Koruna z mečů

30 První šálek

„Tomu nerozumím,“ namítala Elain. Jí židli nenabídli. Vlastně, když si chtěla sednout, bylo jí stroze řečeno, ať zůstane stát. Upíralo se na ni pět párů očí pěti zachmuřených, odměřených žen. „Chováte se, jako bychom udělaly něco hrozného, když jsme udělaly jenom to, že jsme našly Větrnou mísu!“ Alespoň doufala, že ji brzy najdou. Zpráva, kterou poslal Nalesean, nebyla zrovna jasná. Když Mat odcházel, pokřikoval, že ji našel. Nebo něco podobného, připouštěl Nalesean. Čím déle hovořil, tím víc přeskakoval mezi naprostou jistotou a pochybnostmi. Birgitte zůstala a hlídala Reannin dům. Potila se a nudila. V každém případě se věci pohnuly. Elain napadlo, jak se asi daří Nyneivě. Doufala, že lépe než jí samé. Když odhalila jejich úspěch, tohle rozhodně nečekala.

„Ohrozila jsi tajemství, které uchovávala každá žena, nosící šátek, přes dva tisíce let.“ Merilille seděla vzpřímená, a i když se tvářila vážně, tiskla rty a málem ji ranila mrtvice. „Musela jsi zešílet! Tohle může omluvit jedině šílenství!“

„Jaké tajemství?“ chtěla vědět Elain.

Vandene, sedící vedle Merilille z jedné a její sestra z druhé strany, si podrážděně upravila světle zelené hedvábné sukně a řekla: „Na to bude čas, až budeš správně pozvednuta, dítě. Myslela jsem, že máš rozum.“ Adeleas, v tmavošedém suknu s tmavohnědým lemováním, kývla, zrcadlový odraz Vandenina nesouhlasu.

„Tomu dítěti nelze klást za vinu, že odhalilo tajemství, které ani nezná,“ ozvala se bachratá Careane Fransi zleva a poposedla si v zelenozlatém křesle. Nebyla vyloženě tlustá, ale skoro, měla široká ramena a paže silné jako muž.

„Věžový zákon nepovoluje výmluvy,“ namítla rychle Sareitha nafoukaně a její obvykle zvídavé hnědé oči vypadaly přísně. „Jakmile se připustí výmluvy, nevyhnutelně budou připouštěny stále méně podstatné výmluvy, až se zákon sám vytratí.“ Seděla napravo na židli s vysokým opěradlem. Jen ona měla šátek, ale Merilillin obývací pokoj byl uspořádán jako soudní dvůr, třebaže to tak nikdo nenazval. Aspoň zatím. Merilille, Adeleas a Vandene Elain čelily jako soudci, Sareitha měla židli na místě kárce a Careane zase byla na místě milosti, ale domanská zelená, která by byla jejím obhájcem, jen zamyšleně přikyvovala, když tairenská hnědá na místě žalobce pokračovala. „Sama svou vinu přiznala. Doporučuji, aby to dítě zůstalo do našeho odjezdu zavřené v paláci a dostalo nějakou těžkou práci, aby zaměstnala ruce i mysl. Také doporučuji pravidelně pořádně vyplatit střevícem, aby nezapomínala, že nemá jednat sestrám za zády. A to samé pro Nyneivu, jakmile bude nalezena.“

Elain polkla. Zavřená? Možná tomu nemusely říkat soud, ale bylo to tak. Sareitha sice ještě neměla bezvěkou tvář, ale váha let ostatních žen Elain tížila. U Adeleas a Vandene s téměř bílými vlasy dokonce i jejich bezvěké tváře hovořily o vysokém stáří. Merilille měla vlasy černé a lesklé, přesto by Elain nijak nepřekvapilo, kdyby zjistila, že šátek nosí možná víc let, než kolika se dožily obyčejné ženy. Vlastně Careane nejspíš taky. Jediná z nich se Elain neblížila v jediné síle, ale... Všechny zkušenosti jako Aes Sedai, všechny jejich znalosti. Všechna ta... autorita. Velice tvrdá připomínka, že jí je teprve osmnáct a novickou v bílém byla ještě před rokem.

