Koruna z mečů

9 Párek pilounů

Egwain seděla v křesle – bylo to jedno z mála opravdových křesel v táboře, s drobnou řezbou, jakou mohlo mít třebas nejlepší křeslo na statku, prostorné a pohodlné natolik, aby cítila víc než jenom nádech viny, že na voze zabírá cenné místo – seděla a snažila se posbírat myšlenky, když Siuan odhodila stanové chlopně a vpadla dovnitř. Siuan nebyla nadšená.

„Proč jsi jen, ve Světle, utekla?“ Hlas se jí nezměnil jako tvář a i v nejlepší chvíli hubovala, byť uctivě. Jen tak tak. Modré oči měla taky stejné. Mohla je používat jako sedlářské šídlo. „Sheriam mě smetla jako mouchu.“ Hořce zkřivila překvapivě jemné rty. „Byla pryč vzápětí po tobě. Neuvědomuješ si, že se ti vydala do rukou? Ona tedy ano. Ona, Anaiya, Morvrin a ty ostatní. Můžeš si být jistá, že dnešní noc stráví tím, že budou vylívat vodu a ucpávat díry. Mohlo by se jim to podařit. Nevím jak, ale mohlo.“

Ještě nedomluvila a vstoupila Leana. Vysoká pružná žena s měděnou pletí a tváří stejně mladou, jako měla Siuan, a ze stejného důvodu. Ve skutečnosti byla víc než dost stará, aby mohla být Egwaininou matkou. Leana se jenom podívala na Siuan a zvedla ruce, jak jen stan dovoloval. „Matko, tohle je hloupé riziko.“ Výraz v tmavých očích se jí změnil ze zasněného v plamenný, ale v hlase měla jistou malátnosti, i když byla podrážděná. Kdysi mluvila rázně. „Jestli si někdo všimne, že Siuan a já jsme takhle spolu –“

„Mně je jedno, jestli se třeba celej tábor dozví, že to, jak se vy dvě štěkáte, je podvod,“ přerušila ji Egwain ostře a spletla kolem trojice malou přehradu proti odposlouchávání. S trochou času se dala překonat, ale ne bez toho, aby došlo k prozrazení, a ne, dokud bude tkanivo držet, místo aby ho zavázala.

Záleželo jí na tom a možná je neměla zavolat obě, ale její první trochu smysluplná myšlenka byla zavolat jediné dvě sestry, na něž se mohla spolehnout. Nikdo v táboře neměl ani stín podezření. Všichni věděli, že bývalá amyrlin a její kronikářka jedna druhou opovrhují stejně tak, jako Siuan opovrhovala tím, že má učit svou nástupkyni. Kdyby některá sestra odhalila pravdu, mohly by konat pokání dost dlouho a ne zrovna snadné – Aes Sedai měly rády, když z nich někdo dělal hlupáky, ještě méně než obyčejní lidé. I krále za to donutily zaplatit – ale mezitím mělo jejich údajné nepřátelství za následek to, že měly na ostatní sestry, včetně přísedících, jistou páku. Když obě řekly stejnou věc, muselo to tak být. Další náhodný účinek utišení byl velmi užitečný a nikdo o něm nevěděl. Už je nevázaly tři přísahy. Mohly teď lhát jako kupec s vlnou.

Pikle a intriky, kam se podíváš. Tábor byl jako nějaká páchnoucí bažina, kde v mlze neviděny vyrůstají podivné rostliny. Možná to bylo všude tam, kde se sešly Aes Sedai. Po třech tisících let intrikování, byť bylo jakkoliv nezbytné, nebylo překvapením, že se pro většinu sester stalo intrikování druhou přirozeností a pro zbytek skoro. Bylo vážně hrozné, že se jí všechny ty machinace začínaly líbit. Ne machinace jako takové, ale jako hlavolamy, ačkoliv žádné pokroucené kousky železa by ji ani ze čtvrtiny tak nezaujaly. Nechtěla ani vědět, co to prozrazuje o ní samotné. No, byla Aes Sedai, ať už si ostatní mysleli cokoliv, a musela brát dobré i špatné.

„Moghedien unikla,“ pokračovala bez přestávky. „A’dam jí sundal nějaký muž. Muž, který dokáže usměrňovat. Myslím, že jeden z nich odnesl obojek. Co jsem viděla, tak v jejím stanu nebyl. Snad by se dal najít přes náramek, jenomže pokud ano – tak já nevím jak.“

Tohle jim vyrazilo dech. Leaně se podlomily nohy a ona se jako pytel sesula na stoličku, kterou občas používala Chesa. Siuan se pomalu posadila na palandu, záda měla rovná a nehybné ruce položené na kolenou. Egwain si nesmyslně všimla, že má na šatech vyšité maličké modré kvítky v širokém vzoru tairenského bludiště kolem výstřihu a pásek, díky němuž vypadaly rozdělené suknice jako jedna, když se nehýbala. Další pruh se jí slušivě obtáčel kolem živůtku. Péče o šaty, aby byly hezké místo jen vhodné, znamenala rozhodně malou změnu, když se na to člověk podíval z jedné strany – nikdy to nedováděla do extrémů – ale z druhé strany to byla stejně drastická změna jako její tvář. A matoucí. Siuan nesnášela změny a odolávala jim. Až na tohle.

Leana, na druhou stranu, po vzoru správné Aes Sedai přijala, co se změnilo. Byla zase mladá – Egwain vyslechla žlutou vykřikující údivem, že podle toho, co zjistila, jsou obě zase ve věku, kdy mohou mít děti – a jako by nikdy nebyla kronikářka, nikdy neměla jinou tvář. Věrný obraz praktičnosti a výkonnosti se zas změnil v ideál netečné a svůdné domanské ženy. Dokonce i jezdecké šaty měla střižené ve stylu své rodné země, a nezáleželo na tom, že hedvábí, tak tenké, až bylo skoro průsvitné, bylo jako materiál stejně nepraktické na cesty po zaprášených cestách jako jeho světle zelená barva. Když jí řekly, že utišení přerušilo všechna pouta a spojení, Leana si vybrala zelené adžah, místo aby se vrátila k modrému. Adžah se neměnila, ale ona taky ještě žádná Aes Sedai nebyla utišena a zase vyléčena. Siuan se rovnou vrátila k modrému, brumlajíc kvůli tomu, jak je pitomé, že musí „poprosit a dovolávat se přijetí", jak zněla formální fráze.

