Koruna z mečů

22 Malé oběti

Šilhajíc na znamení nad klenutými dveřmi hostince, hrubě načrtnutou ženu s poutnickou holí, hledící s nadějí do dálky, si Elain přála, aby byla zpátky v posteli místo tady na slunci. Ne že by mohla spát. Náměstí Mol Hara za ní bylo, až na několik voly a osly tažených povozů, mířících na trh, a několik žen s obrovskými koši na hlavách, prázdné. Na rohu hostince seděl jednonohý žebrák s miskou, první z mnoha, kteří se později na náměstí usadí. Už mu dala stříbrnou marku, dost na to, aby z toho i teď vyžil celý týden, on ji však s bezzubým úsměvem nacpal do hadrů a čekal dál. Obloha byla ještě šedá, den však již sliboval žár. Dnes ráno měla co dělat, aby se dokázala soustředit a nepotila se.

V hlavě měla ještě poslední zbytky Birgittiny kocoviny, vytrácela se, zatím však nebyla zcela pryč. Kdyby jenom její nepatrná schopnost léčení nebyla příliš nepatrná. Doufala, že Aviendha a Birgitte dokážou dnes ráno zjistit ve svých iluzorních převlecích něco užitečného o Carridinovi. Carridin ovšem neznal ani jednu, nejlepší však bude zachovávat opatrnost. Byla pyšná, že Aviendha nepožádala, aby mohla jít s sebou, vlastně ji tenhle návrh docela překvapil. Aviendha si nemyslela, že Elain potřebuje, aby na ni někdo dohlížel, že udělá, co je třeba.

Elain si s povzdechem urovnala šaty, ačkoliv to nebylo třeba. Modré a smetanové, s kouskem smetanové vandalranské krajky, v těch šatech se cítila maličko... odhalená. Jedinkrát, co se neodvážila obléknout se podle místní módy, bylo tehdy, když se s Nyneivou plavily do Tanchika na lodi Mořského národa, ale jistým způsobem byla ebúdarská móda skoro... Znovu si povzdechla. Jenom se to snažila oddálit. Aviendha měla jít taky, aby ji držela za ruku.

„Neomluvím se,“ prohlásila náhle Nyneiva vedle ní. Oběma rukama si mačkala šedé sukně a zírala na Tulačku, jako by uvnitř čekala sama Moghedien. „Neomluvím!“

„Přece jenom jsi měla nosit bílou,“ zamumlala Elain, čímž si vysloužila podezíravý pohled. Po chvíli dodala: „Říkala jsi, že je to barva na pohřeb.“ Což vyvolalo spokojené kývnutí, ačkoliv to takhle vůbec nemyslela. Tohle bude katastrofa, jestli nedokážou zachovávat mír aspoň mezi sebou. Birgitte se ráno musela uchýlit k bylinkovému nálevu a navíc zvlášť hořké směsi, protože Nyneiva tvrdila, že není dost rozzlobená, aby usměrnila. Velmi dramaticky potom vykládala, že pohřební bílá je jediná vhodná barva, trvala na tom, že nepůjde, a přinejmenším dvacetkrát od chvíle, co vyrazily, prohlásila, že se neomluví. Mír bylo třeba zachovat, ale... „Souhlasila jsi s tím, Nyneivo. Ne, už nechci slyšet nic o tom, jak jsme tě my ostatní přinutily. Tak se přestaň tvářit tak trucovitě.“

Nyneiva vyprskla a vztekle vyvalila oči. Elain se však nenechala odvrátit i přes zuřivé a ohromené tiché „Trucovitě?“ „Tohle musíme ještě probrat, Elain. Není nutný to uspěchat. Musí existovat tisíc důvodů, proč to nebude fungovat, ta’veren neta’veren, a Mat Cauthon je devět set z nich.“

Elain se na ni přísně podívala. „Ty nejhořčí byliny jsi dnes ráno vybrala schválně?“ Vykulené rozhořčení se změnilo ve vykulenou nevinnost, nicméně na tvářích měla Nyneiva rudé skvrny. Elain otevřela dveře. Nyneiva ji s mručením následovala. Elain by vůbec nepřekvapilo, kdyby navíc vyplázla jazyk. Dnes ráno ji výraz trucovitá ani zdaleka nevystihoval.

Z kuchyní se nesla vůně pečeného chleba a všechny okenice byly otevřené, aby se v šenku vyvětralo. Na vysoké stoličce stála na špičkách baculatá služebná a natahovala se, aby sundala užmoulané větvičky vždyzelenů, které byly pověšené nad okny, další pak vracely na místo stoly, lavice a židle, které se musely kvůli tancovačce odklidit. Takhle časně tu nikdo jiný nebyl, jen hubená dívka v bílé zástěře, která vlažně mávala koštětem. Byla by docela hezká, kdyby pořád nešpulila rty. Vzhledem k tomu, že v hostincích měly probíhat bouřlivé, dokonce bezuzdné oslavy, příliš velký nepořádek tu nebyl. Ale jedna její část toužila, aby to mohla vidět.

