Koruna z mečů

14 Bílé peří

Stříbrný okruh byl na první pohled pojmenován špatně, ale Ebúdarci měli velkolepá jména v oblibě, a občas to vypadalo, že čím méně se hodí, tím lépe. Nejponuřejší taverna, jakou Mat ve městě viděl, páchnoucí hodně uleželými rybami, se jmenovala U královniny slávy na výsostech, kdežto U zlaté nebeské koruny byla šerá díra na druhém břehu řeky v Rahadu, označovaly ji pouze modré dveře a na špinavé podlaze byly černé skvrny zaschlé krve po starých rvačkách na nože. Ve Stříbrném okruhu se pořádaly koňské dostihy.

Mat si sundal klobouk a ovíval se jeho širokou krempou. Dokonce si uvolnil černý hedvábný šátek, jejž nosil, aby zakryl jizvu kolem krku. Ranní vzduch se již chvěl horkem, přesto se na dvou dlouhých hliněných náspech lemujících dostihovou dráhu, kudy budou běhat koně, tlačily davy lidí. Víc toho ve Stříbrném okruhu nebylo. Šum hlasů se téměř utápěl v křiku racků na obloze. Za dívání se neplatilo, takže výrobci soli v bílých vestách svého cechu i sedláci s propadlými tvářemi, kteří uprchli před Dračími spřísahanci ve vnitrozemí, se tu mačkali s otrhanými Taraboňany, nosícími průhledné závoje přes husté kníry, tkalci ve vestách se svislými pruhy, tiskaři s vodorovnými pruhy a barvíři s rukama po lokty od barev. Upjatí sedláci z Amadicie, s knoflíky zapnutými až ke krku, ačkoliv to vypadalo, že se brzy uškvaří ve vlastní šťávě, stáli vedle vesničanek z Murandy v šatech s dlouhými barevnými zástěrami, tak úzkými, že to musela být jenom ozdoba, a dokonce tu byla i hrstka Domanců s měděnou pletí, muži v krátkých kabátcích, pokud už nějaký měli, a ženy v látkách vlněných či lněných tak tenkých, že jim lnuly k tělu jako hedvábný satén. Byli tu tovaryši, přístavní dělníci, jircháři, kteří kolem sebe i v davu měli díky své zapáchající práci kousek volného prostoru, a umatlaná děcka z ulice, na něž všichni dávali dobrý pozor, protože by jinak ukradla, co by jim přišlo pod ruku. Mezi nádeníky však bylo jen málo stříbra.

Všichni stáli nad silnými konopnými provazy nataženými mezi sloupky. Místa dole patřila těm, kdo měli stříbro, ba i zlato, urozeným, dobře oblečeným a blahobytným. Ulízaní komorníci nalévali svým pánům punč do stříbrných číší, roztěkané komorné mávaly péřovými vějíři, aby ochladily své paní, a byl tu dokonce i tančící šašek s tváří natřenou nabílo, s cinkajícími mosaznými rolničkami na černobílém klobouku a kabátci. Nadutí muži ve vysokých sametových kloboucích se naparovali s tenkými meči u pasu, vlasy jim spadaly až po hedvábné kabátky, přehozené přes ramena a přidržované zlatými nebo stříbrnými řetězy mezi úzkými, vyšívanými epoletami. Některé ženy měly vlasy kratší než muži, jiné delší, upravené na stejně tolik způsobů, kolik bylo žen. Nosily široké klobouky s peřím, občas s jemnou síťkou, která jim zakrývala obličej, a šaty obvykle s tak hlubokým výstřihem, že jim bylo vidět poprsí, ať už podle místní či cizí módy. Šlechtici, pod slunečníky jasných barev, se blýskali prsteny a náušnicemi, náhrdelníky a náramky ze zlata, slonoviny a drahokamů a na všechny ostatní se dívali svrchu. Vykrmení kupci a lichváři, jenom s kouskem krajky a snad jednou broží či prstenem s plochým leštěným kamenem, se pokorně klaněli urozenějším, kteří jim nejspíš dlužili obrovské sumy. Ve Stříbrném okruhu měnily majitele ohromné peníze, a nejen na sázkách. Říkalo se, že tady, pod provazy, majitele mění i životy a čest.

Mat si zase nasadil klobouk na hlavu a přistoupil k němu jeden člen cechu knihovců – žena s tvrdou, ostře řezanou tváří a nosem jako šídlo, při úkloně roztáhla kostnaté ruce a zamumlala obřadné: „Jak si můj pán přeje sázet, tak já pravdivě zapíšu.“ Díky ebúdarskému přízvuku se jí dařilo mluvit měkce i přes to, že polykala poslední slabiky. „Kniha je otevřena.“ Podle rčení měla na prsou červené vesty vyšitou otevřenou knihu, což pocházelo z dávných dob, kdy se ještě sázky zapisovaly do knihy, ale Mat tušil, že je jediný, kdo to ví. Vzpomínal si na spoustu věcí, které nikdy neviděl, z časů, které se již dávno změnily v prach.

