Koruna z mečů

37 Dopis z paláce

Ráno po Ptačí slavnosti se rozbřesklo do silných větrů vanoucích od Bouřlivého moře, které skutečně zmenšily vedro panující v Ebú Daru. Obloha byla bez mráčku a rudozlatá sluneční koule na obzoru slibovala horký den, jakmile utichne vítr. Mat spěchal Tarasinským palácem, zelený kabátec měl rozepnutý a košili zašněrovanou jenom tak napůl v očekávání věcí příštích. Sice při každém zvuku nenadskočil, ale trhl sebou, a byl mnohem vykulenější, než se mu líbilo, pokaždé, kdy kolem prošla nějaká služka, šustící spodničkami a usmívající se na něho. Jedna každá se usmívala zvláštním... vědoucím... způsobem. Jen tak tak že neběžel.

Nakonec zpomalil a skoro po špičkách se protáhl na zastíněný chodníček vedoucí kolem stájí. Mezi kanelovanými sloupy tvořily tenkou stěnu zažloutlé šlahouny rostlin, zasazených ve velkých červených kameninových mísách, a liány se širokými, červeně pruhovanými listy, visící z kovových košíků na řetězech. Mimoděk si stáhl klobouk hlouběji do čela, aby mu zakrýval tvář. Rukama pohladil oštěp, ashandarei, tak ho nazývala Birgitte – a bezmyšlenkovitě hmatal po ratišti, jako by se musel bránit. V hlavě se mu divoce otáčely kostky, a přesto to nemělo co dělat s jeho neklidem. Jeho zdrojem byla Tylin.

V řadě před vysokým obloukem vnější brány již čekalo šest kočárů se zelenou kotvou a mečem rodu Mitsobar, vyvedenými v laku na dvířkách, koně byli zapřažení a olivrejovaní kočí seděli na kozlících. Viděl, jak Nalesean ve žlutě pruhovaném kabátci zívá na druhé straně a Vanin se zhrouceně rozvaloval na převráceném sudu kousek ode dveří do stáje a vypadalo to, že spí. Většina ostatních Rudých paží trpělivě dřepěla na dlažbě. Několik mužů hrálo v kostky ve stínu velkých bílých stájí. Mezi Matem a kočáry stála Elain, hned za stěnou z rostlin. Byla s ní Reanne Corlyová a opodál sedm dalších žen, které byly na té podivné schůzce, na niž vrazil včerejšího večera. Reanne z nich byla jediná, která neměla červený pás moudré ženy. Zpola čekal, že se dneska ráno neobjeví. Vypadaly jako ženy, které jsou zvyklé řídit život svůj i ostatních, většina měla aspoň pár bílých vlasů, přesto se na růžovolící Elain dívaly vyčkávavě, tak nějak na špičkách, jako by byly připravené na její příkaz skočit. Celá ta banda ho ale tolik nezajímala, kvůli žádné z nich by nevyskočil z kůže. Ale z Tylin se cítil... no... „bezmocný“ bylo jediné slovo, které mu odpovídalo, jakkoliv směšné se to zdálo být.

„Nepotřebujeme je, panímámo Corlyová,“ říkala Elain. Dědička mluvila jako žena, která právě poplácává po hlavě dítě. „Řekla jsem jim, aby tu zůstali, dokud se nevrátíme. Budeme tak přitahovat menší pozornost, zvlášť za řekou, když nikdo nepozná Aes Sedai.“ Její představa o tom, co si obléknout při návštěvě nejdrsnější části města bez toho, aby přitahovala pozornost, byl široký zelený klobouk s nazeleno obarveným peřím, lehký prachoplášť ze zeleného plátna se zlatě vyšívanými spirálami na zádech a jezdecké šaty ze zeleného hedvábí s vysokým límečkem se zlatou výšivkou na rozdělených sukních a zdůrazňující ovál odhalující polovinu jejího poprsí. Dokonce měla jeden z těch náhrdelníků pro svatební nůž. Z toho širokého pásku tkaného zlata bude svrbět ruka každého zloděje v Rahadu. Kromě malého nože u pasu neměla jinou zbraň. Ale jakou zbraň taky potřebovala žena, která dokáže usměrňovat? Samozřejmě každá z těch s červeným pásem za ním měla zastrčenou zakřivenou dýku. Stejně tak Reanne za pásem z obyčejné vydělané kůže.