„Mohla bys mi ukázat pokoje pana Cauthona?“ požádala hubenou dívku s úsměvem a podávala jí dva stříbrné groše. Nyneiva si odfrkla. Byla napjatá jako slupka na čerstvém jablku. Ona dala žebrákovi jediný měďák!

Dívka si je mrzutě prohlédla – kupodivu i mince – a kysele zamumlala něco, co znělo jako: „Zdobená ženská včera večer, dámičky dneska ráno.“ Nevrle je poslala nahoru. Elain si chvíli myslela, že zhrdne i penězi, ale když už se dívka obracela pryč, sebrala jí stříbrňáky z dlaně, aniž by poděkovala, jen si je nacpala do výstřihu, ze všech míst, a začala se ohánět koštětem, jako by chtěla podlahu utlouci k smrti. Možná měla ve výstřihu všitou kapsičku.

„Vidíš,“ vrčela Nyneiva. „Dej na mě, určitě se snažil vnutit se týhle mladý ženě. A ty chceš, abych se takovýmu člověku omluvila.“

Elain neříkala nic, jen se vydala nahoru po schodišti bez zábradlí. Jestli Nyneiva nepřestane remcat... První chodbou napravo, říkala ta dívka, a poslední dveře nalevo, avšak před nimi zaváhala a kousla se do rtu.

Nyneiva se rozzářila. „Teď už chápeš, že je to blbej nápad, co? My nejsme Aielky, Elain. Mám to děvče docela ráda, přes to, jak se pořád mazlí s těma svejma nožema, ale jen si vem, jaký žvásty pořád vykládá. Je to nemožný. Musíš to vědět taky.“

„Nedohodly jsme se na ničem nemožném, Nyneivo.“ Udržet přísný tón dalo práci. Něco z toho, co Aviendha navrhovala, očividně ve vší vážnosti... Skutečně navrhla, že by toho muže měly nechat, aby je ztloukl proutkem! „To, na čem jsme se dohodly, je docela dobře možné.“ Skoro. Hlasitě zaklepala na dveře. Na dveřích byla vyřezaná ryba, kulatá, s proužky a tlamou. Na každých dveřích byla jiná řezba, většinou to byly nějaké ryby. Neozvala se žádná odpověď.

Nyneiva vydechla, musela zadržovat dech. „Třeba šel pryč. Prostě se budeme muset vrátit jindy.“

„V tuhle hodinu?“ Elain zaklepala znovu. „Tvrdilas, že vždycky, když může, válí se v posteli.“ Zevnitř se stále nic neozývalo.

„Elain, pokud Birgitte něco znamená, tak se Mat včera v noci ožral jako šumař. Nepoděkuje nám, jestli ho vzbudíme. Proč prostě neodejdeme a –“

Elain zvedla petlici a vstoupila. Nyneiva ji následovala s povzdechem, který musel být slyšet až v paláci.

Mat Cauthon ležel rozvalený na posteli na háčkovaném červeném přehozu a přes oči měl položený kus látky, z něhož kapalo na polštář. Místnost nebyla příliš uklizená, i když tu nebyl prach. Na stojanu s umyvadlem – stojanu s umyvadlem! – ležela bota vedle bílé mísy plné nepoužité vody, stojací zrcadlo stálo nakřivo, jako by do něj narazil a prostě ho nechal opřené o zeď, a pomačkaný kabátec byl přehozený přes židli s příčlovým opěradlem. Vše ostatní oblečení měl na sobě, včetně toho černého šátku, který zřejmě nikdy nesundával, a druhé boty. Z rozvázané košile visela stříbrná liščí hlava.

Z toho medailonu Elain svrběly prsty. Kdyby tu skutečně ležel nalitý, mohla by mu ho sebrat, aniž by si toho všiml. Tak nebo tak, hodlala přijít na to, jak ta věc vstřebává jedinou sílu. Zjišťovat, jak většina věcí funguje, pro ni bylo fascinující, ale tahle liščí hlava byla jako všechny hádanky na světě splácnuté do jedné.

Nyneiva ji chytila za rukáv a trhla hlavou ke dveřím, jen tiše naznačila „spí“ a ještě něco, čemu Elain nerozuměla. Nejspíš znovu prosila, aby šly pryč.

„Nech mě být, Nerime,“ zamumlal Mat najednou. „Už jsem ti to říkal, nechci nic, jenom novou lebku. A ty dveře zavírej potichu, jinak ti k nim připíchnu uši.“

Nyneiva nadskočila a snažila se Elain odvléci ke dveřím, ale ta se nehnula. „To není Nerim, pane Cauthone.“

Mat zvedl hlavu z polštáře, oběma rukama si trošku nazvedl látku a zamžoural na ně zarudlýma očima.

Nyneiva se zazubila a ani se nenamáhala skrýt svou radost z jeho zuboženého stavu. Elain zprvu vůbec nechápala, proč je jí taky do smíchu. Její jediná zkušenost s pitím v ní zanechala pouze lítost a soucit s každým, kdo tak dopadl. Vzadu v hlavě cítila, že Birgitte stále ještě buší v hlavě, a došlo jí to. Rozhodně nemohla schvalovat, aby se Birgitte utápěla v alkoholu, ať už měla jakýkoliv důvod, ale ani se jí nemohlo líbit, když někdo dělal něco lépe než její první strážce. Směšná představa. Trapná. Ale rovněž zadostiučinění.

