Koruna z mečů

1 Veliké chasaline

Kolo času se otáčí a věky přicházejí a odcházejí, zanechávajíce za sebou vzpomínky, ze kterých se stávají pověsti. Pověsti vyblednou do mýtů a dokonce i ty mýty jsou dávno zapomenuty, když věk, který je zrodil, znovu přijde. V jednom věku, nazývaném některými třetím, věkem, který teprve přijde, věkem dávno minulým, se ve velkém lese zvaném Brémský zvedl vítr. Ten vítr nebyl začátek. Otáčení kola času nemá začátky ani konce. Byl to však nějaký začátek.

Na sever a východ ten vítr vál, když spalující slunce stoupalo po bezmračné obloze, na sever a východ mezi uschlými stromy s hnědým listím a holými větvemi, skrz roztroušené malé vísky, kde se vzduch mihotal horkem. Vítr nepřinášel úlevu, ani náznak deště, natož sněhu. Na sever a východ vál, kolem starobylého oblouku z jemně opracovaného kamene, o němž někteří tvrdili, že to bývala brána velikého města, a jiní zas, že památník nějaké dávno zapomenuté bitvy. Na mohutných kamenech zůstaly jenom ošlehané, nečitelné pozůstatky nápisů, němě vypovídající o ztracené slávě bájné Coremandy. Na dohled oblouku se po Tarvalonské silnici ploužilo jen pár vozů a lidé, jdoucí pěšky, si stínili oči před prachem, který zvedala kopyta koní, kola povozů a vítr. Většinou ani neměli ponětí, kam vlastně jdou, jenom že svět zřejmě metá kozelce a veškerý pořádek končí, pokud už nebyl pryč. Některé hnal dál strach, jiné přitahovalo něco, co tak docela neviděli a čemu nerozuměli, a většina z nich se taky bála.

Vítr letěl dál, přes šedozelenou řeku Erinin, popohnal lodě, které stále ještě obchodovaly mezi jihem a severem, protože dokonce i v těchto časech se muselo obchodovat, ačkoliv si nikdo nemohl být jistý, kde je bezpečné obchodovat. Na východ od Erinin začínaly hvozdy řídnout a nakonec ustoupily před zvlněnými pahorky pokrytými hnědou trávou, na troud vyschlou, řídce porostlou malými hájky stromů. Na vrcholku jednoho z těch kopců stál kruh vozů, mnohá plachta byla ohořelá či úplně shořela na železných obručích. Na narychlo vyrobené žerdi, odseknuté z uschlého stromku a přivázané k holé obruči na voze, aby byla výš, vlála karmínová vlajka s černobílým kotoučem uprostřed. Praporec Světla, tak ho někteří nazývali, či al’Thorův praporec. Ostatní pro něj měli temnější jména a chvěli se, když je šeptem vyslovovali. Vítr za prapor zatahal a rychle přeletěl dál, jako by byl rád, že je pryč.

Perrin Aybara seděl na zemi, širokými zády se opíral o kolo vozu a přál si, aby vítr vydržel. Na okamžik se ochladilo. A jižní vítr mu z chřípí vyčistil pach smrti, pach, jenž mu připomínal, kde by měl být, poslední místo, kde by chtěl být. Mnohem lepší to bylo tady, v kruhu vozů, zády k severu, kde na to mohl alespoň na chvíli zapomenout. Zbývající vozy včera vytáhli na kopec, odpoledne, když muži sebrali sílu udělat víc než děkovat Světlu za to, že ještě dýchají. Teď opět vyšlo slunce a s ním přišlo horko.

Perrin se podrážděně poškrábal v krátkém kudrnatém vousu. Čím víc se potil, tím víc ho vousy svědily. Po tvářích každého, koho viděl, kromě Aielů, se řinul pot a voda teď byla skoro míli daleko na sever. Ale stejně tak hrůza a zápach. Většina to považovala za dobrý obchod. Měl by jít konat svou povinnost, ale pocit viny ho nedokázal zvednout. Dneska byly veliké chasaline a doma ve Dvouříčí by celý den slavili a celou noc tancovali. Den vzpomínek, kdy si měli lidé připomenout vše dobré v životě, a každý, kdo by si postěžoval, mohl skončit s kbelíkem vody na hlavě, aby se smyla smůla. Tohle rozhodně nikoho nepotěšilo, když bylo počasí, jaké být mělo, avšak teď by bylo vědro vody radostí. Na člověka, který měl tolik štěstí, že byl naživu, mu připadalo pozoruhodně těžké přijít na nějaké dobré myšlenky. Včera o sobě zjistil pár věcí. Nebo to možná bylo dnes ráno poté, co bylo vše dokonáno. Pořád ještě cítil pár vlků, hrstku těch, kteří přežili a nyní byli na cestě někam jinam, daleko odsud, daleko od lidí. V táboře se o vlcích stále mluvilo, velice znepokojeně se spekulovalo, odkud se objevili a proč. Několik lidí věřilo, že je povolal Rand. Většina si myslela, že Aes Sedai. Aes Sedai neřekly, co si myslí. Vlci mu nedávali nic za vinu – co se stalo, stalo se – jenže on v sobě neměl jejich odevzdanost osudu. Přišli, protože je zavolal. Ramena, dost široká, aby díky nim vypadal menší, než ve skutečnosti byl, měl svěšená pod tíhou zodpovědnosti. Občas zaslechl další vlky, ty, kteří nepřišli a teď říkali opovržlivě těm, kteří přišli: „Tohle vzejde z toho, když se zamícháš s dvounožci. Nic jiného se nedá čekat.“

