Koruna z mečů

11 Přísaha

„Chtělas, aby tě vzbudili před východem slunce, matko.“

Egwain otevřela oči – připravila se, že se vzbudí jenom o chvíli později – a proti své vůli ucukla hlavou před tváří, která se nad ní skláněla. Přes vrstvu potu vážná, jako první věc po probuzení na ni nebyl zrovna nejpříjemnější pohled. Meri se chovala dokonale uctivě, ale špičatý nos, neustále svěšené koutky úst a pronikavé tmavé oči s kritickým výrazem říkaly, že nikdy nikoho nepovažovala ani z poloviny za tak dobrého, jak by být měl nebo jak předstíral, že je, a její hluchý tón převrátil význam každého sdělení.

„Doufám, že ses dobře vyspala, matko,“ řekla a podařil se jí výraz, kterým Egwain jasně obviňovala z toho, že je líná. Černé vlasy stočené nad ušima do pevných smyček jí zdánlivě bolestivě vypínaly obličej. Monotónní šedé šaty, které vždy nosila, přestože se díky nim potila, jí jen dodávaly na ponurosti.

Byla škoda, že se jí nepodařilo si skutečně odpočinout. Zívajíc Egwain vstala z úzké palandy, vyčistila si zuby solí a opláchla si obličej a ruce. Meri jí zatím vybalila šaty na den. Egwain si natáhla punčochy a čistou spodničku a pak si vytrpěla Meriino oblékání. „Vytrpěla“ byl opravdu správný výraz.

„Obávám se, že to bude trochu tahat, matko,“ mumlala neveselá žena a kartáčovala Egwain vlasy. Egwain jí málem řekla, že si vlasy zcuchala ve spánku schválně.

„Slyšela jsem, že dneska tu budeme odpočívat, matko.“ V naprosté nečinnosti, čišelo z Meriina odrazu ve stojacím zrcadle.

„Tenhle odstín modři krásně podtrhne tvou barvu, matko,“ řekla Meri, když Egwain zapínala knoflíčky, s výrazem, jenž ji obviňoval z marnivosti.

Egwain cítila úlevu, že večer přijde Chesa, vzala si štólu a málem prchla dřív, než žena dokončila práci.

Nad kopci na východě nebyl vidět ani kousíček slunečního kotouče. Okolní krajinu tvořily dlouhé hřebeny a terénní nerovnosti, občas byl kopec pár set sáhů vysoký, často to vypadalo, jako by vše zmáčkla olbřímí ruka. V širokých údolích mezi kopci se táhly dlouhé stíny, jak nad táborem začínalo svítat, ale v horku, které nikdy zcela neustupovalo, již byli všichni vzhůru. Vzduchem se nesl pach připravované snídaně a kolem se hemžili lidé, přestože tu nepanoval ruch, který by znamenal, že je čeká celodenní pochod. Bíle oděné novicky málem pobíhaly. Moudrá novicka vždycky plnila své povinnosti, jak nejrychleji to šlo. Strážci samozřejmě uspěchaně nevypadali, avšak dokonce i sloužící, kteří Aes Sedai roznášeli snídaně, dnes ráno pospíchali. No, skoro. Ve srovnání s novickami. Celý tábor využíval zastávky. Ozvalo se rachocení a nadávky, jak někomu uklouzl zvedák, což prozradilo, že koláři opravují vozy, a vzdálené bušení kladiv ohlašovalo podkováře překovávající koně. Tucet svíčkařů už měl připravené formičky na svíčky a pod kotlíky s pečlivě sesbíranými zbytky svíček a rozteklým voskem hořel oheň. Nad plameny stály i velké kotle, v nichž se vařila voda na koupání a praní, a muži a ženy opodál vršili hromady prádla. Egwain si toho příliš nevšímala.

Potíž byla v tom, že si byla jistá, že to Meri nedělá naschvál. Se svým obličejem prostě nemohla nic dělat. Přesto to bylo stejně špatné, jako by jí komornou dělala Romanda. Z toho pomyšlení se zasmála nahlas. Romanda jako komorná urozené paní by svou paní okamžitě srovnala do latě. Nebylo pochyb o tom, kdo by v téhle dvojici běhal a nosil. Jakýsi šedovlasý kuchař přestal prohrabávat uhlíky v železné peci a pobaveně se na ni zazubil. Pak si uvědomil, že se kření na amyrlin a ne jen na nějakou mladou holku, která prochází kolem, a úsměv se zkřivil, jak se hned trhaně klaněl, než se zase sklonil ke své práci.

Kdyby poslala Meri pryč, Romanda by si jen našla nového špeha. A Meri by zase hladověla na cestě od jedné vesnice k druhé. Upravila si šaty – skutečně vypadla dřív, než Meri dodělala svou práci – a našla malý lněný váček, tkanice měla zastrčené za pasem. Nemusela ho zvedat až k nosu, aby ucítila růžové lístky a směs bylin s chladivou vůní. Povzdechla si. Tvář má jako kat, nepochybně špehuje pro Romandu, a snaží se vykonávat co nejlépe své povinnosti. Proč tyhle věci nejsou někdy lehké?

Vydala se ke stanu, který jí sloužil jako pracovna – mnozí to nazývali amyrlininou pracovnou, jako by to byly komnaty ve Věži – a starosti kvůli Meri nahradilo vážné uspokojení. Kdekoliv někde na jediný den zastavili, Sheriam tam byla první s tlustými štosy peticí. Pradlena úpěnlivě se dožadující shovívavosti při obvinění z krádeže, když ji chytili se šperky zašitými do šatů, či kovář žadonící o dobrozdání o své práci, které by nemohl využít, pokud by neodešel, a nejspíš ani pak ne. Sedlářka, prosící, aby na ni amyrlin vzpomenula při modlitbách a ona porodila dceru. Jeden z vojáků urozeného pána Brynea, žádající amyrlinino osobní požehnání při svatbě se švadlenou. Vždycky tu byla fůra papírů od starších novicek, žádajících prominutí návštěvy u Tiany a dokonce i práce navíc. Každý měl právo amyrlin o cokoliv požádat, ale ti, kdo sloužili Věži, tak činili málokdy, a novicky nikdy. Egwain tušila, že Sheriam dře, aby prosebníky vykutala, něco, aby jí omazala med kolem huby a udržela si ji od těla, zatímco kronikářka bude vyřizovat to, co považuje za důležité. Dnes ráno si Egwain myslela, že by mohla Sheriam přinutit, aby ty petice snědla ke snídani.

Když ale vstoupila do stanu, Sheriam tam nebyla. Což by možná nemělo být překvapivé, vzhledem k předchozí noci. Stan však nebyl prázdný.

