Koruna z mečů

19 Diamanty a hvězdy

Merana šla, jak nejblíž se odvážila, za Cadsuane a na jazyku ji pálila stovka otázek, ale Cadsuane nebyla žena, kterou by mohla zatahat jen tak za rukáv. Ona sama se rozhodovala, koho si všimne a kdy. Annoura také zachovávala mlčení, spolu šly za patami Cadsuane palácovými chodbami a dolů po schodech, zprvu mramorových, pak z prostého tmavého kamene. Merana si se šedou sestrou vyměnila pohled a pocítila bodnutí. Druhou ženu neznala, ale Annoura měla zatvrzelý výraz holčičky na cestě za správkyní novicek, která je odhodlaná být odvážná. Jenže ony nebyly mladší novicky. Nebyly děti. Merana otevřela ústa – a zavřela je. Zastrašená poskakujícím šedým uzlem před sebou, z něhož visely měsíčky, hvězdičky, ptáčci a rybičky. Cadsuane byla... Cadsuane.

Merana se s ní již jednou setkala, nebo jí alespoň naslouchala, a Cadsuane k ní promluvila, když byla mladší novicka. Sestry ze všech adžah přicházely za touto ženou naplněné bázní, kterou nemohly skrýt. Kdysi byla Cadsuane Melaidhrin vzorem, podle něhož byl posuzován každý nový zápis do knih mladších novicek. Až do časů Elain z Trakandů nepřišla za jejího života do Bílé věže žena, jež by se tomuto vzoru vyrovnala, natož aby jej překonala. V mnoha směrech taková, jako ona, nechodila mezi Aes Sedai po tisíc let. Odmítnout zvolení za přísedící bylo neslýchané, přesto se povídalo, že ona odmítla, přinejmenším dvakrát. Vyprávělo se, že odvrhla také povýšení na hlavu šedého adžah. Říkalo se, že jednou zmizela z Věže na deset let, neboť ji sněmovna chtěla pozvednout na novou amyrlin. Ne že by v Tar Valonu strávila byť den navíc, než bylo nezbytně nutné. O Cadsuane se ve Věži dozvídali příběhy, jež sestry poslouchaly s otevřenou pusou, dobrodružství, při nichž se ty, které snily o šátku, třásly. Skončí jako legenda mezi Aes Sedai. Pokud jí již nebyla.

Merana šátek nosila přes pětadvacet let v době, kdy Cadsuane ohlásila, že odchází na odpočinek, vlasy měla šedé, a všichni předpokládali, že je již dávno mrtvá, když po dalších pětadvaceti letech vypukla aielská válka, ale neuplynuly ani tři měsíce bojů a ona se objevila v doprovodu dvou strážců, jimž sice chybělo dost zubů, přesto byli stále tvrdí jako železo. Povídalo se, že Cadsuane měla za ta léta víc strážců než mnoho sester střevíců. Poté, co se Aielové stáhli od Tar Valonu, znovu odešla na odpočinek, ale někteří tvrdili, a docela vážně, že Cadsuane nezemře, dokud bude ve světě zbývat aspoň jiskřička dobrodružství.

A právě takové nesmysly plácají mladší novicky, připomněla si důrazně Merana. Dokonce i my nakonec zemřeme. Přesto Cadsuane byla stále Cadsuane. A nebyla-li jednou z těch sester, které se objevily ve městě poté, co byl lapen al’Thor, dneska večer slunce nezapadne. Merana zvedla ruce, aby si upravila šátek, a uvědomila si, že ho má pověšený na kolíčku ve svém pokoji. Směšné. Nepotřebovala si připomínat, kdo je. Kdyby to aspoň byla některá jiná než Cadsuane...

V boční chodbě stály dvě moudré a dívaly se, jak procházejí kolem, sledovaly je chladné světlé oči v kamenných tvářích pod tmavými šátky. Edarra a Leyn. Obě mohly usměrňovat a docela silně. Kdyby jako dívky odešly do Věže, mohly se pozvednout hodně vysoko. Cadsuane kolem prošla, aniž by si všímala nesouhlasu divoženek. Annoura si však všimla, zamračila se a zabručela, tenké cůpky se zakývaly, jak pohodila hlavou. Merana upírala oči do dlažby.

Je nepochybné, že nyní připadne jí, aby Cadsuane vysvětlila ten... kompromis... který včera v noci uzavřely s moudrými, než ji s ostatními přivedly do paláce. Annoura to nevěděla – ona se toho nezúčastnila – a Merana měla jen malou naději, že se objeví Rafela nebo Verin či kterákoliv jiná sestra, jíž by mohla tuto povinnost nějak podstrčit. Byl to kompromis, jistým způsobem, a možná ten nejlepší, jaký se za daných okolností dal očekávat, ona však silně pochybovala, že to Cadsuane uvidí taky tak. Přála si, aby ji o tom nemusela přesvědčovat právě ona. Lepší bylo měsíc nalévat čaj těm zatraceným mužským. Přála si, aby si před mladým al’Thorem tak nepustila pusu na špacír. Vědět, proč ji přinutil podávat čaj, nebylo žádným balzámem na to, že jí sebral každou výhodu, kterou tím mohla získat. Raději by si myslela, že uvízla v nějakém z těch vírů, které ta’veren vytvářejí ve vzoru, než věřila, že ji oči mladého muže, jako leštěné modrošedé drahokamy, přiměly blekotat z čirého strachu, ale ať tak nebo tak, položila mu veškeré výhody na talíř. Kéž by...

