Koruna z mečů

34 Ta’veren

Vše bylo připraveno tak, jak to Rand nařídil, na nádvoří před Slunečním palácem. Nebo skoro vše. Ranní sluníčko vrhalo šikmé stíny stupňových věží, takže jen deset kroků před vysokou bronzovou bránou bylo v plném slunci. Dashiva, Flinn a Narishma, tři asha’mani, jež si podržel, čekali vedle svých koní, a dokonce i Dashiva byl v plném lesku, se stříbrným mečíkem a rudozlatým drakem na černém límci, i když se mu stále dařilo zacházet s mečem u boku, jako by ho neustále překvapovalo, že ho tam má. Stovka Dobrainových ozbrojenců seděla na koních za Dobrainem samotným, pod dvěma dlouhými plameny, zplihle visícími v nehybném vzduchu. Tmavou zbroj měli nově nalakovanou, až se ve slunci leskla, a pod hlavicemi kopí měli přivázané hedvábné červené, bílé a černé fáborky. Když se objevil Rand, s opaskem ze zlacenou Dračí přezkou přes červený kabát hustě krumplovaný zlatem, začali jásat.

Nádvořím se neslo: „Al’Thor! Al’Thor! Al’Thor!“ K volání se připojili lidé tlačící se na střeleckých balkonech, Tairenové i Cairhieňané v hedvábí a krajkách, kteří před týdnem zcela jistě zdravili stejně hlasitě Colavaere. Lidé, kteří by byli stejně rádi, kdyby se do Cairhienu už nikdy nevrátil, aspoň někteří z nich, mávali rukama a volali. Rand zvedl Dračí žezlo, aby jim poděkoval, a oni začali volat ještě hlasitěji.

Jásotem proniklo hromové dunění bubnů a břeskný zvuk trub. Hudbu vyluzoval další tucet Dobrainových mužů v karmínových tabardech s černobílým kotoučem na prsou, z nichž polovina měla dlouhé trouby, ovinuté stejnou látkou, druhá polovina kotle, také zdobené, zavěšené na sedlech. Když sestupoval po širokém schodišti, vstříc mu vyšlo pět Aes Sedai se šátky. Alespoň k němu vypluly. Alanna si ho pátravě prohlédla svýma velkýma, tmavýma, pronikavýma očima – uzlíček emocí v hlavě říkal, že je klidnější, uvolněnější, než se pamatoval – pátravě si ho prohlédla a pak mávla rukou a Min se ho dotkla a odešla s ní stranou. Bera a ostatní předvedly nepatrné pukrle a lehce sklonily hlavy, jak se za ním z paláce vyhrnuli Aielové. Nandera vedla dvě stovky Děv – nehodlaly se nechat předčit „křivopřísežníky" – a Camar, štíhlý, dlouhonohý Daryne z Ohnutého vršku, šedivější než Nandera a o půl hlavy vyšší než Rand, vedl dvě stě Seia Doon, kteří se nehodlali nechat předčit Far Dareis Mai, natož Cairhieňany. Rozestoupili se na nádvoří vedle něj a Aes Sedai. Bera, jako pyšná selka, a Alanna, jako nějaká snědě krásná královna, v šátcích se zelenými třásněmi, kyprá Rafela, zabalená do modré, ho úzkostlivě pozorovala, a Faeldrin, další zelená s chladnýma očima, s barevnými korálky vpletenými do tenkých cůpků, a štíhlá Merana v šedém, vedle jejíhož mračení vypadala Rafela jako zosobnění aessedaiovské vyrovnanosti. Pět.

„Kde jsou Kiruna a Verin?“ chtěl vědět. „Zavolal jsem vás všechny.“

„To jsi udělal, můj pane Draku,“ odpověděla Bera úlisně. Taky udělala další pukrle. Jen nepatrné, ale zarazilo ho to. „Nemohly jsme Verin najít. Je někde v aielských stanech. Vyslýchá...“ úlisný tón se na okamžik zadrhl, „...zajatce, myslím, ve snaze zjistit něco o tom, co se mělo stát po návratu do Tar Valonu.“ Po jeho příchodu do Tar Valonu. Věděla dost na to, aby to nevybreptla někde, kde by to mohly slyšet nepovolané uši. „A Kiruna je... na poradě se Sorileou ohledně protokolu. Avšak jsem si docela jistá, že se k nám moc ráda připojí, když Sorilee pošleš osobní povolání. Můžu jít já, jestli –“

