Koruna z mečů

4 Do Cairhienu

Perrin by byl nasadil rychlejší tempo než Rand, přestože věděl, že by ho koně dlouho nevydrželi. Půlku cesty jeli klusem, druhou běželi vedle zvířat. Rand zřejmě nikoho jiného nevnímal, jenom vždycky podal ruku Min, když zakopla. Jinak byl ztracený v nějakém jiném světě, překvapeně zamrkal pokaždé, když si všiml Perrina či Loiala. Pravdou bylo, že nikdo na tom nebyl lépe. Dobrainovi a Havienovi muži hleděli přímo před sebe a přežvykovali si vlastní obavy z toho, co najdou. Dvouříčtí muži zase převzali Perrinovu špatnou náladu. Měli Faile rádi – pravdou bylo, že ji někteří přímo zbožňovali – a jestli se jí něco stalo... Dokonce i z Arama vyprchalo nadšení, když si uvědomil, že Faile by mohla být v nebezpečí. Všichni se soustředili na legue, které ležely před nimi na cestě do města. Tedy všichni kromě asha’manů. Ti se drželi těsně za Randem jako hejno krkavců a obhlíželi krajinu, jíž zástup projížděl, stále čekajíce nějakou léčku. Dashiva seděl v sedle jako pytel zrní, a když musel běžet, zasmušile si pro sebe mumlal. Mračil se, jako by doufal, že k nějakému přepadení ze zálohy dojde.

Naděje však byla malá. Sulin a tucet Far Dareis Mai klusaly před zástupem, kde na ně Perrin tak tak dohlédl, a další Děvy byly ještě víc vepředu, prohledávaly cestu, a stejně tolik jich bylo po stranách. Některé si zasunuly krátké oštěpy do řemenů, které jim obyčejně na zádech držely pouzdra s luky. Krátké rohovinové luky měly v rukou, šípy nasazené. Stejně ostražitě dávaly pozor na případné nebezpečí, které by mohlo ohrozit Car’a’carna, jako na Randa samotného, jako kdyby čekaly, že by mohl zase zmizet. Pokud by na ně číhala nějaká past, blížilo se nějaké nebezpečí, ony by ho odhalily.

Chiad byla jednou z Děv, které šly se Sulin. Byla vysoká, s tmavě rusými vlasy a šedýma očima. Perrin upíral zrak na její záda, snažil se ji přimět, aby se opozdila a promluvila s ním. Občas si na něj vyšetřila pohled, ale vyhýbala se mu, jako by měl tři choroby a všechny nakažlivé. Bain v zástupu nebyla. Většina Děv šla stejnou cestou jako Rhuark a algai’d’siswai, ale pohybovaly se pomaleji kvůli vozům a zajatcům.

Za Tanečníkem klusala Faileina vranka, jež měla otěže uvázané u Perrinova sedla. Dvouříčtí muži přivedli Vlaštovku z Caemlynu, když se k němu připojili před Dumajskými studnami. Kdykoliv se podíval na klisnu vykračující si za ním, uviděl v duchu obličej své ženy, její výrazný nos a velkorysá ústa, blýskající se tmavé oči, zešikmené nad vysedlými lícními kostmi. Milovala to zvíře, možná skoro tolik, kolik milovala jej. Žena stejně pyšná jako krásná a ohnivá jako pyšná. Dcera Davrama Bashereho se nebude skrývat ani držet jazyk za zuby, ne kvůli někomu, jako je Colavaere.

Čtyřikrát zastavili, aby dali odpočinout zvířatům, a Perrin skřípal zuby nad tím zdržováním. Dobře se postarat o koně mu bylo druhou přirozeností. Nepřítomně zkontroloval Tanečníka a ze zvyku hřebce napojil. S Vlaštovkou byl pozornější. Jestli se Vlaštovka dostane bezpečně do Cairhienu... V hlavě se mu uhnízdila myšlenka. Jestli přivede její klisnu do Cairhienu, Faile bude v pořádku. Bylo to směšné, klučičí výmysl, ale nechtělo to zmizet.

Na každé zastávce se ho Min snažila uklidnit. Se škádlivým úsměvem tvrdila, že vypadá jako mrtvola v zimě po ránu, která jenom čeká, až někdo zasype její hrob. Řekla mu, že jestli se ke své ženě přiblíží s takovým obličejem, Faile mu práskne dveřmi před nosem. Musela ale přiznat, že žádné z jejích vidění neslibovalo, že se Faile nic nestane.