„Co tady děláte?“ zeptal se ochraptěle a pak sebou trhl a ztišil hlas. „Vždyť je noc."

„Je ráno,“ vyjela Nyneiva ostře. „Nevzpomínáš si na rozhovor s Birgitte?“

„Nemohla bys mluvit míň nahlas?“ zašeptal a zavřel oči. Vzápětí oči zase vykulil. „Birgitte?“ Prudce se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. Chvíli tam jen seděl a zíral do podlahy, s lokty na kolenou, takže se mu medailonek na šňůrce volně houpal. Nakonec zvedl hlavu a zle se po nich podíval. Nebo to tak asi jen působilo, vzhledem k tomu, jak vypadaly jeho oči. „Co vám řekla?“

„Informovala nás o tvých požadavcích, pane Cauthone,“ řekla Elain formálně. Takhle se musel cítit odsouzený před katovým špalkem. Nedalo se dělat nic jiného než držet hlavu zdviženou a pyšně čelit tomu, co přijde. „Ráda bych ti ze srdce poděkovala za to, že jsi mě zachránil z Tearského Kamene.“ Tak, už začala a nebolelo to. Ne moc.

Nyneiva tam stála a zlostně se mračila, rty tiskla stále víc. Nedovolí, aby ji v tom ta ženská nechala samotnou. Elain uchopila pravý zdroj málem dřív, než si to uvědomila, a vyslala pramínek vzduchu, který Nyneivu švihl přes ucho jako lusknutí prstů. Žena si připlácla ruku na lalůček a zamračila se, ale Elain se prostě chladně obrátila k panu Cauthonovi a vyčkávala.

„Já ti taky děkuju,“ řekla nakonec Nyneiva nevrle. „Ze srdce."

Elain proti své vůli vyvrátila oči. No, žádal je, aby mluvily tišeji. A zřejmě to slyšel. Zvláštní, rozpačitě se nahrbil.

„Aha to. To nic nebylo. Nejspíš byste se odtamtud dostaly za chvilku i beze mě.“ Svěsil hlavu do dlaní a znovu si přitiskl mokrou látku na oči. „Až půjdete ven, požádaly byste Cairu, aby mi donesla další vinnej punč? Je to taková štíhlá hezká holka s hřejivýma očima."

Elain se otřásla. Nic? Ten muž požadoval omluvu, ona se pokořila, aby se omluvila, a teď je to nic? On si žádný soucit ani lítost nezaslouží! Ještě stále držela saidar a zauvažovala o tom, že ho praští mnohem silnějším pramenem, než prve použila na Nyneivu. Ne že by to bylo k něčemu, dokud nosil svou liščí hlavu. Ale potom, medailon teď visel volně, nedotýkal se ho. Poskytoval stejnou ochranu, když se ne...?

Nyneiva její úvahy zakončila tím, že po něm skočila s prsty ohnutými jako drápy. Elain se podařilo postavit se mezi ně a popadnout druhou ženu za ramena. Delší dobu jen stály nos proti nosu, tedy s rozdílem jejich výšek. Nyneiva se nakonec zamračeně uvolnila a Elain usoudila, že je bezpečné ji pustit.

Mat měl stále sklopenou hlavu a ničeho si nevšiml. Ať už ho medailonek chránil nebo ne, mohla v rohu popadnout jeho lučiště a vyplatit ho, až by brečel. Cítila, jak jí do tváří stoupá červeň. Zabránila Nyneivě všechno zničit, jen aby přemýšlela, jak to zničí sama. Horší, podle toho, jak po ní druhá žena vrhla slabý samolibý úsměv, věděla velmi dobře, co se jí honí hlavou.

„Je toho víc, pane Cauthone,“ ohlásila a narovnala se. Úsměv Nyneivě zmizel ze rtů. „Taky bychom se rády omluvily, že nám trvalo tak dlouho ti poděkovat, jak si zasloužíš. A omlouváme se... pokorně...“ Při tom se trochu zajíkla. „...za způsob, jakým jsme se k tobě dosud chovaly.“ Nyneiva prosebně natáhla ruku, ale Elain si toho nevšímala. „Abychom ukázaly, jak hluboce toho litujeme, slibujeme ti následující.“ Aviendha tvrdila, že omluva je teprve začátek. „Nebudeme tě nijak znevažovat ani jakýmkoliv způsobem ponižovat, nikdy na tebe nebudeme křičet ani... ani se ti snažit dávat rozkazy.“ Nyneiva sebou trhla. Elain taky stiskla rty, ale nezastavila se. „Uznáváme, že máš oprávněné starosti o naše bezpečí, takže neopustíme palác, aniž bychom ti daly vědět, kam jdeme, a poslechneme si tvé rady.“ Světlo, rozhodně netoužila stát se Aielem, nechtěla udělat nic takového, ale chtěla si vysloužit Aviendžinu úctu. „Jestli... jestli usoudíš, že se...“ Ne že by se hodlala stát její sestrou-ženou – už samotná ta představa byla neslušná! – ale měla ji ráda. „...vystavujeme zbytečnému nebezpečí...“ Nebyla to Aviendžina chyba, že Rand ulovil obě jejich srdce. A taky Minino. „...přijmeme tělesnou stráž dle tvého výběru...“ Osud nebo ta’veren či něco jiného. Obě ženy milovala jako sestry, „...a necháme ji u sebe, dokud to bude možné.“ Světlo spal toho muže, že jí to udělal! A nemyslela tím Mata Cauthona. „Toto přísahám na Lví trůn Andoru.“ Funěla, jako by uběhla celou míli. Nyneiva se tvářila jako jezevec zahnaný do kouta.