Mávnutím ji odehnal. Pět by mělo stačit. Třeba se Verin něco dozví. Chtěl to vědět? A Kiruna. Ohledně protokolu? „Jsem rád, že s moudrými vycházíte.“ Bera chtěla něco říci, ale pak pevně zavřela pusu. Ať už se Alanna bavila s Min o čemkoliv, Min na lících naskočily rudé skvrny a zvedla bradu, byť kupodivu zřejmě odpovídala dost klidně. Napadlo ho, jestli mu to řekne. Jediná věc, kterou si byl u žen jist, byla, že každá má v srdci tajná místečka, o něž se občas podělí s jinou ženou, ale nikdy ne s mužem. To bylo jediné, čím si byl u žen jist.

„Nepřišel jsem ven, abych tady postával celý den,“ utrousil podrážděně. Aes Sedai se postavily s Berou v čele, ostatní o půl kroku za ní. Kdyby v čele nestála Bera, byla by to Kiruna. Tohle bylo jejich uspořádání, ne jeho. Vlastně mu na tom nezáleželo, pokud budou dodržovat přísahy, a možná by to nechal plavat, nebýt Min a Alanny. „Odteď za vás bude mluvit Merana. Rozkazy budete přijímat od ní."

Z toho, jak náhle vyvalily oči, by si mohl myslet, že jim všem vyťal políček. Včetně Merany. Dokonce i Alanna otočila hlavu. Proč je to tak polekalo? Pravda, Bera nebo Kiruna mluvily od Dumajských studni nejvíc, ale Merana byla vyslankyně v Caemlynu.

„Už můžeš, Min?“ zeptal se, a aniž by počkal na odpověď, vykročil. Přivedli mu velkého černého valacha s ohnivýma očima, na němž přijel od Dumajských studní, s vysokým, silně zlaceným sedlem a červenou čabrakou, která měla v rozích vyšitý černobílý kotouč. Postroj se ke zvířeti hodil, i k jeho jménu. Tai’daišar, ve starém jazyce Pán slávy. Kůň i postroj se hodily k Draku Znovuzrozenému.

Když nasedal, přivedla si Min kobylu myší barvy, na níž také přijela, a než se vyhoupla do sedla, natáhla si jezdecké rukavičky. „Seiera je hezký zvíře,“ poznamenala a poplácala klisnu po klenuté šíji. „Škoda že není moje. Líbí se mi i její jméno. My tý kytce kolem Baerlonu říkáme barvínek. Na jaře rostou všude.“

„Je tvoje,“ řekl Rand. Ať už klisna patřila kterékoliv Aes Sedai, ta mu ji jistě neodmítne prodat. Byl by dal Kiruně za Tai’daišara tisíc korun. Nemohla si stěžovat. Nejlepší hřebec tairenské krve nestál ani desetinu. „Popovídala sis s Alannou?“

„Nic, co by tě zajímalo,“ řekla ledabyle. Ale tváře jí znovu lehce zrudly.

Tiše si odfrkl a pak zvýšil hlas. „Urozený pane Dobraine, myslím, že jsme nechali Mořský národ čekat už dost dlouho.“

Průvod cestou širokými třídami přitahoval davy, lidé se tlačili v oknech a na střechách, jak se zpráva šířila. V čele jelo dvacet Dobrainových kopiníků, aby pročistili cestu, spolu se třiceti Děvami a stejně tolika Černýma očima, pak hlasitě bubnující bubeníci a trubači, kteří bubnováním podtrhovali trylky. Praporce vlály těsně před Dobrainem a Randem, bílý Dračí praporec a šarlatový Prapor Světla, a vedle kopiníků, jejichž fáborky také povlávaly ve větru, klusali zahalení Aielové. Občas mu lidé házeli květiny. Možná k němu nechovali skutečnou nenávist. Možná se ho jen báli. Bude to muset stačit.

„Průvod hodný krále,“ řekla Merana nahlas, aby ji slyšel.

„Pro Draka Znovuzrozeného to není dost,“ odsekl ostře. „Drž se zpátky. Ty taky, Min.“ Na jiných střechách byli najatí vrazi. Šíp nebo šipka z kuše určená pro něj si dnes nenajde cíl v ženě.

Zařadily se za jeho velkého vraníka na celé tři kroky, pak byly zpátky vedle něj a Min mu vykládala, co Berelain napsala o Mořském národě na lodích, o Jendajském proroctví a Coramoorovi, a Merana dodala, co věděla o proroctví, třebaže přiznala, že toho není moc, jen o málo víc, než věděla Min.