„Světlo na tě dnes ráno sviť, matko,“ řekla Theodrin a předvedla hluboké pukrle, až se jí třásně na šátku zavlnily. Měla všechen ten vyhlášený domanský půvab, ačkoliv její šaty s vysokým límcem byly vážně docela slušné. Domanky nebyly zrovna známé svou cudností. „Udělaly jsme, co jsi přikázala, ale včera v noci nikdo poblíž Mariganina stanu nic neviděl.“

„Někteří muži si vzpomínají, že zahlédli Halimu,“ dodala kysele Faolain a kolena ohnula mnohem méně, „ale kromě toho si skoro nevzpomínají, ani jestli šli spát.“ Mnoho žen Delaninu tajemnici neschvalovalo, ale teprve při další poznámce Faolain potemněla kulatá tvář víc než obvykle. „Když jsme se procházely kolem, potkaly jsme Tianu. Ta nám řekla, ať jdeme do postele a hezky rychle.“ Nevědomky pohladila modré třásně na šátku. Nové Aes Sedai téměř vždy nosily své šátky častěji, než bylo nutné, aspoň to tvrdila Siuan.

Egwain se na ně usmála, jak doufala, mile a usadila se k malému stolku. Opatrně. Židlička se stejně na chvíli naklonila, dokud se Egwain nesklonila a nenarovnala jí nohu. Zpod kalamáře vykukoval růžek složeného pergamenu. Rukama škubla směrem k němu, ale pak toho nechala. Příliš mnoho sester nepovažovalo zdvořilost za nutnost. Ona taková nebude. Kromě toho tyhle dvě měly na její čas nárok.

„Mrzí mne vaše potíže, dcery.“ Ona z nich udělala Aes Sedai výnosem, když byla pozvednuta na amyrlin, takže čelily stejným trampotám jako ona, jenže jim scházel štít amyrlininy štóly, malý štít, jak se ukázalo. Většina sester se chovala, jako by stále byly jen přijaté. Co se dělo uvnitř adžah, se málokdy dozvěděl někdo zvenčí, ale povídalo se, že o přijetí musely skutečně žebrat a že byly jmenovány strážkyně, aby dohlížely na jejich chování. O něčem takovém ještě nikdy nikdo neslyšel, ale všichni to brali jako danou věc. Ona jim vlastně žádnou laskavost neprokázala. Byla to však další nezbytnost. „Promluvím s Tianou.“ To by mohlo prospět. Na den, na hodinu.

„Děkuji, matko,“ řekla Theodrin, „ale není třeba, aby ses tím sama obtěžovala.“ Přesto se taky dotkla šátku. „Tiana chtěla vědět, proč jsme tak pozdě vzhůru,“ dodala po chvíli, „my jí to ale neřekly."

„Tajnosti nebyly nutné, dcero.“ Ale škoda, že nenašly žádného svědka. Moghedienin zachránce zůstane stínem jenom zpola viděným. To je vždycky ta nejhrozivější sorta. Podívala se na růžek pergamenu, svrbělo ji nedočkavostí, aby si ho mohla přečíst. Třeba něco objeví Siuan. „Děkuju vám oběma.“ Theodrin pochopila, že je propouští, a hodlala vychovaně odejít, ale zastavila se, když Faolain zůstala stát.

„Přála bych si, abych už držela v ruce hůl přísah,“ řekla Faolain Egwain rozčileně, „abys věděla, že mluvím pravdu.“

„Teď není vhodná chvíle obtěžovat amyrlin,“ začala Theodrin, pak však zkřížila ruce a obrátila svou pozornost na Egwain. Trpělivost se jí ve výraze mísila s něčím dalším. Očividně byla z nich dvou v jediné síle silnější, vždycky se ujímala vedení, přesto byla tentokrát připravená ustoupit. Egwain usilovně přemítala, kvůli čemu asi.

„Hůl přísah ze ženy Aes Sedai nedělá, dcero.“ Ať už někteří věřili čemukoliv. „Pověz mi pravdu a já tomu budu věřit.“

„Nemám tě ráda.“ Faolaininy tmavé kudrny se zhouply, jak na zdůraznění kývla hlavou. „To musíš vědět sama. Nejspíš si myslíš, že jsem byla hrozná, když jsi byla mladší novicka, když ses vrátila po svém útěku do Bílé věže, ale já si stejně myslím, že tě nepotrestaly ani z poloviny tak přísně, jak měly. Možná ti tohle moje přiznání pomůže, abys poznala, že mluvím pravdu. A není to tak, že bychom neměly ani teď na vybranou. Romanda nám nabídla, že nás vezme pod svou ochranu, a Lelaine taky. Říkaly, že zařídí, aby nás správně prozkoušely a řádně pozvedly, jakmile se vrátíme do Věže.“ Zatvářila se ještě rozzlobeněji a Theodrin zakoulela očima a skočila jí do řeči.

„Matko, Faolain se snaží říct, i když se pořád motá kolem a nemůže se k tomu dostat, že jsme se na tebe neupjaly jen proto, že bychom neměly na vybranou. A neudělaly jsme to z vděčnosti za šátek.“ Našpulila rty, jako by si myslela, že když je Egwain takhle pozvedla na Aes Sedai, vlastně jim nedala nic, co by si zasloužilo příliš velký vděk.

„Tak proč?“ zeptala se Egwain a opřela se. Židlička se posunula, ale vydržela.

Faolain promluvila, než Theodrin stačila otevřít pusu. „Protože jsi amyrlin.“ Stále mluvila rozzlobeně. „Vidíme, co se děje. Některé sestry si myslí, že jsi Sheriamina loutka, ale většina věří, že ti Romanda nebo Lelaine říkají, kdy a kam si máš stoupnout. Není to správné.“ Zuřivě se mračila. „Opustila jsem Věž, protože to, co Elaida provedla, nebylo správné. Ony pozvedly na amyrlin tebe. Takže jsem oddaná tobě. Jestli mě budeš chtít. Jestli mi dokážeš věřit bez hole přísah. Musíš mi věřit.“

„A ty, Theodrin?“ řekla Egwain rychle a zatvářila se vážně. Vědět, co si sestry myslí, bylo už tak dost špatné, ale slyšet to znovu bylo... bolestné.

