Koruna z mečů

28 Chléb a sýr

Mat věděl, že je až po krk v potížích, od chvíle, kdy se přestěhoval do Tarasinského paláce. Mohl odmítnout. To, že se ty pitomý kostky otáčely nebo zastavily, ještě neznamenalo, že musí něco udělat. Obvykle když se přestaly otáčet, bylo příliš pozdě na to něco dělat. Potíž byla v tom, že chtěl vědět proč. Za pár dní si přál, aby byl popadl zvědavost za krk a udusil ji v zárodku.

Poté, co Nyneiva a Elain odešly z jeho pokoje a jemu se podařilo dosáhnout na nohy, aniž by mu upadla hlava, dal o tom vědět svým mužům. Nevýhody nikdo z nich zřejmě neviděl. Chtěl je jenom připravit, ale nikdo ho neposlouchal.

„Velmi dobře, můj pane,“ zamumlal Nerim a natáhl Matovi holínku. „Můj pán bude konečně mít velice slušné pokoje. Velmi dobře.“ Chvíli to vypadalo, že se přestane tvářit žalostně. Jenom chvíli. „Vykartáčuji svému pánovi ten červený hedvábný kabátec. Můj pán si ten modrý silně poskvrnil vínem.“ Mat netrpělivě počkal, oblékl si kabát a zamířil ven.

„Aes Sedai?“ zamručel Nalesean, když dostal hlavu z výstřihu čisté košile. Jeho břichatý komorník Lopin postával za ním. „Ať shoří moje duše, já Aes Sedai nemám zrovna v lásce, ale... Tarasinský palác, Mate.“ Mat sebou škubl. Už dost špatné bylo, že ten chlap dokázal vyzunknout sud kořaly, aniž by to na něm ráno zanechalo nějaké následky, ale musel se ještě tak křenit? „Á, Mate, teď můžeme zapomenout na kostky a hrát místo toho karty se sobě rovnými.“ Myslel tím šlechtice, kteří byli jediní, kdo si mohl dovolit hrát, kromě úspěšných kupců, kteří by však nezůstali dlouho úspěšní, kdyby začali sázet stejně jako šlechtici. Nalesean si zamnul ruce, zatímco se mu Lopin snažil zavázat tkanice. Dokonce i jeho vousy vypadaly dychtivé. „Hedvábná prostěradla,“ zamumlal. Kdo kdy slyšel o hedvábných prostěradlech? Ozvaly se zas ty staré vzpomínky, ale Mat odmítal poslouchat.

„Plno šlechticů,“ zaúpěl dole Vanin a našpulil rty, aby mohl plivnout. Po panímámě Ananové teď zapátral zcela automaticky a raději se rozhodl napít se z hrnku silného vína, které snídal. „Ale bude dobrý zas vidět urozenou paní Elain,“ přemítal. Zvedl volnou ruku, jako by se chtěl uhodit klouby do čela. Očividně si to gesto ani neuvědomoval. Mat zasténal. Ta ženská zničila dobrého člověka. „Chceš, abych se šel zase podívat po tom Carridinovi?“ pokračoval Vanin, jako by to ostatní nebylo důležité. „V jeho ulici je nacpáno tolik žebráků, že je těžký něco zahlídnout, ale chodí za ním hrozná spousta lidí.“ Mat mu řekl, že to bude v pořádku. Nebylo divu, že Vaninovi bylo jedno, že je palác plný šlechticů a Aes Sedai. Dny stráví tím, že se bude potit na slunci a strkat mezi lidmi. To bylo mnohem příjemnější.

Nemělo smysl snažit se varovat Harnana a zbytek Rudých paží, všichni do sebe házeli bílou kaši a maličké černé klobásky a při tom se dloubali do žeber a smáli se, jak bude palác plný služebných, které, jak slyšeli, byly vybírány pro svou krásu a byly pozoruhodně ochotné při rozdávání své přízně. Pořád se o tom navzájem ujišťovali.

Věci se nezlepšily, když zašel do kuchyní, kde chtěl s panímámou Ananovou vyrovnat účet. Byla tam Caira, a jestli měla včera v noci špatnou náladu, tak teď se vztekala dvakrát víc. Našpulila spodní ret, zlostně se na něj mračila a vyrazila ze dveří na dvůr, přičemž si vzadu oprašovala sukni. Možná se dostala do nějakého průšvihu, ale jak z toho mohla vinit jeho, to Matovi unikalo.

Panímáma Ananová byla zřejmě pryč – pořád někde organizovala rozdávání polévky uprchlíkům či skočila po nějaké jiné dobročinné práci – ale Enid mávala dlouhou dřevěnou lžící na pobíhající pomocnice a jen natáhla pevnou ruku pro mince. „Zkoušíš moc melounů, můj mladý pane, a nemělo by tě překvapovat, když se ti ten shnilý rozmáčkne v ruce,“ prohlásila z nějakého důvodu temně. „Nebo dva,“ dodala po chvíli a kývla. Naklonila se k Matovi, celá zpocená, a upřela na něj napjatý pohled. „Jestli jen cekneš, naděláš si ještě víc potíží. Ale ty necekneš.“ Neznělo to jako otázka.

„Ani slovíčko,“ ujistil ji Mat. O čem to, ve Světle, mluvila? Asi to však byla správná odpověď, poněvadž Enid kývla a odkolébala se pryč. Cestou mávala lžící dvakrát rázněji než předtím. Chvíli se bál, že ho s ní hodlá přetáhnout. Čistou pravdou bylo, že všechny ženy měly divokou náturu, ne jenom některé.