Rychle mrkl na kurs pro ranní pátý dostih, načmáraný křídou na břidlicové tabulce, kterou za ženou v červené vestě držel pomocník, a kývl. Vichr byl přes svá vítězství jen třetím favoritem. Mat se obrátil ke svému společníkovi. „Vsaď všechno na Vichra, Naleseane.“

Tairen zaváhal a prstem si pohladil špičku naolejované černé bradky. Obličej se mu leskl potem, přesto měl na sobě kabátec s těmi nabíranými, modře pruhovanými rukávy přivázanými nahoře, a měl také hranatou čapku z modrého sametu, která před sluncem v nejmenším nechránila. „Všechno, Mate?“ Mluvil tiše, snažil se, aby ho žena neslyšela. Kurs se mohl změnit kdykoliv, dokud jste sázku skutečně nenavrhli. „Ať shoří moje duše, ale ten malý strakáč vypadá rychlý, a ten světle šedý valach se stříbrnou hřívou taky.“ To byli dnešní favorité, byli ve městě noví, a jako všechny novoty, i do nich se vkládaly velké naděje.

Mat se na desítku koní, přihlášených do dalšího dostihu, které předváděli na konci dráhy, ani nepodíval. Už si je dobře prohlédl, když vyhazoval Olvera na Vichra. „Všechno. Nějakej pitomec tomu strakáčovi okupíroval ocas, už teď je pološílenej z much. A ten šedák je krasavec, ale má špatnej úhel ve spěnkách. Možná vyhrál nějakej ten venkovskej závod, ale dnes doběhne poslední.“ Věděl, že koně zná skutečně sám. Naučil ho to jeho táta, a Abell Cauthon měl na koně dobré oko.

„Podle mě je víc než jen krasavec,“ zabručel Nalesean, dál se však nehádal.

Knihovkyně zamrkala, když Nalesean začal z vyboulených kapes kabátu s povzdechem vytahovat jeden naditý váček za druhým. Jednu chvíli otevřela ústa k protestu, ale Slavný a počestný cech knihovců vždycky tvrdil, že přijme jakoukoliv sázku v libovolné výši. Sázeli se dokonce s rejdaři a kupci, jestli se potopí loď nebo změní cena zboží. Tedy v tomhle se spíš sázel cech, ne jednotliví knihovci. Zlato zmizelo v jedné ze železem okovaných truhel, přičemž každou nesli dva chlapíci s pažemi silnými jako Matova stehna. Její stráže, muži s tvrdýma očima a kdysi zlomenými nosy, v kožených vestách, díky nimž jejich paže působily ještě silnější, měli dlouhé, mosazí obité palice. Další z jejích mužů podal knihovkyni bílou známku s podrobně vyobrazenou modrou rybou – každý knihovec měl jiné znamení – a ona jemným štětcem, jejž vyndala z lakované skříňky, kterou jí držela hezoučká dívka, zapsala na zadní stranu sázku, jméno koně a symbol dostihu. Dívka se skříňkou byla štíhlá, s velikýma očima, a na Mata se mile usmála. Tvrdá žena se rozhodně neusmívala. Znovu se uklonila, nedbale dívce vrazila facku a odešla, šeptajíc cosi svému pomocníkovi, jenž tabulku chvatně otřel hadrem. Když ji znovu zvedl, na Vichra byl kurs nejnižší. Dívka si kradí mnula tvář a mračila se na Mata, jako by políček dostala kvůli němu.

„Doufám, že je v tom tvoje štěstí,“ řekl Nalesean a pečlivě známku držel, než oschne inkoust. Knihovci bývali nedůtkliví, když měli vyplatit sumu za známku s rozmazaným inkoustem, a nikdo nebyl nedůtklivější než Ebúdarci. „Vím, že neprohráváš často, viděl jsem však, jak se to stalo, ať shořím, jestli ne. Je tu jedna panenka, se kterou jsem si chtěl dneska večer vyjít na tancovačku. Je to jenom švadlenka...“ Nalesean byl urozený pán, ačkoliv jinak byl vážně docela milý, a takové věci pro něj byly důležité, „...ale je dost hezká, abys začal slintat. Má ráda dárečky. Zlaté dárečky. Taky má ráda rachejtle – slyšel jsem, že se na dnešek připravují ohňostrůjci, to tě bude zajímat – ale ona se usmívá nad dárky. Když si nebudu moct dovolit ji rozesmát, nebude příjemná, Mate.“

„Ty ji rozesměješ,“ řekl Mat nepřítomně. Koně pořád ještě chodili v kruhu nad začátkem dráhy. Olver seděl pyšně Vichrovi na hřbetě, křenil se od ucha k uchu, a že měl uši jako talíře. V ebúdarských dostizích závodili pouze chlapci. O pár mil dál ve vnitrozemí používali děvčata. Olver byl dneska nejmenší a nejlehčí, tedy ne že by dlouhonohý bílý valach potřeboval výhodu. „Rozesměješ ji, až se bude za břicho popadat.“ Nalesean se na něj zamračil, čehož si Mat téměř nevšiml. Měl by vědět, že zlato je jedna věc, kvůli které si Mat nikdy nedělá hlavu. Nemusel sice vždycky vyhrát, ale bylo to těsné. Jeho štěstí stejně nemělo nic společného s tím, jestli Vichr vyhraje. Tím si byl jistý.