„Och, Světlo!“ vydechla Leana, když dopadla na stoličku a rozhodně ne se svým obvyklým půvabem. „Měly jsme ji hned první den vydat soudu. Nic, co jsme od ní zjistily, nestojí za to, že zase běhá volně po světě. Nic!“ To ukazovalo, jak je zděšená. Obvykle nechodila a nevykládala, co bylo zřejmé. Mozek jí nezlenivěl, ať už se navenek tvářila jakkoliv. Domanky mohly být navenek unylé a svůdné, ale pořád byly široko daleko nejvyhlášenější obchodnice.

„Krev a zatracenej –! Měly jsme ji nechat sledovat,“ zavrčela Siuan se zaťatými zuby.

Egwain zvedla obočí. Siuan musela být otřesená jako Leana. „Jenomže kým, Siuan? Faolain? Theodrin? Ony ani nevědí, že vy dvě patříte do mýho oddílu.“ Oddílu? Pět žen. A Faolain a Theodrin byly těžko dychtivé příznivkyně. Zvlášť Faolain. Samozřejmě mohla počítat i s Nyneivou a Elain, a určitě i s Birgitte, i když ona nebyla Aes Sedai, ale ty byly daleko. Skrývání a vychytralost byly stále její hlavní silou. Navíc to, že u ní nikdo něco takového nečekal. „Jak bych měla komukoliv vysvětlit, proč by měl hlídat mou služku? A vlastně, k čemu by to bylo? Musel to být jeden ze Zaprodanců. Vážně si myslíte, že by je třebas i Faolain a Theodrin dohromady dokázaly zastavit? Nejsem si jistá, že bych to dokázala já, i kdybych byla propojená s Romandou a Lelaine.“ To byly dvě nejsilnější ženy v táboře kromě ní, tak silné v jediné síle, jako bývala Siuan.

Siuan s viditelným úsilím vyhladila tvář, jenže i tak si odfrkla. Často říkávala, že když už nemůže být sama amyrlin, naučí Egwain, jak být tou nejlepší amyrlin. Přesto byl přechod od lvice na vršku k myši pod nohou obtížný. Však jí Egwain kvůli tomu taky hodně povolovala.

„Chci, abyste se vy dvě poptaly mezi těmi, co mají stany blízko místa, kde spala Moghedien. Každý, kdo by na tom místě otevřel průchod, by riskoval, že ji přeřízne vejpůl, i kdyby ho setkal co možná nejmenší.“

Siuan si odfrkla, tentokrát hlasitěji než poprvé. „K čemu se namáhat?“ zavrčela. „Hodláš se snad za ní honit jako nějaká hloupá hrdinka z hloupého kejklířského příběhu a přivést ji zpátky? A možná přitom taky svázat všechny Zaprodance? A vyhrát Poslední bitvu, když už budeš v tom? Dokonce i kdybychom získaly popis od hlavy k patě, nikdo nepozná jednoho Zaprodance od druhého. Alespoň nikdo tady. To je ten nejmíň užitečný sud rybích vnitřností, co jsem kdy –!“

„Siuan!“ vyjela Egwain ostře a narovnala se. Volnost byla jedna věc, ale měla své hranice. Tohle nesnesla dokonce ani od Romandy.

Siuan pomalu vystoupila barva do tváří. Snažila se ovládnout, uhlazovala si suknice a vyhýbala se pohledu do Egwaniných očí. „Odpusť, matko,“ řekla nakonec. Skoro to znělo, jako by to myslela vážně.

„Byl to pro ni těžký den, matko,“ přisadila si Leana s poťouchlým úsměvem. Byla v tom velmi dobrá, i když úsměvy obvykle používala k tomu, aby se nějakému muži rozbušilo srdce. Samozřejmě nic neslibovala. Oplývala vybíravostí a diskrétností. „Ale to většina z nás. Kdyby se jen odnaučila házet po Garethu Bryneovi věci vždycky, když se rozzlobí –"

„Dost!“ štěkla Egwain. Leana se jen snažila trochu Siuan ulehčit situaci, ale Egwain na to neměla náladu. „Chci vědět všechno, co můžu zjistit, o tom, kdo Moghedien osvobodil, i kdybych se dozvěděla jenom to, že byl malý nebo velký. Díky každýmu ždibci bude míň stínem, co se plíží tmou. Pokud to není víc, než mám právo žádat.“ Leana seděla docela tiše a dívala se na květinový vzor na koberci před svýma nohama.

Siuan už byla pomalu celá rudá, na její světlé pleti to vypadalo jako západ slunce. „Já... pokorně žádám o prominutí, matko.“ Tentokrát nemluvila kajícně. Bylo zřejmé, že má potíže podívat se Egwain do očí. „Občas je těžké... Ne, ne žádné omluvy. Pokorně žádám o prominutí.“

Egwain přejela prstem po své štóle a nechala vše se usadit, zatímco bez mrkání hleděla na Siuan. To bylo něco, co ji naučila sama Siuan, která si však po chvíli na palandě neklidně poposedla. Když víte, že jste na omylu, mlčení svrbí, a svrbění vás přesvědčí, že jste na omylu. Mlčení bylo při spoustě situací velmi užitečným nástrojem. „Jelikož si nevzpomínám, co bych měla promíjet,“ řekla nakonec tiše, „tak to zřejmě nebude třeba. Ale, Siuan... Ať už se to neopakuje.“

„Děkuji, matko.“ Koutky Siuaniných úst zkřivil náznak trpkého smíchu. „Smím-li to tak říct, tak jsem tě zřejmě učila velmi dobře. Jestli ale můžu navrhnout...?“ Počkala, až Egwain netrpělivě kývne. „Jedna z nás by měla předat Faolain nebo Theodrin tvůj rozkaz klást otázky a tvářit se přitom hodně mrzutě, že musí dělat poslíčka. To zcela určitě vyvolá mnohem míň připomínek, než kdybychom to dělaly Leana nebo já. Každý moc dobře ví, že jsi jejich patronka.“

Egwain okamžitě souhlasila. Pořád jí to nemyslelo jasně, jinak by ji to napadlo. Bolest hlavy byla zpátky. Chesa tvrdila, že to pochází z nedostatku spánku, ale bylo těžké usnout, když jste měli hlavu napjatou jako buben. Chtělo by to mnohem větší hlavu, než byla ta její, aby necítila napětí, když ji měla tak nacpanou starostmi. No, aspoň mohla předat tajemství, které ukrývalo Moghedien, jak zamaskovat tkanivo s pomocí jediné síly a jak zamaskovat svou schopnost před ostatními ženami, které dokážou usměrňovat. Odhalit je bylo příliš riskantní, když by mohla vést k odhalení Moghedien.