„Světlo, Perrine,“ pravila nakonec rozčileně a natáhla si šedou jezdeckou rukavičku, „jestli se té ženě někdo pokusí ublížit, nechá ho čekat na chodbě, dokud na něj nebude mít čas.“ Téměř na ni zavrčel. Ne že by se ty dvě nesnášely, ne tak úplně.

Loial Perrinovi připomněl, že hledači Valerského rohu se o sebe dokážou postarat, že Faile přežila i boj s trolloky bez škrábnutí. „Je v pořádku, Perrine,“ burácel srdečně, klusaje vedle Tanečníka s dlouhou sekerou přes rameno. „Vím, že je.“ Tohle ale řekl už dvacetkrát a pokaždé to znělo méně srdečně.

Ogierův závěrečný pokus jak ho rozveselit zašel dál, než Loial mínil. „Jsem si jistý, že se o sebe Faile dokáže postarat, Perrine. Není jako Erith. Už se nemůžu dočkat, až mne Erith učiní svým manželem, abych o ni mohl pečovat. Jestli změní názor, tak myslím umřu.“ Nechal pusu otevřenou a vyvaloval velké oči. Zastříhal ušima, zakopl si o vlastní nohy a málem upadl. „To jsem vůbec říct nechtěl,“ vyhrkl chraptivě, když znovu vykročil vedle Perrinova koně. Uši se mu stále třásly. „Nejsem si jistý, že to chci – jsem ještě moc mladý na –“ Ztěžka polkl, vrhl na Perrina obviňující pohled a jeden si taky schoval pro Randa vepředu. „Se dvěma ta’veren poblíž opravdu není bezpečné otevírat pusu. Ven může vyjít cokoliv!“ Ne něco, co by neměl vypustit z úst, jak dobře věděl, ačkoliv se to mohlo stát tak jedenkrát z tisíce případů, nebo z tisíce tisíců, kdyby tu nebyl ta’veren. Loial to taky věděl, a vlastně ho to zřejmě vyděsilo víc, než si Perrin myslel. Než se ogierovi přestaly třást uši, uplynulo hodně času.

Perrin měl plnou hlavu Faile, ale nebyl slepý, ne úplně. To, co prvně uviděl, aniž si to plně uvědomil, když ujížděli k jihozápadu, začalo pronikat dovnitř. Při cestě na sever z Cairhienu před necelými dvěma týdny bylo horko, přesto se však nyní zdálo, že dotyk Temného zesílil, mačkal zemi víc než předtím. Koním pod kopyty křupala suchá tráva, balvany na kopcích byly pokryté pavučinou sesychajícího ostružiní a holé větve, suché, ne jen bez listí, praskaly, když zavál suchý vítr. Stálezelené borovice a kaliny tu stály stejně často hnědé a žluté jako zelené.

Po několika mílích se začaly objevovat statky, prosté stavby z tmavého kamene, zbudované na holé ploše, první na oddělených mýtinách v lese, pak byly častější, jak hvozd řídl, až si skoro nezasloužil jméno les. Drala se tudy vozová cesta, vedla přes úbočí a vrcholky kopců, které vypadaly spíš jako kamennými zídkami obehnaná pole než jako přirozená krajina. Většina statků byla zprvu opuštěná, tady před domem ležela na boku židle, támhle se u silnice povalovala hadrová panenka. Na pastvinách se objevoval vyhublý dobytek a otupělé ovce, krkavci se tu často hašteřili nad mrtvolami zvířat. Koryty z vyschlého bahna protékaly čůrky vody. Orná půda, jež měla být pokrytá vrstvou sněhu, se spíš rozpadala na prach, pokud už se v prach nezměnila a neodvál ji vítr.

Průchod kolony provázel vysoký chochol prachu, dokud se úzká cesta nespojila se širokou, kameny dlážděnou silnicí, vedoucí od průsmyku Jangai. Tady se objevovali i lidé, byť zřídka, a často byli letargičtí, s otupělým pohledem. Slunce bylo na půl cesty dolů k obzoru, ale horko bylo jako v peci. Voly tažený žebřiňák či vůz s koňským spřežením rychle uhýbaly ze silnice, na úzké stezky či rovnou na pole, jen aby se jim dostaly z cesty. Vozkové a hrstka sedláků, kteří byli venku, stáli a s tupými výrazy se dívali, jak kolem projíždí vojsko pod třemi praporci.

