Koruna z mečů

21 Swovanoc

Na Ebú Dar se pomalu snášela noc, záře bílých budov odolávala tmě. Malé hloučky a skupinky slavící Swovanoc tančily s větvičkami vždyzelenů vpletenými do vlasů v ulicích zalitých měsícem ve třetí čtvrti. Jen málokterý hýřil měl lucernu, když skotačili na hudbu fléten, bubínků a rohů, která se sem nesla z krčem a paláců, tančili od jedné zábavy k druhé. Většinou však byly ulice prázdné. V dálce zaštěkal pes, potom další, blíž, zuřivě odpovídal, dokud nezakníkl a neodmlčel se.

Mat, na špičkách, tiše poslouchal a pátral v měsíčních stínech. V blízkosti se hýbala jen kočka, plížící se ulicí. Dusot bosých nohou utichal. Jeden běžec by se měl potácet, druhý krvácet. Ohnul se a kopl do palice dlouhé jako jeho paže, která ležela na dláždění. V měsíčním světle se leskly těžké mosazné hřeby. Tohle by mu určitě prorazilo lebku. Potřásl hlavou, otřel nůž do otrhaného kabátu muže, který mu ležel u nohou. Otevřené oči zíraly na noční oblohu ze špinavé, vrásčité tváře. Žebrák, na pohled a podle pachu. Mat ještě neslyšel, že by žebráci napadali lidi, ale časy byly možná tvrdší, než si myslel. U natažené ruky mu ležel velký jutový pytel. Ten chlapík měl rozhodně velká očekávání ohledně toho, co najde v jeho kapsách. Do toho pytle by se málem vešel celý.

Na severu nad městem se na obloze náhle rozprsklo světlo s dutým zaduněním, jak se třpytivé zelené šmouhy zvětšily do koule, a při dalším výbuchu proletěly mezi původními zelenými světélky červené jiskry, pak modré a žluté. Ohňostrůjcovské květiny noci, ne tak působivé, jako kdyby byl nov a zamračeno, přesto pořád braly dech. Na ohňostroje by se mohl dívat, dokud by nepadl hlady. Nalesean mluvil o ohňostrůjci – Světlo, bylo to teprve dnes ráno? – ale žádné další noční květiny se neobjevily. Když ohňostrůjci nechali rozkvést oblohu, jak tomu říkali, zasadili víc než jenom čtyři květiny. Očividně někdo movitý zaplatil za Swovanoc. Rád by věděl kdo. Ohňostrůjce, který prodává noční květiny, by prodal víc.

Vrátil nůž zpátky do rukávu, zvedl z dláždění klobouk a spěšně se vracel, provázen ozvěnou svých kroků, prázdný zvuk v prázdných ulicích. Za většinou zavřených okenic nebylo vidět světlo. Lepší místo pro vraždu by se ve městě nejspíš ani nedalo najít. Celý střet s trojicí žebráků netrval ani minutu a nikdo ho neviděl. V tomhle městě člověk mohl za den uvidět tři čtyři rvačky, když si nedával pozor, ale šance, že za jediný den narazí na dvě bandy, které se ho snaží oloupit, byla asi stejně velká, jako že občanská garda odmítne úplatek. Co se stalo s jeho štěstím? Kdyby se mu aspoň přestaly v hlavě otáčet ty kostky. Neutíkal, ale ani se nezdržoval, jednu ruku měl pod kabátem položenou na jílci nože a dával pozor na to, co se hýbe ve stínech. Zahlédl však jenom pár hloučků lidí křepčících v ulicích.

V šenku U tulačky byly stoly odstaveny stranou, zůstalo jen pár kolem stěn. Flétnisté a bubeník vyluzovali pronikavou hudbu pro čtyři smějící se řady tanečníků, provádějících něco, co vypadalo zpola jako balet a zpola jako giga. Mat je pozoroval a opakoval kroky. Cizí kupci v jemném suknu poskakovali vedle místních ve vestách z hedvábného brokátu nebo těch zbytečných kabátech přes ramena. Všiml si dvou kupců kvůli tomu, jak se pohybovali, jeden byl štíhlý, druhý ne, přesto oba tančili s lehkým půvabem, a několika místních žen ve svých nejlepších šatech, s hlubokými výstřihy olemovanými úzkou krajkou nebo hustou výšivkou, ale žádné nebyly hedvábné. Ne že by si, samozřejmě, odmítal skočit se ženou v hedvábí – nikdy neodřekl tanec ženě jakéhokoliv věku a postavení – jenomže bohaté ženy byly dneska v noci v palácích nebo v domech bohatších kupců a lichvářů. Lidé kolem stěn chytali dech na další tanec, nosy měly často zabořené v pohárech nebo si z podnosů, které kolem rychle roznášely šenkýřky, brali nové poháry. Panímáma Ananová nejspíš za dnešek prodá tolik vína jako normálně za týden. Taky piva, místní rozhodně neměli v pořádku chuť.