Trochu víc nadšení, pomyslela si trpce. Když ohlásila kdysi ztracené tajemství cestování, které aspoň objevila zcela sama, všechny ji poplácávaly a jásaly nad ní, a ještě víc chvály se jí dostalo za každé tajemství, která vypáčila z Moghedien, což bylo, jako by jí pokaždé trhaly zub. Ale chvála nezměnila její postavení ani o fous. Nadané dítě jste mohli poplácávat po hlavě, aniž jste zapomněli, že je to jen dítě.

Leana odešla s pukrletem a suchou poznámkou, že ji nemrzí, jestli se pro jednou pořádně nevyspí někdo jiný. Siuan čekala. Nikdo nesměl vidět, že by s Leanou odcházely společně. Egwain si chvíli druhou ženu jen prohlížela. Žádná nepromluvila. Siuan vypadala ztracená v myšlenkách. Nakonec sebou trhla a vstala, urovnala si šaty a připravovala se k odchodu.

„Siuan,“ začala Egwain pomalu, a pak nevěděla, jak pokračovat.

Siuan si myslela, že rozumí. „Měla jsi pravdu, matko,“ pravila a dívala se Egwain do očí, „byla jsi taky shovívavá. Příliš shovívavá, i když kdo by nebyl. Jsi amyrlin a nikdo k tobě nesmí být drzý a neomalený. I kdybys mi určila pokání, že by mě litovala i Romanda, nebylo by to víc, než bych si zasloužila.“

„Zapamatuju si to pro příště,“ řekla Egwain a Siuan zdánlivě poddajně sklonila hlavu. Možná poddajně. Pokud ji změny nezasáhly hlouběji, než se zdálo, příště určitě bude, a taky přespříště. „Já se ale chtěla zeptat na urozeného pána Brynea.“ Siuan se z tváře vytratil jakýkoliv výraz. „Určitě nechceš, abych... zasáhla?“

„Proč bych to měla chtít, matko?“ Siuanin hlas byl ještě neurčitější než studená chlebová polívka. „Mám jedinou povinnost, učit tě etiketě tvého úřadu a předávat Sheriam zprávy od svých špehů.“ Stále si podržela část své dřívější sítě, i když bylo pochybné, že by některý špeh věděl, komu teď vlastně podává zprávy. „Gareth Bryne si nedělá takové nároky na můj čas, aby mi to bránilo v práci.“ Téměř vždy o něm mluvila takhle, a dokonce i když použila jeho titul, vložila do něj kousavý podtón.

„Siuan, vypálená stodola a pár krav nemůžou tolik stát.“ Určitě ne ve srovnání s vyplácením a krmením všech těch vojáků. Už to ale nabídla předtím a škrobená odpověď byla i tenkrát stejná.

„Děkuji, matko, ale ne. Nedovolím, aby říkal, že jsem porušila slovo, a já přísahala, že si dluh odpracuji.“ Náhle se škrobenost vytratila a Siuan se zasmála, což bylo vzácné, když mluvila o Bryneovi. Mnohem častěji se mračila. „Jestli si už musíš kvůli někomu dělat starosti, tak si je dělej o něj, ne o mě. Já na zvládnutí Garetha Brynea pomoc nepotřebuju.“

A to bylo zvláštní. Jakkoliv teď byla slabá v jediné síle, nebyla tak slabá, aby mu musela sloužit dál a trávit hodiny po lokty v mydlinkové vodě s jeho košilemi a podvlékačkami. Asi to dělala, aby měla po ruce někoho, na koho by mohla vztekle štěkat, jinak by se musela pořád ovládat. Ať už měla jakýkoliv důvod, vyvolalo to spoustu řečí a potvrdilo mnoha lidem, že je divná. Koneckonců byla Aes Sedai, byť stála na žebříčku hodně nízko. To, jak se on vyrovnával s jejím vztekem – aspoň když začala házet talíře a boty – ji rozčilovalo a provokovalo, takže mu začala vyhrožovat hrůznými následky, nicméně, i když ho mohla zabalit tak, že by nedokázal pohnout ani prstem, Siuan se v jeho blízkosti saidaru nikdy ani nedotkla, ani aby vykonávala práce pro něj, dokonce ani když si ji přehnul přes koleno. Tohle zatím před většinou lidí utajila, ale občas jí něco uklouzlo, když dostala vztek, nebo Leaně, když měla dobrou náladu. Na tohle zřejmě neexistovalo žádné vysvětlení. Siuan nebyla slabá na duchu ani hloupá, nebyla poddajná ani ustrašená, nebyla...

„Už bys měla jít, Siuan.“ Některá tajemství dnes v noci očividně odhalena být neměla. „Je již pozdě, a já vím, že chceš jít do postele.“

„Ano, matko. A moc děkuju,“ dodala, ačkoliv Egwain netušila zač.

Když Siuan odešla, Egwain si opět zamnula spánky. Chtěla chodit sem a tam. Ve stanu to nešlo. Sice to byl největší stan v táboře, který obývala jedna osoba, ale to znamenalo, že měl necelé dva sáhy na dva, a volné místo zabíraly palanda, křeslo a stolek, stojan s umyvadlem, stojací zrcadlo a ne méně než tři truhlice plné šatstva. Na to dohlédla Chesa, taky Sheriam, Romanda, Lelaine a tucet přísedících. Pořád na to dohlížely. Ještě pár dalších darů, hedvábné spodničky a punčochy, jedny další šaty dost velkolepé, aby v nich mohla přijmout i krále, a bude potřebovat čtvrtou truhlu. Sheriam a přísedící možná doufaly, že ji tyhle krásné šaty zaslepí před vším ostatní, ale Chesa si prostě myslela, že amyrlin se musí odívat vhodně ke svému stavu. Sluhové zřejmě věřili, že je třeba dodržovat správné rituály, stejně jako sněmovna. Za chvíli přijde Selame. Byla na řadě, aby Egwain svlékla do postele. Další rituál. Jenomže ona ještě nebyla připravená jít si lehnout.

Nechala lampy hořet a vyběhla dřív, než Selame dorazí. Procházka jí vyčistí hlavu a možná ji unaví natolik, aby se pořádně vyspala. Uspat se nebude problém – moudré chodící ve snu ji to naučily poměrně rychle – přesto odpočinout si ve spánku bylo něco jiného. Zvlášť když jí hlavou vířil seznam starostí, začínající Romandou, Lelaine a Sheriam, pokračující přes Randa, Elaidu a Moghedien a počasí, a tak pořád dál až do nekonečna.

