Shannarovo dědictví

Kapitola 7

Par se později té noci musel vážně zamyslet nad tím, co cítí k Morganovi. Pokračovali dál k Poslednímu přístavu a ve snaze dokončit svou pouť byli ochotní jít celou noc a další den. Pokud to bude nutné, je to třeba lepší, než se pokoušet na chvíli složit hlavu v těchto lesích. Vrátili se zpátky k hlavní cestě, která vedla podél řeky a vyrazili na východ. Trmáceli se dál, postrkováni kupředu očekáváním, svazováni však únavou, klopýtali a potáceli se a jejich myšlenky se toulaly u příjemnějších věcí. Par Ohmsford se přistihl, že myslí na písně.

Vzpomněl si, že legendy vypráví o doslovné dvojsečnosti síly Leahova meče. Meč začaroval Allanon v časech Brin Ohmsfordové, když cestoval na východ s dívkou z údolí a jejím ochráncem Rone Leahem. Druid ponořil ostří meče do zapovězených vod Hadeshornu a navěky změnil jeho vlastnosti. Stalo se z něj víc než pouhé ostří; stal se z něj talisman, který odolal dokonce i Přízrakům smrti. Ale jeho kouzlo bylo jako všechno dávné; požehnané i prokleté. Obsahovalo opojnou sílu a ten, kdo meč vlastnil se na ní postupně stával závislý. Brin Ohmsfordová to nebezpečí poznala, ale její varování Rone Leah nevyslyšel. Při jejich posledním střetnutí s temnými silami to byla její a Jairova síla, co je zachránilo a způsobilo, že kouzlo meče už nebylo třeba. Nikde se nedochovala zpráva o tom, co se s mečem stalo — jen, že už ho nebylo třeba a proto už ho nikdo nepoužil.

Až doposud. A nyní to vypadalo jako Parova povinnost varovat Morgana před nebezpečím, které s sebou přinášelo další používání meče a jeho kouzla. Ale jak to měl udělat? U sta hromů, Morgan byl spolu s Collem jeho nejlepší přítel, a tohle znovuobjevené kouzlo, na které Par žárlil, jim právě zachránilo život! Spoutával ho pocit viny, zklamání a žárlivosti, které cítil. Jak má Morganovi říct, aby už meč nepoužíval? Bez ohledu, že se jedná o dobrý úmysl, přece jen to stále vypadá nemožně nepřejícně. Navíc mohli to kouzlo ještě potřebovat, kdyby narazili na další Přízrak. A všechno nasvědčovalo tomu, že by mohli.

Zápasil se svým těžkým rozhodnutím jen krátce. Nemohl jen tak ignorovat nepříjemný pocit a stále živou vzpomínku na stvůru, která nad ním funí. Rozhodl se být zticha. Možná ani nebude důvod, aby o tom začínal. Pokud se naskytne, udělá to. Všechno pustil z hlavy.

Pokud v noci promluvili, tak pouze o Přízracích. Nebylo pochyb, že jsou to skutečné bytosti. Ani Coll nebyl dvojsmyslný, když mluvil o tom, co na ně zaútočilo. Když přijali skutečnost, že Přízraky existují, neznamenalo to, že mají ve všem jasno. Přízraky pro ně zůstávaly záhadou. Nevěděli odkud, ani proč přišly. Netušili co jsou zač. Neměli představu, odkud pochází jejich síla.

Zdálo se, že pochází z nějakého kouzla. Pokud je ta stvoření pronásledovala, nevěděli jak si s tím poradit. Stařec měl pravdu, když je varoval a radil jim, aby byli opatrní.