Nakonec se mu vlastně ulevilo, když se Nerim s Lopinem začali hlasitě hádat o to, kterého pána zavazadla budou přestěhována první. Uhladit jejich peříčka trvalo půl hodiny a museli se do toho s Naleseanem vložit oba. Dožraný komorník dokázal člověku pěkně znepříjemnit život. Pak musel Mat určit, které Rudé paže budou mít tu čest přetáhnout přes náměstí truhlu zlata a které vezmou koně. Aspoň díky tomu mohl strávit ještě chvíli mimo ten zatracený Tarasinský palác.

Když ho však usadili v nových pokojích, zprvu na své potíže málem zapomněl. Dostal velký obývací pokoj a malý, kterému se tady říkalo trucovna, a obrovskou ložnici s největší postelí, jakou kdy viděl. Masivní sloupky u postele byly pokryté ze všech věcí vyřezávanými květinami a omalované na červeno. Většina nábytku byla jasně červená či modrá, pokud nebyla pozlacená. Dvířka ve zdi vedle postele vedla do stísněného kamrlíku pro Nerima, který on zjevně považoval za báječný i přes úzkou postel a stěny bez oken. Ve všech Matových pokojích byla vysoká okna v lomených obloucích, vedoucí na balkony z bílých tepaných mříží, z nichž byl výhled na náměstí Mol Hara. Kandelábry byly pozlacené, stejně jako rámy zrcadel. V trucovně byla zrcadla dvě, tři v obývacím pokoji a čtyři v ložnici. Hodiny – hodiny! – na mramorové římse nad krbem v obývacím pokoji se také třpytily zlatem. Lavor a džbán byly z červeného porcelánu Mořského národa. Když zjistil, že nočník pod postelí je z obyčejné bílé kameniny, málem pocítil zklamání. Ve velkém pokoji byla dokonce police s celým tuctem knih. Ne že by toho moc přečetl.

Přes nervydrásající barvy stěn, stropu a dlaždic na podlaze z pokojů čišelo bohatství. Kdykoliv jindy by si zatančil gigu. Jenomže dobře věděl, že žena v pokojích vedle ho hodlá strčit do kotle horké vody a přikládat na oheň. Pokud se to dřív nepodaří Teslyn nebo Merilille nebo některé další z té bandy, i když měl svůj medailon. Proč se ty kostky zastavily, jakmile se Elain zmínila o těch prašivých pokojích? Zvědavost. Doma z nejedněch ženských úst slyšel jedno rčení, obvykle poté, kdy udělal něco, co původně vypadalo jako zábava. „Muži učí kočky zvědavosti, avšak kočky si zdravý rozum nechávají pro sebe.“

„Já nejsem žádná zatracená kočka,“ zamumlal a vyrazil z ložnice do obývacího pokoje. Prostě se to musel dozvědět, to bylo vše.

„Ovšemže nejsi kočka,“ pravila Tylin. „Jsi šťavnatý zajíček, to jsi.“

Mat nadskočil a vytřeštil oči. Tak zajíček? A navíc šťavnatý! Ta ženská mu nesahala ani k rameni. Bez ohledu na podráždění se mu podařila elegantní úklona. Byla přece jen královna. Nesměl na to zapomínat. „Výsosti, děkuju za tyhle nádherný pokoje. Moc rád bych si s tebou popovídal, ale musím jít ven a –“

S úsměvem k němu vyrazila po červenozelených dlaždicích, až jí vrstvy modrých a bílých hedvábných spodniček šustily, a upírala na něj velké tmavé oči. Nijak netoužil dívat se na svatební nůž, jenž jí spočíval ve velkorysém výstřihu. Ani na větší, drahokamy pokrytou dýku, kterou měla za stejně drahokamy zdobeným pásem. Couvl.

„Výsosti, mám důležitý –"

Začala si pobrukovat. Poznal melodii. V poslední době ji broukal několika děvčatům. Byl dost chytrý, aby se se svým hlasem nesnažil zpívat, a kromě toho ze slov, která v Ebú Daru používali, by mu shořely uši. Tady se písnička jmenovala „Udusím tě svými polibky".

Mat se nervózně zasmál a snažil se mezi ně dostat lapisem vykládaný stolek, ona se však přes něho nějak dostala dřív, aniž by zrychlila. „Výsosti, já –“

Položila mu dlaň na hruď, strčila ho do křesla s vysokým opěradlem a uhnízdila se mu v klíně. V křesle s opěrkami a s ní na kolenou byl v pasti. Mohl ji snadno zvednout a postavit stranou. Až na to, že měla u pasu tu pitomou dýku, a on pochyboval, že kdyby s ní cloumal on, snášela by to stejně snadno, jako když ona cloumala s ním. Tohle byl koneckonců Ebú Dar, kde, když žena zabila muže, bylo to považováno za oprávněné, pokud nebyl prokázán opak. Mohl ji sundat docela snadno, až na to...

Viděl, jak obchodníci s rybami prodávali podivné tvorečky, nazývali je olihně a chobotnice – Ebúdarci je skutečně jedli! – ale proti Tylin to nebylo nic. Ta ženská měla deset rukou. Zmítal se a marně se snažil se jí zbavit a ona se tiše smála. Mezi polibky bez dechu namítal, že by mohl někdo přijít, a ona se jen pochechtávala. Blekotal, že ctí její korunu, a ona se řehtala. Dokonce začal tvrdit, že je doma zasnoubený s dívkou, která drží v dlaních jeho srdce. Tehdy se mu skutečně vysmála.