Rand sledoval střechy a poslouchal je na půl ucha. Nedržel saidín, ale cítil ho z Dashivy a druhých dvou těsně za sebou. Necítil svrbění, které by prozradilo, že se pravého zdroje chopila některá z Aes Sedai, ale taky jim řekl, že to bez jeho svolení nemají dělat. Možná by to měl změnit. Zjevně své přísahy dodržovaly. Jak by taky ne? Byly Aes Sedai. Hezká věc, kdyby ho probodl nějaký vrah, zatímco by se sestra snažila rozhodnout, jestli sloužit znamená zachránit ho nebo poslouchat znamená neusměrňovat.

„Čemu se směješ?“ vyzvídala Min. Seiera přiklusala blíž a Min se na něj usmála.

„Tady není nic k smíchu, můj pane Draku,“ poznamenala z druhé strany kysele Merana. „Atha’an Miere umějí být velmi vybíraví. Když dojde na jejich proroctví, jsou úzkostliví všichni.“

„Svět je směšný,“ řekl jí. Min se zasmála s ním, ale Merana zaprskala, a jakmile se přestal smát, hned pokračovala ve výkladu o Mořském národě.

U řeky spadaly městské hradby až k vodě a lemovaly dlouhá mola ze šedého kamene, vystupující z nábřeží. Všude kotvily říční lodě, čluny a bárky všech druhů a velikostí, posádky byly na palubách, aby viděly ten zmatek, ale plavidlo, které Rand hledal, bylo připravené a čekalo, přivázané na konci mola, odkud již odešli všichni dělníci. Lodice, tak se to nazývalo, nízká úzká skořepina bez stěžně, jen s jednou žerdí na přídi, dva sáhy vysokou, na níž byla lucerna, a druhou na zádi. Měla skoro patnáct sáhů na délku a třicet párů vesel a neunesla by náklad, jaké by uvezla plachetnice o stejné velikosti, ale zase nebyla závislá na větru a měla mělký ponor, mohla cestovat dnem i nocí a veslaři se mohli střídat. Lodice se používaly na řece pro důležité a naléhavé náklady. Připadala mu vhodná.

Když Rand sestupoval po lávce, zavěšený do Min a s Aes Sedai a asha’many za patami, kapitán se opakovaně klaněl. Elver Shaene byl hubenější než jeho plavidlo, oblečený ve žlutém kabátě murandského střihu, který mu visel ke kolenům. „Je pro mě čest, že tě povezu, můj pane Draku,“ mumlal a velkým kapesníkem si utíral holou hlavu. „Čest to je. Opravdu čest. Čest.“

Bylo jasné, že by měl raději loď plnou živých zmijí. Zamrkal na šátky Aes Sedai a zíral na jejich bezvěké tváře, olizoval si rty a celý nesvůj pohledem přeskakoval z nich na Randa. Z asha’manů mu spadla brada, když si dal konečně dohromady jejich černé kabáty s tím, co se povídalo v ulicích, a pak se na ně už ani nepodíval. Shaene se díval, jak Dobraine vede na palubu své muže s prapory, pak trubače a bubeníky, táhnoucí své bubny, a pak si prohlédl jezdce na molu, jako by čekal, že snad taky chtějí nastoupit. Nandera, s dvaceti Děvami, a Camar, s dvacítkou Černých očí, všichni se šufami ovinutými kolem hlav, ač nebyli zahaleni, kapitána polekali natolik, že couvl a postavil se tak, aby mezi nimi a sebou měl Aes Sedai. Aielové se mračili, protože okamžik, kdy by se museli zahalit, by je mohl zpomalit, přičemž se mohli těžko tvářit, že jsou v nebezpečí. Randa napadlo, že Shaene si kapesníkem brzy vydře ten zbyteček šedých vlasů, co mu ještě zbýval.

Lodice dlouhými vesly odrazila od mola, dva prapory povlávaly na přídi, bubny duněly a trubky vřeštěly. Na lodích na řece se objevovali lidé, aby se podívali, dokonce lezli do ráhnoví. Na lodi Mořského národa také vyšli ven, lidé v jasných barvách, oproti bezvýrazným šatům na ostatních plavidlech. Bílá pěna byla větší než většina ostatních plavidel, a přesto zároveň štíhlá a elegantní, se dvěma vysokými stěžni, skloněnými hodně dozadu s ráhny rovně mezi nimi, kde skoro všechny jiné lodě měly šikmá ráhna delší než stěžně a na nich většinu oplachtění. Všechno tu mluvilo o odlišnosti, ale Rand věděl, že v jedné věci musejí být Atha’an Miere stejní jako všichni ostatní. Mohli buď souhlasit, že ho budou následovat dobrovolně, nebo k tomu budou donuceni. Proroctví říkala, že k sobě připoutá lidi všech zemí – „Sever se spojí s východem, západ bude připoután k jihu,“ stálo v nich – a nikdo nesměl zůstat stát stranou. Teď už to věděl.