„Já jsem taky oddaná tobě,“ povzdechla si Theodrin, „jestli mě budeš chtít.“ Přezíravě rozhodila rukama. „Nejsme nic moc, já vím, ale vypadá to, že jsme vše, co máš. Musím přiznat, že jsem váhala, matko. To Faolain pořád trvala na tom, že to uděláme. Upřímně řečeno...“ Nejistě si upravila šátek a pak promluvila důrazněji. „Upřímně řečeno nechápu, jak bys mohla Romandu a Lelaine získat na svou stranu. Ale snažíme se chovat jako Aes Sedai, i když jimi zatím ještě doopravdy nejsme. A nebudeme jimi, matko, ať řekneš cokoliv, dokud v nás ostatní sestry Aes Sedai neuvidí, a to se nestane, dokud nás nevyzkoušejí a nesložíme tři přísahy.“

Egwain vytáhla složený kousek pergamenu zpod kalamáře a zamyšleně ho hladila v prstech. Faolain že byla hnací silou za tímhle? To vypadalo asi tak stejně pravděpodobně, jako kdyby se vlk spřátelil s ovčákem. Soudila, že „nemám tě ráda“ je velmi mírný výraz pro to, co k ní Faolain doopravdy cítí, a ta žena musela vědět, že v ní Egwain těžko vidí případnou přítelkyni. Pokud návrh jedné či druhé přísedící přijaly, zmínit se o jejich nabídce by byl dobrý způsob, jak rozehnat její podezření.

„Matko,“ začala Faolain – zarazila se a překvapeně se na sebe podívala. Bylo to poprvé, co takhle Egwain oslovila. Nadechla se a pokračovala. „Matko, vím, že ti přijde zatěžko nám uvěřit, jelikož jsme nikdy hůl přísah nedržely, ale –“

„Byla bych moc ráda, kdybyste o tom pořád nemluvily,“ řekla Egwain. Bylo dobré být opatrná, ale nemohla si dovolit odmítat všechny nabídky na pomoc ze strachu, že jde o intriku. „Myslíte si, že Aes Sedai všichni věří jen kvůli třem přísahám? Lidé, kteří Aes Sedai znají, vědí, že sestra dokáže postavit pravdu na hlavu a obrátit ji naruby, když se jí zachce. Já sama si myslím, že nám tří přísahy uškodily přinejmenším stejně, jako nám pomohly, možná víc. Budu vám věřit, dokud nezjistím, že jste mi zalhaly, a budu vám důvěřovat, dokud se neprokáže, že si to nezasloužíte. Tak jako to dělají všichni statní.“ Když na to tak myslela, přísahy to vážně nijak nezměnily. Pořád jste sestře museli většinu času důvěřovat jen na čestné slovo. Přísahy na to lidi jen upozornily, protože přemýšleli, kdy a jak s nimi Aes Sedai manipulují. „Další věc. Vy dvě jste Aes Sedai. Už nechci slyšet nic o zkoušení nebo držení hole přísah nebo něco podobného. Už tak je dost špatný, že musíte tomu nesmyslu čelit, abyste to pořád papouškovaly. Řekla jsem to jasně?“

Obě ženy na druhé straně stolku spěšně zamumlaly, že ano, a potom si vyměnily dlouhý pohled. Tentokrát se nerozhodně tvářila Faolain. Nakonec Theodrin doplula k Egwainině stoličce, klekla si a poté jí políbila prsten. „Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, já, Theodrin Dabei, přísahám věrnost tobě, Egwain z al’Vereů, budu ti věrně sloužit a poslouchat tě i za cenu svého života a cti.“ Tázavě se na Egwain podívala.

Egwain dokázala jenom kývnout. Tohle nebylo součástí obřadů Aes Sedai. Takhle přísahal šlechtic vladaři. Někteří vladaři dokonce ani tak silnou přísahu nevyžadovali. Theodrin, usmívajíc se úlevou, se ještě pořádně nezvedla a její místo zaujala Faolain.

„Pod Světlem a na svou naději na spasení a znovuzrození, já, Faolain Orande...“

To bylo všechno, co si kdy mohla přát, i víc. Přinejmenším od každé jiné sestry, kterou by určitě nikdo neposlal pro další plášť proti prachu, když se zvedne vítr.

Když Faolain skončila, zůstala klečet, ale škrobeně se v kleku narovnala. „Matko, je tu ještě otázka mého pokání. Za to, že jsem řekla, že tě nemám ráda. Přeješ-li si, určím ho sama, ale je to tvoje právo.“ Hlas měla stejně škrobený jako postoj, přesto vůbec ne ustrašený. Byla připravená postavit se i lvovi. Vlastně po tom přímo dychtila.

Egwain se kousala do rtu a málem se rozesmála nahlas. Udržet vážný výraz jí dalo práci. Snad to vezmou jako škytnutí. Přes to, jak pořád tvrdily, že nejsou skutečné Aes Sedai, Faolain právě dokázala, jak moc jí je. Občas si sestry samy určovaly pokání, aby se udržela správná rovnováha mezi pýchou a pokorou – ta rovnováha měla být velmi cenná a jediný důvod, jaký se obvykle uváděl – ale žádná rozhodně nežádala, aby jí bylo určeno. Pokání určené jinou sestrou mohlo být dost tvrdé a amyrlin v tom měla být tvrdší než adžah. Ať tak nebo tak, mnoho sester dávalo nafoukaně najevo, jak se podvolují vyšší vůli Aes Sedai, přičemž arogantně předváděly nedostatek arogance. Siuan to nazývala pýchou pokory. Egwain napadlo, že jí nařídí, ať sní kostku mýdla, jen aby viděla její výraz – Faolain měla pěkně ostrý jazyk – ale místo toho...

„Já za pravdu pokání nedávám, dcero. Ani za to, když mě někdo nemá rád. Můžeš mě mít nerada, co hrdlo ráčí, dokud budeš dodržovat přísahu.“ Nikdo kromě temného druha by takovou přísahu neporušil. Přesto se téměř vždycky našla cesta, jak se ze všeho vykroutit. Slabé proutky však jsou lepší než žádné, když zaháníte medvěda.

Faolain vykulila oči a Egwain si povzdechla a pokynula jí, aby se postavila. Kdyby to bylo obráceně, Faolain by jí strčila nos do prachu.

„Pro začátek vám dám dva úkoly, dcery,“ pokračovala.

Pozorně poslouchaly, Faolain ani nemrkla a Theodrin měla zamyšleně položený prst na rtech. Když je tentokrát propustila, řekly: „Jak přikazuješ, matko,“ zároveň s pukrletem.

Egwain však byla zamyšlená. Když Theodrin a Faolain odcházely, přinesla jí Meri na podnose snídani, a když jí Egwain poděkovala za vonný pytlík s růžovými lístky, řekla: „Měla jsem volnou chvilku, matko.“ Podle jejího výrazu to mohlo být obvinění, že ji Egwain příliš tvrdě dře nebo že sama nepracovala dost tvrdě. Nebylo to příjemné koření k dušenému ovoci. A vlastně by z jejího výrazu mohl zkysnout i mátový čaj a teplá křupavá žemle ztvrdnout na kámen. Egwain ji poslala pryč, než se dala do jídla. Čaj byl stejně slabý. Čaj byl jedna z věcí, jichž byl nedostatek.