Přání byla pro děti. Vyjednala bezpočet smluv, z nichž mnohé skutečně dokázaly to, co bylo zamýšleno. Ukončila tři války a zarazila další dva tucty dřív, než vůbec začaly, čelila králům, královnám a generálům a donutila je pochopit, co je rozumné. Přesto... Slíbila si, že nevysloví jedinou stížnost, bez ohledu na to, jak často ji ten chlap donutí hrát komornou, pokud se za dalším rohem vynoří Seonid nebo Masuri nebo Faeldrin nebo kterákoliv jiná. Světlo! Kdyby jen mohla zamrkat a zjistit, že všechno, co se stalo od odchodu ze Salidaru, byl jenom ošklivý sen.

Kupodivu je Cadsuane vedla rovnou do malého pokojíku, kde přebývaly Kiruna s Berou, hluboko v útrobách paláce. Kde bydleli sluhové. Úzké okénko zasazené vysoko, nicméně v úrovni dlažby na nádvoří venku, dovnitř vpouštělo něco málo světla, místnůstka však vypadala tmavá. Na kolíčcích na zdi tu visely pláště, sedlové brašny a několikery šaty, omítka byla zažloutlá a popraskaná. Holou dřevěnou podlahu kazily rýhy, i když byla zřejmá snaha je zarovnat. V jednom rohu stál otlučený kulatý stoleček a v druhém stejně otlučený stojan s otřískaným umyvadlem a džbánem. Merana si prohlédla malou postel. Nevypadala o moc užší než ta, o kterou se ona musela dělit se Seonid a Masuri, v pokojíku o kus dál v chodbě, který byl sice tak o krok na všechny strany větší, rozhodně však nebyl určen pro tři osoby. Coiren a ostatní, které stále ještě drželi v aielských stanech, na tom jako vězeňkyně nejspíš byly mnohem lépe.

Bera ani Kiruna tu nebyly, ale Daigian ano. Daigian byla baculatá bledá žena se stříbrným řetízkem v dlouhých černých vlasech, z něhož jí na čele visel kulatý měsíční kámen. Na tmavých cairhienských šatech měla čtyři tenké barevné proužky na živůtku a na sukni si přidala pruhy v bílé za své adžah. Mladší dcera jednoho z menších rodů, vždycky Meraně připomínala tokajícího holuba. Když Cadsuane vstoupila, Daigian se vyčkávavě postavila na špičky.

V místnosti byla jen jedna židle, vlastně spíš stolička, s ubohým opěradlem. Cadsuane se posadila a povzdechla si. „Čaj, prosím. Dva loky toho, co naléval ten kluk, a mohla bych používat svůj jazyk jako podrážku.“

Daigian okamžitě obklopila záře saidaru, byť slabá, a ze stolu se zvedl omlácený cínový čajník. Prameny ohně ohřály vodu a Daigian zatím otevřela malou, mosazí obitou čajovou truhličku.

Jelikož nebylo kam jinam se posadit, Merana se uhnízdila na posteli, upravila si suknice a posunula hrbolatý slamník, přičemž se snažila uspořádat si myšlenky. Z tohohle se docela dobře mohlo vyklubat nejdůležitější vyjednávání, jakého se kdy zúčastnila. Po chvíli se k ní připojila Annoura, usadila se na růžku slamníku. „Z tvé přítomnosti, Merano, soudím,“ promluvila náhle Cadsuane, „že příběhy o tom, jak se ten chlapec podvolil Elaidě, nejsou pravda. Netvař se tak překvapeně, dítě. Copak sis myslela, že nevím o tvém... spojení?“ Dodala tomu slovu takový přízvuk, že znělo jako vojácká nadávka. „A ty, Annouro?“

„Já jsem tady, jenom abych radila Berelain, i když je pravda, že ona se na mou radu vykašlala a přišla sem.“ Taraboňanka měla vztyčenou hlavu a sebevědomý hlas. Ale palce si třela, co to jen šlo. Jestli byla tak průhledná, u vyjednávacího stolu by si rozhodně nevedla nejlíp. „S tím ostatním,“ dodala opatrně, „jsem se ještě nerozhodla.“

„Moudré rozhodnutí,“ zamručela Cadsuane, s významným pohledem upřeným na Meranu. „Zdá se, že v posledních pár letech příliš mnoho sester zapomnělo, že mají mozek anebo diskrétnost. Bývaly doby, kdy Aes Sedai docházely k rozhodnutí po klidném zvážení problému, a nejdůležitějším hlediskem bylo dobro Věže. Jenom si vzpomeň, co dostala ta Sancheovic holka za to, že se pletla do al’Thorových věcí, Annouro. Moc se přiblížíš ke kovářské výhni a můžeš se ošklivě popálit.“

