Shannarovo dědictví

Kapitola 10

Par čekal až nastane ráno, aby mohl ostatním vyprávět o svém setkání s Walkerem Bohem. Nebyl žádný důvod spěchat. Walker prozradil své úmysly a nikdo jeho rozhodnutí nemohl ovlivnit. Par se vrátil k chatě. Překvapilo ho, jak snadno našel cestu. Pokračoval v hlídce aniž by rušil ostatní. Ponořený ve svých myšlenkách čekal až se rozbřeskne.

Když vyprávěl svůj příběh, reakce ostatních byly smíšené. Zpočátku vypadali nedůvěřivě. Možná se Par mýlí. Jejich nedůvěra se po krátké chvíli rozptýlila. Donutili ho, aby jim příběh vyprávěl ještě dvakrát a zahrnovali ho připomínkami a otázkami. Morgan se chováním Walkera cítil uražený a prohlašoval, že si zasloužili přinejmenším slušné setkání. Trval na tom, že by měli údolí znovu prohledat, přesvědčený, že muž je určitě někde nablízku. Najdou ho a přinutí k setkání se všemi.

Steff se choval více pragmaticky. Zastával názor, že se Walker neliší od většiny lidí. Raději se postavil stranou a vyhýbal se situacím, které mohly přinést problémy.

„Zdá se mi, že jeho chování, přestože vás může dráždit, není bezcharakterní,“ prohlásil trpaslík a pokrčil rameny. „Koneckonců, sami jste vyprávěli, že sem odešel, aby unikl životu s rasami. Takový postoj jenom potvrzuje jeho tvrzení.

Teel jako obvykle mlčela. Coll jen poznamenal: „Chtěl bych si s ním promluvit,“ potom pustil celou záležitost z hlavy.

Už neměli důvod dále u Kamenného krbu zůstávat. Přesto se rozhodli odejít až zítra. Měsíce stále zbývala více než polovina. Měli přinejmenším deset dní na cestu k Hadeshornu — pokud vůbec půjdou. Vyhýbali se jakékoli zmínce o tomto tématu. Par se už rozhodl, ale ostatním to ještě neoznámil. Oni pochopitelně čekali, až se vyjádří. Zatímco si takhle hráli na kočku a myš, dojedli snídani a na Morganův návrh se rozhodli ještě jednou prozkoumat údolí. Alespoň přitom mohli zvažovat důsledky Walkerových slov. Zítra ráno se budou muset rozhodnout oni sami.

Vrátili se na paseku, kde se v noci Par sešel s Walkerem a jeho kočkou. Začali znovu hledat s tím, že se sejdou pozdě odpoledne v chatě. Steff a Teel utvořili jednu skupinku, Par a Coll druhou. Morgan vyrazil sám. Den byl teplý a plný slunce. Z hor vanul mírný vánek. Steff hledal na pasece jakékoliv stopy, ale nenašel nic — dokonce ani stopy Walkerovy kočky. Par měl pocit, že se den docela protáhne.

Když se s Collem oddělili od ostatních a vydali se na východ, měl Par hlavu plnou myšlenek, co má vlastně bratrovi říci. Prostupovaly jím smíšené pocity. Jenom těžko se s nimi vypořádával. Nesměle pokračoval dál a uvědomoval si, že ho Coll chvílemi pozoruje. Snažil se jeho pohledu vyhýbat. Prošli několik tuctů pasek a přebrodili o polovinu méně pramenů aniž by po Walkeru Bohovi našli sebemenší stopu. Par se rozhodl zastavit.

„Tohle je plýtvání časem,“ oznámil a v jeho hlase zaznělo podráždění. „Nic nenajdeme.“

„S tím jsem ani nepočítal,“ odpověděl Coll.

