randově boku a přes starou jizvu. Ta vypadala měkčí. „Jsou stejné, ale jiné, je to, jako by tu pracovaly dvě různé infekce. Jenomže to není infekce. Je to... temnota. Žádný lepší slovo mě nenapadá.“ Pokrčil rameny a díval se na Samitsuin šátek se žlutými třásněmi, zatímco ona se na něj mračila, ale teď ho taky zvažovala.

„Pokračuj, Flinne,“ pravil Dashiva. „Jestli umře...“ Nakrčil nos, jako by ucítil něco ošklivého, a zřejmě nedokázal od Randa odtrhnout zrak. Rty se mu pohybovaly, jak mluvil sám se sebou, a jednou vydal zvuk, zpola vzlyk a zpola hořký smích, aniž by změnil výraz.

Flinn se zhluboka nadechl a rozhlédl se po místnosti, na Aes Sedai, na Amys. Když si všiml Min, trhl sebou a ošlehaná tvář mu zrudla. Spěšně natáhl pokrývky Randovi až ke krku, takže nyní byla vidět jen stará a nová rána.

„Doufám, že nikomu nevadí, když budu mluvit,“ prohlásil a začal pohybovat mozolnatýma rukama nad Randovým bokem. „Mluvení mi zřejmě kapku pomáhá.“ Zašilhal, soustředil se na zranění a pomalu kmital prsty. Skoro jako by splétal vlákna, uvědomila si Min. Mluvil skoro nepřítomným hlasem, na slova se soustředil jen částečně. „Dalo by se říct, že do Černý věže jsem šel právě kvůli léčení. Byl jsem voják, dokud jsem nedostal kopím do stehna. Pak už nemůžete pořádně stisknout sedlo ani daleko nedojdete. To bylo popatnáctý, co mě zranili za skoro čtyrycet let v královniny gardě. Patnáctkrát, co se to počítalo. Nepočítá se, když pak můžete jít nebo ject. Za těch čtyrycet let jsem viděl umřít spoustu kamarádů. Tak jsem šel a M’Hael mě naučil léčení. A další věci. Drsný léčení. Jednou mě léčila Aes Sedai – nó, takovejch třicet let už to bude – a tohle ve srovnání s tím bolí. Ale funguje to moc dobře. Jednou tady Dashiva – pardon, asha’man Dashiva – řek, že se diví, proč je to pořád to samý, ať už si člověk zlomí kotník nebo chytne rýmu, a tak jsme se o tom začali bavit a... No, on pro to nemá žádnej cit, ale já znám ten fígl, dalo by se říct. Mám to nadání. Tak jsem začal přemejšlet, co kdybych...? Tak. Víc nedokážu.“

Dashiva zavrčel, když se Flinn náhle posadil na paty a hřbetem ruky si otřel čelo. Byl celý zpocený, poprvé, co Min viděla, jak se nějaký asha’man potí. Rána na Randově boku sice nezmizela, ale byla o něco menší a méně napuchlá. Pořád spal, ale byl už méně bledý.

Samitsu proběhla kolem Narishmy tak rychle, že ji nestačil zastavit. „Cos udělal?“ chtěla vědět a položila Randovi prsty na čelo. Ať už s jedinou silou našla cokoliv, obočí se jí vyšplhalo do půlky čela a její tón přeskočil od panovačného k nevěřícímu. „Co jsi udělal?“

Flinn jen lítostivě pokrčil rameny. „Nic moc. Nedokázal jsem se opravdu dotknout toho, co je v nepořádku. Tak jsem to tak nějak uzavřel mimo něj, teda aspoň na čas. Nevydrží to. Bojuje to proti sobě. Možná se to navzájem zabije a on se uzdraví.“ Povzdechl si a potřásl hlavou. „Na druhou stranu nemůžu říct, že ho to nezabije. Ale myslím, že teď má větší naději než prve.“

Dashiva důležitě přikyvoval. „Ano, teď má naději.“ Člověk by si málem myslel, že to léčení provedl sám.

K Flinnovu očividnému překvapení Samitsu obešla postel, aby mu pomohla vstát. „Povíš mi, co jsi udělal,“ nařídila mu velitelským tónem, který byl v příkrém rozporu s tím, jak starému pánovi rychle urovnávala límec a uhlazovala klopy. „Kdyby jen existoval nějaký způsob, jak bys mi to mohl ukázat! Ale ty mi to popíšeš. Musíš! Dám ti všechno zlato, co mám, porodím ti dítě, cokoliv si budeš přát, ale povíš mi o všem, co umíš.“ Zřejmě si nebyla jistá, jestli přikazuje nebo prosí, a táhla velice zmateného Flinna k oknu. Muž nejednou otevřel ústa, ale ona byla příliš zaneprázdněná tím, jak se ho snažila přimět mluvit, aby si toho všimla.

Nestarajíc se o to, co si budou ostatní myslet, Min vlezla do postele a lehla si tak, aby měla Randovu hlavu pod bradou, a objala ho. Naděje. Kradmo sledovala tři lidi kolem postele. Cadsuane pohodlně usazenou v křesle, Amys, stojící naproti, a Dashivu, opírajícího se o hranatý sloupek v nohou postele. Kolem všech tancovaly pro jiné oči než její neviditelné aury a obrazy. Všichni upírali zrak na Randa. Amys nepochybně viděla pohromu pro Aiely, kdyby Rand zemřel, a Dashiva, jediný, který se nějak tvářil, totiž temně a zamračeně, přesto ustaraně, pohromu pro asha’many. A Cadsuane... Cadsuane, kterou nejenže Kiruna a Bera znaly, ale která je přinutila skákat jako holčičky podle toho, jak pískala, i přes přísahy, které složily Randovi. Cadsuane Randovi neublíží „víc, než musí".

Cadsuanin zrak se na chvíli setkal s Mininým a Min se zachvěla. Nějak ho ochrání, dokud se nedokáže ochránit sám. Ochrání ho před Amys, Dashivou a Cadsuane. Nějak. Mimoděk začala broukat ukolébavku a jemně Randa kolébala. Nějak.