Dalo mu námahu udržet si svoje myšlenky pro sebe. Chtěl výt, že ti opovržliví mají pravdu. Chtěl být doma, ve Dvouříčí. Naděje byla malá, možná se už domů nikdy nevrátí. Chtěl být se svou ženou, kdekoliv, a aby všechno bylo jako předtím. Naděje na to nevypadala o moc lépe, spíš hůř. Mnohem víc než stesk po domově, mnohem víc než vlci ho uvnitř užíraly starosti o Faile, jako fretka snažící se mu prohrabat do žaludku. Skutečně se tvářila, že je ráda, když ho viděla opouštět Cairhien. Co si s ní jenom počne? Nenapadala ho slova, jimiž by popsal, jak moc svou manželku miluje a potřebuje ji, jenomže ona žárlila tam, kde neměla důvod, byla ublížená, když jí nic neudělal, a zlobila se, když nechápal proč. Musí něco udělat, ale co? Odpověď mu unikala. Opatrné myšlení, nic víc neměl, kdežto Faile byla jako rtuť.

„Aielové by je měli trochu oblíct,“ zamumlal Aram dost přísně a mračil se do země. Dřepěl opodál a trpělivě držel otěže dlouhonohého šimla. Málokdy se od Perrina vzdaloval. Meč, upevněný na zádech, se srážel s cikánským kabátem se zelenými pruhy, který měl v horku rozepnutý. Stočený šátek kolem hlavy bránil, aby mu pot stékal do očí. Kdysi si o něm Perrin myslel, že je na muže téměř příliš pohledný. Teď se však na něm usadila pustá temnota a často se mračil. „Nesluší se to, urozený pane Perrine.“

Perrin váhavě zahnal myšlenky na Faile. Časem to rozlouskne. Musí. Nějak. „To je jejich způsob, Arame.“

Aram se zašklebil, jako by si chtěl odplivnout. „No, není to slušný. Asi je to udržuje v klidu – nikdo by takhle daleko neutekl ani nedělal potíže – ale není to slušný.“

Všude byli samozřejmě Aielové. Vysocí povznesení muži v šedozelenohnědém odění a jediná výrazně barevná věc, kterou nosili, byl pruh červené látky kolem spánků, s černobílým kotoučem na čele. Siswai’aman, tak si říkali. Občas mu to slovo cosi připomnělo, jako by ho měl znát. Zeptal se jednoho z Aielů a ten se na něj podíval, jako by blábolil nesmysly. Avšak oni si nevšímali ani těch pruhů červené látky. Žádná Děva oštěpu šarlatovou čelenku nenosila. Ať byla bělovlasá nebo vypadala, jako by právě odrostla matčiným sukním, každá Děva se kolem plížila a vrhala na siswai’aman vyzývavé pohledy, jež nějak vypadaly samolibě, kdežto muži jejich pohledy opětovali klidně a byli cítit téměř hladem, podle pachu všech to byla otázka žárlivosti, ačkoliv kvůli čemu na sebe žárlili, to si Perrin neuměl představit. Ať to bylo cokoliv, nebylo to nic nového a oni se kvůli tomu zřejmě nehodlali začít hned prát. Mezi vozy bylo i pár moudrých, v bachratých sukních a bílých jupkách, s tmavými loktušemi navzdory horku a třpytivými náramky a náhrdelníky ze zlata a slonoviny, vyrovnávajícími jejich jinak prostý oděv. Některé z nich chování Děv a siswai’aman bavilo, jiné zase rozčilovalo. Všichni – moudré, Děvy i siswai’aman – si nevšímali Shaidů tak, jak by Perrin ignoroval stoličku či houni.

Aielové včera zajali asi dvě stě Shaidů, muže i Děvy – vzhledem k tomu, kolik jich tu bylo, to nebylo nic moc – a ti se volně pohybovali po táboře. Perrin by se cítil mnohem lépe, kdyby byli pod stráží. A v šatech. Místo toho nosili vodu a běhali s posílkami, nazí jako v den, kdy se narodili. K ostatním Aielům se chovali pokorně jako myšky. Každému jinému se dostalo pyšného vzdorovitého pohledu, že si jich dotyčný vůbec všiml. Perrin nebyl jediný, kdo se jich snažil nevšímat, a Aram nebyl jediný, kdo bručel. Hodně dvouříčských mužů v táboře dělalo jedno nebo druhé nebo obojí. Hodně Cairhieňanů málem ranila mrtvice, kdykoliv některého Shaida spatřili. Mayenerové jenom vrtěli hlavami, jako by to celé byl vtip. A vyvalovali oči na ženské. Měli stejně málo studu jako Aielové, tihle Mayenerové.

