Koruna z mečů

2 Řezničina

Zprvu se Perrin ani nepodíval, kam pojede, dolů ze svahu, na místo, kde se měl ráno sejít s Randem. Místo toho seděl v sedle na kraji vozového kruhu a díval se všude jinde, ačkoliv i tak mu bylo z toho, co viděl, na zvracení. Bylo to jako dostat do žaludku ránu kladivem.

Rána kladivem. Na vrcholku nízkého kopce na východě bylo vykopáno devatenáct čerstvých hrobů. Devatenáct dvouříčských mužů, kteří už nikdy neuvidí domov. Kovář málokdy viděl lidi umírat kvůli svému rozhodnutí. Alespoň Dvouříčtí poslechli jeho rozkazy. Jinak by tu těch rovů bylo víc. Rána kladivem. Další svah byl pokrytý obdélníky čerstvě zryté hlíny, skoro stovka Mayenerů a víc Cairhieňanů, kteří přišli k Dumajským studnám zemřít. Na důvodech nebo příčinách nezáleželo. Následovali Perrina Aybaru. Rána kladivem. Hřeben na západě vypadal jako jeden velký hrob, bylo jich tu snad tisíc, možná víc. Tisíc Aielů, pohřbených ve stoje tváří k východu. Tisíc. Mezi nimi byly i Děvy. Už z mužů se mu stahoval žaludek. Z mrtvých žen by se nejraději posadil na zem a plakal. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se sem všichni rozhodli přijít dobrovolně, že tady museli být. Obojí byla pravda, ale on vydal rozkazy a díky tomu byl za hroby zodpovědný on. Ne Rand ani Aes Sedai, ale on.

Živí Aielové se jenom před chvílí zastavili, aby nad svými mrtvými zapěli smutné písně, písně zpívané po částech, které ulpívaly v hlavě.

Zjevně je tyhle písně utěšovaly. Přál si, aby jeho utěšily taky, ale pokud viděl, Aielům vlastně ani příliš nezáleželo na tom, jsou-li živí či mrtví, a to bylo šílené. Každý duševně zdravý člověk chtěl žít. Každý duševně zdravý člověk by před bitvou utekl co nejdál, utíkal by, jak nejrychleji by dokázal.

Tanečník pohodil hlavou, nozdry měl rozšířené z toho, co cítil dole, a Perrin šedáka poplácal po krku. Aram se zazubil, když se díval na scénu, na niž se Perrin pokoušel zapomenout. Loial měl v obličeji tak málo výrazu, že ho mohl mít docela dobře vyřezaný ze dřeva. Rty se mu lehce pohybovaly a Perrin měl dojem, že zaslechl: „Světlo, kéž už tohle nikdy znovu neuvidím.“ Zhluboka se nadechl a přiměl se podívat tam, kam se dívali oni, k Dumajským studnám.

Jistým způsobem to nebylo tak zlé jako hroby – některé z těch lidí znal od dětství – ale všechno se to na něj nahrnulo najednou, jako by se pachy v jeho nose náhle zhmotnily a praštily ho mezi oči. Věci, na něž chtěl zapomenout, se nahrnuly zpátky. Dumajské studny byly vražedným polem, polem smrti, ale teď to bylo ještě horší. O necelou míli dál ležely ohořelé zbytky vozu, v malém hájku, který téměř zakrýval nízké kamenné roubení studní. A všude kolem...

Kypící moře černě, supové, krkavci a vrány, desítky tisíc, vzlétali ve vlnách a zase si sedali, zakrývali rozervanou zemi. Za což byl Perrin nesmírně vděčný. Metody asha’manů byly surové, ničily těla i zemi se stejnou nezaujatostí. Shaidů zemřelo příliš mnoho, aby je stačili pohřbít včas, i kdyby někomu na jejich pohřbení záleželo, takže se supové, krkavci a vrány přecpávali k prasknutí. Tam dole leželi i mrtví vlci. Chtěl je pohřbít, jenže to nebyl vlčí způsob. Byly nalezeny i tři mrtvé Aes Sedai, jejich usměrňování je v šílenství bitvy nezachránilo před zásahem oštěpem a šípem, a bylo tu i půl tuctu mrtvých strážců. Ty pohřbili na mýtině u studní.

Ptáci nebyli u mrtvých sami. To zdaleka ne. Vlny černého peří se zvedaly kolem urozeného pána Dobraina Taborwina a asi dvou stovek jeho cairhienských ozbrojenců na koních a kolem urozeného pána Haviena Nurelleho se vším, co zůstalo z jeho Mayenerů, kromě těch, kteří hlídali strážce. Con se dvěma stříbrnými kosočtverci na modrém poli označoval všechny důstojníky až na Dobraina samotného a mayenerská červená zbroj a červené praporky na kopích byly chrabrou ukázkou na těch jatkách, ale Dobraine nebyl jediný, kdo si držel u nosu šátek. Tu a tam se některý muž naklonil ze sedla a snažil se vyprázdnit již dávno prázdný žaludek. Mazrim Taim, skoro tak vysoký jako Rand, byl opěšalý, v černém kabátci s modrozlatými draky na rukávech, s asi stovkou nebo víc asha’manů. Někteří z nich taky zvraceli. Byly tady tucty Děv, víc siswai’aman než Cairhieňanů, Mayenerů a asha’manů dohromady, a několik tuctů moudrých nádavkem. Všichni údajně pro případ, že by se Shaidové vrátili, anebo možná pro případ, že někteří mrtví svou smrt jenom předstírali, ačkoliv Perrin byl přesvědčen, že každý, kdo by si tady hrál na mrtvého, by se brzy zbláznil. Všichni se soustředili kolem Randa.

Perrin by měl být tam dole s dvouříčskými muži. Rand o ně požádal, mluvil o tom, že mužům z domova důvěřuje, ale Perrin nic neslíbil. Nakonec se bude muset spokojit se mnou, a později, pomyslel si. Za chvilku, až se mi podaří se připravit na tu řezničinu dole. Jenomže řeznické nože neporcují lidi a jsou úpravnější než sekery, úpravnější než supi.

Asha’mani v černých kabátcích se v moři ptáků úplně ztráceli, smrt pohlcená smrtí, a poletující krkavci a vrány zakrývali další, ale Rand byl jasně vidět, v potrhané bílé košili, kterou měl na sobě od chvíle, kdy ho zachránili. Ačkoliv v té chvíli možná už ani osvobozovat nepotřeboval. Při pohledu na Min, blízko Randa ve světle červeném kabátci a těsných spodcích, se Perrin ušklíbl. Tohle nebylo vhodné místo pro ni ani pro nikoho jiného, ale ona se od osvobození držela Randovi blíž než dokonce Taim. Randovi se nějak podařilo oba osvobodit ještě předtím, než Perrin prorazil, dokonce dřív, než přišli asha’mani, a Perrin tušil, že Min v Randovi vidí jediné bezpečí.

Rand občas přešel po těch jatkách a poplácal Min po ruce nebo se sklonil, jako by k ní mluvil, ale příliš ji nevnímal. Kolem nich se přelévala temná mračna ptáků, ti menší odlétali, aby se nakrmili jinde, supi ustupovali jenom váhavě, někteří odmítali vzlétnout, natahovali holé krky a při ústupu vzdorně křičeli. Rand se čas od času zastavil a sklonil se nad nějakou mrtvolou. Občas mu z prstů vyšlehl oheň a sežehl supy, kteří dosud neustoupili. Pokaždé se s ním začala hádat Nandera, která vedla Děvy, nebo Sulin, její zástupkyně. Občas i moudré, z toho, jak tahaly mrtvole za kabát, jako by něco ukazovaly. A Rand kývl a šel dál. Jen se ohlížel přes rameno. A pouze do chvíle, než jeho pozornost upoutala další mrtvola.