Merana zvedla bradu a protahovala si krk, aby uvolnila napětí. Uvědomila si, co dělá, a nechala toho. Ta žena nestála zas tak vysoko nad ní. Vážně ne. Jen výš než všechny ostatní sestry. „Smím-li se zeptat...“ příliš nesmělé, ale horší přestat a začínat znova, „...jaké máš záměry, Cadsuane?“ Snažila se uchovat si důstojnost. „Je zřejmé, že ses... držela stranou... až doteď. Proč ses rozhodla... přijít... za al’Thorem právě teď? Chovala ses k němu... dost nediplomaticky.“

„Stejně dobře jsi mu mohla vrazit pár facek,“ přisadila si Annoura a Merana zrudla. Z nich dvou by měla mít Annoura s Cadsuane větší problémy, ale ona nekoktala a nehledala slova.

Cadsuane zakroutila hlavou, jak je litovala. „Jestli chcete vědět, co muž udělá, strčte do něho ze strany, odkud to nečeká. V tom chlapci je, myslím, dobrý kov, ale bude dělat potíže.“ Sepjala prsty, zadívala se přes ně na stěnu a zahloubala se. „Má v sobě vztek, že by spálil svět, a drží se jen o vlásek. Když ho příliš vyvedete z rovnováhy... Pche! Al’Thor není ještě zdaleka tak tvrdý jako Logain Ablar nebo Mazrim Taim, ale obávám se, že s ním je stokrát horší pořízení.“ Když Merana uslyšela tahle tři jména, přilepil se jí jazyk na patro.

„Ty jsi viděla Logaina i Taima?“ vyhrkla vykulená Annoura. „Taim, jak jsem slyšela, jde za al’Thorem.“ Meraně se podařilo spolknout úlevný povzdech. Příběhy o Dumajských studnách ještě neměly čas se rozšířit. K tomu ale dojde.

„Taky mám uši a slyším, co se povídá v ulicích, Annouro,“ ucedila Cadsuane zatrpkle. „I když bych si přála, aby ne, vzhledem k tomu, co jsem slyšela o těch dvou. Celá moje práce vyletěla komínem, aby se to vyřídilo. Práce dalších taky, ale já udělala svůj díl. A pak jsou tu ti černokabátníci, ti asha’mani.“ Vzala si od Daigian hrnek, mile se usmála a zamumlala díky. Bílá s kulatými tvářemi byla připravená udělat pukrle, i když jenom couvla do rohu a složila ruce. Byla mladší i přijatou novickou déle než kterákoliv sestra za velmi dlouhou dobu, málem jí nedovolily zůstat ve Věži, prsten získala jen o fous a šátek o vlásek. Daigian se v přítomnosti jiných sester vždycky držela v pozadí.

Cadsuane foukala do hrnku a pokračovala, náhle mile žvatlala. „Byl to Logain, v podstatě se mi dostal na práh a já musela opustit svoje růže. Pche! I pranice na ovčím jarmarku by mě od těch Světlem prokletých kytek odlákala. Jaký má smysl, když používáte jedinou sílu, ale děláte to bez ní, a vyroste vám deset tisíc trnů na každý – Pche! Vlastně mě napadlo, že složím přísahu jako hledač rohu, pokud by mi to dovolila rada devíti. Ale. Trvalo to hezkých pár měsíců, ta honička na Logaina, ale když jsme ho chytily, cesta s ním do Tar Valonu byla asi stejně lákavá jako ty růže. Trochu jsem se toulala, abych se podívala, co se dá najít, možná nového strážce, i když na to už je asi trochu pozdě, pokud mám být k tomu muži poctivá. Pak jsem se doslechla o Taimovi a jela jsem do Saldeie, jak nejrychleji to šlo. Neexistuje větší vzrušení než muž, který dokáže usměrňovat.“ Náhle jí hlas i pohled ztvrdly. „Zúčastnila se některá z vás těch... hrůz... těsně po skončení aielské války?“

Merana sebou proti své vůli překvapeně trhla. Oči druhé ženy vypovídaly o popravčím špalku a katově sekeře. „Jaké hrůzy? Nevím, o čem to mluvíš.“

Ten obviňující zamračený pohled zasáhl Annouru tak tvrdě, že málem spadla z postele. „Aielská válka?“ zafuněla a snažila se vzpamatovat. „Léta po ní jsem strávila tím, že jsem se snažila zařídit, aby Velká koalice bylo víc než jenom jméno.“

Merana se po Annouře podívala s velkým zájmem. Hodně šedých adžah pobíhalo po válce z jednoho hlavního města do druhého v marné snaze udržet spojenectví, které se vytvořilo proti Aielům, ale ona netušila, že se toho zúčastnila i Annoura. Pokud ano, tak nemohla být zas tak špatná vyjednavačka. „Já taky,“ prohlásila. Důstojnost. Od chvíle, kdy se vydala z Caemlynu za al’Thorem, příliš jí nezískala. Těch pár výškrabků, které jí ještě zbývaly, byly příliš drahocenné, aby je ztratila. Promluvila klidným, pevným hlasem. „Jaké hrůzy máš na mysli, Cadsuane?“

Šedovlasá žena její otázku prostě přešla mávnutím ruky, jako by to nikdy nevyslovila.