Careane se nesnažila zmírnit Sareithiny návrhy. Možná byla nejlepší při obraně sebe sama. „Tohle tajemství, o kterém mluvíte, má očividně něco společného s kruhem, ale –“

„Rodinka nás vůbec nezajímá, dítě,“ skočila jí Merilille ostře do řeči. Zhluboka se nadechla a pak si uhladila zlatem prostřihávané stříbrošedé suknice. „Navrhuji vynést rozsudek,“ procedila zcela chladně.

„Souhlasím a podvoluji se tvému rozhodnutí,“ pravila Adeleas. Zklamaně se na Elain zamračila a potřásla hlavou.

Vandene odmítavě mávla rukou. „Souhlasím a podvoluji se. Ale souhlasím s kárcem.“ Careane se možná tvářila maličko soucitně. Jen maličko. Možná.

Merilille otevřela ústa.

Nesmělé zaklepání na dveře znělo v nastalém hromovém tichu docela hlasitě.

„Co pod Světlem?“ mumlala rozzlobeně Merilille. „Řekla jsem Pol, ať nedovolí nikomu, aby nás rušil. Careane?“

Nikoliv nejmladší, ale nejslabší v síle, Careane vstala a odplula ke dveřím. Přes svou hmotnost se pohybovala jako labuť.

Byla to sama Pol, Merilillina komorná, a dělala pukrlata napravo nalevo. Štíhlá šedovlasá žena, obvykle tak důstojná, že se mohla měřit i se svou paní, se teď ustaraně mračila, což by taky měla, když porušila Merilillino nařízení. Elain tak ráda nikoho neviděla od... od toho, co se Mat Cauthon objevil v Tearském Kameni. Hrozné pomyšlení. Jestli Aviendha dost brzy neřekne, že své toh splnila, mohla by zjistit, jestli, když požádá muže, aby ji ztřískal, nakonec její agonii ukončí.

„Tohle přinesla sama královna,“ ohlásila zadýchaně Pol a natáhla ruce s dopisem zapečetěným velkým kusem červeného vosku. „Řekla, že jestli to Elain okamžitě nepředám, přinese to sama. Řekla, že je to něco o matce toho dítěte.“ Elain málem zaskřípala zuby. Všechny služky sester přebraly způsob, jakým jejich paní mluvily o ní a Nyneivě, byť málokdy tam, kde to slyšely.

Vztekle dopis sebrala, aniž by čekala na Merilillino svolení – pokud by jí ho vůbec dala – a palcem zlomila pečeť.

Zmačkala papír v pěsti. Jak se opovažuje? Bolest z mátiny smrti, aniž by věděla, kde je pohřbené její tělo, se teprve začínala vytrácet a Carridin se opovažuje takhle se jí vysmívat? Popadla pravý zdroj, odhodila ty ohavné lži a usměrnila. Papír chytil ještě ve vzduchu, takže na modrozlaté dlaždice dopadl jenom horký prach. Tohle pro Jaichima Carridina. A pro tyhle... ženské! Tisíciletá pýcha andorských královen jí do páteře vložila ocel.

Merilille vyskočila. „Nedostala jsi povolení usměrňovat! Propustíš –!“

„Nech nás, Pol,“ nařídila Elain. „Hned.“ Služebná vytřeštila oči, ale máti Elain dobře naučila velitelskému hlasu, hlasu královny na trůnu. Pol předvedla pukrle a odcházela dřív, než si to uvědomila. Když už byla na cestě, zaváhala jen na chviličku, než vyběhla ven a zavřela dveře. To, co se tady mělo stát, bylo očividně pouze pro Aes Sedai.