Poznámka, která byla pod kalamářem, neměla o nic lepší chuť. „Ve snu nic zajímavého,“ napsala Siuan. Takže Siuan byla včera v noci v Tel’aran’rhiodu taky. Dost se tam našpehovala. Příliš nezáleželo na tom, jestli hledala stopy po Moghedien, přestože by to bylo šíleně hloupé, nebo něco jiného, nic bylo nic.

Egwain se zaškaredila, a ne jen kvůli tomu „nic". Siuan v Tel’aran’rhiodu včera v noci znamenala někdy během dneška návštěvu Leany, která si bude stěžovat. Siuan už rozhodně nepůjčovaly žádný ze snových ter’angrialů, ne od chvíle, kdy se pokusila některé sestry o světě snů trochu poučit. Nebylo to kvůli tomu, že věděla jen o málo víc než ony, dokonce ani proto, že jen pár sester věřilo, že skutečně potřebují v něčem poučit, ale Siuan měla jazyk jako břitvu a žádnou trpělivost. Obvykle se jí podařilo ovládnout, ale dvakrát vybuchla, ječela a hrozila pěstí, a měla štěstí, že jí jen zakázaly přístup k ter’angrialům. Leaně ho však půjčily, kdykoliv o něho požádala, a Siuan ho často tajně používala. To byl jeden z mála skutečných důvodů ke sváru mezi nimi. Kdyby mohly, byly by obě v Tel’aran’rhiodu každou noc.

Egwain s úšklebkem usměrnila jiskřičku ohně, zapálila růžek pergamenu a držela ho, dokud jí málem nespálil prsty. Nezůstane nic, co by našel ten, kdo by se jí případně hrabal ve věcech, aby to ohlásil tam, kde by to vyvolalo podezření. Skoro dosnídala, stále ještě sama, a to nebylo obvyklé. Sheriam se jí možná vyhýbala, ale měla by tu už být Siuan. Egwain si do pusy strčila poslední kousek žemle a spláchla to posledním douškem čaje, vstala a šla Siuan hledat, jen aby spatřila předmět svého zájmu, jak se nese k jejímu stanu. Kdyby měla Siuan ocas, byla by jím mrskala.

„Kdes byla?“ chtěla vědět Egwain a spletla ochranu proti odposlechu.

„Aeldene mě hned ráno vytáhla z pelechu,“ zavrčela Siuan a sesula se na stoličku. „Pořád si myslí, že ze mě vytáhne, kdo jsou amyrlininy špehové. To se nikdo nedozví! Nikdo!“

Když Siuan prvně dorazila do Salidaru, utišená žena na útěku, sesazená amyrlin, již svět považoval za mrtvou, sestry by ji možná nepřijaly, až na to, že znala nejen amyrlininu síť agentů, ale také síť modrého adžah, kterou vedla, než ji pozvedly ke štóle. To jí poskytlo jistý vliv, stejně jako Leaně její agenti v Tar Valonu. Příjezd Aeldene z Kamenného mostu, která převzala její místo u špehů modrého adžah, věci pro Siuan změnil. Aeldene rozzuřilo, že hlášení té hrstky modrých agentů, které se Siuan podařilo sehnat, dostaly i ženy mimo adžah. To, že bylo odhaleno Aeldenino postavení – měly to vědět jen dvě tři sestry, dokonce i uvnitř adžah – ji navztekalo tak, že ji málem ranila mrtvice. Nejenže sebrala vedení modré sítě, nejenže na Siuan ječela tak, že to bylo slyšet na míle daleko, ale málem šla Siuan doslova po krku. Aeldene byla z andorské havířské vesnice v pohoří Oparů a povídalo se, že křivý nos má ze rvačky na pěsti, když byla ještě malá holka. To, co udělala, ostatní přimělo se zamyslet.

Egwain se vrátila na vratkou židličku a odstrčila podnos od snídaně. „Aeldene ti je nesebere, Siuan, a ani nikdo jinej.“ Když si Aeldene vyžádala zpátky modré špehy, ostatní začaly uvažovat, že by modrá neměla mít ani amyrlininu síť. Žádná nenavrhla, že by ji měla řídit Egwain. Měla ji mít sněmovna. To tvrdily Romanda a Lelaine. Obě tomu samozřejmě hodlaly velet samy, aby dostávaly zprávy první, aby se první dozvěděly o možných výhodách. Aeldene si myslela, že by se ti agenti měli připojit k modré síti, když je Siuan modrá. Aspoň že se Sheriam spokojila jen s tím, že dostávala všechny zprávy, které si našly cestu k Siuan. „Nemůžou tě přinutit se jich vzdát.“

Egwain si dolila šálek, postavila jej a modře polévanou nádobku s medem na roh stolu nejblíž k Siuan, ale druhá žena se na ně jenom dívala. Hněv z ní vyprchal. Choulila se na stoličce. „Nikdy opravdu nepřemýšlíš o tom, jak jsi silná,“ řekla zpola pro sebe. „Víš o tom, jestli jsi silnější než ta druhá, ale nemyslíš na to. Prostě víš, jestli se má ona sklánět před tebou nebo ty před ní. Předtím nebyla žádná silnější než já. Nikdo do...“ Sklopila zrak a celá nesvá pohnula rukama v klíně. „Občas, když do mě buší Romanda nebo Lelaine, mě to zasáhne jako závan větru. Jsou teď tak vysoko nade mnou, že bych měla držet pusu zavřenou, dokud mi nedovolí promluvit. I Aeldene je silnější, a ona je jenom průměrná.“ Přiměla se zvednout hlavu, mluvila trpce. „Zřejmě se přizpůsobuju skutečnosti. To máme taky v sobě, nacpou to do nás dřív, než vůbec dojdeme ke zkoušce na šátek. Ale nelíbí se mi to. Nelíbí!“

Egwain zvedla brk, jenž ležel vedle kalamáře a misky s pískem, a pohrávala si s ním, zatímco hledala slova. „Siuan, víš, jaký mám názor na to, co je třeba změnit. Děláme spoustu věcí prostě proto, že to tak Aes Sedai dělaly vždy. Ale věci se mění bez ohledu na to, jestli někdo věří, že se vše vrátí k tomu, jaké to bylo. Pochybuju, že předtím byla někdy nějaká žena pozvednutá na amyrlin bez toho, aby byla nejdřív Aes Sedai.“ To by mělo vyvolat poznámku ohledně skrytých záznamů Bílé věže – Siuan často říkala, že neexistuje nic, co by se aspoň jednou za historii Věže nestalo, i když to vypadá jako poprvé – ale Siuan tam jenom seděla jako pytel neštěstí. „Siuan, způsob Aes Sedai není jediný způsob, dokonce ani ne vždy ten nejlepší. Hodlám zařídit, abychom se řídily tím nejlepším, a každá, kdo se nedokáže změnit, nebo nebude chtít, tak by se s tím měla naučit žít.“ Naklonila se přes stůl a snažila se tvářit povzbudivě. „Nikdy jsem nepřišla na to, jak moudré určují, která z nich má přednost, ale není to díky síle v jediné síle. Mezi nima ženy, co dokážou usměrňovat, ustupují ženám, co usměrňovat neumějí. Jedna, Sorilea, by se nikdy nestala ani přijatou, a přesto i ty nejsilnější v jediné síle skočí, když ona řekne ropucha.“

„Divoženky,“ utrousila opovržlivě Siuan, ale postrádalo to důraz.