Zkoušeje další kroky popadl Cairu, když se snažila kolem proklouznout s tácem, a zvýšeným hlasem, aby ho bylo slyšet přes hudbu, položil pár otázek a zakončil je objednávkou večeře, poručil si zdobenou rybu, pikantní pokrm, které kuchařka panímámy Ananové připravovala s naprostou dokonalostí. Muž potřeboval sílu, aby tenhleten tanec zvládl.

Caira bleskla smyslným úsměvem po muži ve žluté vestě, který jí sebral z podnosu pohár a hodil na něj minci, ale pro jednou se neusmála na Mata. Vlastně se jí podařilo stisknout rty do úzké čárky, což nebylo nijak snadné. „Tak tvůj malý králíček, to jsem?“ S významuplným odfrknutím netrpělivě pokračovala. „Chlapec je nacpaný do postele, kam patří, a nevím, kde je urozený pán Nalesean nebo Harnan nebo pan Vanin nebo někdo jiný. A kuchařka říkala, že pro ty, co si utápějí jazyky ve víně, neuvaří nic než polívku s chlebem. Ačkoliv proč si můj pán přeje zdobenou rybu, když na něj v jeho pokoji čeká zdobená žena, to tedy rozhodně nevím. Jestli mě můj pán omluví, někteří lidé si potřebují vydělat na svou skývu.“ Odplula pryč a cestou nabízela podnos kolem a usmívala se od ucha k uchu na každého muže v dohledu.

Mat se za ní zamračil. Zdobená žena? V jeho pokoji? Truhlice plná zlata nyní spočívala v prohlubni pod kuchyňskou podlahou před jednou z velkých pecí, ale kostky v jeho hlavě náhle zněly jako hromobití.

Zvuky veselí trochu zeslábly, když pomalu vystupoval po schodech. Přede dveřmi se zastavil a poslouchal rachotící kostky. Dva pokusy ho oloupit za dnešní den. Dvakrát mohl mít puklou lebku. Byl si jistý, že ho ta temná družka nezahlédla, a ji nikdo nemohl označit za zdobenou, ale... Pohladil jílec nože pod kabátem a pak ucukl, když se mu ve vzpomínkách náhle vynořila vysoká žena padající k zemi, s jílcem trčícím mezi ňadry. Jílcem jeho nože. Prostě s ním bude muset být jeho štěstí. S povzdechem otevřel dveře.

Hledačka, ze které si Elain udělala svého strážce, se otočila, potěžkávajíc jeho nenapjatý dvouříčský luk. Zlatý cop měla přehozený přes rameno. Cílevědomě na něj upřela modré oči a tvář se jí stáhla odhodláním. Tvářila se, že je připravená do něj dloubnout lukem, jestli nedostane, co chce.

„Jestli je to kvůli Olverovi,“ začal Mat a náhle se mu v hlavě rozvinula jedna vzpomínka, mlha halící ten den, hodinu jeho života, prořídla.

Už nebyla žádná naděje, Seanchané byli na západě, bělokabátníci na východě, nebyla žádná naděje a jenom jedna možnost, a tak zvedl zakřivený roh a zadul na něj, aniž věděl, co má vlastně očekávat. Ozval se zvuk jasný jako roh, tak sladký, že nevěděl, má-li se smát či plakat. Odrážel se kolem a země a nebe jako by zpívaly. Ve vzduchu ještě visel ten jediný čistý tón, když se začala zvedat mlha, objevila se odnikud, řídké chumáče, houstnoucí a převalující se, stoupaly stále výš, až bylo všechno zakrytě, jako by zemi zakrývaly mraky. A těmi mraky přijížděli, jako by sjížděli po horském úbočí, hrdinové z pověsti, zavázáni k tomu, že je povolá Valerský roh. Artuš Jestřábí křídlo sám jel v čele, vysoký, s orlím nosem, a za ním jeli ostatní, jen asi stovka. Tak málo, ale byli to všichni ti, které kolo bude vytáčet zas a zas, aby vedli vzor, aby vytvářeli pověsti a báje. Mikel Čisté srdce a Shivan Lovec za černou maskou. O něm se povídalo, že ohlašuje konec věků, zkázu toho, co bylo, a zrození toho, co bude, on a jeho sestra Calian zvaná Sudička, jedoucí po jeho boku s rudou maskou na tváři. Amaresu s planoucím Slunečním mečem v ruce a Paedrig, mírotvůrce se zlatým jazykem, a tam, nesoucí stříbrný luk, s nímž nikdy neminula...