„Gaul mi to vysvětlil, Arame. Víš přece, co je to gai’šain, viď? Víš o ji’e’toh, jak musejí sloužit rok a den a to všechno?“ Druhý muž kývl, což bylo dobře. Perrin toho sám moc nevěděl. Když mu Gaul vysvětloval aielské způsoby, obvykle z toho byl ještě zmatenější. Gaul si vždycky myslel, že všechno je nad slunce jasné. „No, gai’šainové nesmějí nosit nic, co může nosit algai’d’siswai – to znamená ‚bojovník s oštěpy‘,“ dodal, když se Aram tázavě zamračil. Náhle si uvědomil, že se upřeně dívá na jednoho ze Shaidů, klusajícího zhruba jejich směrem. Byla to vysoká mladá žena, zlatovlasá a hezká i přes dlouhou tenkou jizvu na tváři a další jizvy jinde. Byla velmi hezká a velmi nahá. Drsně si odkašlala a odtrhl zrak. Cítil, jak rudne. „No, proto jsou... na tom takhle. Gai’šainové nosí bílý šaty a tady žádný nemají. Je to prostě jejich způsob.“ Světlo spal Gaula a spal i jeho vysvětlování, pomyslel si. Mohli by je něčím přikrýt!

„Perrine Zlatooký,“ ozval se ženský hlas, „Carahuin se ptá, přeješ-li si vody.“ Aram zrudl a v dřepu se prudce otočil, aby k ní byl zády.

„Ne, děkuju.“ Perrin nemusel vzhlédnout, aby věděl, že je to ta zlatovlasá shaidská žena. Dál upíral zrak do prázdna a hlavně jiným směrem. Aielové měli zvláštní smysl pro humor a Děvy oštěpu – Carahuin byla Děva – ten nejzvláštnější. Rychle si všimli, jak mokřiňané reagují na Shaidy – museli by být slepí, aby jim to ušlo – a náhle posílali gai’šainy k mokřiňanům hlava nehlava, a Aielové se mohli potrhat smíchy ze všech těch ruměnců a koktání a občas i křiku. Perrin si byl jist, že ho Carahuin a její přítelkyně právě pozorují. Tohle bylo aspoň podesáté, kdy některou gai’šainku poslaly, aby se zeptala, jestli nechce vodu nebo náhradní brousek nebo nějakou jinou zatracenou hloupost.

Náhle ho cosi napadlo. Mayenerové tímhle byli obtěžováni zřídka. Hrstka Cairhieňanů se očividně dívala s potěšením, i když ne tak otevřeně jako Mayenerové, a taky někteří ze starších Dvouříčských, kteří by měli mít rozum. Podstatné ale bylo, že pokud Perrin věděl, žádný z nich nedostal druhou falešnou zprávu. Na druhou stranu ti, kteří reagovali nejvíc... Cairhieňany, kteří nejhlasitěji vykřikovali o neslušnosti, a dva tři mladší Dvouříčské, kteří se zakoktávali a červenali tak silně, až se zdálo, že se roztečou, obtěžovali, dokud neuprchli pryč od vozů...

Perrin s námahou vzhlédl gai’šaince do tváře. Do očí. Soustřeď se na její oči, říkal si zoufale. Měla je zelené a velké a vůbec ne pokorné. Byla z ní cítit čistá zuřivost. „Poděkuj za mě Carahuin a vyřiď jí, že mi můžeš namazat náhradní sedlo, jestli jí to nebude vadit. A nemám žádnou čistou košili. Nebude jí vadit, když mi vypereš nějaký prádlo?"

„Nebude jí to vadit,“ odvětila žena sevřeným hlasem, otočila se a odklusala pryč.

Perrin se prudce zadíval jinam, ačkoliv mu její obraz zůstával před očima. Světlo, Aram měl pravdu! Avšak s trochou štěstí by právě mohl zarazit další takové návštěvy. Bude to muset vysvětlit Aramovi a Dvouříčským. Třeba poslechnou i Cairhieňané.

„Co si s nima počnem, urozený pane Perrine?“ Aram, stále odvrácený, už nemluvil o gai’šainech.

„To musí rozhodnout Rand,“ pravil Perrin pomalu a uspokojení se vytrácelo. Možná bylo divné považovat lidi, potulující se kolem bez šatů, za malý problém, ten druhý však byl rozhodně větší. A on se mu vyhýbal stejně důrazně jako tomu, co leželo na severu.

Na druhé straně kruhu vozů seděly na zemi téměř dva tucty žen. Všechny byly dobře oblečené na cestu, mnohé byly v hedvábí, většina měla lehké pláště proti prachu, ale na žádné tváři se neobjevila ani kapka potu. Tři vypadaly dost mladé, že by je předtím, než se oženil s Faile, mohl i požádat o tanec.