Rozlámaní a ospalí dorazili krátce po svítání do Posledního přístavu. Vynořili se ze slábnoucích nočních stínů v lese do napůl rozjasnělého nového dne. Na obloze Východní země visely mraky, které se na své cestě odíraly o vrcholky stromů a vesnici trpaslíků propůjčovaly šedý a zimní příkrov. Tři společníci doklopýtali dolů, zastavili se, protáhli, zažívali a rozhlédli se kolem. Les před nimi prořídl. Objevila se skupina chalup, z jejichž kamenných komínů se kouřilo. Nářadí a vozíky byly uložené v kůlnách a na malých dvorkách se nacházela zvířaty uvázaná v ohradách. Zeleninové zahrádky velké jako dlaň bojovaly s ze všech stran útočícím plevelem. Všechno se zdálo být namačkané dohromady, chalupy a kůlny, zahrádky a les, jedno přes druhé. Nic tu nevypadalo, že by se o to někdo staral; barvy byly vybledlé a sloupané, malta a kámen rozpraskané, ohrady zlámané a zprohýbané, zvířata zarostlá a neustájená. Dokonce i plevel a záhony prorůstaly tak, že už nebylo možné rozeznat jedno od druhého.

Dveřmi chalup vycházely ženy, většinou staré, některé s prádlem k pověšení, některé s jídlem, které připravovaly. Všechny vypadaly stejně otrhaně a zanedbaně. Na dvorcích, na zahrádkách a na cestách si hrály děti zanedbané a divoké jako horské ovce.

Morgan si všiml jak Par s Collem zírají a řekl: „Zapomněl jsem — ten Poslední přístav, který znáte se stal součástí vyprávění ve vašich příbězích. Nuže, tohle všechno je už pryč. Vím, že jste unaveni, ale musíte si tady mnohé prohlédnout.“

Vzal je pěšinou, která vedla dolů do vesnice. Domy byly stále horší, chalupy vystřídaly chatrče a zahrady se zvířaty zmizely úplně. Z pěšiny se stala neudržovaná, rozježděná a rozbitá cesta plná kamení a odpadků. Hrálo si tady víc dětí a bylo tu i víc žen, které dělaly různé domácí práce. Občas mezi sebou nebo s dětmi prohodily pár slov, ale nejvíce byly pohroužené samy do sebe. Pozorně sledovaly tři cizince, kteří kolem nich prošli a v očích se jim zrcadlilo podezření a strach.

„Poslední přístav, nejkrásnější město ve východní zemi, srdce a duše národa Trpaslíků,“ tiše přemítal Morgan. Nedíval se na ně. „Znám ty příběhy. Bylo to útočiště, oáza, ráj pro duši, monument, který vytvořila pýcha a tvrdá práce.“ Potřásl hlavou. „No, takhle je to teď.“

Několik dětí začalo žebrat o mince. Morgan lehce zavrtěl hlavou, jedno nebo dvě poplácal a šel dál.

Uhnuli do uličky, která vedla dolu k potoku plnému odpadků a splašků. Děti se procházely po březích a bez zájmu šťourali do haraburdí plujícího kolem. Přes zchátralou lávku se dostali na druhý břeh. Vzduch silně zapáchal hnilobou.

„Kde jsou všichni muži?“ zeptal se Par.

Morgan si ho zběžně prohlédl. „Ti šťastnější jsou mrtví. Zbytek je v dolech nebo pracovních táborech. Proto takhle všechno vypadá. Ve městě zůstali jen děti, starci a pár žen.“ Zastavil se. „Trvá to už padesát let. Tak to Federace chce. Pojďte tudy.“

Vedl je úzkou pěšinou za řadou lépe udržovaných chalup. Byly nově natřené, kameny vydrhnuté, malta neporušená, zahrady a trávníky neposkvrněné. Trpaslíci pracovali i na dvorcích a uvnitř domů, většinou to byly mladé ženy a vykonávaly stejnou činnost jako jejich starší předchůdkyně s tím rozdílem, že jejich výsledek se lišil jako den od noci. Všechno tu bylo zářivé, nové a čisté.

Morgan je vzal nahoru do malého parku, který se postupně měnil ve skupinu jedlí. „Vidíte tohle?“ Ukázal na udržované chaloupky. Par a Coll přikývli. „Tady bydlí úředníci a vojáci Federace. Mladší a silnější trpasličí ženy pro ně musí pracovat. Většina s nimi musí také žít.“ Významně se na ně podíval.