Reanne si sundala velký modrý slamák, zamračila se na něj a pak si ho znovu nasadila a zavázala stuhy. Starosti jí asi nedělal Elainin tón. S kloboukem nasadila bázlivý úsměv a pokorný způsob řeči. „Ale proč si Merilille Sedai myslí, že lžeme, Elain Sedai?“

„Myslí si to všechny,“ vyhrkla bez dechu jedna s červeným páskem. Všechny měly ebúdarské šaty ve střízlivých barvách s úzkými hlubokými výstřihy a sukně na jedné straně zvednuté a přišité, aby byly vidět spodničky, ale tahle, hubená jako koza a s dlouhými vlasy spíš bílými než černými, měla olivovou pleť a tmavé oči Ebúdarky. „Sareitha Sedai mě do očí nazvala lhářkou kvůli tomu, kolik nás je, kvůli –“ Odmlčela se, když se na ni Reanne zamračila a řekla: „Buď zticha, Tamarlo.“ Panímáma Corlyová možná byla ochotná klanět se a usmívat se na dítě, pokud to dítě bylo Aes Sedai, ale své společnice držela hezky zkrátka.

Mat se zamračil na okna vedoucí ze stáje, na něž viděl z místa, kde stál. Některé zakrývaly složité bílé zástěny z tepaného železa, jiné bílé dřevěné okenice se složitou řezbou. Nebylo pravděpodobné, že tam Tylin bude. Nebylo pravděpodobné, že by se objevila u stájí. Dával si dobrý pozor, aby ji při oblékání neprobudil. Kromě toho by si tady nic nezkusila. Aspoň si myslel, že ne. Ale zase to byla všeho schopná osoba, když včera v noci poslala šest služek, aby ho chytily na chodbě a dovlekly ho do jejích komnat. Ta zatracená ženská s ním zacházela jako s loutkou! Už to nehodlal snášet dál. Nehodlal. Světlo, koho se to snaží oblafnout? Jestli nepopadnou tuhle Větrnou mísu a nevypadnou z Ebú Daru, Tylin ho bude večer zase štípat do zadku a říkat mu holoubku.

„To kvůli tvému věku, Reanne.“ Elain sice neváhala – to nikdy nedělala – ale mluvila velice opatrně. „Mezi Aes Sedai se považuje za hrubost mluvit o věku, ale... Reanne, od Rozbití světa zřejmě žádná Aes Sedai nežila tak dlouho, jak tvrdíte vy v tom vašem šicím kroužku.“ Takhle zvláštní název rodinka dala vládnoucí radě. „Ve tvém případě skoro o sto let.“ Červené pásy zalapaly po dechu a vyvalily oči. Štíhlá hnědooká žínka se světle medovými vlasy se nervózně zahihňala a na Reannino rychlé: „Famelle!“ si okamžitě dala ruku před pusu. „To není možné,“ řekla Reanne Elain chabě. „Aes Sedai určitě musejí –“

„Dobré ráno,“ pozdravil Mat a prošel květinovou stěnou. Celá ta debata byla pitomá. Každý věděl, že Aes Sedai žijí déle než ostatní. Místo aby tu marnili čas, měli by vyrazit do Rahadu. „Kde jsou Tom a Juilin? A Nyneiva.“ Musela se včera v noci vrátit, jinak by byla Elain bez sebe. „Krev a popel, nevidím tu ani Birgitte. Musíme vyrazit, Elain, ne tady postávat. Půjde s náma rovněž Aviendha?“

