Shannarovo dědictví

Kapitola 8

Uplynuly dva dny. Od Steffa zatím žádná zpráva nepřišla. Par a Coll Ohmsfordovi a Morgan Leah trávili čas v sirotčinci. Prováděli některé nejvíc potřebné opravy starého domu a pomáhali babi Elise a tetě Jilt s dětmi. Dny byly teplé, plné dětských hlasů a her. Nesmírně líně se vlekly. Život v sirotčinci a kolem něj byl úplně jiný a jakoby někde jinde než ten, který se krčil a žebral pár yardů od jeho plotu. Bylo tu jídlo, teplé postele, pohodlí a láska. Panoval tu pocit bezpečí a naděje do budoucnosti. Nebylo tu všeho příliš, ale od každého se trocha našla. Zbytek města se ztrácel jako nějaká nepříjemná myšlenka — chatrče, staří zlomení lidé, otrhané děti, ztracené matky a otcové, špína a vyčerpání, zoufalé a poražené pohledy. Beznadějný pocit, že není žádná budoucnost. Par několikrát přemýšlel o tom, že by sirotčinec na chvíli opustil a znovu se prošel Posledním přístavem. Nechtěl odejít, aniž by si ještě jednou neprohlédl všechnu tu bídu, na kterou nechtěl nikdy zapomenout. Ale obě staré paní ho od toho odrazovaly. Bylo pro něj příliš nebezpečné jen tak se procházet. Mohl na sebe nechtěně upoutat pozornost. Lepší bylo počkat. Svět okolo nechat zatím čekat. Byla to nejrozumnější věc, kterou mohli Par i svět, udělat.

„S bídou v jaké jsou teď trpaslíci se nedá nic dělat,“ prohlásila hořce teta Jilt. „Bída už zapustila kořeny příliš hluboko.“

Par udělal jak mu řekly. Cítil se jak nešťastný, tak volnější. To mu vadilo. Nemohl předstírat, že neví co se s lidmi ve městě děje — ve skutečnosti nechtěl. Bylo nesmírně těžké postavit se k tomu čelem. Mohl se zařídit podle stařenčiných rad a nechat svět na pokoji, ale nemohl zapomenout že ten svět byl tady. Dotíral za plotem jako hladové zvíře, které čeká na trochu jídla.

Třetí den po nich to zvíře chňaplo. Bylo brzy ráno, když četa vojáků Federace napochodovala ze silnice na dvorek. Vedl je Stopař. Babi Elisa poslala horala a ty dva z údolí do podkroví. Zavěsila se do tety Jilt a šla hosty uvítat. Z úkrytu v podkroví ti tři viděli co následovalo. Děti musely nastoupit do řady před verandou. Všechny byly příliš malé, aby se k něčemu hodily. Přesto tři z nich vybrali. Stařenky se přely, ale víc proti tomu udělat nemohly. Nakonec musely jen bezmocně stát a dívat se, jak děti odvádějí.

Každého se to dotklo, dokonce i ty nejživější děti. Teta Jilt se odebrala na lavici u okna, odkud mohla sledovat děti na dvorku a věnovat se zašívání. Nikomu neřekla ani slovo. Babi Elisa strávila většinu času pečením v kuchyni. Moc toho nenamluvila. Už se vůbec neusmála. Ohmsfordové a Morgan šli po své práci tak nevtíravě jak jen mohli. Cítili, že by měli být někde jinde a také si přáli, aby byli.

Pozdě odpoledne už to Par nevydržel. Šel dolů do kuchyně promluvit si s babi Elisou. Našel jí u jednoho z dlouhých stolů jak nepřítomně srká z hrnku jantarový čaj. Hned se jí přímo zeptal proč se s trpaslíky tak špatně zachází, jak se mohou vojáci Federace — koneckonců Jižani stejně jako on — podílet na takových krutostech.

Babi Elisa se smutně usmála, vzala jeho ruku a přitáhla si ho k sobě. „Pare,“ vyslovila něžně jeho jméno. Začala mu říkat jménem asi před jedním nebo dvěma dny. Znamenalo to, že ho považuje za jedno ze svých dětí. „Pare, některé věci se nikdy nevysvětlí — ne úplně, ne tak, abychom jim porozuměli tak jak je třeba. Občas si myslím, že musí být nějaký důvod proč se tohle všechno děje. Jindy mi zas připadá, že žádný není, protože to co se děje nedává ani trochu smysl. Víš, je to už tak dlouho co všechno začalo. Válka skončila před sto lety. Nevím, jestli si ještě někdo pamatuje, jak to začalo. Když si nepamatuješ jak to začalo, jak můžeš potom určit proč to začalo?“