Zavřel dveře a snažil se o ně opřít. Točila se mu hlava, šly na něj mrákoty. „Ty jseš ona. Birgitte, ta pravá. Ať moje kosti shoří na popel, to přece není možný. Jak? Jak?“

Žena z pověstí si odevzdaně povzdechla a opřela luk do rohu vedle jeho oštěpu. „Byla jsem vyrvána úplně, Trubači, vyhodila mě Moghedien, abych zemřela, a Elainino pouto mě zachránilo.“ Mluvila pomalu a prohlížela si ho, jako by se chtěla ujistit, že jí rozumí. „Bála jsem se, že by sis mohl pamatovat, kým jsem byla.“

Mat měl pořád pocit, jako kdyby dostal jednu mezi oči, a zakaboněný se vrhl do křesla u stolu. Kým bývala, to určitě. Vyzývavě se před něj postavila s rukama v bok, úplně stejná jako Birgitte, již viděl přijíždět z oblohy. Dokonce i šaty měla stejné, i když teď měla krátký kabátek červený a široké spodky žluté. „Elain a Nyneiva to vědí a mně to zatajily, co? Ty tajnosti už mě unavují, Birgitte, a ony mají tajemství, jako je na mlatu krys. Staly se z nich Aes Sedai, očima i srdcem. Dokonce i Nyneiva je teď dvakrát divnější."

„Ty máš svá vlastní tajemství.“ Zkřížila ruce na prsou a posadila se do nohou jeho postele. Z toho, jak se na něj tvářila, by si mohl myslet, že je nějaká hospodská skládačka. „Například jsi jim neřekl, žes zatroubil na Valerský roh. Myslím, že to je to nejmenší tajemství, co před nima máš.“

Mat zamrkal. Usoudil, že jí to řekly. Koneckonců byla Birgitte. „Jaký tajemství mám já? Ty ženský mě znají až po konečky prstů, znají moje sny.“ Byla Birgitte. No ovšem. Předklonil se. „Vysvětli jim, co je rozumný. Ty jsi Birgitte se Stříbrným lukem. Můžeš je přimět, aby udělaly, co řekneš. Tohle město má na každý křižovatce pasti a já se bojím, že kůly v těch jámách jsou každý den ostřejší. Ať odejdou, než bude pozdě.“

Birgitte se zasmála. Dala si ruku před pusu a smála se! „Bereš to za špatný konec, Trubači. Já jim nevelím. Jsem Elainin strážce. Já poslouchám.“ Teď se usmívala lítostivě. „Birgitte se Stříbrným lukem. Světlo věř, ani nevím, jestli jsem pořád ta žena. Tolik z toho, čím jsem byla a co jsem znala, zmizelo od mého podivného nového zrození jako mlha ve slunci. Už nejsem hrdinka, jen další žena, která se musí protloukat. A co se tvých tajemství týče, jakým jazykem mluvíme, Trubači?“

Mat otevřel ústa... a zarazil se, plně si uvědomil, nač se právě zeptala. Nosan iro gavane domorakoshi, Diynen’d’ma’purvene? Mluvíme my jaký jazyk, Trubači na roh? Začaly mu vstávat vlasy na hlavě. „Stará krev,“ řekl opatrně. Ne ve starém jazyce. „Jedna Aes Sedai mi kdysi řekla, že stará krev je silná v – Čemu se, zatraceně, směješ teď?“

„Tobě, Mate,“ podařilo se jí ze sebe vypravit, zatímco se snažila nepopadat za břicho. Aspoň už taky nemluvila starým jazykem. Z koutku oka si setřela slzu. „Někteří lidé znají kvůli staré krvi pár slov, větu dvě. Obvykle aniž by rozuměli tomu, co říkají, nebo tomu rozumí jen částečně. Ale ty... Jednou větou jsi eharonský velkokníže a vzápětí první pán Manetherenu, s dokonalým přízvukem i způsobem vyjadřování. Ne, neboj se. Tvoje tajemství je u mě v bezpečí.“ Zaváhala. „Je i moje u tebe?“

Mat mávl rukou, stále příliš ohromený, aby se urazil. „Vypadám snad, že si pouštím pusu na špacír?“ zamručel. Birgitte! V těle! „Ať shořím, napil bych se.“ Ještě než to vyslovil celé, věděl, že je to špatně. Ženské nikdy –

„To mi zní moc dobře,“ prohlásila Birgitte. „Taky bych si dala džbánek vína. Krev a popel, když jsem viděla, žes mě poznal, málem jsem si spolkla jazyk.“

Mat se narovnal, jako by s ním někdo cukl, a vykulil oči.