Zlato mu těžkou hlavu nedělalo, Olver však ano. Žádné pravidlo chlapcům nezakazovalo použít proutek na druhého jezdce místo na koně. Zatím se Vichr v každém závodě dostal do čela a zůstal tam, ale kdyby se Olverovi něco stalo, i kdyby to byla jenom nepatrná modřinka, Mat by to měl pořád na talíři. Ne od panímámy Ananové, jejich hostinské, ani ne od Nyneivy a Elain, Aviendhy či Birgitte. Bývalá Děva oštěpu a ta podivná ženská, co si Elain vzala jako strážce, byly poslední, od nichž by čekal záchvat mateřských citů, přesto se už pokusily chlapce za jeho zády přestěhovat od Tulačky do Tarasinského paláce. Kdekoliv bylo tolik Aes Sedai pohromadě, nebylo to vhodné místo pro Olvera ani pro nikoho jiného, ale stačila by jediná boule, a místo aby řekla Birgitte a Aviendze, že na chlapce nemají právo, Setalle Ananová by tam nejspíš kluka vyšívala sama. Olver by pravděpodobně usínal s pláčem, kdyby už nesměl závodit, ale ženské tyhle věci zřejmě nikdy nechápaly. Mat už asi potisícáté proklel Naleseana, že Olvera s Vichrem do těchhle dostihů uvrtal. Samozřejmě museli najít něco, čím by se zabavili během dlouhých hodin nečinnosti, ale mohli si najít něco jiného. Uřezávání měšců by v očích žen nebylo o nic horší.

„Tady je lovec zlodějů,“ řekl Nalesean a schoval známku. Neřekl to příliš opovržlivě. „Co už prozatím vykonal dobrého. Udělali bychom líp, kdybychom místo něho přivedli dalších padesát vojáků.“

Juilin procházel cílevědomě davem, snědý tvrdý muž, a tenkou bambusovou hůl, vysokou jako byl sám, používal jako vycházkovou. Na hlavě měl tarabonský červený kuželovitý klobouk s plochým dýnkem a na sobě prostý kabát, těsný v pase a pak rozšířený, obnošený a obyčejný, ne kabát nějakého boháče, takže by ho za normálních okolností pod provazy nepustili, avšak on se vydal prohlédnout si koně a všem na očích si na dlani pohazoval tlustou mincí. Několik knihovských strážných se na něj podezíravě podívalo, ale zlatá koruna ho pustila dál.

„No?“ zeptal se Mat kysele, když lovec zlodějů došel až k nim, a stáhl si klobouk do očí. „Ne, já to řeknu. Zase vyklouzly z paláce. Nikdo je zase neviděl odcházet. Nikdo zase zatraceně nemá ponětí, kde jsou.“

Juilin pečlivě zastrčil minci do kapsy kabátu. Žádnou sázku neuzavře, zřejmě schraňoval i každý měďák, který se mu dostal do ruky. „Všechny čtyři nasedly do uzavřeného kočáru a odjely z paláce k přístavu na řece, kde si najaly člun. Tom si najal další a sledoval je, aby se podíval, kam mají namířeno. Podle jejich šatů nešly za nebezpečím, řekl bych. Je ale pravda, že šlechtici nosí hedvábí a jdou se hrabat v blátě.“ Zazubil se na Naleseana, jenž zkřížil paže a předstíral, že ho cele zajímají koně. V úsměvu jenom ukázal zuby. Oba byli Tairenové, jenže propast mezi šlechticem a obyčejným člověkem byla v Tearu široká a oni dva se neměli navzájem v lásce.

„Ženské!“ Několik skvostně oděných příslušnic tohoto pohlaví opodál se otočilo a úkosem se na Mata podívalo zpod křiklavě barevných slunečníků. Mat se zamračil v odpověď, ačkoliv dvě byly hezké, a ony se začaly smát a žvatlat mezi sebou, jako by udělal něco zábavného. Žena něco dělala, dokud vás nepřesvědčila, že to bude dělat pořád, a pak udělala něco jiného, jen aby vás zmátla. On ale slíbil Randovi, že Elain bezpečně dopraví do Caemlynu, a Nyneivu a Egwain s ní. A slíbil Egwain, že na ty dvě dohlédne na tomhle výletě do Ebú Daru, nemluvě o Aviendze. To byla cena za to, že Elain dostane do Caemlynu. Ne že by mu sdělily, proč sem musejí jít. To tedy ne. Ne že by s ním od příjezdu do toho zatraceného města prohodily víc než dvacet slov!

„Dohlídnu na ně,“ zamumlal si tiše, „i kdybych je měl nacpat do sudů a dovízt je do Caemlynu na žebřiňáku.“ Možná byl jediný muž na světě, který to mohl říci o Aes Sedai, aniž by se ohlížel přes rameno, možná i včetně Randa a těch chlapíků, jež kolem sebe shromažďoval. Dotkl se medailonku s liščí hlavou, který měl pověšený pod košilí, aby se ujistil, že tam je, přestože si ho nikdy nesundával, dokonce ani když se koupal. Mělo to své vady, avšak muž byl rád, když se mu věci připomínaly.

„Tarabon teď musí být dost hrozné místo pro ženu, která se o sebe neumí postarat,“ zamumlal Juilin. Pozoroval tři muže se závoji v rozedraných kabátcích a nabíraných, kdysi bílých kalhotách, kteří se vyškrábali do hliněného svahu před párem knihovských strážných mávajících palicemi. Žádné pravidlo sice chudákům přístup pod provazy nezakazovalo, knihovští strážní však ano. Ty dvě krasavice, které si prohlížely Mata, zřejmě soukromě uzavíraly sázku, jestli Taraboňané strážné předběhnou.

