Koruna z mečů

6 Starý strachy nový strach

Rand procházel hemžícími se davy bez větších potíží, samozřejmě. Možná to bylo díky Děvám a asha’manům nebo možná Rand či jeden z mužů v černém udělal něco s jedinou silou, nicméně se dav před ním rozestupoval. Za ruku se ho držela Min, velmi pokorná Annoura se s ním snažila promluvit a šel s ním i Loial, jenž se stále s jistými obtížemi pokoušel psát do své knihy a nést sekeru. Perrin s Faile se na sebe dívali, a tak propásli příležitost připojit se k němu, než se dav zase uzavřel.

Faile chvíli neříkala nic, Perrin také, aspoň ne to, co říci chtěl, ne, když tu byl Aram a zíral na ně jako nějaký věrný pes. A Dobraine, mračící se nevědomky na ženu, kterou dostal na povel. Nikdo jiný na stupínku nezůstal. Havien odešel s Randem, aby našel Berelain, a jakmile odešel Rand, zbylé dvorní dámy se vrhly ke dveřím, aniž se na Perrina a Faile podívaly podruhé. Nebo na Colavaere. Vlastně ani poprvé se nepodívaly. Prostě zvedly pruhované suknice a vyrazily pryč. Dokonce i když Rand odešel, tihle lidé chtěli být někde jinde a hned. Možná si mysleli, že tu Perrin zůstal, aby dával pozor a podal hlášení, ačkoliv kdyby se někdo otočil, uviděl by, že si jich nevšímá.

Perrin vylezl nahoru, vzal Faile za ruku a nadechl se její vůně. Takhle zblízka voňavky, jež tu zbyly po ostatních, nevadily. Všechno ostatní mohlo počkat. Faile odněkud vytáhla červený krajkový vějíř, a než ho rozložila, aby se ochladila, dotkla se své a potom jeho líce. V její rodné Saldeii měli celý vějířový jazyk. Něco málo jej naučila. Perrin by byl moc rád věděl, co dotek na líci znamená. Muselo to být něco dobrého. Na druhou stranu, byla cítit tím pichlavým pachem, který znal až příliš dobře.

„Měl ji poslat na popravčí špalek,“ zamumlal Dobraine a Perrin nejistě pokrčil rameny. Z jeho tónu nebylo jasné, jestli myslí, že to vyžaduje zákon nebo že by to bylo milosrdnější. Dobraine tomu nerozuměl. Randovi by dřív mohla vyrůst křídla.

Faile vějířem téměř nepohnula a koutkem oka si přes karmínovou krajku prohlížela Dobraina. „Její smrt by byla nejlepší pro všechny. Je to předepsaný trest. Co budeš dělat ty, urozený pane Dobraine?“ Přes to, jak se koukala, dařil se jí velmi přímý, velmi významný pohled.

Perrin se zamračil. Pro něj ani slovíčko, pro Dobraina otázky? A v jejím pachu byla pořád ta žárlivost, takže si povzdechl.

Cairhieňan se na Faile vyrovnaně podíval a zastrčil si rukavice za opasek. „Co mi přikázal udělat. Já své přísahy dodržuji, urozená paní Faile.“

Vějíř se prudce otevřel a zavřel – rychleji než myšlenka. „On skutečně poslal Aes Sedai k Aielům? Jako vězně?“ Do hlasu se jí vloudila nevíra.

„Některé, urozená paní Faile.“ Dobraine poněkud zaváhal. „Některé mu odpřisáhly věrnost na kolenou. To jsem viděl na vlastní oči. Ty taky odešly k Aielům, ale podle mě se jim vězni říkat nedá.“

„Taky jsem to viděl, má paní,“ přisadil si Aram ze schůdků a na tváři se mu objevil široký úsměv, když se na něj podívala.

Rudá krajka se zatřepetala. S vějířem pohybovala téměř mimoděk. „Oba jste to viděli.“ Úleva v jejím hlase – a v jejím pachu – byla tak silná, až Perrin vytřeštil oči.