„Co to do tebe vjelo, dítě?“ Zbytky Merilillina znovunabytého klidu pohltil čistý vztek. „Okamžitě propusť zdroj, nebo přísahám, půjdu ihned pro střevíc.“

„Jsem Aes Sedai.“ Slova zněla jako kámen v zimě a Elain to tak chtěla. Carridinovy lži, tyhle ženské. Merilille vyhrožovala, že ji vyplatí? Ony uznají její právoplatné místo mezi sestrami. S Nyneivou našly mísu! Nebo jako by ji našly, a již probíhala jednání, jak ji použít. „Vy mě chcete potrestat za to, že jsem vyjevila tajemství, které očividně znají pouze sestry, ale žádná z vás se neobtěžovala mi to tajemství sdělit, když jsem získala šátek. Chcete mě potrestat jako novicku nebo přijatou, ale já jsem Aes Sedai. K šátku mě pozvedla Egwain z al’Vereů, amyrlin, o níž tvrdíte, že jí nyní sloužíte. Jestli popřete, že já a Nyneiva jsme Aes Sedai, tak popíráte i amyrlin, která mě poslala najít Větrnou mísu, což jsme dokázaly. To nedovolím! Volám tě k zodpovědnosti, Merilille Ceandevin. Podvol se vůli amyrlinina stolce, nebo tě já povolám k soudu jako zrádce a vzbouřence!“

Merilille málem vypadly oči z důlků, jen civěla s otevřenou pusou, ale vedle Careane nebo Sareithy, které se nevírou málem udávily, se ještě ovládala. Vandene byla jen trochu zaražená a zamyšleně si tiskla prst na rty pod mírně vykulenýma očima, zatímco Adeleas se předklonila a prohlížela si Elain, jako by ji viděla poprvé v životě.

Elain si usměrnila jedno z vysokých křesel trochu blíž, posadila se a uhladila sukně. „Ty si můžeš taky sednout, Merilille.“ Stále používala velitelský hlas – ony očividně na nic jiného neslyšely – ale přece ji překvapilo, když se Merilille, celá vykulená, opravdu pomalu posadila.

Navenek zachovávala chladnou, klidnou tvář, ale uvnitř bublal hněv. Ne, vřel. Tajemství. Vždycky si myslela, že Aes Sedai mají příliš mnoho tajemství, dokonce i jedna před druhou. Zvlášť jedna před druhou. Pravda, taky jich sama pár měla, ale jenom z nezbytí, a ne před někým, kdo to musel vědět. A tyhle ženy chtěly trestat ji! „Tvoje autorita pochází od věžové sněmovny, Merilille. Mne s Nyneivou pověřil sám amyrlinin stolec. Máme tedy větší pravomoci než ty. Odteď budeš přijímat příkazy ode mne nebo Nyneivy. My samozřejmě vyslechneme každou radu, kterou nám nabídneš.“ Už předtím si myslela, že Merilille vypadnou oči z důlků, ale teď...

„Nemožné,“ vyprskla šedá. „Ty ses –“

„Merilille!“ vyjela Elain ostře a předklonila se. „Stále ještě popíráš autoritu své amyrlin? Stále se opovažuješ?“ Merilille bezhlesně pohybovala rty. Olízla si je. Trhaně zakroutila hlavou. Elain cítila radostné vzrušení. Všechno to, jak Merilille bude přijímat příkazy, byl holý nesmysl, samozřejmě, avšak ony ji uznají. Tom i máti říkali, že abyste dostali jedno, musíte požádat o deset. Přesto to k utišení jejího hněvu nestačilo. Napadlo ji, že pro střevíc dojde sama a zjistí, jak daleko až může zajít. Jenže tím by všechno zničila. To by si její věk připomněly dost rychle, a taky to, jak teprve nedávno sundala bílý šat novicky. Mohly by ji znovu začít považovat za hloupé dítě. Tahle představa znovu rozdmýchala její hněv. Spokojila se však s: „Zatímco budeš potichu a přemýšlet, co dalšího bych jako Aes Sedai měla vědět, Adeleas a Vandene mě seznámí s tím, jaké tajemství jsem to ohrozila. Chcete mi říct, že Věž o tom kruhu – té rodince, jak jim říkáte – celou dobu ví?“ Chudinka Reanne a její naděje, že se vyhne pozornosti Aes Sedai.