Vyhnula se místu, kde stál Moghedienin stan. Kdyby se vyptávala sama, lidé by uprchlé služce přikládali příliš velkou důležitost. Diskrétnost se stala její součástí. Hra, kterou hrála, dovolovala jen pár uklouznutí, a být neopatrná tehdy, když na tom podle ní nezáleželo, mohlo vést k neopatrnosti tehdy, když ano. Horší, mohla zjistit, že se zmýlila v tom, kdy na tom záleží. Slabí musejí být drzí opatrně. Tohle říkala Siuan. Skutečně dělala, co mohla, aby ji poučila, a zvlášť tuhle hru znala velmi dobře.

Venku v nočním táboře nebyli téměř žádní lidé, jenom hrstka se krčila kolem nízko hořících ohňů, vyčerpaná večerními pracemi po těžkém dni. Ti, kteří ji zahlédli, se unaveně zvedali, aby se poklonili, když procházela kolem, a zamumlali: „Světlo na tebe sviť, matko,“ nebo něco podobného, a občas ji požádali o požehnání, jež jim předala s prostým: „Světlo ti žehnej, dítě.“ Muži a ženy dost staří, aby byli jejími prarodiči, si pak sedali celí rozzáření, ona však uvažovala, za co ji vlastně považují, co vlastně vědí. Všechny Aes Sedai předváděly světu, včetně svých sluhů, jednotnou frontu. Ale Siuan říkala, že pokud věříte, že sluha zná dvakrát víc, než by měl, znáte jen polovinu pravdy. Přesto, úklony, pukrlata a mumlání ji provázely od jednoho hloučku k druhému a uklidňovaly ji, poněvadž viděla, že ji aspoň někdo nepovažuje za děcko, které si sněmovna přivedla, když je potřebovala.

Když procházela přes otevřené prostranství obklopené provazy uvázanými ke kůlům zaraženým do země, v temnotě se zableskla stříbrná čára světla, potom se otočila a průchod se otevřel. Nebylo to však skutečné světlo, protože nevrhalo stín. Zastavila se vedle rohového sloupku a dívala se. Nikdo od okolních ohňů ani nevzhlédl. Již na to byli zvyklí. Z průchodu vyběhlo asi tucet nebo víc sester, dvakrát tolik sluhů a značný počet strážců, vraceli se se zprávami a proutěnými klíckami s holuby z holubníků v Salidaru, vzdušnou čarou dobrých pět set mil na jihozápad.

Začali se rozbíhat, ještě než se průchod zavřel, náklad nesli přísedícím, svým adžah a pár i do svých stanů. Většinou s nimi v noci bývala Siuan. Málokdy důvěřovala někomu natolik, aby nosil zprávy určené pro ni, i když většina byla zakódovaná nebo zašifrovaná. Občas to vypadalo, že ve světě je víc špehů než Aes Sedai, ačkoliv většina sítí byla díky okolnostem vážně okleštěná. Většina agentů nejrůznějších adžah se asi držela při zemi, dokud se „potíže“ v Bílé věži neuklidní, a hodně špehů jednotlivých sester nemělo ponětí, kde je právě žena, jíž sloužili.

Několik strážců si Egwain všimlo a předvedlo opatrné poklony, prokazovali úctu hodnou štóly. Sestry se na ni možná dívaly úkosem, ale sněmovna ji pozvedla na amyrlin a gaidinové víc nepotřebovali. Hodně sluhů se také klanělo. Žádná Aes Sedai spěchající z průchodu se jejím směrem ani nepodívala. Možná že si jí nevšimly. Možná.

Jistým způsobem to, že se stále dokázaly spojit se svými špehy, bylo jedním z Moghedieniných „darů". Sestry dostatečně silné, aby udělaly průchod, byly všechny v Salidaru dost dlouho, aby ho dobře poznaly. Ty, které dokázaly otevřít dostatečně velký průchod, odtamtud dokázaly vycestovat téměř kamkoliv a přistát přímo na místě. Ale snažit se cestovat do Salidaru znamenalo, strávit půlku každé noci učením nově ohrazeného plácku, pro některé víc, kdykoliv se utábořili. Egwain se snažila z Moghedien vypáčit, jak se dostat z místa, které dobře neznala, na místo, které znala. Klouzání sice bylo pomalejší než cestování a nebylo to jedno ze ztracených nadání – nikdy nikdo o něm neslyšel – takže i samotný název byl přičítán Egwain. Každý, kdo dokázal cestovat, dokázal klouzat, takže každou noc sestry odklouzaly do Salidaru, zkontrolovaly holubníky, kolik holubů se vrátilo tam, kde se vyklubali, a pak odcestovaly zpátky.

Ten pohled ji měl potěšit – vzbouřené Aes Sedai získaly nadání, jež Bílá věž považovala za ztracené navždy, a taky se učily novým věcem, a až všechno skončí, tyto schopnosti jim pomůžou zbavit Elaidu amyrlinina stolce – nicméně místo radosti cítila Egwain trpkost. To, že ji přehlížely, s tím nemělo nic společného, alespoň ne moc. Jak šla dál, ohně hořely stále dál od sebe a poté se vytratily. Všude kolem ní stály tmavé vozy, většina měla plachtu nataženou přes železné obruče, a stany v měsíčním světle bledě zářily. Dál se všude do okolních kopců šplhaly táborové ohně vojáků, hvězdy přinesené na zem. Mlčení z Caemlynu jí stahovalo vnitřnosti do uzlu, ať už si ostatní sestry myslely, co chtěly.

Právě v den, kdy opustili Salidar, dorazila zpráva, ačkoliv se jí ji Sheriam namáhala ukázat teprve před pár dny, a potom neustále opakovala, jak je třeba ji uchovat v tajnosti. Sněmovna ji znala, ale nikdo jiný se ji nesměl dozvědět. Egwain si byla jistá, že by ji nikdy neviděla, kdyby se neustále nevyptávala na Randa. Pamatovala si každé pečlivě zvolené slovo zapsané drobným písmem na papír tak tenký, až byl div, že ho brk neprotrhl.

Sheriam zdůrazňovala dobré zprávy, jak to viděla ona. Merana, zkušená vyjednávačka, dorazila do Caemlynu a Rand, „kupec s vlnou", ji přijal vlídně. Pro Sheriam to byly úžasné zprávy. A Verin a Alanna přivedou dvouříčská děvčata, aby se z nich staly mladší novicky. Sheriam si byla jistá, že musejí putovat stejnou cestou, po níž mířili i oni. Zřejmě si myslela, že Egwain bude celá zářit nedočkavostí, až uvidí tváře z domova. Merana vše zvládne. Merana ví, co dělá.