„Tak Aes Sedai. Mne na amyrlin nepozvedly proto, že jsem nejsilnější. Do sněmovny nebo jako vyslankyně nebo rádkyně se vybírají nejmoudřejší z nás, nebo alespoň ty nejobratnější, ne ty, co jsou nejsilnější.“ Lepší neříkat, v čem jsou obratné, protože Siuan v tom určitě byla taky velmi dobrá.

„Sněmovna? Sněmovna by si mě mohla poslat pro čaj. Mohly by mě vymést, až by dokončily sezení.“

Egwain se narovnala a odložila brk. Nejraději by s druhou ženou zatřásla. Siuan vytrvala, i když nemohla vůbec usměrňovat, a teď se jí začnou podlamovat kolena? Egwain jí už už chtěla povědět o Theodrin a Faolain – to by jí mělo zvednout náladu – když otevřeným vchodem zahlédla ženu s olivovou pletí, jak projíždí kolem a vypadá ztracená pod širokým šedým kloboukem, který měla proti slunci.

„Siuan, to je Myrelle.“ Propustila ochranu a vyběhla ven. „Myrelle,“ zavolala. Siuan potřebovala vítězství, aby spláchla pachuť zastrašování, a tohle by mohlo fungovat. Myrelle byla jedna ze Sheriaminy bandy a očividně měla nějaké vlastní tajemství.

Myrelle přitáhla otěže své izabele, ohlédla se a překvapeně sebou trhla, když uviděla Egwain. Podle toho, jak se tvářila, si zelená sestra neuvědomila, jakou částí tábora projíždí. Přes světle šedé jezdecké šaty měla lehký plášť proti prachu. „Matko,“ řekla váhavě, „omluvíš-li mě, tak –“

„Neomluvím tě,“ přerušila ji Egwain, až sebou Myrelle škubla. Veškeré pochyby o tom, jestli Myrelle od Sheriam slyšela, co se stalo předešlé noci, zmizely. „Promluvíme si. Hned.“

Siuan také vyšla ven, ale místo aby se dívala, jak sestra nejistě sesedá, zadívala se mezi řady stanů na rozložitého prošedivělého muže s otlučeným kyrysem přes pískově hnědý kabátec, vedoucího jejich směrem vysokého ryzáka. Jeho přítomnost byla překvapením. Urozený pán Bryne obvykle komunikoval se sněmovnou přes posla a jeho řídké návštěvy většinou skončily dřív, než Egwain vůbec zjistila, že přišel. Siuan se zatvářila tak aessedaiovsky vážně, že člověk málem zapomněl na její mladistvou tvář.

Bryne mrkl na Siuan, ohnul koleno a půvabně mávl mečem. Ošlehaný muž, jen středně vysoký, ale díky tomu, jak se nosil, vypadal vyšší. Nebyl na něm ani ždibec tuku. Díky zpocenému širokému obličeji vypadal, že je v práci. „Matko, smím si s tebou promluvit? O samotě?“

Myrelle se otočila k odchodu a Egwain štěkla: „Ty zůstaň tady! Tam, kde stojíš!“ Myrelle spadla brada. Překvapil ji jak Egwainin rozhodný tón, tak to, že poslechla, a překvapení ustoupilo hořké rezignaci, již rychle skryla za chladnou fasádou. Tu však usvědčovalo ze lži to, jak si nervózně pohrávala s otěžemi.

Bryne ani nemrkl, ačkoliv si Egwain byla jistá, že má přinejmenším tušení, v jaké je prekérní situaci. Tušila, že jeho překvapí či vyvede z míry jen máloco. Stačil pohled na něj a Siuan byla připravená se rvát, přestože to byla zřejmě ona, kdo začínal většinu jejich hádek. Už měla ruce zaťaté v pěst a založené v bok a upírala na něj pohled, zlověstný pohled, který by měl znervóznit každého, i kdyby nepocházel od Aes Sedai. Myrelle však Siuan nabídla víc než jen pomoc. Možná. „Chtěla jsem tě požádat, aby ses dnes odpoledne zastavil, urozený pane Bryne. Žádám tě teď.“ Potřebovala mu položit pár otázek. „Můžeme si promluvit potom. Teď mě omluv.“

Místo aby přijal její propuštění, řekl: „Matko, jedna z mých hlídek těsně před svítáním něco našla, něco, co bys podle mě měla vidět sama. Můžu připravit doprovod za –“

„To není třeba,“ přerušila ho rychle. „Myrelle, ty půjdeš s náma. Siuan, požádej někoho, ať mi přivede koně, ano? Okamžitě.“

Vyjet s Myrelle z tábora bude jistě lepší než se jí postavit tady, pokud Siuaniny namátkou sebrané stopy skutečně na něco ukazovaly, a při jízdě může Bryneovi položit své otázky, ale nespěchala kvůli tomu. Právě totiž zahlédla, jak si to k nim mezi stany rázuje Lelaine s Takimou po boku. S jedinou výjimkou se všechny ženy, které byly přísedícími před Siuaniným sesazením, připojily buď k Lelaine, nebo k Romandě. Většina nově vybraných přísedících si šla svou cestou, což bylo podle Egwainina názoru jen o maličko lepší. Jen o maličko.

Dokonce i na dálku bylo zřejmé, jakou má Lelaine náladu. Byla připravená projít přese všechno, co se jí dostane do cesty. Siuan ji zahlédla také a vyrazila, aniž by se zdržovala pukrletem, přesto neměla dost času, aby unikla, pokud by nevyskočila urozenému pánu Bryneovi na koně.

Lelaine se rozkročila před Egwain, ale oči ostré jako dýky upřela na Brynea, zvažovala, proč je tady. Měla však na oheň připravenou větší rybu. „Musím mluvit s amyrlin,“ řekla bez úvodu ukazujíc na Myrelle. „Ty počkáš. S tebou si promluvím potom.“ Bryne se uklonil, ne příliš hluboce, a odvedl koně tam, kam ukazovala. Muži s trochou mozku v hlavě brzy zjistili, že hádat se s Aes Sedai nemá smysl, a s přísedící už nezískali vůbec nic.