Teda kdyby nebyly Aes Sedai, pomyslel si trpce. Kdysi s jednou Aes Sedai tancoval a málem spolkl vlastní jazyk, když si uvědomil, koho že to otočil. A to byla přítelkyně, pokud se to slovo dalo použít u Aes Sedai. Jak nová by Aes Sedai musela být, abych u ni poznal věk? Ostatní vypadaly samozřejmě bezvěce, mohlo jim být dvacet i čtyřicet, věk se měnil mezi dvěma pohledy, nikdy nebyl jistý. Tohle říkaly jejich tváře, ačkoliv některé měly ve vlasech šediny. S Aes Sedai se to prostě nedalo poznat. Nic se u nich nedalo poznat.

„Aspoň tyhle už neznamenají nebezpečí,“ řekl Aram a trhl hlavou směrem ke třem sestrám kousek stranou od ostatních.

Jedna plakala, s tváří na kolenou, druhé dvě roztřeseně hleděly do prázdna, jedna z nich si nepřítomně popotahovala sukni. Včera vypadaly v podstatě stejně. Aspoň už žádná nevřískala. Pokud to Perrin pochopil, čímž si nebyl tak úplně jistý, tak byly nějak utišeny, když se Rand osvobodil. Už nikdy nebudou znovu usměrňovat jedinou sílu. Pro Aes Sedai by nejspíš bylo lepší být mrtvá.

Perrin by čekal, že je budou ostatní Aes Sedai utěšovat, nějak se o ně postarají, ale většina si těch tří vůbec nevšímala, ačkoliv se trochu příliš okatě dívaly kamkoliv jinam, jen ne na ně. A utišené Aes Sedai zase odmítaly uznat ostatní. Aspoň na začátku k nim přistoupilo pár sester, každá sama za sebe, na pohled klidné, avšak ostře páchnoucí odporem a nechutí, za svou námahu však nic nedostaly, ani slovo, ani pohled. Dnes ráno už se k nim žádná nepřiblížila.

Perrin potřásl hlavou. Aes Sedai zřejmě měly spoustu práce s ignorováním toho, co nechtěly přiznat. Například muže v černých kabátcích, stojící nad nimi. Na každou sestru tu byl jeden asha’man, dokonce i pro ty tři, které byly utišeny, a ani nemrkli. Aes Sedai se zase dívaly za ně nebo skrz ně. Jako by neexistovali.

Byla to docela fuška. On nedokázal na asha’many zapomenout a jeho nehlídali. Byli tu muži všech věků, od kluků, co jim ještě teklo mlíko po bradě, po šedovlasé, plešatějící dědky, a nebezpeční nebyli kvůli svým pochmurným černým kabátcům s vysokými límci, ani mečům, jež nosili u pasu. Každý asha’man mohl usměrňovat a nyní nějak bránili v usměrňování Aes Sedai. Muži, kteří vládli jedinou silou, přízraky z nočních můr. Rand to taky dokázal, samozřejmě, jenže to byl Rand a kromě toho Drak Znovuzrozený. Z těchhle chlapíků se Perrinovi ježily vlasy.

Přeživší strážci zajatých Aes Sedai seděli opodál pod další stráží, kterou tvořilo asi třicet ozbrojenců urozeného pána Dobraina v cairhienských zvonových přilbách a stejně tolik mayenerských okřídlených gardistů v červených kyrysech, a všichni se měli na pozoru, jako kdyby hlídali levharty. Za daných okolností to byl odpovídající přístup. Bylo tu víc strážců než Aes Sedai. Hodně zajatkyň bylo zjevně ze zeleného adžah. Strážných bylo víc než strážců, o hodně víc, ale možná ani to nestačilo.

„Světlo dej, aby nám už ta banda nezpůsobila další hoře,“ zamumlal Perrin. Dvakrát během noci se strážci pokusili uprchnout. Tyhle výbuchy však popravdě potlačili spíš asha’mani než Cairhieňané či Mayenerové, a nebyli při tom zrovna mírní. Žádného ze strážců nezabili, ale aspoň tucet měl zpřelámané kosti, a žádné sestře zatím nedovolili je vyléčit.

„Jestli se pán Drak nedokáže rozhodnout,“ podotkl Aram tiše, „možná by to měl udělat někdo jiný. Aby ho ochránil.“

Perrin se na něj podíval koutkem oka. „Jak rozhodnout? Sestry jim pověděly, ať se už o nic nepokoušejí, a oni svý Aes Sedai poslouchají.“ Zlámané kosti nezlámané kosti, jakkoliv byli odzbrojení, s rukama svázanýma za zády, strážci pořád vypadali jako vlčí smečka čekající jenom na rozkaz vedoucího vlka k útoku. Žádný si v klidu neodpočine, dokud jeho Aes Sedai nebude volná, nebo možná dokud nebudou volné všechny sestry. Aes Sedai a strážci, hranice hezky suchého dřeva připraveného vzplanout. Ale dokonce ani strážci a Aes Sedai nebyli pro asha’many vážným soupeřem.