„Co sis myslela, Faile? Proč by Rand lhal, zvlášť když by se to každý do druhého dne dozvěděl?“

Místo, aby okamžitě odpověděla, zamračila se na Colavaere. „Je pořád mimo? Ne že by na tom nějak záleželo, řekla bych. Ví víc, než bych tady řekla. Všechno, co jsme se tak těžce snažili uchovat v tajnosti. Taky si to nechala uklouznout před Maire. Ona taky ví příliš.“

Dobraine nepříliš jemně otevřel Colavaere palcem oči. „Jako by ji praštil palicí. Škoda že si na těch schodech nesrazila vaz. Ale půjde do vyhnanství a naučí se žít jako selka.“ Od Faile zavanul drsný, rozčilený pach.

Náhle Perrinovi došlo, co jeho žena tak zastřeně navrhla. Co Dobraine stejně nepřímo odmítl. Vstávaly mu z toho vlasy na hlavě. Od začátku věděl, že se oženil s velmi nebezpečnou ženou. Jenom nevěděl jak nebezpečnou. Aram se díval na Colavaere a špulil rty v nějaké nepříjemné představě.

„Nemyslím, že by se Randovi líbilo, kdyby jí něco zabránilo dorazit na statek,“ řekl Perrin důrazně a střídavě se díval na Arama a Faile. „Mně by se to taky nelíbilo.“ Byl na sebe docela pyšný. Že mluví oklikou stejně jako oni.

Aram krátce sklonil hlavu – pochopil – ale Faile se snažila tvářit nevinně nad nepatrně se pohybujícím vějířem, jako by netušila, o čem to vlastně mluví. Náhle si uvědomil, že ne všechen strach se nese od lidí ještě stále se hemžících u dveří. Slabá, rozechvělá nitka vycházela od ní. Ovládaný strach, ale byl tam.

„Co se děje, Faile? Světlo, myslela by sis, že Coiren a ta její banda vyhrály, místo...“ Její výraz se nezměnil, ale nitka zesílila. „Proto jsi nic neříkala?“ zeptal se tiše. „Bála ses, že se vrátíme jako loutky a ony budou tahat za provázky?“

Faile se zadívala na rychle se zmenšující dav na druhém konci sálu. I nejbližší z nich byli dost daleko a všichni dělali hodně velký hluk, ale ona přesto ztišila hlas. „Aes Sedai takové věci dokážou, jak jsem slyšela. Manželi, nikdo neví lépe než já, že dokonce i Aes Sedai by dalo spoustu práce naučit tě tancovat jako loutku, mnohem víc než muže, který je jenom Drakem Znovuzrozeným, ale když jsi sem přišel, bála jsem se víc než za celou dobu, co jsi byl pryč.“ Do první části jejího proslovu proniklo pobavení, cítil je v nose jako bublinky, a hřejivou lásku, její pach, čistý, jasný a silný, ale ke konci se to vytratilo a zanechalo jen tu tenkou, roztřesenou nitku.

„Světlo, Faile, je to pravda. Každé slovo, které Rand vyslovil. Slyšela jsi Dobraina a Arama.“ Usmála se a kývla a zahýbala vějířem. Ale ta nitka ho pořád dráždila v nose. Krev a popel, co je třeba, aby ji to přesvědčilo? „Pomohlo by, kdyby nechal Verin zatančit sa’saru? Udělala by to, kdyby jí to přikázal.“ Myslel to jako žert. Věděl jen, že sa’sara je pohoršlivý tanec – a že Faile jednou přiznala, že ji umí, ačkoliv v poslední době uhýbala a málem to otevřeně popřela. Myslel to jako žert, ale ona zavřela vějíř a poklepala si jím na zápěstí. Tohle znal. Vážně o tvém návrhu uvažuji.

„Nevím, jestli by to stačilo, Perrine.“ Lehce se zachvěla. „Existuje něco, co by Aes Sedai neudělala nebo se s tím nesrovnala, kdyby jí to Bílá věž nařídila? Studovala jsem dějiny a učili mě číst mezi řádky. Mashera Donavelle porodila sedm dětí muži, kterým opovrhovala, ať už příběhy vykládají cokoliv, a Isebaille Tonanyi předala milované bratry jejich nepřátelům a s nimi i trůn Arad Domanu, a Jestian z Červeného kopce...“ Znovu se zachvěla, a ne tak lehce.