Jelikož posílal rozkazy z vany, neměl příležitost upřesnit, co má v plánu, až dorazí na Bílou pěnu, takže jim to oznámil nyní. Podrobnosti vyvolaly u asha’manů úsměv, jak čekal – no, Flinn a Narishma se usmáli, Dashiva nepřítomně zamrkal – a mračení u Aielů, jak ostatně také čekal. Nebyli rádi, když je někdo nechával vzadu. Dobraine jenom kývl. Věděl, že dneska je tu jen na ukázku. Co ale Rand nečekal, byla reakce Aes Sedai.

„Stane se, jak přikazuješ, můj pane Draku,“ řekla Merana s tím nepatrným pukrletem. Ostatní si vyměnily pohledy, ale také se klaněly a bručely „jak přikazuješ“ hned po ní. Žádná nic nenamítla, nezamračila se, povýšeně se na něj nepodívala ani mu neodříkala, proč by se to mělo udělat jakkoliv jinak, jen ne tak, jak to chtěl on. Může jim začít věřit? Nebo našly nějaký ten aessedaiovský trik, jak se vyvléknout z přísahy, jakmile se k nim obrátil zády?

„Ony slovo dodrží,“ ozvala se náhle Min, jako by mu četla myšlenky. Zavěsila se do něho a oběma rukama ho popadla za rukáv a mluvila tak, že ji slyšel jenom on. „Právě jsem viděla těchhle pět ve tvý dlani,“ dodala pro případ, že by nepochopil. Nebyl si jistý, jestli to dokáže přijmout, i když to viděla.

Na zkoušku neměl moc času. Lodice letěla po hladině a za chvíli už vesla zabírala zpětně pár sáhů od mnohem vyšší Bílé pěny. Bubny a trubky se odmlčely a Rand usměrnil a ze vzduchu protkaného ohněm vytvořil most, jímž spojil zábradlí lodice se zábradlím lodi Mořského národa. S Min po boku se po něm vydal, pro všechny kromě asha’manů kráčeli vzduchem.

Zpola čekal, že Min zaváhá, aspoň na začátku, ale ona prostě šla vedle něj, jako by měla pod holínkami se zelenými podpatky pevný kámen.

„Věřím ti,“ řekla tiše. Taky se usmála, částečně na uklidněnou a částečně, protože ji pobavilo, že mu zase četla myšlenky.

Napadlo ho, jak moc by mu věřila, kdyby věděla, že tohle je nejdelší most, jaký tímto způsobem dokáže udělat. O krok dál, o loket, a celá věc by se při prvním kroku zbortila. V té chvíli by to bylo stejné jako snažit se zvednout s pomocí jediné síly. Zhola nemožné. Dokonce ani Zaprodanci nevěděli, proč to nejde, stejně jako nevěděli, proč žena dokáže udělat delší most než muž, i když by nebyla tak silná. Nebyla to otázka váhy. Most udržel cokoliv.

Těsně před zábradlím Bílé pěny se zastavil – stál ve vzduchu. Přestože mu je Merana popisovala, byli pro něj lidé, kteří k němu vzhlíželi, překvapením. Snědé ženy a muži do pasu nazí, s barevnými šerpami, jejichž konce jim visely po kolena, a stříbrnými či zlatými řetězy kolem krku, kroužky v uších a u některých žen dokonce v nose. Ženy nosily tmavé pytlovité kalhoty a haleny duhových barev. Všichni se tvářili asi stejně jako Aes Sedai, když se hodně snažily. Čtyři z žen, přestože byly bosé jako ostatní, byly v jasném hedvábí, dvě z nich v brokátu, a měly víc náhrdelníků a náušnic než kdokoliv z ostatních, a od náušnice ke kroužku v nose jim vedl řetízek se zlatými medailonky. Neříkaly nic, jen tam stály, dívaly se na něj a čichaly ke zlatým filigránovým krabičkám, které jim na řetěze visely kolem krku. Ohlásil se jim.