Než mohla Lelaine otevřít pusu, najednou tady stála Romanda, velitelskost z ní vyzařovala tak silně, že si Egwain nejdřív ani nevšimla, že má s sebou Varilin, štíhlou rudovlasou přísedící za šedé adžah, o pár palců vyšší než většina mužů. Jediným překvapením bylo, že se Romanda neobjevila dřív. Ona a Lelaine se pozorovaly jako orli, žádná tu druhou nepustila k Egwain samotnou. Obě ženy zároveň obklopila záře saidaru a obě setkaly ochrany kolem pětice, aby zabránily odposlouchávání. Jejich pohledy se srazily, vyzývavé v chladných a sebraných tvářích, ale žádná svou ochranu nepropustila.

Egwain se kousla do jazyka. Na veřejnosti bylo na nejsilnější sestře, aby rozhodla, jestli má být hovor chráněn, a protokol říkal, že toto rozhodnutí činí amyrlin pokaždé, když je přítomna. Ona však netoužila po lichých omluvách, které by zmínka o protokolu přivolala. Kdyby na to tlačila, ony by se samozřejmě podvolily. A chovaly by se přitom, jako by utišovaly mrzuté batole. Kousla se do jazyka a v duchu byla vzteky bez sebe. Kde je Siuan? To nebylo spravedlivé – nechat osedlat koně trvalo jen chvilku – ona by si ale nejradši mačkala suknice, aby se nechytala za hlavu.

Romanda souboj v zírání přerušila první, nikoliv však poražená. Otočila se k Egwain tak náhle, že Lelaine zůstala koukat za ní a vypadala jako blbec. „Delana zase dělá potíže.“ Pronikavý hlas měla skoro sladký, bylo v něm však ostří, zdůrazňující to, že nevyslovila uctivý titul. Romanda měla úplně šedé vlasy, sepjaté do těsného uzlu na šíji, ale věkem rozhodně nezměkla. Takima, s dlouhými černými vlasy a pletí barvy věkem zažloutlé slonoviny, byla skoro devět roků hnědou přísedící a byla stejně tvrdá ve sněmovně jako ve třídě, přesto stála pokorně opodál s rukama sepjatýma v pase. Romanda vedla svou frakci stejně pevně jako Sorilea. Patřila k těm, pro něž byla síla skutečně nejdůležitější, a Lelaine nebyla o moc pozadu.

„Hodlá předložit sněmovně návrh,“ přisadila si Lelaine a teď se na Romandu vůbec odmítala podívat. Souhlas s druhou ženou ji určitě potěšil stejně málo jako to, že promluvila druhá. Romanda si byla vědoma toho, že získává náskok, a usmála se, totiž lehce zvlnila rty.

„O čem?“ zeptala se Egwain hrajíc o čas. Byla si jistá, že to ví. Dalo jí práci, aby si nepovzdechla. A ještě větší práci, aby si netřela spánky.

„No o černém adžah, matko, samozřejmě,“ odpověděla Varilin a zvedla hlavu, jako by ji otázka překvapila. No, možná i byla překvapená. Delana kvůli tomu byla vzteklá jako fena. „Chce, aby sněmovna Elaidu otevřeně odsoudila jako černou.“ Náhle se odmlčela, když Lelaine zvedla ruku. Lelaine svým stoupenkyním povolovala víc než Romanda, nebo je možná neměla tak pevně v hrstí, ale stačilo to.

„Musíš s ní promluvit, matko.“ Lelaine měla hřejivý úsměv, když se rozhodla ho použít. Siuan říkala, že kdysi bývaly přítelkyně – Lelaine ji přijala zpátky s určitým náznakem kamarádství – přesto Egwain její úsměv považovala za praktický nástroj.

„A říct jí co?“ Zoufale toužila chytit se za hlavu. Tyhle dvě zařídily, že ve sněmovně projde jen to, co chtěly ony, rozhodně jen málo z toho, co navrhla Egwain, důsledkem čehož bylo, že neprošlo téměř nic, a ony chtějí, aby ona domluvila přísedící? Delana její návrhy podpořila, to byla pravda – když se jí hodily. Delana byla korouhvička, obracela se podle posledního závanu větru, a i když se v poslední době obracela hodně Egwaininým směrem, moc to neznamenalo. Černé adžah bylo asi jedinou věcí, v níž byla pevná. Co zdrželo Siuan?

„Řekni jí, že s tím musí přestat, matko.“ Podle toho, jak se usmívala a jakým tónem mluvila, mohla Lelaine radit své dceři. „Tahle hloupost – je to horší než hloupost – všechny jsou z toho na šavle. Některé sestry jí dokonce začínají věřit, matko. Nepotrvá dlouho a roznese se to mezi sluhy a vojáky.“ Po Bryneovi vrhla pohled plný pochyb. Bryne se tvářil, že se pokouší zapříst hovor s Myrelle, jež zírala na chráněnou skupinku a rukama v rukavičkách nervózně hladila otěže.

„Věřit něčemu, co je zřejmé, není hloupost,“ štěkla Romanda. „Matko...“ Z jejích úst to až příliš připomínalo „holka", „...Delanu je nutné zastavit, protože to nepovede k ničemu dobrému a hodně to uškodí. Elaida je možná černá – i když o tom silně pochybuji, přes to, co ta cuchta Halima vykládá za klevety, co slyšela z druhé ruky. Elaida zatvrzele setrvává ve svém omylu, ale já nevěřím, že je zlá – a i kdyby byla, vyhlašovat to navenek by znamenalo, že lidé začnou podezírat všechny Aes Sedai a černé to zažene ještě hlouběji do úkrytu. Jsou způsoby, jak je vykutat, pokud je nezaženeme na útěk.“

Lelaine popotáhla nosem, skoro si odfrkla. „I kdyby byl tenhle nesmysl pravda, žádná sestra, která si sebe váží, se nikdy nepodvolí tvým metodám, Romando. To, co ty navrhuješ, skoro hraničí s výslechem.“ Egwain zmateně zamrkala. Tenhle drb jí nedonesla ani Siuan, ani Leana. Naštěstí jí přísedící nevěnovaly dost pozornosti, aby si toho všimly. Jako obvykle.

Romanda si dala ruce v bok a rozkročila se před Lelaine. „Zoufalé časy vyžadují zoufalé činy. Někdo by se mohl ptát, proč by měl někdo klást důstojnost před odhalení Temného služebnic.“

„To se nebezpečně podobá obvinění,“ řekla Lelaine s přimhouřenýma očima.