„Asi je to nejblíž, jak se dokázaly přiblížit k sestrám,“ odpověděla Vandene. Opatrně. Prohlížela si Elain stejně pozorně jako její sestra. Ač byla zelená, měla chování hodně podobné Adeleas. Careane a Sareitha se tvářily ohromeně, nevěřícně přebíhaly očima z mlčící, celé rudé Merilille na Elain a zpátky.

„I během trollockých válek některé ženy nezvládly zkoušky nebo neměly dost síly nebo je poslaly z Věže z obvyklých důvodů.“ Adeleas nasadila poučující tón, ale nebylo to urážlivé. Hnědé to při vykládání dělávaly často. „Za daných okolností není příliš překvapivé, že mnohé se bály odejít do světa samy, ani to, že prchaly do Barashty, jak se tenkrát jmenovalo město, které zde stálo. I když hlavní část bývalé Barashty byla samozřejmě tam, kde nyní stojí Rahad. Z Barashty nezůstal kámen na kameni. Trollocké války se do Eharonu dostaly až později, ale nakonec padla Barashta stejně jako Barsine, Shaemal a..."

„Rodinka...“ přerušila ji mírně Vandene a Adeleas zamrkala a kývla, „...rodinka vydržela i po pádu Barashty stejným způsobem jako předtím, přibírala divoženky a ženy vyhnané z Věže.“ Elain se zamračila. Panímáma Ananová říkala, že rodinka sbírá i divoženky, ale Reanne se zřejmě nejvíc ze všeho snažila dokázat, že Elain a Nyneiva jimi nejsou.

„Žádná nevydržela dlouho,“ dodávala Adeleas. „Pět let, možná deset. Jako dneska. Když si uvědomily, že jejich skupinka není náhradou za Bílou věž, odcházely a stávaly se z nich vesnické léčitelky nebo vědmy a tak, nebo občas na sílu zapomněly, přestaly usměrňovat a pustily se do řemesla nebo obchodu. V každém případě v podstatě zmizely.“ Elain napadlo, jak někdo může takto zapomenout na jedinou sílu. Touha usměrňovat, svody pravého zdroje byly neustále tady, jakmile se je žena naučila hledat. Aes Sedai ale zjevně věřily, že to žena může prostě odložit, jakmile zjistí, že z ní nebude Aes Sedai.

Do vysvětlování se znovu pustila Vandene. Sestry často mluvily na střídačku, druhá bez přerušení navázala tam, kde první přestala. „Věž o rodince ví téměř od začátku, možná úplně od začátku. Nejdřív byla nepochybně nejdůležitější válka. A i když si říkají rodinka, dělají právě to, co chceme, aby tyhle ženy dělaly. Schovávají se a ani to, že dokážou usměrňovat, k nim nepřitahuje pozornost. Dokonce posílají zprávy – tajně, samozřejmě, opatrně – když narazí na ženu, která neprávem nosí šátek. Říkala jsi něco?“

Elain zavrtěla hlavou. „Careane, je v tom čajníku ještě čaj?“ Careane sebou trhla. „Myslím si, že Adeleas a Vandene by si chtěly svlažit hrdlo.“ Když Domanka šla ke stolu se stříbrným čajníkem a šálky, přece jen nevalila bulvy tolik jako Merilille před ní. „To nevysvětluje proč,“ pokračovala Elain. „Proč je informace o nich tak přísně tajná? Proč je už dávno nerozprášily?“

„No kvůli uprchlicím, samozřejmě.“ Od Adeleas to znělo jako ta nejzjevnější věc na světě. „Je pravda, že ostatní shromáždění byla rozehnána, jakmile je našly – poslední asi před dvěma sty lety – ale rodinka se udržuje malá a drží se stranou. Poslední skupinka si říkala mlčící dcery, ale moc nemlčely. Dohromady jich bylo jen třiadvacet, divoženky, které sebraly a tak trochu vycvičily dvě bývalé přijaté, ale –“

„Uprchlice,“ pobídla ji Elain a s děkovným úsměvem si od Careane vzala šálek. Sice o něj nepožádala, ale mimoděk si uvědomila, že jí ho žena podala jako první. Vandene se sestrou toho o uprchlicích cestou do Ebú Daru napovídaly dost.