Zakroutila svou hranatou hlavou a impulzivně ho objala. „Je mi líto, Pare, ale líp ti odpovědět nemohu. Myslím, že jsem se o to již dávno přestala pokoušet. Všechnu svoji energii teď věnuji péči o děti. Řekla bych, že už vůbec nevěřím, jak jsou otázky důležité. Tak ani nehledám odpovědi. To udělá někdo jiný. Vadí mi, že chráním život jednoho dítěte, potom dalšího, a dalšího a dalšího a nakonec vypadá všechno zbytečně.“

Par tiše přikývl a také ji objal. Její odpověď ho přesto neuspokojila. Pro všechno, co se stalo, musel být nějaký důvod, i když nemusel být hned zřejmý. Trpaslíci prohráli válku s Federací; nebyli pro nikoho hrozbou. Proč tedy byli systematicky pošlapáváni? Dávalo by spíš smysl zahojit rány, které válka otevřela, než do nich sypat sůl. Téměř to vypadalo, že jsou trpaslíci záměrně provokováni, jakoby jim důvody k odboji někdo úmyslně předkládal. Proč ale?

„Federace chce patrně záminku, aby je mohla vyhubit všechny,“ namítl chmurně Coll, když se ho Par po večeři zeptal co si o tom myslí.

„Ty myslíš, že Federace věří, že trpaslíci už nejsou k ničemu a nedá se jich využít ani v dolech?“ nedůvěřivě se ho zeptal Par. „Nebo že je příliš těžké na ně dohlížet. Zdají se příliš nebezpeční, takže by se s nimi mělo jednou provždy skoncovat? S celým národem?“

Collova velká tvář byla klidná. „Myslím tím, že vím, co jsem tady viděl — co jsme oba viděli. Je mi úplně jasné, co se tady děje!“

Par si tak jistý nebyl. Nechal tu věc být, protože ho zrovna nenapadala správná odpověď. Ale slíbil si, že ji jednoho dne najde.

Tu noc spal málo. Když přišla babi Elisa za úsvitu do ložnice, aby jim šeptem řekla, že pro ně přišla Teel, byl už vzhůru. Rychle vstal a stáhl z Colla a Morgana přikrývky. Oblékli se, připásali na sebe zbraně a sešli halou do kuchyně, kde na ně jako stín čekala u dveří Teel. S maskou a v zašlém kabátě do lesa vypadala jako žebrák. Babi Elisa jim dala horký čaj a koláče. Všechny políbila a teta Jilt je vážně varovala, aby se drželi dál od všech nebezpečí, která na ně mohla čekat. Teel je potom vyvedla do noci.

Byla ještě tma a úsvit pouhý slabý třpyt daleko mezi stromy. Tiše proklouzli spící vesnicí jako čtyři duchové, kteří hledají místo, kde by strašili. Vzduch byl po ránu mrazivý a každý výdech před sebou viděli v malých obláčcích. Teel je vzala postranními cestičkami a hustými remízky s houštím, držela je ve stínu, stranou od cest a světel. Aniž by někoho potkali, vydali se z vesnice na sever. Když došli ke Stříbrné řece, Teel je vedla po proudu k mělčině, aby se vyhnula mostům. Prošli ledovou vodou, která jim dorážela na nohy. Když vstoupili mezi stromy, vyloupl se ze stínů Steff a přidal se k nim. U pasu měl dlouhé nože na přezce a přes záda přehozenou svou obrovskou palici. Neřekl nic, jen je dál místo Teel vedl sám. Na východě se objevilo pár mdlých proužků denního světla a obloha se začala vyjasňovat. Hvězdy ještě zablikaly a pak společně s Měsícem zmizely. Na listí a trávě se jako roztroušený křišťál třpytila námraza.

O něco dál došli na paseku, které vévodila velká stará vrba. Steff zastavil. V dutém kmeni spadlém do křoví měli složené batohy, smotané deky, věci do špatného počasí, potřeby na vaření, vaky na vodu a lesní kabáty pro všechny čtyři. Na místě na sebe věci mlčky uvázali a znovu se vydali dál.

Zbytek dne šli volným tempem přímo na sever. Bavili se málo a o tom kam jdou mlčeli. Steff žádné vysvětlení nenabídl a ani horal ani bratři z údolí se na nic neptali. Trpaslík jim to poví až bude chtít. Den ubíhal rychle a v půli odpoledne dosáhli jižního úpatí vlčích hřbetů. Asi hodinu ještě pokračovali dál podél lesa vzhůru, kde les začínal před masívem hor řídnout. Steff znovu zastavil na palouku chráněném borovicemi, blízko potůčku, který crčel ze skal dolů. Dovedl je k padlé kládě, pohodlně se usadil a otočil se na ně.