Ona jeho pohled opětovala s veselým mrknutím a úsměvem. „V šenku je dost hluku, že bychom si mohli promluvit tak, aby nás nikdo neslyšel. Kromě toho by mi nevadilo si chvíli sednout a porozhlídnout se. Elain káže jako tovanská rádkyně, když po nějakým mužským trochu hodím okem.“

Kývl dřív, než si to promyslel. Vzpomínky jiných mužů mu prozradily, že Tovanové byli přísní a nepřejícní lidé, střídmí až na hranici bolesti. Nebo spíš bývali, zmizeli před více než tisíci lety. Mat si nebyl jistý, má-li se smát nebo plakat. Na jednu stranu šance promluvit si s Birgitte – Birgitte! pochyboval, že se z toho šoku někdy vzpamatuje – ale na druhou stranu pochyboval, že přes hluk kostek, které se mu otáčely v hlavě, hudbu dole vůbec uslyší. Ona musela být nějakým klíčem. Muž s trochou mozku v hlavě by teď okamžitě vylezl oknem. „Džbánek nebo dva by se mi líbil,“ řekl jí.

Silný slaný vítr od zátoky kupodivu přinášel nepatrné ochlazení, ale noc byla pro Nyneivu skličující. Do paláce se nesla hudba a útržky smíchu, slabě zněly i zevnitř. Na bál ji pozvala Tylin osobně, Elain a Aviendhu taky, všechny však odmítly s různým stupněm zdvořilosti. Aviendha prohlásila, že existuje jenom jeden tanec, který je ochotná si s mokřinskými muži zatančit, na což Tylin nejistě zamrkala. Nyneiva by byla šla ráda – jenom hlupák odmítl příležitost skočit si v kole – ale věděla, že i kdyby šla, dělala by přesně to co teď, seděla by někde a snažila se nehryzat si klouby na ruce.

Takže všechny byly tady, zavřené v komnatách s Tomem a Juilinem, nervózní jako kočky v kleci, zatímco všichni ostatní v Ebú Daru se veselili. No, aspoň ona byla nervózní. Co mohlo Birgitte tolik zdržet? Jak dlouho trvá sdělit muži, aby se hned ráno dostavil? Světlo, celá námaha nebyla k ničemu a už dávno by měly jít do postele. Velmi dávno. Kdyby jen dokázala usnout, mohla by zapomenout na tu strašnou plavbu ve člunu. Nejhorší bylo, že jí její cit pro počasí říkal, že probíhá bouře, říkal jí, že by za okny měl výt vítr a lít tak hustě, že by nebylo vidět na pět kroků. Chvíli jí trvalo pochopit, že občas naslouchá větru a ten jí zřejmě lže. Aspoň si myslela, že to pochopila. Blížila se bouře jiného druhu, ne vítr a déšť. Neměla důkaz, ale sní svoje střevíce, jestli do toho není nějak zapletený Mat Cauthon. Nejradši by prospala celý měsíc, rok, aby zapomněla na starosti, a pak by ji Lan probudil polibkem jako Sluneční král Talii. Což bylo samozřejmě směšné, protože to byl jenom příběh, a navíc velmi neslušný, a stejně, nehodlala se stát domácím mazlíčkem nějakého muže, dokonce ani Lanovým ne. Ale nějak si ho najde a spojí se s ním. Udělá... Světlo! Kdyby si nemyslela, že na ni budou ostatní zírat, prochodila by podrážky střevíců!

Hodiny míjely. Pořád dokola četla krátký dopis, jejž Mat zanechal u Tylin. Aviendha mlčky seděla se zkříženýma nohama vedle křesla s vysokým opěradlem na světle zelených dlaždicích, jako obvykle, a na kolenou měla otevřenou kopii Putování Jaima Dalekokrokého vázanou v kůží se zlatými ozdobami. Na ní žádná nervozita vidět nebyla, ale ta ženská by nehnula brvou, ani kdyby jí někdo do výstřihu nacpal zmiji. Od návratu do paláce si nasadila složitý stříbrný náhrdelník, který nosila dnem i nocí. Kromě toho výletu na lodi, tehdy prohlásila, že to nechce riskovat. Nyneivu mimochodem napadlo, proč už nenosí svůj slonovinový náramek. Vyslechla rozhovor, něco o tom, že ho nebude nosit, dokud Elain nebude mít stejný, což nedávalo smysl. A samozřejmě na tom vůbec nezáleželo. Z klína na ni volal dopis.

