5 Zlomená koruna

Široké a vysoké byly chodby, nicméně působily stísněným a šerým dojmem i přes vysoké zlacené kandelábry se zrcadly za každým ramenem, se svícemi zapálenými všude, kam neproniklo denní světlo. Na stěnách viselo jenom pár koberců a daleko od sebe, s loveckými či bitevními výjevy, na nichž byli lidé i zvířata uspořádáni přesněji, než by to kdy dokázala příroda. Ve výklencích stály mísy a vázy a občas i malá soška, zlatá, stříbrná či alabastrová, ale dokonce i sošky jako by zdůrazňovaly, že jsou z kamene či kovu, jako by se sochaři snažili zrušit křivky.

Mlčení města tu bylo znásobené. Jejich kroky na dlaždicích se jasně rozléhaly jako dutý, zlověstný pochod, a Perrin si nemyslel, že to tak zní jenom jemu. Loialovi se při každém kroku zatřásly uši a nahlížel do bočních chodeb, jako by uvažoval, co z nich asi může vyskočit. Min se držela zpříma a nesměle našlapovala. Když se podívala na Randa, lítostivě se zašklebila. Zřejmě jí dalo práci, aby se k němu ještě víc nepřitiskla, a nijak ji to netěšilo. Mladí Cairhieňané si začali vyšlapovat jako pávi, ale nadutost se vytrácela, jak se všude rozléhal dupot jejich podpatků. Dokonce i Děvy to cítily. Sulin byla jediná, která si nesahala pro závoj, jenž jí visel na prsou.

Všude byli samozřejmě sluhové, bledí muži a ženy s úzkými obličeji v tmavých kabátech a šatech s vycházejícím sluncem na levém prsu a pruhy v Colavaeřiných barvách na rukávech. Někteří civěli s otevřenou pusou, jak poznali Randa. Hrstka jich padla na kolena a sklonila hlavu. Většina si šla po své práci, jenom se krátce uklonila. Bylo to stejné jako na nádvoří. Prokažte nadřazeným příslušnou úctu a jinak si nevšímejte, co dělají, a možná se do toho nezapletete. Z tohohle způsobu myšlení Perrinovi trnuly zuby. Takhle by nikdo žít neměl.

Před velkými pozlacenými dveřmi do Velkého slunečního sálu stáli dva muži v Colavaeřině livreji a při pohledu na Děvy, možná i na mladé Cairhieňany, se zamračili. Starší lidé se na mladší, kteří se každým coulem chovali jako Aielové, obvykle dívali úkosem. Nejeden rodič se to pokusil ukončit, nařídil synům či dcerám, aby toho nechali, nařídil ozbrojencům a sluhům, aby umíněné syny a dcery chytili jako obyčejné zločince či pouliční rváče. Perrina by nepřekvapilo, kdyby dveřníci zkřížili pozlacené hole, aby Selandě a jejím přátelům zabránili vstoupit do dveří – šlechta nešlechta, a možná i Děvám. Jen pár Cairhieňanů se ještě odvažovalo nazývat Aiely divochy, rozhodně ne tam, kde to mohli slyšet, většina si to však myslela. Dveřníci se vzpamatovali – a nad hlavami Děv uviděli Randa. Málem jim vypadly oči z důlků. Koutkem oka se na sebe podívali a poté padli na kolena. Jeden upřeně zíral na podlahu, druhý zavřel oči a Perrin slyšel, jak se tiše modlí.

„Takže jsem milován,“ pronesl Rand měkce. Skoro to neznělo jako jeho hlas. Min, s bolestným výrazem, mu položila ruku na předloktí. Rand jí ji poplácal, aniž se na ni podíval, a ji to z nějakého důvodu ranilo ještě víc.

Velký sluneční sál byl rozlehlý, strop s hranatou klenbou byl dobře pětadvacet sáhů vysoko a na pozlacených řetězech, dost silných, aby pohnuly bránou pevnosti, visely velké zlaté lustry. Sál byl rozlehlý a plný lidí, kteří se tlačili mezi mohutnými hranatými sloupy z modře žilkovaného mramoru, stojícími ve dvou řadách po obou stranách ústřední uličky. Lidé vzadu si nově příchozích všimli první. Měli dlouhé i krátké kabáty, někdy jasných barev či s výšivkou, občas odřené z cest, a zvědavě zírali. Několik žen v zadní části sálu mělo jezdecké šaty a tváře stejně tvrdé jako muži, stejně přímé pohledy.