„Nemyslel jsem strážce.“ Aram zaváhal, potom se pošoupl blíž k Perrinovi a ještě ztišil hlas, do drsného šepotu. „Aes Sedai unesly pána Draka. Nemůže jim věřit, už nikdy, ale ani neudělá, co musí. Kdyby umřely dřív, než by se to dozvěděl –“

„O čem to mluvíš?“ Perrin se málem udávil a prudce se narovnal. Nikoliv poprvé ho napadlo, jestli v druhém muži zbyla aspoň špetka z Cikána. „Jsou bezmocný, Arame! Bezmocný ženy!“

„Jsou to Aes Sedai.“ Tmavé oči před Perrinovýma zlatýma neuhnuly. „Nedá se jim věřit a nemůžou se jen tak pustit. Jak dlouho můžeš držet Aes Sedai proti jejich vůli? Dělají to, co dělají, mnohem dýl než asha’mani. Musejí toho vědět víc. Jsou pro pána Draka nebezpečný, i pro tebe, pane Perrine. Viděl jsem, jak se na tebe koukají.“

Na druhém konci vozového kruhu se mezi sebou sestry bavily šeptem, který ani Perrin nezaslechl, a nakláněly se k sobě. Občas se na něj a na Arama některá podívala. Na něj, ne na Arama. Zachytil několik jmen. Nesune Bihara. Erian Boroleos a Katerina Alruddin. Coiren Saeldain, Sarene Nemdahl a Elza Penfell. Janine Pavlara, Beldeine Nyram, Marith Riven. Ty poslední byly mladé sestry, ale ať mladé či bezvěké, pozorovaly ho s tvářemi tak klidnými, až se zdálo, že mají i přes asha’many navrch. Porazit Aes Sedai nebylo snadné. Přinutit je porážku přiznat bylo zhola nemožné.

Perrin otevřel pěsti a položil ruce na kolena, působil klidně, přestože se tak zdaleka necítil. Ony věděly, že je ta’veren, jeden z těch mála lidí, kolem nichž se na čas otáčel sám vzor. Horší bylo, že věděly, že je k Randovi připoután nějakým způsobem, jemuž nikdo nerozuměl, a nejméně ze všeho on a Rand. Nebo Mat. Mat do toho byl zapletený taky, další ta’veren, ačkoliv ani on, ani Perrin nebyli tak silní jako Rand. Kdyby dostaly sebemenší šanci, tyhle ženy by ho – a Mata – strčily do Bílé věže stejně rychle jako Randa, svázané jako kozy před příchodem lva. A ony Randa unesly, chovaly se k němu hrozně. Aram měl pravdu v jedné věci. Nedalo se jim věřit. Ale to, co Aram navrhoval – nebude – nesmí! – schvalovat. Z toho pomyšlení mu nebylo nejlépe.

„Už o tom nechci slyšet,“ zavrčel. Bývalý Cikán otevřel ústa, ale Perrin ho uťal. „Ani slovo, Arame, slyšíš mě? Ani slovíčko!“

„Jak můj pán Perrin velí,“ zamumlal Aram a sklonil hlavu.

Perrin si přál, aby mu viděl do tváře. Necítil z něho strach ani zášť. To na tom bylo nejhorší. Pach hněvu nebyl z Arama cítit, ani když navrhoval vraždu.

Na kola vedlejšího vozu se vyšplhala dvojice dvouříčských mužů, zadívala se přes vůz dolů z kopce k severu. Každému se na pravém boku ježil toulec plný šípů a pořádný nůž s dlouhou čepelí, skoro jako menší meč, měli u levého boku. Perrina sem z domova následovaly dobré tři stovky mužů. Perrin proklínal den, kdy ho první z nich nazval urozeným panem Perrinem, proklínal den, kdy se přestal snažit jim to zarazit. Dokonce i přes mumlání a zvuky obvyklé pro takhle velký tábor neměl problémy oba muže slyšet.

Tod al’Caar, o rok mladší než Perrin, si dlouze vydechl, jako by to, co leželo dole, uviděl poprvé. Perrin skoro cítil, jak hubeňour hýbe pusou. Todova matka ho pustila jenom kvůli cti, že její syn jde s Perrinem Zlatookým. „Slavný vítězství,“ řekl Tod nakonec. „Tak jsme vyhráli. Že jo, Jondyne?“

Prošedivělý Jondyn Barran, pokroucený jako starý dub, byl mezi třemi stovkami bojovníků jedním z nejstarších. Byl nejlepším střelcem v celém Dvouříčí až na pantátu al’Thora a vůbec nejlepším lovcem a byl ve Dvouříčí jedním z nechvalně známých usedlíků. Jondyn nepracoval ani o den víc než musel od chvíle, kdy byl dost starý, aby opustil otcův statek. Lesy a lov byly to jediné, co ho zajímalo, to a přespřílišné pití o svátcích. Teď si odplivl. „Když říkáš, chlapče. A stejně to vyhráli ti zatracení asha’mani. A já říkám, dobře tak. Špatný je, že se neseberou a nejdou někam slavit.“