Kandelábry v obývacím pokoji poskytovaly dost světla na čtení, ačkoliv Matova necvičená, chlapecká ruka způsobila menší obtíže. Právě z jeho obsahu se Nyneivě stahoval žaludek.

„Jsi si jistý, že jste mu nic neřekly?“ chtěla vědět.

Na druhé straně místnosti se Juilin zarazil s rukou nad hrací deskou a vrhl po ní pohled vyjadřující rozhořčenou nevinnost. „Kolikrát to mám říkat?“ Rozhořčená nevinnost byla jednou z věcí, jež muži ovládali nejlépe, zvlášť když byli vinni jako lišky v kurníku.

Tom, sedící u lapisem vykládaného stolku naproti lovci zlodějů, připomínal v dobře střiženém kabátci z bronzové vlny stejně málo kejklíře jako muže, jenž býval milencem královny Morgasy. Pokroucený a bělovlasý, s dlouhými kníry a hustým obočím, byl od bystrých modrých očí po špičky bot zosobněním znechucené trpělivosti. „Nechápu, jak bychom mohli, Nyneivo,“ řekl suše, „vzhledem k tomu, že jsi nám až do dnešního večera nic neřekla. Mělas poslat Juilina a mě."

Nyneiva si hlasitě odfrkla. Jako by ti dva nepobíhali kolem jako slepice s useknutou hlavou od chvíle, co sem dorazili, a s Matovým souhlasem nestrkali nos do jejích a Elaininých věcí. Tihle tři spolu taky nemohli být déle než dvě minuty, aby si nezačali vyměňovat drby. Muži to nikdy nedokázali. Oni... Pravdou bylo, jak si váhavě připustila, že je nikdy nenapadlo použít muže. „Šli byste s ním hýřit a chlastat,“ zamumlala. „A neříkejte mi, že ne.“ Tam musel Mat být, a nechával Birgitte tvrdnout v hostinci. Ten muž si určitě najde nějaký způsob, jak zařídit, aby se celý plán zvrtnul.

„A i kdyby, tak co?“ Opírajíc se o stěnu vedle vysokého lomeného oblouku okna a vyhlížejíc do noci bíle omalovanou železnou mříží balkonu, se Elain zahihňala. Poklepávala špičkou boty, ale byl div, jak ze všech tónů nesoucích se nocí dokázala zachytit jednu melodii. „Tohle je noc na... hýření.“

Nyneiva se zamračila na její záda. Elain byla během noci stále divnější. Kdyby ji neznala lépe, byla by měla podezření, že druhá žena vyklouzla, aby si mohla cvaknout vína. Vlastně spíš řádně přihnout. I kdyby ale neměla Elain pod dozorem, bylo to zhola nemožné. Obě měly dost nešťastnou zkušenost s přemírou vína a ani jedna si od té doby nedala víc než jeden hlt.

„Mě zajímá ten Jaichim Carridin,“ ozvala se Aviendha, zavřela knihu a odložila ji. Odmítala vzít na vědomí, jak divně vypadá, když v modrých hedvábných šatech sedí na podlaze. „U nás Stínuzvědy zabíjíme, jakmile je odhalíme, a kmen, klan, společenstvo ani první sestra nezvedne ruku na protest. Jestli je Jaichim Carridin Stínuzvěd, proč ho Tylin Mitsobar nezabije? Proč ho nezabijeme my?“

„Tady jsou věci poněkud složitější,“ sdělila jí Nyneiva, ačkoliv nad tím zároveň taky uvažovala. Samozřejmě ne, proč Carridina nezabijí, ale proč je mu stále dovoleno přicházet a odcházet, jak se mu zlíbí. Viděla ho v paláci právě dnes poté, co dostala Matův dopis, poté, co Tylin sdělila jeho obsah. Mluvil s Tylin přes hodinu a potom odešel se stejnými poctami, s nimiž byl přijat. Hodlala to probrat s Elain, ale stále se jí vracela otázka, co Mat ví a jak. Ten muž bude dělat potíže. Určitě, nějak. Tahle záležitost se zvrtne, ať už všichni říkají cokoliv. Blížilo se špatné počasí.

Tom si odkašlal. „Tylin je slabá královna a Carridin je vyslanec moci.“ Položil svůj kámen a upíral oči na desku. Mluvil, jako by přemýšlel nahlas. „Podle definice, bělokabátnický tazatel nemůže být temný druh. Alespoň takhle se to definuje v pevnosti Světla. Kdyby ho zatkla nebo jenom obvinila, než mrkne, bude mít v Ebú Daru legii bělokabátníků. Mohli by jí nechat trůn, ale byla by jenom loutka a za provázky by tahal Dóm pravdy. Ještě nejsi připravený to přiznat, Juiline?“ Lovec zlodějů se na něj zamračil, pak začal zuřivě studovat hrací desku.