„Jestli máme věřit pověstem — a v tomto případě jsou pověsti jediné co máme — najdeme Walkera Boha v Černavě. Abychom se tam dostali, budeme muset projít přes Vlčí hřbety — dovnitř průsmykem Oprátky, ven Nefritovou soutěskou, a odtud na východ do Černavy.“

Na chvíli se odmlčel a uvažoval o tom, co vyčetl v jejich obličejích. „Jsou jistě i jiné cesty — a někdo by se mohl přít, že bezpečnější — ale s tím nesouhlasím. Mohli bychom jít po kraji Vlčích hřbetů, buď po východním, nebo západním, ale v obou případech bychom riskovali téměř jisté setkání buď s vojáky Federace nebo se skřety. Ve vlčích hřbetech takové nebezpečí nehrozí. V horách je příliš mnoho duchů a věcí spojených se starými kouzly; skřeti jsou pověrčiví a drží se stranou. Federace tam posílala hlídky, ale většina z nich se nikdy nevrátila. Je však pravda, že se jich hodně ztratilo jen proto, že neznali cestu. Já ji znám.“

Jeho posluchači zůstali zticha. Nakonec Coll řekl, „Vzpomínám si, že naši předci se před řádkou let dostali na stejném místě do potíží.“

Steff pokrčil rameny. „O tom nevím. Prošel jsem tudy už tucetkrát a vím, jak se chovat. Vtip je v tom, že se musíte držet hřebenů dál od hlubokých lesů. Kdo žije ve Vlčích hřbetech, dává přednost tmě. Většinou na nic kouzelného nenarazíte.“

Coll zakroutil hlavou a pohlédl na Para. „Nelíbí se mi to.“

„Můžeme si vybrat mezi zlem, které známe a tím, o kterém se domníváme,“ prohlásil neotesaně Steff. „Vojáci Federace a jejich skřetí spojenci, které známe, jsou támhle, nebo jsou tu duchové a zjevení, která neznáme.“

„Přízraky,“ řekl jemně Par.

Chvilku bylo ticho. Steff se zachmuřeně usmál. „Copak jsi to hochu z údolí neslyšel — nejsou žádné Přízraky. To jsou jen pověsti. Navíc ovládáš kouzlo, abys nás ochránil, ne? Ty a tady horal? Co vás může ohrozit?“

Rozhlížel se a na každého vrhal ostrý pohled. „Pojďte už. Nikdo nikdy nepředpokládal, že tato cesta bude bezpečná. Rozhodněme se. Nepovedu vás do Vlčích hřbetů, jestli se vám to zdá příliš nebezpečné. Ale slyšeli jste moje varování v případě, že si vyberete cestu podél hor. Uvažujte o tom.“

Nebylo nic, co mohl kdokoli z nich odpovědět a tak to nechali na trpaslíkově nejlepším uvážení. Koneckonců to byla jeho země a on byl ten, kdo ji znal. Spoléhali, že jim pomůže najít Walkera Boha a přišlo jim hloupé pochybovat o cestě, o které si myslel, že je nejlepší.

Noc strávili na pasece pod borovicemi, ve vůni jehličí, divokých květin a chladném vzduchu. Jejich bezesný spánek v tichu, které sahalo dál než oko dohlédlo, nikdo nerušil. Za úsvitu je Steff vyvedl na Vlčí hřbety. Proklouzli do Průsmyku oprátky, kde se kdysi skřeti pokoušeli chytit do pasti Sheu a Flicka Ohmsfordovy, přešli po provazovém mostě, který vedl přímo nad průrvou, a stoupali dál cestou plnou omšelých, hrubých a rovných kamenů, která se klikatila po zarostlých svazích. Pozorovali, jak slunce stoupá po letní obloze bez jediného mraku. Odpoledne dosáhli hřebenů, které vedly na sever. Pokračovali podél jejich zákrut a ohybů. Cesta probíhala snadně, slunce hřálo a dodávalo jistotu. Strach a pochyby z předešlého večera se pomalu vytrácely. Pozorovali stíny skal a stromů. Čekali, jestli se v nich něco nepohne, ale ničeho si nevšimli. Ve stromoví zpívali ptáci, malá zvířata pobíhala v křoví, a lesy vypadaly stejně jako kdekoliv jinde ve Čtyřzemí. Horal a mladíci z údolí zjistili, že se na sebe usmívají; Steff si neslyšně pro sebe něco mumlal, a jen Teel nedávala znát co cítí.

Když se blížil soumrak, utábořili se na malé louce usazené mezi dvěma hřebeny porostlými jedlemi a cedrem.