Téměř tisíc ozbrojenců byl dobrý důvod k civění. Tisíc ozbrojených mužů, mířících někam ve spěchu, s nějakým cílem. Dostatečný důvod k civění, a vděk, když zmizeli z dohledu.

Nakonec, když už slunce viselo jen kousek nad obzorem, silnice vyšplhala na kopec a tam, dvě tři míle před nimi, se rozkládal Cairhien. Rand přitáhl otěže a Děvy, nyní všechny pohromadě, si dřeply na paty tam, kde stály. Nicméně stále všechno bystře pozorovaly.

Kopce kolem města byly téměř bez porostu a nic se tam nehýbalo. Město samo, mohutná masa šedého kamene spadající k řece Alguenya na západě, vypadalo jako čtverec obehnaný hradbami, s hranatými věžemi, strohé a přísné. Na řece kotvily lodě všech velikostí, některé byly uvázané u mol na protějším břehu, kde stály sýpky. Pár plavidel plulo pod plachtami či je poháněla dlouhá vesla. Působilo to dojmem míru a blahobytu. Na obloze nebyl ani jediný mráček, světlo bylo ostré a obrovské praporce vlající nad věžemi ve městě byly dostatečně velké, aby je Perrin poznal, když je vítr rozvinul. Karmínový Praporec Světla a bílý Dračí praporec s hadovitým tvorem se šarlatovými a zlatými šupinami, vycházející slunce Cairhienu se zvlněnými paprsky, zlaté na modrém poli. A čtvrtý, na stejně významném místě jako ostatní. Stříbrný kosočtverec na čtvrceném zlatočerveném štítě.

Dobraine odložil malý dalekohled a zamračeně ho nacpal do kožené rourky, již měl uvázanou u sedla. „Doufal jsem, že to ti divoši nějak popletli, ale jestli prapor rodu Saighan vlaje spolu s vycházejícím sluncem, tak Colavaere drží trůn. Bude každý den po městě rozdávat dary, peníze, jídlo, ozdoby. Je to tradice při Korunovační slavnosti. Vladař není nikdy oblíbenější než týden poté, co usedne na trůn.“ Úkosem pohlédl na Randa. Napětím, že musí hovořit otevřeně, se mu propadly tváře. „Obyčejní lidé by se mohli vzbouřit, když se jim nebude líbit, co uděláš. V ulicích by mohla téct krev.

Havienův šiml tančil, jak byl jeho jezdec netrpělivý a neustále pokukoval z Randa na město a zpátky. Nebylo to jeho město. Už dříve dal jasně najevo, že mu celkem nezáleží na tom, co se děje v ulicích, pokud je jeho vlastní vladař v pořádku.

Rand dlouho jen obhlížel město. Nebo to tak aspoň vypadalo. Ať už viděl cokoliv, tvářil se sklíčeně. Min si ho ustaraně, možná lítostivě, prohlížela. „Pokusím se zařídit, aby to tak nedopadlo,“ řekl nakonec. „Flinne, zůstaneš tady s vojáky. Min –“

Ostře ho přerušila. „Ne! Já jedu s tebou, Rande al"Thore. Potřebuješ mě a víš to.“ Poslední slova zněla spíš jako prosba než požadavek, ale když si ženská takhle dá ruce v bok a upře na člověka oči, tak nežebrá.

„Já jdu taky,“ dodal Loial, opírající se o dlouhou sekeru. „Vždy se ti daří něco vykonat, když nejsem poblíž.“ Do hlasu se mu vloudil tklivý tón. „To nejde, Rande. Ne, to pro knihu nejde. Jak mám o něčem psát, když u toho nejsem?“

Rand se pořád díval na Min a zvedl ruku, ale nechal ji klesnout. Ona se mu dívala do očí.