Mat se pomalu díval z jedné na druhou a sundal látku jen natolik, aby bylo vidět jedno krví podlité oko. „Mluvíš, jako bys spolkla železnou tyč, má paní,“ prohodil posměšně. „Máš mý svolení říkat mi Mate.“ Protiva jeden! On by slušnost nepoznal, ani kdyby ho kousla do nosu! To rudé oko se otočilo k ní. „A co ty, Nyneivo? Od ní jsem slyšel dost, ale od tebe ani slovo."

„Nebudu na tebe křičet,“ křičela Nyneiva. „A všecko to ostatní taky. Slibuju, ty... ty...!“ Málem si spolkla jazyk, když si uvědomila, že ho nemůže nazvat žádným z těch výrazů, které si zasloužil, aniž by tím slib okamžitě neporušila. A přesto byl účinek jejího řevu velmi uspokojivý.

Mat se s výkřikem otřásl, pustil látku a oběma rukama si sevřel hlavu. Oči měl vyvalené. „Prokletý kostky,“ zafňukal, nebo něco podobného. Elain náhle došlo, že by mohl být velmi dobrým zdrojem jadrných výrazů. Stájníci a jim podobní si zřejmě vždy oškrábali jazyk dočista ve chvíli, kdy se objevila v dohledu. Samozřejmě si slíbila, že ho zcivilizuje, že zařídí, aby byl Randovi užitečný, ale jeho výrazivo do toho plést nemusela. Vlastně si uvědomila, že je toho hodně, co neslíbila, že udělá. Až jí to ozřejmí, Nyneivu to značně uklidní.

Po delší době promluvil Mat dutým hlasem. „Děkuju, Nyneivo.“ Ztěžka polkl. „Chvilku jsem si myslel, že vy dvě musíte být někdo jinej v převleku. Jelikož jsem zřejmě pořád ještě naživu, tak bychom se mohli postarat i o ten zbytek. Nějak si vzpomínám, jak Birgitte povídala cosi o tom, že vám mám něco najít. Co?“

„To nenajdeš,“ řekla mu Nyneiva rázně. No, možná spíš hlasitě než rázně, Elain však nenapadlo ji za to seřvat. Mat si to všechno zasloužil. „Ty nás doprovodíš a my to najdem.“

„Už couváš, Nyneivo?“ Nějak se mu podařilo hodně opovržlivě ušklíbnout, což vypadalo zvlášť ohavně díky jeho očím. „Právě jste mi doslibovaly, že uděláte, co řeknu. Jestli chcete mít zkrocenýho ta’veren na vodítku, tak si jděte říct Randovi nebo Perrinovi a uvidíte, co vám odpověděj.“

„My ti nic takovýho neslíbily, Matrime Cauthone,“ vyštěkla Nyneiva a vyletěla na špičky. „Nic takovýho jsem neslíbila!“ Vypadala, že po něm skočí zas. Dokonce i cop měla zježený.

Elain se ovládala lépe. Když do něj budou třískat, nikam se nedostanou. „Poslechneme si tvé rady a přijmeme je, pokud budou rozumné, pane... Mate,“ vynadala mu mírně. Přece nemohl skutečně věřit, že slíbily... Ale když se na něj podívala, viděla, že věří. Ach Světlo! Nyneiva měla pravdu. On bude dělat potíže.

Ovládla se. Znovu usměrnila, zvedla jeho kabát ze židle a pověsila ho na kolíček na stěně, aby se mohla posadit, s rovnými zády, a pečlivě si upravila suknice. Dodržet sliby dané panu Cauthonovi – Matovi – a sobě bude těžké, ale nic, co řekne nebo udělá, se jí nemohlo dotknout. Nyneiva si prohlédla jediné další místo, kam se dalo sednout, nízkou, ze dřeva vyřezávanou podnožku, a zůstala stát. Jednu ruku zvedla k copu, pak zkřížila ruce na prsou. Hrozivě podupávala.

„Atha’an Miere to nazývají Větrná mísa, pane... Mate. Je to ter’angrial...“

Nakonec jeho nevolností prozářilo slabé vzrušení. „Tak to bude něco,“ zamumlal. „Hledat v Rahadu.“ Potřásl hlavou a škubl sebou. „Něco vám povím. Žádná z vás nestrčí na druhej břeh řeky nos, pokud nebude na dosah tak pět mejch Rudejch paží. Vlastně nevystrčíte nos z paláce. Řekla vám Birgitte o tý zprávě, co jsem měl nacpanou v kapse kabátu? Určitě jsem jí to povídal. A pak je tu Carridin a jeho temný druzi. Nevykládejte mi, že nemá něco za lubem.“

„Každé sestře, která podporuje Egwain jako amyrlin, hrozí nebezpečí z Věže.“ Osobní stráž všude? Světlo! Nyneivě v očích zazářilo nebezpečné světlo a začala dupat rychleji. „Nemůžeme se schovávat, pa... Mate, a nebudeme. O Jaichima Carridina bude postaráno ve vhodnou dobu.“ Neslíbily, že mu povědí všecko, a nemohly dovolit, aby se rozptyloval. „Teď jsou na řadě důležitější věci.“

„Ve vhodnou dobu?“ začal a nevěřícně zesílil hlas, ale Nyneiva ho uťala.