„To je v pořádku,“ zamumlal Perrin a objal ji. Sám také přečetl pár dějepisných knížek, ale tahle jména v nich nebyla. Dceři urozeného pána se dostalo jiného vzdělání než kovářskému tovaryši. „Je to vážně pravda.“ Dobraine odvrátil zrak, i Aram, ačkoliv s potěšeným úsměvem.

Zprvu odolávala, ale ne příliš tvrdě. Nikdy si nebyl jistý, kdy se na veřejnosti vyhne objetí a kdy je přijme, jenomže když to nechtěla, dala to jasně najevo, ať už slovy nebo mlčky. Tentokrát se k němu přitulila a pevně ho objala.

„Jestli ti nějaká Aes Sedai ublíží,“ zašeptala, „zabiju ji.“ Perrin jí věřil. „Ty patříš mně, Perrine ťBashere Aybaro. Mně.“ To jí taky věřil. Objímala ho stále silněji a sílil i pichlavý pach žárlivosti. Málem se zasmál. Byl by se zasmál, kdyby nezůstalo to vlákno strachu. A to, co řekla o Maire. Sám sebe necítil, ale věděl, co tam je. Strach. Starý strach a nový strach pro příště.

Poslední šlechtici se protlačili ze sálu bez toho, aby někoho pošlapali. Perrin poslal Arama, aby vyřídil Dannilovi, že má přivést dvouříčské muže do města – a přemítal, jak je uživí – nabídl Faile ruku a odvedl ji. Dobraina s Colavaere, jež se konečně začala probírat, zanechali v sále. Perrin netoužil být při tom, až se probudí, a Faile, s rukou na jeho zápěstí, zřejmě také ne. Šli rychle, chtěli se co nejrychleji dostat do svých komnat, byť ne ze stejných důvodů.

Šlechtici očividně nepřestali prchat ani poté, co se dostali z velkého sálu. Chodby byly až na sloužící, kteří klopili oči a pohybovali se tiše a spěšně, prázdné, ale než se dostali dál, Perrin zaslechl kroky a uvědomil si, že je sledují. Nebylo příliš pravděpodobné, že by Colavaere měla ještě nějaké stoupence, ale pokud ano, mohlo je napadnout zaútočit na Randa přes jeho přítele, kráčejícího jen s manželkou po chodbách, zatímco Drak Znovuzrozený byl někde jinde.

Teprve když se Perrin otočil, s rukou na sekeře, místo aby vytáhl zbraň, jenom zazíral. Byla to Selanda a její přátelé ze vstupní haly, s osmi či devíti novými tvářemi. Když se otočil, trhli sebou a vyměnili si zahanbené pohledy. Někteří byli Tairenové, včetně ženy, která byla vyšší než všichni cairhienští muži až na jednoho. Žena měla mužský kabátec a těsné spodky, jako Selanda a ostatní ženy, a u boku meč. Perrin zatím neslyšel, že se tahle hloupost rozšířila mezi Taireny.

„Proč nás sledujete?“ chtěl vědět Perrin. „Jestliže na mě budete zkoušet ty svý zabedněný hlouposti, tak přísahám, že vás odsud vykopu až do Bel Tinu!“ Už měl s těmihle hlupáky potíže dřív, nebo s někým jim podobným. Oni mysleli jenom na svou čest a souboje a to, jak ze sebe navzájem dělat gai’šainy. Přinejmenším nad tím posledním Aielové skřípali zuby.

„Dávejte pozor, co vám můj manžel povídá, a poslechněte ho,“ ozvala se ostře Faile. „S ním není radno si začínat.“ Vyvalené oči se vytratily a všichni couvali, klaněli se a předháněli se v tom, kdo to udělá rozmáchleji. Ještě byli v tom, když zmizeli za rohem.

„Zatracení mladí náfukové,“ zamumlal Perrin a opět podal Faile ruku.

„Můj manžel je na svůj věk moudrý,“ zamumlala. Mluvila naprosto vážně, cítit ale byla něčím úplně jiným.