„Tohle je... šílenství.“ Dashiva strnule držel otěže a popohnal baculatou kobylu blíž k Randovu vraníkovi. Obličej měl zkřivený neochotou. Možná dokonce i asha’man se v Randově blízkosti cítil nesvůj. „Stačí jeden muž s... s lukem nebo nožem, kterýho neuvidíš včas. Pošli jednoho asha’mana, aby udělal, co je třeba, nebo víc, když to budeš považovat za nutné. Průchod do paláce, a může být po všem dřív, než si někdo uvědomí, co se stalo.“

„A zůstat tu do setmění,“ uťal ho Rand a otočil valacha, aby byl tváří k Dashivovi, „dokud nepoznají tohle místo dost dobře, aby otevřeli průchod? To určitě přinese krveprolití. Dřív nebo později pošlou někoho, aby zjistil, kdo jsme a kolik nás je.“ Zbytek zástupu zůstal skrytý za pahorkem, i korouhve byly schované, jenomže muži sedící na koních na kopci ve společnosti Děv určitě vyvolají zvědavost. „Tohle udělám po svém.“ Hlas mu zesílil hněvem, byl z něho cítit studený vztek. „Nikdo nezemře, pokud se tomu bude možné vyhnout, Dashivo. Už mám po krk mrtvých. Rozumíš mi? Nikdo!“

„Jak můj pán Drak přikazuje.“ Chlapík naklonil hlavu, ale mluvil zatrpkle a byl cítit...

Perrin si zamnul nos. Ten pach... se cukal, divoce přeskakoval mezi strachem, nenávistí, hněvem a tuctem dalších pocitů skoro příliš rychle, aby se daly rozeznat. Perrin už nepochyboval, že ten muž je blázen, ať se tvářil jak chtěl mile. Perrinovi na tom už nezáleželo. Takhle blízko...

Pobídl Tanečníka a vyrazil k městu a Faile, nečekaje na zbytek, a skoro si nevšiml, že má za zadkem Arama. Nemusel Arama vidět, aby věděl, že tam bude. Dokázal myslet jenom na Faile. Jestli dostane Vlaštovku bezpečně do města... Přinutil se nechat Tanečníka jít pouze rychlejším krokem. Cválající jezdec přitahoval pohledy a otázky a zdržení.

Tímhle tempem jeho i Arama ostatní dohonili docela rychle, ti, kteří také vyrazili do města. Min zřejmě dosáhla svého a stejně tak i Loial. Děvy se vepředu rozestoupily, některé se dokonce na Perrina soucitně podívaly, když klusaly kolem. Chiad koukala do země, dokud nebyla o hodný kus vepředu.

„Pořád se mi tenhle plán nelíbí,“ zamumlal Havien vedle Randa. „Odpusť, můj pane Draku, ale nelíbí.“

Dobraine, po Randově druhém boku, zavrčel. „Tohle jsme už probrali, Mayenere. Kdybychom to udělali podle tebe, tak by zavřeli brány, než bychom urazili míli.“ Havien cosi tiše zabručel a odvedl koně kousek dál. Chtěl, aby s Randem do města šel každý muž.

Perrin se ohlédl přes rameno dál za asha’many. Na pahorku byl vidět Damer Flinn, rozpoznatelný podle svého kabátce, a několik dvouříčských mužů, stáli a drželi koně. Perrin si povzdechl. Nevadilo by mu, kdyby s sebou měl pár dvouříčských mužů. Ale Rand měl nejspíš pravdu a Dobraine se postavil za něj.

Několik mužů se mohlo dostat tam, kam by se menší vojsko nedostalo. Kdyby byly brány zavřené, Aielové by museli město oblehnout, a pak by zabíjení začalo nanovo. Rand nacpal Dračí žezlo do sedlové brašny tak, že vyčnívala jen vyřezávaná patka, a prostý kabátec nevypadal jako něco, co by si oblékl Drak Znovuzrozený. Nikdo ve městě navíc neměl ponětí, co znamená černý kabátec asha’manů. Několik mužů také bylo snazší zabít než menší vojsko, i když většina z nich dokázala usměrňovat. Perrin viděl, jak jednoho asha’mana zasáhl do břicha shaidský oštěp, a ten muž neumíral o nic složitěji než kterýkoliv jiný.

Dashiva tiše nadával. Perrin zachytil „hrdina“ a „hlupák", obojí pronesené stejně opovržlivým tónem. Nebýt Faile, možná by souhlasil. Jednou se Rand zadíval k aielskému táboru, rozlezlému po kopcích dvě tři míle východně od města, Perrin zadržel dech, ale ať už si Rand myslel cokoliv, držel se silnice. Na ničem nezáleželo víc než na Faile. Na ničem, ať už na to měl Rand jakýkoliv názor.