„Jsem Drak Znovuzrozený. Jsem Coramoor.“

Posádkou proběhl kolektivní povzdech. Ženy se ale nepřipojily.

„Jsem Harine din Togara Dva větry, paní vln klanu Shodein,“ sdělila mu ta s největším počtem náušnic, hezká žena s plnými rty v červeném brokátu, s pěti tlustými zlatými kroužky v každém uchu. V rovných černých vlasech měla bílé prameny a v koutcích očí jemné vrásky. Byla působivě důstojná. „Mluvím tu za paní lodí. Zlíbí-li se Světlu, Coramoor smí vstoupit na palubu.“ Z nějakého důvodu sebou trhla, a stejně ty tři vedle, ale znělo to příliš jako povolení. Rand vstoupil na palubu s Min a přál si, aby nebyl čekal.

Propustil most i saidin, ale cítil, jak se most okamžitě znovu vytvořil. Asha’mani a Aes Sedai byli vzápětí u něj, sestry stejně nevzrušené jako Min, i když si snad jedna dvě urovnávaly sukně víc, než bylo nutné. V přítomnosti asha’manů pořád nebyly tak klidné, jak předstíraly.

Čtyři ženy Mořského národa se na Aes Sedai jednou podívaly a okamžitě se shlukly k sobě a cosi si špitaly. Harine toho namluvila hodně, a stejně tak mladá hezoučká žena v zeleném hedvábí s osmi kroužky dohromady, ale i párek v obyčejném hedvábí občas něco přidal.

Merana nenápadně zakašlala a promluvila do dlaně, jak to zakrývala. „Slyšela jsem, jak tě jmenovala Coramoorem. Atha’an Miere umějí skvěle vyjednávat, ale myslím, že ona něco pustí.“ Rand kývl a podíval se na Min. Šilhala na ženy Mořského národa, ale jakmile si všimla, že se na ni dívá, lítostivě zavrtěla hlavou. Zatím neviděla nic, co by mu pomohlo.

Harine se otočila tak klidně, jako by k té spěšné poradě vůbec nedošlo. „Toto je Shalon din Togara Ranní příliv, hledačka větru klanu Shodein,“ řekla a lehce se uklonila ženě v zeleném hedvábí, „a toto Derah din Selaan Stoupající vlna, paní plavby na Bílé pěně.“ Obě ženy se lehce uklonily a dotkly se prsty rtů.

Derah, hezká žena zhruba ve středních letech, měla prosté hedvábí a také osm náušnic, i když náušnice, kroužek v nose a řetízek mezi nimi byly lepší než Harininy nebo Shaloniny. „Vítám tě na mé lodi,“ řekla Derah, „a milost Světla tobě, dokud neopustíš jeho paluby.“ Lehce se uklonila čtvrté ženě ve žlutém. „Toto je Taval din Chanai Devět racků, hledačka větru Bílé pěny.“ Taval měla v uších jen po třech kroužcích, hezkých jako měla paní plavby. Vypadala mladší než Shalon, asi v jeho věku.

Slova se znovu ujala Harine a ukázala na zvýšenou záď lodi. „Promluvíme si v mé kajutě, zlíbí-li se ti. Briga není zrovna velké plavidlo, Rande al’Thore, a kajuta je malá. Zlíbí-li se ti, pojď sám, všichni tu jsou zárukou tvého bezpečí.“ Aha. Od Coramoora k obyčejnému Randu al’Thorovi. Pokud to půjde, vezme si zpátky, co dala.

Už chtěl otevřít ústa a souhlasit – hlavně aby to měl za sebou. Harine už mířila ke kajutě a kývala na něj, ať jde. Ostatní ženy šly s ní – když si Merana zase odkašlala.

„Hledačka větru umí usměrňovat,“ zamumlala chvatně do dlaně. „Měl bys s sebou vzít dvě sestry, jinak budou mít dojem, že získaly navrch.“

Rand se zamračil. Navrch? On byl Drak Znovuzrozený. Ale přece... „Půjdu rád, paní vln, ale tady Min chodí všude se mnou.“ Poplácal Min po ruce, kterou měla položenou na jeho paži – ani na chvíli se ho nepouštěla – a Harine kývla. Taval už držela dveře otevřené. Derah se zase lehce uklonila a pokynula mu dál.