„Nejsou tak špatní,“ namítal Tod. „Mně by nevadilo stát se jedním z nich.“ To znělo spíš jako chvástám než jako pravda. Taky tím byl cítit. Perrin, aniž se podíval, si byl jist, že si olizuje rty. Todova matka nejspíš ještě před pár lety používala příběhy o mužích, kteří dokážou usměrňovat, aby ho vystrašila. „Chci říct, Rand – teda pán Drak – pořád to zní divně, co? Že Rand al’Thor je Drak Znovuzrozenej a tak?“ Tod se zasmál, jen krátce a nejistě. „No, on může usměrňovat a nevypadá tak – není – totiž...“ Hlasitě polkl. „Kromě toho, co bychom si bez nich počali s těma Aes Sedai?“ Tohle už šeptal. Nyní byl cítit strachem. „Jondyne, co budem dělat? Totiž, Aes Sedai jako zajatci?"

Stařík si znovu odplivl. A nenamáhal se ani ztišit hlas. Jondyn vždycky říkal, co si myslel, bez ohledu na to, kdo ho slyšel, další důvod, proč měl tak špatnou pověst. „Lepší by pro nás bylo, kdyby včera chcíply všechny, chlapče. Než to skončí, ještě za to zaplatíme. Dej na mě, zaplatíme.“

Perrin ho přestal poslouchat, což nebylo snadné s tak dobrým sluchem. Nejdřív Aram a teď Jondyn a Tod, byť ne tak otevřeně. Světlo spal Jondyna! Ne, vedle toho muže možná i Mat vypadal pracovitě, jenže když to on říkal, ostatní si to mysleli. Žádný muž z Dvouříčí by dobrovolně neublížil ženě, ale kdo ještě si přál, aby byly zajaté Aes Sedai mrtvé? A kdo by se mohl pokusit to přání splnit?

Znepokojeně se rozhlížel po kruhu vozů. Pomyšlení, že možná bude muset chránit zajaté Aes Sedai, nebylo příjemné, ale necouval před ním. Neměl Aes Sedai v lásce, to rozhodně ne, a nejméně ze všeho tyhle, ale vyrostl v nevyslovované jistotě, že muž by měl podstoupit i nebezpečí, aby ochránil jakoukoliv ženu, nakolik mu to ona dovolí. Nebylo důležité, jestli ji má rád, dokonce ani to, jestli ji zná. Pravda, Aes Sedai dokázaly spoutat muže do kozelce devíti různými způsoby, když se pro to rozhodly, ale když teď byly odříznuté od jediné síly, byly stejné jako ostatní ženy. Měl potíže se na ně byť jen podívat. Dva tucty Aes Sedai. Dva tucty žen, které možná ani nevěděly, jak se bránit bez jediné síly.

Chvíli si prohlížel asha’manské strážné. Všichni se tvářili ponuře jako sama smrt. Až na ty tři, kteří dohlíželi na utišené ženy. Snažili se tvářit stejně přísně jako ostatní, ale pod tou snahou leželo něco jiného. Možná uspokojení. Kdyby jen byl dost blízko, aby zachytil jejich pach. Každá Aes Sedai byla pro asha’mana hrozbou. Možná byl opak taky pravdou. Možná by je jenom utišili. Z toho mála, co zachytil, znamenalo utišení pro Aes Sedai tolik co zabití, jenom to trvalo pár let, než si mrtvola lehla.

Ať už to bylo jakkoliv, usoudil nakonec váhavě, bude muset nechat asha’many Randovi. Mluvili pouze sami mezi sebou a s vězni a Perrin pochyboval, že by poslechli někoho jiného než Randa. Otázkou bylo, co řekne Rand? A co by mohl Perrin udělat, kdyby řekl něco špatného?

Perrin tento problém odložil a prstem se poškrábal ve vousech. Cairhieňané byli z Aes Sedai příliš nervózní, než aby uvažovali o tom, že by jim ublížili, a Mayenerové zase příliš uctiví, ale stejně na ně bude dávat pozor. Kdo by si pomyslel, že Jondyn zajde tak daleko? Mezi Cairhieňany a Mayenery měl Perrin jistý vliv, ačkoliv by určitě zmizel, kdyby si to promysleli. Vždyť ve skutečnosti byl jen pouhý kovář. Takže zůstávali Aielové. Perrin si povzdechl. Nebyl si jistý, jak velký vliv Rand u Aielů doopravdy má.

Když bylo kolem tolik lidí, bylo těžké zachytit jednotlivé pachy, on si však zvykl poznávat stejně tolik podle pachu, jako podle toho, co mu řekly jeho oči. Siswai’aman, kteří přišli dost blízko, byli cítit klidně, ale pozorně, pach byl nevzrušený a silný. Aes Sedai si na pohled nevšímali. Děvy páchly potlačeným vztekem, a když se podívaly na vězně, pach ještě zesílil. A moudré...