„Co to dělá?“ ozval se u Perrinova kolene povýšený hlas. Podle pachu ji poznal dřív, než se podíval. Sošná a elegantní v jezdeckých šatech ze zeleného hedvábí, s tenkým prachopláštěm, Kiruna Nachiman byla sestra arafelského krále Paitara a sama o sobě mocná paní, a to, že se stala Aes Sedai, jejímu chování vůbec neprospělo. Jak byl Perrin zaujatý scénou před sebou, neslyšel ji přicházet. „Proč je tam dole? Neměl by tam být.“

Ne všechny Aes Sedai v táboře byly vězni, ačkoliv ty, které nebyly, se od včerejška držely z dohledu, bavily se mezi sebou, usoudil Perrin, a snažily se konečně přijít na to, co se stalo. Možná se také snažily přijít na nějaký způsob, jak to obejít. Nyní vytáhly v plné síle. Bera Harkin, další zelená, stála vedle Kiruny a přes bezvěkou tvář a šaty z jemného sukna vypadala jako selka, ale svým způsobem byla do mrtě stejně nafoukaná jako Kiruna. Tahle selka by klidně řekla i králi, aby si očistil boty, než jí vstoupí do domu, a byla by přitom pěkně ostrá. S Kirunou vedly sestry, které přišly k Dumajským studnám s Perrinem, nebo si možná velení předávaly mezi sebou. Nebylo to úplně jasné, což u Aes Sedai nebylo nic neobvyklého.

Ostatních sedm stálo v hejnu. Nebo možná ve smečce, lvice, podle toho, jak se nesly, rozhodně nebyly zastrašené. Jejich strážci se nastavěli za nimi, a pokud sestry navenek působili klidně, strážci se své pocity skrývat nenamáhali. Byli to různorodí muži, někteří měli barvoměnivé pláště, díky nimž jako by jim mizely části těla, ale ať byli malí či vysocí, hubení či tlustí, už jenom když tam stáli, vypadali jako násilí na rozedraném vodítku.

Perrin dvě ženy znal velmi dobře – Verin Mathwin a Alannu Mosvani. Verin, malá a podsaditá, jistým nepřítomným způsobem téměř mateřská, když vás zrovna nezkoumala, jako když pták studuje žížalu, byla z hnědého adžah. Alanna, štíhlá a snědě krásná, ačkoliv měla v poslední době z nějakého důvodu ztrhaný výraz, byla zelená. Dohromady pět z devíti bylo zelených. Jednou, kdysi dávno, mu Verin řekla, aby Alanně příliš nevěřil, a on ji vzal za slovo. Nevěřil ani žádné jiné, včetně Verin. Stejně tak Rand, i přesto, že včera bojovaly po jeho boku, a přesto, co se stalo nakonec. Čemuž Perrin pořád nemohl uvěřit, i když to viděl na vlastní oči.

Kolem vozu asi dvacet kroků od sester se poflakoval dobře tucet asha’manů. Dnes ráno je měl na povel drzý chlapík jménem Charl Gedwyn, muž s tvrdou tváří, který se naparoval, i když stál nehybně. Všichni měli na vysokých límcích kabátců špendlík ve tvaru stříbrného meče a čtyři či pět kromě Gedwyna ještě Draka ve zlatě a červeném smaltu na druhé straně. Perrin soudil, že to má něco společného s hodností. U některých dalších asha’manů viděl podobné špendlíky. Ačkoliv nebyli určeni jako hlídky, dařilo se jim být tam, kde byly Kiruna a ostatní. Jenom se tak potulovali. Ale bystré oči měli otevřené. Ne že by si toho Aes Sedai všímaly, přinejmenším to nedávaly najevo. Přesto byly sestry cítit ostražitostí, nejistotou a vztekem. Částečně to bylo právě kvůli asha’manům.

„No?“ Kiruně se v tmavých očích netrpělivě blýsklo. Perrin pochyboval, že by ji lidé nechávali čekat.

„Já nevím,“ zalhal a znovu poplácal Tanečníka po krku. „Rand mi neříká všechno.“

Něco pochopil – alespoň si to myslel – ale nehodlal to nikomu vykládat. To musel udělat Rand, pokud se k tomu rozhodne. Každá mrtvola, již Rand prohlížel, patřila Děvě. Perrin o tom byl přesvědčen. Nepochybně to byly shaidské Děvy, jenže Perrin si nebyl jistý, nakolik to pro Randa znamená rozdíl. Včera v noci odešel od vozů, aby byl sám, a když už neslyšel muže, smějící se, neboť zůstali naživu, našel Randa. Drak Znovuzrozený, před nímž se třásl celý svět, seděl na zemi, potmě a sám, s rukama kolem těla a kolébal se sem a tam.

Pro Perrinovy oči bylo měsíční světlo skoro stejně dobré jako sluneční, ale zrovna v té chvíli si přál, aby byla tma jako v pytli. Rand měl ztrhanou a zkřivenou tvář, tvář člověka, který chce ječet, nebo možná brečet, a každičkou částečkou svého těla to potlačuje. Ať už měly Aes Sedai jakýkoliv trik na potlačování horka, Rand a asha’mani ho znali taky, ale on ho teď nepoužíval. Horko v noci by klidně vydalo za hodně teplý letní den a Randovi se po tvářích řinul pot stejně jako Perrinovi.

Nevzhlédl, ačkoliv Perrinovy boty hlasitě šustily v suché trávě, přesto drsně promluvil, přičemž se stále kolébal. „Jedno sto padesát jedna, Perrine. Dneska zemřela sto padesát jedna Děva. Kvůli mně. Já jim to slíbil, víš. Nehádej se se mnou! Zavři hubu! Jdi pryč!“ Přes pot se Rand třásl. „Ne ty, Perrine. Ne ty. Musím dodržovat svoje sliby, víš. Musím, ať to bolí sebevíc. Ale musím taky dodržet sliby, co jsem dal sobě. Ať to bolí sebevíc."

Perrin se snažil nemyslet na osud muže, který dokáže usměrňovat. Ti, kdo měli štěstí, zemřeli dřív, než se zbláznili. Ti, kdo měli smůlu, umřeli až potom. Ať už bude mít Rand štěstí či smůlu, záviselo na něm všechno. Všechno. „Rande, nevím, co říct, ale –“

Rand ho zřejmě neposlouchal. Kolébal se sem a tam. Sem a tam. „Isan z klanu Jarra Chareen Aielů. Dneska pro mě zemřela. Chuonde z Miagomů z Páteřního hřebene. Dneska pro mě zemřela. Agirin z klanu Daryne...“

Nedalo se nic dělat, jenom si dřepnout a poslouchat, jak Rand do posledního odříkává sto padesát jedno jméno hlasem bolestí napjatým až k prasknutí, poslouchat a doufat, že se přítel ještě udrží při zdravém rozumu.

Ať už byl ale Rand úplně zdravý či ne, pokud by Děvu, která pro něj přišla bojovat, tam dole nějak přehlédli, Perrin si byl jist, že bude nejen slušně pohřbena s ostatními na hřebeni, ale taky ten seznam bude mít sto padesát dvě jména. A do toho Kiruně nic nebylo. Ani do toho, co se Perrinovi honilo hlavou. Rand musel zůstat při zdravém rozumu, nebo aspoň dostatečně při zdravém rozumu. Světlo, dej!