Zamračila se na něj, zalétla pohledem k Reanne a Mat poznal, že uvažuje, co mu má zahrát. Vykulená nevinnost by mohla zničit její postavení u těchto žen stejně jako úsměv s dolíčky. Elain vždy čekala, že dolíčky zaberou i tam, kde již všechno ostatní selhalo. Zvedla bradu. „Tom a Juilin pomáhají Aviendze a Birgitte hlídat Carridinův palác, Mate.“ Musela to být dědička v téměř celé své kráse. Ne úplně celé, protože určitě věděla, jak by reagoval na tohle, ale hlas přetékající jistotou, velitelský pohled chladných modrých očí a hezoučká tvář samý led, když už ne dokonale zamrzlý pýchou. Existovala vůbec někde na světě nějaká žena, která by v sobě měla jen jednu osobnost? „Nyneiva určitě brzy přijde. Není důvod, abys s námi chodil, víš, Mate. Nalesean a tví vojáci nám poskytnou víc než dostatečnou ochranu. Mohl by ses veselit v paláci, dokud se nevrátíme.“

„Carridin!“ vykřikl. „Elain, nezůstaneme v Ebú Daru, abychom to vyřídili s Jaichimem Carridinem. Seberem tu mísu a pak ty nebo Nyneiva uděláte průchod a odjedeme. Je to jasný? A já jdu s váma do Rahadu.“ Veselit se! Světlo jenom vědělo, s čím by Tylin přišla, kdyby zůstal celý den v paláci. Už z pouhého pomyšlení na ni dostával záchvaty hysterického smíchu.

Moudré ženy po něm vrhaly ledové pohledy. Podsaditá Sumeko rozzlobeně špulila rty a Melore, baculatá Domanka ve středních letech, jejímž poprsím se včera kochal, si dala ruce v bok s tváří jako bouřkový mrak. Od včerejška by měly vědět, že jeho Aes Sedai nezastraší, ale dokonce i Reanne se na něho mračila tak, až zpola čekal, že se ho pokusí zpohlavkovat. Bylo jasné, že když ony se hodlají kvůli Aes Sedai přetrhnout, tak to musejí dělat všichni ostatní.

Elain viditelně vedla vnitřní boj. Stiskla rty, ale jednu věc jí musel přiznat. Byla příliš chytrá, aby pokračovala v něčem, co očividně nefungovalo. Na druhou stranu byla skrz naskrz nafoukaná, ať se snažila sebevíc ovládat. A ostatní ženy se dívaly. „Mate, víš, že nemůžeme odjet, dokud mísu nepoužijeme.“ Zvednutá brada zůstala nahoře a její tón byl někde v půli cesty mezi vysvětlováním a nařizováním. „Možná potrvá několik dní, než přijdeme na to, jak funguje, možná půl týdne, i víc, takže klidně můžeme vyřídit Carridina, pokud to za tu dobu zvládneme.“ Do hlasu se jí při vyslovení bělokabátníkova jména vloudilo takové napětí, až to vypadalo, že proti němu má osobní zášť, ale něco vyskočilo a pěstí mu sevřelo myšlenky.

„Půl týdne!“ Měl pocit, že se dusí, takže strčil prst pod šátek, který měl uvázaný kolem krku, a uvolnil si ho. Tylin včera použila ten kus černého hedvábí, aby mu svázala ruce, dřív než si uvědomil, co dělá. Půl týdne. Nebo víc! Přes veškeré úsilí se mu roztřásl hlas. „Elain, tu mísu můžete určitě použít kdekoliv. Nemusí to být tady. Egwain tě chce zpátky, hned jak to půjde. Sázím se, že by se jí kamarádka nebo dvě hodily.“ Podle toho, jak ji viděl naposledy, by se jí jich hodilo pár set. Možná až tyhle ženy dostane zpátky, Egwain přestane s tím nesmyslem, že je amyrlin, a nechá ho vzít ji k Randovi spolu s Elain, Nyneivou a Aviendhou. „A co Rand, Elain? Caemlyn, Lví trůn? Krev a popel, víš, že bys měla vyrazit do Caemlynu, jak nejrychleji to půjde, aby ti Rand mohl předat Lví trůn.“ Z nějakého důvodu jí s každým jeho slovem potemněla tvář a v očích se jí zablesklo. Byl by řekl, že je rozčilená, jenže k tomu neměla žádný důvod.