„Nemyslela jsem si o ní, že je zbabělá,“ pronesla znechuceně Aviendha a Tom po ní vrhl pobavený úsměv.

„Ty jsi ještě nikdy nečelila něčemu, s čím jsi nemohla bojovat, dítě?“ řekl laskavě. „Něčemu tak silnýmu, že jediná možnost byla uprchnout nebo být sežraná zaživa? Snaž se Tylin nesoudit, dokud se s něčím takovým sama nesetkáš.“ Aviendha z nějakého důvodu zrudla. Za normálních okolností skrývala pocity tak dobře, že měla tvář jako z kamene.

„Já vím,“ promluvila náhle Elain. „Najdeme důkaz, který bude muset přijmout i Pedron Niall.“ Vrátila se do místnosti. Ne, přitančila. „Převlékneme se a budeme ho sledovat.“

Náhle zde už nestála Elain v zelených ebúdarských šatech, ale Domanka v tenkých a přiléhavých modrých. Nyneiva nadskočila a stiskla rty, jak se rozhořčila sama na sebe. Jenom proto, že sama právě tkanivo neviděla, nemusela se nechat iluzí tak polekat. Vrhla pohled na Toma a Juilina. Dokonce i Tom měl otevřenou pusu. Nyneiva mimoděk sevřela svůj cop. Elain hodlala všechno odhalit! Co se to s ní děje?

Iluze fungovala nejlépe, pokud se člověk držel co nejblíž originálu, alespoň tvarem a velikostí, takže když se Elain otočila, aby se prohlédla v jednom ze dvou velkých zrcadel v místnosti, probleskovaly mezi domanskými šaty kousky ebúdarských. Elain se zasmála a zatleskala. „Ohó, mě nikdy nepozná. Nebo tebe, skoro-sestro.“ Náhle vedle Nyneivina křesla seděla Taraboňanka s hnědýma očima a žlutými cůpky propletenými červenými korálky v odstínu těsně padnoucích šatů ze skládaného hedvábí. Tázavě se dívala na Elain. Nyneiva zaťala ruku do copu. „A na tebe nemůžeme zapomenout,“ blekotala Elain dál. „Znám zrovna to pravé.“

Tentokrát Nyneiva záři kolem Elain viděla. Byla vzteklá. I když viděla, jak se kolem ní splétají prameny, neprozradilo jí to, jaký obraz jí Elain dala. Na to se musela podívat do zrcadla. Z něj na ni hleděla zděšená žena Mořského národa s tuctem náušnic s drahokamy v uších a dvakrát tolik zlatým medailonků jí viselo na řetízku vedoucímu ke kroužku v nose. Kromě šperků na sobě měla široké kalhoty ze zeleného hedvábného brokátu a jinak ani nitku, jako to nosily ženy Atha’an Miere, když byly z dohledu pevniny. Byla to jen iluze. Pod tkanivem byla pořád slušně oblečená. Ale... Kromě svého odrazu viděla v zrcadle i křenícího se Toma a Juilina.

Z hrdla jí unikl přidušený výkřik. „Zavřete oči!“ zařvala na muže a začala poskakovat kolem, mávala rukama, cokoliv, aby byly její šaty vidět skrz tkanivo. „Zavřete je, Světlo vás spal!“ Aha. Poslechli. Sršíc podrážděním přestala křepčit. Ale už se tak nezubili. I když Aviendha se smála docela otevřeně a kolébala se sem a tam.

Nyneiva si škubla za sukně – v zrcadle se žena Mořského národa zatahala za kalhoty – a upřela zamračený pohled na Elain. „Nech toho, Elain!“ Domanka na ni zírala s otevřeným úžasem. Teprve tehdy si Nyneiva uvědomila, jak strašně je rozzlobená. Pravý zdroj měla těsně mimo dohled. Popadla saidar a zarazila mezi Elain a pravý zdroj štít. Nebo spíš se o to pokusila. Odstínit někoho, kdo již držel jedinou sílu, nebylo snadné, i když byla silnější. Kdysi, jako malá holka, udeřila kladivem pantáty Luhhana o kovadlinu, jak nejvíc mohla, a otřes jí projel tělem až do prstů u nohou. Tohle bylo asi dvojnásobné. „Pro lásku Světla, Elain, copak jsi opilá?“

Záře kolem domanské ženy pohasla a vytratila se i Domanka. Nyneiva věděla, že zmizelo i tkanivo kolem ní, přesto se však podívala do zrcadla, a vydechla úlevou, když uviděla Nyneivu z al’Mearů ve žlutých, modře prostřihávaných šatech.

