Koruna z mečů

16 Ruka na tváři

Tarasinský palác byla hromada lesklého mramoru, bílé omítky, zakrytých balkonů z nabílo natřené litiny a sloupořadí až čtyři poschodí nad zemí. Kolem na slunci se lesknoucích, cibulových kupolí a vysokých, balkony ovinutých věží, obloženými červenými a zelenými kachlemi, kroužila hejna holubů. Lomené oblouky dveří uvnitř paláce vedly na různá nádvoří a další se otevíraly ve vysokých zdech skrývajících zahrady, ale z náměstí Mol Hara k velké bráně s vyřezávanými rozvilinami podobných vzorů, jaké byly na balkonech, a pokryté tepaným zlatem, vedlo vysoké sněhobílé, deset sáhů široké schodiště. Kolem této brány stál asi tucet gardistů. Vojáci se na žhnoucím slunci potili pod zlacenými kyrysy, jež nosili přes zelené kabátce, a v baňatých bílých kalhotách nacpaných do tmavozelených holínek. Silné pruhy zkroucené bílé látky jim kolem lesklých zlacených přilbic držely zelené šňůry a dlouhé konce látky jim visely na záda. Dokonce i halberdy a pochvy dýk a krátkých mečů jim svítily zlatem. Gardisté na odiv, ne k boji. Ale když Mat vyšel po schodišti, viděl na jejich dlaních mozoly od práce s mečem. Doposud chodil vždycky přes stáje, aby si cestou pozorně prohlédl palácové koně, tentokrát však šel předem jako urozený pán.

„Požehnání Světla na všechny přítomné,“ řekl důstojníkovi, který nebyl o mnoho starší než on. Ebúdarci byli zdvořilí lidé. „Přišel jsem sem zanechat zprávu pro Nyneivu Sedai a Elain Sedai. Nebo jim ji dát, jestli se už vrátily.“

Důstojník na něj zíral a pak se zmateně podíval na schodiště. Na špičaté přilbici měl kromě zelené i zlatou šňůru, označující nějakou hodnost, již Mat neznal, a místo halberdy měl zlacenou hůl s ostrým koncem a hákem jako k pohánění volů. Podle jeho výrazu sem takhle ještě nikdy nikdo nepřišel. Prohlédl si Matův kabátec, viditelně nad ním zauvažoval, a nakonec se rozhodl, že mu nemůže říci, ať táhne pryč. S povzdechem zamumlal požehnání v odpověď a zeptal se Mata na jméno, pak otevřel malá dvířka ve velkém křídle brány a uvedl ho do velkolepé vstupní haly obkroužené pěti balkony s kamenným zábradlím, pod kupolí s namalovanou oblohou, i s obláčky a sluncem.

Gardista si lusknutím prstů přivolal štíhlou mladou služku v bílých šatech se sukní nalevo vykasanou, aby tak byly vidět zelené spodničky, a zelenou kotvou a mečem vyšitými na levé straně prsou. S polekaným výrazem přiběhla po červenomodré mramorové podlaze a udělala pukrle před Matem i před důstojníkem. Sladkou hezoučkou tvářičku jí lemovaly krátké černé vlasy, hedvábnou pleť měla olivovou a na livreji hluboký úzký výstřih, který v Ebú Daru nosily kromě šlechtičen všechny ženy. Mat si jí pro jednou skoro nevšiml. Když uslyšela, co chce, vykulila velké černé oči ještě víc. Aes Sedai nebyly v Ebú Daru zrovna neoblíbené, ale většina Ebúdarců si dala hodně práce, aby se jim zdaleka vyhnula.

„Ano, mečový poručíku,“ řekla a opět podklesla. „Ovšem, mečový poručíku. Zlíbí-lí se ti mne následovat, můj pane?“ Zlíbilo.

Venku se bíle třpytil Ebú Dar, ale uvnitř bylo barev, až oči přecházely. V paláci byly snad míle širokých chodeb a vysoké stropy tu byly modré, se žlutými stěnami, nebo světle růžové a strop zelený, za každým rohem se barvy měnily, spojovaly se tak, že z toho všem kromě Cikánů musely slzet oči. Mat dost hlasitě dupal po dlaždicích, které tvořily dvou, tří a občas také čtyřbarevný vzor z kosočtverců, hvězd a trojúhelníků. Na každé křižovatce s boční chodbou byla mozaika z maličkých dlaždiček, složité víry, spirály a smyčky. Na několika málo hedvábných nástěnných kobercích byly výjevy z moře a v obloukových výklencích stály křišťálové mísy, malé sošky a žlutý porcelán Mořského národa, za něž by kdekoliv dostal pěkných pár grošů. Občas tudy mlčky spěchal olivrejovaný sloužící, stejně často s prázdnýma rukama jakož i se stříbrným či zlatým podnosem.