Par se k němu otočil. Chvíli stáli mlčky tváří v tvář. „Rozhodl jsem se pokračovat dál k Hadeshornu Colle. Je jedno co dělá Walker; důležité je co dělám já. Musím jít“

Coll přikývl. „Vím.“ pak se usmál. „Pare, jsem přeci tvůj bratr, něco už po těch letech o tvém uvažování vím. Od chvíle, kdy jsi se zmínil, že Walker nechce s tou věcí nic mít, jsem věděl, že s ním nesouhlasíš. Prostě takový jsi. Houževnatý pes s kostí v zubech — nepustíš ji.“

„Možná to tak občas vypadá, co?“ potřásl Par unaveně hlavou a popošel do stínu starého ořechu. Opřel se zády o kmen a svezl se k zemi. Coll si k němu přisedl. Odpočívali a zírali na prázdný les. „Přiznávám, že jsem se rozhodl přesně tak, jak jsi popsal. Nemůžu se s tím smířit a prostě přijmout Walkerův postoj. Rozčílil jsem se do té míry, že mě ani nenapadlo, zeptat se ho, co si o snech opravdu myslí.“

„Možná jsi ani podvědomě nechtěl. A v určité chvíli jsi to přestal považovat za důležité. Walker tvrdil, že se mu zdály stejné sny jako tobě. Řekl ti, že za ním, stejně jako za námi, přišel stařec. Přiznal, že tím starým mužem byl Cogline. Nic nepopřel. Prostě jen prohlásil, že se do toho nechce zaplést. Z toho vyplývá, že věří v opravdovost vašich snů — jinak by se tím nezabýval vůbec.“

Parovi ztuhla čelist. „Nerozumím tomu, Colle. Včera v noci jsem mluvil s Walkerem; vím, že to byl on. Přesto nemluvil jako Walker. Řeči o nevměšování se, o rozhodnutí žít sám mimo rasy jako poustevník. Něco není v pořádku; cítím to! Neřekl mi všechno. Pořád mluvil o tom jak mají druidové před Ohmsfordy tajnosti, ale sám se ke mně choval stejně. Něco přede mnou skrýval!“

Coll nevypadal přesvědčeně. „Proč by to dělal?“

Par zakroutil hlavou. „Nevím. Jen to cítím.“ Ostře na bratra pohlédl. „V celém svém životě Walker nikdy před ničím necouvl; víme to oba. Nikdy se nebál vstát a přidat se, když ho bylo potřeba. Teď mluví, jakoby mu dělalo potíže, uvažovat o tom, že má ráno vstát! Jediná důležitá věc v jeho životě je starat se sám o sebe!“ Mladík z údolí se unaveně opřel o kmen stromu. „Nutil mě, abych se za něj cítil trapně. Donutil mě, abych se styděl.“

„Myslím, že se toho snažíš vyčíst až příliš.“ Coll šoupal po zemi podpatkem své boty. „Může to být prostě tak jak říká. Žije tu sám už dlouhou dobu, Pare. Možná odvyknul lidské společnosti.“

„Nemluvil ani s tebou?“ Par se zatvářil popuzeně. „Proboha, Colle — ani s tebou!“

Coll kývl a zpříma se podíval. „Pravdou je, Pare, že jsme spolu nikdy moc nemluvili. Staral se o tebe, měl jsi kouzlo.“

Par na něj pohlédl a nic neříkal. Přesně takhle mluvil Walker, pomyslel si. Jen si něco nalhával, když stavěl Collův vztah ke strýci na úroveň svého. Nikdy se k nim nechoval stejně.

Zamračil se. „Pořád jsou zde ještě ty sny. Proč se mnou nesdílí moji zvědavost? Nechce snad vědět, co chce Allanon říci?“

Coll pokrčil rameny. „Možná už to ví. Dokáže uhodnout na co většina lidí myslí.“

Par zaváhal. To ho nenapadlo. Strýc už se možná dozvěděl, co jim chce druid v Hadeshornu říci? Dokázal číst i v mysli stínu, někoho, kdo zemřel před třemi sty lety?