Rozzlobeně otevřela ústa, aby se s ním pohádala, a on se připravil, chtěl jí vyjmenovat seznam toho, co mu slíbila, a do Jámy smrti s tím, že to udělá před očima Reanne a ostatních. Podle jejich výrazů by ho na jejím místě už dávno usadily.

Než ale stačil někdo něco říci, kulatá prošedivělá žena v livreji rodu Mitsobar udělala pukrle nejdřív před Elain, pak před ženami s červenými pásy a nakonec před ním. „Královna Tylin posílá tohle, pane Cauthone,“ řekla Laren a zvedla košík zakrytý plátnem, s uchem opleteným červenými kytičkami. „Nesnídal jsi a musíš si uchovat síly.“

Mat zrudl. Žena se na něj jenom podívala, ale když ho poprvé strkala k Tylin, viděla z něj mnohem větší kus. Opravdu mnohem větší. Včera v noci přinesla večeři a on se snažil schovat pod hedvábným prostěradlem. Nechápal to. Tyhle ženy dokázaly, že nadskakoval a červenal se jako holka. Prostě to nechápal.

„Určitě nechceš raději zůstat tady?“ zeptala se Elain. „Tylin by s tebou určitě ráda posnídala. Královna říkala, že jsi úžasně zábavný a zdvořile ochotný,“ dodala pochybovačný tónem.

Mat s košem v jedné a ashandarei v druhé ruce prchal do kočáru.

„Jsou všichni muži na severu tak plaší?“ chtěla vědět Laren.

Mat se odvážil ohlédnout přes rameno, aniž by zastavil, a vydechl si úlevou. Služebná si už zvedla sukně, otočila se a prošla rostlinnou zástěnou. Elain potom pokynem ruky přivolala Reanne a moudré ženy blíž. Přesto se zachvěl. Ženské ještě budou znamenat jeho smrt.

Obešel nejbližší kočár a málem koš upustil na zem, když uviděl na schůdku sedět Beslana. Sluneční světlo se odráželo na úzké čepeli jeho meče, když kontroloval ostří. „Co tady děláš?“ vyjekl Mat.

Beslan vrátil meč do pochvy a zakřenil se od ucha k uchu. „Jdu s vámi do Rahadu. Určitě tam pro nás najdeš nějakou zábavu.“

„Měla by přijít nějaká zábava,“ zívl Nalesean do dlaně. „Včera v noci jsem se moc nevyspal, a teď mě vlečete pryč, když tu jsou ženy Mořského národa.“ Vanin se na sudu narovnal, rozhlédl se kolem, zjistil, že se nikde nic nehýbe, a zase se opřel a zavřel oči.

„Jestli do toho budu mít co mluvit, tak žádná zábava nebude,“ zavrčel Mat. Nalesean že se moc nevyspal? Cha! Celá ta banda se bavila na slavnosti. Ne že by se on sám chvílemi nebavil, ale jen když dokázal zapomenout, že je se ženou, která ho považuje za nějakou zatracenou panenku. „Jaké ženy Mořského národa?“

„Když se Nyneiva Sedai včera v noci vrátila, přivedla jich asi tucet, Mate.“ Beslan hvízdl a rukama udělal vlnovku. „Jak se pohybují, Mate...“

Mat potřásl hlavou. Nemyslelo mu to jasně. Tylin mu lezla na mozek. Nyneiva a Elain mu řekly o hledačkách větru, zdráhavě a ve vší tajnosti, poté, co se před ním snažily utajit i to, kam má Nyneiva namířeno, natož proč. A ani se kvůli tomu nezačervenaly. „Ženské dodržují slib podle svého,“ znělo rčení. Když na to tak myslel, Lawtin a Belvyn nebyli se zbytkem Rudých paží. Možná Nyneivu napadlo, že to ostatním vynahradí, když si tyhle dva nechá u sebe. „...Podle svého.“ Ale jestliže už měla hledačky větru v paláci, nemůže jim trvat půl týdne, než přijdou na to, jak s mísou pracovat. Světlo, prosím ne!