Sestupovali parkem ke středu vesnice. Krámky a obchody vystřídaly domy a přibylo chodců. Trpaslíci, které zde viděli, byli zaměstnáni nákupem a prodejem. Opět byli vesměs staří a bylo jich málo. Ulicemi procházelo mnoho cizinců, kteří sem přišli za obchodem. Všude hlídkovali vojáci Federace.

Morgan vedl bratry postranními uličkami, kde si jich nikdo nevšímal, ukazoval hned na to, hned na ono. Jeho tón byl ironický a hořký. „Támhle. To je směnárna stříbra. Trpaslíci musí těžit v dolech stříbro, většinu času jsou pod zemí — víte co to znamená — a pak jsou donuceni prodat ho za cenu, kterou určuje Federace a lepší část výdělku odevzdat svým strážcům jako daň. Zvířata také patří Federaci — předpokládám, že jsou zapůjčena. Trpaslíci jsou přísně rozděleni. Tam dole je trh. Všechnu zelenina i ovoce pěstují a prodávají trpaslíci. Se ziskem z prodeje se zachází jako se vším ostatním. Takové to tu teď je. Takto poskytuje Federace lidem ‚ochranu‘.“

Na opačném konci ulice se zastavil Dostatečně daleko od kruhu čumilů, kteří stáli kolem pódia, na kterém byli mladí trpasličí muži a ženy spoutaní v okovech a nabízeni na prodej. Chvíli stáli a dívali se. Morgan řekl: „Rozprodávají všechny, které nepotřebují k práci.“

Odvedl je z trhu ke kopcům, které v dlouhé řadě vyrůstaly nad městem. Byly potemnělé a bez života, na otevřeném holém obzoru vypadaly jako velká šmouha.

Kdysi tu byly terasy. Kamení zbylé z podezdívek teď vyčnívalo jako náhrobky.

„Víte co je tohle?“ zeptal se mírně. Zakroutili hlavou. „Pozůstatek Meadských zahrad. Znáte ten příběh. Trpaslíci vytvořili velkolepé zahrady ze zvláštní jako uhel černé země, kterou dovezli z venkova. Pěstovali a udržovali v nich každou květinu, kterou národy znaly. Můj otec říkal, že to byla ta nejkrásnější věc, kterou kdy viděl. Ještě jako kluk tu kdysi byl.“

Morgan na chvíli ztichl a pohledem zkoumal ruiny. Pak řekl: „Město padlo a Federace zahrady spálila. Opakuje to každý rok, aby tu už nikdy nic nevyrostlo.“

Když se otočili a vraceli zpátky ke kraji vesnice, zeptal se Par: „Jak to všechno víš, Morgane? Tvůj otec?“

Morgan kývl hlavou. „Můj otec tu nebyl od své první návštěvy. Myslím, že raději nechce vidět jak to nyní vypadá. Dává přednost vzpomínce na to, jaké to bylo dřív. Ne, mám tu přátele, od kterých vím jaký mají trpaslíci život — život, který kdykoliv se tu zastavím, hluboce mne zasáhne. O tom jsem vám nevyprávěl? Nuže, není to tak dávno, asi tak poslední půlrok. Povím vám o tom později.“

Stejnou cestou se vrátili do chudší části vesnice a vydali se novou silnicí, která byla nicméně stejně opotřebovaná a rozježděná, jako ty ostatní. Po chvíli zabočili na cestu, která vedla k neuspořádané budově ze dřeva a kamene, vypadající jako bývalý hostinec. Měla tři patra a kruhovitou verandu s houpačkami a houpacími koníky. Dvorek plný hrajících si dětí byl bez harampádí.

„Škola?“ hádal nahlas Par.