Meranu napadlo, jestli snad Cadsuane přichází o rozum. Ještě nikdy neslyšela, že by se to stalo sestře, ale většina Aes Sedai odcházela na sklonku života do ústraní, daleko od lstí a bouří, které poznaly pouze sestry. Dost často odcházely co nejdál ode všech. Kdo mohl vědět, co se s nimi stane před koncem? Jeden pohled do jasných, vyrovnaných očí, které na ni hleděly nad hrnkem s čajem, jí takové představy rychle vyhnal z hlavy. No, asi dvacet let hrůz, ať to bylo cokoliv, se rozhodně ani zdaleka nerovnalo tomu, čemu svět čelil nyní. A Cadsuane pořád neodpověděla na její původní otázky. Co zamýšlí? A proč teď?

Než se mohla Merana znovu zeptat, otevřely se dveře a Corele Hovian, chlapecky štíhlá žlutá s hustým černým obočím a kšticí havraních vlasů, díky nimž vypadala dost divoce bez ohledu na to, jak úhledně se oblékala, a ona se vždycky oblékala jako na venkovskou tancovačku, se spoustou výšivek na rukávech a živůtku a po stranách sukně, dovnitř nahnala Beru a Kirunu. Teď tu skoro nebylo k hnutí. Corele se vždycky tvářila pobaveně, ať se stalo cokoliv, teď se však zeširoka usmívala, něco mezi nevírou a otevřeným smíchem. Kiruna mrkala, tvář měla ztuhlou nadutostí, a Bera zuřila, ústa měla stisknutá a čelo svraštělé. Dokud neuviděly Cadsuane. Merana usoudila, že pro ně to muselo být, jako by se ocitly tváří v tvář Alind Dyfelle nebo Sevlaně Meseau nebo dokonce Mabriam en Shereed. Oči jim vylézaly z důlků. Kiruně spadla brada.

„Myslela jsem, že jsi mrtvá,“ vydechla Bera.

Cadsuane si podrážděně odfrkla. „Tohle už mě začíná unavovat. Příští imbecil, od kterého tohle uslyším, bude týden brečet.“ Annoura si začala prohlížet své střevíčky.

„Neuhádneš, kde jsem tyhle dvě našla,“ pronesla Corele svým zpěvným murandským přízvukem. Poklepala si z boku na svůj pršák, jako to dělala, když chtěla říci nějaký vtip nebo to, co za vtip považovala. Beře se na tvářích objevily barevné skvrny a Kiruně ještě větší. „Tady Bera seděla pokorná jako myška pod dohledem půl tuctu těch aielských divoženek, které mi řekly, drzé, že bys nevěřila, že se mnou nemůže jít, dokud Sorilea – ohó, ta ženská je teda semetrika, že bys z toho dostala noční můry, to teda jo – že si Beru nemůžu odvést, dokud Sorilea nedokončí soukromý pokec s druhou učednicí. Tady naším drahouškem Kirunou.“

Už to nebyly skvrny, Kiruna a Bera zrudly až po kořínky vlasů a odmítaly se ostatním podívat do očí. Zírala na ně dokonce i Daigian.

Merana cítila úlevu v nádherných vlnách. Ona nebude muset vysvětlovat, jak si moudré vyložily ty příšerné al’Thorovy rozkazy, že je mají sestry poslouchat. Nebyly skutečné učednice. Nedostávaly samozřejmě žádné lekce. Čemu by mohla velká banda divoženek a navíc divošek naučit Aes Sedai? Moudré prostě jenom rády věděly, kam každý patří. Jenom? Bera nebo Kiruna by mohly vykládat, jak se al’Thor smál – smál! – a řekl, že pro něj to neznamená žádný rozdíl a že čeká, že budou poslušnými žačkami. Ohnout hřbet nebylo pro žádnou snadné, a nejméně pro Kirunu.