Perrin si jen tak tak neodfrkl. Pravda, několika z nich mohlo být o rok o dva víc než jemu, ale s tím svým hraním si na Aiely byli všichni jako malé děti. Teď, když měla Faile dobrou náladu, byla dobrá chvíle začít s tím, o čem si museli promluvit. O čem s ní musel mluvit. „Faile, jak se z tebe stala Colavaeřina dvorní dáma?“

„Sloužící, Perrine.“ Mluvila tiše, nikdo o dva kroky dál by neslyšel slovo. Věděla o jeho sluchu a o vlcích. Něco takového prostě muž před svou manželkou utajit nedokáže. Vějířem se dotkla ucha, upozorňovala, aby si dával pozor na to, co říká. „Příliš mnoho lidí zapomíná, že tu jsou sluhové, ale ti mají taky uši. V Cairhienu poslouchají trochu moc.“

Nikdo z olivrejovaných lidí, které viděl, rozhodně neposlouchal, aspoň ne viditelně. Těch pár, kteří se nevrhali do bočních chodeb, když ho s Faile zahlédli, kolem málem probíhalo, zraky upírali do podlahy a věnovali se svým věcem. V Cairhienu se všechny zprávy šířily velice rychle. O událostech ve velkém sále budou brzy vědět všichni. Již se o tom vědělo v ulicích a nejspíš se zpráva dostala z města. Nepochybně měly v Cairhienu své špehy Aes Sedai, bělokabátníci a nejspíš i většina trůnů.

Faile pokračovala tím zdušeným hlasem, přestože ho varovala. „Colavaere si pěkně pospíšila, aby mě vzala k sobě, hned jak zjistila, kdo jsem. Jméno mého otce na ni udělalo skoro stejně velký dojem jako jméno mé sestřenice.“ Ke konci lehce kývla, jako by tím odpověděla na všechno.

Byla to docela dobrá odpověď. Docela. Jejím otcem byl Davram, hlava rodu Bashere, urozený pán z Bashere, Tyru a Sidony, strážce Mornské hranice, obránce Středozemí a vrchní maršál královny Tenobie Saldejské. Faileinou sestřenicí byla samotná Tenobie. To byl víc než dostatečný důvod, aby Colavaere po Faile skočila a chtěla ji za dvorní dámu. Nyní však měl čas si věci přebrat v klidu a pyšnil se tím, že začíná být na její způsoby zvyklý. Život v manželství muže o ženách něčemu naučil. Odpověď, kterou nedala, něco potvrzovala. Faile neměla žádnou představu o nebezpečí, ne, když se týkalo jí.

Samozřejmě o tom nemohl mluvit tady na chodbě. Kdyby šeptal, ona neměla jeho uši, a nepochybně by trvala na tom, že každý sluha na padesát kroků kolem poslouchá. Ovládl se tedy a šel s ní až do jejich komnat, které jim vyhradili snad před celými věky. Lustry byly zapálené a na tmavých leštěných stěnách, kde na každém vysokém dřevěném panelu byly vyřezány soustředné čtverce, se mihotaly stíny. Čtvercové ohniště kamenného krbu bylo čistě umetené a bylo v něm nakladeno pár ubohých klacíků kaliny. Byly skoro zelené.

Faile šla přímo k malému stolku, na němž na podnose stály dva zlaté, orosené džbány. „Nechali nám tady borůvkový čaj, manželi, a vinný punč. To víno je tharonské, myslím. Chladí punč v cisternách pod palácem. Co bys radši?“

Perrin si odepjal opasek a odhodil ho i se sekerou na křeslo. Cestou sem si velmi pečlivě naplánoval, co řekne. Uměla být pěkně svárlivá. „Faile, chybělas mi víc, než umím říct, dělal jsem si kvůli tobě starosti, ale –"

„Tak kvůli mně sis dělal starosti!“ vyštěkla a otočila se k němu. Stála vzpřímeně, oči zuřivé jako oči sokola, svého jmenovce, a vějířem mu namířila na břicho. To nebylo součástí jazyka vějířů. Totéž gesto občas dělávala s nožem. „Když skoro první, cos vypustil z pusy, bylo, že ses ptal na tu... na tu ženskou!"