Dobré půl míle před bránou dojeli k dalšímu táboru. Perrin se na něj zamračil. Byl dost velký jako slušné město, shluk rozpadajících se přístavků a nepevných stanů vyrobených ze zbytků, na vypálené zemi, táhnoucí se kolem vysokých šedých hradeb, kam až oko dohlédlo. Tohle kdysi bývalo Předbrání, bludiště kroutících se ulic a uliček, než ho Shaidové vypálili. Někteří lidé mlčky zírali, když kolem procházel podivný oddíl, na ogiera a aielské Děvy, ale většinou se věnovali svým záležitostem s ostražitými, mrzutými výrazy a nestarali se o nic, co neměli přímo pod nosem. Jasné barvy a často rozedrané, kdysi drahé, ale odložené šaty Předbráníků se mísily se střízlivějšími oděvy, v Cairhienu obvyklejšími, prostými tmavými šaty vesničanů a sedláků. Předbráníci byli ve městě, když Perrin odjížděl, spolu s tisíci uprchlíků dál z krajiny. Mnohé z těch tváří byly potlučené či hůř, posekané a pořezané, rány často nebyly ošetřené. Colavaere je musela vyhodit. Dobrovolně by útočiště uvnitř hradeb neopustili. Předbráníci i uprchlíci se báli návratu Shaidů tak, jako se člověk, jenž se spálil až na kost, bojí rozpáleného železa.

Silnice vedla táborem přímo k Jangajské bráně, kterou tvořily tři vysoké hranaté oblouky a strážní věže. Na cimbuří se poflakovali muži v přilbách a vyhlíželi mezerami v kamenných zubech. Někteří vyhlíželi k mužům na kopci a bylo vidět důstojníky s cony, kteří si u oka drželi dalekohledy. Randův malý oddíl si vysloužil zvídavé pohledy. Muži na koních a aielské Děvy, to nebyli obvyklí společníci na cesty. Na cimbuří se ukázaly kuše, ale nikdo zbraň nezvedl. Železem obitá křídla brány byla otevřená. Perrin zadržel dech. Nejradši by vyrazil cvalem do Slunečního paláce a k Faile.

Těsně za bránou dřepěla hranatá kamenná strážnice, kde se měli před vstupem do města zaregistrovat cizinci. Cairhienský důstojník s hranatou tváří se s rozladěným, zamračeným výrazem díval, jak ho míjejí, a znepokojeně sledoval Děvy. Jenom tam stál a díval se.

„Jak jsem ti říkal,“ řekl Dobraine, jakmile projeli kolem strážnice. „Colavaere umožňuje volný přístup do města na Korunovační slavnost. Dokonce ani někomu, na koho je vydán zatykač, nesmí bránit v přístupu či ho zatknout. Je to tradice.“ Mluvil však s úlevou. Min si hlasitě vydechla a Loial vyfoukl vzduch tak hlasitě, že ho bylo slyšet přes dvě ulice. Perrin měl příliš stažené hrdlo, aby mohl pořádně dýchat. Vlaštovka byla uvnitř Cairhienu. Teď jenom kdyby ji ještě dostal do královského paláce.

Zblízka Cairhien plnil to, co z dálky sliboval. Nejvyšší kopce ležely uvnitř hradeb, ale byly samá terasa a kamenná zídka, že vůbec nevypadaly přirozeně. Široké zalidněné ulice se stýkaly v pravých úhlech – v tomhle městě dokonce i boční uličky vytvářely mřížku. Ulice se zvedaly a váhavě klesaly spolu s kopci, často se jimi prostě prořezávaly. Ať krámek či palác, všechny budovy tvořily strohé čtverce a přísné obdélníky, dokonce i velké věže s podsebitím, kdy každá byla obtočená lešením až po vrcholek, kdysi bájné Nedokončené věže Cairhienu, jež po požáru za aielské války neustále přestavovali. Město samo vypadalo tvrdší než kámen, nehostinné místo, a stíny, táhnoucí se všude, tento dojem podtrhovaly. Loialovi se štětičky na uších třásly téměř bez přestání. Čelo měl ustaraně svraštěné a převislé obočí se mu otíralo o líce.

