Koruna z mečů

26 Neodvolatelná slova

Morgasa ležela potmě vzhůru, hleděla do stropu a snažila se myslet na svou dceru. Byla přikrytá jedinou lněnou plachtou, ale přes panující horko se potila v tlusté vlněné noční košili, zašněrované až ke krku. Na potu nezáleželo. Bez ohledu na to, kolikrát se vykoupala, bez ohledu na to, jak byla voda horká, necítila se čistá. Elain musí být v bezpečí v Bílé věži. Občas jí to připadalo jako celé roky od chvíle, kdy se dokázala přimět důvěřovat Aes Sedai, ale bez ohledu na paradoxy byla Věž pro Elain určitě nejbezpečnější místo. Snažila se myslet na Gawyna – bude v Tar Valonu se svou sestrou, plný pýchy na ni, tak nepokrytě si přál, aby mohl být v případě potřeby jejím štítem – a na Galada – proč jí nedovolí ho vidět? Milovala ho stejně, jako by byl plodem jejího těla, a mnoha způsoby to potřeboval víc než drazí dva. Snažila se na ně myslet. Bylo těžké myslet na cokoliv kromě... Zírala do tmy a oči se jí leskly neprolitými slzami.

Vždycky si o sobě myslela, že je dost odvážná, aby udělala, cokoliv bude potřeba udělat, aby čelila všemu, co přijde. Vždycky věřila, že se dokáže sebrat a pokračovat v boji. Během jediné nekonečné hodiny, aniž by zanechal víc než pár modřin, které již bledly, ji Rhadam Asunawa poučil o opaku. Eamon Valda dokončil její vzdělávání jedinou otázkou. Pohmožděnina, kterou jí odpověď udělala na srdci, se neztratila. Měla se sama vrátit k Asunawovi a říci mu, aby udělal, co umí nejhoršího. Měla... Modlila se, aby byla Elain v bezpečí. Možná nebylo spravedlivé doufat víc kvůli Elain než kvůli Galadovi a Gawynovi, ale Elain bude příští královnou Andoru. Věž si nenechá ujít příležitost, aby na Lví trůn dosadila Aes Sedai. Kdyby jen mohla vidět Elain, vidět ještě jednou všechny svoje děti.

Něco v tmavé ložnici zašustilo a ona zadržela dech a snažila se potlačit třes. Ve slabém měsíčním světle právě rozeznávala sloupky u postele. Valda včera odjel z Amadoru na sever, on, Asunawa a tisíc bělokabátníků vytáhli proti prorokovi, ale kdyby se vrátil, kdyby...

Stín v temnotě se zhmotnil v ženu příliš malou na Lini. „Myslela jsem, že bys mohla být ještě vzhůru,“ pronesla Breana docela potichu. „Vypij tohle. Pomůže to.“ Cairhieňanka se snažila Morgase vtisknout do ruky stříbrný pohár. Vycházela z něj lehce nakyslá vůně.

„Počkej, dokud tě nezavolám, abys mi přinesla pití,“ vyštěkla Morgasa a odstrčila pohár stranou. Na ruku a na pokrývku jí vyšplíchla teplá tekutina. „Už jsem skoro spala, když jsi tu začala dupat,“ zalhala. „Odejdi!“

Místo aby poslechla, žena jen stála a dívala se na ni, tvář měla ve stínu. Morgasa neměla Breanu z rodu Taborwin ráda. Ať už byla Breana skutečně urozená dáma, na niž přišly špatné časy, jak občas tvrdila, či jen služebná, která se naučila napodobovat urozenější, poslouchala, jenom kdy a jak se rozhodla, a příliš často si pouštěla pusu na špacír. Jak dokázala právě teď.

„Kvílíš jako ovce, Morgaso z Trakandů.“ I když mluvila potichu, z hlasu ji čišel hněv. Prudce pohár postavila na noční stolek a nápoj pocákal i desku. „Pche! Mnoho dalších zažilo i horší věci. Ty žiješ. Nemáš zlomenou jedinou kost. Máš v pořádku rozum. Vydrž. Nech minulost minout a pokračuj dál. Jsi tak naježená, že muži chodí po špičkách, dokonce i pantáta Gill. Lamželezo poslední tři noci skoro nespal.“

Morgasa rozčilením zrudla. Dokonce ani v Andoru sloužící takhle nemluvili. Chytila Breanu za ruku, ale nespokojenost se v ní svářela s úzkostí. „Oni to nevědí, že ne?“ Kdyby ano, pokusili by se ji pomstít, zachránit ji. Zemřeli by. Tallanvor by zemřel.

„S Lini jsme jim kvůli tobě daly hadr přes oči,“ ohrnula pysk Breana, odtáhla ruku a prstem zašermovala Morgase pod nosem. „Kdybych dokázala zachránit Lamželeza, prozradila bych jim, jaká jsi bečící ovce. On v tobě vidí vtělení Světla. Já vidím ženskou, která nemá odvahu ani přijmout další den. Nedovolím ti, abys ho zničila svou zbabělostí.“

Zbabělost. Morgasa málem dostala záchvat vzteku, nenacházela však slov. Zaťala prsty do prostěradel. Nemyslela si, že by se dokázala chladnokrevně rozhodnout ulehnout s Valdou, kdyby to však udělala, dokázala by s tím žít. Myslela si, že by s tím dokázala žít. Něco úplně jiného bylo říci ano, protože se bála znovu čelit Asunawovým zauzlovaným provazům a jehlám, bála se toho, kam až by mohl zajít. Jakkoliv však vřískala při Asunawově zacházení, právě Valda jí ukázal skutečné hranice její odvahy, tak blízké, kde věřila, že jsou daleko. Na Valdův dotek, na jeho postel mohla časem zapomenout, ale nikdy nedokáže smýt hanbu toho „ano", které jí splynulo ze rtů. Breana jí tu pravdu mrštila do tváře a ona nevěděla, jak odpovědět.

Byla odpovědi ušetřena, poněvadž se z předpokoje ozval dusot nohou. Dveře do ložnice se rozletěly a těsně za nimi se běžící muž zastavil.

„Takže jsi vzhůru, dobře,“ řekl Tallanvor po chvíli. Což jejímu srdci umožnilo znovu začít bít. Chtěla se pustit Breaniny ruky – nevzpomínala si, že ji chytila – ale ke svému překvapení zjistila, že jí ji žena sama stiskla, než ji pustila.

„Něco se stalo,“ pokračoval Tallanvor a přistoupil k jedinému oknu. Stál vedle něj, jako by se snažil, aby ho nikdo zvenčí nezahlédl, a vyhlížel do noci. Jeho vysokou postavu rámovalo měsíční světlo. „Pantáto Gille, pojď sem a řekni, co vidíš.“

Ve dveřích se objevila hlava, holá lebka lesknoucí se i ve tmě. Za ním se v místnosti pohnula mohutná postava. Lamželezo Dorn. Když si Basel Gill uvědomil, že Morgasa ještě leží v posteli, škubl sebou a upřel oči jinam, ačkoliv měl pravděpodobně potíže ve tmě rozeznat víc než tu postel. Pantáta Gill byl ještě kulatější než Lamželezo, ale zdaleka ne tak vysoký. „Odpusť, má královno, nechtěl jsem...“ Prudce si odkašlal a jeho boty šoupaly po podlaze, jak přešlapoval. Kdyby měl čepec, byl by ho mačkal v rukou nebo jím nervózně kroutil. „Byl jsem v Dlouhé chodbě, šel jsem do... do...“ Nemohl se přimět říci, že šel na záchod. „Stejně, podíval jsem se z okna a viděl jsem... velkýho ptáka, myslím... jak přistává na Jižních kasárnách."