Vál slabý vánek. Teplo dne v ukrytém údolí zůstávalo i dlouho potom, co slunce zapadlo. Na potemnělé obloze se bledě mihotaly hvězdy. Nad západním horizontem visel měsíc. Par si znovu vybavil slova starého muže — měli být v Hadeshornu první noc novoluní. Čas ubíhal.

Nebyl to ale starý muž ani Allanon, na které ten večer Par myslel, když se jejich malá společnost sesedla kolem ohně, který Steff dovolil rozdělat, a když spláchli večeři dlouhými doušky pramenité vody. Myslel na Walkera Boha. Par svého strýce neviděl už téměř deset let. Vzpomínky se mu však vybavovaly podivuhodně jasně. Tehdy byl malý chlapec. Jeho strýc se zdál být velice tajemný — vysoký, hubený muž s temnými rysy a očima, které dokázaly prohlédnout člověka skrz naskrz. Oči si Par pamatoval nejvíc, i když spíše pro jejich pronikavost, než že by v něm vyvolávaly nepříjemný pocit. Ve skutečnosti k němu byl jeho strýc velmi laskavý. Ale byl vždy uzavřený a ponořený do svého nitra. Zdálo se, že je tady a zároveň někde úplně jinde.

Dokonce už tehdy se o něm vyprávěly příběhy. Par si vzpomínal jen na některé z nich. Říkalo se o něm, že používal kouzlo, ale nikdy se přesně nevědělo jaké. Byl přímým potomkem Brin Ohmsfordové, ale neměl dar písně přání. Deset generací se u nikoho neprojevilo. Kouzlo odešlo společně s Brin. Té sloužilo jinak než jejímu bratru Jairovi. Zatímco Jair uměl kouzlo použít jen aby vyvolal obrazy, jeho sestra s ním dokázala vytvořit skutečnost. Její kouzlo vydalo přinejmenším za dvě. Nicméně odešlo spolu s ní, a zůstalo jen Jairovo.

Přesto se vyprávěly příběhy o Walkeru Bohovi a kouzlu. Par si pamatoval, jak mu strýc někdy vyprávěl o tom, co se dělo jinde, o věcech, které vědět nemohl, ale přesto věděl. Strýc dokázal pohledem uvádět věci a dokonce i lidi do pohybu. Byl také schopen říci na co lidé myslí. Občas. Podíval se na tebe a řekl ať se nebojíš, že se stane to či ono, a ukázalo se, že jsi na to skutečně myslel.

Možná byl strýc byl jen tak vychytralý. Prostě uhodl na co člověk myslel. Jen to vypadalo, že umí číst myšlenky.

Ale dokázal i odvrátit hrozící potíže — nechal je ztratit téměř tak rychle jak se objevily. Všechno děsivé jakoby se mu vyhýbalo z cesty. To vypadalo kouzelně.

A vždycky podporoval Para, když viděl, že se chlapec snaží kouzlit s písní přání. Varoval Para, aby se naučil obrazy ovládat, aby byl obezřetný, když je vyvolává, a aby si vybíral způsoby, kterými vystavoval kouzlu ostatní. Walker Boh byl jeden z mála lidí v jeho životě, kteří se kouzla nebáli.

Jak tu tak seděl s ostatními uprostřed nočního ticha v horách a hlavou mu probíhaly vzpomínky na strýce, hořel zvědavostí a touhou dozvědět se víc. Nakonec to nevydržel a zeptal se Steffa jaké pověsti ještě o Walkeru Bohovi slyšel.

Steff se tvářil zamyšleně. „Většina z nich pochází od dřevorubců, lovců, stopařů a jim podobných — pár zase od trpaslíků, kteří jsou stejně jako já v odboji a dostali se daleko na sever. Tam se o něm doslechli. Říkají, že skřetí kmeny jsou z něj k smrti vyděšené. Říkají, že na Walkera Boha myslí stejně jako na duchy. Někteří z nich věří, že už žije několik set let, že je stejný jako druidové z legend.“ Zamrkal. „I když je to váš strýc, myslím, že jsou to jen povídačky.“

Par kývl. „Nevzpomínám si, že by někdy někdo tvrdil, že žije déle než normální smrtelník.“

„Jeden chlapík přísahal, že si váš strýc povídal se zvířaty a ta mu rozuměla. Říkal, že to viděl na vlastní oči.

Strýc přišel ke kočce velké jako jsou býci z nížin a mluvil s ní stejně, jako já teď mluvím s vámi.“

„Povídá se, že tohle uměl Cogline,“ vložil se náhle Coll se zájmem do debaty. „Měl kočku, které říkal Šepot a ta šla s ním. Ta kočka chránila jeho neteř Kimber. Jmenovala se také Boh, že Pare?“

Par přikývl. Vzpomněl si, že jeho strýc získal jméno Boh z matčiny strany. Teď když o tom přemýšlel, mu připadalo zvláštní, že si nedokázal vzpomenout, že by strýc někdy užíval jméno Ohmsford.