Všechny moudré, které sem přišly z Cairhienu, uměly usměrňovat, ačkoliv žádná neměla bezvěkou tvář. Perrin soudil, že jedinou sílu používají pouze zřídka. Přesto, ať měly hladké líce jako Edarra či vrásčitou tvář jako bělovlasá Sorilea, nosily se se sebevědomím, jímž se snadno vyrovnaly Aes Sedai. Většinou byly půvabné, většina byla vysoká, skoro tak vysoká jako aielští muži, a sester si zdánlivě vůbec nevšímaly.

Sorilea vězně přelétla pohledem, aniž se zastavila, a pokračovala v tichém hovoru s Edarrou a další moudrou, hubenou žlutovlasou ženou, jejíž jméno Perrin neznal. Kdyby tak jen zaslechl, o čem se baví. Prošly kolem a na nevzrušených tvářích se jim nepohnul ani sval, ale jejich pach byla zcela jiná záležitost. Když Sorilea přelétla Aes Sedai pohledem, byla cítit chladně a vzdáleně, zachmuřeně a cílevědomě, a když promluvila k druhým dvěma, jejich pachy se změnily a byly stejné jako ten její.

„Skvělej zatracenej mišmaš,“ zavrčel Perrin.

„Potíže?“ zeptal se Aram a v dřepu se narovnal a pravou rukou hmátl po jílci meče s vlčí hlavou na hlavici, jenž mu trčel nad ramenem. Za velmi krátkou dobu zvládl zacházení s mečem přímo skvěle a nikdy ho neváhal použít.

„Žádný potíže, Arame.“ Nebyla to tak úplně lež. Perrin, vytržený ze zachmuřeného zahloubání, se na ostatní skutečně podíval poprvé. Na všechny dohromady. Nelíbilo se mu, co vidí, a Aes Sedai nebyly to nejhorší.

Cairhieňané a Mayenerové podezíravě pokukovali po Aielech, ovšem Aielové jim jejich podezíravost zas hojnou měrou opláceli, zvláště Cairhieňanům. Vlastně na tom nebylo nic překvapivého. Aielové měli, koneckonců, jistou pověst, že se příliš nepřátelí s nikým, kdo se narodil na téhle straně Páteře světa, a s Cairhieňany zvlášť. Prostou pravdou bylo, že se Aielové a Cairhieňané navzájem nenáviděli, že už to víc ani nebylo možné. Žádná strana své nepřátelství neodložila – v nejlepším případě se dalo říci, že je na volném vodítku – přesto byl Perrin doteď přesvědčený, že ho udrží na uzdě. Kvůli Randovi, když už kvůli ničemu jinému. V táboře se však vznášelo napětí, díky němuž měli všichni nervy napjaté k prasknutí. Rand už byl volný a dočasné spojenectví bylo právě jen dočasné. Aielové při pohledu na Cairhieňany potěžkávali oštěpy a Cairhieňané zas zachmuřeně hmatali po mečích. Stejně tak Mayenerové, kteří s Aiely žádný spor neměli a nikdy s nimi nebojovali, krom v aielské válce, kdy s nimi bojovali všichni, ale kdyby přišlo na boj, nebylo pochyb, na čí stranu se přidají. A dvouříčtí muži nejspíš také.

Ponurá nálada však asi nejvíc ovlivnila asha’many a moudré. Černě odění muži nevěnovali Děvám a siswai’aman větší pozornost než Cairhieňanům, Mayenerům či Dvouříčským, ale moudré sledovali se skoro stejně temnými výrazy jako Aes Sedai. Nejspíš příliš nerozlišovali mezi jednou ženou, která vládla jedinou silou, a druhou. Každá mohla být nepřítel a nebezpečná. Třináct dohromady znamenalo smrtelné nebezpečí, a v táboře nebo opodál bylo přes devadesát moudrých. Asha’manů bylo víc než dvakrát tolik, přesto, kdyby se rozhodly, mohly by moudré napáchat značné škody. Ženy, které uměly usměrňovat, a přesto zřejmě šly za Randem. Zřejmě šly za Randem, nicméně to byly ženy, které uměly usměrňovat.

Moudré se na asha’many dívaly jen o maličko méně chladně než na Aes Sedai. Asha’mani byli muži, kteří mohli usměrňovat, ale šli za Randem. Šli za Randem, ale... Rand byl zvláštní případ. Podle Gaula se v proroctvích o jejich Car’a’carnovi o Randově usměrňování nemluvilo, ale Aielové zjevně předstírali, že tahle nevhodná skutečnost prostě neexistuje. Asha’mani však v těch proroctvích nebyli vůbec. Muselo to být jako zjištění, že po vašem boku bojuje smečka vzteklých lvů. Jak dlouho zůstanou věrní? Možná by bylo lepší odložit je hned teď.