Obvykle se Mat při pohledu na vystavené bohatství cítil dobře. Například tam, kde byly peníze, mohly mu nějaké uvíznout za nehty. Tentokrát byl netrpělivý, s každým krokem víc. A nervózní. Když naposledy tak silně cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky, bylo to těsně před tím, než se ocitl se třemi stovkami chlapů Bandy a tisícovkou Gaebrilových Stříbrných lvů na hřebeni před sebou a další tisícovkou blížící se rychle po silnici za ním, když on se jenom snažil z celé té polízanice dostat. Tenkrát se vyhnul tomu, aby ho rozsekali na kousky, jen díky vzpomínkám jiných mužů a většímu štěstí, než na jaké měl právo. Kostky téměř vždycky znamenaly nebezpečí a ještě cosi, zatím však nepřišel na to co. Vyhlídka, že mu nakřápnou lebku, nestačila, a jednou či dvakrát ani žádná taková možnost nehrozila, přesto to nejčastěji zřejmě znamenalo zvýšenou pravděpodobnost, že Mat Cauthon zemře nějakým velkolepým způsobem. V Tarasinském paláci to nejspíš nebylo příliš pravděpodobné, ale ať tak či tak, kostky nezmizely. Hodlal tu zanechat zprávu, popadnout Nyneivu a Elain za krk, pokud by k tomu dostal příležitost, a důkladně si s nimi promluvit, až by jim zahořely uši, a pak vypadnout.

Mladá žena před ním doplula k pomenšímu drsnému muži jenom o málo staršímu než ona, dalšímu sluhovi, v těsných bílých spodcích, bílé košili se širokými rukávy a dlouhou zelenou vestou s kotvou a mečem rodu Mitsobar v bílém kruhu. „Pane Jene,“ řekla s dalším pukrletem, „tohle je urozený pán Cauthon, který si přeje zanechat zprávu pro ctihodnou Elain Aes Sedai a ctihodnou Nyneivu Aes Sedai.“

„Velmi dobře, Haesel. Můžeš jít.“ Uklonil se Matovi.

Jen ho dovedl k tmavé, zachmuřeně se tvářící ženě ve středních letech a uklonil se. „Paní Carin, toto je urozený pán Mat Cauthon, který si přeje zanechat zprávu pro ctihodnou Elain Aes Sedai a ctihodnou Nyneivu Aes Sedai.“

„Velmi dobře, Jene. Můžeš jít. Kdybys mě laskavě následoval, můj pane?“

Carin ho dovedla nahoru po širokém mramorovém schodišti, se žlutými a červenými podstupnicemi, k hubené ženě jménem Matilda, která ho předala statnému chlapíkovi jménem Bren, jenž ho dovedl k plešatějícímu muži jménem Madik, a každý byl o fous starší než ten předchozí. Na křižovatce, kde se stýkalo pět chodeb jako paprsky kola, Madik Mata zanechal s kulatou bábou jménem Laren, která měla na spáncích prošedivělé vlasy a majestátní vystupování. Jako Carin a Matilda, i ona měla to, čemu se v Ebú Daru říkalo svatební nůž, pověšené jílcem dolů na těsně padnoucím stříbrném nákrčníku mezi velmi objemnými prsy. Pět bílých kamenů na jílci, dva zasazené do červené, a čtyři červené kameny, jeden v černém zasazení, říkaly, že tři z jejích devíti dětí zemřely, dva synové v souboji. Zvedla se z úklony a vyplula do jedné z chodeb, ale Mat ji rychle chytil za loket.

Když se podívala na jeho ruku, lehce zvedla obočí. Neměla žádnou dýku, jen ten svatební nůž, ale Mat ji okamžitě pustil. Zvyk říkal, že svatební nůž může použít pouze na svého manžela, přesto nebyl důvod se červenat. Hlas však neztišil. „Jak daleko ještě musím jít, abych mohl nechat zprávu? Dvě Aes Sedai by nemělo být tak těžký najít. Tohle není zatracená Bílá věž.“

„Aes Sedai?“ promluvila za ním nějaká žena těžkým illiánským přízvukem. „Jestli hledáš dvě Aes Sedai, tak jsi dvě našel.“

Larenin výraz se nezměnil, skoro. Téměř černýma očima zalétla za něj a Mat si byl jistý, že je ustaraně přimhouřila.

Mat si sundal klobouk a otočil se s pohotovým úsměvem. S tou stříbrnou liščí hlavou kolem krku ho Aes Sedai vůbec nevyváděly z míry. No, aspoň ne moc. Mělo to své chyby. Možná jeho úsměv nebyl zas až tak klidný.