„Co neví, to jí nemůže ublížit,“ zamumlala a jejích dvacet rukou ani na okamžik nezpomalilo.

Někdo zaklepal.

Mat si uvolnil ústa a zavolal: „Kdo je tam?“ No, křičel. Pronikavě. Přece byl bez dechu.

Tylin mu vyskočila z klína a stála o kus dál tak rychle, jako by tam byla pořád. A ještě měla tu drzost káravě se na něj podívat! A pak mu poslala hubičku.

Ta jí ještě pořádně nesplynula ze rtů, když byly otevřeny dveře a dovnitř strčil hlavu Tom. „Mate? Nebyl jsem si jistej, jestli to jseš ty. Ach! Výsosti.“ Na vychrtlého starého kejklíře s vychováním se Tom přes své kulhání dokázal uklonit s dokonalou elegancí. Juilin to neuměl, nicméně si strhl z hlavy ten svůj směšný červený klobouk a dělal, co uměl. „Odpusť. Nebudeme rušit –“ začal Tom, ale Mat mu honem skočil do řeči.

„Pojď dál, Tome!“ Urovnal si kabát a začal se zvedat, když si uvědomil, že se té ženské podařilo rozvázat mu tkanice u spodků, aniž by si toho všiml. Ti dva si mohli nevšimnout, že má košili rozepnutou až na břicho, ale neušlo by jim, kdyby mu spadla kaťata. Tylin neměla modré šaty ani načechrané! „Juiline, pojď dál!“

„Jsem moc ráda, že pokoje jsou pro tebe přijatelné, pane Cauthone,“ poznamenala Tylin jako zosobnění důstojnosti. Tedy až na oči, které Tom a Juilin z místa, kde stáli, nemohli vidět. Její oči dodávaly slovům další význam. „Těším se na tvou společnost. Určitě bude zajímavé mít ta’veren tam, kde mohu jen natáhnout ruku a dotknout se ho. Nyní tě však musím zanechat s přáteli. Ne, nevstávej, prosím.“ Jen s náznakem posměšného úsměvu.

„No, chlapče,“ řekl Tom, když zmizela, a hřbetem ruky si uhladil kníry, „to máš štěstí, když tě s otevřenou náručí vítá sama královna.“ Juilin se začal velice zajímat o svůj klobouk.

Mat si je ostražitě prohlížel a mlčky je vyzýval, aby se jen opovážili říct ještě slovíčko – jen jediné slovo! – ale jakmile se zeptal na Nyneivu a Elain, přestal si dělat těžkou hlavu s tím, co si oni dva myslí. Ženy se doposud nevrátily. Málem vyskočil, spodky nespodky. Už teď se snažily vykroutit ze svého slibu. Musel jim vysvětlit, co měl na mysli, mezi výbuchy jejich nedůvěry a tím, jak vyjadřoval svůj názor na Nyneivu zatracenou al’Mearu a Elain zatracenou dědičku. Nejspíš se bez něj do Rahadu nevydaly, ale úplně se jim podobalo, že by se pokusily špehovat Carridina. Elain by po něm požadovala přiznání a očekávala by, že se zlomí. Nyneiva by se z něj přiznání pokusila vytlouci.

„Pochybuju, že se namáhají s Carridinem,“ poznamenal Juilin a poškrábal se za uchem. „Podle toho, co jsem slyšel, si ho vzaly na starost Aviendha s Birgitte. Neviděli jsme je odcházet. Myslím, že si nemusíš dělat starosti, že je pozná, i kdyby prošel přímo kolem nich.“ Tom si nalil do zlatého poháru punč, který tu Mat našel, a převzal vysvětlování.

Mat si dal ruku přes oči. Převleky s pomocí jediné síly. Žádný div, že vyklouzly jako hadi, kdykoliv se jim zamanulo. Tyhle ženské budou dělat potíže. To uměly ženy ze všeho nejlíp. Ani ho nepřekvapilo, že Tom a Juilin vědí o té Větrné míse ještě míň než on.

Když odešli, aby se připravili na výpravu do Rahadu, měl čas si upravit šaty, než se Nyneiva a Elain vrátily. Měl čas zkontrolovat Olvera v pokoji o poschodí níž. Jak ho Enid a ostatní kuchařky od Tulačky krmily, chlapec nabral trochu masa, ale pořád bude malý, dokonce i na Cairhieňana, a i když se mu uši a pusa smrsknou na polovinu, díky nosu z něj krasavec nikdy nebude. Pobíhaly kolem něj dokonce tři služky, zatímco on si seděl se zkříženýma nohama na posteli.

„Mate, nemá Haesel ty nejkrásnější oči?“ pronesl Olver a zářivě se usmíval na mladou ženu s velikýma očima, kterou Mat potkal, když naposledy přišel do paláce. Ona se na oplátku usmála na něj a prohrábla chlapci vlasy. „No, ale Alis a Loya jsou tak sladký, že se nemůžu rozhodnout.“ Kyprá žena téměř ve středních letech vzhlédla od vybalování Olverových sedlových brašen a široce se usmála a štíhlá dívka s našpulenými rty uhladila ručník, který právě položila na stojan s umyvadlem, vrhla se na postel a začala Olvera lehtat na žebrech, až se svalil s bezmocným smíchem.