A Světlo mě spal, že přemýšlím tak chladně, pomyslel si Perrin. Jen koutkem oka viděl, jak Kiruna na okamžik stiskla plné rty. Když něco nevěděla, líbilo se jí to asi stejně málo, jako když musela čekat. Byla by krásná takovým tím vznosným způsobem, až na to, že z její tváře bylo příliš zřejmé, že vždycky dostane, co chce. Nebyla nedůtklivá, jenom si byla naprosto jistá, že cokoliv chce, to je správné a vhodné a musí to tak být. „Když je tu tolik vran a krkavců, určitě jich jsou stovky, možná tisíce, co jsou připravení ohlásit všechno, co viděli, nějakému myrddraalovi.“ Nesnažila se zakrýt podráždění. Mluvila, jako by sem ty ptáky přivedl Perrin osobně. „V Hraničních státech je zabíjíme, jak se ukážou. Ty máš muže a ti mají luky.“

Byla to pravda, krkavec či vrána mohli docela dobře být špehy Stínu, ale Perrin pocítil znechucení. Znechucení a únavu. „A k čemu?“ Když tu bylo tolik ptáků, mohli dvouříčtí muži i Aielové vystřílet každý šíp, co měli, ale hlášení by přece přišlo. Většinou se nedalo poznat, jestli je špehem pták, jehož jste zabili, nebo ten, co uletěl. „Copak už nebylo dost zabíjení? A brzy může přijít další. Světlo, ženská, dokonce i asha’mani už mají dost!“

V přihlížejícím hloučku sester se zvedlo nejedno obočí. S Aes Sedai takhle nikdo nemluvil, ani král nebo královna. Bera po něm vrhla pohled, z něhož bylo zřejmé, že zvažuje, nemá-li ho snad stáhnout z koně a vrazit mu pár facek. Kiruna, stále se dívajíc dolů na to hemžení, si s chladně odhodlaným výrazem uhladila suknice. Loialovi se chvěly uši. Choval k Aes Sedai hlubokou, avšak nervózní úctu. Byl skoro dvakrát tak vysoký jako většina sester a občas se choval, jako by na něj některá mohla šlápnout, aniž by si toho všimla, kdyby jí neuhnul z cesty.

Perrin ale nedal Kiruně příležitost promluvit. Podejte Aes Sedai prst a ona vám sebere celou ruku, pokud se nerozhodne vzít si víc. „Držely jste se ode mě dál, ale musím ti říct pár věcí. Včera jsi neuposlechla moje rozkazy. Pokud tomu chceš říkat změna plánu,“ pokračoval, když otevřela pusu, „klidně můžeš. Pokud si myslíš, že to věci vylepší.“ Ona a ostatních osm měly zůstat s moudrými, daleko mimo skutečný boj, pod stráží Mayenerů a dvouříčských mužů. Místo toho se vrhly přímo do nejprudšího boje, prodíraly se tam, kde se muži snažili meči a oštěpy rozsekat navzájem na žrádlo pro psy. „Vzalas s sebou Haviena Nurelleho a polovina Mayenerů kvůli tomu umřela. Už si víckrát nepůjdeš za svým bez ohledu na ostatní. Nebudu se koukat, jak muži umírají, poněvadž ty si najednou začneš myslet, že vidíš lepší cestu, a Temný vem, co si myslí ostatní. Rozumíš mi?"

„Už jsi skončil, sedláčku?“ Kirunin hlas byl nebezpečně klidný. Tvář, kterou k němu otočila, jako by byla vyřezána z tmavého ledu, a páchla uražeností. Stojíc na zemi, nějak vypadala, jako by se na něj dívala svrchu. To nebyl žádný trik Aes Sedai, vídal to dělat i Faile. Soudil, že ho zvládá většina žen. „Něco ti povím, ačkoliv by si to měl domyslet každý jen se špetkou rozumu. Podle tří přísah nesmí žádná sestra použít jedinou sílu jako zbraň, pouze proti zplozencům Stínu nebo při obraně vlastního života nebo života svých strážců nebo jiné sestry. Mohly jsme stát tam, kde jsi nás nechal, a dívat se až do Tarmon Gai’donu, aniž bychom mohly udělat cokoli užitečného. Nemohly jsme nic dělat, dokud jsme nebyly osobně v nebezpečí. Nerada vysvětluji, co jsem udělala, sedláčku. Už mě k tomu nikdy nenuť. Rozumíš?"

Loial zkroutil uši a upíral zrak přímo před sebe, takže bylo jasné, že by chtěl být někde jinde, třebas dokonce i u své matky, která ho chtěla oženit. Aram měl otevřenou pusu, a to se vždycky snažil předstírat, že na něj Aes Sedai nedělají pražádný dojem. Jondyn a Tod slezli z kola vozu trochu příliš ledabyle. Jondynovi se podařilo odkráčet, ale Tod utekl a ohlížel se přitom přes rameno.

Její vysvětlení znělo rozumně. Nejspíš to byla i pravda. Ne, podle jiné ze tří přísah to byla pravda. Byly v tom však díry. Jako že neříkaly celou pravdu nebo ji obcházely. Sestry se klidně mohly vrhnout do nebezpečí, aby mohly použít jedinou sílu jako zbraň, ale Perrin by snědl vlastní boty, jestli to neudělaly taky proto, že si myslely, že se dostanou k Randovi dřív než ostatní. Co by se bylo stalo, to mohl každý jen hádat, ale Perrin si byl jistý, že v jejich plánech nebylo zahrnuto to, co se doopravdy stalo.

„Přichází,“ ozval se náhle Loial. „Hele! Rand přichází.“ A šeptem dodal: „Buď opatrný, Perrine.“ Na ogiera to byl opravdu šepot. Aram a Kiruna ho nejspíš slyšeli docela jasně a možná i Bera, avšak kromě nich už určitě nikdo další. „Tobě ony nic neodpřisáhly!“ Znovu začal mluvit normálně dunivým hlasem. „Myslíš, že by mi mohl povědět, co se stalo v táboře? Pro mou knihu.“ Psal knihu o Draku Znovuzrozeném, nebo si k ní alespoň dělal poznámky. „Vážně jsem toho moc neviděl po tom, co... začal boj.“ Byl uprostřed největší vřavy, po Perrinově boku, a mával sekerou s toporem skoro tak dlouhým, jako byl sám vysoký. Když jste se snažili zůstat naživu, bylo těžké všímat si něčeho kolem. Když jste poslouchali Loiala, mysleli byste si, že byl vždycky někde jinde, když se objevilo nebezpečí. „Myslíš, že by mohl, Kiruno Sedai?“

Kiruna a Bera si vyměnily pohledy a potom beze slova odpluly k Verin a ostatním. Perrin se za nimi díval a Loial si povzdechl, jako když vítr duje jeskyní.

„Vážně by sis měl dávat pozor, Perrine,“ vydechl. „Vždycky mluvíš bez rozmyslu.“ Mluvil jako čmelák o velikosti kočky místo mastifa. Perrin si říkal, že by se ještě mohl naučit šeptat, jestli stráví hodně času ve společnosti Aes Sedai. Kývl však na ogiera, aby zmlkl, takže mohl poslouchat. Sestry začaly okamžitě mluvit, ale k Perrinovým uším nepronikl nejmenší zvuk. Očividně zase vztyčily bariéru s pomocí jediné síly.

Asha’manům to bylo očividně rovněž jasné. Přestali se nedbale opírat, vmžiku stáli zpříma a všichni upírali oči na sestry. Nic neprozrazovalo, že se chopili saidínu, mužské polovice pravého zdroje, avšak Perrin by byl vsadil Tanečníka, že to udělali. Podle Gedwynova rozzlobeně ohrnutého pysku byl připravení jej použít.

Ať už Aes Sedai provedly, co chtěly, musely toho nechat. Založily si ruce na prsou a znovu se mlčky zadívaly ze svahu. Asha’mani si vyměnili pohledy a nakonec je Gedwyn pokynem ruky zase uklidnil. Tvářil se zklamaně. Perrin podrážděně zavrčel a znovu se zadíval za vozy.

Rand šel do kopce s Min po boku, poplácával ji po ruce a mluvil s ní. Jednou zvrátil hlavu dozadu a zasmál se a ona se sklonila a taky se zasmála, načež si odhrnula prstence tmavých vlasů zpátky. Mohli jste ho považovat za venkovana se svou dívkou. Nebýt toho, že u pasu měl meč a občas pohladil dlouhý jílec. A nebýt Taima po jeho druhém boku. A moudrých, držících se mu za patami. A kruhu Děv a siswai’aman, Cairhieňanů a Mayenerů, kteří průvod doplňovali.

Perrinovi se nesmírně ulevilo, že nakonec nebude muset sjet dolů na ta jatka, ale musel Randa upozornit na všechno to nepřátelství, které ráno viděl. Co udělá, jestli ho Rand nebude poslouchat? Rand se od odchodu z Dvouříčí hodně změnil, a nejvíc od chvíle, kdy ho Coiren a její banda unesly. Ne. Musí být normální.