Jako kdyby ji ta myšlenka přivolala, rostlinnou stěnou ke stájím přišla Nyneiva. Matovi spadla brada. Ten dlouhán v tmavozeleném kabátě na její ruce byl Lan! Nebo spíš ona visela na něm, držela se ho oběma rukama a usmívala se na něj. U každé jiné ženy by Mat řekl, že je opilá a zasněná, jenže tohle byla Nyneiva.

Když si uvědomila, kde je, trhla sebou a spěšně ustoupila o krok stranou, i když se ještě chvíli držela Lana. Šaty si nevybrala o nic lepší než Elain, samé modré hedvábí a zelená výšivka, hluboký výstřih, aby byl vidět těžký zlatý prsten, do něhož by strčila oba palce a ještě by jí byl volný, který jí na tenkém zlatém řetízku visel mezi prsy. Široký klobouk, jejž nesla za stuhy, byl lemovaný modrým peřím a zelený prachoplášť modře vyšívaný. Vedle ní a Elain vypadaly ostatní ženy v suknu ošuntěle.

V každém případě, ať už před chviličkou dělala telecí oči nebo ne, teď byla sama sebou a škubla se za cop. „Zatím běž za ostatními muži, Lane,“ nařídila přísně, „a můžeme jet. Poslední čtyři kočáry jsou pro muže.“

„Jak říkáš,“ odtušil Lan a s rukou na jílci se jí uklonil.

Užasle se dívala, jak kráčí k Matovi, nejspíš nedokázala uvěřit, že poslouchá tak pokorně, pak se otřásla, a vzápětí už to byla zase ta stará naježená Nyneiva. Sehnala Elain a ostatní ženy a nahnala je do prvních dvou kočárů, jako kdyby poháněla husy. Když řvala, ať někdo otevře bránu u stájí, nikdo by si nepomyslel, že to ona jejich odjezd zdržovala. Řvala i na kočí, takže popadli opratě a zapráskali biči. Byl div, že vůbec počkali, až všichni nastoupí.

Mat neohrabaně nastoupil za Lanem, Naleseanem a Beslanem do třetího kočáru, opřel oštěp o dveře a tvrdě dosedl s košem na klíně, když se kočár prudce rozjel. „Kde se tu bereš, Lane?“ vyhrkl, jakmile všechny představil. „Jseš poslední, koho bych čekal, že uvidím. Kdes byl? Světlo, myslel jsem, že jsi mrtvej. Vím, že se toho Rand bál. A necháváš Nyneivu, aby ti takto přikazovala. Proč to ve Světle děláš?"

Strážce s kamenným obličejem zřejmě zvažoval odpověď na jeho otázku. „Včera v noci nás paní lodí s Nyneivou oddala,“ pravil nakonec. „Atha’an Miere mají několik... neobvyklých... svatebních zvyků. Oba nás dost překvapily.“ Pousmál se, jen nepatrně. Lehce pokrčil rameny. Podrobněji odpovídat zjevně nehodlal.

„Požehnání Světla na tebe a tvou nevěstu,“ zamručel zdvořile Beslan a uklonil se, jak to jen v omezeném prostoru kočáru šlo, a Nalesean cosi zamumlal, i když z jeho výrazu bylo jasné, že podle něj musel Lan zešílet. Nalesean měl Nyneivy plné zuby.

Mat tam jenom seděl, houpal se spolu s kočárem a zíral. Nyneiva vdaná? Lan ženatý s Nyneivou? Ten muž byl šílený. Nebylo divu, že se tváří tak sklíčeně. Mat by si raději nacpal za košili vzteklou lišku. Ženili se jen hlupáci a jenom šílenec by se oženil s Nyneivou.