„Pták!“ Liniin hlas přiměl pantátu Gilla, aby do místnosti přímo skočil. Nebo ho možná prudce šťouchla do žeber. Lini obvykle využívala každé výhody, kterou jí poskytly její šediny. Prošla kolem něj a ještě si dopínala župan. „Hlupáci! Pitomí hromotluci! Vzbudili jste mou ho –!“ Lini se prudce rozkašlala. Nikdy nezapomněla, že bývala Morgasinou chůvou, i chůvou její matky, ale nikdy si to nenechala uklouznout před ostatními. Bude teď mrzutá, že si nedala pozor, a taky se jí to projevilo v hlase. „Vzbudili jste královnu kvůli ptákovi!“ Poplácala si síťku na vlasy a automaticky si zastrkala pramínky, které jí unikly ve spánku. „Ty jsi pil, Baseli Gille?“ Morgasa by to sama ráda věděla.

„Nevím, jestli to byl pták,“ namítal pantáta Gill. „Nevypadalo to jako pták, ale co jinýho lítá, kromě netopýrů? Bylo to velký. Na zádech to neslo lidi, a když to odlítalo, další člověk mu seděl za krkem. Zrovna když jsem se plácal, abych se probudil, další... tvor... přistál a dolů slezli další lidi, a pak ještě jeden, tak jsem si řek, že je čas povědět to urozenýmu pánu Tallanvorovi.“ Lini nezafrkala, ale Morgasa skoro cítila, jak upřeně zírá, a ne na ni. Na muže, který opustil svůj hostinec, aby šel za ní. „Je to pravda Světla, má královno,“ trval na svém.

„Světlo!“ zopakoval Tallanvor jako ozvěna. „Něco... Něco právě přistálo na Severních kasárnách.“ Morgasa ho ještě nikdy neslyšela mluvit tak otřeseně. Chtěla jenom, aby všichni odešli a nechali ji v její bídě, ale zřejmě neměla šanci. Tallanvor byl mnoha způsoby horší než Breana. Mnohem horší.

„Moje šaty,“ řekla a Breana jí je pro jednou podala rychle. Pantáta Gill se kvapně otočil ke zdi, když slézala z postele a oblékala si hedvábný župan.

Došla k oknu, uvazujíc si cestou šerpu. Dlouhá Severní kasárna se tyčila na druhé straně rozlehlého nádvoří, čtyři bachratá poschodí s plochou střechou z tmavého kamene. Nikde nebylo ani světýlko, v kasárnách ani v pevnosti. Všude panovalo ticho a klid. „Nic nevidím, Tallanvore.“

Stáhl ji zpátky. „Jen se dívej,“ řekl.

Jindy by litovala, že jí sundal ruku z ramene, a ta lítost, stejně jako jeho tón, by ji podráždila. Teď, po zážitku s Valdou, cítila úlevu. A podráždění kvůli té lítosti i jeho tónu. Byl příliš neuctivý, příliš tvrdohlavý, příliš mladý. Nebyl o moc starší než Galad.

Stíny se posouvaly spolu s tím, jak přes měsíc letěly mraky, ale jinak se nic nehýbalo. Ve městě Amadoru zaštěkal pes, další mu odpovídali. Pak, právě když otevřela ústa, aby Tallanvora i všechny ostatní propustila, tma na střeše kasáren se nahrbila a skočila dolů.

Něco, tak to nazval Tallanvor, a ona pro to neměla lepší jméno. Tvor měl dlouhé tělo, silnější, než byla výška dospělého muže, a jak padal na nádvoří, roztáhl veliká žebrovaná křídla jako netopýr. Postava, člověk mu seděl za hadovitým krkem. A pak křídla zachytila vítr a to... stvoření... vzlétlo a zakrylo jí měsíc nad hlavou, táhnouc za sebou dlouhý tenký ocas.

Morgasa pomalu zavřela ústa. Napadlo ji jedině, že je to zplozenec Stínu. Trolloci a myrddraalové nebyli jediní Stínem pokřivení tvorové v Morně. O něčem podobném se nikdy neučila, ale její učitelky ve Věži tvrdily, že tam žijí tvorové, které nikdy nikdo jasně neviděl a setkání s nimi nepřežil, aby o nich mohl vyprávět. Jak by se ale mohli dostat tak daleko na jih?

Náhle se směrem od hlavní brány zablesklo a zahřmělo, potom znovu, a na dvou dalších místech podél velké vnější hradby. Morgasa měla dojem, že v těch místech byly taky brány.

„Co to, do Jámy smrti, bylo?“ zavrčel Tallanvor ve chvilce ticha, než se tmou rozeznělo zvonění na poplach. Ozval se křik, jekot a drsné volání nějakého rohu. Se zaduněním vzplál oheň, pak znovu o kus dál.

„Jediná síla,“ vydechla Morgasa. Možná nedokázala usměrňovat, nebo skoro ne, tohle ale poznala. Nápad se zplozenci Stínu se vypařil. „To... to musejí být Aes Sedai.“ Slyšela, jak kdosi za ní vyjekl, Lini nebo Breana. Basel Gill vzrušeně zamumlal: „Aes Sedai,“ a Lamželezo cosi bručel, ale příliš potichu, aby mu rozuměla. Ve tmě zazvonil kov o kov, zahučel oheň a z bezmračné oblohy sjel blesk. Vřavou konečně slabě pronikly i poplašné zvony z města, ale bylo jich nějak málo.

„Aes Sedai.“ Tallanvor mluvil pochybovačně. „Proč teď? Aby tě zachránily, Morgaso? Já myslel, že nesmějí používat jedinou sílu proti lidem, jenom proti zplozencům Stínu. Kromě toho, jestli ten okřídlený tvor nebyl zplozenec Stínu, tak jsem nikdy žádného neviděl.“

„Nevíš, o čem mluvíš!“ vyjela na něj ohnivě. „Ty –!“ O okenní rám zarachotila šipka z kuše, až vyletěly kamenné odštěpky. Cítila, jak odražená střela proletěla mezi nimi a s hlasitým cinknutím se zarazila do sloupku u postele. Pár coulů napravo a všechny potíže by skončily.

Morgasa se nepohnula, ale Tallanvor ji s kletbou odtáhl dál od okna. Dokonce i v měsíčním světle viděla, jak si ji zamračeně prohlíží. Chvíli si myslela, že by ji mohl pohladit po tváři. Nevěděla, jestli by se rozplakala nebo začala křičet či mu nařídila, aby navždy odešel, nebo...

On místo toho řekl: „Spíš to budou ti lidé, ti Shaminové, nebo jak si to vlastně říkají.“ Trval na tom, že těm podivným, neuvěřitelným historkám, které pronikly dokonce i do pevnosti, bude věřit. „Myslím, že bych tě odsud dokázal dostat, hned teď. Všude bude zmatek. Pojď se mnou.“

Neopravila ho. Jenom málokdo o jediné síle věděl něco víc, natož aby poznal rozdíl mezi saidarem a saidínem. Jeho nápad měl jistou přitažlivost. Mohlo by se jim podařit v bitevní vřavě uniknout.