„Ne,“ řekla Elain pomalu. Tváře jí hořely, ale nebylo to z rozpaků, alespoň ne zcela. Zvedla bradu a její hlas zněl mrazivě. „Já nejsem."

Rozletěly se dveře z chodby a dovnitř se se širokým úsměvem vpotácela Birgitte. No, možná se tak docela nepotácela, rozhodně však stála na nejistých nohou. „Nečekala jsem, že kvůli mně všichni zůstanete vzhůru,“ vyhrkla vesele. „No, bude vás zajímat, co vám chci říct. Ale nejdřív...“ Příliš dokonalými kroky někoho, kdo v sobě má značné množství alkoholu, zmizela ve svém pokoji.

Tom se za ní díval s pobaveným úsměvem, Juilin pak nevěřícně. Věděli, kdo je, znali pravdu. Elain se jen svrchu mračila. Z Birgittina pokoje se ozvalo šplouchnutí, jako by obrátila džbán na podlahu. Nyneiva si vyměnila zmatený pohled s Aviendhou.

Birgitte se vynořila a z vlasů jí kapala voda, kabátec měla promáčený od ramen k loktům. „Teď už mi to myslí jasněji,“ prohlásila a s povzdechem se usadila do křesla s nohama zakončenýma koulemi. „Ten mladý muž má v břiše díru a neuhasitelnou žízeň. Přepil dokonce i Beslana, a já si pomalu myslím, že pro toho mládence je víno jako voda.“

„Beslana?“ zvedla hlas Nyneiva. „Tylinina syna? Co tam dělal on?“

„Proč jsi to dovolila, Birgitte?“ vyhrkla Elain. „Mat Cauthon toho chlapce zkazí a jeho matka to bude dávat za vinu nám.“

„Ten chlapec je stejně starý jako ty,“ poznamenal Tom nevrle.

Nyneiva a Elain si vyměnily popletený pohled. Co tím myslel? Každý přece ví, že muž začne mít rozum, tedy aspoň na muže, nejméně o deset let později než žena.

Zmatený výraz z Elaininy tváře zmizel a nahradila ho ráznost a nemalý hněv, když se znovu soustředila na Birgitte. Budou vyřčena slova, kterých by obě ženy mohly zítra litovat.

„Teď nás s Juilinem nechte samotný, Tome,“ pospíšila si Nyneiva. Bylo zcela nepravděpodobné, že by to ty dvě pochopily samy. „Potřebujete se vyspat, abyste hned ráno byli čerství.“ Seděli tam a zírali na ni jako šašci s rolničkami, takže promluvila důrazněji. „Hned!“

„Tahle hra skončila už před dvaceti kameny,“ prohlásil Tom a podíval se na hrací desku. „Co říkáš, že bychom zašli k nám do pokoje a začali novou? Kdykoliv během hry můžeš volně položit deset kamenů.“

„Deset kamenů?“ vyjekl Juilin a odstrčil křeslo. „Nabídneš mi taky rybí polívku a bílý chleba?“

Dohadovali se celou cestu ven, ale u dveří se oba mrzutě a dopáleně ohlédli. Vůbec by se nedivila, kdyby zůstali vzhůru celou noc jenom proto, že je poslala do postele.

„Mat Beslana nezkazí,“ pronesla Birgitte suše, když se za nimi zavřely dveře. „Pochybuju, že by jeho dokázalo zkazit devět péřovejch tanečnic s lodním nákladem žitný. Ani by nevěděly, kde začít.“

Nyneivě se ulevilo, když to slyšela, ačkoliv na jejím tónu bylo cosi divného – nejspíš to bylo pitím – Beslan však vůbec nebyl podstatný. Taky to řekla a Elain dodala: „Ne, to není. Ty ses opila, Birgitte! A já to cítila. Pořád jsem namazaná, když se nesoustředím. To pouto nemá fungovat takhle. Aes Sedai nepadají s hihňáním, když jejich strážci přeberou.“ Nyneiva rozhodila rukama.

„Nedívej se na mě tak,“ řekla Birgitte. „Víš víc než já. Aes Sedai a strážci byli doteď vždy muži a ženy. Možná to je ten rozdíl. Možná si jsme my dvě příliš podobný.“ Usmívala se trochu pokřiveně. V tom džbánu nebylo zdaleka dost vody. „Asi by to mohlo být trapný.“

„Nemohly bychom se držet toho, co je důležitý?“ ozvala se Nyneiva stroze. „Jako třeba Mata?“ Elain otevřela pusu, aby odsekla Birgitte, ale rychleji zavřela a rudé skvrny na tvářích teď byly rozhodně způsobené pokořením. „Takže,“ pokračovala Nyneiva. „Přijde ráno Mat, nebo je ve stejně odpudivým stavu jako ty?“

„Mohl by přijít,“ řekla Birgitte a od Aviendhy, jež se ovšem zas posadila na zem, přijala hrnek mátového čaje. Elain se na ni chvíli mračila a pak, ze všech věcí, zkřížila nohy a posadila se vedle ní!