„Už tak tu máme víc než dost ženskejch, co nemají dost rozumu, aby se šly schovat před deštěm,“ řekl Juilinovi Mat. „Vrať se do přístavu a počkej na Toma. Vyřiď mu, že ho potřebuju co nejdřív. Chci vědět, co mají ty praštěný husy za lubem.“

Juilin se netvářil docela tak, jako by za hlupáka považoval jeho. Koneckonců se snažili přijít na to, co přesně dělají, celý měsíc od chvíle, kdy sem dorazili. Vrhl na prchající poslední pohled a odšoural se zpátky cestou, kterou přišel, a znovu si cestou pohazoval mincí na dlani.

Mat se zamračil a zadíval se na dostihovou dráhu. K davu na druhé straně bylo jenom asi pětadvacet sáhů a jeho zaujaly tváře – ohnutý bělovlasý stařík s orlím nosem, žena s ostře řezanou tváří a kloboukem pokrytým peřím, vysoký chlapík, který vypadal jako čáp, v zeleném hedvábí a se zlatým copem, kyprá mladá žena s plnými rty, jež nahoře málem vypadla ze šatů. Čím déle bylo horko, tím méně oděvů ženy v Ebú Daru nosily, a z tenčí látky, ale on si toho pro jednou ani nevšiml. Uplynuly týdny, kdy naposledy viděl ženu, která by ho zaujala.

Birgitte rozhodně nepotřebovala, aby ji někdo držel za ručičku. Každý, kdo by se odvážil obtěžovat hledačku rohu, by byl podle jeho odhadu v pěkném maléru. A Aviendha... Ona jenom potřebovala, aby jí někdo zabránil probodnout každého, kdo se na ni podívá křivě. Co se jeho týkalo, mohla klidně zapíchnout každého, koho se jí zamane, pokud to nebude Elain. Přes to, jak se zatracená dědička procházela mezi lidmi s nosem nahoře, na Randa dělala telecí oči, a přes to, jak se Aviendha chovala, jako by nejraději probodla každého muže, který se na ni náhodou podíval, dělala to stejné. Rand obvykle věděl jak na ženské, ale když si tyhle dvě pustil k tělu, jako by skočil do medvědí jámy. Byla to velmi krátká cesta ke katastrofě, a Mat naprosto nechápal, proč nedošlo k nejhoršímu.

Z nějakého důvodu se pohledem znovu vrátil k ženě s ostrými rysy. Byla hezká, byť vypadala mazaně. Usoudil, že je asi v Nyneivině věku. Na takovou dálku se to dalo těžko poznat, jenže ženy neuměl posoudit tak dobře jako koně. Žena vás ale samozřejmě dokázala oblafnout mnohem rychleji než kůň. Proč se mu při pohledu na ni vybavila sláma? Vlasy, jež viděl pod kloboukem s peřím, byly tmavé. No, nezáleželo na tom.

Birgitte a Aviendha se obešly bez jeho dohledu a za normálních okolností by řekl totéž i o Elain a Nyneivě, ať už byly jakkoliv tvrdohlavé, ješitné a příšerně ctižádostivé. To, že se pořád takhle plížily kolem, ale prozrazovalo opak. Klíčem byla tvrdohlavost. Byly ten typ, který muži vynadal, že strká nos do jejich věcí, a zahnal ho, načež mu vynadal znovu, že tam nebyl, když ho potřeboval. Ne že by někdy přiznaly, že ho potřebují, ony tedy ne. Když zvedl ruku k pomoci, tak se jim pletl do jejich věcí, když neudělal nic, tak byl nespolehlivý zhýralec.

Žena s liščí tváří se mu znovu dostala do zorného pole. Ne sláma, stáj. Což nedávalo žádný smysl. Strávil ve stájích nejednu příjemnou chvilku s mnoha mladými i méně mladými ženami, ona však měla cudně střižené šaty z modrého hedvábí s vysokým límcem až pod bradu lemovaným sněhobílou krajkou a další měla na manžetách. Urozená dáma, a on se šlechtičnám vyhýbal jako smrti. Hrály si na povýšené, očekávaly, že muž bude neustále čekat na jejich zavolání. To pro Mata Cauthona nebylo. Zvláštní, žena se ovívala záplavou bílého peří. Kde má komornou? A nůž? Proč mu připomněla nůž? A... oheň? Aspoň něco hořícího.

Potřásl hlavou a snažil se soustředit na to, co bylo důležité. Díry v jeho vlastních vzpomínkách, místa, kde jeho vlastní paměť náhle prořídla nebo úplně scházela, vyplňovaly vzpomínky jiných mužů, vzpomínky na bitvy a královské dvory, země, které zmizely před staletími. Například si docela jasně vzpomínal, jak s Moirain a Lanem prchají z Dvouříčí, ale pak už skoro na nic, dokud nedorazili do Caemlynu, a předtím i potom měl v paměti taky díry. Když si nevzpomínal na celá léta svého dospívání, proč by měl čekat, že se rozpomene na každou ženu, kterou kdy potkal? Možná mu připomněla nějakou tisíc let mrtvou ženu, Světlo ví, že se to už stalo častokrát. Dokonce i Birgitte ho občas zatahala za vzpomínky. No, byly tu čtyři ženy, z nichž se mu občas málem zavařil mozek. A ty byly důležité.