„Tak pět?“ vyjela kysele. „To je směš –“ Zavřela oči a promluvila mírněji. Maličko mírněji. „Chci říct, to není rozumný. Elain a já, Birgitte a Aviendha. Tolik vojáků nemáš. A stejně, my potřebujem jen tebe.“ To poslední jako by z ní tahali párem volů. Příliš se to podobalo doznání.

„Birgitte a Aviendha pečovatele nepotřebují,“ pravil nepřítomně. „Tahle Větrná mísa je asi důležitější než Carridin, ale... Nepřipadá mi to správný, nechat temnýho druha volně pobíhat.“

Nyneiva začala fialovět ve tváři. Elain se ve stojacím zrcadle ubezpečila, že vypadá vyrovnaně. Alespoň navenek. Ten muž byl ohavný! Pečovatele? Nebyla si jistá, co by bylo horší, jestli to, že by tu ledabylou urážku vypustil schválně, nebo že by to udělal, aniž by si to uvědomil. Znovu se podívala do zrcadla a trochu sklonila bradu. Pečovatele! Byla ztělesněním vyrovnanosti.

Mat si je prohlížel svýma krhavýma očima, ale zřejmě nic neviděl. „Víc vám toho Birgitte neřekla?“ zeptal se a Nyneiva odsekla: „To docela stačilo, řekla bych, i na tebe.“ Kupodivu se zatvářil překvapeně a docela potěšeně.

Nyneiva sebou cukla a pak zase zkřížila ruce na prsou. „Jelikož nejsi ve stavu teď s náma někam chodit – nemrač se na mě, Mate Cauthone, to není snižování, je to čistá pravda! – můžeš se dopoledne přestěhovat do paláce. A ať tě ani nenapadne, že bychom ti mohly pomáhat nosit věci. Neslíbila jsem, že budu dělat soumara.“

„U Tulačky je to dost dobrý,“ začal rozzlobeně, ale pak se zarazil a zatvářil se užasle. A zděšeně, usoudila Elain. To by ho mělo odnaučit vrčet, když má hlavu jako meloun. Aspoň takhle se cítila ona, když tenkrát přebrala. Samozřejmě on se o tom nedozví. Muži pořád strkají pazoury do ohně a myslí si, že tentokrát je nepopálí, aspoň to vždycky tvrdila Lini.

„Těžko můžeš čekat, že tu mísu najdem na první pokus,“ pokračovala Nyneiva, „ta’veren či ne. Vyrazit každý den bude mnohem jednodušší, když nebudeš muset chodit přes celý náměstí.“ Vlastně myslela, když na něj nebudou muset každé ráno čekat. Podle ní nebyla opilost důvodem, proč by se měl povalovat v posteli do poledne, to rozhodně nikoliv.

„Kromě toho,“ dodala Elain, „tak nás aspoň můžeš hlídat.“ Nyneiva skoro zasténala. Copak nevidí, že je třeba ho nalákat? Nebylo to, jako by mu skutečně slíbila, že mu dovolí, aby na ně dohlížel.

Mat zřejmě ji ani Nyneivu neslyšel. Ztrhaný pohled upíral někam do prázdna. „Proč musely zatraceně přestat zrovna teď?“ zaúpěl tak tiše, že ho skoro neslyšela. Co, pod Světlem, tím myslel?

„Pokoje jsou hodny i krále, pa... Mate. Sama Tylin je vybírala, jsou hned vedle jejích. Osobně se toho ujala. Mate, nechtěl bys, abychom urazily královnu, že ne?“

Jeden pohled na jeho tvář a Elain spěšně usměrněním otevřela okno a vylila z něj vodu z umyvadla. Jestli někdy viděla muže, který začne každou chvíli zvracet, tak na ni právě teď zíral zarudlýma očima.

„Nechápu, proč kvůli tomu tolik naděláš,“ prohlásila. Vlastně spíš nadělala ona. Některé služebné mu nejspíš dovolí, aby je poplácal, ona však pochybovala, že v paláci jich bude nějak moc, pokud nějaká. Ani nebude moci celé noci pít a hrát. Tylin rozhodně nepřipustí špatný příklad pro Beslana. „Všichni musíme přinášet oběti.“ Tady se s námahou zarazila a neřekla mu, že ta jeho je malá a jedině správná, jejich obrovská a nespravedlivá, ať už Aviendha tvrdí cokoliv. Nyneiva rozhodně láteřila kvůli jakékoliv oběti.