„Co tím myslíš, mohl by?“ dožadovala se Nyneiva. Usměrnila a křeslo, na němž prve seděla, k ní připlulo, a pokud třísklo o podlahu, mělo to tak být. Opíjet se, sedat na podlaze. Co přijde příště? „Jestli čeká, že k němu přilezeme po čtyřech...!“

Birgitte se s povděkem napila čaje a kupodivu, když se znovu podívala na Nyneivu, vůbec nevypadala opilá. „To jsem mu rozmluvila. Jenže podle mě to nemyslel vážně. Chce jenom omluvu a poděkování.“

Nyneiva vyvalila bulvy. Ona že mu to rozmluvila? Omluvit se? Matrimu Cauthonovi? „Nikdy,“ vybuchla.

„Za co?“ chtěla vědět Elain, jako by na tom záleželo. Předstírala, že nevidí Nyneivino zamračení.

„Za Tearský Kámen,“ odvětila Birgitte a Nyneiva prudce otočila hlavu. Ta žena už vůbec nemluvila opile. „Prý šel do Kamene, s Juilinem, aby vás dvě vysvobodil z žaláře, ze kterého byste samy nedokázaly uniknout.“ Pomalu, užasle potřásala hlavou. „Nevím, jestli bych tohle pro někoho udělala, možná kromě Gaidala. Ne do Kamene. Prý jste se mu poděkovaly jen na půl huby, až měl pocit, že má být rád, že jste ho nenakoply.“

Jistým způsobem to byla pravda, ale pokřivená. Mat tam byl, s tím posměšným úsměvem, a říkal, že za ně tahá kaštany z ohně nebo něco podobného. Dokonce i tehdy si myslel, že jim může říkat, co mají dělat. „Tu kobku hlídala jenom jedna černá sestra,“ zamumlala Nyneiva, „a o tu jsme se postaraly.“ Pravda, nedokázaly přijít na to, jak by, odstíněné, mohly otevřít dveře. „Be’lal se o nás ani doopravdy nezajímal – chtěl jenom přilákat Randa. Moirain ho v tý chvíli už možná zabila, co můžeme vědět.“

„Černé adžah.“ Birgittin hlas byl bezvýraznější než dlaždice na podlaze. „A jeden ze Zaprodanců. O těch se Mat vůbec nezmínil. Dlužíte mu díky na kolenou, Elain. Vy obě. Ten muž si to zaslouží. A Juilin taky.“

Nyneivě se do tváří nahrnula krev. On že se vůbec nezmínil...? Ten mrzký, mrzký chlap! „Já se Matrimu Cauthonovi nikdy neomluvím, ani na smrtelný posteli.“

Aviendha se naklonila k Elain a sáhla jí na koleno. „Skoro-sestro, tohle řeknu jemně.“ Tvářila se a mluvila asi tak jemně jako kamenný sloupek. „Jestli je to pravda, máte k Matu Cauthonovi toh, ty a Nyneiva. A tím, co jsem viděla, že děláte, jste to ještě zhoršily.“

„Toh!“ zavřískla Nyneiva. Ty dvě pořád mluvily o tom toh nesmyslu. „My nejsme Aielové, Aviendho. A Mat Cauthon je trnem v patě každýho, koho potká.“

Jenomže Elain přikyvovala. „Chápu. Máš pravdu, Aviendho. Co ale musíme udělat? Budeš mi muset pomoci, skoro-sestro. Nehodlám se pokoušet o to, abych se stala Aielem, ale... chci, abys na mě byla pyšná.“

„My se mu neomluvíme!“ štěkla Nyneiva.

„Jsem pyšná, že tě znám,“ pravila Aviendha a zlehka se dotkla Elainina líčka. „Omluva je začátek, ale teď už nestačí, abys dostála svému toh.“

„Posloucháte mě?“ dožadovala se Nyneiva. „Řekla jsem, že se neomluvím!“

Ony se prostě bavily dál. Jenom Birgitte se na ni podívala a jen tak tak, že se neřehtala nahlas. Nyneiva popadla cop oběma rukama. Věděla, že na to mají poslat Toma s Juilinem.