„A taky Dashiva, samozřejmě.“ Muž sebou při zmínce o sobě trhl, jako by spal. Aspoň nezíral s vyvalenýma očima po palubě jako Flinn a Narishma. Zíral totiž na ženy. Na svůdnou krásu a půvab žen Mořského národa se pěly ódy a Rand to chápal – chodily, jako by se měly dát vzápětí do tance, a svůdně se vlnily – ale nepřivedl sem muže, aby slintali. „Mějte oči otevřené!“ nařídil jim drsně. Narishma zrudl, prudce se narovnal a přitiskl si pěst k hrudi. Flinn prostě zasalutoval, ale oba vypadali pozorněji. Min se na něj z nějakého důvodu podívala se slabým, hořkým úsměvem.

Harine netrpělivě kývla. Z posádky vystoupil muž v pytlovitých spodcích ze zeleného hedvábného brokátu a za šerpou měl meč se slonovinovým jílcem a dýku. Měl víc bílých vlasů než ona a měl taky v každém uchu pět tlustých kroužků. Ještě netrpělivěji ho zahnala. „Jak se ti zlíbí, Rande al’Thore,“ řekla.

„A samozřejmě,“ dodal Rand, jako kdyby ho to napadlo až teď, „musím mít Meranu a Rafelu.“ Nebyl si jistý, proč si vybral tu druhou – možná proto, že baculatá tairenská sestra byla kromě Merany jediná ne zelená – ale k jeho překvapení se Merana pochvalně usmála. Vlastně i Bera kývla, a Faeldrin a Alanna taky.

Harine se to nelíbilo. Než se ovládla, stiskla rty. „Jak se ti zlíbí,“ řekla zdaleka ne tak příjemně jako předtím.

Když byl ve strohé kajutě, kde zřejmě všechno kromě pár mosazí obitých truhlic bylo zabudováno do stěn, Rand si nebyl jistý, že ta žena nezískala, co chtěla, už jen tím, že ho sem přivedla. Například musel stát přikrčený, dokonce i mezi stropními trámy, nebo jak se tomu na lodi říkalo. Přečetl o lodích pár knih, ale žádná se o tom nezmiňovala. Židle, kterou mu nabídli na konci úzkého stolu, se nedala odstrčit, protože byla připevněná k palubě, a když mu Min ukázala, jak odsunout opěrku a otočit ji, aby se mohl posadit, narazil koleny zespodu na stůl. Bylo tu jen osm židlí. Harine seděla v čele, zády k oknům s červenými okenicemi na zádi, se svou hledačkou větru po levici a paní plavby po pravici a Taval vedle. Merana a Rafela se usadily vedle Shalon a Min si sedla Randovi po levici. Na Dashivu žádná židle nezbyla, a tak se postavil ke dveřím. Mohl stát docela zpříma, i když i on se vlasy otíral o trámy. Mladá žena v jasně modré blůze s jednou tenkou náušnicí v každém uchu přinesla silné šálky čaje, který byl černý a hořký.

„Tak to vyřídíme,“ řekl Rand nedůtklivě, jakmile žena s podnosem odešla. Nechal šálek na stole, když jednou usrkl. Nemohl si natáhnout nohy. Hrozně nerad se cítil stísněný. Hlavou mu proletěly vzpomínky, jak byl skrčený v truhle, a měl co dělat, aby se ovládl. „Tearský Kámen padl, Aielové přešli přes Dračí stěnu, všechny části vašeho Jendajského proroctví se naplnily. Já jsem Coramoor.“

Harine se přes šálek usmála, chladně, bez veselí. „To musí být pravda, zlíbí-li se Světlu, ale –“

„Je to tak,“ vyštěkl Rand i přes to, jak se po něm Merana varovně podívala. Zašla dokonce tak daleko, že ho pod stolem nakopla. Toho si taky nevšímal. Stěny kajuty byly jaksi blíž. „Čemu nevěříš, paní vln? Že mi slouží Aes Sedai? Rafelo, Merano.“ Důrazně jim kývl.

Chtěl jenom, aby k němu přišly a bylo to vidět, ony ale odložily šálky, půvabně vstaly, dopluly k němu – a poklekly. Uchopily ho za ruce a políbily přímo na zářící zlatohřívé hlavy draků, kteří se mu ovíjeli kolem předloktí. Jen tak tak se mu podařilo zakrýt zděšení, aniž by odtrhl zrak od Harine. Trochu zpopelavěla ve tváři.