Mat znovu složil hlavu do dlaní a vydával přidušené chrčení, přičemž se mu ramena otřásala. On se smál! Elain potěžkala umyvadlo na prameni vzduchu a napadlo ji, že ho s ním praští. Když však znovu zvedl hlavu, vypadal z nějakého důvodu rozhořčeně. „Oběti?“ zaprskal. „Kdybych vás požádal o to samý, tak byste každýmu v dohledu daly za uši a strhly mi střechu na hlavu!“ Mohl být ještě opilý?

Rozhodla se, že si jeho hrozného mračení nebude všímat. „Když už mluvíme o tvé hlavě, jestli chceš léčení, Nyneiva ti určitě poslouží.“ Jestli byla někdy dost rozzlobená, aby mohla usměrňovat, tak to bylo teď.

Nyneiva sebou škubla a loupla po Elain okem. „Samozřejmě,“ pospíšila si dodat, „pokud to chceš.“ Barva v jejích tvářích Elain potvrdila všechna její dnešní podezření.

Mat, vděčný jako vždy, ohrnul nos. „Na mou hlavu klidně zapomeň. Zvládnu to docela dobře bez Aes Sedai.“ A pak, jen aby věci ještě víc zamotal, tím si byla jistá, dodal váhavě: „Ale děkuju za optání.“ Skoro jako by to myslel vážně!

Elain se podařilo necivět s otevřenou pusou. Její znalosti o mužích se omezovaly na Randa a na to, co jí řekly Lini a máti. Bude Rand stejně matoucí jako Mat Cauthon?

Ještě před odchodem si vzpomněla na poslední věc, nechat si potvrdit, že se okamžitě přestěhuje do paláce. Když jednou dal slovo, tak ho dodržel, jak potvrdila Nyneiva, jakkoliv váhavě, když se mu však nechá skulinka, najde si sto způsobů, jak jí proklouznout. To zdůrazňovala až příliš dychtivě. Svůj slib dal s bezútěšným, zachmuřeným úšklebkem. Nebo to možná bylo těma jeho očima. Když mu položila umyvadlo k nohám, zatvářil se skutečně vděčně. Nebude s ním soucítit. Nebude.

Když byly na chodbě a dveře do Matova pokoje byly zavřené, Nyneiva zahrozila pěstí do stropu. „Ten chlap by dokázal rozčílit i kámen! Jsem ráda, že ho bolí hlava! Slyšíš mě? Ráda! On bude dělat potíže. Bude."

„Vy dvě mu naděláte víc potíží, než by kdy dokázal sám.“ Mluvčí k nim mířila po chodbě, měla prošedivělé vlasy, výraznou tvář a velitelský hlas. Také se mračila, skoro zlobně. Přes svatební nůž mezi prsy byla na Ebúdarku příliš světlá. „Když mi to Caira řekla, nemohla jsem tomu uvěřit. Pochybuji, že jsem kdy viděla tolik hlouposti natažené jen do dvojích šatů.“

Elain si ženu prohlédla od hlavy k patě. Dokonce ani novicka nebyla zvyklá, aby ji někdo oslovoval tímhle tónem. „A kdopak jsi ty, dobrá ženo?“

„Jsem Setalle Ananová a vlastním tenhle hostinec, dítě,“ zněla odpověď a s tím žena otevřela dveře na druhé straně chodby, popadla je za ruce a nacpala je do místnosti tak rychle, až měla Elain dojem, že se ani nedotýká podlahy.

„Zřejmě došlo k nějakému nedorozumění, panímámo Ananová,“ pronesla chladně, když je žena pustila a zavřela dveře.

Nyneiva neměla náladu na zdvořilosti. Zvedla ruku tak, aby byl jasně vidět prsten s Velkým hadem, a rozhořčeně vyjela: „Tak teď se podívej, ty –“

„Moc hezký,“ prohlásila žena a do obou strčila tak tvrdě, že se vzápětí ocitly vsedě bok po boku na posteli. Elain nevěřícně vykulila oči. Tahle Ananovic ženština se jim postavila se zachmuřeným výrazem a rukama v bok, vypadala jako matka, která hodlá pokárat své dcery. „Vytahovat se s tím jenom ukazuje, jak jsi pitomá. Ten mladý muž by vás houpal na koleni – nedivila bych se, kdyby každou na jednom, jen kdybyste ho nechaly – vzal by si pár hubiček a to, co byste mu byly ochotné dát, ale nikdy by vám neublížil. Vy mu ale ublížit můžete, jestli budete pokračovat v tomhle.“

Ublížit mu? Ta ženská si myslí, že jsou – ona si myslela, že houpal – myslela si – Elain nevěděla, jestli se má smát nebo plakat, nicméně se postavila a urovnala si sukně. „Jak jsem řekla, panímámo Ananová, to je nedorozumění.“ Jak mluvila, její hlas byl stále milejší, zmatek ustoupil klidu. „Jsem Elain z Trakandů, dědička Andoru a Aes Sedai ze zeleného adžah. Nevím, co si myslíš –“ Málem začala šilhat, když jí panímáma Ananová strčila prst pod nos.