Hledači rohu, pomyslel si Perrin. Dobraine povídal, že každý šlechtic, který bude moci, bude tady, a většina hledačů byla urozeného rodu, nebo to o sobě aspoň tvrdila. Ať už Randa poznali či ne, něco vycítili, sahali po mečích a dýkách, jež dnes večer neměli. Většina hledačů hledala vedle Valerského rohu i dobrodružství a své místo v dějinách. I když Draka Znovuzrozeného neznali, poznali nebezpečí, když je měli před očima.

Ostatní ve velkém sále nebyli na nebezpečí tak dobře naladěni, nebo spíš se víc věnovali intrikám a piklům než otevřenému hazardu. Perrin byl ve třetině cesty dlouhou prostřední uličkou, těsně za Randem, když teprve sálem proletěly vzdechy jako vítr. Bledí cairhienští urození páni s barevnými pruhy na prsou tmavých hedvábných kabátců, někteří s vyholeným a napudrovaným čelem. Cairhienské urozené paní s tmavými šaty s vysokými límci a krajkami zakrývajícími ruce, s vlasy spletenými do složitých vysokých drdolů, jež jim občas přidávaly i půl lokte na výšku. Tairenští vznešení páni a páni země s naolejovanými bradkami zastřiženými do špičky, se sametovými klobouky a kabátci červenými, modrými, vlastně všech možných barev, s nabíranými rukávy s aksamitovými prostřihy. Tairenské paní v ještě barevnějších šatech se širokými krajkovými manžetami a těsnými čepečky pošitými perlami, měsíčními kameny, ohnivými opály a rubíny. Znali Perrina i Dobraina, dokonce i Haviena a Min, ale nejdůležitější bylo, že znali Randa. Uličkou je provázelo poznání. Lidé kulili oči, otevíraly pusy, tuhli tak, až si Perrin málem myslel, že je asha’mani spoutali jako gardisty před palácem. Komnata byla mořem sladkých voňavek se spodními proudy slaného potu, vším pronikal však strach, chvějivý pach.

Perrin se ale cele soustředil na druhý konec sálu, kde stál na stupínku z modrého mramoru Sluneční trůn lesknoucí se zlatem skoro jako jeho předloha, s obrovským zlatem vyloženým vycházejícím sluncem s vlnitými paprsky na vysokém opěradle. Colavaere pomalu vstala a zadívala se uličkou nad Randovu hlavu. Na téměř černých šatech neměla jediný barevný pruh šlechty, ale masa kudrlinek nad její hlavou musela být spletena kolem koruny, kterou měla, s vycházejícím sluncem ze zlata a žlutých démantů. Kolem Slunečního trůnu stálo sedm mladých žen v šatech s tmavými živůtky a krajkou až pod bradu, se svislými pruhy v Colavaeřině zlaté, červené a stříbrné na sukních. Cairhienská móda asi pro královnu a její dvorní dámy neplatila.

Za trůnem se cosi pohnulo a pohyb prozradil osmou ženu, zatím skrytou, ale Perrina nezajímala ani Colavaere, ani nikdo jiný kromě ženy po královnině pravici. Faile. Upírala na něho zešikmené tmavé oči, jako dvě tůně, ale její chladně důstojné chování nic nenarušilo. Pokud něco, tak se zatvářila přísněji. Perrin se snažil zachytit její pach, ale voňavky i strach byly příliš silné. Určitě měla důvod, proč stojí na pódiu. Dobrý důvod.

Rand chytil Sulin za rukáv. „Počkej tady,“ řekl jí. Mračíc se, až měla jizvu na tváři bílou jako vlasy, se mu zadívala do očí a pak s viditelným zdráháním přikývla. Mávla volnou rukou a komnatou projel další vzdech, když se Děvy zahalily. Bylo to skoro k smíchu. Osm mužů v černých kabátech, kteří se snažili sledovat všechno najednou, by nejspíš dokázalo zabít všechny dřív, než by první Děva do někoho zarazila oštěp, ale nikdo nevěděl, kdo nebo co jsou zač. Nikdo se na ně nepodíval podruhé, hrstka mužů s meči v pochvách. Všichni zírali jen na Děvy. A na Randa. Copak si nevšimli, že se žádný z těch osmi nepotí víc než Rand? Perrin měl pocit, jako by se sám v potu koupal.