„Aes Sedai mi slouží a Mořský národ bude taky.“ Pokynem ruky sestry propustil. Zvláštní, tvářily se trochu překvapeně. „Takhle to stojí v Jendajském proroctví. Mořský národ bude sloužit Coramoorovi. A já jsem Coramoor.“

„Ano, ale je tu otázka Dohody.“ To slovo Harine vyslovila s velkým písmenem. „Jendajské proroctví praví, že nás přivedeš ke slávě a že nám budou patřit všechna moře světa. Jak my dáme tobě, tak ty musíš dát nám. Jestli neuzavřu dobrou Dohodu, Nesta mě pověsí bez šatů za kotníky do ráhnoví a svolá prvních dvanáct klanu Shodein, aby jmenovaly novou paní vln.“ Když to říkala, přelétl jí po tváři výraz čiré hrůzy a s každým slovem třeštila oči stále víc. Její hledačka větru na ni civěla a Derah a Taval se tolik snažily na ni nezírat, že hleděly do stolu a vypadalo to, že jim praskne obličej.

A náhle to Rand pochopil. Ta’veren. Viděl účinky, náhle přicházející chvíle, kdy se stala ta nejméně pravděpodobná věc jenom proto, že byl blízko, nikdy však nevěděl, co se stane, dokud k tornu nedošlo. Natáhl si nohy, jak to jen šlo, a lokty se opřel o stůl. „Atha’an Miere mi budou sloužit, Harine. To je dáno.“

„Ano, budeme ti sloužit, ale –“ Harine se zpola zvedla ze židle a rozlila čaj. „Co mi to děláte, Aes Sedai?“ vyvřískla roztřeseně. „Tohle není čestné vyjednávání!"

„My nic neděláme,“ řekla Merana klidně. Dokonce se jí podařilo polknout čaj bez mrknutí.

„Jste v přítomnosti Draka Znovuzrozeného,“ řekla Rafela. „Myslím, že Coramoor z vašeho proroctví vás volá, abyste mu sloužili.“ Položila si prst na kulatou tvář. „Říkalas, že mluvíš za paní lodí. Znamená to, že tvoje slovo váže všechny Atha’an Miere?“

„Ano,“ zašeptala Harine chraplavě a zase si sedla. „Co řeknu, váže každou loď a všechny k paní lodí samotné.“ Příslušník Mořského národa nemohl ve tváři úplně zbělet, a přesto, když zírala na Randa, téměř se jí to podařilo.

Rand se usmál na Min, aby se s ní o tu chvíli podělil. Konečně k němu nějaký lid přijde, aniž by musel bojovat o každý krok nebo se rozdělil jako Aielové. Možná si Min myslela, že po ní chce, aby mu pomohla věci stvrdit, nebo to byl vliv ta’veren. Naklonila se k paní vln. „Za to, co se tu dnes děje, budeš, Harine, potrestaná, ale myslím, že ne tolik, jak se bojíš. A jednoho dne budeš ty paní lodí.“

Harine se na ni zamračila a pak mrkla na hledačku větru.

„Ona není Aes Sedai,“ řekla Shalon a Harine zjevně uvízla mezi úlevou a zklamáním. Dokud nepromluvila Rafela.

„Před několika lety jsem zaslechla něco o dívce s pozoruhodnou schopností vidět věci. Jsi to ty, Min?“

Min se zaškaredila do šálku a pak zdráhavě kývla. Vždycky tvrdila, že čím víc lidí ví o tom, co umí, tím míň dobrého z toho vzejde. Rafela jenom kývla, ale Merana na ni zírala, její oříškové oči dychtivě vyhlížely z masky vyrovnanosti. Nepochybně hodlala zahnat Min co nejdřív do kouta a zjistit, co je její nadání zač a jak funguje, a Min to nepochybně čekala. Rand pocítil podráždění. Měla by vědět, že ji ochrání před obtěžováním. Podráždění a radost, že aspoň před tímhle ji ochránit dokáže.

„Můžeš věřit tomu, co Min říká, Harine,“ dodala Rafela. „Hlášení, co jsem dostala, říkají, že vše, co vidí, se vždy splní. A i když si to neuvědomuje, viděla ještě něco jiného.“ Naklonila hlavu a usmála se. „Jestli budeš potrestána za to, co se tu dnes děje, tak to musí znamenat, že budeš souhlasit s tím, co Coramoor chce.“

„Leda bych nesouhlasila s ničím,“ vybuchla Harine. „Když neuzavřu Dohodu...“ Zaťala pěsti na stole. Už přiznala, že Dohodu musí uzavřít. Přiznala, že Mořský národ bude sloužit.