Když Rand s Min vstoupili do kruhu vozů, většina průvodu zůstala venku, ačkoliv ti dva rozhodně nepřišli sami, nýbrž s docela slušným doprovodem.

Za Randem se držel Taim, samozřejmě, snědý, s orlím nosem, podle Perrina ho nejspíš většina žen považovala za hezouna. Rozhodně po něm hodně Děv pokukovalo. V takových věcech byly velice přímé. Když Taim došel za vozy, podíval se na Gedwyna, jenž nepatrně zavrtěl hlavou. Taim se ušklíbl, ale jen nakratičko.

Nanderu a Sulin měl Rand hned za patami, což také nebylo divu, a Perrina napadlo, proč nepřivedly dalších dvacet Děv. Pokud Perrin viděl, málokdy nechávaly Randa i vykoupat, aby mu do vany nenacpaly nějakou Děvu. Nechápal, proč to Rand snáší. Každá měla šufu ovinutou kolem ramen, takže byly vidět krátké vlasy s pramenem na temeni. Nandera byla šlachovitá žena s vlasy spíš šedými než žlutými, ale i když měla tvrdé rysy, vypadala aspoň hezky, když už ne krásně. Vedle Sulin – šlachovité, zjizvené, tuhé a bělovlasé – vypadala Nandera krásně a skoro měkce. Taky se podívaly na asha’many, aniž by to bylo zřejmé, a potom si stejně nenápadně obhlédly obě skupinky Aes Sedai. Nandeře se zamíhaly prsty v Děví znakové řeči. Nikoliv poprvé si Perrin přál, aby jí rozuměl, ale Děvy by se raději vzdaly oštěpu a vzaly si ropuchu, než by svou řeč naučily muže. Děva, jíž si Perrin nevšiml, dřepící u vozu pár kroků od Gedwyna, odpověděla stejně, a taky další, která si až doteď přebírala se sestrou oštěpu kolíbku nedaleko vězňů.

Amys přivedla moudré dovnitř a vzala je stranou, aby se poradily se Sorileou a pár dalšími, které zůstaly mezi vozy. Přes tvář, která byla příliš mladá na bílé vlasy po pás, byla Amys důležitá žena, mezi moudrými druhá hned po Sorilee. Nepoužívaly žádné triky s jedinou sílou proti odposlouchávání, ale okamžitě je obklopilo sedm osm Děv a začaly si tiše prozpěvovat. Některé seděly, některé stály, jiné dřepěly na patách, každá sama o sobě, čistě náhodou. Čemuž mohl člověk věřit, pokud byl padlý na hlavu.

Perrin měl dojem, že hodně vzdychá od chvíle, kdy se zapletl s Aes Sedai a moudrými. A též Děvami. Ženy všeobecně mu v poslední době dávaly zabrat.

Dobraine a Havien, vedoucí své koně a bez svých vojáků, šli vzadu. Havien konečně viděl bitvu. Perrin přemítal, jestli bude tak dychtit, aby uviděl další. Byl zřejmě stejně starý jako Perrin a dneska nevypadal tak mladě jako předevčírem. Dobraine, s dlouhými prošedivělými vlasy, na čele vyholenými podle cairhienské módy, rozhodně nebyl mladý a včerejší bitva rozhodně nebyla jeho první, pravdou však bylo, že dnes taky vypadal starší a ustaraný. Stejně jako Havien. Zapátrali po Perrinovi.

Jindy by byl počkal, aby zjistil, o čem si chtějí promluvit, jenže teď sklouzl ze sedla, hodil Tanečníkovy otěže Aramovi a zašel za Randem. Ostatní už tam byli před ním. Jenom Sulin a Nandera mlčely.

Kiruna a Bera se pohnuly ve chvíli, kdy Rand vstoupil mezi vozy, a když se přiblížil Perrin, Kiruna Randovi právě povzneseně vykládala: „Včera jsi odmítl léčení, ale každý může vidět, že máš pořád bolesti, i kdyby Alanna pořád nevyskakovala jako –“ Odmlčela se, když ji Bera uchopila za ruku, ale znovu promluvila, téměř bez odmlky. „Třeba jsi na léčení připravený teď.“ Znělo to jako: „Třeba ses konečně vzpamatoval.“

„Otázka Aes Sedai se musí vyřešit bez dalších odkladů, Car’a’carne,“ pronesla obřadně Amys přes Kirunu.

„Měly by být předané do naší péče, Rande al’Thore,“ dodala Sorilea ve chvíli, kdy se ozval Taim.

„Problém s Aes Sedai není nutné řešit, můj pane Draku. Moji asha’mani dobře vědí, jak je zvládnout. Snadno je můžeme podržet v Černé věži.“ Tmavýma, lehce zešikmenýma očima zalétl ke Kiruně a Beře a Perrin si polekaně uvědomil, že Taim myslel všechny Aes Sedai, nejen ty, které byly nyní vězněny. A vlastně podle pohledů, které Amys a Sorilea upřely na Aes Sedai, třebaže se na Taima zamračily, bylo jasné, že to myslely stejně.

Kiruna se na Taima a na moudré usmála. Když se podívala na muže v černém kabátci, mohl být úsměv maličko tvrdší, ale zřejmě si jeho záměr ještě neuvědomila. Stačilo, že byl tím, kým byl. Čím byl. „Za daných okolností,“ prohlásila chladně, „si jsem jistá, že mi Coiren Sedai a ostatní dají svoje čestné slovo. Nebudeš si muset dělat starosti –“

Ostatní mluvili najednou.

„Tyhle ženské nemají žádnou čest,“ prohlásila Amys opovržlivě, a tentokrát bylo zcela jasné, že myslí všechny. „Jak může jejich čestné slovo něco znamenat? Ony –“

„Jsou to da’tsang,“ řekla Sorilea zasmušile, jako by vyhlašovala rozsudek, a Bera se na ni zamračila. Perrin usoudil, že je to něco ve starém jazyce – to slovo mu opět bylo povědomé, jako by ho měl znát – ale nevěděl, proč by se kvůli tomu měla Aes Sedai mračit. Nebo proč náhle Sulin souhlasně kývla, načež moudrá pokračovala, jako balvan valící se ze stráně. „Nezaslouží si nic lepšího než ostatní –“

„Můj pane Draku,“ řekl Taim, jako by opakoval něco, co bylo zřejmé, „jistě chceš mít Aes Sedai, všechny, pod dohledem těch, jimž můžeš důvěřovat, těch, o nichž víš, že je zvládnou, a kteří by –“

„Dost!“ zařval Rand.

Okamžitě se všichni odmlčeli, avšak jejich reakce se lišily. Taim se zatvářil bezvýrazně, ačkoliv byl cítit vztekem. Amys a Sorilea si vyměnily pohledy a téměř zároveň si upravily loktuše. Taky jejich pachy byly stejné a odpovídaly jejich výrazu čirého odhodlání. Chtěly, co chtěly, a hodlaly to dostat, Car’a’carn Necar’a’carn. Pohledy, které si vyměnily Kiruna a Bera, vydaly za tolik svazků, až si Perrin přál, aby je mohl přečíst tak, jak četl pachy. Na pohled tu byly dvě vážné Aes Sedai, ovládající sebe i všechno, co ovládat chtěly. Nosem však cítil dvě nervózní a nemálo ustrašené ženy. Kvůli Taimovi, tím si byl jistý. Pořád si zřejmě myslely, že Randa zvládnou, tak nebo tak, i moudré, ale Taim a asha’mani do nich dostali strach ze Světla.

Min Randa zatahala za rukáv košile – všechny si prohlížela a byla cítit stejně ustaraně jako sestry. Rand ji poplácal po ruce a na všechny se mračil. Včetně Perrina, když otevřel ústa. Všichni v táboře je pozorovali, od dvouříčských mužů po zajaté Aes Sedai, ačkoliv jen pár Aielů stálo dost blízko, aby něco slyšeli. Lidé sice Randa pozorovali, ale radši se od něj drželi dál, pokud jen mohli.