Po Korunovační slavnosti nebo po velkých chasaline tu nebylo příliš stop. Perrin neměl ponětí, jak vlastně slavnost vypadá, ale ve Dvouříčí byl den vzpomínek časem veselí, kdy lidé zapomínali na bezútěšnost zimy. Tady ve vzduchu viselo ticho, i přes množství lidí v ulicích. Všude jinde by si Perrin myslel, že lidem kazí náladu nepřirozené vedro, ale až na Předbráníky byli Cairhieňané vážní, odříkaví. Aspoň na povrchu. Na to, co leželo pod povrchem, by raději zapomněl. Pouliční prodavači, s podnosy i kárkami, na něž si vzpomínal, z ulic zmizeli, i hudebníci, žongléři a loutkoherci. Tihle lidé budou v ošuntělém táboře za hradbami. Mlčenlivou tlačenicí se proplétalo pár uzavřených tmavých nosítek, některé měly rodové praporky o něco větší, než byly cony, ztuhle visící nad střechou. Pohybovaly se stejně pomalu jako volská spřežení s vozky kráčejícími podle zvířat a osy povozů v tichu hlasitě skřípaly. Cizinci vyčnívali z davu bez ohledu na to, jak málo barev měli na sobě, protože kromě cizinců tady skoro nikdo nejezdil. Téměř vždy menší domorodci vypadali ve svých tmavých šatech jako světlohlavé vrány. Aielové samozřejmě také vyčnívali z davu. Ať byl jeden či deset, procházeli davem bez toho, aby se museli tlačit. Rozhlíželi se kolem sebe a kamkoliv zamířili, dělalo se kolem nich místo.

Aielové se otáčeli za skupinkou, pomalu se prodírající davem. Pokud snad některý Randa v jeho zeleném kabátě nepoznal, věděl, kdo musí být vysoký mokřiňan doprovázený Děvami. Z jejich očí Perrina zamrazilo v zádech. Byly zamyšlené. Byl díky nim vděčný za to, že Rand nechal všechny Aes Sedai mimo město. Kromě Aielů si jinak Draka Znovuzrozeného v té lidské řece, rozevírající se před Děvami a uzavírající se za asha’many, nikdo nevšiml.

Královský palác Cairhienu, Sluneční palác, Palác vycházejícího slunce ve své nádheře – Cairhieňané si potrpěli na jména, každé další bylo ještě přemrštěnější než to předchozí – stál na nejvyšším kopci ve městě, tmavá masa hranatého kamene, se stupňovitými věžemi, tyčícími se nad okolím. Ulice, Korunní cesta, přešla v širokou rampu stoupající k paláci a Perrin se cestou nahoru zhluboka nadechl. Nahoře byla Faile. Musela tam být a v pořádku. Ať se stalo cokoliv, musela být v pořádku. Dotkl se uzlu na Vlaštovčiných otěžích přivázaných k jeho sedlové hrušce a pohladil sekeru u pasu. Podkovy na dláždění hlasitě zvonily. Děvy nevydávaly žádné zvuky.

Strážní ve velké otevřené bronzové bráně se dívali, jak se pomalu blíží, a vyměňovali si pohledy. Na cairhienské vojáky byli dost barevní, deset mužů mělo na tmavých kyrysech zlatem vyložené vycházející slunce a šátky v barvách rodu Saighan uvázané pod čepelemi halberd. Perrin věděl přesně, nač myslí. Třináct mužů na koních, ale nespěchali, a jenom dva ve zbroji, z nichž jedna byla mayenerská červená. Pokud by došlo k nějakým potížím, vzešly by od Caraline z Damodredů a Torama Riatina, Mayenerové v tom neměli místo. A byla tu žena a ogier. Určitě nehodlali dělat potíže. Přesto asi tři tucty Děv klusajících před koňmi nevypadaly, že by přicházely na čaj. Na okamžik nastala rovnováha. Pak se jedna Děva zahalila. Gardisté sebou trhli, jako by je někdo štípl, a jeden sklonil halberdu a vyrazil k bráně. Udělal dva kroky a ztuhl jako socha. Všichni gardisté stáli nepohnutě, jenom otáčeli hlavou.

„Dobrá,“ zamumlal Rand. „Teď prameny zavažte a nechte je na později.“

Perrin se znepokojeně ošil. Asha’mani se za nimi rozestoupili téměř po celé rampě. Museli používat jedinou sílu. Osm by jich nejspíš dokázalo rozervat palác na kusy. Rand by to možná dokázal sám. Kdyby ale ty věže začaly plivat střely z kuší, zemřeli by spolu se všemi ostatními, lapení na otevřeném prostranství, které už nevypadalo tak rozlehlé.