Perrinovi spadla brada. Jak jen mohl zapomenout na pach, jenž mu plnil chřípí? Málem zvedl ruku, aby se podíval, jestli mu z nosu neteče krev. „Faile, chtěl jsem její lovce zlodějů. Be –“ Ne, nebyl tak hloupý, aby to jméno zopakoval. „Řekla, že má důkaz o tom jedu, než jsem odešel. Slyšelas ji! Jenom jsem chtěl důkaz, Faile.“

Neprospělo to. Ten pichlavý smrad se ani o kousíček neztenčil a připojil se k němu slabý, kyselý pach ublížení. Co pod Světlem řekl, že ji to ranilo?

„Její důkaz? Co jsem já shromáždila, nebylo k ničemu, ale její důkaz položil Colavaere hlavu na špalek. Nebo aspoň měl.“ Přišla jeho šance, ale ona mu nehodlala dovolit, aby pronesl jediné slovíčko. Vyrazila k němu, v očích dýky, a vějířem taky pohybovala jako ostrou věcí. On mohl jenom couvat. „Víš, jaký příběh ta ženská šíří?“ Faile skoro syčela. Černé zmiji by ze zubů nemohlo kapat tolik jedu. „Víš to? Řekla, že tady nejsi proto, že jsi na nějakým zámečku kousek od města. Kde tě ona může navštěvovat! Já vykládala příběh, co jsem si připravila – že jsi na lovu, a Světlo ví, že jsi na lovu strávil hodně dnů! – ale všichni si mysleli, že vás dva jenom kryju! Že jste spolu! Colavaere jásala. Docela jsem věřila, že si tu mayenerskou mrchu vzala jako dvorní dámu jenom proto, aby nás dvě poštvala proti sobě. ‚Faile, Berelain, pojďte mi zavázat šaty.‘ ‚Faile, Berelain, pojďte podržet zrcadlo mé kadeřnici.‘ ‚Faile, Berelain, pojďte mi umýt záda.‘ Bavila se tím, jak čekala, až si my dvě navzájem vyškrábem oči! Tohle jsem musela snášet! Kvůli tobě, ty chlupatej –!“

Perrin narazil zády na zeď. A něco v něm prasklo. Byl kvůli ní strachy bez sebe, vyděšený, připravený se postavit Randovi nebo samotnému Temnému. A nic neudělal, dokonce ani Berelain nijak nepovzbuzoval, udělal všechno, co ho napadlo, aby tu ženskou zahnal. A odměnou mu bylo tohle.

Jemně ji popadl za ramena a zvedl, až měla zešikmené oči v jeho úrovni. „Teď mě poslouchej,“ řekl klidně. Aspoň se snažil mluvit klidně. Znělo to spíš jako vrčení. „Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit? Jak se opovažuješ? Málem jsem se starostma o tebe usoužil k smrti. Miluju tebe a žádnou jinou. Nechci žádnou jinou. Slyšíš mě? Slyšíš?“ Prudce si ji přitiskl na prsa, už ji nikdy nechtěl pustit. Světlo, tolik se bál. Ještě teď se třásl, co všechno se mohlo stát. „Kdyby se ti něco stalo, Faile, umřel bych. Lehl bych si na tvůj hrob a umřel bych! Myslíš, že nevím, jak Colavaere zjistila, kdo jsi? Ty sis dala práci, aby to zjistila.“ Špehování, jak mu jednou řekla, byla ženská práce. „Světlo, ženská, mohla jsi skončit jako Maire. Colavaere ví, že jsi moje manželka. Moje manželka. Perrina Aybary, přítele Randa al’Thora. Napadlo tě vůbec, že by mohla mít podezření? Mohla... Světlo, Faile, mohla...“

Náhle si uvědomil, co dělá. Vydávala jakési zvuky, ale nerozeznal žádná slova. Napadlo ho, jestli neslyší, jak jí praskají žebra. Vynadal si, jaký je medvěd, a pustil ji, roztáhl ruce, ale než se mohl omluvit, ona ho popadla prsty za vousy.