Mat si odfrkl. Harnan a ostatní už byli tak dost špatní, ale tyhle ženské teď ještě kluka povzbuzují! Jak ho má naučit slušnému chování, když ženské dělají tohle? Olver by si měl hrát na ulici jako každý jiný desetiletý kluk. On určitě nedostal žádnou služku, která by si s ním v pokoji hrála. Tylin na to jistě dohlédla.

Měl čas zkontrolovat Olvera a zajít za Harnanem a ostatními Rudými pažemi. Muži bydleli v dlouhé místnosti s postelemi kousek od stájí. A měl rovněž čas zaběhnout si do kuchyně pro hovězí a chleba – kaši v hostinci už sníst nestačil. A Nyneiva a Elain se pořád neukázaly. Nakonec si ve svém pokoji ještě prohlédl tři knížky a začetl se do Putování Jaina Dalekokrokého, ačkoliv kvůli starostem nevnímal ani slovo. Tom a Juilin přišli ve chvíli, kdy se dovnitř konečně nahrnuly ženy a zajásaly, že ho tu vidí, jako by on nedržel slovo.

Jemně zavřel knihu a jemně ji odložil na stolek vedle křesla. „Kde jste byly?“

„No, šly jsme se projít,“ řekla Elain vesele a modré oči kulila víc, než se pamatoval. Tom se zamračil, vytáhl z rukávu nůž a začal si ho přendávat v prstech. Na Elain se ani nepodíval.

„Daly jsme si čaj se ženama, co zná tvoje hostinská,“ dodávala Nyneiva. „Nebudu tě nudit řečma o šití.“ Juilin začal kroutit hlavou, ale nechal toho dřív, než si ho všimla.

„Prosím, nenuď mě,“ ucedil Mat suše. Soudil, že by nejspíš poznala jeden konec jehly od druhého, ale taky soudil, že by si spíš propíchla jazyk, než se bavila o šití. Žádná si nepotrpěla na zdvořilosti, což jen potvrdilo jeho podezření. „Řekl jsem dvěma chlápkům, aby odpoledne šli s váma, a zítra tu budou další dva a tak každej den. Když nebudete v paláci nebo vás nebudu mít na očích, budete mít osobní strážce. Už vědí, kdy má kdo službu. Zůstanou s váma pořád – pořád – a vy mi řeknete, kam máte namířeno. Už si kvůli vám nebudu dělat starosti, že bych zešedivěl.“

Čekal rozčilení a hádku. Čekal vykrucování kvůli tomu, co slíbily a co ne. Čekal, že z celého bochníku nakonec dostane tenký krajíček. Patku, pokud by měl trochu štěstí. Nyneiva se podívala na Elain. Elain se podívala na Nyneivu.

„No, osobní stráže jsou skvělý nápad, Mate,“ zvolala Elain a na tvářích se jí udělaly dolíčky. „Asi jsi v tom měl pravdu. Je to od tebe vážně moc chytré, že jsi už určil muže."

„Je to báječnej nápad,“ připojila Nyneiva a nadšeně přikyvovala. „Moc chytrý, Mate.“

Tom s tlumenou nadávkou pustil nůž, strčil si do pusy pořezaný prst a upřeně se na ženy zadíval.

Mat si povzdechl. Potíže. Věděl to. A to bylo ještě předtím, než mu řekly, aby prozatím zapomněl na Rahad.

A tak se ocitl na lavici před lacinou tavernou kousek od poříčí, nazývané U elbarské růže, a popíjel z jednoho ze zprohýbaných cínových pohárků řetězem připevněných k lavici. Alespoň pohárky každému novému hostu vypláchli. Zápach z barvírny látek naproti přes ulici jen zdůrazňoval, jaký má Růže styl. Nebylo to úplně ošuntělé okolí, ačkoliv ulice byly příliš úzké, aby tudy projel kočár. Davem se proplétalo značné množství jasně nalakovaných nosítek. Pokud kolemjdoucí nosili spíš sukno a snad i cechovní vesty než hedvábí, šaty byly stejně často dobře střižené, jako rozedrané. Domy a krámy byly jako obvykle omítnuté nabílo, a i když jich většina byla malá a dokonce zchátralá, na rohu napravo stál vysoký dům bohatého kupce a nalevo menší palác – tedy menší než kupecký dům – s jedinou kupolí se zelenými proužky a bez věžičky. Dvě krčmy a hospoda v dohledu vypadaly chladné a přívětivé. Naneštěstí byla Růže jediná nálevna, kde se dalo sedět venku, jediná na tom správném místě. Naneštěstí.

„Pochybuji, že jsem někdy viděl tak skvostné mouchy,“ zavrčel Nalesean a mávnutím od svého pohárku odehnal několik výstavních exemplářů. „Co tady zase děláme?“

„Ty rozlíváš tu ubohou náhražku vína a potíš se jako kozel,“ zamumlal Mat a stáhl si klobouk níž, aby mu lépe stínil oči. „Já jsem ta’veren.“ Zamračil se na rozpadající se dům mezi barvírnou a hlasitou tkalcovnou, který mu nařídily sledovat. Nepožádaly – nařídily – tak to bylo, ať už tomu říkaly, jak chtěly, ale už se snažily vyvléknout ze svých slibů. Ohó, slova zněla jako prosba a nakonec jako žadonění, čemuž Mat uvěří, až budou psi tancovat, ale poznal, když ho někdo k něčemu nutil. „Prostě buď ta’veren, Mate,“ opičil se. „Já vím, že poznáš, co dělat. Pche!“ Možná to věděla Elain zatracená dědička s těma svýma zatracenýma dolíčkama nebo Nyneiva škubající zatracenýma rukama, aby si neškubala za ten svůj zatracenej cop, ale on ať shoří, jestli to věděl. „Jestli je ta prašivá mísa v Rahadu, tak jak ji mám najít na týhle straně tý všivý řeky?“