Dvě ženy před ním se ani nemohly víc lišit. Jedna byla štíhlá, s okouzlujícím úsměvem, v zelenozlatých šatech naznačujících poprsí, jež považoval za velmi ucházející. Nebýt bezvěké tváře, mohl by uvažovat o tom, že zapřede hovor. Byla to hezká tvář, s očima dost velkýma, aby se v nich muž utopil. Škoda. Druhá byla také bezvěká, avšak všimnout si toho mu chvíli trvalo. Myslel si, že se mračí, dokud si neuvědomil, že je to její normální výraz. Tmavé, téměř černé šaty ji zakrývaly k zápěstí a pod bradu, za což byl vděčný. Vypadala svraštělá jako stará ostružina. A tvářila se, jako by měla staré ostružiny ke snídani.

„Snažím se tu nechat zprávu pro Nyneivu a Elain,“ sdělil jim. „Tahle žena –“ zamrkal a podíval se chodbou oběma směry. Nemyslel si, že se bába dokáže pohnout tak rychle. „A stejně, chci nechat zprávu.“ Náhle byl opatrný, dodal: „Vy jste jejich kamarádky?"

„Ne tak docela,“ odtušila ta hezká. „Já jsem Joline a tohle je Teslyn. A ty jsi Mat Cauthon.“ Matovi se stáhl žaludek. Devět Aes Sedai v paláci, a on musí narazit zrovna na ty dvě, které jsou s Elaidou. A jedna z nich je červená. Ne že by se měl čeho bát. Spustil ruku k boku dřív, než se mohl dotknout liščí hlavy pod šaty.

Ta, co se živila ostružinami – Teslyn – přistoupila blíž. Podle Toma byla přísedící, ačkoliv co přísedící dělá tady, to Tom netušil. „Byly bychom jejich přítelkyně, kdybychom mohly. Ony přátele potřebují, pane Cauthone, stejně jako ty.“ Očima se mu snažila provrtat díru do hlavy.

Joline se postavila vedle něj a položila mu ruku na klopu kabátu. U jiné ženy by to považoval za vyzývavý úsměv. Byla ze zeleného adžah. „Jsou na nebezpečné půdě a nevidí, co mají pod nohama. Já vím, že jsi jejich přítel. Mohl bys to dokázat tím, že jim řekneš, aby zanechaly tohoto nesmyslu, než bude pozdě. Hloupé děti, které zajdou příliš daleko, mohou být velmi vážně potrestány.“

Mat chtěl couvnout. Dokonce i Teslyn stála tak blízko, že se ho téměř dotýkala. Místo toho nasadil téměř urážlivý úsměv. Doma ho vždycky dostal do nesnází, tady mu však připadal na místě. Ty kostky, co se mu otáčely v hlavě, nemohly mít nic společného s těmihle dvěma, jinak by se zastavily. A měl svůj medailon. „Podle mě vidí docela dobře.“ Nyneiva nutně potřebovala dostat za vyučenou a Elain ještě víc, on však nehodlal jenom postávat a poslouchat, jak tahle ženská stírá Nyneivu. Jestli to znamenalo bránit také Elain, budiž. „Možná bys měl toho svého nesmyslu zanechat.“ Jolinin úsměv zmizel, teď se však usmála Teslyn, měla úsměv jako břitvu.

„Víme o tobě, pane Cauthone.“ Vypadala jako žena, která by nejradši někoho stáhla z kůže, a stačil by jí kdokoliv, kdo bude po ruce. „Ta’veren, povídá se. Má vlastní nebezpečné spojení. To bude víc než jen drb.“

Joline měla tvář jako z ledu. „Mladý muž ve tvém postavení, který by měl rád zajištěnou budoucnost, by mohl dopadnout mnohem hůř, než že vyhledá ochranu Věže. Neměl jsi ji opouštět.“

Matovi se žaludek stáhl ještě těsněji. Co ještě vědí? Určitě ne o jeho medailonu. Nyneiva a Elain to věděly, i Adeleas a Vandene, a Světlo ví, komu to ještě řekly, určitě ale ne tomuhle párku. Podle něj tu však byly ještě horší věci než ta’veren a liščí hlava, dokonce i horší než Rand. Jestli vědí o zatraceném rohu...