„Takže ty mě miluješ?“ podotkla mírně. Jen velmi mírně. Velmi hřejivě. Taky se usmívala. „Ženě se líbí, když se to řekne správně.“ Spustila vějíř a volnou rukou ho nehty škrábala po tváři, málem začala téci krev, ale v hrdelním smíchu byl žár a doutnající pohled byl tak daleko od hněvu, jak to jenom šlo. „Dobrý je, žes neřekl, že ses nikdy nepodíval na jinou ženu, jinak bych si myslela, žes oslepl.“

Byl tak ohromený, že se nevzmohl na slovo, dokonce ani brada mu nespadla. Rand ženám rozuměl, Mat ženám rozuměl, Perrin však věděl, že on jim nikdy neporozumí. Vždycky se chovala jako ledňáček, stejně jako sokol, měnila směr rychleji, než on dokázal myslet, ale tohle... Ten pichlavý pach úplně zmizel a na jeho místě byl jiný, který tak dobře znal. Pach, který byl ona, čistý a silný. K tomu ty její oči a každou chvíli řekne něco o selkách o dožínkách. Saldejské selky byly zjevně vyhlášené.

„A co se týče toho, jak budeš ležet na mým hrobě,“ pokračovala, „jestli to uděláš, tak tě budu strašit, to ti slibuju. Budeš po mně slušnou dobu truchlit a pak si najdeš jinou ženu. Doufám, že nějakou, kterou bych schválila.“ S tichým smíchem ho hladila po vousech. „Ty se o sebe vážně nedokážeš sám postarat, víš. Chci tvůj slib.“

Lepší nehádat se. Kdyby řekl, že ne, tak by tuhle nádhernou náladu mohl pohltit ohnivý výbuch. Nebyla v tom rtuť, vážně. Kdyby řekl... Podle jejího pachu každé její slovo bylo čistou pravdou pod Světlem, jenže on by tomu uvěřil, leda kdyby koním narostla křídla. Odkašlal si. „Musím se vykoupat. Mýdlo jsem neviděl už Světlo ví jak dlouho. Musím smrdět jako stará stodola.“

Ona se o něj opřela a zhluboka se nadechla. „Nádherně voníš. Jako ty.“ Ruce mu zvedla k ramenům. „Mám pocit, jako –“ Rozlétly se dveře.

„Perrine, Berelain není – Promiňte. Mrzí mě to.“ Rand stál a přešlapoval, vůbec nevypadal jako Drak Znovuzrozený. Na chodbě za ním byly Děvy. Zpoza dveří vyhlédla Min, zakřenila se na Perrina a zase zmizela z dohledu.

Faile odstoupila tak ladně, tak majestátně, že by nikomu ani na mysl nepřišlo, co před chvílí říkala. Nebo co chtěla říci. Na tvářích však měla rudé skvrny, jasné a horké. „To je od tebe tak laskavé, můj pane Draku,“ pravila chladně, „že ses tak nečekaně zastavil. Omlouvám se, že jsem tě neslyšela klepat.“ Ty rudé skvrny mohly znamenat hněv i rozpaky.

Teď byla s červenáním řada na Randovi. Prohrábl si vlasy. „Berelain není v paláci. Noc, ze všech míst, stráví na té lodi Mořského národa, co kotví na řece. Annoura mi to řekla, teprve když jsem byl skoro u Berelaininých komnat.“

Perrin se hodně snažil, aby sebou netrhl. Proč musí pořád říkat její jméno? „Chtěl jsi se mnou mluvit ještě o něčem, Rande?“ Doufal, že to příliš nezdůraznil, nicméně také doufal, že si toho Rand všiml. Na Faile se nepodíval, jen nesměle větřil. Zatím žádná žárlivost. Nicméně hodně hněvu.

Rand na něj chvíli civěl, díval se skrz něj. Poslouchal někoho jiného. Perrin zkřížil ruce, aby se neotřásl.

