Koruna z mečů

25 Myslipast

Moghedien nechtěla ten sen snít znovu, ale i když se chtěla probudit, chtěla křičet, k ničemu to nevedlo. Spánek ji držel pevně jako okovy. Začátek prošel rychle, jen naznačený a rozmazaný. Žádné slitování. Zbytek jen bude muset prožít o to dříve.

„Vzbuď se, ženo,“ řekl hlas připomínající rozpadající se zetlelou kost a Moghedien prudce otevřela oči. Skoro si přála, aby se sen vrátil.

Beztvaré kamenné stěny jejího malého vězení nenarušily dveře ani okna a nebyly tu žádné žárobaňky, dokonce ani lampy ne, světlo však odněkud přicházelo. Nevěděla, kolik dní tu je, jen že se nepravidelně objevuje jídlo bez chuti a že jediné vědro sloužící pro hygienu je vyprazdňováno ještě nepravidelněji, a znenadání jí tu zanechali mýdlo a vědro navoněné vody, aby se mohla očistit. Nebyla si jistá, jestli je to milost nebo ne. Radostné vzrušení při spatření vědra vody jí připomnělo, jak hluboko klesla. Nyní s ní byl v kobce Shaidar Haran.

Spěšně se skulila z palandy, klekla si a přitiskla čelo na holý kámen podlahy. Vždycky dělala, cokoliv bylo pro přežití nezbytné, a myrddraal byl příliš rád, že ji může učit, co je nezbytné. „Dychtivě tě zdravím, Mia’cova.“ Svázaný titul ji pálil na jazyku. Znamenalo to „Ten, kdo mě vlastní“ či prostě „Můj majitel". Zvláštní štít, který na ni Shaidar Haran použil – myrddraalové to nedokázali, on ale ano – štít se neprojevoval, ona však přesto na usměrňování ani nepomyslela. Pravý zdroj jí byl samozřejmě odepřen – z něj bylo možné natáhnout pouze s požehnáním Velikého pána – ale lákal ji, i když jeho záře těsně mimo dohled byla jaksi divná. Pořád o tom ale ani neuvažovala. Pokaždé, když ji myrddraal navštívil, ukázal jí její myslipast. Usměrnit příliš blízko vlastní cour’souvra bylo nesmírně bolestivé, čím blíž, tím bolestivější. Myslela si, že takhle blízko by nepřežila, ani kdyby se pravého zdroje jen dotkla. A to bylo nejmenší z nebezpečí myslipasti.

Shaidar Haran se zasmál, škrábání po suché, popraskané kůži. To byl další rozdíl od obyčejných myrddraalů. Myrddraalové byli mnohem krutější než trolloci, kteří byli jenom krvelační, ale byli chladní a nezúčastnění. Jenže Shaidar Haran často dával najevo pobavení. Zatím měla štěstí, že byla jen potlučená. Většina žen na jejím místě by již byla na pokraji šílenství, pokud ne za jeho hranicí.

„A dychtíš poslouchat?“ zeptal se myrddraal tím šustivým, chrčivým hlasem.

„Ano, dychtím poslouchat, Mia’cova.“ Cokoli, co bude nezbytné k přežití. Přesto však vyjekla, když se jí najednou zapletly do vlasů studené prsty. Na nohy se škrábala sama, pokud to jen šlo, on ji však přesto vytáhl. Alespoň tentokrát zůstala nohama na zemi. Myrddraal si ji bezvýrazně prohlížel. Vzpomněla si na poslední návštěvu a dalo jí práci, aby sebou neškubla nebo nezaječela nebo prostě nesáhla po saidaru a neukončila to.

„Zavři oči,“ nařídil jí, „a měj je zavřené, dokud ti nepřikážu je otevřít.“

Moghedien okamžitě pevně zavřela oči. Jedna z lekcí Shaidara Harana se týkala okamžitého poslechnutí. Kromě toho, když měla zavřené oči, mohla předstírat, že je někde jinde. Cokoliv bude nezbytné.

Ruka na vlasech ji zprudka postrčila dopředu a ona proti své vůli zaječela. Myrddraal ji chtěl nahnat do zdi. Zvedla ruce, aby se chránila, a Shaidar Haran ji pustil. Vrávorala ještě aspoň deset kroků – ale její kobka neměla deset kroků ani z rohu do rohu. Kouř ze dřeva, ucítila slabý náznak kouře ze dřeva. Oči však držela pevně zavřené. Hodlala pokračovat pouze s modřinami, a pokud možno s co nejmenším počtem modřin, jak dlouho to jen půjde.