„Vypráví se jeden příběh,“ řekl Steff a zarazil se, aby si v mysli vybavil podrobnosti. „Slyšel jsem ho od stopaře, který zná hluboký Anar lépe než kdo jiný. Ačkoliv by to nikdy nepřiznal, myslím, že znal i Walkera Boha. Řekl mi, že něco, co se zrodilo v časech starých kouzel, sestoupilo z Krkavčích štítů do Černavy a splynulo s tamním životem. Walker Boh tvora vyhledal. Postavil se mu tváří v tvář a ten se rozhodl vrátit zpátky odkud přišel — doslova.“ Pokýval hlavou a poškrábal se na bradě. „Nutí vás to přemýšlet?“

Natáhl ruce k ohni. „Proto mě děsí —- nezdá se, že existuje něco, z čeho by měl strach. Přichází a zase mizí jako duch — v jednom okamžiku je zde a hned zmizí jako stín, který vychází z noci. Rád bych věděl, jestli se bojí Přízraků. Osobně myslím, že ne.“

„Možná bychom se ho měli zeptat,“ navrhl se lstivým úsměvem Coll.

Steff se rozzářil. „Asi bychom měli,“ souhlasil. „Navrhuji, abys to byl ty, kdo to udělá!“ Zasmál se. „To mi něco připomíná. Říkal vám už horal jak jsme na sebe poprvé narazili?“

Bratři Ohmsfordové zakroutili hlavou. Přes Morganovo hlasité bručení pokračoval Steff ve vyprávění. Morgan rybařil na východním konci Duhového jezera u ústí Stříbrné řeky. Bouřka mu tehdy převrhla loďku. Voda všechno odnesla, a on se sotva dostal na břeh. Byl promočený, promrzlý a mamě se pokoušel rozdělat oheň. V takovém stavu ho Steff nalezl a pomohl mu.

„Kdybych se o něj nepostaral, asi by zemřel. Vystavil se velkému nebezpečí,“ skončil Steff. „Povídali jsme si a vyměnili si informace. Než jste se o tom stačili dozvědět, vyrazil do Posledního přístavu, aby se přesvědčil, že život trpaslíků je opravdu tak krutý, jak jsem mu ho popsal.“ Steff vrhl na sklíčeného horala pobavený pohled. „Potom začal chodit pravidelně — pokaždé s něčím malým, aby pomohl babi, tetě a také Hnutí odporu. Myslím, že mu svědomí nedovolí stát stranou.“

„O, svatá dobroto,“ hněval se v rozpacích tonoucí Morgan.

Steff se začal smát. Jeho smích duněl a naplňoval noční ticho. „Stačí, pyšný princi z vysočiny! Promluvíme si o někom jiném!“ Posunul se a pohlédl na Para. „Cizinec, který ti dal prsten — promluvme si o něm. Něco jsem zaslechl od skupinek psanců, kteří slouží v Hnutí. Většinou nemají velký význam; jsou bez vedení a disciplíny. Trpaslíci navrhli, že by s nimi mohli spolupracovat. Zatím ten návrh nepřijali. Celé Hnutí je, bohužel, příliš roztříštěné. Každopádně, nese prsten, který jsi dostal, znak jestřába?“

Par se napřímil. „Ano, Steffe. Víš komu patří?“

Steff se usmál. „Vím a nevím, hochu z údolí. Jak už jsem řekl, psanci z Jižní země byli v minulosti roztroušení — ale to se může změnit. Povídá se, že je mezi nimi jeden, který se je snaží sjednotit. Spojuje jednotlivé skupinky dohromady. Je to vůdce, kterého předtím postrádali. K tomu, aby ho někdo poznal, nepoužívá jméno; používá symbol jestřába.“

„Určitě se jedná o stejného člověka,“ prohlásil s jistotou Par. „Také nám nechtěl říct, jak se jmenuje.“

Steff pokrčil rameny. „V téhle době se jména tají často. Ale to, jak vám pomohl utéct Stopařům — to vypadá na muže, o kterém jsem slyšel. Tvrdí se o něm, že jde do všeho, co se týká Federace.“

„Tu noc si troufnul dost,“ souhlasil s úsměvem Par.

Ještě chvíli si povídali o cizinci, o bandách psanců jak v Jižní tak ve Východní zemi, o tom, jak Čtyřzemí krvácí pod nadvládou Federace jako otevřená rána. K Walkeru Bohovi se už nevrátili. S tím, co slyšel, byl Par spokojený. O svém strýcovi měl jasnou představu. Nevadilo mu jak děsivě připadal ostatním, Steffovi nebo komukoliv jinému; pro Para zůstane stejný, jako když byl ještě chlapcem, pokud se ovšem nestane něco, co ho donutí změnit názor — a měl zvláštní pocit, že to se nestane.