„Nevzpomínám si, že by to řekly,“ poznamenal Juilin a zhluboka si přihnul nějakého pití, které se vyrábělo ze žlutých plodů, rostoucích na venkově. „Ptal ses aspoň padesátkrát.“ Tvrdil, že bledý nápoj je v horku osvěžující, ale Mat si kdysi do jednoho citronu kousl a nehodlal spolknout nic, co z nich bylo vyrobeno. Jelikož ho ještě pobolívala hlava, pil čaj. Chutnal, jako by hostinský, vychrtlý chlapík s podezíravýma očima jako trnky, už od založení města přihazoval do včera převařených lístků nové. Chuť odpovídala jeho náladě.

„Mě zajímá,“ promluvil Tom přes sepjaté prsty, „proč se tolik vyptávaly na tvou hostinskou.“ To, že si ženy pro sebe stále nechávaly nějaká tajemství, ho zřejmě ani nezlobilo. Občas byl rozhodně zvláštní. „Co mají Setalle Ananová a tyhle ženský společnýho s mísou?“

Do polorozpadlého domu vcházely ženy a zase vycházely ven. Pravidelný proud žen, některé dobře oblečené, byť žádná v hedvábí, a ani jeden muž. Tři čtyři měly červený pás moudrých žen. Mata napadlo, že se za některými vydá, když odcházely, ale vypadalo to příliš promyšlené. Nevěděl, jak ta’veren funguje – na sobě rozhodně nikdy žádné známky působení ta’veren neviděl – ale jeho štěstí vždycky pracovalo nejlépe, když všechno záviselo na náhodě. Jako s kostkami. Většina těch malých hospodských železných hlavolamů mu unikala, ať cítil, že má sebevětší štěstí.

Tomovu otázku nechal bez odpovědi. Tom ji pokládal tak často, jako se Mat ptal, jak má tady najít mísu. Nyneiva mu do očí řekla, že mu neslíbila, že mu prozradí všechno, co ví, do poslední mrtě. Řekla, že mu poví, co bude potřebovat znát. Řekla... Dívat se, jak se dáví, když mu nemůže spílat, nebyla ani zdaleka dostatečná pomsta.

„Zřejmě bych se měl projít tou uličkou,“ povzdechl si Nalesean. „Pro případ, že by se některá z těch žen rozhodla přelézt zahradní zeď.“ Úzká mezera mezi domem a barvírnou byla jasně vidět celá, ale za krámky a domy vedla další ulička. „Mate, zopakuj mi ještě jednou, proč děláme tohle, místo abychom hráli karty.“

„Já to udělám,“ zavrčel Mat. Možná zjistí, jak ta’veren funguje, za zahradní zdí. Šel tam a nic nenašel.

Když se ulicemi začal přikrádat soumrak a přišel Harnan ještě s holohlavým Andořanem s úzkýma očima jménem Wat, jediný možný účinek ta’veren, který viděl, byl ten, že hostinský uvařil novou konvici čaje. Chutnal skoro stejně hnusně jako ten starý.

Po návratu do paláce našel ve svém pokoji jakousi pozvánku, elegantně napsanou na silném bílém papíře, který voněl zahradním kvítím.

Bez podpisu, nicméně ten nebyl zapotřebí. Světlo! Ta ženská neměla žádný stud! Na dveřích do chodby byl načerveno natřený zámek. Mat našel klíč a dveře zamkl. Poté ještě pro jistotu strčil židli pod petlici na dveřích do Nerimova pokojíku. Právě když si chtěl vlézt do postele, zámek se zatřásl a na chodbě se zasmála nějaká žena, že je zamčeno.

Pak by měl spát jako nemluvně, ale z nějakého důvodu tam jen ležel a poslouchal, jak mu kručí v břiše. Proč to dělá? No, věděl proč, ale proč zrovna on? Určitě se nerozhodla zahodit veškerou slušnost přes plot jenom proto, aby se mohla vyspat s ta’veren. Teď byl aspoň v bezpečí. Tylin přece nebude vyrážet dveře. Nebo ano? Tepaným mřížovím arabesek stínících balkony by ani ptáček neproletěl. Kromě toho by potřebovala hodně vysoký žebřík, aby se dostala až sem. A muže, aby jí ho nesli. Pokud by nesešplhala ze střechy po provaze. Nebo by mohla... Noc míjela, jemu kručelo v břiše, a když vyšlo slunce, ani na chvíli nezamhouřil oka a nepomyslel na nic slušného. Kromě toho, že se rozhodl. Přišel na to, jak využít trucovnu. Až na to, že on sám nikdy netrucoval.

S prvním světlem vyklouzl z pokojů a našel dalšího z palácových sloužících, kterého si pamatoval, plešatějícího chlapíka jménem Madic, s domýšlivým, samolibým chováním a prohnaně zdviženým koutkem, který říkal, že vůbec není spokojený. Muž, jehož bylo možné si velice snadno koupit. Třebaže polekaný výraz, který se mihl po jeho hranatém obličeji, a drzý úšklebek, který se téměř nepokoušel skrývat, prozrazovaly, že ví přesně, proč mu Mat strká do dlaně zlaťák. Krev a popel! Kolik lidí vědělo, co má Tylin za lubem?