Nyneiva a ostatní se mu vyhýbaly, jako by měl blechy. Pětkrát byl v paláci, a když ho jedinkrát přijaly, bylo to jen proto, aby mu řekly, že mají moc práce a nemají na něj čas, a poslaly ho pryč jako kluka s posílkou. Všechno dohromady to dávalo jedno vysvětlení. Myslely si, že se jim bude plést do toho, co mají za lubem, a jediný důvod, proč by to měl dělat, byl ten, že se pouštěly do něčeho nebezpečného. Nebyly úplně pitomé. Často hloupé, avšak ne úplně pitomé. Když viděly nebezpečí, tak to nebezpečné bylo. Na některých místech ve městě stačilo být cizincem či ukázat peníz, a člověk si vysloužil nůž mezi žebra, a dokonce ani usměrňování by ho nezastavilo, když si toho nevšimnou včas. A pak tu byl on, Nalesean a tucet dobrých chlapů z Bandy, nemluvě o Tomovi a Juilinovi, kteří měli pokoje v obydlí sloužících v paláci, a všichni mohli jenom točit palci. Ty zabedněné ženské si ještě nechají podříznout krk. „Ne, jestli tomu dokážu odpomoct,“ zavrčel.

„Cože?“ optal se Nalesean. „Koukni. Už se řadí, Mate. Světlo spal moji duši, doufám, že máš pravdu. Ten strakáč mně nepřipadá moc vyplašený, tváří se dychtivě.“

Koně poskakovali, zaujímali místa mezi vysokými sloupky zaraženými do země, na jejichž vrcholcích vlály v teplém větru fábory, modré a zelené, všech možných barev, některé pruhované. O dvě stě padesát sáhů po dráze z tvrdě udusaného červeného jílu tvořila stejná řada sloupků další řadu. Každý jezdec musel objet sloupek s fáborem stejné barvy, jaký měl na startu po své pravici, a vrátit se. Po obou stranách řady koní stáli dva knihovci, kousek vepředu, kulatá žena a kulatý muž, oba pak nad hlavou drželi bílý šátek. Knihovci se při tomhle střídali a nesměli přijímat sázky na dostih, který startovali.

„Ať shořím,“ zamumlal Nalesean.

„Světlo, chlape, uklidni se. Ještě svou švadlenku podrbeš pod bradou.“ Jeho poslední slovo utopil řev, jak knihovci mávli šátky, a v hluku davu nebyl dokonce slyšet ani dusot kopyt. V deseti krocích se Vichr dostal do vedení, Olver mu ležel na krku, a stříbrohřívý šedák byl jen o hlavu pozadu. Strakáč se držel na konci pole, kde již jezdci své koně zuřivě pobízeli proutky.

„Říkal jsem ti, že ten šedák je nebezpečný,“ sténal Nalesean. „Neměli jsme vsadit všechno.“

Mat se s odpovědí nenamáhal. Měl v kapse další měšec a ještě volné mince. Ten měšec nazýval svým osivem, s ním, i když v něm bylo jenom pár měďáků, stačilo večer jednou hodit kostky a mohl znovu získat bohatství, ať už se ráno dělo cokoliv. V polovině závodu byl Vichr stále v čele, se šedákem v těsném závěsu a o celou délku před dalším koněm. Strakáč běžel na páté pozici. Po otočce přijde nebezpečí. Bylo známo, že chlapci na opožďujících se koních švihají po těch, kteří sloupky objeli před nimi.

Mat se díval za koňmi a znovu zalétl pohledem na tu ženu s ostrými rysy... a prudce se k ní vrátil. Křik a vřískání davu se vytratily. Žena za koňmi mávala vějířem a vzrušeně nadskakovala, ale on ji náhle uviděl ve světle zelené, s nádherným šedým pláštěm, s vlasy zachycenými v pěnové síťce krajek, se sukněmi půvabně zdviženými, když procházela stájí kousek od Caemlynu.

Rand tam stále ležel ve slámě a sténal, i když horečka zřejmě polevila. Aspoň už nekřičel na lidi, kteří tam vůbec nebyli. Mat si ženu podezíravě prohlížel, když poklekla vedle Randa. Možná mohla pomoci, jak tvrdila, ale Mat už nebyl tak důvěřivý jako kdysi. Co dělá taková jemná dáma ve vesnické stáji? Mat pohladil jílec dýky s rubínem, který měl schovaný pod kabátcem, a uvažoval, proč vůbec někdy někomu věřil. Nikdy se to nevyplácelo. Nikdy.

„...slabý jako jednodenní kotě, “ říkala žena, když sahala pod plášť. „Myslím...“

V ruce sejí náhle objevil nůž a zamířila Matovi na krk, takže by byl již mrtev, kdyby nebyl připraven. Mat padl na břicho, popadl ji za zápěstí a odstrčil ho od sebe. Máchl zakřivenou čepelí ze Shadar Logothu a opřel jí ji o bělostné útlé hrdlo. Žena ztuhla a snažila se podívat dolů na ostrou čepel, kterou měla opřenou o kůži. Chtěl říznout. Zvlášť když uviděl její vlastní dýku zaraženou do stěny stáje. Kolem tenké čepele se šířila černá skvrna spáleniny a ze dřeva, které se vzňalo, stoupal tenký proužek dýmu.

Mat se zachvěl a přetřel si oči. Už jenom to, že měl u sebe čepel ze Shadar Logothu, ho málem zabilo, vyžralo mu to díry do paměti, ale jak mohl zapomenout na ženu, která se ho pokoušela zabít? Temná družka – tolik přiznala – jež se ho snažila zabít dýkou, co málem přivedla do varu vědro vody, do něhož ji vhodil, když předtím ženu uvázal v sedlovně. Temná družka, která šla po Randovi a po něm. Jaká byla šance, že je v Ebú Daru, kde byl i on, na dostizích a stejný den? Odpovědí mohl být ta’veren – na to myslel asi stejně rád jako na zatracený Valerský roh – avšak faktem bylo, že Zaprodanci znali jeho jméno. Ta stáj nebyla posledním místem, kde se nějaký temný druh pokusil ukončit život Mata Cauthona.