Zakroutil hlavou. „Ne, to si nemyslím. Prozradil by o významu těch snů něco víc. Celou dobu se snažil vycouvat. Odmítal se znovu nechat využít druidy; o důvod se nestaral.“

„Možná počítal s tím, že ty ten úkol neodmítneš.“

Par pomalu přikývl. „To dává smysl. Řekl jsem mu, že půjdu; možná se domnívá, že stačí, když se tam vydá jen jeden z nás.“

Coll se položil na záda a zíral vzhůru do stromů. „Nezdá se ti to, viď?“

Jeho bratr se slabě usmál. „Ne.“

„Pořád za tím vidíš ještě něco jiného.“

„Ano.“

Chvíli mlčky zírali do lesa a každý přemýšlel o tom svém. Nepatrné sluneční paprsky pronikající štěrbinami v baldachýnu větví, jim kmitaly po tělech a tichem k nim pronikal zpěv ptáků. „Líbí se mi tu,“ řekl nakonec Par.

Coll měl zavřené oči. „Kde si myslíš, že se skrývá?“

„Walker? Nevím. Možná někde pod kamenem, řekl bych.“

„Soudíš ho moc rychle, Pare. Nemáš na to právo.“

Par spolknul poznámku deroucí se mu na jazyk a zabral se do pozorování slunečního paprsku, který přebíhal po Collově tváři, až se mu dostal do očí a donutil ho zamrkat a odsunout se. Posadil se. Hranatá tvář mu zářila spokojeností. Colla nic nedokázalo vyvést z míry; téměř nikdy se nerozčílil. Par si ho za to vážil. Coll vždy rozuměl relativní důležitosti událostí v širším kontextu.

Par si najednou uvědomil, jak moc bratra miluje.

„Půjdeš se mnou, Colle?“ zeptal se náhle. „K Hadeshornu?“

Coll se na něj podíval a zamrkal. „Nezdá se ti zvláštní,“ odpověděl, „že spolu s Walkerem a dokonce i s Wren máte ty sny a já ne. Jste jejich součástí, ale já nejsem. Vás všechny volají a mě ne?“ V jeho hlase nezaznívala zášť, jen zmatek. „Proč myslíš, že tomu tak je? Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, uvědomuješ si to? Ani jednou. Oba jsme si dávali velký pozor, abychom o tom nemluvili.“

Par na něj zíral a nevěděl co říct. Coll viděl jak se cítí a usmál se. „Trapné, co? Netrap se tím, Pare. Tohle není tvá vina.“ Naklonil se blíž. „Možná to souvisí s kouzlem — něco, o čem nikdo z nás ještě neví.“

Par zatřásl hlavou a povzdechl si. „Vůbec mi není příjemné, že mě se sny zdají a tobě ne. Nevím co říct. Čekám tvou podporu při něčem, co se tě ve skutečnosti netýká. Neměl jsem se ani ptát — ale nedokážu si pomoci. Jsi můj bratr a chci tě mít vedle sebe.“

Coll se natáhl a položil Parovi ruku na rameno. Na tváři mu hrál vřelý úsměv. „Občas, Pare, dokážeš nazvat věci pravými jmény.“ Jeho stisk zesílil. „Půjdu tam, kam půjdeš ty. Tak to s námi je. Netvrdím, že vždycky souhlasím s tím jak uvažuješ, ale to nemění nic na mém vztahu k tobě. Pokud se domníváš, že musíš jít do Hadeshornu abys zjistil, co udělat s těmi sny, pak půjdu s tebou.“

Par natáhl kolem bratra ruce a objal ho. Vzpomněl si na všechny případy, kdy ho Coll podpořil, když ho o to požádal. Hřál ho pocit vědomí, že se na Colla bude moci znovu spolehnout. „Věděl jsem, že s tebou mohu počítat,“ řekl jen.

Vraceli se v pozdním odpoledni. Měli v úmyslu dorazit dříve, ale byli zaujatí hovorem o snech a Allanonovi. Celou cestu zpátky k východnímu svahu údolí se vlekli, než si uvědomili jak je pozdě. Stejnou cestou se začali vracet, když už ze slunce zbýval jen malý kousek nad západním horizontem.

„Vypadá to, že nám zvlhnou nohy,“ hlásil Coll, když se ponořili zpět mezi stromy.