Rand prošel kolem Děv, s Min stále těsně po boku, a zastavil se, když se k němu připojil nejdříve Perrin, pak i Dobraine a Havien. A samozřejmě Aram, jako Perrinův stín. Rand si oba střídavě prohlédl a pak pomalu kývl. Perrina si prohlížel nejdéle a trvalo mu nejdéle kývnout. Šedovlasý Cairhieňan a mladý Mayener se tvářili jako smrt. Perrin nevěděl, jak vypadá sám, ale pevně zatínal zuby. Faile nikdo ubližovat nebude, ať už provedla cokoliv, bez ohledu na to proč. Bez ohledu na to, co bude muset udělat, aby to zarazil.

Jejich kroky se hlasitě rozléhaly v tichu, když mířili po obrovské zlaté mozaice s vycházejícím sluncem na podlaze z modrých dlaždic a blížili se k trůnu. Colavaere, tisknouc si suknice, si olízla rty a pohledem přeskakovala od Randa ke dveřím za ním a zase zpátky.

„Hledáš Aes Sedai?“ rozlehl se sálem Randův hlas. Nepříjemně se usmál. „Poslal jsem je do aielského tábora. Jestli je způsobům nedokážou naučit Aielové – tak už nikdo.“ Ozvalo se šokované mumlání a zase se utišilo. Strach byl teď pro Perrinův nos silnější než voňavky.

Colavaere sebou trhla. „Proč bych –?“ Zhluboka se nadechla a sebrala svou důstojnost. Víc než jen hezká žena ve středních letech, s nádechem šedi v tmavých vlasech, chovala se královsky, i když to s korunou nijak nesouviselo. Myslela si, že je zrozena k velení, k vládnutí. A její oči, zvažující, přeměřující, prozrazovaly pronikavou inteligenci. „Můj pane Draku,“ pravila předvádějíc pukrle tak hluboké, až bylo málem výsměšné, „vítám tě zpátky. Cairhien tě vítá zpátky.“ Podle toho, jak to řekla, se zdálo, že se opakuje.

Rand pomalu vystoupil po schodech na stupínek. Min ho chtěla následovat, ale pak zkřížila ruce na prsou. Perrin ho následoval, aby byl blíž k Faile, ale jen částečně. Zastavil ho její pohled. Pohled, který byl stejně pátravý jako pohled Colavaere. Sledovala jej i Randa. Perrin by byl nesmírně rád cítil její pach. Ne aby se pokoušel zjistit co nebo proč, jen kdyby ji cítil. Clona voňavek a strachu však byla příliš silná. Proč nic neříká? Proč k němu nejde? Proč se neusměje? Aspoň úsměv.

Colavaere ztuhla jako sloup, ale nic víc. Nesahala Randovi ani po ramena, přestože vysoký účes mu dosahoval téměř nad hlavu. Rand sklouzl pohledem z její tváře a přelétl řadu žen po obou stranách trůnu. Mohl se trochu zdržet u Faile. Perrin si nebyl jistý.

Rand položil ruku na těžký lenoch Slunečního trůnu. „Víš, že jsem ho chtěl pro Elain z Trakandů.“ Hlas měl zcela bez citů.

„Můj pane Draku,“ odvětila Colavaere klidně, „Cairhien už byl příliš dlouho bez vládce. Cairhienského vládce. Ty sám jsi říkal, že trůn pro sebe nechceš. Elain z Trakandů by měla jistý nárok,“ nepatrným pohybem ruky její nárok zahnala, „kdyby byla naživu. Povídá se, že je mrtvá jako její matka.“ To bylo nebezpečné říkat. Hodně klepů tvrdilo, že Rand zabil obě, matku i dceru. Ta žena nebyla žádný zbabělec.