„To je vědro koňskýho potu,“ mumlala Egwain do noci. Jakýsi chlapík s mezerou mezi zuby, nesoucí velké dřevěné vědro, sebou trhl a zůstal na ni civět, příliš ohromený, že se zapomněl uklonit.

Rand, a zdvořilý? Viděla jeho první setkání s Coiren Saeldain, Elaidinou vyslankyní. „Zpupný“ to krásně vystihovalo. Proč by se měl k Meraně chovat jinak? A Merana si myslela, že se bojí, myslela si, že je to dobře. Rand se málokdy bál, i když by měl, a jestli se bál nyní, tak by Merana neměla zapomínat, že strach dokáže i z nejmírnějšího muže udělat nebezpečného. Neměla by zapomínat, že Rand je nebezpečný už jen tím, že je, čím je. A co bylo to spojení, co vytvořila Alanna? Egwain Alanně tak docela nevěřila. Ta ženská občas dělala nesmírně divné věci, možná nevědomky, možná z nějakých hlubších důvodů. Egwain by nepřekvapilo, kdyby si našla cestu do Randovy postele. V rukou takové ženy by byl tvárný jako jíl. Elain by Alanně zlomila vaz, kdyby k tomu došlo, ale to by bylo to nejmenší. Nejhorší bylo, že se v salidarských holubnících už neobjevili žádní další holubi, které si Merana vzala s sebou.

Merana by měla mít nějakou zprávu k odeslání, byť jenom to, že se zbytkem poselstva odešla do Cairhienu. Moudré v poslední době pouze přiznávaly, že Rand žije, ale pokud věděla, tak byl zřejmě tam a jen seděl na zadku. Což by mělo být varovné znamení. Sheriam to viděla jinak. Kdo mohl vědět, proč nějaký muž dělá, co dělá? Většinou to nejspíš nevěděl ani dotyčný muž sám, a když přišlo na muže, jenž mohl usměrňovat... Ticho dokazovalo, že všechno je v pořádku. Merana by každou skutečnou těžkost určitě hlásila. Musí být na cestě do Cairhienu, pokud už nebyla tam, a nebylo třeba posílat další hlášení, dokud to nebude zpráva o úspěchu. Vlastně to, že je Rand v Cairhienu, byl jistým způsobem úspěch. Jedním z Meraniných cílů, byť ne tím nejdůležitějším, bylo vyštvat ho z Caemlynu, aby se mohla Elain bezpečně vrátit a usednout na Lví trůn, a nebezpečí z Cairhienu vyprchalo. Jakkoliv to vypadalo neuvěřitelně, moudré říkaly, že Coiren a její poselstvo opustily město a jsou na cestě zpátky do Tar Valonu. Nebo to možná nebylo tak neuvěřitelné. Všechno to dávalo jakýs takýs smysl, vzhledem k Randovi, vzhledem k tomu, jak Aes Sedai řešily problémy. Přesto měla Egwain pořád pocit, že je všechno... špatně.

„Musím jít za ním,“ zamumlala. Hodinka, a mohla by všechno urovnat. Pod vším nánosem to byl pořád starý Rand. „To je jediná možnost. Musím jít za ním.“

„To není možné a ty to víš.“

Kdyby se Egwain pevně neovládala, byla by nadskočila. Takhle jí prudce bušilo srdce, ještě když našla ve světle měsíce Leanu. „Myslela jsem, že jsi...“ řekla, než se vzpamatovala, a jen tak tak se zarazila včas, než vyslovila Moghedienino jméno.

Vyšší žena se k ní připojila a pozorně sledovala ostatní sestry procházející kolem. Leana nepotřebovala Siuanino dovolení, aby s ní mohla trávit čas. Ne že by to, když je uvidí spolu, nějak uškodilo, ale...

„Nemělo by“ neznamená vždycky „nebude", připomněla si Egwain. Stáhla si štólu z ramen a složila si ji do ruky. Na pohled, z dálky, mohla Leana mluvit s některou z přijatých, bez ohledu na šaty. Mnohé přijaté novicky neměly dost pruhovaných bílých šatů, aby je mohly nosit pořád. Z dálky mohla být Egwain považována za jednu z nich. Nebyla to zrovna uklidňující představa.

„Theodrin a Faolain se poptávají kolem Mariganina stanu, matko. Nebyly zrovna bez sebe nadšením. Když to tak řeknu, hezky jsem trucovala kvůli donášce zpráv. Theodrin musela Faolain zarazit, aby mi za to nevyhubovala.“ Leanin smích byl tichý a zdušený. Situace, při kterých Siuan skřípávala zuby, ji obvykle pobavily. Většina ostatních sester ji hýčkala kvůli tomu, jak dobře se přizpůsobila.

„Dobrá, dobrá,“ pronesla Egwain nepřítomně. „Merana udělala něco špatně, Leano, jinak by nezůstával v Cairhienu a ona by nemlčela.“ V dálce zaštěkal pes na měsíc, pak další, až náhle všechny umlčel řev, kterému, snad naštěstí, nerozuměla. Hodně vojáků s sebou mělo psy. V táboře Aes Sedai žádní nebyli. Bylo tu dost koček, psi však žádní.

„Merana ví, co dělá, matko.“ Znělo to docela jako povzdech. Leana a Siuan souhlasily se Sheriam. Všechny s ní souhlasily, kromě ní. „Když někomu svěříš úkol, musíš mu věřit.“

Egwain si odfrkla a zkřížila ruce na prsou. „Leano, ten muž dokáže vykřesat jiskry i z mokrýho hadru, kdyby nosil šátek. Já Meranu neznám, ale ještě jsem neviděla Aes Sedai, co by se dala považovat za mokrej hadr.“

„Já jednu dvě již potkala,“ zasmála se Leana. Tentokrát byl její vzdech zřejmý. „Je ovšem pravda, že Merana taková není. Opravdu si myslí, že má ve Věži přátele? Alviarin? To by zřejmě Meraně mohlo ztížit situaci, ale těžko si umím představit, že Alviarin udělá něco, čím by ohrozila své postavení. Vždycky byla ctižádostivá za tři.“