„Vzít ji do toho!“ zavřískla Lini. Planoucí ohně vydávaly víc světla než měsíc v okně, dunění a rachot přehlušily křik lidí a řinčení mečů. „Myslela jsem, že máš víc rozumu, Martyne Tallanvore. ‚Jenom hlupák líbá sršně nebo kouše oheň.‘ Slyšels ji, jak říká Aes Sedai. Myslíš, že ona to neví? Co?“

„Můj pane, jestli to jsou Aes Sedai...“ pantáta Gill se odmlčel.

Tallanvor dal ruce dolů a tiše zavrčel, přál si mít meč. Pedron Niall mu dovolil ho nosit, Eamon Valda nebyl tak důvěřivý.

Na chvíli ji přemohlo zklamání. Kdyby jen naléhal, vytáhl ji... Co je to s ní? Kdyby se ji snažil odtáhnout kamkoliv z jakéhokoliv důvodu, stáhla by mu kůži z těla. Musela se vzpamatovat. Valda nahlodal její sebedůvěru – ne, nedbale ji rozerval na kousky – ale musela se těch kousků držet a zase je sešít. Nějak. Tedy jestli ty útržky stály za sešití.

„Aspoň můžu zjistit, co se děje,“ zavrčel Tallanvor a vyrazil ke dveřím. „Jestli to nejsou tvoje Aes Sedai –“

„Ne! Zůstaneš tady. Prosím.“ Byla velmi vděčná za šero, skrývající její ohnivý ruměnec. Radši by si ukousla jazyk, než by řekla to poslední slovo, ale vyklouzlo jí dřív, než si to uvědomila. Pokračovala ráznějším tónem. „Zůstaneš tady, budeš hlídat svou královnu, jak se sluší a patří.“

V nejasném světle mu viděla do tváře a jeho úklona vypadala docela správná, ona by však vsadila poslední měďák na to, že se vzteká. „Budu ve tvém předpokoji.“ No, o jeho hlase nemohlo být pochyb. Pro jednou jí však bylo lhostejné, jak moc se zlobí, i to, jak špatně to skrývá. Nejspíš by toho protivného chlapa dokázala zabít holýma rukama, on však dnes v noci neumře, rozsekán na kusy vojáky, kteří by neměli jak poznat, na čí straně stojí.

Na spánek nebylo ani pomyšlení, i kdyby dokázala usnout. Aniž by zapálila lampu, opláchla si obličej a vyčistila si zuby. Breana a Lini jí pomohly s oblékáním, měla modré hedvábné šaty se zeleným prostřiháváním a záplavou sněhobílé krajky na zápěstí a pod bradou. K přijetí Aes Sedai se hodily. Nocí zuřil saidar. Musejí to být Aes Sedai. Kdo jiný by to mohl být?

Když se připojila k mužům v předpokoji, seděli potmě, jen okny dovnitř dopadalo měsíční světlo a občas i záblesk ohně zažehnutého s pomocí jediné síly. Dokonce i svíčka by mohla přitáhnout nechtěnou pozornost. Lamželezo a pantáta Gill vyskočili ze židlí. Tallanvor vstával pomaleji a ona nepotřebovala světlo, aby poznala, že si ji zamračeně prohlíží a tváří se mrzutě. Vzteklá, že to musí nechat být – je přece jeho královna! – vzteklá a téměř neschopná se ovládnout, nařídila Lamželezovi, aby přinesl další vysoké dřevěné židle od oken. Pak mlčky seděli a čekali. Aspoň oni mlčeli. Venku stále hřmělo a dunělo, troubilo se na rohy a muži křičeli a skrze to všechno Morgasa cítila, jak saidar bouří, utichá a zase bouří.

Asi po hodině bitva pomalu utichla. Lidé stále vyřvávali nesrozumitelné rozkazy, ranění ječeli a občas se ozvaly i ty podivné cizí rohy, ale přestalo se ozývat řinčení oceli. Saidar se vytratil. Byla si jistá, že ho ženy v pevnosti stále ještě drží, ale žádná podle ní teď neusměrňovala. Po vší té vřavě a zmatku to působilo téměř jako mír.

Tallanvor se zavrtěl, ale ona ho pokynem přivolala zpátky dřív, než se stačil zvednout. Chvíli si myslela, že ji neposlechne. Noci ubývalo a okny se dovnitř začínalo vkrádat denní světlo, takže bylo jasně vidět, jak se mladý muž mračí. Morgasa držela ruce v klíně. Trpělivost byla pouze jednou z mnoha dobrých vlastností, jimž se Tallanvor potřeboval naučit. Trpělivost patřila mezi ctnostmi šlechtice na druhé místo hned za udatnost. Slunce vyšlo úplně. Lini a Breana si cosi špitaly stále ustaranějšími hlasy a vrhaly po ní pohledy. Tallanvor se mračil, v tmavých očích mu žhnulo a seděl rovný jako svíčka v tom tmavomodrém kabátci, který mu tolik slušel. Pantáta Gill sebou šil, rukama si přejížděl holou hlavu s věnečkem šedých vlasů a kapesníkem si otíral růžové tváře. Lamželezo se rozvaloval v křesle. Bývalý pouliční rváč měl těžká víčka, díky čemuž vypadal, že podřimuje, ale když se podíval na Breanu, přes zjizvenou tvář se zlomeným nosem mu přelétl úsměv. Morgasa se soustředila na dýchání, skoro jako na cvičení, které prováděla, když pobývala ve Věži. Trpělivost. Jestli někdo brzy nepřijde, tak bude muset pronést pár ostrých slov. Aes Sedai Neaes Sedai!

Když kdosi náhle zabušil na dveře do chodby, proti své vůli nadskočila. Než stačila nařídit Breaně, ať se jde podívat, kdo je tam, dveře se rozlétly, až narazily na stěnu. Morgasa na příchozího vyvalila oči.

Vysoký tmavý muž s orlím nosem její pohled chladně opětoval a nad ramenem mu vyčníval dlouhý jílec meče. Hrudník mu kryla podivná zbroj, překrývající se pláty lakovaného kovu, lesknoucího se zlatě a černě, a u boku si přidržoval přilbu, připomínající černozlatozelenou hmyzí hlavu, se třemi dlouhými tenkými zelenými péry. Za ním přicházely další dvě osoby v podobné zbroji, s nasazenými přilbami, leč bez peří. Jejich zbroj byla spíš malovaná než lakovaná a držely připravené samostříly. Další ozbrojenci stáli na chodbě za dveřmi s oštěpy se zlatými a černými střapci.

Tallanvor a Lamželezo – a dokonce i bachratý Gill – vyskočili a postavili se mezi ní a podivné návštěvníky. Musela se mezi nimi protlačit.