Morgan zakroutil hlavou. „Sirotčinec.“

Vedl je kolem skupinek dětí na verandu a podél domu dál k postranním dveřím přímo na konec stinného přístěnku. Zaklepal na dveře a čekal. Když se dveře pootevřely řekl: „Můžete se s ubožákem podělit o trochu jídla?“

„Morgane!“ Dveře se rozlétly. Stála v nich postarší trpasličí žena v zástěře s šedivými vlasy, drsnou ale upřímnou hranatou tváří. Za vráskami vytvořenými únavou a zklamáním hrál příjemný úsměv. „Morgan Leah, jaké velké překvapení! Jak se máš, mladíku?“

„Jsem radostí i pýchou mého otce, jako vždy,“ odpověděl Morgan se širokým úsměvem. „Smíme dál?“

„Samozřejmě. Odkdy se musíš dovolovat?“ Žena ustoupila stranou a pozvala je dál. Objala Morgana a rozzářeně se smála na Para a Colla, kteří její úsměv nejistě opětovali. Zavřela za nimi dveře a řekla: „Tak byste chtěli něco k jídlu, že?“

„Klidně bychom za tu možnost dali své životy,“ prohlásil Morgan se smíchem. „Babi Eliso, tohle jsou mí přátelé, Par a Coll Ohmsfordové ze Stinného dolu. Jsou dočasně... bez domova,“ dokončil.

„Cožpak někdo z nás není?“ namítla babi Elisa mrzutě. Podala bratrům svou mozolnatou ruku a ti ji stiskli. Přísně si je prohlížela. „Zápasili jste s medvědy, Morgane?“

Morgan se lehce dotkl své tváře a ucítil rány se škrábanci. „Obávám se, že něco horšího. Cesta do Posledního přístavu není co bývala.“

„Ani Poslední přístav. Posaď se, dítě — ty i tví přátelé. Přinesu talíř koblih a ovoce.“

V místnosti, která sloužila za kuchyň, bylo několik dlouhých stolů s lavicemi. Přátelé si vybrali ten nejbližší a posadili se. Kuchyně byla velká, trochu tmavá a nábytek v ní byl skromný. Babi Elisa pobíhala kolem. Chystala slíbenou snídani a sklenice s nějakou šťávou. „Nabídla bych vám mléko, ale musím ho rozdělit dětem,“ omlouvala se.

Hladově jedli, když se objevila další žena, trpaslice, ještě starší, malá a seschlá, s ostrou tváří a rychlými ptačími pohyby, které jakoby neměly nikdy ustat. Bez podivu, přešla místnost. Morgan ale najednou vyskočil a lehce ji plácl na tvář.

„Teta Jilt,“ představil ji.

„Velice mě těší,“ oznámila tónem, který napovídal, že by se o tom možná měli přesvědčit. Posadila se vedle babi Elisy a s kmitajícími prsty začala zašívat oděv, který si s sebou přinesla.

„Tyhle dámy matky celého světa,“ vysvětloval Morgan, když se vrátil k jídlu. „I mé, i když nejsem sirotek jako jejich ostatní svěřenci. Adoptovaly mě, protože jsem neodolatelně okouzlující.“

„Prosil jsi jako každý hned poprvé, co jsme tě viděly, Morgane Leahu!“ Teta Jilt po něm vyjela aniž by zvedla oči od práce. „To je jediný důvod, proč jsme tě vzali k sobě — jediný důvod, proč jsme k sobě vzaly kohokoli.“

„Jsou to sestry, i když byste to nikdy nepoznali,“ pokračoval rychle Morgan. „Babi Elisa je taková kvočna pečovatelka, jemná a hřejivá. Ale teta Jilt — nuže, teta Jilt je spíš jako postel z kamene!“

Teta Jilt zafuněla. „V těchto časech vydrží kámen mnohem déle než kvočna. A rozhodně déle než čaj z vysočiny.“

Morgan a babi Elisa se rozesmáli, teta Jilt se k nim hned přidala a Par s Collem zjistili, že se smějí také. Připadalo jim to zvláštní. V myslích měli stále obrazy vesnice a lidí okolo, zvenku k nim doléhaly hlasy sirotků, kteří si tam hráli, a připomínaly jim jak se věci opravdu mají. Ale v těch stařenkách bylo něco nezkrotitelného, něco, co předčilo chudobu a bídu, co slibovalo naději.