Doklopýtal k Naleseanovi, který ho najednou začal plácat po zádech. „Koukni na něj, Mate! Světlo na nebi, koukni se na něj!“

Koně oběhli sloupky a byli na cestě zpátky. Vichr, s hlavou nataženou, vlajícím ocasem a hřívou, se řítil po dráze a Olver se ho držel jako klíště. Chlapec jel, jako by se v sedle narodil. O čtyři délky pozadu zuřivě dusal strakáč a jezdec ho třískal proutkem, jak se marně snažil dotáhnout. A takhle proletěli cílem, třetí kůň byl ještě o tři délky za strakáčem. Bělohřívý šedák doběhl poslední. Sténání a mumlání prohravších sázejících přehlušil jásot vítězů. Známky se sázkami na dráhu jen pršely a tucty knihoveckých sluhů je před dalším dostihem běžely posbírat.

„Musíme najít tu ženu, Mate. Klidně by mohla utéct, aby nemusela zaplatit, co nám dluží.“ Z toho, co Mat slyšel, byl cech knihovců velmi tvrdý v prvním případě, kdy se některý z jeho členů pokusil o něco podobného, a v druhém případě následovala smrt, ale nebyli to lidé urozené krve, a to Naleseanovi stačilo.

„Stojí támhle, všem na očích.“ Mat ukázal, aniž by odtrhl zrak od temné družky s liščí tváří. Ta se zlobně zamračila na známku, hodila ji na zem a dokonce zvedla sukně a dupla na ni. Očividně si nevsadila na Vichra. Pořád zamračená se proplétala davem. Mat ztuhl. Odcházela. „Vyber naši výhru, Naleseane, pak zaveď Olvera zpátky do hostince. Jestli nepřijde včas na její výuku čtení, tak dřív políbíš Temnýho sestru, než ho panímáma Ananová pustí na další dostih.“

„Kam jdeš?“

„Zahlídl jsem ženskou, co mě chtěla zabít,“ utrousil Mat přes rameno.

„Příště jí dej nějakou cetku,“ zavolal za ním Nalesean.

Sledovat tu ženu nebylo těžké, když měla klobouk s bílým peřím jako prapor nad davem. Hliněné valy ustoupily velkému otevřenému prostranství, kde pod bedlivým dozorem kočích a nosičů čekaly jasně lakované kočáry a nosítka. Matův kůň Oko byl jedním z desítek, které hlídali příslušníci Staroslavného a ctihodného cechu stájníků. V Ebú Daru měli cechy skoro na všechno, a běda tomu, kdo vstoupil na jejich území. Mat se zastavil, ale žena šla dál kolem povozů, které sem dopravily bohaté a důležité. Neměla komornou a teď dokonce ani kočár. V tomhle horku nechodil pěšky nikdo, kdo měl peníze na svezení. Přišly snad na dámu těžké časy?

Stříbrný okruh ležel jižně od bíle omítnuté městské hradby a ona došla těch asi sto kroků po silnici k širokému lomenému oblouku Moldinské brány. Mat spěchal za ní a snažil se vypadat nenápadně. Bránu tvořil deset sáhů dlouhý šerý tunel, její klobouk však byl mezi procházejícími lidmi jasně vidět. Lidé, kteří chodili pěšky, málokdy nosili peří. Peří se proplétalo davem před ním, neuspěchaně, ale stále pokračovalo v cestě.

Ebú Dar v ranním sluníčku bíle zářil. Bílé paláce s bílými sloupy a zastíněnými balkony z litiny stály v těsném sousedství bíle omítnutých tkalcovských dílen, rybáren a stájí, velké bílé domy se žaluziemi, zakrývajícími oblouková okna, vedle bílých hostinců s vývěsními štíty a dlouhých zastřešených ohrad, kde živé ovce, slepice, telata, husy a kachny přidávaly svůj hlas k hluku svých druhů, které již zabíjeli a věšeli na háky. Všechno bylo bílé, kámen či omítka, jen tu a tam se na cibulových kupolích a špičatých věžích, s balkony kolem dokola, objevily pruhy červené, modré či zlaté. Všude se otevírala náměstí, vždycky se sochami v nadživotní velikosti na podstavci nebo zurčící fontánou, která jen zdůrazňovala horko, a vždycky plná lidí. Město plnili uprchlíci a kupci a obchodníci se vším možným. Potíže vždycky někomu přinesly zisk. Co kdysi Saldeia posílala do Arad Domanu, nyní připlouvalo po řece do Ebú Daru, a stejně tak sem přicházelo zboží, s nímž Amadicie obchodovávala s Tarabonem. Všichni někam spěchali, kvůli měďáku i hromadě stříbrňáků, pro žvanec na dnešek. Pach, jenž visel ve vzduchu, se stejnou měrou skládal z voňavek, prachu a potu. Nějak z toho všeho čišelo zoufalství.