Muž s orlím nosem zamířil přímo k ní dřív, než mohla požadovat vysvělení. „Ty jsi Morgasa, královna Andoru?“ Hlas měl drsný a slova protahoval tak, že mu skoro nerozuměla. Ani nepočkal na odpověď. „Půjdeš se mnou. Sama,“ dodal, když Tallanvor, Lamželezo i Gill vykročili zároveň s ní. Vojáci namířili své samostříly. Těžké šipky by zřejmě dokázaly nadělat díry i do plechu. Člověk by je ani nezpomalil.

„Nemám námitek, aby mí lidé zůstali do mého návratu zde, řekla Morgasa klidněji, než se cítila. Co jsou zač tihle lidé? Znala přízvuky všech národností, stejně jako zbroje. „Na mé bezpečí jistě dohlédneš sám, kapitáne...?“

Jméno jí neposkytl, jen stroze kývl, aby ho následovala. K její nesmírné úlevě Tallanvor, přes žhavé pohledy, neprotestoval. K jejímu nesmírnému rozhořčení se Gill a Lamželezo podívali nejdřív na něj, než ustoupili.

Na chodbě se vojáci kolem ní seřadili a důstojník s orlím nosem a oba střelci šli v čele. Snažila se sama sebe přesvědčit, že je to čestná stráž. Takhle brzy po bitvě by procházka bez ochrany byla dokonalá hloupost. Mohly tu zůstat skupinky obránců, kteří by rádi získali rukojmí nebo zabili každého, kdo by je zahlédl. Moc ráda by tomu sama věřila.

Snažila se vyptat důstojníka, ale ten neřekl jediné slovo, nezpomalil ani neotočil hlavu, a ona toho nechala. Žádný z vojáků se na ni ani nepodíval. Byli to tvrdí chlapi onoho druhu, jaký znala ze své vlastní gardy, muži, kteří se už zúčastnili mnoha bojů. Co ale byli zač? Dupali jako jeden muž a jejich kroky se na dlažbě rozléhaly jako hrozivé dunění bubnu, ještě zdůrazněné strohými chodbami pevnosti. Nikde nebyly žádné barvy, žádné ozdoby, jenom pár nástěnných koberců, na nichž byli vypodobněni bělokabátníci v nějaké krvavé bitvě.

Uvědomila si, že ji vedou k pokojům pana velícího kapitána, a dost ji to rozrušilo. Dokud ještě žil Pedron Niall, cesta byla skoro příjemná, ale pár dní po jeho smrti se jí začala děsit – když však nyní zahnuli za roh, lekla se při pohledu na dva tucty lučištníků pochodujících za svým důstojníkem. Muži měli baňaté kalhoty a na kyrysech z tvarované kůže namalované vodorovné modré a černé proužky. Každý měl kónickou ocelovou přilbu s kroužkovou rouškou přes obličej až k očím. Pod rouškou občas vykukovaly konce knírů. Důstojník lučištníků se uklonil tomu, jenž vedl její gardu, a ten jen v odpověď zvedl ruku.

Taraboňané. Tarabonského vojáka neviděla hezkou řádku roků, jenže tihle muži byli Taraboňané i přes ty proužky, nebo sní vlastní střevíčky. Pořád to však nedávalo smysl. Tarabon byl zosobněný zmatek, stovka občanských válek vedených mezi těmi, kteří si činili nároky na trůn, a Dračími spřísahanci. Tarabon by útok na Amador sám nikdy provést nemohl. Leda by jeden bojovník, snažící se získat trůn, zvítězil nad ostatními, nad Dračími spřísahanci a nad... To bylo neuvěřitelné. Bylo to nemožné a nevysvětlovalo to tyhle podivně vyzbrojené vojáky ani ty okřídlené šelmy, ani...

Myslela si, že už viděla ledacos divného. Myslela si, že ví, co je nejistota. Pak s vojáky zahnula za další roh a potkala dvě ženy.

Jedna byla štíhlá, malá jako Cairhieňanka a tmavší než Tairenka, v modrých šatech, končících hodný kus nad kotníky. Na červených štítcích na prsou a na bocích širokých, rozdělených sukních měla rozeklaný blesk. Druhá žena, v ošuntělých šedých šatech, byla vyšší než většina mužů, zlaté vlasy, vykartáčované do vysokého lesku, jí spadaly na ramena a v zelených očích měla děs. Obojek, který měla vyšší žena, spojovalo stříbrné vodítko s náramkem na zápěstí té menší.

Před Morgasiným doprovodem ustoupily stranou, a když důstojník s orlím nosem zamumlal: „Der’sul’dam" – aspoň Morgasa měla dojem, že tohle řekl, protože jak šišlal, nebylo mu pořádně rozumět – když to zamumlal tónem téměř patřícím sobě rovnému, ale ne úplně, tmavá žena lehce sklonila hlavu a škubla za vodítko, načež zlatovláska padla na zem, hlavu sklonila na kolena a dlaně přitiskla na podlahu. Když Morgasa a ostatní prošli, tmavovláska se sklonila a laskavě poplácala druhou ženu po hlavě, jako by to byl pes, a co bylo ještě horší, klečící žena vzhlédla s radostí a vděkem.

Morgasa se musela přinutit pokračovat v cestě, jak se jí podlamovala kolena a obracel žaludek. Čirá podlézavost byla už tak velice špatná, jenomže ona si byla jistá, že žena, která se nechávala poplácávat po hlavě, dokáže usměrňovat. Nemožné! Kráčela jako omámená a říkala si, jestli to nemůže být sen, noční můra. Spíš se o to modlila. Nejasně si uvědomovala, že se zastavili před dalšími vojáky, tihle měli červenočernou zbroj, a pak...

Audienční síň Pedrona Nialla – nyní Eamona Valdy, či spíš toho, kdo se zmocnil pevnosti – se změnila. Velký zlatý sluneční kotouč, zasazený v podlaze, zůstal, ale všechny Niallovy zajaté praporce, které tu Valda nechal, jako by byly jeho, zmizely, stejně jako nábytek, kromě prostě vyřezávaného Niallova křesla s vysokým opěradlem, které používal i Valda, a po obou jeho stranách nyní stály dvě vysoké, křiklavě pomalované zástěny. Na jedné byl černý dravý pták s bílým hřebenem a krutým zobanem, křídla s bílými špičkami měl roztažená, a na druhé žlutá kočka s černými skvrnami, s tlapou položenou na mrtvém, jelenu podobném zvířeti poloviční velikosti s dlouhými rovnými rohy a bílými proužky.

V místnosti bylo víc lidí, ale víc si všimnout nestačila, protože dopředu vystoupila žena s ostře řezanými rysy v modrých šatech. Žena měla vyholenou půlku hlavy a zbývající hnědé vlasy měla spletené do dlouhého copu, který jí spadal přes pravé rameno. Její modré oči, plné opovržení, mohly patřit dravci i kočce. „Jsi v přítomnosti vznešené paní Suroth, která vede Ty, kdo přišli předtím, a pomáhají Návratu,“ odříkala se stejným šišlavým přízvukem.

Důstojník s orlím nosem Morgasu bez varování popadl zezadu za krk a přinutil ji lehnout si na podlahu. Ohromená, a nikoliv jen kvůli vyraženému dechu, se dívala, jak muž líbá podlahu.

„Pusť ji, Elbare,“ protáhla rozzlobeně další žena. „S královnou Andoru nebude takto zacházeno.“

Muž, Elbar, se zvedl na kolena, ale hlavu držel skloněnou. „Pokořuji se, vznešená paní. Prosím o odpuštění.“ Hlas měl studený a bezvýrazný, jak to jen jeho přízvuk dovoloval.