Náhle ho to od nich odtrhlo tak prudce, až klopýtl a málem upustil klobouk. Za rukáv a klopu ho držela štíhlá žena s hladkou tváří a téměř bílými vlasy sebranými na šíji do uzlu. Teslyn ho reflexivně popadla stejně z druhé strany. Mat nově příchozí s rovnými zády v prostých šedých šatech poznal, jistým způsobem. Byla to buď Adeleas, nebo Vandene, které byly sestry – skutečné sestry, ne jenom Aes Sedai – a byly jako dvojčata. Nikdy je od sebe s jistotou nerozeznal. S Teslyn na sebe zíraly, mrazivé a vážné, dvě kočky s tlapkou na stejné myši.

„Nemusíte mi roztrhnout kabát,“ zavrčel a snažil se vyprostit. „Můj kabát?“ Nebyl si jistý, jestli ho slyšely. Dokonce ani s liščí hlavou nebyl připravený jim páčit prsty ze svého šatstva – pokud by skutečně nemusel.

Sestru, ať to byla kterákoliv z nich, doprovázely dvě další Aes Sedai, ačkoliv jedna, tmavá, rozložitá žena s pátravýma očima, měla pouze prsten s Velkým hadem a šátek s hnědými třásněmi s bílým plamenem Tar Valonu mezi liánami na zádech. Vypadala jen o málo starší než Nyneiva, protože Sareitha Tomares byla Aes Sedai jen asi dva roky.

„To už ses teď snížila natolik, že muže unášíš i na chodbách, Teslyn?“ řekla ta druhá. „Muž, který nemůže usměrňovat, tě může těžko zajímat.“ Malá a bledá, v modrošedých, krajkou lemovaných šatech byla zosobněná chladná bezvěká elegance a sebevědomý úsměv. Poznal ji díky cairhienskému přízvuku. Rozhodně přilákal vůdčí feny na dvoře. Tom si nebyl jistý, zda Elaidino poselstvo vede Joline nebo Teslyn, Merilille však vedla poselstvo těch příšerně pitomých ženských, co nalákaly Egwain na vějičku, aby se stala amyrlin.

Úsměvem, jejž po ní Teslyn vrhla v odpověď, by se Mat mohl oholit. „Jen se přede mnou nepřetvařuj, Merilille. Mat Cauthon je předmětem značného zájmu. Neměl by pobíhat příliš volně.“ Jako by tam nestál a neposlouchal!

„Neperte se přese mě,“ řekl. Ani když zatahal za kabátec, žádná ho nepustila. „Je tady spousta volnýho místa.“

Pět párů očí ho přimělo si přát, aby byl držel pusu zavřenou. Aes Sedai neměly vůbec smysl pro humor. Zatahal trochu víc a Vandene – nebo Adeleas – škubla dost tvrdě na to, aby mu klopu vyrvala z ruky. Vandene, usoudil. Byla zelená a on si vždycky myslel, že by ho nejradši obrátila hlavou dolů a vytřásla z něj tajemství medailonu. Ať už byla kterákoliv z nich, usmívala se, částečně vědoucně, částečně pobaveně. On tu nic zábavného neviděl. Ostatní se na něj nedívaly dlouho. Mat jako by zmizel.

„On potřebuje,“ prohlásila Joline velice rázně, „jít do vězení. Taky pro svou vlastní ochranu. Tři ta’veren pocházející z jedné vesnice? A jedním z nich je Drak Znovuzrozený? Pan Cauthon by měl být okamžitě odeslán do Bílé věže.“ A on si o ní myslel, že je hezká.

Merilille jenom zavrtěla hlavou. „Přeceňuješ vaše zdejší postavení, Joline, jestli si myslíš, že ti jen tak dovolím, abys toho chlapce odtáhla.“

„Ty přeceňuješ sebe, Merilille.“ Joline přistoupila blíž, až se na druhou ženu dívala svrchu. Její rty byly prohnuté, byla nadřazená a blahosklonná. „Nebo jsi snad nepochopila, že pouze přání neurazit Tylin nám brání nezavřít vás o chlebu a vodě, dokud nebude možné navrátit do Věže vás?“

Mat čekal, že se jí Merilille vysměje do očí, ona však lehce pohnula hlavou, jako by skutečně chtěla před Joline uhnout pohledem.

„To by ses neodvážila.“ Sareitha nosila aessedaiovský klid jako masku, tvář měla hladkou a klidně si upravovala šátek, její zadýchaný hlas však usvědčoval její masku ze lži.

„Tohle jsou dětské jen hrátky, Joline,“ zamumlala Vandene suše. Určitě to byla ona. Byla jediná z těch tří, kdo skutečně vypadal nevzrušeně.

Merilille na lících vyskočily světle červené skvrny, jako by bělovlasá žena promluvila na ni, ale sama se uklidnila. „Těžko můžeš očekávat, že pokorně půjdeme,“ sdělila rázně Joline, „a je nás tu pět. Sedm, počítaje v to Nyneivu a Elain.“ To poslední ji očividně napadlo až teď, a navíc to říkala váhavě.