Jejich rozhovor, přerušovaný zíváním a nepřítomnými pohledy, nakonec utichl. Jeden po druhém se začali zavrtávat pod deky. Par se nabídl, že než půjdou spát, přiloží naposledy do ohně. Odešel hledat dříví na kraj lesa. Právě hromadil kusy starého cedru poraženého v loni v zimě větrem, když náhle zjistil, že stojí tváří v tvář Teel. Vypadalo to, jako by se před ním zhmotnila. S napjatou tváří pod maskou ho upřeně pozorovala.

„Můžeš mi ukázat nějaká kouzla?“ zeptala se tiše.

Par na ni zíral. Ani jednou jedinkrát od té doby, co se poprvé setkali v kuchyni babi Elisy ji neslyšel promluvit. Myslel si, že mluvit neumí. Doprovázela je jako Steffův věrný pes. Toho poslouchala. Na ně dávala pozor, na nic se neptala a držela se stranou. Celý večer seděla, mlčela a vůbec nedávala najevo, co si myslí. Teď tohle.

„Umíš vyvolat obrazy?“ tlačila na něj. Její hlas byl hluboký a drsný. „Jen jeden nebo dva, abych se přesvědčila? Byla bych moc ráda, kdybys mohl.“

Pak spatřil její oči tak, jak je ještě nikdy neviděl. Byly zvědavé a blankytné, stejně jako byla denní obloha v horách, čisté a nekonečné. Překvapilo ho jak jsou jasné. Připomněl si, že její vlasy, schované pod kapucou a maskou, mají barvu medu. Doposud se mu zdála nepříjemná. Mohl za to odstup, který si od nich hned od počátku udržovala. Uprostřed nočních stínů a ticha, se nyní zdála jen malá.

„Jaké obrazy bys chtěla vidět?“ zeptal se jí.

Na chvilku se zamyslela. „Chtěla bych vidět, jaký byl Poslední přístav za časů Allanona.“

Začal jí vysvětlovat, že si není zcela jistý jak Poslední přístav před tak dávnou dobou vypadal. Pak se zarazil a přikývl. „Zkusím to,“ řekl.

Zpíval jemně, osamocen mezi stromy, a vysílal k ní kouzlo, aby naplnil její mysl obrazy vesnice, jaká mohla být před třemi sty léty. Zpíval o Stříbrné řece, o Meadských zahradách, o pečlivě udržovaných domech a chaloupkách, o životě v domovském městě trpaslíků než přišla válka s Federací. Když skončil, chviličku si ho bezvýrazně prohlížela. Pak se mlčky otočila a zmizela zpátky v noční tmě.

Zmatený Par se za ní chvilku díval, nakonec pokrčil rameny, posbíral dřevo a šel spát.

Za úsvitu vyrazili znovu na cestu; tentokrát šli po chodnících až na samém vrcholu Vlčích hřbetů, kde lesy řídly a obloha se vznášela jen kousek nad nimi. Byl další teplý a jasný den plný libých vůní a pocitu nekonečných možností. Do tváře jim vanul vítr, lesy a skály se hemžily malinkými stvořeními, která vzlétala a nechala se unášet vzduchem. V horách vládl mír.

Přes to všechno nebylo Parovi lehko u srdce. Předešlé dva dny se tak necítil, až teď. Snažil se nepříjemný pocit rozptýlit. Říkal si, že k němu nemá žádný zřetelný důvod, že to je jen pouhý důsledek nepřítomnosti něčeho děsivého. Ukazovalo se, že Steff měl pravdu, když tvrdil, že tohle je přece jen ta nejbezpečnější cesta. Zkoumal tváře společníků, aby zjistil, jestli někdo z nich také není rozmrzelý. Všichni vypadali docela spokojeně. Dokonce i Teel, která na sobě dala zřídka kdy něco znát, si vykračovala zcela uvolněně.

Ráno uběhlo, nastalo odpoledne a nepříjemný pocit přerůstal v jistotu, že je někdo sleduje. Par se mnohokrát přistihl, jak se ohlíží zpátky. Nevěděl, co hledá, nicméně si byl jistý, že je to někde za nimi. Přejížděl pohledem po vzdálených stromech a po skalách, ale nic tam nespatřil. Nad nimi, po jejich pravicích, přerůstaly hřebeny v útesy a soutěsky kde byly skály příliš strmé. Vlevo dole rostl hustý les plný stínů, které se setkávaly nad horskými oky mezi hustým křovím a černými kmeny, tyčícími se vzhůru jeden vedle druhého.