„Tohle odpouštím jenom zřídkakdy, Elbare.“ Morgasa vzhlédla. Suroth ji šokovala. Měla vyholené spánky, takže jí vpředu zůstal jen hřeben lesklých černých vlasů, rozšiřující se na temeni v hřívu, která jí spadala na záda. „Snad až budeš potrestán. Ohlas se hned. Odejdi! Běž!“ Mávla rukou, až se jí zaleskly nejméně coul dlouhé nehty, přičemž na palcích a ukazovácích je měla nalakované namodro.

Elbar se na kolenou uklonil, plavně se zvedl a vycouval ze dveří. Morgasa si poprvé uvědomila, že dovnitř s nimi nevešel žádný z vojáků. A uvědomila si ještě něco jiného. Než odešel, vrhl po ní ještě pohled, a místo aby na ni byl dopálený, že způsobila jeho trest, tvářil se... zadumaně. Žádný trest nebude. Celý rozhovor byl připravený dopředu.

Suroth vyrazila k Morgase a pečlivě si přidržovala světle modré roucho, aby byly vidět sukně vespod, sněhobílé, s hustým plizováním. Na šatech měla vyšité liány a jasně červené a žluté květy. Morgasa si všimla, že přes to, jak se rychle nesla, dorazila k ní, teprve když sama zase stála vzpřímeně.

„Neublížil ti?“ zeptala se Suroth. „Pokud ti ublížil, zdvojnásobím jeho trest.“

Morgasa si rychle oprášila šaty, aby se nemusela dívat na falešný úsměv, který ženě nikdy nedostoupil až k očím. Využila příležitosti a rozhlédla se po místnosti. U jedné stěny klečeli čtyři muži a čtyři ženy, všichni mladí a velice sliční, všichni v... Uhnula pohledem. Ty dlouhé bílé šaty byly téměř průsvitné! Na druhé straně u zástěn klečely další dva páry žen. Vždy jedna z páru měla šaty šedé a druhá modré, s vyšitými blesky, a poutalo je stříbrné vodítko, vedoucí od zápěstí ke krku. Morgasa nebyla dost blízko, aby si byla úplně jistá, i tak se jí však udělalo zle, poněvadž ty dvě šedě oděné ženy téměř určitě uměly usměrňovat. „Jsem docela v pořádku, děkuji –“ Na podlaze ležela roztažená jakási rudohnědá hromada – snad vydělané kůže. Potom se to zvedlo. „Co je tohle!“ Podařilo se jí necivět s otevřenou pusou, ale otázku vyhrkla dřív, než se ovládla.

„Líbí se ti můj lopar?“ Suroth odplula mnohem rychleji, než se přiblížila. Ohromný tvor zvedl velkou kulatou hlavu, aby ho mohla s pochichtáváním poškrábat pod bradou. Morgase připomínal medvěda, třebaže byl o polovinu větší než největší medvěd, o jakém kdy slyšela, byl úplně bez chlupů, neměl žádný čenich a kolem očí silné hřebeny. „Almandaragala jsem dostala jako štěně, k prvním skutečným jmeninám. Zmařil první pokus mě zabít, když ještě nebyl ani ze čtvrtiny dorostlý.“ Z jejího hlasu zněla skutečná náklonnost. Jak ho hladila, ten... lopar... ohrnul pysky a předvedl silné špičaté zuby. Napjal přední tlapy a na šesti dlouhých prstech na každé tlapě vysouval a zasouval drápy. A začal příst, basové bručení by odpovídalo stovce koček.

„Pozoruhodný,“ pravila Morgasa chabě. Skutečné jmeniny? Kolikrát se tuhle ženu pokoušeli zabít, že tak nedbale hovořila o „prvním“ pokusu?

Když Suroth odešla, lopar krátce zakňučel, ale pak si rychle lehl a hlavu složil na tlapy. Očima však nesledoval svou paní, nýbrž je znepokojivě upřel na Morgasu a jenom občas mrkl ke dveřím či úzkým střílnám místo oken.

„Samozřejmě jakkoliv je lopar věrný, nemůže se vyrovnat damane.“ Tentokrát se Suroth v hlase žádná náklonnost neobjevila. „Pura a Jinjin dokážou zabít stovku nájemných vrahů dřív, než Almandaragal mrkne.“ Při vyslovení jména obě ženy v modrém škubly stříbrnými vodítky a ženy na druhém konci se složily na podlahu jako ta na chodbě. „Od návratu máme mnohem víc damane než předtím. Tady je skutečně bohaté loviště na marath’damane. Pura,“ dodala nedbale, „byla kdysi... žena z Bílé věže.“

Morgase se podlomila kolena. Aes Sedai? Prohlížela si ohnutá záda ženy nazývané Pura a odmítala tomu uvěřit. Žádnou Aes Sedai by nedonutili se takhle krčit. Ale zase každá žena, která dokáže usměrňovat, nejen Aes Sedai, by měla být schopná popadnout vodítko a mučitelku s ním uškrtit. Vlastně by to měl dokázat úplně každý. Ne, Pura nemohla být Aes Sedai. Morgasu napadlo, že se odváží požádat o židli. „To je velice... zajímavé.“ Alespoň hlas měla klidný. „Ale určitě jsi mne sem nepozvala, aby sis popovídala o Aes Sedai.“ Samozřejmě to nebylo pozvání. Suroth na ni zírala a nehnula svalem, jen se jí chvěly prsty s dlouhými nehty na levé ruce.

„Thero!“ vyštěkla náhle žena s ostrými rysy a vyholenou polovinou hlavy. „Kaf pro vznešenou paní a jejího hosta!“

Jedna z žen v průsvitných šatech, nejstarší, nicméně stále mladá, půvabně vyskočila na nohy. Ústa měla jako růžové poupě, což působilo trochu mrzutě, ale okamžitě zmizela za vysokou zástěnou s namalovaným orlem a vzápětí se objevila se stříbrným podnosem, na němž byly dva malé bílé šálky. Hadovitým pohybem poklekla před Suroth, sklonila tmavou hlavu a zvedla podnos, takže nabízený nápoj byl výš než ona. Morgasa kroutila hlavou. Kdyby v Andoru požádala nějakého sluhu, aby udělal tohle – nebo si vzal takové šaty! – tak by vzteky bez sebe vypochodoval z místnosti.

„Kdo jste? Odkud jste sem přišli?“

Suroth v konečcích prstů zvedla šálek a vdechla páru, která z něj stoupala. Její kývnutí na Morgasin vkus až příliš připomínalo svolení, přesto druhý šálek přijala. Usrkla a užasle se na nápoj zadívala. Byl černější než čaj a také mnohem hořčí. Tady by nepomohlo sebevíc medu, aby se tekutina dala pít. Suroth přiložila šálek ke rtům a povzdechla si radostí.