Přesto Cadsuane žádné vysvětlování nepožadovala. „Očekávala jsem psí žrádlo,“ procedila suše, „ale ne kýbl pomyjí. Podívám se, jestli to chápu správně. Vy děti, které jste se vzbouřily proti právoplatně povýšené amyrlin, jste se nyní nějak spojily s tím malým al’Thorem, a jestliže posloucháte rozkazy od těch aielských ženských, tak nejspíš i od něj.“ Zavrčela tak znechuceně, jako by měla plnou pusu shnilých švestek. Potřásla hlavou a zadívala se do hrnku, pak zase upřela oči na dvojici žen. „No, to je více méně zrada, že? Sněmovna vás může nechat jako pokání klečet až do Tarmon Gai’donu, ale hlavy vám můžou setnout jenom jednou. Co ten zbytek tam v aielském táboře? Soudím, že jsou všechny od Elaidy. Ony se taky... nechávají zaučovat? Žádnou z nás nepustily dál než k první řadě stanů. Tihle Aielové zřejmě Aes Sedai nijak nemilují.“

„Já nevím, Cadsuane,“ odpověděla Kiruna tak rudá ve tváři, až to vypadalo, že chytí plamenem. „Drží nás odděleně.“ Merana vykulila oči. Ještě nikdy neslyšela Kirunu mluvit tak poddajně.

Bera, na druhou stranu, se zhluboka nadechla. Už stála zpříma, přesto to vypadalo, že se narovnává v očekávání nepříjemného úkolu. „Elaida není –“ začala ohnivě.

„Elaida je příliš ctižádostivá, jak jsem pochopila,“ přerušila ji Cadsuane a předklonila se tak náhle, že Merana a Annoura couvly na posteli, ačkoliv se na ně vůbec nedívala, „a mohla by způsobit katastrofu, ale pořád je amyrlin, pozvednutá věžovou sněmovnou v naprostém souladu se zákony Věže.“

„Jestli je Elaida právoplatnou amyrlin, tak proč jsi neuposlechla jejího rozkazu k návratu?“ Jediné, co prozrazovalo Beřin neklid, byly její nehybné ruce na sukních. Jenom díky značnému úsilí nemačkala látku ani ji neuhlazovala.

„Takže jedna z vás má aspoň jakous takous páteř.“ Cadsuane se tiše zasmála, ale v očích žádné veselí neměla. Opřela se a napila se čaje. „Teď se posaďte. Mám pro vás mnoho otázek.“

Merana a Annoura vstaly a nabídly svá místa na posteli, ale Kiruna prostě jen stála a ustaraně na Cadsuane civěla. Bera mrkla na přítelkyni a zavrtěla hlavou. Corele vyvrátila modré oči a z nějakého důvodu se široce křenila, ale Cadsuane to zřejmě nevadilo.

„Polovina řečí, co jsem slyšela,“ začala, „se týká toho, že Zaprodanci jsou volní. Se vším ostatním to je těžko překvapivé, ale máte nějaký skutečný důkaz pro, nebo proti?“

Zanedlouho byla Merana ráda, že ještě sedí. Zanedlouho věděla, jak se cítí prádlo, když prochází mandlem. Cadsuane kladla všechny otázky, přeskakovala z jednoho tématu na druhé, takže nikdo nevěděl, co přijde jako další. Corele zůstávala klidná, jen se tu a tam zachechtala nebo potřásla hlavou, a Daigian, samozřejmě, neudělala ani to. Merana to schytala nejhůř spolu s Berou a Kirunou, Annoura však taky nezůstala ušetřena. Pokaždé, když se Berelainina rádkyně uvolnila, myslíc, že je z toho venku, Cadsuane ji znovu popíchla.

Ta ženská chtěla vědět úplně všechno, od toho, jakou má malý al’Thor autoritu u Aielů, přes to, proč paní vln Mořského národa kotví na řece, jestli je Moirain skutečně mrtvá, zda ten kluk opravdu znovu objevil cestování, po to, jestli se s ním Berelain vyspala nebo to hodlá udělat. Co si Cadsuane myslela o odpovědích se nedalo odhadnout, jenom jednou, když zjistila, že se Alanna spojila s al’Thorem a jak. Stiskla rty a zamračeným pohledem málem vyvrtala díru do zdi, ale zatímco všechny ostatní se tvářily znechuceně, Merana myslela na to, jak Cadsuane říká, že by si taky mohla vzít dalšího strážce.

Odpověď neznaly příliš často, aby se to Cadsuane líbilo, ale říci, že nevědí, Cadsuaninu chuť neutišilo. Vyžadovala každý kousíček a částečku, kterou věděly, i kdyby ani nevěděly, že to vědí. Něco málo se jim podařilo nechat si pro sebe, většinu toho, co bylo třeba uchovat v tajnosti, přesto vyšlo na světlo pár překvapivých věcí, některé velmi překvapivé, dokonce i od Annoury, která, jak se ukázalo, dostávala od Berelain podrobné dopisy skoro ode dne, kdy to děvče vyjelo na sever. Cadsuane požadovala odpovědi, sama však žádné nedávala, a to Meraně dělalo starosti. Dívala se, jak se vyslýchané ženy tváří stále zarputileji, vyhýbavěji a omluvněji, a napadlo ji, jestli se taky tváří podobně.

„Cadsuane.“ Musela se víc snažit. „Cadsuane, proč ses rozhodla o něj zajímat právě teď?“ Neuhýbavý pohled se upřel do jejích očí, pak Cadsuane obrátila pozornost na Beru a Kirunu.