Joline zvedla obočí. Teslyn ho kostnatými prsty stále pevně svírala, stejně jako Vandene, s nečitelným výrazem si však prohlížela Joline a Merilille. Aes Sedai byly zemí cizinců, kde člověk nikdy nevěděl, co má čekat, dokud nebylo pozdě. Tady byly hluboké proudy. Hluboké proudy kolem Aes Sedai mohly zachytit muže a usmýkat ho k smrti, aniž by si toho ony vůbec všimly. Možná nastal čas páčit prsty.

Zachránil ho před tím včasný příchod Laren. Snažíc se ovládnout dech, jako by běžela, kyprá žena roztáhla suknice o hodně víc než před ním. „Odpuštění, že vás ruším, Aes Sedai, ale urozeného pána Cauthona volá královna. Odpuštění, prosím. Jestli ho okamžitě nepřivedu, bude mě to stát víc než jen moje uši.“

Aes Sedai se na ni dívaly, všechny, dokud neznervózněla. Pak se obě skupiny zadívaly na sebe, jako by chtěly zjistit, kdo koho vypeče. A pak se podívaly na Mata. Napadlo ho, jestli se vůbec někdo pohne.

„Nemůžu nechat královnu čekat, že ne?“ pronesl vesele. Z frkání byste si mysleli, že některou štípl do zadku. Dokonce i Laren svraštila nesouhlasně obočí.

„Pusť ho, Adeleas,“ řekla Merilille nakonec.

Zamračil se, když bělovlasá žena poslechla. Ty dvě by měly nosit cedulky se jmény nebo různobarevné stužky ve vlasech nebo tak něco. Vrhla po něm další z těch svých pobavených, vědoucích úsměvů. Tohle nesnášel. Byl to ženský trik, ne jen Aes Sedai, a obvykle nevěděly vůbec nic, přestože chtěly, abyste věřili, že vědí všechno. „Teslyn?“ řekl. Zachmuřená červená ho stále držela oběma rukama za kabát. Civěla na něj a nikoho jiného si nevšímala. „Královna?“

Merilille otevřela pusu a zaváhala, očividně změnila názor na to, co chtěla říci. „Jak dlouho tu hodláš stát a držet ho, Teslyn? Třeba Tylin vysvětlíš, proč jejího povolání nebylo uposlechnuto.“

„Dobře zvaž, ke komu se připoutáš, pane Cauthone,“ ucedila Teslyn a stále se dívala jen na něj. „Špatná volba může vést k nepříjemné budoucnosti, dokonce i pro ta’veren. Dobře to zvaž.“ Pak ho konečně pustila.

Když se vydal za Laren, nedovolil si dát najevo touhu být co nejdřív pryč, ale přál si, aby si ta žena trochu pospíšila. Ona plula před ním, majestátní jako královna. Majestátní jako Aes Sedai. Když dorazili k prvnímu rohu, Mat se ohlédl přes rameno. Pět Aes Sedai tam pořád stálo a civělo za ním. Jako kdyby jeho ohlédnutí bylo znamením, vyměnily si pohledy a rozešly se, každá na jinou stranu. Adeleas se vydala směrem k němu, ale chvíli před tím, než k němu došla, se na něj znovu usmála a zmizela ve dveřích. Hluboké proudy. Dával přednost plavání tam, kde nohama dosáhl na dno tůně.

Laren čekala za rohem, ruce měla v bok a příliš hladkou tvář. Mat tušil, že pod sukněmi podupává. Vrhl na ni svůj nejpodmanivější úsměv. Ať hihňající se holky či šedovlasé báby, ženy po něm tály jako vosk. Získal jím hubičku a dostal se díky němu z těžkostí častěji, než napočítal. Byl skoro tak dobrý jako květiny. „To byla dobrá práce, děkuju ti. Jsem si jistej, že mě královna ani vidět nechce.“ Pokud ano, on nehodlal navštívit ji. Všechno, co si myslel o urozencích, si trojnásobně myslel o vladařích. Nic z toho, co našel ve starých vzpomínkách, to nezměnilo, a že někteří z těch mrtvých strávili v přítomnosti králů, královen a jim podobných hodně času. „Teď kdybys mi prostě ukázala, kde bývají Nyneiva a Elain...“

Ale jeho úsměv kupodivu neměl žádný účinek. „Já bych nelhala, urozený pane Cauthone. Stálo by mě to víc než moje uši. Královna čeká, můj pane. Jsi velmi chrabrý muž,“ dodala, obrátila se a pak tišeji řekla ještě: „Nebo velice velký hlupák.“ Pochyboval, že to bylo určeno pro jeho uši.