„Musíme si promluvit o hodně věcech, Morgaso, přesto budu při tomto prvním rozhovoru stručná. My Seanchané se vracíme, abychom převzali to, co bylo ukradeno dědicům nejvyššího krále Artuše Pendraga Tanrealla.“ Radost z kafu v jejím hlase přešla teď v radost jiného druhu, vzrušeného očekávání i jistoty zároveň, a přitom Morgasu pozorně sledovala. Morgasa nedokázala odtrhnout zrak. „Co bylo naše, bude naše zas. Vlastně to vždy patřilo nám. Zloděj nezískává vlastnictví. Já začala nápravu v Tarabonu. Mnoho šlechticů té země mi již odpřisáhlo, že budou poslouchat, čekat a sloužit. Nepotrvá dlouho a udělají to všichni. Jejich král – nemohu si vzpomenout, jak se jmenoval – zemřel, když se mi postavil. Kdyby byl přežil, za vzpouru proti Křišťálovému trůnu, a jelikož nebyl ani urozené krve, byl by naražen na kůl. Jeho rodinu nebylo možné nalézt, aby z ní byl učiněn majetek, ale je tu nový král a nová panarcha, kteří složili slib věrnosti císařovně, kéž žije věčně, a Křišťálovému trůnu. Bandité budou vymýceni. V Tarabonu již nebudou sváry ani hlad, lidé najdou útočiště pod křídly císařovny. Teď začínám v této Amadicii. Už brzy všichni pokleknou před císařovnou, kéž žije věčně, přímým potomkem velikého Artuše Jestřábí křídlo.“

Kdyby služebná s podnosem neodešla, byla by Morgasa položila šálek zpátky. Tmavá hladina kafu se sice nezvlnila, ale většina toho, co ta ženská vykládala, jí nedávala smysl. Císařovna? Seanchané? Asi před rokem se rozšířily divoké povídačky o tom, že se přes Arythský oceán vrátila vojska Artuše Jestřábí křídlo, ale věřit se dalo jen málokterým, a Morgasa pochybovala, že si o tom vykládají i ti nejhorší klevetníci na jarmarcích. Mohla to být nakonec pravda? V každém případě pochopila víc než dost.

„Všechna čest jménu Artuš Jestřábí křídlo, Suroth...“ Žena s ostře řezanou tváří rozzlobeně otevřela ústa, zarazila se však, když vznešená paní pohnula modrým nehtem, „...ale jeho čas dávno pominul. Každý stát tady má prastarý původ. Žádná země se nevzdá tobě ani tvé císařovně. Jestli jsi získala nějakou část Tarabonu...“ Suroth se syčivě nadechla a zablýsklo se jí v očích, „...pamatuj, že je to sužovaná země, rozdělená sama od sebe. Amadicie nepadne tak snadno a mnoho států jí vyjede na pomoc, až se o vás dozví.“ Mohla by to být pravda? „Ať je vás sebevíc, pro svůj rožeň nenajdete snadnou kořist. Už jsme čelili mnoha velkým hrozbám a překonali jsme je. Radím ti, uzavřete mír, než budete rozdrceni.“ Morgasa si vzpomněla na saidar zuřící za noci a vyhýbala se pohledu na – damane, tak jim říkají? Silou vůle si neolízla rty.

Suroth se znovu usmála tím maskovacím způsobem a oči se jí blyštěly jako leštěné kameny. „Všichni musíme volit. Někteří se rozhodnou poslechnout, čekat a sloužit, a povládnou pak svým zemím ve jménu císařovny, kéž žije věčně.“

Pustila jednou rukou šálek, aby mohla dlouhými nehty pokynout, a žena s ostrými rysy štěkla: „Thero! Pozice labutě!“

Suroth z nějakého důvodu stiskla rty. „Labutě ne, Alwhin, ty slepá hlupačko!“ zasyčela zpola pro sebe, třebaže díky přizvuku jí bylo špatně rozumět. Vzápětí se vrátil ten zmrzlý úsměv.

Služebná znovu vstala z místa u stěny a divným způsobem, po špičkách, s pažemi protaženými dozadu, doběhla doprostřed místnosti. Na zlatém slunečním kotouči, symbolu dětí Světla, začala tančit jakýsi stylizovaný tanec. Pažemi mávala podél boků jako křídly a zase je protahovala dozadu. Stočila se, sklouzla se po levé noze a ohnula pravé koleno, takže se s rozpažením sklonila, jako by prosila, a její ruce, tělo a pravá noha vytvořily šikmou přímku. Kvůli tenoučkému bílému rouchu to vypadalo dost obscénně. Morgasa cítila, jak jí hoří tváře, zatímco tanec, pokud se tomu tak dalo říkat, pokračoval.

„Thera je nová a ještě není dobře vycvičená,“ zamumlala Suroth. „Pozice často provádí deset i dvacet da’covale dohromady, muži i ženy vybraní pro čistou krásu svých rysů, ale občas je příjemné dívat se jen na jednoho. Je skutečně příjemné vlastnit krásné věci, což?“

Morgasa se zamračila. Jak může někdo vlastnit osobu? Suroth prve mluvila o tom, že „z někoho učiní majetek". Morgasa znala starý jazyk a slovo da’covale neznala, když se nad tím však zamyslela, přišla s „osobou, která je majetkem". Bylo to nechutné. Odporné! „Neuvěřitelné,“ pronesla suše. „Možná bych tě měla nechat, aby sis vychutnala ten... tanec.“

„Za chviličku,“ řekla Suroth, usmívající se na předvádějící se Theru. Morgasa se pohledu na ni vyhýbala. „Všichni musejí volit, jak jsem říkala. Starý král Tarabonu se rozhodl vzbouřit a zemřel. Starou panarchu chytili, přesto odmítla přísahat. Každý z nás má místo, kam patří, pokud nejsme povýšeny na císařovnu, ale ty, kteří odmítnou své pravé místo, je též možné svrhnout, dokonce i do velkých hlubin. Thera má jistý půvab. Zvláštní, Alwhin ukazuje velké pokroky při jejich učení, takže soudím, že zanedlouho se Thera naučí provádět pozice se vším svým půvabem.“ Ten úsměv se stočil k Morgase, i ty jiskřící oči.

Velmi významný pohled, avšak proč? Mělo to něco společného s tanečnicí? Její jméno, tak často zmiňované, jako by ho zdůrazňovaly. Ale co...? Morgasa prudce otočila hlavu a zadívala se na ženu, stojící na špičkách a pomalu se otáčející na jednom místě s dlaněmi přiloženými k sobě a pažemi protaženými, jak nejvýš to šlo. „Tomu nevěřím,“ vydechla. „To ne!“

„Thero,“ pravila Suroth. „Jak znělo tvoje jméno, než ses stala mým majetkem? Jaký titul jsi držela?“

Thera ztuhla v protažené póze, celá rozechvělá, a vrhla zpola zděšený, zpola šokovaný pohled na Alwhin s ostrými rysy, a úplně zděšený pohled na Suroth. „Thera se jmenovala Amathera, zlíbí-li se vznešené paní,“ vyhrkla zadýchaně. „Thera byla panarchou Tarabonu, zlíbí-li se vznešené paní.“

Šálek vypadl Morgase z rukou, rozbil se na kousíčky a černý kaf se rozlil. To musela být lež. S Amatherou se nikdy nesetkala, ale jednou slyšela její popis. Ne. Mnoho žen správného věku mohlo mít velké tmavé oči a mrzutá ústa. Pura nikdy nebyla Aes Sedai a tahle žena...