„Takže se jim skutečně podařilo unést ho přímo z paláce,“ řekla šedovlasá žena a natáhla prázdný hrnek, aby jí ho Daigian dolila. Nikomu jinému čaj nabídnut nebyl. Cadsuanin výraz a tón byly tak neutrální, až si chtěla Merana rvát vlasy. Al’Thora nepotěší, jestli zjistí, že Kiruna promluvila o únosu, jakkoliv neuváženě. Cadsuane použila každé uklouznutí k tomu, aby vypáčila víc, než chtěly ženy prozradit. Alespoň že navenek nepronikly podrobnosti o tom, jak s ním zacházely. Dal jasně najevo, jak nelibě ponese, pokud se to stane. Merana děkovala Světlu, že ta žena nezůstávala u jednoho tématu příliš dlouho.

„Jste si jisté, že to byl Taim? A jste si jisté, že ti černokabátníci nepřijeli na koních?“ Bera odpovídala váhavě a Kiruna mrzutě. Byly si jisté, jak jen to bylo možné. Nikdo skutečně neviděl asha’many přicházet či odcházet a tu... díru... která je tam všechny přivedla, mohl udělat al’Thor. Což ji samozřejmě vůbec neuspokojilo.

„Myslete! Už nejste hloupé holky, nebo byste neměly být. Pche! Něčeho jste si všimnout musely.“

Meraně bylo špatně. Ona a ostatní strávily půlku noci tím, že se dohadovaly, co přesně jejich přísaha znamená, než se shodly, že znamená přesně to, co řekly, a nejsou v ní žádné díry, kterými by mohly vyklouznout. Nakonec dokonce i Kiruna připustila, že musejí al’Thora bránit a podporovat, stejně jako ho poslouchat, že není dovoleno ani v nejmenším stát stranou. Co to mohlo znamenat, až přijde na Elaidu a sestry jí věrné, nikomu ani nedělalo starosti. Aspoň to žádná nepřiznala. Už to, k čemu se rozhodly, bylo dostatečně ohromující. Ale Meranu napadlo, jestli si Bera a Kiruna skutečně uvědomily to, co ona. Mohly docela dobře stát proti legendě, nemluvě o tom, které sestry kromě Corele a Daigian se ještě rozhodly jít za ní. Horší... Cadsuane na chvíli spočinula pohledem na ní, nic neprozrazovala, všechno požadovala. Horší, Merana si byla jistá, že Cadsuane tohle všechno sama dobře ví.

Spěchajíc palácovými chodbami si Min nevšímala pozdravů půl tuctu Děv, které znala, prostě kolem nich beze slova proklusala a ani ji nenapadlo, že je hrubá. V botách na podpatcích nebylo klusání zrovna jednoduché. A takové hlouposti ženy dělají kvůli mužům! Ne že by ji Rand požádal, aby takové boty nosila, ale když si je poprvé obula, majíc na mysli jej, viděla jeho úsměv. Líbily se mu. Světlo, co to provádí, myslet na střevíce! Nikdy neměla chodit do Colavaeřiných komnat. Otřásla se a potlačila neprolité slzy a rozběhla se.

Jako obvykle dřepělo na patách vedle vysokých dveří se vsazenými vycházejícími slunci ze zlata několik Děv. Šujy jim visely na ramenou a oštěpy měly položené přes kolena, přesto na nich nebylo nic nedbalého. Byli to levharti čekající, až budou mít něco na zabití. Děvy obvykle Min vyváděly z míry i přes to, jak byly přátelské. Dneska by jí bylo jedno, i kdyby byly zahalené.

„Má ohavnou náladu,“ varovala ji Riallin, ale nesnažila se ji zastavit. Min byla jednou z mála, koho k Randovi pouštěly bez ohlášení. Urovnala si kabátec a snažila se uklidnit. Nebyla si jistá, proč vlastně přišla. Až na to, že se s Randem cítila v bezpečí. Světlo ho spal! Nikdy nikoho nepotřebovala, aby se cítila v bezpečí.

Uvnitř se šokované zastavila – a automaticky za sebou zavřela dveře. V místnosti byl binec. V některých rámech zrcadel ještě viselo několik střepů, ale většina skla byla na podlaze. Stupínek byl překocený, z trůnu, který na něm stával, zbyly jen zlacené třísky, jak ho někdo roztříštil o zeď. Jeden kandelábr, těžké železo pod zlatým plíškem, byl zkroucený do kruhu. Rand seděl bez kabátu v menším křesle, ruce mu visely a hlavu měl zvrácenou dozadu a civěl do stropu. Zíral do prázdna. Kolem něj tančily obrazy, mihotaly se a plály barevné aury. V tom byl jako Aes Sedai. Když byl na dohled Rand nebo Aes Sedai, nepotřebovala žádné ohňostrůjce. Když popošla dál do místnosti, nepohnul se. Zřejmě si její přítomnost vůbec neuvědomoval. Pod střevíci jí křupaly střepy skla. Skutečně ohavná nálada.