Pěšina se několikrát rozdělila a sbíhala dolů do temnoty. Steff, který šel v čele s Teel, k jedné z těch odboček pokynul a řekl: „Tohle se možná stalo některým z vojáků Federace. My se do temných míst v horách nedostaneme.“

Par doufal, že nalezl příčinu svých nepříjemných pocitů. Možná se mu podaří pustit to z hlavy, řekl si. Ale právě když byl ochoten tomu uvěřit, ohlédl se naposledy přes rameno a ve skalách něco zahlédl.

Zastavil se a zůstal stát na místě. Ostatní ještě kousek pokračovali, pak se otočili a pozorovali ho. „Co se děje?“ zeptal se ihned Steff.

„Něco nás sleduje,“ řekl Par tiše a nespouštěl oči z místa, kde naposledy viděl něco se pohybovat.

Steff šel k němu. „Tam, ve skalách,“ řekl Par a ukázal směrem za sebe.

Stáli vedle sebe a dlouho se dívali. Nic nespatřili. Odpoledne se chýlilo ke svému závěru. Stíny v horách se prodlužovaly jak slunce klesalo k západnímu horizontu a v pološeru bylo těžké něco rozeznat. Par nakonec zklamaně zakroutil hlavou. „Možná jsem se zmýlil.“ připustil.

„Možná, že ne,“ řekl Steff.

Ignoroval překvapený pohled, který mu Par věnoval, a vyrazil jako první dál. V čele nechal Teel a sám šel s Parem. Jednou nebo dvakrát řekl Parovi ať se ohlédne. Několikrát se sám otočil. Par si ani jednou ničeho nevšiml, přestože měl stále pocit, že za nimi něco je. Přešli hřbet, který se táhnul od východu na západ a pustili se dolů. Druhá strana byla zahalená ve stínu, slábnoucí sluneční svit tam nedosahoval a cesta dolů se klikatila mezi změtí skal a podrostu, který na horském svahu vypadal jako stádo schoulených ovcí. Vítr teď měli v zádech, který když Steff promluvil, nesl k nim dopředu jeho hlas.

„Ať už je za námi cokoliv, sleduje nás to a čeká až padne tma, nebo přinejmenším soumrak a teprve pak se ukáže. Nevím co to je, ale je to velké. Musíme najít místo, kde se ubráníme.“

Nikdo nic neřekl. Par pocítil náhlé mrazení. Coll na něho pohlédl a poté i na Morgana. Teel se ani neotočila.

Prošli skalami a křovisky. Dostali se zpět na otevřenou cestu, která vedla vzhůru, když ta bytost vystoupila ze stínu a ukázala se jim. Steff ji uviděl, rázně na ostatní zavolal a shromáždil je kolem sebe. Stvoření se nalézalo víc než sto yardů za nimi a krčilo se na ploché skále, kde mu hrubou tvář přetínal úzký paprsek slunečního světla. Vypadalo jako obludný pes nebo vlk s mohutným hrudníkem, tlustým kožichem na krku a nepravidelnou tváří.

Mělo zvláštní tlusté nohy, tělo jako sud, krátké uši a ocas. Vypadalo jako někdo, kdo nemá žádné přátele. Rozevřelo čelisti, největší které Par kdy na nějakém stvoření viděl, a začaly mu z nich odkapávat sliny. Čelisti zase sklaply a stvoření se k nim pomalým krokem vydalo.

„Jdeme dál,“ řekl Steff tiše. Vyrazili. Mířili stále po cestě kupředu a snažili se neohlížet.

„Co to je?“ zeptal se Morgan hlubokým hlasem.

„Říkají tomu Žravec,“ klidně odpověděl Steff. „Žije na východě, hluboko v Anaru, za Krkavčími štíty. Velmi nebezpečný.“ Odmlčel se. „Nikdy jsem neslyšel, že by ho někdo spatřil ve středním Anaru — a už vůbec samotného ve Vlčích hřbetech.“

„Chceš říci, do této doby,“ zamumlal Coll.

Prošli širokou průrvou v hoře, kde se cesta začínala svažovat do údolí. Slunce bylo pryč. Nad vším visel jako šedý rubáš soumrak. Začínalo být špatně vidět. Stvoření za nimi se nepravidelně objevovalo a zase ztrácelo. Para uvažoval o tom, co by se stalo, kdyby ho ztratili z dohledu úplně.

„Nikdy jsem ani neslyšel, že by se některý z nich plížil za lidmi,“ ozval se najednou zezadu Steff.

Zvláštní hon pokračoval. Žravec je s odstupem sta yardů sledoval a zcela zřejmě čekal až bude úplná tma, aby je dostihl. Steff je pobízel kupředu a hledal místo, kde by se mohli zastavit.