„Elain je naživu.“ Ta slova byla pořád bezvýrazná jako dřevěná deska, nicméně Randovi plálo v očích. Perrin ho necítil o nich lépe než Faile, ale nepotřeboval nos, aby poznal, že je vzteky bez sebe. „A dostane koruny Andoru i Cairhienu.“

„Můj pane Draku, co se stalo, nedá se odestát. Pokud se tě něco dotklo –“

Přes všechnu svou důstojnost, všechnu odvahu se musela viditelně ovládat, aby sebou netrhla, když Rand uchopil Sluneční korunu. Ozvalo se hlasité křupnutí a koruna se prohnula. Když jí ji vytahoval z vlasů, téměř se jí nezcuchaly. Koruna se narovnala. Ze zasazení se vylouplo pár jasně žlutých kamínků a vypadlo ven. Rand podržel natažený kovový oblouk a pomalu ho ohnul zpátky, až se oba konce setkaly, a... Asha’mani možná věděli, co se stane, možná to pochopili, ale Perrin viděl zlomenou korunu a vzápětí byla zase celá. Žádný ze šlechticů nevydal ani hlásku, dokonce ani nešoupali nohama. Perrin si myslel, že se bojí pohnout. Pro jeho nos byla čirá hrůza nejsilnějším pachem v místnosti. Nechvěla se, divoce se stahovala.

„Cokoliv se stane,“ poznamenal Rand tiše, „dá se odestát."

Colavaere se z tváří vytratila krev. Díky několika pramínkům vlasů, jež se jí uvolnily z účesu, vypadala zdivočele. Polkla a dvakrát otevřela ústa, než se jí podařilo promluvit. „Můj pane Draku...“ Byl to udýchaný šepot, jenže ona pokračovala a hlas jí sílil. A byl protknutý zoufalstvím. Zřejmě zapomněla, že tu kromě nich dvou jsou ještě další lidé. „Dodržuji zákony, které jsi vydal, zachovávám tvou politiku. Dokonce i ty, které jdou proti starodávným zákonům Cairhienu a proti všem zvyklostem.“ Nejspíš myslela starodávné zákony, jež dovolovaly, aby šlechtici prošla vraždu sedláka či řemeslníka. „Můj pane Draku, Sluneční trůn byl tvůj, ty jsi ho mohl dát. To... to já vím. Já – udělala jsem chybu, když jsem si ho vzala bez tvého dovolení. Měla jsem na něj ale právo, rodem i krví. Pokud ho musím dostat z tvé ruky, tedy mi ho dej, vlastní rukou. Mám právo!“ Rand se na ni jen díval. Neříkal nic. Zřejmě poslouchal, ale ne ji.

Perrin si odkašlal. Proč to Rand tak protahuje? Bylo to vyřízeno, nebo skoro. Ať už je všechno, co je ještě třeba udělat, uděláno. Pak bude moci Faile odvést někam, kde si budou moci promluvit. „Měla jsi taky právo zavraždit urozeného pána Maringila a vznešeného pána Meilana?“ chtěl vědět Perrin. V duchu ani v nejmenším nepochyboval, že to udělala. Oni byli jejími největšími soupeři v boji o trůn. Nebo si to aspoň ona, i oni dva, mysleli. Proč tu Rand jen tak stojí? Tohle všechno věděl. „Kde je Berelain?“

Ještě než mu to jméno splynulo z jazyka, už ho chtěl odvolat. Faile se na něj jenom podívala, s tváří jako chladná maska způsobnosti, z jejího pohledu by však i voda chytila plamenem. „Žárlivá žena je jako sršní hnízdo ve tvém slamníku,“ znělo staré rčení. Ať se vrtíte sebevíc, skončíte popíchaní.

„Ty se mě opovažuješ obvinit z tak ohavného zločinu?“ dožadovala se Colavaere. „Neexistuje důkaz. Nemůže existovat důkaz!

Ne, když jsem nevinná.“ Najednou si zřejmě uvědomila, kde je. Šlechtici se tlačili mezi sloupy, dívali se a poslouchali. Ať už se o ní jinak dalo říci cokoliv, rozhodně nepostrádala kuráž. Narovnala se a dělala, co mohla, aby se Randovi dívala do očí, aniž by příliš zakláněla hlavu. „Můj pane Draku, před devíti dny za východu slunce jsem byla korunována královnou Cairhienu podle zákonů a zvyků Cairhienu. Dodržím svou přísahu věrnosti složenou tobě, ale jsem královnou Cairhienu.“ Rand se na ni jen mlčky díval. A ustaraně, usoudil Perrin. „Můj pane Draku, já jsem královna, leda bys pošlapal všechny zákony.“ Rand stále mlčel a bez mrkání na ni hleděl.