Par vzhlédl k obloze. Na severním kraji údolí se objevila masa bouřkových mraků a zatemnila celou oblohu. Slunce zabalené v houstnoucí tmě pomalu mizelo. Vzduch byl teplý a lepkavý. Les ztichl.

Pokračovali teď rychleji v obavě, aby nepromokli. Závan větru oznámil příchod bouře a bičoval větve s listy v zuřivém tanci. Začalo se ochlazovat les potemněl a naplnil se stíny.

Par něco zamumlal, když ucítil, jak mu na tvář dopadla sprška rozptýlených kapek. Stačilo, že se snažili najít někoho, kdo o to nestál. Teď měli navíc za svou snahu promoknout.

Par spatřil něco se pohybovat mezi stromy.

Zamrkal a podíval se znovu. Tentokrát neviděl nic. Nevědomky zpomalil. Coll, který šel asi krok za ním se zeptal co se děje. Par zavrtěl hlavou a znovu přidal do kroku.

Jeho tvář bičoval vítr a nutil ho sklonit hlavu. Otočil se nalevo i napravo. Na obou stranách se něco mihlo.

Něco je pronásledovalo.

Par cítil, jak se mu na zátylku ježí vlasy. Přinutil se pokračovat v cestě. Ať už tam číhalo cokoli, nevypadalo to ani se nepohybovalo jako Walker Boh ani jako jeho kočka. Přesouvalo se to příliš rychle a příliš hbitě. Snažil se uspořádat myšlenky. Jak daleko byli od chaty — mílí, možná méně? Pokračoval dál a držel hlavu vzpřímeně. Pokoušel se sledovat pohyb koutkem oka. Pohyby, opravil se. Uvědomoval si, že je jich víc než jen jeden.

„Pare!“ řekl Coll, když se protahovali úzkou klikatou uličkou mezi stromy. „Tam něco je...“

„Já vím!“ skočil mu Par do řeči. „Pohyb!“

Proklestili si cestu mezi jedlemi. Doopravdy se rozpršelo. Slunce, stráně údolí, dokonce i tmavá věž Kamenného krbu se ztratily. Jejich pronásledovatelé se dostali kolem nich. Jak stíny poletovaly mezi stromy, braly na sebe téměř lidskou podobu.

Chtějí nás obklíčit, rozzuřeně si pomyslel Par. Jak daleko jsou od chaty?

Vbíhali mezi javory na malou a prázdnou paseku, když Coll najednou vykřikl. „Pare, utíkej! Jsou příliš blízko...!“

Zasípal a vyletěl dopředu. Par se instinktivně otočil a chytil ho. Coll měl na čele krev a byl bez sebe.

Par už neměl čas uvědomit si co se stalo. Podíval se nahoru a uviděl stíny přímo nad sebou. Vyrážely ven z úkrytu stromů. Viděl je míhat se před sebou. Zahlédl olinuté a pokroucené tvory pokryté hrubými černými chlupy s třpytivýma kuníma očima. Najednou ho obklopili. Ve snaze uniknout, prudce se oháněl a cítil, jak ho svírají jako dráty pevné údy. Na chvíli se udržel na nohou. Zuřivě vykřikl a přivolával k sobě kouzlo písně přání, posílal k nim změť děsivých obrazů. Snažil se bránit. Ozvalo se poděšené vytí. Útočníci před ním ustoupili.

Tentokrát si je dobře prohlédl. Viděl jejich zvláštní těla, která se podobala nějakému hmyzu s jakoby lidskými tvářemi, nechutná a chlupatá.

Pavoučí skřeti, uvědomil si s údivem!

A znovu se na něho vrhli a poráželi ho váhou svých těl. Byl uvězněný v mase svalů a chlupů a hozený na zem. Už nemohl přivolat kouzlo na pomoc. Zkroutili mu ruce za zády a začali ho škrtit. Zoufale se snažil bránit, ale bylo jich příliš.

Jen na okamžik dokázal volat o pomoc. Potom se snesla tma.