Adeleas zamrkala a vrátila se zase k tématu. „Rodinka pomáhá uprchlicím. Vždycky mají v Tar Valonu dvě tři ženy na stráži. Například velmi opatrně přijdou za skoro každou ženou, kterou vyhodíme, a také se jim daří najít každou uprchlici, ať mladší novicku nebo přijatou. Alespoň se žádná bez jejich pomoci z ostrova nedostala od trollockých válek.“

„Aha, ano,“ řekla Vandene, když se Adeleas odmlčela a brala si šálek od Careane. Ta ho nejdřív nabídla Merilille, ale ta jen seděla zhroucená v křesle a zírala do prázdna. „Pokud se některé podaří uniknout, no, víme hned, kam se podívat, a ona skoro vždycky skončí zpátky ve Věži a přeje si, aby ji nezačaly svrbět nohy. Aspoň dokud rodinka neví, že to víme. Jakmile se to dozví, bude to zase jako v dobách před rodinkou, když žena utíkající z Věže mohla zamířit kamkoliv. Tenkrát jich bývalo hodně – Aes Sedai, přijatých, novicek i uprchlic – a v některých letech se dvěma třem podařilo dostat pryč, jindy i třem čtyřem. S využitím rodinky dostaneme zpátky devět z deseti. Už chápeš, proč Věž zachovává rodinku a její tajemství jako drahocenný klenot.“

Elain nyní naprosto chápala. Žena s Bílou věží neskončila, dokud Věž neskončila s ní. Kromě toho pověsti Věže nemohla uškodit pověst, že uprchlice vždycky chytí. Skoro vždycky. No, teď věděla proč.

Vstala a k jejímu úžasu se zvedla i Adeleas a Vandene, která mávnutím odmítla od Careane čaj, i Sareitha. Dokonce i Merilille, po chvíli. Všechny se na ni dívaly s očekáváním, i Merilille.

Vandene si všimla jejího překvapení a usmála se. „Další věc, kterou možná nevíš. My, Aes Sedai, jsme v mnoha směrech svárlivé, žárlíme na své postavení a výsady, ale když je některá umístěna nad nás nebo nad námi stojí, obvykle ji následujeme docela pokorně. I když v soukromí na její rozhodnutí reptáme.“

„No, to děláme,“ zamumlala šťastně Adeleas, jako by právě něco objevila.

Merilille se zhluboka nadechla a chvíli se soustředila na své sukně. „Vandene má pravdu,“ řekla. „Stojíš nad námi sama a musím přiznat, že jsi nad nás byla i postavena. Pokud si naše chování žádá pokání... No, ty nám to řekneš. Kam za tebou máme jít? Pokud se smím zeptat?“ Nebyl v tom žádný sarkasmus. Pokud něco, tak mluvila zdvořileji, než ji kdy Elain slyšela.

Pomyslela si, že každá Aes Sedai, která kdy žila, by byla pyšná, že ovládá obličej tak dobře, jako ona v té chvíli. Chtěla jenom, aby přiznaly, že je skutečně Aes Sedai. Chvíli bojovala s nutkáním namítnout, že je příliš mladá, až příliš nezkušená. „Med do plástve už nikdy nevrátíš,“ říkávala Lini, když byla malá. Egwain nebyla o nic starší.