„Zajatých se ujmou moudré,“ řekl Rand nakonec a Sorilea náhle byla cítit tak silně uspokojením, až si Perrin důrazně otřel nos. Taim rozčileně potřásl hlavou, ale Rand se k němu otočil dřív, než stačil promluvit. Palec si strčil za přezku opasku s draky, leptanými a zlacenými, a klouby měl bílé, jak ji tiskl. Druhou rukou hladil jílec meče obtočený tmavou vepřovicí. „Asha’mani se mají cvičit – a verbovat – ne stát jen na stráži. Zvlášť kvůli Aes Sedai.“ Perrinovi se zježily vlasy, když si uvědomil, jaký pach se od Randa, při pohledu na Taima, nese. Nenávist s příměsí strachu. Světlo, musel být v pořádku.

Taim váhavě kývl. „Jak velíš, můj pane Draku.“ Min na černě oděného muže znepokojeně pohlédla a přitiskla se k Randovi.

Z Kiruny byla cítit úleva, ale ještě jednou mrkla na Beru a narovnala se v umíněné jistotě. „Tyhle aielské ženy nejsou hodny –některé by si mohly vést dobře, kdyby přišly do Věže – ale nemůžeš jim jen tak předat Aes Sedai. To je nemyslitelné! Já s Berou Sedai –“

Rand zvedl ruku a ona okamžitě zmlkla. Možná to bylo jeho pohledem, oči měl jako modrošedé kameny. Nebo možná tím, co mu jasně prosvítalo roztrženým rukávem. Byl to jeden z rudozlatých draků, kteří mu obtáčeli předloktí. Draci se ve slunci třpytili. „Přísahalas mi věrnost?“ Kiruna vyvalila oči, jako by ji něco uhodilo do žaludku.

Po chvíli kývla, i když nevolky. Tvářila se stejně užasle jako včera, když po bitvě klečela u studní a přísahala pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, že bude poslouchat Draka Znovuzrozeného a sloužit mu do doby, než nadejde a proběhne Poslední bitva. Perrin její zděšení chápal. Dokonce i bez tří přísah, kdyby to popřela, pochyboval by o vlastní paměti. Devět Aes Sedai na kolenou, se zděšenými výrazy, když jim ta slova vycházela z úst, páchnoucí nevírou. Právě teď Bera špulila rty, jako by kousla do shnilé švestky.

Ke skupince se připojil Aiel, muž vysoký asi jako Rand, s ošlehanou tváří a nádechem šedi v tmavě rusých vlasech, který kývl Perrinovi a lehce se dotkl Amysiny ruky. Ona mu ruku na chvilku stiskla. Rhuark byl její manžel, ale víc citů Aielové před ostatními najevo prostě nedávali. Rhuark byl také náčelníkem kmene Taardad Aielů – on a Gaul byli jediní dva muži, kteří nenosili čelenku siswai’aman – a od včerejší noci byl s tisícovkou oštěpů na zvědech.

I slepec v cizí zemi mohl vycítit náladu kolem Randa a Rhuark nebyl žádný hlupák. „Je tohle správná chvíle, Rande al’Thore?“ Když mu Rand pokynul, aby mluvil, Rhuark pokračoval. „Shaidští psi stále prchají na východ, jak nejrychleji dokážou. Na severu jsem viděl muže v zelených kabátech na koních, jenže se nám vyhnuli, a tys říkal, že je máme nechat být, pokud nebudou dělat potíže. Myslím, že honili ty Aes Sedai, co unikly. Bylo s nimi několik žen.“ Chladné modré oči zalétly k oběma Aes Sedai, tvrdé oči, bezvýrazné jako kovadlina. Kdysi Rhuark kolem Aes Sedai chodil po špičkách – každý Aiel to dělal – ale to skončilo včera, jestli ne dřív.

„Dobré zprávy. Dal bych skoro všechno za Galinu, ale přesto to jsou velice dobré zprávy.“ Rand znovu pohladil jílec meče a uvolnil čepel v tmavé pochvě. Zjevně to dělal mimoděk. Galina, červená, vedla sestry, které ho držely v zajetí, a ačkoliv kvůli ní dneska nevyskakoval, včera byl vzteky bez sebe, že unikla. I teď byl jeho klid ledový, takový ten druh, co zakrýval doutnající vztek, a z jeho pachu Perrina svrběla kůže. „Za to zaplatí. Zaplatí do mrtě.“ Nedalo se poznat, jestli Rand myslí Shaidy nebo Aes Sedai, které utekly, nebo všechny.

Bera neklidně pohnula hlavou a on se znovu obrátil k ní a ke Kiruně. „Přísahaly jste mi věrnost a já vám věřím.“ Zvedl ruku a palcem a ukazováčkem, které se téměř dotýkaly, ukázal, jak moc jim věří. „Aes Sedai vždy vědí všechno líp než všichni ostatní, nebo si to aspoň myslí. Takže vám věřím, že uděláte, co řeknu, ale bez mého svolení, nebo bez svolení moudrých, se ani nevykoupete.“

Tentokrát se Bera zatvářila, jako by ji praštil. Světle hnědýma očima zabloudila k Amys a Sorilee s podivuhodně rozhořčeným výrazem. Kiruna se třásla úsilím, aby neudělala totéž. Obě moudré si jenom posunuly loktuše, ale opět byly cítit stejně. Uspokojení se od nich valilo ve vlnách, velmi zachmuřené uspokojení. Perrin si říkal, že je dobře, že Aes Sedai nemají jeho nos, jinak by začaly válku přímo na místě. Nebo by možná utekly, a důstojnost ať jde do háje. Tohle by byl udělal on.

Rhuark stál a nepřítomně si prohlížel hrot jednoho ze svých oštěpů. Tohle byla záležitost moudrých a on vždycky prohlašoval, že se nestará, co moudré provádějí, dokud nestrkají prsty do záležitostí kmenových náčelníků. Ale Taim... Stavěl na odiv, že mu na tom nezáleží, zkřížil ruce na prsou a znuděně se rozhlížel po táboře, avšak jeho pach byl zvláštní, složitý. Perrin by byl řekl, že ten muž je pobavený, rozhodně v lepší náladě než předtím.

„Přísaha, kterou jsme složily,“ řekla Bera nakonec a ruce si dala v kyprý bok, „stačí na udržení kohokoliv kromě temné družky.“ Důraz, který dala na „přísaha", byl skoro stejně strohý jako u „temné družky". Ne, jim se nelíbilo, co odpřisáhly. „Opovažuješ se nás obviňovat –?“

„Kdybych si to myslel,“ štěkl Rand, „už byste byly na cestě do Černé věže s Taimem. Přísahaly jste, že poslechnete. Tak poslouchejte!“

Bera dlouho váhala, pak náhle byla od hlavy k patě velitelská, jak jen to Aes Sedai uměly. Což už něco znamenalo. Aes Sedai dokázala, že i královna na svém trůně vypadala jako cuchta. Bera udělala lehké pukrle a škrobeně maličko sklonila hlavu.

Kiruna, na druhou stranu, se viditelně ovládala, klid, který dávala najevo, byl tvrdý a ostrý jako její hlas. „Musíme tedy žádat povolení od těchto důstojných aielských žen, když se tě budeme chtít zeptat, jsi-li již ochoten přijmout léčení? Vím, že s tebou Galina zacházela drsně. Vím, že máš od ramen ke kolenům podlitiny. Přijmi léčení. Prosím.“ Dokonce i to „prosím“ znělo jako součást rozkazu.