„Povídal, že od ní má dopis.“ Neustále viděla, jak se Rand vychloubá, že dostal dopis od Elaidy i od Alviarin, ještě než opustila Cairhien. „Možná si Alviarin díky svý ctižádosti myslí, že s ním po boku dokáže nahradit Elaidu. Teda pokud ten dopis opravdu napsala. On si myslí, že je chytrý, Leano – možná je – ale věří, že nikoho nepotřebuje.“ Rand si bude dál myslet, že dokáže zvládnout všechno sám, dokud ho jedna z těch věcí nerozmáčkne. „Znám ho jako svý boty, Leano. Zřejmě ho nakazila společnost moudrých, nebo on možná nakazil je. Ať už si přísedící myslí cokoliv, ať už si vy myslíte cokoliv, šátek Aes Sedai na něj nedělá o nic větší dojem než na moudré. Dřív nebo později rozčílí některou sestru, že s tím něco udělá, nebo ho některá postrčí špatným směrem a neuvědomí si, jak je silnej a jak je teď vzteklej. Pak už by nemusela být cesta zpátky. Já jsem jediná, kdo s ním může bezpečně jednat. Jediná.“

„Těžko může být tak... protivný... jako ty aielské ženštiny,“ zamumlala trpce Leana. Dokonce ani ji zkušenosti s moudrými příliš nepobavily. „Na tom ale nezáleží. ‚Amyrlin je cenná jako sama Bílá věž...‘“

Mezi stany před nimi se objevila dvojice žen, šly pomalu, jak spolu rozmlouvaly. Vzdálenost a stíny jim halily tváře, přesto bylo jasné, že to jsou Aes Sedai, podle toho, jak se nesly, s jistotou, že jim nic z toho, co se skrývá v temnotě, nemůže ublížit. Žádná přijatá, i když by měla zítra dostat šátek, nedokázala stavět na odiv takovou sebedůvěru. Možná by to nezvládla ani královna s vojskem za zády. Ženy se blížily k nim. Leana se co nejrychleji ztratila ve větším šeru mezi povozy.

Mračíc se rozčilením ji Egwain málem vytáhla ven a popohnala ji po cestě. Ať všechno vyjde najevo. Postaví se před sněmovnu a poví jim, že je čas, aby si uvědomily, že amyrlinina štóla je víc než hezký pruh látky. Udělá... Následujíc Leanu kývla druhé ženě, ať jde dál. Nevyhodí všechno v záchvatu uražené ješitnosti na hnůj.

Pouze jeden věžový zákon specificky omezoval moc amyrlinina stolce. Hrst rozčilujících zvyků a sud plný nepříjemných skutečností, ale jenom jediný zákon, nicméně pro její záměry snad nemohl být horší. „Amyrlin je cenná jako sama Bílá věž, jako samotné srdce Bílé věže, amyrlin nesmí být ohrožena – leda z čiré nutnosti – tudíž pokud není Bílá věž ve válce vyhlášené věžovou sněmovnou, amyrlin musí žádat menší konsenzus věžové sněmovny, než dobrovolně podstoupí jakékoliv nebezpečí, a musí se řídit rozhodnutím, které platí.“ Egwain nevěděla, jaký nerozvážný incident některé amyrlin tohle vyvolal, ale byl to zákon už po skoro dva tisíce let. Pro většinu Aes Sedai každý takhle starý zákon získával téměř auru svatosti. Změna byla nemyslitelná.

Romanda citovala ten... ten zatracený zákon, jako by poučovala úplnou hlupačku. Když nelze pustit dědičku Andoru na sto mil k Draku Znovuzrozenému, o kolik víc je třeba chránit amyrlin? Lelaine mluvila skoro lítostivě, nejspíš proto, že souhlasila s Romandou. Z toho se jim oběma skoro zkroutily jazyky. Bez nich obou ležel menší konsenzus stejně daleko mimo dosah jako větší. Světlo, dokonce i k vyhlášení války bylo třeba jen menšího konsenzu! Takže když nemohla získat povolení...

Leana si odkašlala. „Těžko můžeš něco dokázat, když půjdeš v utajení, matko, a sněmovna to dřív nebo později zjistí. Myslím, že by to pak pro tebe nebyla zrovna snadná hodina. Ne že by se tě opovážily dát pod zámek, ne doslova, ale existují způsoby. Můžu ti jich pár ocitovat z... jistých zdrojů.“ Nikdy se o skrytých záznamech nezmiňovala přímo, pokud nebyly za ochranou.

„To jsem tak průhledná?“ zeptala se Egwain po chvíli. Kolem nich byly jenom vozy a pod nimi tmavé hromádky spících vozků a koňáků a všech ostatních, kterých bylo třeba, aby se tolik povozů pohnulo. Bylo pozoruhodné, kolik dopravních prostředků vyžadovalo jen něco málo přes tři stovky Aes Sedai, když se jich jen pár uráčilo jet byť jen míli na voze či v kočáře. Byly tu však stany, nábytek a potraviny a tisíce věcí, potřebných pro vybavení sester a těch, kdo jim sloužili. Nejhlasitěji se tady ozývalo chrápání, sbor žab.

„Ne, matko,“ zasmála se tiše Leana. „Jen jsem si řekla, co bych asi udělala já. Je ale dobře známo, že jsem ztratila veškerou svou důstojnost a zdravý rozum. Amyrlin si mě může těžko brát za vzor. Myslím, že musíš ještě chvíli nechat mladého pána al’Thora pokračovat samotného, než oškubeš tu husu, co máš přímo pod nosem."

„Jeho cesta nás může všecky dovíst do Jámy smrti,“ zamumlala Egwain, ale nebyla to hádka. Musel existovat způsob jak oškubat husu a zároveň zabránit Randovi páchat nebezpečné chyby, jenže ona nevěděla jaký. Ne žáby, to chrápání znělo jako stovka pil řezajících sukovitá polena. „Tohle je nejhorší místo pro uklidňující procházku, co jsem kdy viděla. Myslím, že můžu jít klidně do postele.“

Leana naklonila hlavu. „V tom případě, matko, jestli mě omluvíš, v Bryneově táboře je jeden muž... Koneckonců, kdo kdy slyšel o zelené bez alespoň jednoho strážce?“ Z toho, jak najednou zrychlila, si mohl člověk myslet, že jde na schůzku s milencem. Vzhledem k tomu, co Egwain slyšela o zelených, to možná nebyl tak velký rozdíl.

Mezi stany byly už i poslední ohně udušeny hlínou, nikdo neriskoval požár, když byl tábor vyschlý na troud. V měsíčním světle stoupalo pár proužků dýmu tam, kde nebyla práce dobře odvedena. Jakýsi muž ospale zamumlal ve stanu a tu a tam se ozvalo zakašlání či pronikavé chrápání, jinak však v táboře panovalo ticho a klid. Proto Egwain překvapilo, když ze stínu před ní kdosi vystoupil, zvlášť když to byla žena v prostém bílém šatu mladší novicky.