„Pozice!“ štěkla Alwhin a Thera pokračovala, aniž se znovu podívala na Suroth či někoho jiného. Ať už to byl kdokoliv, momentálně byla určitě její jedinou myšlenkou naléhavá touha neudělat chybu. Morgasa se plně soustředila pouze na to, aby nezačala zvracet.

Suroth k ní přistoupila hodně blízko a obličej měla studený jako uprostřed zimy. „Všichni stojí před volbami,“ pravila tiše. Hlasem by dokázala poškrábat ocel. „Někteří z mých zajatců říkají, že jsi strávila nějakou dobu v Bílé věži. Podle zákona žádná marath’damane nesmí uniknout vodítku, ale já ti slibuji, že ty, která jsi mě do očí oslovila jménem a tvrdila, že lžu, nebudeš čelit takovému osudu.“ Zdůrazněním dala jasně najevo, že slib nezahrnuje žádný jiný možný osud. Úsměv, který nikdy nedostoupil k očím, se vrátil. „Doufám, že se rozhodneš složit přísahu, Morgaso, a vládnout Andoru jménem císařovny, kéž žije věčně.“ Morgasa si byla poprvé naprosto jistá, že ta žena lže. „Znovu si promluvíme zítra, nebo možná pozítří, budu-li mít čas.“

Suroth se obrátila a proplula kolem tanečnice k vysokému křeslu. Posadila se a půvabně roztáhla suknice. Alwhin znovu vyštěkla. Jinak zřejmě mluvit neuměla. „Všichni pozice labutě!“ Mladí muži a ženy, klečící u stěny, vyrazili, aby se připojili k Theře, a dokonale se přidali k jejím pohybům přesně v řadě před Surothiným křeslem. Jen lopar svým pohledem ještě uznával Morgasinu přítomnost. Morgasa byla přesvědčená, že za celý svůj život ji nikdo takhle důkladně nepropustil. Sebrala svou důstojnost spolu se sukněmi a odešla.

Samozřejmě že nedošla daleko. V předpokoji stáli jako sochy ti červenočerní vojáci s oštěpy s červenočernými střapci a nehybnými výrazy pod lakovanými přilbami, až to vypadalo, že jejich tvrdé oči vyhlížejí za kusadly obludných brouků. Jeden, jen o málo vyšší než ona, se beze slova zařadil za ni a doprovodil ji zpátky do jejích pokojů, kde u dveřích postávali dva Taraboňané s meči, kteří tentokrát měli ocelové kyrysy, ale i na nich byly namalované vodorovné proužky. S rukama na kolenou se hluboko poklonili a ona myslela, že se klanějí jí, dokud poprvé nepromluvil její průvodce.

„Cti dostáto,“ řekl drsným, suchým hlasem a Taraboňané se narovnali. Nepodívali se na něj, dokud neřekl: „Dobře ji střežte. Nesložila přísahu.“ Stočili k ní oči nad ocelovými rouškami, ale krátká úklona patřila Seanchanovi.

Snažila se dovnitř nespěchat, ale jakmile se za ní zavřely dveře, opřela se o ně ve snaze utišit vířící myšlenky. Seanchani a damane, císařovna a přísahy a lidé jako majetek. V pokoji stály Lini a Breana a dívaly se na ni.

„Co jsi zjistila?“ zeptala se Lini trpělivě přibližně stejným tónem, jímž se vyptávala malé Morgasy na přečtenou knihu.

„Noční můry a šílenství,“ povzdechla si Morgasa. Náhle se narovnala a znepokojeně se rozhlédla po místnosti. „Kde je –? Kde jsou muži?“

Na nevyslovenou otázku odvětila Breana suše posměšným tónem. „Tallanvor šel zjistit, co půjde.“ Dala si ruce v bok a zatvářila se smrtelně vážně. „Lamželezo šel s ním a pantáta Gill taky. Co jsi zjistila ty? Kdo jsou tihle... Seanchani?“ Jméno vyslovila nejistě a mračila se přitom. „Tolik jsme se doslechly tady.“ Rozhodla se nevšímat si Liniina kousavého pohledu. „Co si počneme teď, Morgaso?“

Morgasa se protáhla mezi oběma ženami a došla k nejbližšímu oknu. Nebylo tak úzké jako střílny v přijímací síni a z výšky asi pěti sáhů z něj bylo vidět kamenné dláždění nádvoří. Přes nádvoří se pod pozorným dohledem Taraboňanů s oštěpy šoural zástup sklíčených mužů s obnaženými hlavami a zakrvácenými obvazy. Na nejbližší věži stálo několik Seanchanů a mezi cimbuřím vyhlíželo do dálky. Jeden z nich měl přilbu zdobenou třemi tenkými pery. V okně na druhé straně nádvoří se objevila žena s jasně viditelným červeným štítkem s bleskem na prsou a zamračila se na bělokabátnické zajatce. Klopýtající muži vypadali ohromení, neschopní uvěřit tomu, co se stalo.

Co si nyní počnou? Toho rozhodnutí se Morgasa děsila. V posledních měsících zřejmě každé její rozhodnutí o důležitějších věcech, než jaké ovoce si dát ke snídani, vedlo ke katastrofě. Volba, říkala Suroth. Pomoci těmhle Seanchanům zabrat Andor nebo... Mohla Andoru prokázat jednu poslední službu. Objevil se konec zástupu, kde šli další Taraboňané, k nimž se cestou připojili jejich krajané. Pád pět sáhů, a Suroth ji ztratí navždy. Možná to byla cesta ven, jakou by zvolil zbabělec, ale ona už se jako zbabělec zachovala. Přesto by královna Andoru neměla zemřít tímhle způsobem.

Tiše pronesla nezvratitelná slova, která byla za tisíciletou historii Andoru vyslovena pouze dvakrát. „Pod Světlem předávám trůn rodu Trakandů Elain Trakandovně. Pod Světlem odmítám Růžovou korunu a vzdávám se Lvího trůnu ve prospěch Elain, hlavy rodu Trakandů. Pod světlem se poddávám vůli Elain Andorské jako její poslušná poddaná.“ Nic z toho ještě nedělalo Elain královnou, pravda, ale vyčistilo jí to cestu.

„Čemu se směješ?“ chtěla vědět Lini.

Morgasa se pomalu otočila. „Myslela jsem na Elain.“ Myslela, že stará chůva nebyla dost blízko, aby slyšela něco, co slyšet nemusela.

Lini však vykulila oči a dech se jí zadrhl v hrdle. „Okamžitě pojď pryč!“ štěkla a hned Morgasu popadla za ruku a táhla ji od okna.