Proč to neukončí? divil se Perrin.

„Ta obvinění proti mně jsou falešná. Jsou šílená!“ V odpověď se jí dostalo jen mlčení a pohledu. Colavaere znepokojeně pohnula hlavou. „Annouro, poraď mi. Přijď, Annouro! Raď mi!“

Perrin si myslel, že hovoří k jedné z žen vedle Faile, ale žena, jež vystoupila zpoza trůnu, neměla pruhovanou sukni dvorní dámy. Měla širokou tvář, nos jako zobák a tucty dlouhých tenkých tmavých cůpků. Měla bezvěkou tvář. Dívala se na Randa. K Perrinovu překvapení si Havien odkašlal a zazubil se. Jemu se však ježily vlasy na hlavě.

„Tohle nemůžu udělat, Colavaere,“ pravila Aes Sedai tarabonským přízvukem a posunula si šátek se šedými třásněmi. „Obávám se, že jsem dopustila, abys špatně pochopila náš vztah.“ Zhluboka se nadechla a dodala: „Tohle... tohle není třeba, pane al’Thore.“ Hlas se jí nepatrně zachvěl. „Nebo můj pane Draku, přeješ-li si. Ujišťuji tě, že k tobě nechovám žádné nepřátelské úmysly. Kdyby tomu tak bylo, byla bych udeřila dřív, než jsi zjistil, že tu jsem.“

„Kdyby ses o to byla pokusila, mohla jsi docela dobře zemřít.“ Randův hlas studil jako ocel. Vedle něj byla jeho tvář měkká. „Já tě neodstínil, Aes Sedai. Kdo jsi? Proč jsi tady? Odpověz mi! Nemám zrovna trpělivost s... takovými, jako jsi ty. Leda bys chtěla, aby tě odtáhli do aielského tábora. Sázím se, že moudré by tě přiměly mluvit otevřeně.“

Tahle Annoura nebyla zabedněná. Zalétla pohledem k Aramovi a potom do uličky, kde stáli asha’mani. A pochopila. Rand musel mluvit o nich, v černých kabátcích, se zachmuřenými obličeji bez jediné kapky potu, když se všichni ostatní – kromě Randa – potem leskli. Mladý Jahar ji pozoroval jako káně pozorující králíka. Loial stál mezi nimi, zcela nepatřičně, s dlouhou sekerou přes rameno. V jedné ruce se mu dařilo udržet kalamář a otevřenou knihu, již si neohrabaně tiskl k hrudi, zatímco druhou rukou škrábal tak rychle, jak jen stačil namáčet brk, silnější než Perrinův palec, do kalamáře. Dělal si poznámky. Tady!

Šlechtici slyšeli stejně dobře jako Annoura. Prve celí nesví pozorovali zahalené Děvy. Teď couvali před asha’many, tlačili se jako ryby v sudu. Občas někdo omdlel, ale dav ho udržel, aby nespadl.

Annoura se otřásla, upravila si šátek a sebrala všechno sebeovládání, jímž se Aes Sedai tolik pyšnily. „Jsem Annoura Larisen, můj pane Draku. Ze šedého adžah.“ Nic na ní neprozrazovalo, že je odstíněná a v přítomnosti mužů, kteří umějí usměrňovat. Její odpověď přišla jako laskavost. „Jsem rádkyně Berelain, první z Mayene.“ Tak proto se Havien křenil jako šílenec. Ženu totiž poznal. Perrinovi rozhodně do smíchu nebylo. „Pochop, bylo to udržováno v tajnosti,“ pokračovala, „kvůli vztahu Tearu k Mayene a k Aes Sedai, myslím však, že čas na tajnosti již pominul, ano?“ Annoura se otočila ke Colavaere a stiskla rty. „Nechala jsem tě, aby sis myslela, co jsi chtěla, ale z Aes Sedai se nestane rádkyně jen proto, že někdo řekne, že jí je. A zvláště ne tehdy, když už radí někomu jinému.“