Po snídani se babi Elisa postavila ke dřezu a teta Jilt odešla zkontrolovat děti. Morgan šeptem vyprávěl: „Tyhle paní vedou sirotčinec už víc než třicet let. Federace je nechává na pokoji, protože se starají o to, aby se děti nepletly pod nohy. Pěkné? Jsou tu stovky dětí bez rodičů, takže sirotčinec je pořád plný. Když jsou děti dost staré, ukradnou je. Když tu smí zůstat příliš dlouho. Federace je pošle do pracovních táborů, nebo je prodá. Pokaždé to nesou velice špatně.“ Zakroutil hlavou. „Nevím, jak to vydrží. Já už bych se dávno zbláznil.“

Babi Elisa se vrátila a posadila se k nim. „Říkal vám Morgan o tom, jak jsme se potkali?“ zeptala se Ohmsfordů. „Ó, to bylo něco. Přinesl nám jídlo a oblečení pro děti, dal nám peníze, abychom si koupily co můžeme a pomohl odvést tucet dětí na sever, aby tam žily v rodinách na svobodných územích.“

„Proboha, babi!“ skočil jí zahanbený Morgan do řeči.

„Přesně tak! A teď pomáhá, kde se dá, i když je tu na návštěvě,“ dodala a nevšímala si ho. „Stala se z nás jeho malá osobní dobročinnost, že ano, Morgane?“

„To mi něco připomíná — tady.“ Morgan sáhl do haleny a vytáhl malý váček. Když ho podával, zacinkaly v něm mince. „Vyhrál jsem asi před týdnem sázku s jedním parfémem.“ Mrkl na ty dva z údolí.

„Bůh ti žehnej, Morgane.“ Babi Elisa vstala a přistoupila k němu, aby ho políbila na tvář. „Vypadáte všichni nějak vyčerpaně. Vzadu jsou volné postele a spousta přikrývek. Můžete spát až do večeře.“

Z kuchyně je vzala do malého pokoje na konci velkého domu, kde stálo několik postelí, umyvadlo, přikrývky a ručníky. Par se rozhlédl kolem a všiml si, že okenice jsou zavřené a závěsy pečlivě zatažené.

Babi Elisa zachytila pohled, který si Par s bratrem vyměnili. „Občas na sebe hosté nechtějí upírat pozornost,“ řekla tiše. Její pohled byl ostrý. „Nepatříte mezi ně?“

Morgan k ní přistoupil a něžně ji políbil. „Vnímavá jako vždy, babičko. Potřebovali bychom se sejít se Steffem. Mohla by ses o to postarat?“

Babi Elisa se na něj na okamžik zadívala, pak beze slova přikývla, políbila ho a vyklouzla z pokoje.

Probudili se za soumraku a jejich zabedněný pokoj byl naplněn tichem a stíny. Objevila se babi Elisa. Tvář měla jemnější a pokojnou, proklouzla místností jako kočka a každému zašeptala do ucha, že je čas. Pak se ztratila stejně jako přišla. Morgan Leah a Ohmsfordové vstali. Své oblečení nalezli znovu čisté a vonící. Zatímco spali, měla babi Elisa hodně práce.

Zatímco se oblékali, poznamenal Morgan: „Dnes večer se setkáme se Steffem. Je v Hnutí odporu trpaslíků, které má oči a uši všude. Jestli Walker Boh stále žije ve východní zemi, byť by hluboko v Anaru, Steff o něm bude vědět.“

Když skončil, natáhl si boty a stoupl si. „Steff byl jedním ze sirotků, které babi přijala. Je jako její syn. Kromě tety Jilt už jí z rodiny nikdo nezbyl.“

Vyšli ven z ložnice a halou prošli do kuchyně. Děti už byli po večeři a odcházeli do pokojů v horních dvou patrech. Zůstala jen skupinka nejmenších, kterou lžící polévky krmila teta Jilt. Pokaždé, když došla k poslednímu, mohla začít znovu. Vzhlédla k příchozím a beze slova kývla.