Nikdo nespěchal. Žádný člověk ve vysokých úzkých oknech v paláci či na chodníčcích se sloupořadím vysoko nahoře nemohl vidět nic neobvyklého. Sulin zamávala rukama ve znakové řeči Děv a zahalená žena rychle sundala černou látku z nosu, celá ruměná. Pomalá chůze nahoru po kamenné rampě. Někteří gardisté divoce kroutili hlavami a kouleli očima. Jeden zřejmě omdlel, stál vzpřímeně, s hlavou svěšenou na prsa. Muži měli otevřená ústa, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Perrin se snažil nemyslet na to, co je umlčelo. Pomalá chůze, otevřenou bronzovou bránou na hlavní nádvoří.

Nebyli tu žádní vojáci. Kamenné balkony kolem nádvoří byly prázdné. Ven vyběhli olivrejovaní sloužící se sklopenýma očima, aby převzali otěže a podrželi třmeny. Na rukávech jinak tmavých kabátců a šatů měli červené, zlaté a stříbrné proužky a na levém prsu měl každý vycházející slunce. Bylo to víc barev, než Perrin kdy na cairhienském sluhovi viděl. Nemohli vidět gardisty venku a nejspíš by stejně nic neudělali, i kdyby je viděli. V Cairhienu hráli sluhové vlastní verzi daes dae’mar, velké hry rodů, ale předstírali, že si nevšímají toho, co dělají jejich pánové. Příliš si všímat toho, co se děje mezi lidmi nahoře – nebo se u toho aspoň nechat přistihnout – mohlo znamenat, že by se do té hry zapletli. V Cairhienu, a možná i ve většině zemí, mohli být obyčejní lidé rozdrceni, když mocní vykročili.

Hranatá žena odvedla Tanečníka a Vlaštovku, aniž by se na ně jen podívala. Vlaštovka byla ve Slunečním paláci a neznamenalo to žádný rozdíl. Pořád nevěděl, jestli je Faile živá či mrtvá. Hloupá představa hloupého kluka.

Posunul si sekeru u pasu a následoval Randa po širokém šedém schodišti na druhém konci nádvoří. Kývl, když Aram natáhl ruku přes rameno a uvolnil meč v pochvě. Nahoře nad schody jim muži v livrejích otevřeli velké dveře, bronzové, jako palácová brána, označené vycházejícím sluncem Cairhienu.

Kdysi by vstupní hala Perrina ohromila svou velkolepostí. Silné hranaté sloupy z tmavého mramoru držely hranatou klenbu pět sáhů nad podlahou z dlaždic střídavě tmavomodrých a temně zlatých. Na římsách pochodovala zlacená vycházející slunce a na vlysech na stěnách byla zpodobněna cairhienská vítězství v bitvách. Hala byla, až na hrstku mladých mužů pod jedním vlysem, kteří se odmlčeli, když Perrin s ostatními vstoupil, prázdná.

Perrin si uvědomil, že všichni nejsou muži. Každý měl meč, ale čtyři ze sedmi byly ženy, v kabátcích a těsných spodcích, skoro jako nosila Min, s vlasy zastřiženými nakrátko po mužském způsobu. Tedy, zase tak krátké nebyly. Muži i ženy je měli sepjaté do culíku svázaného tmavou stužkou, jenž jim spadal k ramenům. Jedna z žen na sobě měla zelenou o něco světlejší, než byla na Cairhien obvyklá, a další jasně modrou. Všichni ostatní byli ve tmavých barvách s několika proužky jasných barev přes prsa. Randův oddíl si prohlíželi – a Perrin si uvědomil, že zvláštní pozornost věnují jemu, jeho žluté oči lidi lekaly, ačkoliv on si toho skoro nevšiml, pokud dotyčný vyloženě nenadskočil nebo nevyvolával zmatky – prohlíželi si je mlčky, dokud poslední asha’man nezavřel dveře. Zadunění překrylo důrazné šeptání. Pak se nafoukaně přiblížili, ženy se nesly dokonce ještě nadutěji než muži, což dalo dost námahy. Dokonce i když poklekali, vypadalo to nafoukaně.