Zvrátil hlavu dozadu, opřel se o kolo vozu, pak zavřel oči a hruď se mu zvedala v tichém, neveselém smíchu. O velikých chasaline mysli na dobré věci. Ať shořím, pomyslel si hořce, měl jsem jít s Randem. Ne, nejlepší bylo vědět a lepší dřív než později. Co ale, ve Světle, bude dělat? Jestli se Aielové a Cairhieňané a Mayenerové na sebe vrhnou, nebo hůř, asha’manové a moudré... Sud plný hadů, a jediný způsob, jak zjistit, kteří z nich jsou zmije, byl strčit dovnitř ruku. Světlo, kéž bych byl doma s Faile a mohl pracovat v kovárně a nikdo by mi zatraceně neříkal urozený pane.

„Tvůj kůň, urozený pane Perrine. Neřekls, jestli chceš Tanečníka nebo Loudu, tak jsem osedlal –“ Pod Perrinovým zlatým pohledem Kenly Maerin couvl za šedého hřebce, jehož vedl.

Perrin ho pohybem ruky uklidnil. Nebyla to Kenlyho chyba. Co se nedalo napravit, muselo se přetrpět. „Jen klid, mládenče. Louda bude v pořádku. Vybrals dobře.“ Velice nerad na Kenlyho mluvil takhle. Kenly, malý a podsaditý, byl jen stěží dost starý na to, aby se mohl oženit či odejít z domova – a rozhodně ne dost starý na tu řiďounkou bradku, kterou si snažil vypěstovat, jak napodoboval Perrina – a přesto v Emondově Roli bojoval s trolloky a včera si vedl dobře. Když ho ale pochválil Perrin zatracený Zlatooký, široce se zazubil.

Perrin vstal, zvedl sekeru, kde ležela pod vozem, mimo dohled, na chvíli zapomenuta, a zasunul si topor do smyčky u pasu. Těžkou půlměsíčnou čepel vyrovnával silný zahnutý hrot. Ta věc byla vyrobena z jednoho jediného důvodu, pro zabíjení. Topor sekery mu až příliš dobře padl do ruky, aby byl klidný. Vzpomene si někdy, jak mu do ruky padlo dobré kovářské kladivo? Byly tu další věci kromě „urozeného pána Perrina", jež už se možná nebudou dát změnit. Jeden přítel mu kdysi řekl, aby si tu sekeru nechal, dokud ji nezačne používat rád. Z toho pomyšlení se, i přes panující vedro, zachvěl.

Vyhoupl se do Tanečníkova sedla, Aram vyskočil na svého bělouše, a seděl na koni s pohledem upřeným na jih, do kruhu vozů. Přinejmenším o polovinu vyšší než nejvyšší Aiel, Loial právě opatrně překročil oj vozu. Při jeho velikosti to vypadalo, že by při neopatrném kroku mohl těžkou oj docela dobře zlomit. Jako obvykle měl ogier v ruce knihu, založenou tlustým prstem, a objemné kapsy dlouhého kabátce mu nadouvalo další čtivo. Dopoledne strávil mezi několika ubohými stromy, o nichž tvrdil, že poskytují stín a klid, ale ať už tam byl jakýkoliv stín, horko na něj taky mělo vliv. Vypadal unaveně, kabátec měl rozepnutý, košili rozvázanou a holínky ohrnuté pod kolena. Nebo to možná bylo víc než jen horko. Těsně za vozy se Loial zastavil a zadíval se na Aes Sedai a asha’many a neklidně zastříhal ušima se štětičkami na koncích. Očima velkýma jako podšálky zalétl k moudrým a znovu pohnul ušima. Ogierové byli na náladu místa citliví.

Když zahlédl Perrina, Loial si to k němu namířil přes tábor. Perrin byl v sedle o dvě tři dlaně nižší než stojící Loial. „Perrine,“ zašeptal Loial, „tohle je všecko špatně. Není to správné a kromě toho je to nebezpečné.“ Totiž na ogiera to bylo šeptem. Znělo to jako bzučení čmeláka velkého jako mastif. Některé Aes Sedai otočily hlavu.

„Nemohl bys mluvit trochu hlasitěji?“ řekl Perrin skoro pro sebe. „Myslím, že to někdo v Andoru neslyšel. V západním Andoru.“

Loial se zatvářil polekaně, pak se zamračil a dlouhé obočí se mu otřelo o tváře. „Já umím šeptat, víš.“ Tentokrát ho nebylo pravděpodobně slyšet dál než na tři kroky. „Co budeme dělat, Perrine? Je špatné držet Aes Sedai proti jejich vůli, špatné a pomýlené. Řekl jsem to předtím a řeknu to zas. A to není zdaleka to nejhorší. Pocit tady... Jedna jiskra, a tohle místo vyletí jako náklad rachejtlí. Ví o tom Rand?“

„To nevím,“ řekl Perrin na obě otázky a ogier po chvíli váhavě kývl.

„Někdo to musí vědět, Perrine. Někdo musí něco udělat.“ Loial se podíval k severu, přes vozy, za Perrina, a Perrin věděl, že už se to dál nedá odkládat.

Neochotně otočil Tanečníka. Radši by si lámal hlavu s Aes Sedai, asha’many a moudrými, dokud by mu nevypadaly všechny vlasy, ale co se muselo udělat, to se udělat muselo. O velikých chasaline mysli jen na dobré věci.