Měl na vybranou mezi návštěvou u královny a blouděním mílemi chodeb, dokud nenarazí na někoho, kdo mu řekne, co chce vědět. Rozhodl se zaskočit za královnou.

Tylin Quintara, z milosti Světla královna Altary, paní Čtyř větrů, strážkyně Bouřlivého moře, hlava rodu Mitsobar, ho přijala v komnatě se žlutými stěnami a světle modrým stropem. Stála před velkým bílým krbem s kamennou římsou vyřezanou do podoby rozbouřeného moře. Mat usoudil, že stojí za pohled. Tylin nebyla nejmladší – lesklé černé vlasy, které jí spadaly přes ramena, měla na spáncích prokvetlé a v koutcích očí slabé vrásky – ani nebyla tak docela krasavice, ačkoliv dvě tenké jizvy na tvářích s věkem již téměř zmizely. Byla spíš pohledná. Ale byla... působivá. Majestátně ho sledovala velkýma tmavýma očima, orlíma očima. Měla jen málo skutečné moci – člověk za hranice její pravomoci dojel za dva tři dny a pořád by měl před sebou ještě pěkně velký kus Altary – ale Mat si řekl, že by mohla dokonce i Aes Sedai přimět couvnout. Jako Isebele z Dal Calainu, která přinutila amyrlin Angharu, aby přišla za ní. Jedna z těch starých vzpomínek. Dal Calain zmizel za trollockých válek.

„Veličenstvo,“ řekl a široce mávl kloboukem v úkloně a máchl imaginárním pláštěm, „na tvé zavolání přicházím.“ Majestátní či ne, bylo těžké nedívat se jí do malého, krajkou lemovaného oválného průstřihu, kde měla zavěšený svatební nůž v bílé pochvě. Byl to vskutku velmi hezký oblý pohled, přestože čím víc poprsí žena ukazovala, tím méně se muži chtěli dívat. Nůž byl v bílé pochvě, on však již věděl, že je vdova. Ne že by na tom záleželo. To by se raději zapletl s tou temnou družkou s liščí tváří než s královnou. Vůbec se nedívat bylo obtížné, ale celkem se mu to dařilo. Spíš by zavolala stráže, než by vytáhla tu drahokamy pokrytou dýku, kterou měla zastrčenou za pásem spleteným ze zlata, ladícím s obojkem, na němž měla pověšený svatební nůž. Možná proto se mu v hlavě stále otáčely kostky. Možnost setkání s katem by je určitě roztočila, když už nic jiného.

Když vykročila a pomaloučku se blížila až k němu, vlnily se jí při každém kroku vrstvy hedvábných bílých a žlutých spodniček. „Mluvíš starým jazykem,“ pravila, když znovu stanula před ním. Hlas měla hluboko posazený a zpěvný. Bez čekání na odpověď odplula ke křeslu, posadila se a upravila si zelené suknice. Udělala to mimoděk. Pohled stále upírala na něj. Napadlo ho, že nejspíš pozná, kdy si naposledy pral spodní prádlo. „Chceš tu nechat zprávu. Mám tu vše, co je k tomu nutné.“ Krajka jí spadla přes zápěstí, když ukázala na malý stolek stojící pod zrcadlem ve zlaceném rámu. Všechen nábytek tu byl zlacený a vyřezávaný do podoby bambusu.

Vysoké trojité oblouky oken vedly na litinové balkony a jimi sem od moře proudil vánek, který byl kupodivu příjemný, když už ne chladný, přesto tu bylo Matovi větší horko než na ulici, a nemělo to nic společného s jejím pohledem. Deyeniye, dyu ninte concion ca’lyet ye. Tohleto řekl. Zatracený starý jazyk mu splýval ze rtů, aniž by si to uvědomoval. Myslel si, že je celkem zbytečné se unavovat tím, aby to hlídal. Nedalo se poznat, kdy se ty zatracené kostky zastaví a kvůli čemu. Nejlepší bylo nikam se nedívat a pokud možno držet ústa zavřená. „Děkuju, Veličenstvo.“ Dal si práci, aby to byla tahle slova.

Na šikmé stolní desce již ležely připravené listy silného světlého papíru, v pohodlné výšce právě na psaní. Opřel si klobouk o nohu stolku. Viděl ji v zrcadle. Dívala se. Proč si pustil pusu na špacír? Namočil zlaté pero – co jiného by královna měla? – to, co chtěl napsat, si již sesumíroval v hlavě předem, než se sklonil nad papír a zakryl ho rukou. Rukopis měl neúhledný a hranatý. Velmi nerad psal.