Babi Elisa je posadila k jednomu z dlouhých stolů. Přinesla jim talíře s jídlem a sklenice trpkého piva. Seshora k nim doléhalo bouchání a křik, jak si děti hrály. „Je těžké dávat pozor na všechny, když jsme tu jen samy dvě,“ omlouvala se, když přidávala Collovi dušené maso. „Ale ženy, které si najímáme na výpomoc tu nikdy dlouho nevydrží.“

„Doručily jste zprávu Steffovi?“ zeptal se tiše Morgan.

Babi Elisa kývla a její úsměv náhle posmutněl. „Přála bych si vidět toho chlapce častěji, Morgane. Mám o něj strach.“

Dojedli a tiše seděli ve večerním stínu, zatímco Babi Elisa a teta Jilt zkontrolovaly všechny děti a poslaly je do postelí. Na stole, u kterého seděli, hořelo několik svíček, jinak byla v místnosti tma. Hlasy seshora jeden po druhém odeznívaly a ticho se prohlubovalo.

Teta Jilt se po chvíli vrátila do kuchyně a posadila se k nim. Mlčela, vážně sklonila svou ostrou tvář nad šití a jen chvilkami pohodila hlavou. Někde venku třikrát zazvonil zvon a pak utichl. Teta Jilt rychle zvedla hlavu. „Policejní hodina Federace,“ zamumlala. „Po tom zvonění nesmí nikdo vycházet ven.“

Místnost se opět ponořila do ticha. Objevila se babi Elisa a tiše se postavila ke dřezu. Jedno z dětí začalo plakat a ona se znovu vytratila. Ohmsfordové a Morgan Leah se dívali jeden na druhého a čekali.

Pak se náhle ozvalo tiché zaklepání na dveře od kuchyně. Tři zaklepání. Teta Jilt vzhlédla, prsty jí znehybněly. Čekala. Vteřiny ubíhaly. Pak se znovu třikrát ozvalo zaklepání, pauza a opět třikrát.

Teta Jilt rychle vstala, došla ke dveřím, zvedla petlici a vykoukla ven. Na okamžik otevřela dokořán. Ze tmy vklouzla do místnosti šedá postava. Teta Jilt zavřela dveře. V ten samý okamžik se z chodby vynořila babi Elisa, pokynula Morganovi a Ohmsfordům, aby vstali. Dovedla je k cizinci stojícímu opodál.

„Tohle je Teel,“ řekla babi Elisa. „Vezme vás ke Steffovi.“

Nebylo snadné o Teel něco říci. Byla to trpaslice, ale menší než bylo zvykem, docela tenká a oblečená v nepopsatelném tmavém oděvu do lesa, který se mimo jiné skládal z pláštěnky a kápě. Rysy skrývala za zvláštní koženou maskou, která jí zahalovala celou tvář kromě úst a pravé čelisti. Pod kapucou zářily špinavě blond vlasy.

Babi Elisa se natáhla k Morganovi a objala ho. „Buď opatrný, mladíku,“ varovala ho. Usmála se, lehce poplácala Para a Colla po rameni a pospíchala ke dveřím. Na okamžik vykoukla ven přes závěsy, pak kývla. Teel vyšla beze slova ze dveří. Ohmsfordové a Morgan ji následovali.

Venku proklouzli po straně starého domu k zadnímu plotu a přes něj dál na úzkou pěšinu. Ta je dovedla na pustou a prázdnou cestu, na které se dali doprava. Chalupy a chatrče, které cestu lemovaly, byly potemnělé a jejich obrysy proti obloze otrhané a rozbité. Teel je rychle vedla cestou ke skupině jedlí. Tam se zastavila a přikrčila. Stáhla je dolů s sebou. O chvilku později se objevila hlídka vojáků Federace. Jak procházeli, bylo slyšet jak mezi sebou hovoří a žertují, aniž by je napadlo, že je někdo může poslouchat. Pak hlasy utichly. Vojáci byli pryč. Vstali a znovu se vydali na cestu.