„Jestli Berelain tvůj příběh potvrdí,“ pravil Rand, „propustím tě na čestné slovo do jejího opatrování.“ Podíval se na korunu a zřejmě si poprvé uvědomil, že tu přehršel zlata a drahokamů stále drží v ruce. Velmi jemně ji položil na hedvábím potažené sedadlo Slunečního trůnu. „Nemyslím si, že každá Aes Sedai je můj nepřítel, to ne, ale nedovolím, aby proti mně někdo kul pikle, a nenechám sebou manipulovat, už ne. Je to na tobě, Annouro, ale jestli se rozhodneš špatně, půjdeš k moudrým. Pokud ovšem budeš žít dost dlouho. Asha’mani mají volnou ruku a chyba by tě mohla stát i krk.“

„Asha’mani,“ řekla Annoura klidně. „Docela chápu.“ Jazykem si však zvlhčila rty.

„Můj pane Draku, Colavaere intrikovala, aby porušila svou přísahu věrnosti.“ Perrin si tolik přál, aby Faile promluvila, že nadskočil, když to udělala a vykročila z řady dvorních dam. Pečlivě volila slova a postavila se rádobykrálovně jako útočící orlice. Světlo, ale že byla krásná! „Colavaere přísahala, že tě ve všem poslechne a bude dodržovat tvé zákony, ale pletichařila, hodlala zbavit Cairhien Aielů, poslat je na jih a všechno navrátit do stavu, jaký tu panoval před tvým příchodem. Také řekla, že jestli se někdy vrátíš, neodvážíš se změnit nic, co udělala. Žena, která tyto věci říkala, Maire, byla jednou z jejích dvorních dam. Maire zmizela velice brzy poté, co mi toto řekla. Nemám důkaz, ale věřím, že je mrtvá. Věřím, že Colavaere litovala, že odhalila příliš ze svých plánů příliš brzy.“

Dobraine, s přilbou v podpaždí, vyšel nahoru na stupínek. Tvář měl jako ze železa. „Colavaere Saighan,“ ohlásil formálním hlasem, který se nesl do všech koutů velkého sálu, „na svou nesmrtelnou duši, pod Světlem, já, Dobraine, hlava rodu Taborwin, tě žaluji a odsuzuji za velezradu, trestem za niž je smrt.“

Rand otočil hlavu a zavřel oči. Lehce pohnul rty, ale Perrin věděl, že jen on slyšel, co Rand řekl. „Ne. To nemůžu. Neudělám to.“ Perrin konečně pochopil odklad. Rand hledal cestu ven. Perrin by moc rád nějakou viděl.

Colavaere ho rozhodně neslyšela, nicméně také by ráda našla cestu ven. Zmateně se rozhlížela kolem sebe, na Sluneční trůn, na ostatní dvorní dámy, na shromáždění šlechticů, jako by mohli vystoupit a bránit ji. Ti jako by měli nohy zalité v maltě. Čelilo jí moře pečlivě vyhlazených zpocených tváří. Všichni se vyhýbali jejímu pohledu. Někteří pokukovali po asha’manech, avšak ne příliš otevřeně. Již tak značně velký prostor mezi šlechtici a asha’many se viditelně rozšířil.

„Lži!“ zasyčela Colavaere s rukama zamotanýma v sukních. „Všechno jsou to lži! Ty slídivá malá –!“ Udělala krok k Faile. Rand mezi ně natáhl ruku, ačkoliv ji Colavaere zřejmě neviděla a Faile se tvářila, jako by si přála, aby to neudělal. Každého, kdo na ni zaútočil, čekalo překvapení.

„Faile nelže!“ zavrčel Perrin. No, aspoň ne o něčem takovém.

Colavaere se opět vzpamatovala. Jak byla malá, vytáhla se teď do celé své výšky. Perrin ji skoro obdivoval. Až na to, co udělala s Meilanem, Maringilem a touhle Maire a jen Světlo ví s kolika dalšími. „Požaduji spravedlnost, můj pane Draku.“ Hlas měla klidný, velitelský. „Neexistuje důkaz o tak... takové špinavosti. Tvrzení, že někdo, kdo již není v Cairhienu, prohlašuje, že jsem řekla slova, která jsem nikdy neřekla? Požaduji spravedlnost pána Draka. Podle tvých vlastních zákonů musí existovat důkaz.“

„Jak víš, že už není v Cairhienu?“ chtěl vědět Dobraine. „Kde je?“

„Předpokládám, že odešla.“ Svou odpověď směrovala na Randa. „Maire opustila mé služby a já ji nahradila tady Reale.“ Ukázala na třetí dvorní dámu nalevo. „Nemám ani sebemenší ponětí, kde je. Přiveďte ji, pokud je ve městě, a ať mi ta směšná obvinění řekne přímo do očí. Hodím jí ty její lži do tváře.“ Faile se na ni vražedně podívala. Perrin doufal, že nevytáhne některý z nožů, které nosívala ukryté po těle. Mívala to ve zvyku, když se dost rozzlobila.