Po Randově boku se zavrtěla Min. „Měl bys za to být vděčný jako já, ovčáku. Určitě nejsi rád, když tě něco bolí. Někdo to musí udělat, jinak...“ Poťouchle se zazubila, velmi se podobala té Min, na niž si Perrin pamatoval předtím, než ji unesli. „...Nebo se jinak neposadíš do sedla.“

„Mladí muži a hlupáci,“ prohodila najednou Nandera k nikomu konkrétně, „občas snášejí bolest, kterou nemusí, jako odznak své pýchy. A své hlouposti.“

„Car’a’carn,“ dodala suše Sulin taky do vzduchu, „není hlupák. Myslím.“

Rand se na Min mile usmál, na Nanderu a Sulin vrhl dost trpký pohled, ale když znovu zvedl oči ke Kiruně, opět byly jako kámen. „No dobře.“ Vykročil dopředu a dodal: „Ale ne od tebe.“ Tvář jí ztuhla tak, až se zdálo, že jí každou chvíli popraská. Taim zkřivil rty v tom svém hořkém skoroúsměvu a vykročil k Randovi, jenže ten, aniž by odtrhl oči od Kiruny, mávl za sebou rukou. „Od ní. Pojď sem, Alanno.“

Perrin sebou trhl. Rand ukázal přímo na Alannu, aniž se ohlédl. To zatahalo za nějakou vzpomínku, ale Perrin se nedokázal rozpomenout. Taima to zjevně zasáhlo též. Tvář se mu změnila v prázdnou masku, ale tmavýma očima přelétl od Randa k Alanně, a jediné označení, které Perrin dokázal přiřadit k pachu, jenž se mu nesl k nosu, bylo „zmatený".

Alanna sebou trhla taky. Z nějakého důvodu byla celá nesvá od chvíle, kdy se připojila k Perrinovi cestou sem, a její klid byl přinejlepším tenkým nátěrem. Teď si uhladila suknice, vrhla vzdorovitý pohled na Kirunu a Beru, ze všech lidí, a proplula kolem nich před Randa. Obě sestry ji pozorovaly, jako učitelky, které chtějí zajistit, že se jejich žačka předvede v nejlepším světle, nicméně nejsou přesvědčeny, že to dokáže. Což nedávalo smysl. Jedna z nich možná byla velitelkou, nicméně Alanna byla Aes Sedai, stejně jako ony. To jen prohloubilo Perrinovo podezření. Zaplést se s Aes Sedai až příliš připomínalo brodit se potokem v Luhu poblíž Slatiny. Jakkoliv byl na povrchu klidný, spodní proud vám mohl podrazit nohy. A tady se zřejmě každou chvíli objevovaly další a další spodní proudy a ne všechny pocházely od sester.

Kupodivu Rand popadl Alannu pod bradou a zvedl jí hlavu. Bera se syčivě nadechla a Perrin pro jednou souhlasil. Rand by nebyl tak otevřený ani s dívkou při tanci u nich doma a Alanna nebyla holka na tancovačce. Stejně překvapivá byla její reakce, protože se začervenala a byla cítit nejistotou. Aes Sedai se podle Perrinových zkušeností nečervenaly a nikdy nebyly nejisté.

„Vyleč mě,“ pravil Rand, rozkaz, ne žádost. Červeň v Alannině tváři ztmavla a do jejího pachu se vloudil hněv. Když zvedala ruce, aby mohla uchopit jeho hlavu, třásly se jí.

Perrin si nepřítomně zamnul dlaň, kam ho včera bodl shaidský oštěp. Kiruna mu vyléčila několik hlubokých ran a léčení zažil už předtím. Bylo to, jako by vás po hlavě hodili do zamrzající tůně. Potom člověk lapal po dechu, třásl se a podlamovala se mu kolena. Taky obvykle dostal hlad. Jediné, čím dal Rand najevo, že se něco děje, však bylo lehké zachvění.

„Jak vydržíš tu bolest?“ zašeptala Alanna.

„Takže je to hotové,“ prohlásil a sundal ze sebe její ruce. A beze slova díků se k ní otočil zády. Zdálo se, že chce promluvit, ale zarazil se a pootočil se zpět k Dumajským studnám.

„Našli je všechny, Rande al’Thore,“ poznamenala Amys laskavě.

Rand kývl, potom znovu, rázněji. „Je čas jít. Sorileo, jmenuješ moudré, které převezmou zajatce od asha’manů? A taky společnice pro Kirunu a... mé ostatní lenice.“ Zazubil se. „Nechtěl bych, aby díky své nevědomosti udělaly nějakou chybu.“

„Stane se, jak říkáš, Car’a’carne.“ Moudrá s ošlehanou tváří si přitáhla loktuši a obrátila se ke třem sestrám. „Zůstaňte u svých přítelkyň, dokud nenajdu někoho, kdo vás bude držet za ruku.“ Nebylo divu, že se Bera rozčileně zamračila a Kiruna se změnila ve ztělesněný mráz. Alanna se dívala do země, odevzdaně, téměř mrzutě. Sorilea nehodlala nic takového připustit. Prudce tleskla a začala mávat rukama. „No? Pohyb! Pohyb!“

Aes Sedai se váhavě nechaly odehnat, přičemž zařídily, aby to vypadalo, že jdou, kam si přejí. Amys se připojila k Sorilee a pošeptala jí něco, co Perrin nezachytil. Tři Aes Sedai však zřejmě slyšely. Na místě se zastavily a k moudrým se otočily tři velice polekané tváře. Sorilea jen znovu tleskla, hlasitěji než předtím, a popohnala je ještě rázněji.

Perrin se poškrábal ve vousech a setkal se s Rhuarkovým pohledem. Kmenový náčelník se pousmál a pokrčil rameny. Záležitost moudrých. Pro něj to bylo v pořádku. Aielové byli fatalisté jako vlci. Perrin se podíval na Gedwyna. Ten sledoval, jak Sorilea dává Aes Sedai lekci. Ne, sledoval sestry, liška sledující slepice, které jí odhánějí z dosahu. Moudré budou muset být ještě lepší než asha’mani, pomyslel si Perrin. Budou muset.

Pokud si Rand té mezihry všiml, tak to nedal nijak najevo. „Taime, jakmile se moudré ujmou zajatců, odvedeš asha’many zpátky do Černé věže. A nezapomínej dávat pozor na každého muže, který by se učil moc rychle. A pamatuj také, co jsem říkal o verbování.“

„Na to bych mohl těžko zapomenout, můj pane Draku,“ ucedil suše černě oděný muž. „Tu cestu vykonám osobně. Jestli to však smím znovu zmínit... Budeš potřebovat vhodnou čestnou stráž.“

„To už jsme probrali,“ prohlásil Rand stroze. „Mám pro asha’many lepší využití. Pokud budu potřebovat čestnou stráž, ti, které si tu nechám, budou stačit. Perrine, můžeš –“

„Můj pane Draku,“ přerušil ho Taim, „potřebuješ mít s sebou víc než jen hrstku asha’manů.“

Rand k Taimovi pootočil hlavu. Výrazem, neprozrazujícím nejmenší hnutí mysli, by si nezadal ani s Aes Sedai, ale z jeho pachu přitiskl Perrin uši k hlavě. Prudký vztek náhle zmizel ve zvědavosti a opatrnosti, to první slabé a pátravé, to druhé jako mlha. Pak obojí pohltila náhlá vražedná zuřivost. Rand lehce zavrtěl hlavou a byl cítit nezviklatelným odhodláním. Ničí pach se neměnil tak rychle. Ničí.

Taim se samozřejmě mohl řídit pouze svýma očima a ty mu říkaly jenom to, že Rand zavrtěl hlavou, i když nepatrně. „Mysli. Vybral sis čtyři zasvěcené a čtyři vojáky. Měl bys mít asha’mana.“ Perrin tomu však vůbec nerozuměl, myslel si, že asha’mani jsou všichni.

„Myslíš, že je nemůžu učit stejně dobře jako ty?“ Rand mluvil tiše, šepot čepele vyjíždějící z pochvy.