Žena v zeleném se podívala na tu v modrém, jež měla skloněnou hlavu, a řekla: „Můj pane Draku, jsem Camaille Nolaisen. Selanda Darengil vede naše společenstvo...“ Zamrkala, když po ní žena v modrém šlehla ohnivým pohledem. Přes zamračený pohled byla Selanda cítit strachem, pokud Perrin poznal, který pach ke komu patří. Camaille si odkašlala a pokračovala: „Nemysleli jsme si – Nečekali jsme, že se vrátíš – tak brzo.“

„Ano,“ řekl Rand tiše. „Pochybuji, že si někdo myslel, že se vrátím – tak brzy. Nikdo z vás nemá důvod se mě bát. Vůbec žádný. Jestli něčemu věříte, věřte tomuhle.“ Kupodivu se díval přímo na Selandu, když to říkal. Ona zvedla hlavu a zadívala se na něho, strach opadl. Ne úplně, ale byl o hodně slabší. Jak Rand věděl, že se bojí? „Kde je Colavaere?“ zeptal se Rand.

Camaille otevřela ústa, odpověděla však Selanda. „Ve Velkém slunečním sále.“ Její hlas sílil, pach strachu slábl. Zvláštní, vloudil se do něj nádech žárlivosti, jen na chviličku, když se podívala na Min. Občas ho jeho čich spíš mátl, než že by do věcí vnášel světlo. „Je třetí Soumračný synod,“ pokračovala. „My nejsme dost důležití, abychom se toho zúčastnili. Kromě toho si myslím, že ji my ze společenstev vyvádíme z míry.“

„Třetí,“ zamumlal Dobraine. „Devátý soumrak po její korunovaci. Neplýtvala časem. Aspoň budou všichni pohromadě. Nikdo s vysokým postavením nebo nároky si to nenechá ujít, ani Cairhieňan, ani Tairen.“

Selanda se na kolenou narovnala a podařilo se jí, že to vypadalo, jako by se Randovi dívala z očí do očí. „Jsme připravení si pro tebe zatančit s čepelemi, můj pane Draku.“ Sulin zakroutila hlavou a trhla sebou a další Děva hlasitě zasténala. Některé vypadaly a byly cítit, že jsou připravené tu spáchat nějaké násilí. Aielové se nemohli rozhodnout, co si s těmihle mladými mokřiňany počít. Potíž v aielských očích byla v tom, že se mladí lidé snažili být Aiely, jistým způsobem, řídit se ji’e’toh, přinejmenším svou verzí. Těchto sedm nebyli všichni. Pustily se do toho stovky idiotů, kteří byli vidět po celém městě, organizovali se do společenstev v nápodobě Aielů. Půlka Aielů, které Perrin slyšel, že se o nich baví, chtěla pomoci, druhá půlka je chtěla uškrtit.

Jemu samému bylo lhostejné, jestli rozemelou ji’e’toh do karbenátků. „Kde je moje žena?“ chtěl vědět. „Kde je Faile?“ Ti mladí hlupáci si vyměňovali obezřetné pohledy. Obezřetné!

„Je ve Velkém slunečním sále,“ řekla Selanda pomalu. „Ona – je jedna z královniných – z Colavaeřiných dvorních dam.“

„Zastrč si oči zpátky do hlavy,“ šeptla Min. „Musí pro to mít důvod. Víš, že musí.“

Perrin pokrčil rameny a snažil se vzpamatovat. Jedna z Colavaeřiných dvorních dam? Ať už měla jakýkoliv důvod, musel být dobrý. Tím si byl jistý. Jaký důvod ale mohla mít?

Selanda a ostatní si znovu vyměňovali obezřetné pohledy. Jeden z mužů, mladý chlapík se špičatým nosem, ohnivě zašeptal: „Přísahali jsme, že to nikomu neřekneme! Nikomu! Vodní přísahou!“

Než mohl Perrin zařvat, aby mu to řekli, promluvil Rand. „Selando, veď nás do velkého sálu. Žádné čepele nebudou. Přicházím zajistit spravedlnost pro všechny, kteří si ji zaslouží.“

Něco v jeho hlase způsobilo, že se Perrinovi zježily vlasy na hlavě. Tvrdost ponurá jako hlavice kladiva. Faile měla dobrý důvod. Musela.