Chvíli si to prohlížel a hryzal pero, než si uvědomil, že do měkkého zlata dělá rýhy. Snad si toho Tylin nevšimne. O Carridinovi se potřebovaly dozvědět. Co ještě? Přidal několik rozumně sestavených vět. Poslední, co chtěl, bylo narovnat jim páteř.

Tak. Nic milejšího už po něm chtít nemohou.

Pečlivě stránku osušil pijákem a na čtyřikrát ji přeložil. V malé zlaté misce byl uhlík zakrytý pískem. Mat na něj foukal, až zářil, a pak zapálil svíčku a zvedl tyčinku červeného vosku. Když na rohy papíru kapal pečetní vosk, náhle ho napadlo, že má v kapse pečetní prsten. Jen něco, co šperkař vyřezal, aby předvedl své umění, ale bylo to lepší než obyčejná hrouda vosku. Prsten byl jenom o něco delší než loužička tuhnoucího vosku, většina znamení se však otiskla.

Poprvé si prohlédl, co si vlastně koupil. Lem tvořily velké půlměsíce a uvnitř běžící liška vyplašila dva ptáky. Z toho se zazubil. Škoda že to není ruka, kvůli Bandě, ale docela se to hodilo. Rozhodně potřeboval být mazaný jako liška, aby udržel krok s Nyneivou a Elain, a i když zrovna neprchaly, no... Kromě toho měl díky medailonku lišky rád. Naškrábal Nyneivino jméno, pak přidal i Elainino. Jedna nebo druhá, měly by to dostat brzy.

Obrátil se a zapečetěný dopis držel před sebou. Trhl sebou, když se rukou otřel o Tylinino poprsí. Klopýtl a narazil na psací stolek, zíral a snažil se nerudnout. Zíral jí do tváře. Jenom do tváře. Neslyšel ji přicházet. Lepší na ten dotek prostě zapomenout a neuvádět ji dál do rozpaků. Nejspíš jej už tak považovala za nemotorného halamu. „Je tu něco, co bys měla vědět, Výsosti.“ Nezůstalo mezi nimi dost místa, aby dopis zvedl. „Jaichim Carridin přijímá temný druhy a nemyslím tím, že je zatýká.“

„Jsi si jist? Ovšemže jsi. Takové obvinění by nevyslovil nikdo, kdyby si nebyl jist.“ Svraštila čelo, ale pak zavrtěla hlavou a mrak z čela zmizel. „Mluvme o příjemnějších věcech.“

Málem zaječel. Řekl jí, že velvyslanec bělokabátníků u jejího dvora je temný druh, a ona se jenom ošklíbla.

„Ty jsi urozený pán Mat Cauthon?“ V titulu byl jen náznak otázky. Její oči mu víc než kdy dřív připomínaly orlí. Královně se určitě nemohlo líbit, když někdo předstíral, že je urozený pán.

„Jenom Mat Cauthon.“ Něco mu napovědělo, že by lež poznala. Kromě toho nechat lidi, aby si mysleli, že je urozený pán, byl jen úskok, bez něhož by se byl raději obešel. V Ebú Daru se člověk mohl zaplést do souboje pokaždé, když se otočil, ale urozené pány vyzval jen málokdo, tedy kromě jiného urozeného pána. Zatím za poslední měsíc nakřápl značný počet hlav, prolil krev čtyř mužů a utíkal půl míle, aby unikl jedné ženě. Tylinin pohled ho znervózňoval. A ty kostky mu pořád chřestily v hlavě. Chtěl vypadnout. „Když mi povíš, kde mám nechat ten dopis, Výsosti...?“

„Dědička a Nyneiva Sedai o tobě nemluví často,“ poznamenala královna, „ale člověk se naučí poslouchat, co zůstane nevyřčeno.“ Nedbale zvedla ruku a pohladila ho po tváři. Mat nejistě pozvedl ruku taky. Rozmazal si snad na líci inkoust, když žvýkal pero? Ženy měly rády všechno úhledné, včetně mužů. Královny třebas rovněž. „Co neřeknou a já slyším, je, že jsi nezkrotný darebák, hazardní hráč a nenapravitelný sukničkář.“ Oči upírala do jeho, jejich výraz se nezměnil ani o vlásek, hlas měla pevný a chladný a prsty ho pohladila po druhé tváři. „Nezkrotní muži jsou často ti nejzajímavější. Pro rozmluvu.“ Prstem mu přejela přes rty. „Nezkrotný darebák, který cestuje s Aes Sedai, ta’veren, který je, myslím, trochu děsí. Přinejmenším vyvádí z klidu. To chce muže s odvážným srdcem, aby vyvedl Aes Sedai z klidu. Jak ohneš vzor v Ebú Daru, jenom Mate Cauthone?“ Její ruka mu spočinula na šíji. Cítil svůj tep proti jejím prstům.