Město protínaly desítkami mostů překlenuté kanály, po nichž se plavily bárky. Některé mosty byly tak úzké, že se na nich dva lidé museli kolem sebe protlačit, jiné dost velké, aby po jejich stranách stály krámky, vystupující nad vodu. Na jednom z nich si Mat náhle uvědomil, že se klobouk s bílým peřím zastavil. Když se zastavil také, lidé procházeli kolem. Krámky byly ve skutečnosti jen otevřené dřevěné boudy s těžkými deskovými okenicemi, které se na noc daly zavřít. Nyní byly desky zvednuté nahoru a zevnitř na nich byla znamení krámů. Na ceduli nad péřovým kloboukem byly zlaté vážky a kladívko, znak cechu zlatníků, ačkoliv to očividně nebyl nějak movitý člen. Mezerou, jež se na chvíli mezi lidmi otevřela, Mat viděl, že se žena ohlíží, a tak se rychle obrátil k úzkému stánku napravo. Na stěně vzadu visely prsteny a na pultě byly rozložené kameny řezané do nejrůznějších tvarů.

„Můj pán si přeje nový pečetní prsten?“ zeptal se ptáku podobný chlapík za pultem s úklonou a mnul si ruce. Byl hubený jako tyčka a nebál se, že by mu někdo ukradl zboží. V rohu na stoličce seděl vmáčknutý jednooký vazoun, jenž by měl problémy se v tom prostoru narovnat, a mezi silnými koleny měl zapřenou dlouhou, hřeby pobitou palici. „Můžu je nařezat do libovolného tvaru, jak můj pán vidí, a mám i prsteny na zkoušku.“

„Podívám se na tenhle.“ Mat ukázal namátkou. Potřeboval nějaký důvod, proč tu zůstat, dokud žena nepůjde dál. Mohla by to být dobrá chvíle rozhodnout se, co přesně udělá.

„Skvělá ukázka dlouhého stylu, můj pane, teď je hodně v oblibě. Zlato, ale pracuju i se stříbrem. No, myslím, že velikost je v pořádku. Chce si ho můj pán vyzkoušet? Můj pán si třeba přeje prohlídnout jemné detaily řezby? Dává můj pán přednost zlatu, nebo stříbru?“

Se zavrčením, o němž doufal, že bude bráno za odpověď aspoň na některé otázky, si Mat nasadil vybraný prsten na prostředník levé ruky a předstíral, že si prohlíží tmavý ovál řezaného kamene. Ve skutečnosti viděl jen to, že je dlouhý jako článek prstu. Se skloněnou hlavou sledoval ženu koutkem oka, jak to jen šlo, v mezerách, které se objevovaly v tlačenici. Držela na světle široký plochý zlatý náhrdelník.

V Ebú Daru fungovala občanská garda, i když ne příliš účinná, a v ulicích byla vidět jen zřídka. Kdyby ji ohlásil, bylo by to její slovo proti jeho, a i kdyby mu uvěřili, za pár mincí by mohla odejít i při takovém obvinění. Občanská garda byla levnější než soud, ale obojí se dalo podplatit, pokud nedával pozor někdo mocný, a i pak, když se složilo dost zlata.

Ve víru mezi lidmi se náhle vynořil bělokabátník, s kapalcem a v dlouhém osníři, lesknoucím se jako stříbro, a sněhobílý plášť se zlatým slunečním kotoučem za ním povlával, jak si to tak sebevědomě rázoval stezkou, o níž si byl jistý, že mu lidé uvolní. Což také lidé dělali. Jen málokdo byl ochoten se postavit do cesty dítěti Světla. Ale za každé oko, které před mužem s kamennou tváří uhnulo, se na něj pochvalně upřelo jiné. Žena s ostrými rysy se na něj nejen otevřeně dívala, ale navíc se usmála. Obvinění, které by proti ní mohl vznést, by ji mohlo, ale také nemuselo, dostat do vězení, jenže by to taky mohla být jiskra, která zapálí město již tak plné povídaček o temných druzích v Tarasinském paláci. Bělokabátníci uměli roznítit davy velmi dobře a pro ně byly Aes Sedai temnými družkami. Když kolem ní bělokabátník procházel, žena odložila náhrdelník, očividně s lítostí, a obrátila se k odchodu.

„Vyhovuje mému pánovi tenhle styl?"

Mat sebou prudce trhl. Zapomněl na hubeňoura a na prsten taky. „Ne, nechci –“ Zamračil se a zatahal znovu za prsten. Nechtěl dolů!

„Není třeba tahat, kámen by mohl prasknout.“ Teď, když už nebyl případný zákazník, nebyl Mat ani můj pán. Chlapík si odfrkl a upíral na něho přísný pohled, aby se snad nesnažil utéci. „Mám trochu oleje. Deryle, kde je ta miska s mazáním?“ Strážný zamrkal a poškrábal se na hlavě, jako by přemýšlel, co to ta miska s mazáním je. Klobouk s bílým peřím už byl v polovině mostu.

„Vezmu si ho,“ štěkl Mat. Nebyl již čas na smlouvání. Vytáhl z kapsy kabátu hrst mincí a praštil s nimi na pult, většinou to bylo zlato, taky trochu stříbra. „Stačí?“

Výrobci prstenů málem vylezly oči z důlků. „Trochu moc,“ zajíkal se nejistě. Zaváhal nad penězi, pak zpátky k Matovi přisunul dva stříbrné groše. „Tolik?“

„Dej to Derylovi,“ prskl Mat, když konečně dostal ten zatracený prsten z prstu. Hubeňour už shraboval peníze. Příliš pozdě, aby z obchodu vycouval. Mata napadlo, o kolik přesně přeplatil. Nacpal si prsten do kapsy a spěchal za temnou družkou. Klobouk nebyl nikde v dohledu.