„Musím to vědět,“ pravil Rand nakonec. „Ještě pořád nechceš velet vojsku při tažení proti Illianu? Musím to vědět hned, hned teď.“

„Nejsem generál,“ odpověděl Perrin roztřeseně. V Illianu se bude bojovat. Hlavou mu táhly obrazy. Lidé všude kolem něho a sekera se mu v rukou otáčí, prosekává si cestu. Pořád tady jsou další muži, bez ohledu na to, kolik jich už posekal, nekonečné řady. A v jeho srdci roste sémě. Už tomu nemohl čelit znovu. Neudělá to. „Kromě toho jsem si myslel, že se tě mám držet.“ Tohle říkala Min při jednom ze svých vidění. Dvakrát tu bude Perrin muset být, jinak Rand skončí velmi špatně. Jednou to snad bylo u Dumajských studní, ale ještě mělo přijít něco dalšího.

„Všichni musíme podstoupit riziko.“ Rand mluvil velmi tiše. A velmi tvrdě. Za dveřmi opět vykoukla Min a tvářila se, jako by za ním chtěla dojít, jenom však mrkla na Faile a zůstala na chodbě.

„Rande, Aes Sedai...“ Chytrý muž by to nejspíš nechal plavat. On však o sobě nikdy netvrdil, že je nějak zvlášť chytrý. „Moudré jsou připravené stáhnout je zaživa z kůže, nebo skoro. Nesmíš dovolit, aby jim ublížily, Rande.“ Na chodbě se k němu obrátila Sulin a prohlížela si ho otevřenými dveřmi.

Muž, o němž si myslel, že ho zná, se rozesmál, až sípal. „Všichni musíme podstoupit riziko,“ zopakoval.

„Nedovolím, aby jim ublížily, Rande."

Chladně modré oči se upřely do jeho. „Ty to nedovolíš?"

„Já to nedovolím,“ odpověděl Perrin vyrovnaně. A ani neuhnul pohledem. „Jsou to zajatci a neznamenají nebezpečí. Jsou to ženy.“

„Jsou to Aes Sedai.“ Randův hlas se tolik podobal Aramovu tam u Dumajských studní, až Perrin skoro zadržel dech.

„Rande –"

„Dělám, co musím, Perrine.“ Chvíli to byl starý Rand, jemuž se nelíbí, co se děje. Chvíli vypadal k smrti utahaný. Jen chvíli. Poté to byl zase nový Rand, tvrdý, že by ocel poškrábal. „Neublížím žádné Aes Sedai, která si to nezaslouží, Perrine. Víc slíbit nemůžu. Jelikož nechceš velet vojsku, využiju tě jinde. A stejně dobře, neboj. Rád bych tě nechal odpočívat déle, den dva, ale nemůžu. Není čas. Není čas a my musíme udělat, co je třeba. Odpusťte, že jsem vás vyrušil.“ Naznačil úklonu, s jednou rukou na jílci meče. „Faile.“

Perrin se ho snažil chytit za ruku, ale Rand byl z místnosti dřív a dveře se za ním zavřely, než se Perrin stačil pohnout. Rand už asi nebyl Randem. Den dva? Kam, ve Světle, Rand chce, aby šel, když ne k vojsku sbírajícímu se na jihu na Maredských pláních?

„Manželi můj,“ vydechla Faile, „máš odvahy za tři muže. A rozumu jako batole. Proč čím je muž odvážnější, tím méně rozumu má?"

Perrin rozhořčeně zabručel. Nehodlal se zmiňovat o ženách, které špehují lidi, co spáchali několik vražd a skoro jistě věděli, že je špehují. Ženy vždycky vykládaly, jak logicky se na rozdíl od mužů chovají, ale on sám u nich zrovna moc logiky neviděl.

„No, možná že vážně nechci slyšet odpověď, i kdybys ji znal.“ Protáhla se a hrdelně se zasmála. „Kromě toho nechci, aby nám pokazil náladu. Pořád se cítím přímá jako selka o – Čemu se směješ? Přestaň se mi smát, Perrine ťBashere Aybaro! Nech toho, říkám, ty nevychovaný halamo! Jestli ne –“

Jediný způsob, jak ji umlčet – byl políbit ji. V jejím objetí zapomněl na Randa, Aes Sedai i na bitvy. Byl doma tam, kde byla Faile.