Annoura si odkašlala. Pro Perrinův duševní klid si Randa prohlížela až příliš pozorně. Náhle mu připomněla Verin, připomínala mu ptáka zkoumajícího žížalu. „Smím promluvit, pane... ehm... můj pane Draku?“ Když krátce kývl, pokračovala, upravujíc si šátek. „Ohledně mladé Maire nevím nic, krom toho, že tu jednou ráno byla a před setměním nebyla nikde k nalezení a nikdo nevěděl, kam se poděla. Ale s urozeným pánem Maringilem a vznešeným pánem Meilanem je to něco jiného. První z Mayene s sebou přivedla dva vynikající lovce zlodějů, muže zkušené v odkrývání zločinů. Ti přede mne přivedli dva muže, kteří si v ulicích počíhali na vznešeného pána Meilana, ačkoliv oba trvali na tom, že mu pouze drželi ruce a bodli ho jiní. Také mi přivedli služebnou, která dala jed do kořeněného vína, jež urozený pán Maringil rád píval před spaním. Ona také tvrdí, že je nevinná. Její chromá matka by byla zemřela, i ona sama, pokud by nezemřel urozený pán Maringil. Toto tvrdí, a v jejím případě věřím, že mluví pravdu. Myslím, že úleva po přiznání byla opravdová. Oba muži a žena se shodují v jednom. Rozkazy k těmto činům přišly z úst samotné urozené paní Colavaere.“

Slovo za slovem vysávalo z Colavaere vzdor. Pořád tu stála, ale byl to spíš zázrak. Vypadala bezvládná jako mokrý hadr. „Slíbily to,“ zamumlala k Randovi. „Slíbily, že se už nikdy nevrátíš.“ Příliš pozdě si dala ruku přes pusu. Oči jí vylézaly z důlků. Perrin by byl raději, kdyby neslyšel zvuky, které vydávala. Nikdo by neměl vydávat takové zvuky.

„Zrada a vražda.“ Dobraine byl zjevně spokojen. Ten kňučivý vřískot se ho zřejmě nedotkl. „Trest je stejný, můj pane Draku. Smrt. Až na to, že podle tvého nového zákona je za vraždu šibenice.“ Z nějakého důvodu se Rand podíval na Min. Ona jeho pohled opětovala s hlubokým smutkem. Ne kvůli Colavaere. Kvůli Randovi. Perrina napadlo, jestli s tím snad má něco společného její vidění.

„Já – žádám mistra ostrého meče,“ podařilo se Colavaere vykoktat přiškrceným hlasem. Tváře se jí propadly. Náhle byla stará a v očích se jí zrcadlila čirá hrůza. Jenže jí nic nezbývalo, takže musela bojovat o oškrabky. „Je to – je to moje právo. Nenechám... se pověsit jako nějaká měšťka!“

Rand zřejmě sváděl vnitřní boj, znepokojivým způsobem potřásal hlavou. Když konečně promluvil, jeho hlas byl studený jako sama zima a tvrdý jako kovadlina. „Colavaere Saighan, zbavuji tě tvých titulů.“ Slova zarážel jako hřebíky. „Zbavuji tě rovněž tvých pozemků a panství a majetku, všeho, kromě šatů, v nichž tu stojíš. Vlastníš – vlastnila jsi nějaký statek? Malý statek?“

Žena se při každé větě zapotácela. Opile se kymácela a opakovala slovo „statek", jako kdyby ho ještě nikdy neslyšela. Annoura, Faile, všichni na Randa zírali užasle či zvědavě či obojí. Perrin nebyl sám. Statek? Pokud předtím bylo ve velkém sále ticho, teď jako by nikdo ani nedýchal.