Konec mostu zdobila dvojice soch, ženy ze světlého mramoru, přes sáh vysoké, s obnaženým poprsím a rukou zdviženou k čemusi na obloze. V Ebú Daru symbolizovala nahá ňadra otevřenost a upřímnost. Mat si nevšímal pohledů, vyšplhal vedle jedné ženy a zachytil se jí rukou kolem pasu. Podél kanálu vedla ulice a vepředu se rozbíhaly dvě další, všude bylo plno lidí a bryček, nosítek, vozů a kočárů. Někdo hrubým hlasem zakřičel, že skutečné ženy jsou hřejivější, a několik lidí se zasmálo. Vepředu se v levé ulici za modře lakovaným kočárem vynořil klobouk s bílým peřím.

Mat seskočil dolů a tlačil se ulicí za ní, nadávek lidí, do kterých vrazil, si nevšímal. Byla to podivná honička. Mezi namačkanými lidmi, kdy se mu do cesty stále dostávaly vozy a kočáry, klobouk z ulice pořádně neviděl. Když vyběhl po širokých schodech k mramorovému paláci, uviděl ji znovu, takže seběhl dolů a dral se dál. Roubení vysoké kašny mu poskytlo další výhled, potom obrácený sud u zdi a bedna, kterou právě vyložili z vozu. Jednou visel na bočnici vozu, dokud po něm kočí nešvihla bičem. Se vším tím šplháním a vyhlížením náskok temné družky příliš nestáhl. Ale pořád neměl tušení, co udělá, jestli ji dohoní. Náhle, když se vytáhl na úzký parapet jednoho velkého domu, byla prostě pryč.

Horečnatě se rozhlížel ulicí. Bílé peří už se ale v davu nevinilo. V dohledu bylo půl tuctu domů podobných tomu, k němuž se tiskl, několik paláců různých velikostí, dva hostince, tři taverny, nožířská dílna s nožem a nůžkami na vývěsním štítě, rybárna s deskou pomalovanou padesáti druhy ryb, krejčovská dílna a čtyři prodavači sukna, dva krámy s lakovanými věcmi, zlatník, stříbrník, nájemní stáj... Seznam byl příliš dlouhý. Mohla vejít kamkoliv. Nebo nikam. Mohla prostě někam zahnout, aniž by si toho všiml.

Seskočil dolů, upravil si klobouk a v duchu nadával... a uviděl ji, na vrcholku širokého palácového schodiště naproti, již ji zpola zakrývaly vysoké kanelované sloupy průčelí. Palác nebyl největší, měl jen dvě štíhlé věže a jednu hruškovitou kupoli s červenými pruhy, ale v ebúdarských palácích v přízemí vždycky byli sluhové, kuchyně a tak. Lepší komnaty byly ve výšce, aby chytaly vánek. Dveřníci v černožluté livreji se hluboce klaněli a otevírali před ní vyřezávané dveře dokořán. Služebná uvnitř udělala pukrle a zřejmě cosi říkala, vzápětí se otočila a vedla ženu dál. Znali ji tu. Vsadil by na to cokoliv.

Postával tam ještě chvíli poté, co se dveře zavřely, a prohlížel si palác. Zdaleka nebyl nejbohatší ve městě, ale pouze šlechtic by se odvážil postavit takovou budovu. „Ale kdo, do Jámy smrti, tady bydlí?“ zamumlal nakonec, sundal si klobouk a začal se jím ovívat. Ona ne, ne, když musela jít pěšky. Několik otázek v tavernách v ulici a dozví se to. A zpráva o jeho vyptávání se dostane do paláce stejně jistě, jako hlína ušpiní ruce.

Kdosi řekl: „Carridin.“ Byl to snědý bělovlasý chlapík opírající se opodál ve stínu. Mat se na něj tázavě podíval a muž se zazubil a ukázal mezeru mezi zuby. Jeho shrbená ramena a smutná, ošlehaná tvář neladily s dobrým šedým kabátcem. Přestože měl u krku krajku, byl zosobněním špatných časů. „Ptal ses, kdo tady bydlí. Chelsainský palác přenechali Jaichimu Carridinovi.“

Mat se zarazil. „Myslíš bělokabátnickýho vyslance?“

„Jo. A inkvizitora ruky Světla.“ Stařec si poklepal pokrouceným prstem z boku na obrovský nos. Prst i nos byly zřejmě několikrát zlomené. „To není člověk, jehož obtěžuješ, pokud nemusíš, a i pak si to třikrát rozmyslíš.“

Mat si mimoděk zabroukal útržek z „Bouře v horách". Toho by člověk opravdu obtěžoval jen nerad. Tazatelé byli ze všech bělokabátníků ti nejhorší. Bělokabátnický inkvizitor, na jehož zavolání přijde temná družka.

„Děkuju –“ Mat sebou trhl. Chlapík byl pryč, pohltil ho dav. Zvláštní, ale připadal mu povědomý. Možná to byl dávno mrtvý známý, který se mu vynořil z těch starých vzpomínek. Možná že... Zasáhlo ho to, jako kdyby mu v hlavě vybuchla ohňostrůjcova rachejtle. Bělovlasý muž s orlím nosem. Ten stařec byl ve Stříbrném okruhu, stál kousek od ženy, která právě zašla do Carridinova pronajatého paláce. Obrátil klobouk v rukou a znepokojeně se zamračil na palác. Ve Slatině nikdy nebyla taková bažina. Náhle cítil, jak se mu v hlavě otáčejí kostky, a to bylo vždycky špatné znamení.