„Nepožaduji nic těžkého,“ pravil Rand. O tomhle přemýšlel od chvíle, kdy se rozhodl přijít. „Až budu chtít lodě, aby vozily lidi nebo zásoby, Mořský národ mi je poskytne. Chci vědět, co se děje v Tarabonu a Arad Domanu a v zemích mezi nimi. Vaše lodi můžou zjistit – zjistí – co chci vědět. Můžou přistát v Tanchiku a Bandar Ebanu a stovkách rybářských vesniček a městeček mezi nimi. Dostanete se na oceánu dál než kdokoliv jiný. Jsou tady jistí lidé, Seanchané, co žijí za Arythským oceánem a jednou přijdou a pokusí se nás dobýt. Mořský národ mi dá vědět, až přijdou.“

„Žádáš mnoho,“ zamručela trpce Harine. „O těch Seanchanech víme, zdá se, že přicházejí z Ostrovů mrtvých, protože se odtamtud nevrátila žádná loď. Některé naše lodi se střetly s jejich. Používají jedinou sílu jako zbraň. Požaduješ víc, než víme, Coramoore.“ Pro jednou se při titulu nezadrhla. „Na Arythský oceán sestoupilo nějaké temné zlo. Lodi, které odplují na západ, zmizí.“

Randa zamrazilo. Obrátil v rukou Dračí žezlo, vyrobené z kusu seanchanského oštěpu. Mohli se už vrátit? Už je zahnali jednou, u Falme. Ten oštěp nosil proto, aby mu připomínal, že má na světě víc nepřátel, než kolik jich vidí, ale byl si jistý, že Seanchanům potrvá léta, než se vzpamatují z porážky, kdy je Drak Znovuzrozený a mrtví hrdinové, povolaní Valerským rohem, zahnali do moře. Je Valerský roh stále ještě v Bílé věži? Věděl, že ho tam odvezli.

Náhle už stísněné prostředí kajuty nesnesl ani o chvíli déle. Snažil se otevřít západku na opěrce. Nechtěla povolit. Popadl tedy hlazené dřevo a jediným křečovitým pohybem urval ve spršce třísek celou opěrku. „Dohodli jsme se, že mi Mořský národ poslouží,“ řekl a vstal. Kvůli nízkému stropu se musel výhrůžně naklonit nad stůl. Kajuta byla skutečně malá. „Jestli ta vaše Dohoda ještě něco vyžaduje, tady Merana s Rafelou to s tebou dojednají.“ Bez čekání na odpověď se otočil na patě a vyrazil ke dveřím, kde si Dashiva cosi nepřítomně mumlal.

Tam ho dohonila Merana, popadla ho za rukáv a rychle mu potichu vykládala: „Můj pane Draku, lepší by bylo, kdybys zůstal. Viděl jsi, co to, že jsi ta’veren, již dokázalo. Když tu budeš, myslím, že nám postupně odhalí všechno, co chce skrýt, a bude souhlasit dřív, než něco vyjevíme my.“

„Ty jsi ze šedého adžah,“ odsekl drsně. „Tak vyjednávej! Dashivo, pojď se mnou.“

Na palubě se zhluboka nadechl. Nad hlavou měl volnou bezmračnou oblohu. Volnou.

Chvíli mu trvalo, než si všiml Bery a ostatních dvou sester, jež ho vyčkávavě sledovaly. Flinn a Narishma dělali to, co dělat měli, sledovali loď a říční břehy, město na jedné straně a zpola opravené sýpky na druhé. Loď uprostřed řeky byla zranitelné místo, kdyby se jeden ze Zaprodanců rozhodl udeřit. To by pak vlastně bylo nebezpečno všude. Rand nechápal, proč se některý z nich alespoň nepokusil zničit mu Sluneční palác nad hlavou.

Za ruku ho vzala Min a on sebou trhl.

„Mrzí mě to,“ řekl. „Neměl jsem tě tam nechat."

„To je v pořádku,“ zasmála se. „Merana už se dala do práce. Myslím, že ti chce dát Harininu nejlepší blůzu a možná i tu druhou nejlepší. Paní vln vypadala jako králík chycenej mezi dvěma fretkama.“

Rand přikývl. Mořský národ byl jeho, nebo jako kdyby byl. Co záleželo na tom, jestli je Valerský roh v Bílé věži? On je ta’veren. Je Drak Znovuzrozený a Coramoor. Zlaté slunce stále zářilo těsně pod vrcholem své dráhy. „Den je ještě mladý, Min.“ Mohl udělat cokoliv. „Nechtěla bys mě vidět, jak to vyřídím se vzbouřenci? Tisíc korun proti hubičce, že do západu slunce budou moji.“