„Elain, jestli se tak jmenuješ, jediný, co mi brání, abych tě neodtáhla dolů do kuchyně a neumyla ti pusu, tobě i té druhé pitomé huse tady, je možnost, že skutečně můžete trochu usměrňovat. Nebo jste vážně tak hloupé, abyste ty prsteny nosily, když nedokážete ani to? Varuju vás, pro sestry v Tarasinským paláci to nebude znamenat žádnej rozdíl. Víte o nich? Pokud ano, upřímně, tak nejste blbé, jste prostě padlé na hlavu.“

Elain se s každým slovem vztekala víc a víc. Hloupá husa? Padlá na hlavu? To snášet nebude, zvláště ne poté, co se musela plazit před Matem Cauthonem! Houpat? Navenek se tvářila klidně, ne však Nyneiva.

Ta se zlostně mračila, a když vyskočila, zahalila ji záře saidaru. Panímámu Ananovou obalily od ramen po kotníky prameny vzduchu a přitiskly jí k nohám sukně a spodničky, jen tak tak, že ji to nepřevrhlo. „Já jsem náhodou jedna z těch sester v paláci. Nyneiva z al’Mearů ze žlutýho adžah, abych byla přesná. A teď, chceš, abych do kuchyně dovedla já tebe? Vím něco o tom, jak vyplachovat pusu.“ Elain couvla před nataženou rukou hostinské.

Ta žena musela cítit tlak pramenů, dokonce i hlupák by poznal, co ty neviditelné prameny musely být, ona však ani nemrkla! Jen přimhouřila oči se zelenými flíčky. „Takže aspoň jedna z vás dokáže usměrňovat,“ pronesla klidně. „Měla bych ti dovolit, abys mě odtáhla dolů, dítě. Ať už mi uděláš cokoli, do poledne budete v rukou opravdických Aes Sedai. Na to si vsadím.“

„Copak tys mě neslyšela?“ dožadovala se Nyneiva. „Já –!“

Ta Ananová se ani neodmlčela. „Nejenže strávíte příští rok natahováním moldánků, ale budete brečet před každým, komu jste namluvily, že jste Aes Sedai. Buďte si jistý, že vás k tomu donutí. Játra se vám promění ve vodu. Měla bych vás nechat vrávorat svou cestou nebo, hned jak mě pustíte, zaběhnout do paláce. Jedinej důvod, proč to neudělám, je ten, že ony by z urozenýho pána Mata udělaly skoro stejnej odstrašující případ jako z vás, kdyby tušily, že vám pomáhal, a jak jsem říkala, jeho mám ráda.“

„Povídám ti –“ Nyneiva to zkusila znovu, ale hostinská jí pořád nedala šanci něco povědět. Svázaná jako ranec, ta žena byla jako balvan valící se z kopce. Byla jako padající kamenná lavina, rozmačkala všechno, co se jí postavilo do cesty.

„Snažit se udržet lež nepomůže, Nyneivo. Vypadáš na, no, jedenadvacet, plus minus rok, takže bys mohla být tak o deset let starší, jestli jsi už dosáhla zpomalení. Dokonce bys mohla i čtyři pět let nosit šátek. Až na jednu věc.“ Otočila hlavu, jedinou část těla, s níž mohla hýbat, k Elain. „Ty, dítě, nejsi ani dost stará, abys začala zpomalovat, a žádná ženská mladá jako ty ještě nikdy šátek nenosila. V celých dějinách Věže ne. Pokud jsi někdy byla ve Věži, tak se vsadím, žes nosila bílou a kvičela pokaždý, když se na tebe správkyně novicek podívala. Ukecalas nějakýho zlatníka, aby ti udělal ten prsten – nějakej skutečnej trouba se vždycky najde, jak jsem slyšela – nebo ho pro tebe možná Nyneiva ukradla, pokud má na ten svůj právo. Tak nebo tak, jelikož ty sestra bejt nemůžeš, není ani ona. Žádná Aes Sedai by nikdy necestovala s podvodnicí.“

Elain se zamračila a nevšimla si ani, že si hryže ret. Zpomalit. Zpomalení. Odkud hostinská z Ebú Daru zná tyhle výrazy? Možná Setalle Ananová byla jako dívka ve Věži, ačkoliv tam určitě nezůstala dlouho, poněvadž očividně nemohla usměrňovat. Elain by byla poznala, kdyby měla schopnost i tak malou, jako měla její matka, a Morgasa Trakandovna byla tak slabá, že nebýt dědičkou, byly by ji poslaly pryč za pár týdnů.

„Pusť ji, Nyneivo,“ řekla s úsměvem. Skutečně teď byla té ženě nakloněná. Muselo být hrozné cestovat až do Tar Valonu, jen aby ji vyhodily. Neexistoval důvod, proč by jim ta žena musela věřit – něco se při tom pohnulo, ale ona nepoznala co – vůbec žádný důvod, ale jestli se vydala do Tar Valonu, možná by přešla i náměstí Mol Hara. Merilille nebo jiná sestra by jí mohly narovnat páteř.