„Matko, musím s tebou mluvit.“

„Nicolo?“ Egwain si dávala práci, aby ke tváři každé novicky znala i jméno, což nebylo snadné, vzhledem k tomu, jak sestry probíraly krajinu, kudy táhlo vojsko, a hledaly dívky a mladé ženy, které se mohly učit – zvykem bylo počkat, až dívka požádá, nejlepší pak počkat, až přijde do Věže – ale v táboře teď studovalo desetkrát víc novicek, než bylo v Bílé věži za celá léta. Nicola však byla hodná zapamatování a kromě toho Egwain mladou ženu mnohokrát přistihla, jak na ni civí. „Tianu vůbec nepotěší, až zjistí, že jsi vzhůru takhle pozdě.“ Tiana Noselle byla správkyní novicek, měla stejně tak rameno k vyplakání, když to novicka potřebovala, jako neústupnost, když došlo na pravidla.

Druhá žena přešlápla, jako by chtěla odběhnout, ale pak se zase narovnala. Obličej se jí leskl potem. Tma byla chladnější než den, ale nikdo by neřekl, že je chladno, a prostý trik, jak horko ignorovat, přicházel až se šátkem. „Já vím, že mám jít za Tianou Sedai a požádat ji o dovolení navštívit tebe, matko, ale ona by nikdy novicku k amyrlin nepustila.“

„Kvůli čemu, dítě?“ zeptala se Egwain. Druhá žena byla o šest sedm let starší, ale takhle se správně novicky oslovovaly.

Nicola si popotahovala sukni a popošla blíž. Velké oči upřela do Egwaininých možná příměji, než by novicka měla. „Matko, chci jít, jak nejdál můžu.“ Tahala se za šaty, avšak hlas měla chladný a ovládaný, vhodný pro Aes Sedai. „Neříkám, že mě drží zpátky, ale jsem si zcela jistá, že se můžu stát silnější, než říkají. Prostě vím, že to dokážu. Tebe nikdy zpátky nedržely, matko. Nikdo nikdy nezískal tolik síly tak rychle jako ty. Já jenom žádám o stejnou šanci.“

Ve stínu za Nicolou se cosi pohnulo, další zpocená žena, tato v krátkém kabátku a širokých spodcích, s lukem v ruce. Vlasy jí visely do pasu v copu svázaném šesti stuhami a měla nízké střevíce s vysokými podpatky.

Nicola z Hvozdu a Areina Nermasiv vypadaly na přítelkyně jako dost nesourodý pár. Jako mnoho ze starších novicek – nyní se zkoušely i ženy skoro o deset let starší než Egwain, ačkoliv mnoho sester stále remcalo, že jsou o deset let starší, než aby přijaly disciplínu mladších novicek – jako mnoho z těchto starších žen, Nicola podle všech hlášení zuřivě toužila učit se a měla potenciál, který mezi žijícími Aes Sedai překonávaly pouze Nyneiva, Elain a sama Egwain. Vlastně Nicola zřejmě dělala velké pokroky, často dost velké, aby ji její učitelky musely brzdit. Některé říkaly, že sbírá tkaniva, jako by je už znala. Nejen to, již předvedla dvě nadání, ačkoliv schopnost „vidět“ ta’veren bylo menší a její hlavní nadání, věštění, přicházelo tak, že nikdo netušil, co vlastně věští. Ona sama si nepamatovala ani slovo z toho, co říkala. Vcelku již sestry Nicolu označily jako někoho, koho je třeba sledovat i přes pozdní start. Zdráhavý souhlas zkoušet ženy starší sedmnácti osmnácti let byl nejspíš možný připsat na vrub Nicole.

Areina, na druhou stranu, byla hledačka rohu, jež se naparovala tolik jako muž, posedávala kolem a žvanila o dobrodružstvích, o těch, která zažila, i o těch, která ji ještě čekají, když se zrovna necvičila v lukostřelbě. Nejspíš si vybrala zbraň po vzoru Birgitte, spolu se stylem oblékání. Rozhodně to vypadalo, že ji kromě luku nic nezajímá, jen snad občasné koketování, prováděné dosti otevřeně, ačkoliv ani to v poslední době ne. Snad na to byla po dlouhých dnech na cestách příliš unavená, i když z luku střílela dál. Egwain netušila, proč s nimi vlastně cestuje. Nebylo příliš pravděpodobné, že by Areina věřila, že Valerský roh se objeví někde cestou, a zcela jistě ani netušila, že je ukrytý v Bílé věži. Tohle vědělo jenom velice málo lidí. Egwain si nebyla příliš jistá, ví-li to vůbec Elaida.

Areina se chovala zdánlivě hloupě, ale s Nicolou Egwain trochu soucítila. Chápala její nespokojenost, chápala, proč chce vědět všechno hned. Taky bývala taková. Možná ještě byla. „Nicolo,“ řekla mírně, „všechny máme hranice. Já se například nikdy nevyrovnám Nyneivě Sedai, ať udělám, co udělám.“

„Ale kdybych dostala šanci, matko.“ Nicola skutečně lomila rukama, jak prosila, a do hlasu se jí prosba taky vloudila, nicméně na Egwain upírala vyrovnaný pohled. „Šanci jako ty.“

„Co jsem já udělala – protože jsem neměla jinou možnost, protože jsem nebyla dost moudrá – se nazývá nucení, Nicolo, a je to nebezpečné.“ Tenhle výraz neslyšela, dokud se jí Siuan neomluvila, že jí to udělala. To bylo jedinkrát, kdy se Siuan tvářila skutečně kajícně. „Víš, když se snažíš usměrnit víc saidaru, než jsi připravená zvládnout, riskuješ, že se spálíš, než se vůbec dostaneš ke své plné síle. Radši se nauč být trpělivá. Sestry ti stejně nic jiného nedovolí, dokud nebudeš připravená.“

„Přijely jsme do Salidaru na stejným člunu jako Elanin a Nyneiva,“ ozvala se náhle Areina. Její pohled byl víc než přímý, byl vyzývavý. „A Birgitte.“ Z nějakého důvodu to jméno vyslovila s hořkostí.

Nicola se ji však snažila umlčet. „Tohle není třeba vytahovat.“ Zvláštní, nemluvila, jako by to myslela vážně.

Doufajíc, že má aspoň zpola tak hladký výraz jako Nicola, se Egwain snažila utišit náhlý neklid. Na té lodi dorazila do Salidaru taky „Marigan". Zahoukala sova a Egwain se zachvěla. Někteří lidé považují soví houkání v měsíčním světle za předzvěst špatných zpráv. Egwain nebyla pověrčivá, leč... „Není třeba vytahovat co?“

Ženy si vyměnily pohledy a Areina kývla.