„Už se smíš podívat,“ řekl hluboký hlas.

Opatrně poslechla. Mluvčí byl vysoký širokoplecí mladý muž v černých holínkách a spodcích a rozevláté bílé košili, nahoře rozvázané. Z hlubokého polstrovaného křesla před mramorovým krbem, kde na polenech tančily plameny, na ni upíral své překvapivě modré oči. Stála v dřevem obložené místnosti, která v těchto časech mohla patřit bohatému kupci či středně významnému šlechtici, nábytek byl jemně vyřezávaný a lehce pozlacený, na tkaných kobercích vzory zlatorudých arabesek. Nepochybovala však, že je někde v blízkosti Shayol Ghulu. Nebylo to tady cítit jako v Tel’aran’rhiodu, což by byla jediná další možnost. Spěšně otočila hlavu a zhluboka si oddechla. Myrddraal nebyl nikde v dohledu. Těsné obruče cuande jako by jí spadly z hrudi.

„Líbilo se ti ve vakuole?“

Moghedien cítila, jak se jí do hlavy zaryly ledové prsty. Nebyla výzkumník ani tvůrce, ale to slovo znala. Dokonce ani nepomyslela na to, že se zeptá, jak to ví mladý muž z tohoto času. Ve vzoru se občas objevily bubliny, ačkoliv někdo jako Mesaana by řekl, že je to až příliš zjednodušené vysvětlení. Do vakuol bylo možné vstoupit, pokud člověk věděl jak, a manipulovat s nimi přesně stejně jako s většinou světa – výzkumníci ve vakuolách často prováděli důležité pokusy, jak si matně vzpomínala – ale vlastně existovaly mimo vzor a občas se uzavřely, nebo možná praskly a odpluly pryč. Dokonce ani Mesaana nevěděla, co se skutečně děje – až na to, že cokoliv v nich v té chvíli bylo, zmizelo navždy.

„Jak dlouho?“ Překvapilo ji, že mluví tak klidně. Otočila se k mladému muži, který seděl a ukazoval bílé zuby. „Řekla jsem jak dlouho? Nebo to nevíš?“

„Viděl jsem tě přicházet...“ Odmlčel se, ze stolku vedle křesla zvedl stříbrný pohár, a když pil, usmíval se na ni přes jeho okraj, „...předešlé noci.“

Nedokázala potlačit úlevné vydechnutí. Jediný důvod, proč byl kdokoliv ochoten vstoupit do vakuoly, byl ten, že tam čas plynul jinak, občas pomaleji, občas rychleji. Občas mnohem rychleji. Vůbec by ji nepřekvapilo, kdyby zjistila, že ji Veliký pán ve skutečnosti uvěznil na sto let či tisíc, aby se vynořila do světa, který by již patřil zcela jemu, aby se krmila mezi mršinami, zatímco ostatní Vyvolení budou stát na vrcholku. Ona byla pořád jednou z Vyvolených, aspoň v duchu. Dokud sám Veliký pán neřekne, že jí není. Nikdy neslyšela, že by byl někdo propuštěn, jakmile byla myslipast spuštěna, ona si ale najde cestu. Pro ty, kdo jsou opatrní, se vždycky najde cesta, což ti, kteří padnou, nazývají zbabělostí. Ona sama donesla pár těch takzvaných odvážných do Shayol Ghulu, kde byli opatřeni cour’souvra.

Náhle ji napadlo, že tenhle chlapík na přítele Temnoty hodně ví, zvlášť když mu nebylo moc přes dvacet. Přehodil si nohu přes lenoch křesla a pod jejím pohledem se drze rozvaloval. Graendal by ho mohla sebrat, pokud měl aspoň trochu lepší postavení či moc. Pouze příliš silná brada mu překážela, aby byl považován za krasavce. Určitě ještě neviděla tak modré oči. S tím, jak se před ní drze choval, a s tím, co musela teprve nedávno strpět z rukou Shaidara Harana, s tím, jak ji pravý zdroj lákal a myrddraal odešel, se rozhodla, že tomuhle mladému příteli Temnoty udělí důraznou lekci. To, že měla špinavé šaty, jí taky dodalo. Trochu voněla voňavkou, která byla ve vodě, ale neměla, jak by si vyprala hrubé vlněné šaty, ve kterých utekla Egwain z al’Vereů, potrhané od cesty do Jámy smrti. Obezřelost vyhrála – tahle místnost musela být někde v blízkosti Shayol Ghulu – ale jen tak tak.