Teď se usmívala Romanda, chladným tvrdým úsměvem. „Já budu první, kdo se podvolí mým metodám, Lelaine, pokud ty budeš druhá.“

Lelaine opravdu zavrčela a vykročila k druhé ženě, a Romanda se k ní s vystrčenou bradou naklonila. Byly připravené si trhat vlasy a válet se v prachu a důstojnost Aes Sedai ať jde do háje. Varilin a Takima se na sebe mračily jako dvě komorné podporující své paní, dlouhonohý brodivý pták v souboji na mračení se střízlíkem. Celá ta banda na Egwain zřejmě úplně zapomněla.

Přiběhla Siuan se širokým slamákem, vedouc tlustou šedou kobylu s bílými punčoškami na zadních nohách, a když uviděla odstíněné shromáždění, se skluzem zastavila. Byl s ní také podomek, hubený chlapík v dlouhé odřené vestě a záplatované košili, držící otěže vysokého jablečňáka. On ochrany neviděl, saidar jim však nezakrýval tváře. Vykulil oči a začal si olizovat rty. Vlastně i kolemjdoucí stan obcházeli širokým obloukem a předstírali, že nic nevidí, Aes Sedai, strážci i sloužící. Jenom Bryne se mračil a díval se na ně, jako by uvažoval, co to před ním tají. Myrelle si převazovala sedlové brašny, očividně se chystala odejít.

„Až se rozhodnete, co bych měla říct,“ ohlásila Egwain, „tak já se rozhodnu, co udělám.“ Opravdu na ni zapomněly. Všechny čtyři se po ní užasle podívaly, když prošla mezi Romandou a Lelaine skrz zdvojené ochrany. Když se dotkla tkaniva, samozřejmě nic neucítila. Neměly zastavit nic tak hmotného jako lidské tělo.

Když se škrábala na jablečňáka, Myrelle se zhluboka nadechla a odevzdaně ji napodobila. Ochrany zmizely, i když obě přísedící stále ještě obklopovala záře saidaru, jak tam stály a pozorovaly je, byly zosobněním frustrace. Egwain si rychle natáhla prachoplášť, který byl přehozený přes sedlo jejího valacha, a jezdecké rukavičky, jež vytáhla z kapsičky pláště. Na vysoké hrušce byl pověšený široký slamák, tmavomodrý, aby jí ladil se šaty, s chocholem bílého peří šikmo připíchnutým vepředu, což jasně prozrazovalo Chesinu ruku. Horko ignorovat mohla, ale sluneční žár byl něco zcela jiného. Egwain sundala peří a jehlici a strčila je do sedlové brašny, narazila si klobouk na hlavu a zavázala stuhy pod bradou.

„Můžeme jet, matko?“ zeptal se Bryne. Už byl v sedle a přilba, která předtím visela u sedla, mu nyní ocelovou mřížkou hledí zakrývala tvář. Vypadala na něm přirozeně, jako by se pro zbroj narodil.

Egwain kývla. Nikdo se je nepokoušel zastavit. Lelaine by samozřejmě klidně hulákala i na veřejnosti, ale Romanda... Když odjížděli, Egwain pocítila úlevu, i když se jí hlava málem rozskočila. Co udělá s tou Delanou? Co může dělat?

Hlavní silnice v oblasti, široký pruh udusané hlíny tak tvrdé, že z ní naprosto nic nemohlo vytlouci prach, procházela tábořištěm vojáků a přes mezeru mezi ním a táborem Aes Sedai. Bryne projel táborem na druhé straně.

Přestože bylo vojáků v táboře tak třicetkrát víc než lidí v táboře Aes Sedai, bylo tu zjevně míň stanů, než měly sestry a ti, kdo jim sloužili, a byly roztroušené na kopcích a pláccích mezi nimi. Většina vojáků spala pod širákem. Ono taky ale bylo těžké si vzpomenout, kdy naposledy pršelo, a v dohledu rozhodně nebyl jediný mráček. Zvláštní, bylo zde víc žen než v táboře sester, ačkoliv na první pohled to vypadalo, že mezi tolika muži jich je méně. Kuchařky se staraly o kotle a pradleny útočily na obrovské hromady šatstva, další pracovaly s koňmi a vozy. Hodně jich vypadalo na manželky. Přinejmenším posedávaly s pletením či látaly šaty a košile nebo míchaly něčím v menších kotlících. Téměř všude, kam se podívala, byli zbrojíři, kladiva hlasitě zvonila o kovadliny, šípaři přidávali šípy ke svazkům u svých nohou a podkováři prohlíželi koně. Všude stály vozy všech možných tvarů a velikostí. Vojsko zřejmě sebralo každý, na který cestou narazilo. Většina pícovníků již byla venku, ale do okolních dědin a statků odjíždělo ještě několik posledních žebřiňáků a kodrcavých vozíků. Když projížděli kolem, vojáci občas začali provolávat slávu. „Urozený pán Bryne!“ volali, a „Býk! Býk!“ To bylo jeho značení. O Aes Sedai či amyrlin ani špitnutí.

Egwain se pootočila v sedle, aby se ujistila, že je Myrelle stále s nimi. Byla, nechávala svého koně jít za nimi svým tempem a tvářila se, jako kdyby jí nebylo dobře. Siuan zaujala poslední místo, ovčák pak za jejich opozdilou ovečkou. Ale taky se možná jenom bála pobídnout koně dopředu. Šedka sice vypadala jako koule špeku, Siuan by však nejspíš zacházela i s poníkem jako s válečným ořem.

Egwain podráždil její vlastní kůň. Jmenoval se Daišar, ve starém jazyce to znamenalo Sláva. Mnohem raději by byla jela na Bele, kosmaté kobylce jen o málo štíhlejší než Siuanina šedka, na níž opustila Dvouříčí. Občas si myslela, že musí vypadat jako panenka, když sedí na valachovi, jehož je možné považovat za válečného hřebce, ale amyrlin musela mít vhodného komoně. Rozhodně ne kosmatého tahouna. I když tohle pravidlo ustanovila sama, cítila se stísněná jako novicka.

Obrátila se v sedle a řekla: „Čekáš nějaký odpor, urozený pane Bryne?“

Muž na ni pohlédl jen koutkem oka. Na to samé se zeptala, než opustili Salidar, a dvakrát cestou přes Altaru. Říkala si, že to nestačí, aby to vzbudilo podezření.