Nyneiva a Elain zjevně ne, díky Světlu. Ačkoliv to znamenalo, že mu vynadaly kvůli tomu, jak nepřišel na večeři s královnou, o níž se dozvěděly, když se Tylin vyptávala, jestli není nemocný. A hůř...

„Prosím,“ řekla Elain a usmívala se, skoro jako kdyby jí to slovo nezpůsobovalo bolest, „před královnou se musíš předvést v co nejlepším světle. Nebuď nervózní. Večer s ní se ti bude líbit.“

„Hlavně ji ničím neuraž,“ zavrčela Nyneiva. Nebylo pochyb, že ji slušné chování bolelo. Soustředěním vraštila obočí, zatínala zuby a ruce se jí třásly, jen jen popadnout cop. „Buď alespoň jednou v životě slušnej – totiž, nezapomeň, že je to slušná žena, a nezkoušej ty svoje – Světlo, víš, co myslím.“

Nervózní. Cha! Slušná žena. Cha!

Ani jedné zřejmě nedělalo nejmenší starosti, že promarnil celé odpoledne. Elain ho soucitně poplácala po rameni a požádala ho, aby byl tak laskav a ještě to den dva zkoušel. Rozhodně to bylo lepší, než se v tomhle vedru poflakovat po Rahadu. Nyneiva řekla totéž, jak už to ženy dělávají, ale bez plácání po rameni. Rovnou přiznaly, že hodlají strávit den s Aviendhou špehováním Carridina, ačkoliv odpovědi na jeho otázku, koho si myslí, že poznají, se vyhnuly. Nyneiva si to nechala uklouznout a Elain se na ni podívala tak, až ho napadlo, jestli konečně neuvidí, jak dostane Nyneiva pár pohlavků. Pokorně přijaly jeho nařízení, aby se neztratily z dohledu svým ochráncům, a pokorně ho nechaly prohlédnout si převleky, které si hodlaly pořídit. I když mu to Tom popsal, vidět, jak se mu ty dvě před očima mění v Ebúdarky, byl skoro stejný šok jako jejich pokora. No, Nyneivě to trochu uklouzlo poté, co si uvědomila, že to myslel vážně, když říkal, že Aielanka žádného osobního strážce nepotřebuje. Zvládla to jenom tak tak. Obě ho silně znervózňovaly, když si jen zkřížily ruce na prsou a poddajně odpovídaly na jeho otázky. Ty dvě – a Aviendha souhlasně přikyvující! – a byl rád, když je mohl konečně poslat pryč. Jenom pro jistotu pominul jejich náhle stisknuté rty a nechal je nejdřív předvést své převleky i mužům, které s nimi posílal. Vanin skočil po příležitosti být jedním z Elaininých ochránců a ťukal se klouby do čela jako pitomec.

Tlusťoch toho moc nezjistil, když hlídal sám. Právě včera přišlo Carridina navštívit překvapivě mnoho lidí včetně několika v hedvábí, ale neexistoval důkaz, že to jsou temní druzi. Přese všechno byl ten člověk bělokabátnický vyslanec. Nejspíš za ním přicházelo víc lidí, kteří chtěli obchodovat s Amadicií, než za amadicijským vyslancem, ať to byl kdokoliv. Vanin tvrdil, že Carridinův palác rozhodně pozorují i dvě ženy – dívat se na něj, jak se tváří, když se Aviendha náhle proměnila ve třetí Ebúdarku, stálo za to – a také asi jeden stařec, i když ten byl překvapivě čiperný. Vaninovi se nepodařilo si ho prohlédnout, třebaže ho asi třikrát zahlédl. Když Vanin se ženami odešli, poslal Mat Toma a Juilina, aby něco zjistili o Jaichimu Carridinovi a ohnutém bělovlasém staříkovi, který se zajímá o temné druhy. Pokud by lovec zlodějů nedokázal přijít na způsob, jak Carridina nachytat při činu, tak žádný neexistoval, a Tom zřejmě uměl dát dohromady všechny klepy a povídačky a dostat z nich pravdu. Všechno tohle byla samozřejmě ta jednodušší část.

Dva dny se potil na té lavici a občas se prošel uličkou za barvírnou, a jediné, co se změnilo, bylo to, že čaj byl zase horší. Víno bylo tak špatné, že se Nalesean dal na pivo. První den jim hostinský k obědu nabídl ryby, ale smrděly, jako by byly týden staré. Druhý den nabídl dušené ústřice. Mat snědl pět misek, i když v jídle byly kousky skořápek. Birgitte odmítla obojí.

Překvapilo ho, když je první den ráno s Naleseanem dohonila cestou přes Mol Hara. Slunce teprve vykouklo nad střechy, ale náměstí již bylo plné lidí a kár. „Musela jsem mrknout,“ zasmála se. „Čekala jsem u vchodu, kterým jste podle mě měli vyjít. Nebude vám vadit společnost?“

„Občas chodíme rychle,“ odvětil Mat. Nalesean po něm loupl okem. Samozřejmě neměl tušení, proč se vyplížili bočními dvířky u stájí. Mat si sice nemyslel, že by po něm Tylin opravdu skočila na chodbě za jasného denního světla, ale opatrnost nikdy neškodí. „Tvoje společnost je vždycky vítaná. Hm. Díky.“ Birgitte jen pokrčila rameny a zamumlala cosi, co nezachytil, načež se zařadila vedle něj.