Přesto se nebála. Ne jej. Neuměla si představit, že by jí Rand ublížil. K němu cítila tolik, že to málem vymazalo vzpomínku na Colavaeřiny komnaty. Už dávno si přiznala, že je beznadějně zamilovaná. Na ničem jiném nezáleželo, ne na tom, že je nevzdělaný venkovan, mladší než ona, ne na tom, kdo nebo co je, ne na tom, že je odsouzený k šílenství a smrti, pokud nebude dřív zabit. Dokonce mi ani nevadí, že se o něj musím dělit, pomyslela si a věděla, jak pevně je lapená, když dokáže lhát i sama sobě. Tohle se přinutila přijmout. Elain měla část z něj, měla na něj nárok, a stejně tak tahle Aviendha, žena, s níž se zatím nesetkala. Co se nedá napravit, s tím je třeba žít, jak vždycky říkávala teta Jan. Zvlášť když člověku začne měknout mozek. Světlo, vždycky se pyšnila tím, že si udrží chladný rozum.

Zastavila se u jeho křesla, kde bylo do opěradla zaraženo Dračí žezlo tak hluboko, že špička vyčnívala na dlaň z druhé strany. Byla zamilovaná do muže, který to nevěděl a který by ji okamžitě poslal pryč, kdyby si to někdy uvědomil. Do muže, o němž si byla jistá, že je zamilovaný do ní. A do Elain a té Aviendhy taky. To jenom přeběhla. Co se nedá napravit... Byl do ní zamilovaný a odmítal to přiznat. Myslel si, že když šílený Luis Therin Telamon zabil ženu, kterou miloval, je on odsouzený k tomutéž?

„Jsem rád, že jsi přišla,“ promluvil náhle s pohledem stále upřeným na strop. „Sedím si tu sám. Sám.“ Hořce se uchechtl. „Herid Fel je mrtvý.“

„Ne,“ zašeptala, „ne ten sladký staroušek.“ V očích ji pálilo.

„Byl roztrhaný na kusy.“ Randův hlas zněl tak vyčerpaně. Tak prázdně. „Idrien omdlela, když ho našla. Ležela v omámení půlku noci, a když se konečně probrala, byla úplně mimo. Jedna starší paní ve škole jí dala něco na spaní. Cítila se kvůli tomu trapně. Když přišla za mnou, zase se rozplakala a... Musel to být zplozenec Stínu. Co jiného by mohlo člověka roztrhat úd po údu?“ Aniž by zvedl hlavu, udeřil pěstí do opěradla tak, že dřevo prasklo. „Ale proč? Proč ho zabili? Co mi mohl povědět?“

Min se snažila přemýšlet. Skutečně se snažila. Mistr Fel byl filozof. S Randem probírali všechno, od významu některých částí Dračích proroctví po podstatu díry do Temného věznice. Nechával ji půjčovat si knížky, zajímavé knížky, zvlášť když musela hodně přemýšlet o tom, co vlastně říkají. Byl to filozof. Už jí nikdy žádnou knihu nepůjčí. Takový mírný starý pán, pohlcený ve světě myšlenek, překvapený, když si všiml něčeho vně svého světa. Jako poklad chovala poznámku, kterou napsal Randovi. Řekl, že je hezká, že ho rozptyluje. A nyní byl mrtvý. Světlo, už měla dost umírání.

„Neměl jsem ti to říkat, ne takhle.“

Trhla sebou. Neslyšela Randa přicházet. Prsty jí přejel po tváři. Otřel jí slzy. Plakala.

„Mrzí mě to, Min,“ pravil tiše. „Už nejsem milý. Kvůli mně zemřel člověk a já si dokážu lámat hlavu jen tím, proč asi zemřel.“

Min ho prudce objala a zabořila mu obličej do prsou. Nedokázala přestat plakat. Nedokázala se přestat třást. „Šla jsem do Colavaeřiných komnat.“ Hlavou jí táhly obrazy. Prázdný obývací pokoj, všichni sloužící pryč. Ložnice. Nechtěla si vzpomenout, jenže když už začala, nemohla přestat, slova se z ní jen hrnula. „Myslela jsem, když jsi ji poslal do vyhnanství, třeba se bude dát nějak obejít to, co jsem u ní viděla.“ Colavaere na sobě měla svou nejlepší róbu, tmavé, lesklé hedvábí se záplavou jemných sovarrských krajek v barvě staré slonoviny. „Myslela jsem, že pro jednou to nebude takové. Ty jsi ta’veren. Můžeš změnit vzor.“ Colavaere si nasadila náhrdelník a náramky se smaragdy a ohnivými opály a prsteny s perlami a rubíny, jistě své nejlepší kousky, a ve vlasech měla vpletené žluté diamanty, dobrá nápodoba cairhienské koruny. Její tvář... „Byla v ložnici. Visela na sloupku u postele.“ Oči vylézající z důlků a jazyk trčící ze zčernalého, nateklého obličeje. Špičky měla nad převrácenou stoličkou. Bezmocně vzlykajíc se na něj Min sesula.