„Proč mě za ním prostě nepustíš!“ vyjel na něj v jednu chvíli Morgan.

„Protože zemřeš dřív než stačím vyslovit tvoje jméno, horale,“ odpověděl trpaslík chladně. „Nedej se zmást. Tohle stvoření nepřemůžeme ani v pěti, když nás zastihne nepřipravené. Jestli se to stane, žádné kouzlo na světě nám nepomůže!“

Par ztuhl. Napadlo ho, jestli kouzlo v Morganově meči proti té bestii něco zmůže. Nepůsobilo jen při souboji s podobným kouzlem? Nebyl to jinak jen obyčejný meč? Nebyl to Allanonův úmysl, když do něj kouzlo vkládal? Snažil se vybavit si podrobnosti příběhu. Nedokázal si vzpomenout. Kouzla ve Shannarově meči a v Elfeínech působila jen proti jiným kouzlům — tohle si pamatoval. Zdálo se pravděpodobné, že stejně tak...

„Kupředu do údolí,“ řekl najednou Steff a přerušil jeho hloubání. „Tam se...“

Nikdy to nedořekl. Ze tmy se na ně vyřítil Žravec. Skoky přes skály a křoví se k nim blížil ohromující rychlostí obrovský a černý obrys jeho těla. „Běžte!“ křikl na ně Steff, spěšně mávl rukou směrem k pěšině a otočil se proti bestii.

Všichni se bezmyšlenkovitě rozběhli, až na Morgana, který tasil Leahův meč, vrhnul se k příteli a stanul mu po boku. Teel, Coll a Par se hnali kupředu a ohlédli se zpět právě ve chvíli, kdy Žravec dostihnul jejich přátele. Nestvůra se vrhla na Steffa, ale trpaslík čekal a svou obrovskou palici měl připravenou. Zasáhl bestii po straně přímo do hlavy mohutným úderem, který by cokoli jiného na místě skolil. Ale Žravec se při úderu jen přikrčil a znovu proti trpaslíkovi vyrazil. Ten do něj udeřil ještě jednou a pak chytil horala za rukáv a dali se společně na útěk. Svištěli údolím dolů a rychle dohnali prchající Teel a mladíky z údolí.

„Okamžitě dolů,“ zaječel Steff a doslova je sestrčil z cesty. Vřítili se do křoví a skalisek, kde to klouzalo a smýkalo. Par upadl, udělal kotrmelec, znovu se dostal na nohy a běžel. Ztratil orientaci. Do očí mu stékala krev. Steff ho popadnul a táhl dolů po kluzké stráni. Kolem sebe slyšel křik a namáhavý dech.

Pak si uvědomil, že je Žravec dohání. Hladový řev uslyšel dříve, než spatřil jeho mohutné tělo, jak se prodírá k nim. Ze země vytrhával úlomky skal a hlíny. Kouzlo, napadlo rozrušeného Para — musím použít kouzlo. Píseň přání ho pomůže alespoň zmást...

Steff ho stáhl na plochou skálu. Cítil kolem sebe namačkaná těla ostatních. „Zůstaňte spolu!“ přikázal jim trpaslík. „Neopouštějte skálu!“

Sám z ní sestoupil aby se postavil řítícímu se Žravci do cesty.

Par nikdy nezapomněl, co následovalo. Žravec Steffa napadl na svahu zleva od jejich skály. Steff nechal stvůru dojít až k sobě, pak se vrhnul na zem, palicí přitom bušil vzhůru do Žravcova krku a nohama v těžkých botách ho kopal do hrudi. Pak se k zemi přitisknul. Žravec přes něho přelétnul unášený silou svého skoku bez šance se zastavit. Kutálel se divoce ze srázu do údolí, přímo proti okraji lesa. Tam se rychle postavil na nohy a zavrčel. Náhle něco velikého vyrazilo z lesa. Jediným pohybem čelistí ho chňaplo a stáhlo zpátky do šera. Ozval se prudký výkřik, zvuk lámajících se kostí a pak ticho.

Steff vstal, položil si prst na ústa a pokynul jim, aby šli. Nejtišeji jak jen dokázali vyšplhali zpátky na cestu a zůstali strnule hledět dolů do neproniknutelné tmy.

„Ve Vlčích štítech se musíte naučit dívat, abyste něco spatřili,“ zašeptal Steff se zachmuřeným úsměvem. „I když jste Žravec.“

Oprášili se a prohlédli zavazadla. Obdrželi jen pár ran a škrábnutí. Steff jim oznámil, že Nefritové soutěska, která je měla vyvést rovnou z hor, není vzdálená víc než hodinu chůze.

Rozhodli se pokračovat dál.