„Tohle se stalo cestou od řeky do vesnice.“ Přes všechno údajné zdráhání se Nicola dívala Egwain přímo do očí. „Slyšely jsme s Areinou Toma Merrilina a Juilina Sandara, jak se spolu baví. Ten kejklíř a lovec zlodějů? Juilin říkal, že jestli jsou v té vesnici Aes Sedai – ještě jsme to nevěděli jistě – a zjistí, že Nyneiva a Elain předstírají, že jsou Aes Sedai, tak skáčeme do hejna pilounů, což, předpokládám, není příliš bezpečné.“

„Kejklíř nás uviděl a Juilina umlčel,“ přisadila si Areina a hladila toulec u pasu, „ale my ho slyšely.“ Hlas měla stejně tvrdý jako pohled.

„Vím, že teď jsou obě Aes Sedai, matko, ale neměly by stejně potíže, kdyby to někdo zjistil? Chci říct sestry? Každá, kdo předstírá, že je sestra, má potíže, když to vyjde najevo, i po letech.“ Nicolin výraz se nezměnil, ale najednou se snažila Egwain pohledem zpražit. Napětím se trochu předklonila. „Každá. Není to tak?“

Areina, povzbuzená Egwaininým mlčením, se zazubila. V noci to byl nepříjemný úsměv. „Slyšela jsem, že Nyneivu a Elain poslala z Věže za nějakým úkolem ta ženská Siuan, když byla ještě amyrlin. Slyšela jsem, že tebe poslala taky pryč, ve stejný době. Když ses vrátila, měla jsi spoustu potíží.“ Do hlasu se jí vloudila poťouchlá narážka. „Vzpomínáš si, jak si hrály na Aes Sedai?“

Stály tam a dívaly se na ni, Areina se urážlivě opírala o luk a Nicola byla tak napjatá očekáváním, až kolem ní málem jiskřilo.

„Siuan Sanche je Aes Sedai,“ pronesla Egwain chladně, „a stejně tak Nyneiva z al’Mearů a Elain z Trakandů, Nyneiva Sedai a Elain Sedai.“ Ženy překvapeně zamrkaly. Egwain měla stažený žaludek. Rozhořčením. Po všem, čím dnes v noci prošla, musela čelit vydírání od těchhle...? Nenapadlo ji žádné dost odporné slovo. Elain by napadlo. Elain poslouchala stájníky, povozníky i dlaždiče a ukládala si do paměti slova, která by vůbec neměla poslouchat. Egwain rozložila pruhovanou štólu a pečlivě si ji dala kolem ramen.

„Myslím, že to nechápeš, matko,“ pospíšila si Nicola. Ne však ustrašeně. Jenom se snažila zdůraznit své hledisko. „Jenom jsem se bála, že kdyby někdo zjistil, že jsi –“ Egwain jí nedala příležitost pokračovat dál.

„Ále já to zcela chápu, dítě.“ Ta hlupačka je dítě, ať už je stará jak chce. Spousta starších novicek dělala potíže, obvykle byly drzé k přijatým, které je měly učit, ale i ta nejhloupější měla dost rozumu, aby se nechovala nestydatě k sestrám. Že tahle ženská má takovou drzost zkoušet na ni tohle, rozdmýchalo Egwainin hněv do bílého žáru. Obě byly vyšší než ona, byť ne o moc, ale Egwain si dala ruce v bok, narovnala se a ony se skrčily, jako by se nad nimi tyčila. „Máš vůbec ponětí, jak vážný je vznést obvinění proti sestře, zvlášť pro novicku? Navíc obvinění založený na rozhovoru, cos údajně vyslechla mezi dvěma muži, kteří jsou teď tisíc mil daleko? Tiana by tě stáhla z kůže a nechala drhnout hrnce po zbytek tvýho života.“ Nicola se snažila promluvit – tentokrát to znělo jako omluva, a další námitky, jimž Egwain nerozuměla, zoufalý pokus všechno změnit – ale Egwain si jí nevšímala a obrátila se k Areině. Hledačka couvla, olízla si rty a vypadala pozoruhodně nejistě. „Ty si taky nesmíš myslet, že by ti to prošlo. Dokonce i hledačku je možný za něco takovýho přitáhnout před Tianu. Jestli budeš mít štěstí, tak to nebude bičování na oji vozu, jako to dělají vojákům, co chytnou při krádeži. Tak nebo tak, vyhodily by tě na silnici jen s modřinama a s holým zadkem.“

Zhluboka se nadechla a zkřížila ruce v pase. Když si je držela, netřásly se jí. Druhé ženy se skoro choulily a vypadaly příkladně pokořené. Egwain doufala, že ty sklopené oči, svěšená ramena a šouravé pohyby nehrají. Podle práva je měla rovnou poslat za Tianou. Netušila, jaký by mohl být trest za pokus vydírat amyrlin, ale bylo pravděpodobné, že nejmenším trestem by bylo vyhodit je z tábora. V Nicolině případě by to muselo počkat, než by se její učitelky ujistily, že zná dost z usměrňování, aby náhodou neublížila sobě nebo jiným. Jakmile by bylo proti ní vzneseno toto obvinění, z Nicoly z Hvozdu by se už nikdy nestala Aes Sedai. Veškerý její potenciál by přišel vniveč.

Jenže... Každou ženu, kterou chytily, jak se vydává za Aes Sedai, by usadily tak tvrdě, že by ještě po letech fňukala, a chycená přijatá by ještě mohla považovat tu druhou za šťastnou, ale Nyneiva a Elain byly určitě v bezpečí, když teď byly hotové sestry. A ona sama taky. Jenže stačilo jen šeptnout o tomhle a vymazalo by to jakoukoliv šanci, že ji sněmovna uzná za skutečnou amyrlin. To by docela dobře mohla zaskočit za Randem a pak to sněmovně říct do očí. Nemohla dovolit, aby si ty dvě všimly jejích pochyb, aby je to dokonce jen napadlo.

„Zapomenu na to,“ pravila ostře. „Ale jestli o tom ještě někdy uslyším byť jen šeptnout, od kohokoliv...“ Roztřeseně se nadechla – i kdyby to slyšela křičet, celkem by s tím nemohla nic dělat – ale podle toho, jak nadskočily, pochopily hrozbu míněnou dost vážně. „Padejte do postele, než si to rozmyslím.“

Vmžiku se objevily poklony, ozvalo se „ano, matko“ a „ne, matko“ a „jak přikazuješ, matko". Vyrazily pryč ohlížejíce se po ní přes rameno, a neustále zrychlovaly, až utíkaly. Ona musela jít vyrovnaným krokem, ale taky chtěla utíkat.