Nadechla se a přívětivě se usmála. „První, co si připomínám, je, že jsme všechny sestry v plném smyslu toho slova. Musíme spolupracovat. Větrná mísa je příliš důležitá.“ Doufala, že budou přikyvovat taky tak nadšeně, až jim sdělí, co má Egwain v plánu. „Možná bychom se měly znovu posadit.“ Počkaly, než se sama usadila. Doufala, že Nyneiva se má aspoň z desetiny tak dobře. Až to zjistí, omdlí zděšením. „Musím vám sama o rodince něco říci.“

Merilille vypadala, že už brzy omdlí zděšením, a dokonce i Adeleas a Vandene do toho moc nechybělo. Ale říkaly: „Ano, Elain,“ a „Když to říkáš, Elain.“ Třeba odteď půjde všechno hladce.

Nosítka se kolébala v davu hýřilů na nábřeží, když Moghedien zahlédla tu ženu. Nějaký muž v zelenobílém jí na molu pomáhal z kočáru. Tvář jí zakrývala široká péřová maska, ale Moghedien by ten odhodlaný krok, tu ženu poznala z jakéhokoliv úhlu v jakémkoliv světle. Prořezávané kusy stěn, sloužící v uzavřených nosítkách jako okna, jí ve výhledu rozhodně nebránily. Ze střechy kočáru slezli dva muži s meči u boku a vydali se za maskovanou ženou.

Moghedien udeřila pěstí do stěny a křikla: „Stát!“ Nosiči zastavili tak prudce, že ji to málem shodilo.

Dav se hrnul kolem a ozývaly se nadávky na nosiče, že zavazí v cestě, jiní lidé křičeli veseleji. Tady u řeky byla tlačenice menší, takže mezi lidmi bylo vidět. Člun, který odrazil od mola, byl dost výrazný. Stříška kajuty vzadu byla červená. Nic podobného neviděla na žádném ze člunů čekajících u dlouhého kamenného mola.

Olízla si rty a zachvěla se. Moridinovy příkazy byly přesné, cena za neuposlechnutí mučivě jasná. Ale mírné zdržení neuškodí. Aspoň pokud se on o něm nedozví.

Otevřela dvířka, vystoupila a chvatně se rozhlédla kolem sebe. Tam, ten hostinec, z něhož bylo vidět přímo na nábřeží. A na řeku. Zvedla si sukně a vyrazila, aniž by se bála, že si někdo najme její nosítka. Dokud nerozváže sítě nátlaku, nosiči řeknou každému, kdo by se zeptal, že jsou zadaná, a zůstanou tam, i kdyby měli padnout hlady. Před ní se otevírala cesta, lidé v péřových maskách uskakovali stranou dřív, než k nim došla, a s kvičením a jekem se chytali tam, kde si mysleli, že je někdo píchl. Což taky píchl, protože nebyl čas splést na tolik myslí jemné sítě, musela stačit spleť jehel setkaných ze vzduchu.

Bachratá hostinská u Veslařovy pýchy málem taky nadskočila, když viděla, jak si to Moghedien rázuje do jejího šenku v bohatém šarlatovém, zlatem protkávaném hedvábí s pruhy černého hedvábí, které se lesklo stejně bohatě jako zlato. Její masku tvořila velká sprška uhlově černého peří s ostrým zobanem. Krkavec. To byl Moridinův žert, jeho příkaz, stejně jako ty šaty. Říkal, že jeho barvy jsou černá a červená a ona je bude nosit, dokud mu bude sloužit. Měla na sobě livrej, jakkoliv elegantní, a byla ochotná zabít každého, kdo ji v ní zahlédne.

Místo toho narychlo spletla síť kolem kulatolící hostinské, která se narovnala a vyvalila oči. Na jemnůstky nebyl čas. Na Moghedienin příkaz jí ukázala cestu na střechu, ta žena vyběhla po schodišti bez zábradlí po straně místnosti. Nebylo pravděpodobné, že by kterýkoliv z pijáků v peří viděl na chování hostinské něco neobvyklého, řekla si Moghedien se smíchem. U Veslařovy pýchy nejspíš ještě nikdy neviděli takového hosta.