„Myslím, že pán Drak je na učení příliš zaneprázdněný,“ odvětil Taim klidně, v jeho pachu se nicméně znovu objevil hněv. „Je to důležité. Vezmi si muže, kteří potřebují nejméně učit. Já můžu vybrat ty nejpokročilejší spolu s –“

„Jednoho,“ přerušil ho Rand. „A vyberu ho já.“ Taim se usmál a poddajně rozhodil ruce, zoufalství v jeho pachu však téměř přehlušilo hněv. Rand znovu ukázal, aniž by se podíval. „Jeho.“ Tentokrát ho zřejmě překvapilo, když zjistil, že ukazuje přímo na muže ve středních letech, který seděl na převráceném koši na druhé straně vozového kruhu, aniž by shromáždění kolem Randa věnoval sebemenší pozornost. Místo toho měl loket položený na koleni, rukou si podpíral bradu a mračil se na zajaté Aes Sedai. Na vysokém límci černého kabátce se mu třpytil meč a Drak. „Jak se jmenuje, Taime?“

„Dashiva,“ odvětil Taim pomalu s pohledem upřeným na Randa. Byl cítit ještě překvapeněji než Rand, a taky podrážděně. „Corlan Dashiva. Ze statku v Černých horách.“

„On půjde,“ řekl Rand, ale neznělo to moc jistě.

„Dashiva rychle získává sílu, ale dost často má hlavu v oblacích. A i když nemá, občas je duchem nepřítomný. Možná jenom sní ve dne, možná mu už do mozku proniká špína saidínu. Radši by sis měl vybrat Torvala nebo Rochaida nebo –“

Taimova opozice asi Randovu nejistotu zahnala. „Řekl jsem, že půjde Dashiva. Řekni mu, že má jít se mnou, a pak předej zajatce moudrým a běž. Nechci tu stát a celý den se hádat. Perrine, připrav všechny na odchod. Až budou připravení, najdi mě.“ Bez dalšího slova odešel, s Min přilepenou na rukávě, a Nandera a Sulin mu dělaly stín. Taimovi se zaleskly tmavé oči. Pak taky odešel a volal Gedwyna, Rochaida, Torvala a Kismana. Muži v černých kabátcích přiběhli.

Perrin se zle zamračil. Se vším, co musel Randovi říci, ani jednou neotevřel pusu. Vlastně by to radši měl slyšet od Aes Sedai a moudrých. A Taima.

Neměl vážně moc práce. Měl velet, jelikož přivedl záchranu, ale Rhuark věděl, co je zapotřebí udělat, líp, než by to věděl Perrin, a Cairhieňanům a Mayenerům stačilo slůvko od Dobraina a Haviena. Pořád mu chtěli něco říci, ačkoliv se zdrželi, dokud nebyli sami, a Perrin se nezeptal, oč jde.

Pak vyhrkl Havien. „Urozený pane Perrine, to pán Drak. Všechno to pátrání mezi mrtvolami –“

„Vypadalo to trochu... přehnané,“ přerušil ho klidně Dobraine. „Děláme si o něj starosti, jak jistě chápeš. Hodně na něm záleží.“ Možná vypadal jako voják, jímž taky byl, ale byl to také cairhienský urozený pán a zběhlý ve hře rodů, se všemi jejími opatrnými řečmi, jako každý jiný Cairhieňan.

Perrin ve hře rodů zběhlý nebyl. „Pořád je duševně zdravý,“ prohlásil bez okolků. Dobraine jen kývl, jako by říkal no ovšem, a pokrčil rameny na znamení, že se stejně nehodlal ptát, avšak Havien zrudl. Když se za nimi Perrin díval, jak odcházejí, zakroutil hlavou. Doufal, že nelhal.

Sehnal dvouříčské muže, řekl jim, aby si osedlali koně, a nevšímal si jejich klanění, přičemž to většinou vypadalo, že je to napadlo až na poslední chvíli. Dokonce i Faile říkala, že dvouříčtí lidé občas zacházejí s klaněním příliš daleko. Říkala, že se pořád snaží přijít na to, jak se chovat k urozenému pánovi. Perrina napadlo, že na ně zařve: „Já nejsem urozenej pán!“ ale udělal to předtím a nikdy to nezabralo.

Když všichni vyrazili ke svým koním, Dannil Lewin a Ban al’Seen se zdrželi. Byli to bratranci, oba hubení jako tyčky, byli si hodně podobní, až na to, že Dannil nosil kníry raději zahnuté dolů v tarabonském stylu, kdežto Ban měl svoje kníry jen jako úzkou tmavou čárku podle módy z Arad Domanu, pod nosem připomínajícím krumpáč. Uprchlíci přinesli do Dvouříčí hodně novot.

„Ten asha’man půjde s náma?“ zeptal se Dannil. Když Perrin zavrtěl hlavou, vydechl si úlevou tak silně, až se mu husté kníry zavlnily.

„A co ty Aes Sedai?“ vyzvídal nervózně Ban. „Ty teď budou volný, co? Totiž, Rand je volnej. Teda pán Drak. Nemůžou bejt vězněný napořád, ne Aes Sedai.“

„Vy dva jenom připravte všechny na cestu,“ řekl Perrin. „A starosti s Aes Sedai nechte na Randovi.“ Ti dva sebou dokonce i stejně cukali. Dva prsty se zvedly, aby se stejně ustaraně poškrábaly v knírech, a Perrin prudce sundal ruku od své brady. Když se muž škrábal ve vousech, vypadal, jako by měl blechy.

Tábor ve chvilce překypoval energií. Všichni čekali, že brzy vyrazí na cestu, přesto každý nechal něco nedoděláno. Sloužící a kočí zajatých Aes Sedai chvatně nakládali poslední věci do vozů a za chřestění postrojů začali připřahat tahouny. Cairhieňané a Mayenerové zřejmě byli všude, kontrolovali sedla a uzdy. Na všechny strany se rozbíhali neodění gai’šainové, ačkoliv Aielové zřejmě neměli moc příprav.

Záblesky světla za vozy ohlásily odchod Taima a asha’manů. Z toho se Perrin cítil lépe. Z devíti, kteří zůstali, další kromě Dashivy byl ve středních letech, rozložitý chlapík s obličejem sedláka, a jeden, z řídkými třásněmi bílých vlasů, mohl být docela dobře dědečkem. Ostatní byli mladší, někteří skoro kluci, a přesto všechen zmatek sledovali s ovládáním mužů, kteří něco podobného viděli už tucetkrát. Drželi se však blízko sebe, všichni kromě Dashivy, jenž stál opodál a hleděl do prázdna. Perrin si připomněl, co Taim o chlapíkovi říkal, a doufal, že jenom sní s otevřenýma očima.

Randa našel, jak sedí na dřevěné bedně s lokty na kolenou. Sulin a Nandera mu poklidně dřepěly po boku a obě se nápadně nedívaly na meč, který měl u pasu. Nedbale držíce své oštěpy a puklíře potažené hovězinou, tady, uprostřed lidí věrných Randovi, dávaly pozor na všechno, co se v jeho blízkosti šustlo. Min seděla u jeho nohou na zemi a usmívala se na něj.

„Doufám, že víš, co děláš, Rande,“ pravil Perrin a posunul si sekeru, aby si mohl dřepnout na paty. Kromě Randa, Min a obou Děv nebyl nikdo dost blízko, aby ho slyšel. Perrin se bez úvodu vrhl do toho, čeho si za dopoledne všiml. A taky pověděl, co vyčenichal, ačkoliv to takhle neřekl. Rand nepatřil k té hrstce lidí, kteří o něm a o vlcích věděli. Perrin to vykládal, jako by všechno viděl a slyšel. Asha’mani a moudré. Asha’mani a Aes Sedai. Moudré a Aes Sedai. Celý ten propletenec, jako troud, který by každou chvíli mohl vzplát plamenem. Ani dvouříčské muže neušetřil. „Dělají si starosti, Rande, a jestli si oni lámou hlavu, tak si můžeš být jistej, že některý Cairhieňani myslí na to, že s tím něco podniknou. Nebo Taireni. Možná jen na to, jak pomoct vězňům uniknout, možná na něco horšího. Světlo, umím si představit Dannila a Bana a padesát dalších, jak jim pomáhají utýct, kdyby jenom věděli jak na to.“

„Myslíš, že něco jiného by bylo o tolik horší?“ zeptal se Rand tiše a Perrina zasvrběla kůže.