Pokud si Lan všiml, že ne všichni jsou radostí bez sebe, nedal to najevo. Až na oči vypadal úplně stejně, jak si ho Mat pamatoval. Možná byl trochu tvrdší, pokud to bylo možné. „Je tu něco důležitějšího,“ řekl Lan. „Nyneiva nechce, aby ses to dozvěděl, Mate, ale měl bys to slyšet. Tví dva muži jsou mrtví, zabila je Moghedien. Mrzí mě to, ale pokud je ti to nějakou útěchou, tak byli mrtví dřív, než si to uvědomili. Nyneiva si myslí, že Moghedien už musí být pryč, jinak by to zkusila znovu, já si ale tak jistý nejsem. Zdá se, že k Nyneivě chová osobní zášť, třebaže mi Nyneiva odmítá prozradit důvod.“ Znovu ten úsměv. Lan si ho zřejmě neuvědomoval. „Aspoň ne celý důvod, ale na tom nezáleží. Hlavně když víš, čemu bychom mohli za řekou čelit.“

„Moghedien,“ vydechl Beslan a zazářily mu oči. Ten chlap to nejspíš považoval za zábavu.

„Moghedien,“ vydechl Nalesean, ale v jeho případě to bylo spíš zaúpění a škubl si za špičatou bradku.

„Ty zatracený pitomý ženský,“ zavrčel Mat.

„Doufám, že do toho nepočítáš i mou ženu,“ podotkl Lan chladně a sevřel jílec meče. Mat rychle zvedl ruce.

„Ovšemže ne. Jenom Elain a... a rodinku.“

Lan po chvíli kývl a Mat si vydechl úlevou. To se Nyneivě podobalo, nechat ho zabít svým manželem – manželem! – když, jako že chleba je hnědý, utají skutečnost, že by po městě mohl pobíhat jeden ze Zaprodanců. Dokonce ani Moghedien ho vlastně neděsila, ne, dokud měl kolem krku liščí hlavu, ale medailon neochrání Naleseana a ostatní. Nyneiva si nepochybně myslela, že to zvládnou s Elain. Nechaly ho přivést Rudé paže a celou dobu se mu chechtaly za zády, zatímco –

„Ty si nepřečteš, co ti píše matka, Mate?“

Dokud se o tom Beslan nezmínil, Mat si neuvědomil, že mezi koš a plátno je zasunutý složený kousek papíru. Byl z něj vidět jen růžek se zelenou pečetí s kotvou a mečem.

Palcem pečeť zlomil a stránku rozvinul. Držel ji tak, aby Beslan neviděl, co se tam píše. A dobře udělal. I když, vzhledem k tomu, jak mladý muž věci viděl, na tom možná nezáleželo. Mat byl ale stejně rád, že zprávu četl jen on. S každou řádkou mu srdce klesalo hlouběji.

Všichni se na něj zvědavě dívali. No, Lan se prostě jenom díval, ale Mata znervózňoval stejně jako ostatní. Jeho pohled byl skoro... mrtvý.

„Královna si myslí, že potřebuju nový šaty,“ řekl Mat a nacpal dopis do kapsy. „Myslím, že si zdřímnu.“ Stáhl si okraj klobouku do očí, ale nezavřel je, díval se z okna, kudy přes odhrnutou záclonku dovnitř občas zavál prach. Ale také vítr, což bylo mnohem lepší než horko a dusno uzavřeného kočáru.

Moghedien a Tylin. Z těch dvou by raději čelil Moghedien. Sáhl si na liščí hlavu, která mu visela ve výstřihu košile. Před Moghedien měl aspoň nějakou ochranu. Před Tylin měl asi stejnou jako před Dcerou zatracených Devíti měsíců, ať to byl kdokoliv. Pokud nepřijde na nějaký způsob, jak přimět Nyneivu a Elain opustit do večera Ebú Dar, dozvědí se to všichni. Mrzutě si stáhl klobouk ještě hlouběji do čela. Ty prokleté ženské skutečně dokázaly, že se choval jako holka. Chvilku se bál, že se rozpláče.