Tím to s ní začalo. Každá jiná žena, kterou kdy poznal, by chtěla vědět, zač jí děkuje, a pak by mu vysvětlovala, proč díky nejsou třeba, tak dlouze, až by si nejraději zacpal uši, nebo by ho stejně dlouze kárala za to, že si myslí, že je třeba děkovat, nebo by mu dala najevo, že čeká něco víc než nepodstatná slova. Birgitte však jenom pokrčila rameny a jemu se během příštích dvou dní začalo cosi honit hlavou.

Pro něj byly ženy obvykle k tomu, aby je obdivoval a usmíval se na ně, zatančil si s nimi a líbal je, pokud mu to dovolily, a když měl štěstí, tak se s nimi pomuchloval. Odhadnout, kterou ženu začít svádět, byla skoro stejně velká legrace jako ji svádět, i když zdaleka ne tak velká jako ji svést. Některé byly ovšem jenom kamarádky. Málokteré. Například Egwain, i když tady si nebyl jistý, jak jejich přátelství přežije to, že se z ní stala amyrlin. Nyneiva byla jistým způsobem taky kamarádka. Pokud aspoň na hodinu dokázala zapomenout, jak ho nejednou vyplatila proutkem, a nezapomněla, že už není malý klouček. Ale kamarádka byla něco jiného než kamarád. Člověk vždycky věděl, že její myšlenky běhají po jiných stezkách než jeho, že vidí svět jinýma očima.

Birgitte se k němu na lavici naklonila. „Lepší je mít se na pozoru,“ pošeptala mu do ucha. „Tahle vdova hledá novýho manžela. Pochvu na svatebním noži má modrou. Kromě toho, ten dům je támhle.“

Mat zamrkal a ztratil z dohledu sladkou kyprou ženušku, která se při chůzi úžasně pohupovala v bocích. Birgitte na jeho rozpačitý úsměv odpověděla smíchem. Nyneiva by ho stáhla z kůže za to, že se díval, a dokonce i Egwain by se tvářila chladně a nesouhlasně. Koncem druhého dne na lavici si uvědomil, že seděl celou dobu přitisknutý k Birgitte a ani jednou ho nenapadlo, aby ji políbil. Byl si jistý, že ona nechce, aby ji líbal – upřímně řečeno vzhledem k tomu, jak oškliví chlapi se jí zřejmě líbili, by se mohl cítit uražen, kdyby to chtěla – a navíc to byla hrdinka z pověstí, od níž tak zpola čekal, že přeskočí dům a cestou popadne za krk párek Zaprodanců. Jenže tak to nebylo. Spíš by ho napadlo líbat Naleseana. Bylo to stejné jako s Tairenem, naprosto stejné, měl prostě Birgitte rád.

Dva dny posedával na lavici a pobíhal uličkou vedle barvírny, kde prohlížel vysokou zeď z holých cihel kolem zahrady domu. Birgitte by ji dokázala přelézt, jenže i ona by si mohla srazit vaz, kdyby to zkoušela v šatech. Třikrát se z náhlého popudu rozhodl sledovat ženu, jež vyšla z domu. Dvě z nich měly červený pásek moudré ženy. Jeho štěstí zřejmě vyvolávala náhodná volba. Jedna z moudrých žen zašla za roh a koupila hrst svraštělých tuřínů, než se zase vrátila. Druhá prošla do další ulice, kde koupila dvě velké ryby se zelenými proužky. Třetí žena, vysoká a tmavá, v dobře střiženém šedém suknu, možná Tairenka, přešla dva mosty, než vstoupila do velkého krámu, kde ji s úsměvem přivítal hubený uklánějící se mužík. Žena začala dohlížet na nakládání lakovaných krabiček a podnosů do košů vyplněných pilinami, které se skládaly na vůz. Z toho, co slyšel, doufala, že za ně v Andoru dostane slušnou sumu ve stříbře. Matovi se jen tak tak podařilo uniknout, aniž by si musel koupit krabičku. Tolik k náhodnému štěstí.

Nikdo z ostatních ho taky neměl. Nyneiva, Elain a Aviendha na své pouti ulicemi kolem Carridinova malého paláce nepotkaly nikoho známého, což je hrozně rozčilovalo. Pořád ale odmítaly říci, koho tenkrát poznaly. Moc na tom nezáleželo, protože ti lidé nechtěli být viděni. Aspoň to říkaly a ukázaly mu přitom dost zubů, že by to vystačilo šesti ženám. Mat usoudil, že ty škleby asi mají znamenat úsměv. Věčná škoda, že Aviendha k těm dvěma tak zapadla, ale ve chvíli, kdy z nich chtěl vymáčknout odpověď a Elain na něj začala štěkat a koukat na něj svrchu, jí Aielanka cosi pošeptala do ucha.

„Odpusť, Mate,“ řekla Elain upřímně a zrudla tak, že vedle jejího obličeje byly její vlasy světlé. „Pokorně žádám o prominutí, že jsem tak mluvila. Já... odprosím na kolenou, budeš-li si to přát.“ Žádný div, že se jí ke konci zatřásl hlas.