Pohledem před Randem neuhnul. „Tisíckrát,“ řekl stejně tichým hlasem. „Nezúčastním se vraždění. Jestli ty ano, tak se ti postavím.“ Ticho se táhlo, neuhýbavý modrošedý pohled se střetával s neuhýbavým zlatým.

Min se na oba střídavě zamračila a pak rozčileně zachrčela. „Vy dva mamlasové! Rande, víš, že bys nikdy takovej rozkaz nevydal, ani nedovolil, aby ho vydal někdo jinej. Perrine, ty víš, že by to neudělal. A teď se vy dva přestaňte chovat jako dva cizí kohouti na jednom smetišti.“

Sulin se zachechtala, ale Perrin se chtěl zeptat Min, jak moc si je jistá, ačkoliv to nebyla otázka, kterou by tady mohl vyslovit nahlas. Rand si prohrábl vlasy, pak potřásl hlavou a vypadal úplně jako člověk, který nesouhlasí s někým, kdo není přítomen. Nesouhlasí s hlasem, co slýchávají šílenci.

„Není to nikdy snadné, že?“ pravil Rand po chvíli a zatvářil se smutně. „Hořkou pravdou je, že já nevím, co by bylo horší. Nemám žádné dobré možnosti. Ony si to rozhodly samy.“ Tvářil se sklíčeně, ale v jeho pachu vřel hněv. „Živé nebo mrtvé, jsou jako mlýnský kámen, který vleču na zádech, a tak nebo tak, můžou mi zlomit vaz.“

Perrin sledoval jeho pohled k zajatým Aes Sedai. Nyní stály, a všechny pohromadě, i když se jim dařilo stát kousek od těch tří, které byly utišeny. Moudré kolem nich dávaly strohé rozkazy, podle toho, jak mávaly rukama a jak se sestry tvářily napjatě. Moudré možná budou lepší jako jejich strážkyně, než by byl Rand. Kdyby si jen mohl být jistý.

„Vidělas něco, Min?“ optal se Rand.

Perrin sebou trhl a varovně se podíval na Sulin a Nandera, ale Min se tiše zasmála. Opřela se Randovi o koleno a skutečně vypadala jako ta Min, již znával, poprvé od chvíle, co ji našel u studní. „Perrine, ony o mně vědí. Moudrý, Děvy, možná všechny. A je jim to jedno.“ Měla nadání, které udržovala v tajnosti, stejně jako on své vztahy s vlky. Občas kolem lidí vídala obrazy a aury a občas věděla, co znamenají. „Nemůžeš vědět, jaký to je, Perrine. Bylo mi dvanáct, když to začalo, a nevěděla jsem, že to mám držet v tajnosti. Všichni si mysleli, že si jenom vymejšlím. Dokud jsem neřekla, že se muž z vedlejší ulice ožení se ženskou, se kterou jsem ho viděla, jenomže on už byl ženatej. Když jí utekl, přivedla si jeho žena do domu mý tetičky dav a tvrdila, že za to můžu, že jsem na jejího manžela použila jedinou sílu nebo jsem ty dva dala dohromady nějakým lektvarem.“ Min jenom zakroutila hlavou. „Neměla v tom jasno. Jenom to chtěla na někoho hodit. Taky se povídalo, že jsem temná družka. Předtím museli být ve městě nějací bělokabátníci a snažili se lidi rozeštvat. Zkrátka, teta Rana mě přesvědčila, abych řekla, že jsem je jen slyšela, jak si povídají, a teta Miren slíbila, že mě vyplatí za to, že šířím drby, a teta Jan prohlásila, že mě potrestá. Samozřejmě to neudělaly – znaly pravdu – ale kdyby se nechovaly tak věcně, že jsem ještě malá, ty lidi mi mohli ublížit nebo mě dokonce zabít. Většina lidí není ráda, když někdo zná jejich budoucnost. Většina lidí ji nechce ani znát sama, aspoň pokud není dobrá. Dokonce ani moje tety to nechtěly. Ale pro Aiely jsem něco jako moudrá ze zdvořilosti.“

„Někdo některé věci umí, jiný ne,“ utrousila Nandera, jako by to bylo dostatečné vysvětlení.

Min se opět zasmála a dotkla se jejího kolene. „Děkuju.“ Zkřížila pod sebou nohy a vzhlédla k Randovi. Už se zase smála a zářila. To platilo, i když byla vážná. Vážná a ne zrovna potěšená. „Co se tvý otázky týče, nic užitečnýho. Taim má krev v minulosti a krev v budoucnosti, jenže tos mohl klidně uhádnout. Je nebezpečnej. Ti zřejmě sbírají obrazy jako Aes Sedai.“ Úkosem se zpod dlouhých řas podívala na Dashivu a ostatní asha’many, takže bylo jasné, koho tím mínila. Většina lidí kolem sebe mívala jen pár obrazů, ale Min tvrdila, že Aes Sedai a strážci je mají vždycky. „Potíž je, že to, co vidím, je všecko rozmazaný. Myslím, že je to proto, že drží jedinou sílu. To zřejmě často platí i u Aes Sedai, a je to horší, když skutečně usměrňují. Kiruna a ta její banda kolem sebe mají spoustu věcí, ale drží se tak blízko u sebe, že je to všecko... no... většinou to splývá dohromady. A u zajatkyň je to ještě nejasnější.“

„Na zajatce se vykašli,“ řekl jí Rand. „To by řekly ony.“

„Ale Rande, pořád mám pocit, že je tu něco důležitýho, jenom kdybych na to přišla. Musíš to vědět.“

„Když nevíš všechno, musíš pokračovat s tím, co víš,“ ocitoval Rand trpce. „Já zřejmě nikdy nevím všechno. Většinou to stačí jen tak tak. Ale nedá se nic dělat, jen jít dál, nic jiného.“ Vůbec to nebyla otázka.

Přirázoval si to k nim Loial překypující energií i přes očividnou únavu. „Rande, říkají, že jsou připravení jít, ale tys mi slíbil, že si se mnou promluvíš, dokud to je ještě čerstvé.“ Náhle rozpačitě zastříhal ušima a do dunivého hlasu se mu vloudil žalostný podtón. „Promiň. Vím, že to není radostné. Ale musím to vědět. Kvůli knize. Kvůli věkům.“

Rand se smíchem vstal a lehce zatahal ogiera za otevřený kabát. „Kvůli věkům? To všichni spisovatelé mluví takhle? Nedělej si starosti, Loiale. Až ti to povím, bude to pořád čerstvé. Nezapomenu.“ Přes jeho úsměv z něj byl na okamžik cítit ponurý, nakyslý pach, ale hned zmizel. „Ale až budeme zpátky v Cairhienu, až se všichni vykoupeme a vyspíme v posteli.“ Rand zamával na Dashivu, aby přišel blíž.

Muž nebyl hubený, ale pohyboval se váhavě, kradmo, s rukama sepjatýma v pase, takže tak vypadal. „Můj pane Draku?“ zeptal se a naklonil hlavu.

„Dokážeš udělat průchod, Dashivo?"

„Ovšem.“ Dashiva si začal mnout ruce a špičkou jazyka olizovat rty, až Perrina napadlo, jestli je ten muž vždycky tak nervózní, nebo je to jenom tím, že mluví s Drakem Znovuzrozeným. „Totiž, M’hael učí cestování, jakmile se ukáže, že je student dost silnej.“

„M’hael?“ optal se Rand mrkaje.

„Titul pána Mazrima Taima, můj pane Draku. Znamená to ‚vůdce‘. Ve starým jazyce.“ Dařilo se mu, že jeho úsměv vypadal zároveň nervózně i povýšeně. „Na statku jsem hodně četl. Přečetl jsem každou knížku, kterou přinesli formani.“

„M’hael,“ zamumlal Rand odmítavě. „Ať je to jak chce. Udělej mi průchod ke Cairhienu, Dashivo. Je čas zjistit, co vyváděl svět, když jsem byl mimo, a co s tím budu muset podniknout.“ Teď se zasmál, lítostivě, ale Perrina z toho zvuku zasvrběla kůže.