„Dobraine, vlastnila nějaký malý statek?“

„Vlastní... vlastnila mnoho statků, můj pane Draku,“ odpověděl Cairhieňan pomalu. Očividně nechápal o nic víc než Perrin. „Většinou velké. Ale pozemky u Dračí stěny byly vždycky rozdělené na malé parcely pod padesát jiter. Všichni nájemci je během aielské války opustili.“

Rand kývl. „Je čas to změnit. Příliš mnoho půdy leželo ladem až příliš dlouho. Chci, aby se tam lidé vrátili a znovu hospodařili. Dobraine, zjistíš, která parcela z těch, co Colavaere vlastnila u Dračí stěny, je nejmenší. Colavaere, vykazuji tě na tento statek. Dobraine zařídí, abys měla všechno, co je potřeba, aby se dalo hospodařit, a opatří ti někoho, kdo tě naučí orat. A taky dodá stráže, které zajistí, že pokud budeš žít, nikdy neodejdeš dál, než kam se dostaneš za den pěšky. Zařiď to, Dobraine. Chci, aby do týdne byla na cestě.“ Zmatený Dobraine zaváhal, než kývl. Perrin zachytil mumlání ze shromáždění dole. Tohle bylo neslýchané. Nikdo nechápal, proč nemá zemřít. A ten zbytek! Panství již byla konfiskována dříve, ale nikdy ne všechna, nikdy ne šlechtě. Šlechtici byli posíláni do vyhnanství, dokonce na doživotí, ale nikdy ne na statek.

Colavaere zareagovala okamžitě. Vyvrátila oči a zhroutila se, přepadla dozadu na schody.

Perrin se k ní vrhl, aby ji zachytil, ale někdo byl rychlejší. Než udělal krok, její pád se prostě zastavil. Sesula se ve vzduchu, nakláněla se nad schody na stupínek a hlava se jí kymácela. Pomalu se její bezvládné tělo narovnalo, otočilo se a jemně se složilo před Sluneční trůn. Rand. Perrin si byl jist, že asha’mani by ji nechali spadnout.

Annoura usykla. Netvářila se překvapeně nebo rozrušeně, jenom si nervózně mnula palce a ukazováčky. „Soudím, že by byla dala přednost mistru ostrého meče. Dohlédnu na ni, pokud tvůj muž, tvůj... asha’man...“

„Ona není tvoje starost,“ řekl Rand drsně. „Je živá a... Je živá.“ Zhluboka, roztřeseně se nadechl. Min tam byla dřív, než vydechl. Jenom u něj stála, ale tvářila se, jako by chtěla udělat víc. Randovi pomalu ztvrdl výraz. „Annouro, odvedeš mě k Berelain. Propusť ji, Jahare. Nebude dělat potíže. Ne, když je sama a nás devět. Chci zjistit, co se tu dělo, zatímco jsem byl pryč, Annouro. A co myslela Berelain tím, že si tě sem přivedla za mými zády? Ne, nic neříkej. Poslechnu si to od ní. Perrine, já vím, že chceš být chvíli s Faile. Já –“

Rand pomalu přeletěl pohledem sál, všechny ty mlčky čekající šlechtice. Pod jeho pohledem se nikdo neodvážil hnout ani svalem. Pach strachu, zcela převládající nade vším ostatním, se ostře stáhl. Kromě hledačů mu všichni přítomní složili stejnou přísahu jako Colavaere. Co když už jen přítomnost na tomto shromáždění byla zradou? Perrin nevěděl.

„Tato audience skončila,“ prohlásil Rand. „Zapomenu na každého, kdo okamžitě odejde.“

Ti vepředu, nejdůležitější, nejmocnější, se s přílišným spěchem vydali dozadu, vyhýbajíce se Děvám a asha’manům v uličce, zatímco ostatní čekali, až na ně přijde řada. Všichni si však museli v hlavě přemílat to, co řekl Rand. Co přesně myslel tím „okamžitě"? Cílevědomé kroky zrychlily, sukně se zvedaly. Hledači, nejblíž ke dveřím, se začali vytrácet, nejdřív po jednom, pak hotová záplava, a když je viděli, menší cairhienští i tairenští šlechtici vyrazili před vyššími. Ve chvíli nastal u dveří zmatek, muži a ženy se strkali, jen aby se dostali ven. Na ženu nataženou před trůnem, který okupovala tak krátce, se nikdo neohlédl.

Загрузка...