Spadla mu brada. Psací stolek za jeho zády narazil na zeď, jak se snažil couvnout. Jediná cesta ven byla odstrčit ji stranou nebo jí pošlapat sukni. Ženy se takhle nechovají! Oh, podle některých těch starých vzpomínek ano, ale to byly hlavně vzpomínky vzpomínek na to, že tamta žena udělala tohle či tato žena udělala tamto. Nejjasněji si vzpomínal hlavně na bitvy, což mu tady vůbec nepomáhalo. Královna se usmála, slabě zvedla koutky úst, což však v nejmenším neumenšilo dravčí lesk jejích očí. Až mu z toho vstávaly vlasy na hlavě.

Mrkla mu přes rameno do zrcadla a náhle se otočila, takže jí zůstal civět na záda, zatímco odcházela. „Musím zařídit, abychom si promluvili znovu, pane Cauthone. Já –“ Odmlčela se, když se dveře otevřely dokořán, očividně překvapená, on si však uvědomil, že si v zrcadle všimla, jak se pohybují.

Vstoupil štíhlý mladý muž, při chůzi trochu kulhal, byl snědý, s bystrýma očima, Mata však jen bez zastavení přelétl pohledem. Černé vlasy mu visely na ramena a na sobě měl jeden z těch kabátků, které byly obvykle určené k nošení pouze přehozené přes ramena, ze zeleného hedvábí, se zlatým řetězem přes prsa a zlatými levharty na epoletách. „Matko,“ řekl, uklonil se Tylin a prsty se dotkl rtů.

„Beslane.“ Jméno vyslovila hřejivě a políbila ho na obě tváře a na víčka. Pevný, dokonce ledový tón, jímž mluvila s Matem, se k ní teď vůbec nehodil. „Vidím, že to šlo dobře.“

„Ne tak dobře, jak mohlo.“ Chlapec si povzdechl. Přes ty oči se choval mírně a mluvil tiše. „Nevin mě při druhém kole škrábl na noze a pak při třetím uklouzl, takže jsem mu místo ruky s mečem probodl srdce. Ta urážka za zabití nestála a nyní musím projevit soustrast jeho vdově.“ Toho zřejmě litoval stejně jako Nevinovy smrti.

Tylinin rozzářený výraz se příliš nehodil k ženě, jejíž syn jí právě sdělil, že zabil nějakého muže. „Jenom ať je tvá návštěva krátká. Bodni mě do očí, ale Davindra bude jednou z těch vdov, co chtějí utěšit, a pak by sis ji buď musel vzít, nebo zabít její bratry.“ Z jejího tónu byla první možnost velmi zlá, druhá jen menší nepříjemnost. „Toto je pan Mat Cauthon, můj synu. Je ta’veren. Doufám, že se s ním spřátelíš. Třeba si vy dva o Swovanoci zatančíte spolu.“

Mat nadskočil. Poslední, co chtěl, bylo jít kamkoli s chlapíkem, který bojuje v soubojích a jehož matka chce hladit Mata Cauthona po tváři. „Já na bály moc nejsem,“ vyhrkl rychle. Ebúdarci slavnosti milovali nade vše. Tady právě minuly velké chasaline a oni měli příští týden dalších pět, dvě celodenní záležitosti, ne jen prosté večerní hostiny. „Já tancuju v tavernách. Je to asi drsnější. Tobě by se to určitě nelíbilo.“

„Já dávám přednost tavernám toho drsnějšího druhu,“ sdělil mu s úsměvem Beslan svým tichým hlasem. „Bály jsou pro starší lidi a jejich krásky.“

Poté už to byla cesta dolů z kopce na prasklém šindeli. Než si Mat uvědomil, co se děje, měla ho Tylin zašitého v pytli. On s Beslanem budou chodit na hostiny spolu. Na všechny slavnosti. Hony, jak to nazýval Beslan, a když Mat bez přemýšlení vyhrkl, hony na holky – kdyby mu to myslelo, nikdy by něco takového neřekl před něčí matkou – chlapec se zasmál a řekl: „Holky nebo boj, našpulené rty nebo blýskavá ocel. Ať už v dané chvíli tančíš kterýkoliv tanec, je to vždycky největší psina. Nemyslíš, Mate?“ Tylin se na Beslana s láskou usmála.

Mat se vzmohl na chabý smích. Tento Beslan byl šílený, on i jeho matka, oba.