„Jak se jmenuješ?“ dožadovala se. „Máš vůbec ponětí, s kým mluvíš?“

„Ano, mám, Moghedien. Můžeš mi říkat Moridin.“

Moghedien hekla. Ne kvůli jménu. Každý hlupák si mohl nechat říkat Smrt. Ale přes jeho modré oko rovně přeplul maličký černý flíček, právě dost velký, aby ho bylo vidět, a pak pokračoval stejným směrem přes druhé. Tenhle Moridin se napíchl na pravou sílu, a ne jedenkrát. Vlastně to musel udělat mnohokrát. Věděla, že i v tomhle čase přežilo kromě al’Thora pár mužů, kteří dokázali usměrňovat – a tenhle chlapík byl přibližně stejně velký jako al’Thor – ona však nečekala, že by Veliký pán prokázal právě jemu takovou čest. Čest s prokletím, jak věděl každý Vyvolený. Z dlouhodobého hlediska byla pravá síla mnohem návykovější než jediná síla. Silná vůle dokázala potlačit přání natáhnout víc saidaru nebo saidínu, ale ona nevěřila, že by existovala vůle dost silná, aby odolala pravé síle, ne, jakmile se v očích objevila saa. Konečná cena byla jiná, leč neméně děsivá.

„Bylo ti poskytnuto vyznamenání větší, než sám víš,“ řekla mu. Jako by její šaty byly z nejjemnějšího streithu, usadila se do křesla naproti němu. „Přines mi trochu vína a já ti o tom povím. Pouze devětadvaceti dalším byla prokázána –“

K jejímu zděšení se zasmál. „Špatně jsi to pochopila, Moghedien. Pořád sloužíš Velikému pánu, ale ne docela tak jako dříve. Časy, kdy jsi hrávala své vlastní hry, pominuly. Kdyby se ti náhodou nepodařilo vykonat něco dobrého, byla bys již mrtvá.“

„Já jsem jedna z Vyvolených, chlapečku,“ řekla a opatrností se prodral vztek. Narovnala se a čelila mu se všemi znalostmi věku, vedle něhož ten jeho vypadal jen jako doba plná chýší z bláta. Tedy s tolika znalostmi, kolik jich měla, a v některých oblastech týkajících se jediné síly ji nikdo nepředčil. Skoro uchopila pravý zdroj bez ohledu na to, jak blízko Shayol Ghul ležel. „Tvá matka nejspíš používala mé jméno, aby tě teprve před pár lety vystrašila, ale znám dospělé muže, kteří by se zkroutili jako propocený hadr, kdyby ho zaslechli. Se mnou si budeš dávat pozor na jazyk!“

Sáhl si do výstřihu košile a Moghedien se jazyk přilepil na patro. Oči upírala na malou klícku ze zlatého drátu a krvavě rudý krystal, jež vytáhl zavěšené na šňůrce. Měla matný dojem, že podobný předmět právě zastrčil zpátky, ale měla oči jenom pro svůj vlastní. Rozhodně byl její. Pohladil klícku palcem a ona to pohlazení pocítila v mysli, na duši. Zlomit myslipast nevyžadovalo ani o moc víc síly, než používal teď. Moghedien mohla být na druhé straně světa, i dál, a stejně by na tom nezáleželo. Ta část jí, která byla jí, by byla oddělena. Pořád by viděla svýma očima a slyšela svýma ušima, cítila by chuti na jazyku a doteky na kůži, byla by však bezmocnou mechanickou loutkou, naprosto poslušnou toho, kdo by držel cour’souvra. Ať už existoval způsob, jak se z ní vysvobodit, či nikoliv, myslipast byla právě to, co naznačovalo její jméno. Moghedien cítila, jak se jí vytrácí krev z obličeje.

„Už rozumíš?“ řekl Moridin. „Stále sloužíš Velikému pánu, ale odteď tak, že budeš dělat, co já řeknu.“ „Rozumím, Mia’cova,“ odpověděla automaticky. Muž se znovu zasmál sytým zvučným smíchem, vysmíval se jí, když vracel myslipast zpátky za košili. „To teď nebude potřeba, když jsi dostala lekci. Budu ti říkat Moghedien a ty mi budeš říkat Moridin. Jsi stále jednou z Vyvolených. Kdo jiný by tě nahradil?“

„Ano, zajisté, Moridine,“ řekla hluše. Ať říkal cokoliv, věděla, že je vlastněna.