„To není nutný,“ zarazil ji chabě a snažil se nevyvalovat oči. „Je ti odpuštěno. O nic nešlo.“ Ale nejpodivuhodnější bylo, že se Elain celou dobu, co k němu mluvila, dívala na Aviendhu, a když odpověděl, nehnula brvou, ale když kývla Aviendha, oddechla si úlevou. Ženské prostě byly divné.

Tom ohlásil, že Carridin často obdarovává žebráky, a kromě toho všechny řeči, které o něm kolovaly po Ebú Daru, se daly očekávat, jen záleželo na tom, zda mluvčí považoval bělokabátníky za vraždící bestie či skutečné zachránce světa. Juilin zjistil, že Carridin koupil plán Tarasinského paláce, což mohlo ukazovat na to, že bělokabátníci mají s Ebú Darem nějaké záměry, a také to mohlo znamenat, že Pedron Niall si chce postavit palác a hodlá okopírovat Tarasin. Pokud je naživu. Po městě se šířily řeči, že je mrtvý, jenže půlka tvrdila, že ho zabily Aes Sedai, a druhá, že Rand, z čehož bylo zřejmé, jakou mají hodnotu. Ani Juilin, ani Tom nevyhrabali kousíček informace týkající se bělovlasého muže s vrásčitou tváří.

Nezdar s Carridinem, nezdar s pozorováním toho zatraceného domu, a co se paláce týkalo...

Mat zjistil, jak věci půjdou, hned první noc, když se vrátil do svých pokojů. Byl tam Olver, už nakrmený a stočený v křesle s Putováním Jaina Dalekokrokého, které pročítal ve světle kandelábrů, a vůbec mu nevadilo, že ho přestěhovali z jeho vlastního pokoje. Madic dostál svému slovu. Tedy spíš zlatu, které si nacpal do váčku. Trucovna se změnila v Olverovu ložnici. Ať si jen Tylin něco zkusí před zraky dítěte! Královna ale také nezahálela. Proklouzl do kuchyní jako liška, přebíhal od rohu k rohu a ze schodů – a zjistil, že nedostane nic k jídlu.

Ve vzduchu se vznášela vůně jídla, na rožních na velkém ohništi se otáčely pečené, v hrncích na bílých kachlových pecích to bublalo a kuchařky otevíraly pece, aby zkontrolovaly to či ono. Prostě tu nebylo nic k jídlu pro Mata Cauthona. Usmívající se ženy v neposkrvněných bílých zástěrách si nevšímaly jeho úsměvů a stavěly se mu do cesty, aby se nedostal ke zdroji těch úžasných vůní. Usmívaly se a plácaly ho přes ruku, když se pokusil sebrat bochník chleba nebo kousek tuřínu v medu. Usmívaly se a říkaly mu, že si nesmí kazit chuť, když má jíst s královnou. Věděly to. Každá z nich to věděla! Zpátky do pokojů ho zahnal v podstatě i vlastní ruměnec a cestou hořce litoval, že si v poledne nedal alespoň tu nelibě páchnoucí rybu. Zamkl za sebou dveře. Ženská, která nechá muže o hladu, by se mohla pokusit o cokoliv.

Právě s Olverem na zelenkavém hedvábném koberci hráli Hady a lišky, když pod dveře podstrčili druhou zprávu.

„Co je to, Mate?“ zeptal se Olver.

„Nic.“ Mat papír zmačkal. „Další hru?"

„No jasně.“ Kdyby mohl, chlapec by tu pitomou hru hrál celý den. „Mate, ochutnals tu šunku, co uvařili dneska večer? Ještě nikdy jsem nejed –“

„Házej, Olvere. Prostě házej.“

Když se třetí noci vracel do paláce, koupil si cestou chleba, olivy a ovčí sýr, což bylo jen dobře. V kuchyni stále dodržovali rozkazy. Ty zatracené ženské se smály nahlas, když mu odtahovaly z dosahu talíře s masem a rybami, z nichž se kouřilo, prý aby mu nepokazily jeho zatracenou chuť.

Zachoval si důstojnost. Nechňapl po talíři a neutekl. Předvedl svou nejlepší úklonu a mávl imaginárním pláštěm. „Půvabné dámy, vaše laskavost a pohostinnost mě přemáhají.“

Jeho odchod by byl proběhl mnohem lépe, kdyby se mu za zády jedna kuchta nezachechtala. „Královna si bude brzo pochutnávat na pečeným jehňátku, mládenče,“ křikla. Moc vtipné. Ostatní ženy řvaly tak hlasitě, že se musely válet po podlaze. Vážně moc vtipné.

Chleba, olivy a sýr byly slušná večeře, kterou zapil trochou vody na mytí ze džbánu. Od prvního dne se mu do pokoje nedostala ani kapka vinného punče. Olver mu chtěl vykládat o pečených rybách s hořčičnou omáčkou a rozinkami. Mat mu řekl, ať si procvičuje čtení.

Té noci mu nikdo pod dveře papír nestrčil. Nikdo nesáhl na zámek. Už si začal říkat, jestli se věci přece jen neobracejí k lepšímu. Zítra měla být Ptačí slavnost. Z toho, co slyšel o některých kostýmech, mužských i ženských, bylo možné, že si Tylin najde jiného zajíčka, za kterým se bude honit. Někdo by mohl vyjít z toho zatraceného domu naproti Elbarské růži a dát mu tu zatracenou Větrnou mísu. Věci by se konečně mohly obrátit k lepšímu.

Když se probudil třetího dne v Tarasinském paláci, v hlavě se mu otáčely kostky.