„Pustit ji?“ vyjekla Nyneiva. „Elain?“

„Pusť ji. Panínámo Ananová, vidím, že existuje jen jeden způsob, jak tě přesvědčit –“

„Amyrlin a tři přísedící by mne nedokázaly přesvědčit, dítě.“ Světlo, nechala někdy někoho dokončit větu? „Takže já nemám čas na další hrátky. Můžu vám dvěma pomoct. Nebo aspoň znám někoho, kdo může, ženy, které berou zatoulance. Můžete poděkovat urozenýmu pánu Matovi, že jsem ochotná vás za nima vzít, ale musím vědět jedno. Byly jste někdy ve Věži, nebo jste divoženky? Jestli jste tam byly, vyhodily vás, nebo jste utekly? Pravdu. S každou zacházejí jinak.“

Elain pokrčila rameny. Dokázaly, proč sem přišly. Hodlala přestat plýtvat časem a pokračovat v tom, co bylo třeba udělat dál. „Když se nechceš nechat přesvědčit, tak se nedá nic dělat. Nyneivo? Už jsme měly být pryč.“

Prameny kolem hostinské zmizely a záře kolem Nyneivy taky, ale Nyneiva tam stála a ustaraně, s nadějí na tu ženu civěla. Olízla si rty. „Ty znáš ženy, co nám můžou pomoct?“

„Nyneivo?“ promluvila Elain. „My žádnou pomoc nepotřebujeme. My jsme Aes Sedai, pamatuješ?“

Panímáma Ananová po ní vrhla trpký pohled, zatřásla sukněmi, aby si je narovnala, a sklonila se, aby si uhladila odhalené spodničky. Skutečnou pozornost věnovala Nyneivě. Elain se ještě nikdy v životě necítila tak vydělená ze společnosti. „Znám pár žen, co nedokázaly udělat zkoušku na přijatou nebo na šátek. Musí jich tady být tak padesát dohromady, i když se ten počet mění. Mohly by vám pomoct najít živobytí, abyste nemusely riskovat, že vás opravdická sestra přinutí si přát, aby vás jenom stáhla z kůže, a tím to skončilo. Tak mi nelžete. Byly jste někdy ve Věži? Pokud jste utekly, měly byste se vrátit. Věži se podařilo najít většinu uprchlic dokonce i za stoleté války, takže si nemyslete, že je tahle malá nesnáz zastaví. Vlastně vám radím, abyste přešly náměstí a vydaly se sestrám na milost. Bude to jen malá milost, jak se obávám, ale věřte mi, bude to víc, než najdete, jestli vás zpátky přivlečou. Pak vás dokonce ani nenapadne opustit bez povolení Věžový pozemek."

Nyneiva se zhluboka nadechla. „Řekly nám, abychom Věž opustily, panímámo Ananová. To odpřisáhnu, komu si řekneš.“

Elain na ni šokované hleděla. „Nyneivo, co to vykládáš? Panímámo Ananová, my jsme Aes Sedai.“

Ta Ananovic ženská se zasmála. „Dítě, nech mě promluvit s Nyneivou, ta alespoň vypadá dost stará, aby měla rozum. Tohle řekni kruhu a ony to nevezmou dobře. Bude jim jedno, jestli umíš usměrňovat. Ony to taky dokážou, a naplácají ti na zadek nebo tě vyhodí na ulici, jestli budeš dělat blbou.“

„Co je to ten kruh?“ chtěla vědět Elain. „My jsme Aes Sedai. Pojď s námi do Tarasinského paláce a uvidíš.“

„Já ji zvládnu.“ Nyneiva měla tu drzost říci tohle, a přitom se na Elain mračila a šklebila, jako by se zbláznila ona.

Ta Ananovic ženská jenom kývla. „Dobrá. Nyní si stáhněte ty prsteny a někam je skovejte. Kruh takový předstírání nepovoluje. Nechají je roztavit, abyste měly něco do začátku. I když podle vašich šatů nejste na mizině. Jestli jste je ukradly, tak to Reanne neříkejte. Jedno z prvních pravidel, co se budete muset naučit, je, že se nekrade, ani když umíráte hlady. Nechtějí přitahovat pozornost.“

Elain zaťala ruku v pěst a dala si ji za záda. A dívala se, jak si Nyneiva pokorně stahuje prsten a strká ho do kapsáře. Nyneiva, která ječela pokaždé, když Merilille nebo Adeleas nebo kterákoliv z nich zapomněla, že je hotová sestra!

„Věř mi, Elain,“ řekla Nyneiva.

Což by pro Elain bylo mnohem snazší, kdyby měla potuchy, co má ta osoba za lubem. Nicméně jí věřila. Většinou. „Malá oběť,“ zamumlala. Aes Sedai chodily bez prstenů, bylo-li to nutné, a ona také, ale teď byl její právem. Sundat si ten zlatý kroužek ji skoro bolelo.

„Promluv si se svou přítelkyní, dítě,“ vybídla ta Ananovic ženská Nyneivu netrpělivě. „Reanne Corlyová by nesnesla takový protivný mrzoutění, a jestli kvůli vám proplýtvám celý dopoledne pro nic za nic... Tak pojďte, pojďte. Máte štěstí, že mám urozenýho pána Mata ráda.“

Elain udržela chladnou vyrovnanost jen tak tak. Protivné mrzoutění? Protivné mrzoutění? Až bude mít příležitost, tak Nyneivu kopne tam, kde to bolí!