„Murandy je jako Altara, matko. Sousedi mají moc práce s tím, jak proti sobě kují pikle nebo spolu přímo bojují, než aby se spojili, pokud by nevypukla otevřená válka, a ani potom by si moc nevěřili.“ Mluvil velmi suše. Býval hlavním kapitánem královniny gardy v Andoru a měl za sebou léta pohraničních šarvátek s Muranďany. „Obávám se, že Andor ale bude něco zhola jiného. Vůbec se na to netěším.“ Zabočil a sjel z mírného svahu, aby se vyhnul třem vozům rachotícím po kamenech stejným směrem, jakým jeli.

Egwain se snažila nešklebit. Andor. Předtím řekl prostě ne. Tohle byl konec Cumbarské pahorkatiny jižně od Lugardu, hlavního města Murandy. I kdyby měli štěstí, hranice Andoru ležela přinejmenším deset dní cesty před nimi.

„A až dorazíme do Tar Valonu, urozený pane Bryne? Jak hodláš dobýt město?“

„Na to se mě ještě nikdo neptal, matko.“ Doposud si jen myslela, že mluví suše. Teď teprve byl jeho hlas suchý. „Než dorazíme do Tar Valonu, dá-li Světlo, budu mít dvakrát třikrát víc mužů než teď.“ Egwain sebou trhla při představě, že bude vyplácet tolik vojáků. On si toho zřejmě nevšiml. „S tím město oblehnu. Nejtěžší část bude najít lodě a potopit je, aby se zablokoval Jižní a Severní přístav. Přístavy jsou stejně tak klíčem jako získat městečka u mostů, matko. Tar Valon je mnohem větší než Cairhien a Caemlyn dohromady. Jakmile do města přestanou docházet potraviny...“ Pokrčil rameny. „Většina válčení je čekání, když se zrovna nepochoduje.“

„A když nebudeš mít tolik vojáků?“ Nikdy ji nenapadlo, že všechny ty lidi vyhladoví, ženy a děti. Nikdy ji skutečně nenapadlo, že do toho bude zapletený ještě někdo kromě Aes Sedai a vojáků. Jak jen mohla být tak hloupá? Viděla následky války v Cairhienu. Bryne to bral na pohled tak lehce. Ale on byl zase voják, pro vojáky muselo být strádání a smrt denním chlebem. „Co když budeš mít jen... řekněme... to, co máš dneska?“

„Obléhání?“ Něco z toho, o čem se bavili, zřejmě konečně proniklo do Myrelliných myšlenek. Pobídla izabelu dopředu, až několik mužů muselo odskočit a pár jich upadlo. Někteří rozzlobeně otevřeli pusu, ale pak uviděli její bezvěké rysy a zase ji zamračeně zavřeli. Pro ni jako by vůbec neexistovali. „Artuš Jestřábí křídlo obléhal Tar Valon dvacet let a neuspěl.“ Náhle si uvědomila, že všude kolem jsou lidé, a ztišila hlas, pořád ale mluvila kysele. „Čekáš, že tam budeme trčet dvacet let?“

Její kyselý tón se přes Garetha Brynea přelil, aniž by zanechal sebemenší skvrnu. „Líbil by se ti víc přímý útok, Myrelle Sedai?“ Mohl se ptát, jestli chce čaj sladký nebo hořký. „Několik generálů Jestřábího křídla to zkusilo a jejich muže pobili. Hradby Tar Valonu se ještě žádnému vojsku prolomit nepodařilo.“

Egwain věděla, že to není tak docela pravda. Za trollockých válek vojsko trolloků vedené hrůzopány vyrabovalo a spálilo část samotné Bílé věže. Na konci války Druhého Draka vojsko, snažící se zachránit Guaira Amalasana, než ho zkrotí, taky dorazilo k Věži. Myrelle to ale nemohla vědět, natož Bryne. Přístup k těmhle tajným dějinám, ukrytým hodně hluboko ve věžové knihovně, byl uložen v zákoně, který byl sám o sobě tajný, a odhalit existenci buď záznamů či zákona bylo zradou. Siuan tvrdila, že když se čte mezi řádky, je možné nalézt náznaky o věcech, které nebyly zaznamenané dokonce ani tady. Aes Sedai uměly velmi dobře zakrývat pravdu, když to považovaly za nutné, dokonce i samy před sebou.

„S asi sto tisíci, co mám teď,“ pokračoval Bryne, „budu první. Pokud dokážu zablokovat přístavy. Generálům Jestřábího křídla se to nikdy nepodařilo. Aes Sedai vždycky zvedly ty železné řetězy včas, aby zabránily lodím dostat se do ústí přístavu, a potopily je dřív, než mohly narušit obchod. Potraviny a zásoby se tak dostaly do města. Na váš útok nakonec dojde, ale jestli bude po mém, tak ne dřív, než bude město oslabené.“ Hlas měl stále... normální. Muž probírající vycházku. Otočil se k Myrelle, a i když se jeho tón nezměnil, i za hledím bylo vidět, jak je napjatý. „A vy jste souhlasily, že bude po mém, když přijde na vojsko. Já svoje muže neobětuju pro nic za nic.“

Myrelle otevřela ústa a pak je pomalu zavřela. Očividně chtěla něco říci, ale nevěděla co. Ony mu daly své slovo, ona a Sheriam a ty, které to řídily, když dorazil do Salidaru, jakkoliv je rozčilovalo, že ho musejí dát. Jakkoliv se to přísedící snažily obejít. Ony žádné slovo nedaly. Bryne se však choval, jako by ho daly, a zatím mu to procházelo. Zatím.

Egwain bylo špatně. Ona válku viděla. Hlavou se jí míhaly obrazy, bojující muži, probíjející se ulicemi Tar Valonu, umírající. Oči jí padly na chlapíka s hranatou bradou, který přežvykoval, zatímco ostřil píku. Zemře taky v těch ulicích? A co ten prošedivělý plešatějící muž, jenž pečlivě přejel prstem každý šíp, než ho zastrčil do toulce? A támhle. Ten mládenec, naparující se ve vysokých jezdeckých botách. Vypadal příliš mladý, aby se už holil. Světlo, tolik z nich bylo mladých. Kolik jich zemře? Pro ni. Pro spravedlnost, pro právo, pro svět, ale v srdci pro ni. Siuan zvedla ruku, ale gesto nedokončila. I kdyby byla dost blízko, stejně nemohla všem na očích poplácat amyrlin po rameni.

Egwain se narovnala. „Urozený pane Bryne,“ řekla stísněným hlasem, „na co chceš, abych se podívala?“ Měla dojem, že se podíval po Myrelle, než odpověděl.

„Lepší, když se na to podíváš sama, matko.“

Egwain měla dojem, že jí pukne hlava. Jestliže Siuaniny stopy alespoň k něčemu vedly, mohla by Myrelle docela dobře stáhnout z kůže. A pokud nevedly, mohla by stáhnout z kůže Siuan. A mohla by ještě přihodit Garetha Brynea.