„Lini, zapomínáš se! Okamžitě se přestaň chovat jako moje chůva –!“ Morgasa se zhluboka nadechla a zmírnila tón. Podívat se Lini do očí nebylo snadné, Lini totiž nic nevyděsilo. „Co dělám, je nejlepší, věř mi,“ řekla jí laskavě. „Není jiné cesty –“

„Jiné cesty?“ přerušila ji rozzlobeně Breana a mačkala si sukně, až se jí třásly ruce. Očividně by je hrozně ráda sevřela Morgase kolem krku. „Co to je zase za blbosti? Co když si tihle Seanchani řeknou, že jsme tě zabily my?“

„Drž hubu, ženská!“ Lini se taky nikdy nehněvala ani nezvedala hlas, nyní však udělala obojí a vrásčité líce jí zrudly. Zvedla kostnatou ruku. „Drž pusu zavřenou, nebo ti napráskám, že budeš ještě hloupější než teď!“

„Napráskej jí, jestli už chceš někoho mlátit!“ zaječela Breana v odpověď tak zuřivě, až prskala. „Královna Morgasa! Pošle tebe a mě a Lamželeza na šibenici a toho svého milovaného Tallanvora taky, protože nemá ani tolik kuráže co myš!“

Otevřely se dveře a vstoupil Tallanvor, čímž tuhle hádku ukončil. Před ním žádná nechtěla řvát. Když Tallanvora následovali do místnosti Gill a Lamželezo, Lini předstírala, že Morgase prohlíží rukáv, jako kdyby potřeboval zašít. Breana nasadila zářivý úsměv a uhlazovala si sukně. Muži si samozřejmě ničeho nevšimli.

Morgasa si ale všímala hodně. Například Tallanvor byl opásán mečem, stejně jako Gill, a dokonce i Lamželezo měl meč, i když krátký. Vždycky měla dojem, že kolohnát víc důvěřuje svým pěstem než jakékoliv zbrani. Než se stačila zeptat jak, kostnatý mužík, který šel jako poslední, za sebou pečlivě zavřel dveře.

„Výsosti,“ řekl Sebban Balwer, „odpusť toto vyrušení.“ Dokonce i jeho úklona a úsměv vypadaly suché a přesné, ale pohledem skákal z jedné ženy na druhou. Morgasa usoudila, že ať už si ostatní muži atmosféry v místnosti všimli či nikoliv, bývalému tajemníkovi Pedrona Nialla rozhodně neunikla.

„Překvapuje mě, že tě vidím, pane Balwere,“ podotkla. „Slyšela jsem, že došlo k nějakým nepříjemnostem s Eamonem Valdou.“ Ve skutečnosti slyšela, že Valda prohlásil, že jestli Balwera ještě někdy uvidí, vykope ho za hradby pevnosti. Balwer stiskl rty. Věděl, co Valda řekl.

„Má plán, jak nás odsud všechny dostat,“ vložil se do hovoru Tallanvor. „Dneska. Hned.“ Podíval se na ni, jak by se žádný poddaný neměl na královnu dívat. „Přijali jsme jeho nabídku.“

„Jak?“ zeptala se pomalu a s námahou se udržela ve stoje. Co jim mohl tenhle pedantický mrňous nabídnout? Únik. Moc ráda by se byla posadila, ale neudělala to, když se na ni Tallanvor takhle díval. Samozřejmě už nebyla jeho královnou, jenomže on to nevěděl. Napadla ji další věc. „Proč? Pane Balwere, neodmítnu žádnou upřímnou nabídku pomoci, ale proč bys měl sám riskovat? Jestli to tihle Seanchani zjistí, budeš litovat.“

„Naplánoval jsem to, ještě než přišli,“ odpověděl opatrně. „Připadalo mi... nevhodné... nechat královnu Andoru ve Valdových rukou. Považuj to za můj způsob, jak mu to oplatit. Vím, že nevypadám nic moc, Výsosti...“ Dlaní zakryl sebepodceňující zakašlání, „...avšak ten plán bude fungovat. Tihle Seanchani ho vlastně ještě usnadnili. Bez nich bych nebyl připravený ještě několik dní. Na to, že město právě dobyli, dávají dost velkou svobodu každému, kdo je ochotný složit tu jejich přísahu. Hodinu po východu slunce jsem obdržel pas, který mně a deseti dalším, kteří složili přísahu, umožňuje odjet z Amadoru. Myslí si, že chci na východě nakupovat víno a vozy na jeho převoz.“

„To musí být past.“ Slova chutnala hořce. Lepší okno než padnout do něčí léčky. „Nedovolí ti rozšířit zprávu o jejich příchodu dřív, než tam dorazí jejich vojsko.“

Balwer naklonil hlavu na stranu a začal si mnout ruce, ale hned toho nechal. „Vlastně, Výsosti, mě tohle taky napadlo. Důstojník, který mi vydával pas, řekl, že na tom nezáleží. Toto jsou přesně jeho slova: ‚Řekni to každému, koho uvidíš, a ať je jim naprosto jasné, že nám se postavit nemohou. Vaše země se to stejně dozví dost brzy.‘ Dneska ráno jsem viděl, jak několik kupců skládá přísahu a odjíždí s vozy.“

Tallanvor k ní přistoupil blíž. Až příliš blízko. Téměř cítila jeho dech. Cítila jeho oči. „Přijali jsme jeho nabídku,“ řekl jakoby jen pro její uši. „I kdybych tě musel svázat a dát ti roubík, on by určitě našel způsob, jak to provést i tak. Je to zřejmě velmi vynalézavý chlapík.“

Podívala se mu do očí a neuhnula. Okno nebo... šance. Kdyby jen Tallanvor držel zobák, bylo by pro ni snazší říci: „S povděkem přijímám, pane Balwere,“ ale řekla to. Ustoupila stranou, jako by chtěla na Balwera vidět, aniž by se musela natahovat přes Tallanvora. Jeho blízkost ji vždycky vyváděla z míry. Byl příliš mladý. „Co teď? Pochybuji, že ti strážní u dveří uznají, že pas platí i pro nás.“

Balwer sklonil hlavu, uznával její předvídavost. „Obávám se, že je musí potkat nehoda, Výsosti.“ Tallanvor uvolnil dýku v pochvě a Lamželezo si protáhl ruce, jako když si lopar protahoval pracky, Morgasa nevěřila, že to bude tak snadné, ani poté, co zabalili všechno, co unesli, a oba Taraboňané byli nacpaní pod její postel. U hlavní brány si kvůli ranci na zádech neobratně přidržovala lněný prachoplášť, uklonila se s rukama na kolenou, jak jí to Balwer ukázal, zatímco on strážím vykládal, že všichni odpřísahali, že budou poslouchat, čekat a sloužit. Přemýšlela, jak zařídit, aby ji nechytili živou. Teprve když skutečně odjížděli z Amadoru kolem posledních stráží, na koních, které měl Balwer připravené, začala věřit. Balwer za záchranu královny Andoru samozřejmě později čekal nějakou tučnou odměnu. Nikomu neřekla, co se stalo, než se vydali na cestu. Věděla, že ta slova vyslovila, a nikdo jiný to vědět nemusel. Litovat nebylo k ničemu. Teď zjistí, jaký život ji čeká bez trůnu. Život daleko od muže, který byl příliš mladý a příliš znepokojující.

„Proč se usmíváš tak smutně?“ zeptala se Lini a navedla hubenou dlouhonohou hnědku blíž. Kobylka vypadala jako prožraná od molů. Morgasin ryzák nebyl o nic lepší. Vlastně žádný jejich kůň nevypadal nic moc. Seanchané možná byli ochotní pustit Balwera na jeho pas, ale ne se slušnými zvířaty.

„Ještě nás čeká dlouhá cesta,“ řekla jí Morgasa a pobídla ryzáka do jakéhos takéhos klusu za Tallanvorem.