Na ploché střeše rychle zvážila, zda je nebezpečnější, jestli má nechat hostinskou naživu nebo ji zabít. Mrtvoly nakonec vždycky ukázaly prstem. Když chtěl člověk zůstat potichu ve stínech, tak nezabíjel, pokud skutečně nemusel. Upravila síť nátlaku a řekla ženě, ať jde dolů do svého pokoje, vyspí se a zapomene, že ji někdy viděla. Ve spěchu bylo možné, že žena zapomene na celý den nebo se probudí s poněkud pomalejším myšlením, než měla doposud – Moghedienin život by byl mnohem snazší, kdyby měla nadání nátlaku – avšak v každém případě ta žena odběhla, dychtivá uposlechnout, a nechala ji samotnou.

Když se otevřely dveře na špinavou, bíle dlážděnou střechu, Moghedien zafuněla, jak náhle ucítila prsty, pátrající v její mysli, mačkající její duši. Moridin to občas dělával. Připomínka, říkal, jako by nějakou další potřebovala. Málem se po něm rozhlédla. Naskočila jí husí kůže, jako by náhle zavál ledový vítr. Dotek zmizel a ona se znovu zachvěla. Při příchodu i odchodu se jí připomínal. Moridin sám se mohl objevit kdykoliv. Honem.

Doběhla k nízké zídce, vedoucí kolem střechy, a zapátrala na řece pod sebou. Mezi většími plavidly, zakotvenými či plujícími pod plachtami, se pohybovaly desítky člunů všech velikostí, poháněné vesly. Většina kajut toho druhu, který hledala, byla jen ze dřeva, ale tam zahlédla žlutou stříšku, tady zas modrou, a támhle, uprostřed řeky a rychle mířící k jihu... Červená. Musela to být ta správná.

Zvedla ruce, ale když vypouštěla odřivous, cosi proletělo kolem ní a ona sebou trhla. Moridin přišel. Byl tady a... Civěla na odlétající holuby. Holubi! Málem se pozvracela na střechu. Při pohledu na střechu zavrčela.

Protože sebou škubla, odřivous, kterým chtěla proříznout kajutu a pasažéra, místo toho prořízl šikmo prostředek člunu zhruba v místě, kde stáli veslaři a osobní strážci. Protože veslaři odhořeli ze vzoru předtím, než odřivous udeřil, byly obě poloviny člunu dobrých sto kroků proti proudu řeky. Ale nakonec to možná nebyla úplná pohroma. Protože ten kousek člunu uprostřed zmizel ve chvíli, kdy veslaři skutečně zemřeli, měla voda několik minut na to, aby člun naplnila. Obě části člunu se s velkými bublinami potápěly ve chvíli, kdy se na ně podívala, a pasažéra s sebou vzaly do hlubin.

Náhle jí došlo, co udělala. Vždycky se držela v šeru, vždycky se schovávala, vždycky... Každá žena ve městě, která mohla usměrňovat, poznala, že někdo natáhl hodně velkou část saidaru, byť ne k jakému účelu, a každý mohl vidět, jak odpolednem proletěla čára tekutého ohně. Strach jí dal křídla. Ne strach. Hrůza.

Zvedla sukně, rozběhla se ke schodům a proběhla šenkem, vrážejíc cestou do stolů i lidí, kteří se jí snažili uhnout z cesty. Vyrazila na ulici, příliš vyděšená, aby mohla jasně přemýšlet, přičemž lidi odstrkovala holýma rukama.

„Honem!“ zavřískla a vrhla se do nosítek. Sukně se jí zachytily ve dveřích. Vytrhla je. „Honem!“

Nosiči se rozběhli, až to s ní hodilo, jí na tom však nezáleželo. Zapřela se s prsty zaklesnutými do vyřezávaných zástěn v oknech a neovladatelně se třásla. Tohle nezakázal. Mohl by jí odpustit nebo dokonce pominout nezávislou akci, pokud rychle splní zadaný úkol. To byla její jediná naděje. Falion a Ispan se budou plazit!