Pomalu, jemně ji objal. „Ach Min, tvůj dar ti přinesl víc bolesti než radosti. Kdybych mohl sebrat tvou bolest, udělal bych to, Min. Udělal.“

Pomalu jí docházelo, že se taky třese. Světlo, tolik se snažil být jako ze železa, být takový, jaký podle něj měl Drak Znovuzrozený být, ale když někdo zemřel, ranilo ho to kvůli němu samotnému, Colavaeřina smrt nejspíš o nic méně než Felova. Krvácel s každým raněným a snažil se předstírat opak.

„Polib mne,“ zamumlala. Když se nepohnul, vzhlédla k němu. Nejistě na ni zamrkal, oči měl chvíli modré, chvíli šedé, jako ranní obloha. „Neutahuju si.“ Jak často si z něj utahovala, sedávala mu na klíně, líbala ho, říkala mu ovčáku, protože se neodvažovala vyslovit jeho jméno z obavy, aby ji nepolaskal? Smířil se s tím, protože si myslel, že si z něj utahuje, a přestane, jestli uvěří, že to na něj nemá vliv. Cha! Teta Jan a teta Rana tvrdily, že nesmí políbit muže, pokud se za něj nechce vdát, ale teta Miren zřejmě znala svět trochu lépe. Říkala, že by neměla muže líbat příliš lehkomyslně, protože muži se tak snadno zamilují. „Je mi uvnitř zima, ovčáku. Colavaere a mistr Fel... potřebuju cítit teplý tělo. Potřebuju... Prosím?“

Pomalu skláněl hlavu. Byl to bratrský polibek, ze začátku, mírný, uklidňující, utišující. Potom se změnil v cosi jiného. Vůbec ne uklidňujícího. Prudce se narovnal a snažil se odtáhnout. „Min, já nemůžu. Nemám právo –“

Popadla ho oběma rukama za vlasy, stáhla si ho dolů a po chvíli se přestal vzpírat. Min si nebyla jistá, jestli nejdřív začala rvát krajky na košili ona jemu nebo on jí, ale jednou věcí si byla naprosto jistá. Kdyby se teď jen pokusil přestat, došla by si pro některý Riallinin oštěp, pro všechny, a propíchla by ho.

Cestou ze Slunečního paláce Cadsuane studovala aielské divoženky, jak to jen šlo, aby to nebylo příliš okaté. Corele a Daigian ji mlčky následovaly. Znaly ji natolik dobře, aby ji nerušily žvaněním, což se nedalo říci o všech, které se na několik dní zastavily v Arilynině malém zámečku, než je poslala dál. Hodně divoženek, a všechny na Aes Sedai koukaly jako na zablešené psisko pokryté zhnisanými boláky, které trousí bláto na nový koberec. Někteří lidé na Aes Sedai pohlíželi s bázní či obdivem, ostatní se strachem či nenávistí, ale Cadsuane ještě nikdy neviděla opovržení, dokonce ani u bělokabátníků ne. Přesto každý lid, v němž se rodí tolik divoženek, by měl posílat do Věže proudy děvčat.

Na to bude třeba nakonec dohlédnout a do Jámy smrti se zvyky, bude-li to nutné. Toho al’Thorovic kluka je třeba zaujmout natolik, aby ji k sobě pouštěl, a vyvádět ho z rovnováhy natolik, aby ho mohla šťouchnout, kdykoliv se jí zachce, aniž by si to on uvědomil. Tak nebo tak, vše, co by se do toho mohlo připlést, bylo třeba ovládnout nebo potlačit. Nesmělo se dovolit, aby ho cokoliv ovlivnilo nebo rozčílilo tím špatným způsobem. Nesmělo.

Na nádvoří za šestispřežím trpělivých běloušů čekal lesklý černý kočár. Štolba jim přiběhl otevřít dvířka se dvěma stříbrnými hvězdami nad červenými a zelenými pruhy a trojici se uklonil, až měl hlavu málem v úrovni kolen. Byl jen v košili a spodcích. Od příchodu do Slunečního paláce ještě neviděla někoho v livreji, jen pár sloužících v Dobrainových barvách. Nepochybně sluhové nevěděli, co mají nosit, a báli se udělat chybu.

„Možná Elaidu stáhnu z kůže, až ji dostanu do rukou,“ zabručela, když se kočár s trhnutím rozjel. „To hloupé dítě mi můj úkol téměř znemožnilo.“

A pak se zasmála tak náhle, že na ni Daigian vyvalila oči, než se ovládla. Corele se usmála víc v očekávání. Ani jedna nepochopila a Cadsuane se jim to nenamáhala vysvětlovat. Po celý život byl nejrychlejší způsob, jak upoutat její pozornost, říci jí, že věc je nemožná. Ale taky uplynulo přes dvě stě sedmdesát let od chvíle, kdy naposledy čelila úkolu, který nedokázala splnit. Teď mohl být každý její den poslední, ale mladý al’Thor bude vhodným zakončením toho všeho.