Po silnici ušli asi sto yardů a pak uhnuli do lesa. Nalézali se na samém konci vesnice. Šli přímo na sever. Do ticha se začalo ozývat bzučení hmyzu. Tiše proklouzli mezi stromy, Teel se zastavila a než pokračovala dál, chvilku poslouchala. Vzduch se naplnil vůní divokých květin, který byl proti zápachu odpadků sladký a silný.

Potom se Teel zastavila u řady hustého křoví, rozhrnula větve, sáhla dolů, uchopila ukrytý železný kruh a zatáhla za něj. Ze země se zdvihl poklop, který odhalil schodiště. Dokud nebyli všichni namačkaní uvnitř ve tmě, sestupovali těsně podél zdi. Tell za nimi zabezpečila poklop, rozsvítila svíčku. Znovu je vedla za sebou. Společnost začala scházet dolů.

Byl to krátký sestup. Po dvou tuctech schodů schodiště končilo. Změnilo se v tunel se stropem a zdmi podepřenými silnými trámy, které spojovaly železné svorníky. Teel k tunelu nic neříkala. Vedla je stále kupředu. Tunel se dvakrát rozdělil různými směry. Pokaždé se vydala bez zaváhání jednou z cest. Parovi došlo, že by se odtud bez Teel ven nedostali.

Za pár minut byli u železných dveří na konci tunelu. Teel uhodila do dveří jílcem dýky, pak počkala a dvakrát znamení opakovala. Zámky na druhé straně cvakly a dveře se otevřely.

Trpaslík, který v nich stál byl stejně starý jako oni. Statný a svalnatý chlapík se zarostlou tváří a dlouhými vlasy barvy skořice, s obličejem plným jizev na zádech měl největší palici jakou Par kdy viděl. Horní polovina jednoho ucha mu chyběla. Na zbytku se mu houpal zlatý kruh.

„Morgane,“ pozdravil a vřele horala objal. Úsměv zmírnil jeho divoké vzezření. Vtáhl muže dovnitř a podíval se ven, kde nervózně postávali Par s Collem. „Přátelé?“

„Ti nejlepší,“ odpověděl hned Morgan. „Steffe, tohle jsou Par a Coll Ohmsfordovi ze Stinného dolu.“

Trpaslík přikývl. „Buďte tu vítáni, chlapci z údolí.“ Pustil Morgana a natáhl se k nim, aby jim stiskl ruce. „Pojďte se posadit a povězte, co vás sem přivádí.“

Byli v podzemní místnosti plné zásob, které byly zabalené v krabicích a proutí. Obklopovaly dlouhý stůl s lavicemi. Steff jim pokynul, aby se posadili na lavice, nalil každému hrnek piva. Sám se k nim přidal. Teel zůstala u dveří. Opatrně se posadila na malou stoličku.

„Tak tady teď žiješ?“ zeptal se Morgan a rozhlédl se kolem. „Chtělo by to ještě vylepšit.“

Steff se usmál a drsná tvář se mu zvrásčila. „Žiju na spoustě míst, Morgane. Všechna by potřebovala ještě trochu vylepšit. Tohle je lepší, než většina ostatních. I když je stejně jako všechna pod zemí. My trpaslíci teď žijeme pod zemí. Buď tady anebo v dolech nebo v hrobech. Smutné.“

Pozvedl hrnek. „Na naše zdraví a smůlu našich nepřátel,“ připil. Všichni se napili až na Teel, která seděla a sledovala je. Steff postavil hrnek na stůl. „Tvůj otec je v pořádku?“ zeptal se Morgana.

Horal přikývl. „Přinesl jsem babi Elise něco málo na chleba. Má o tebe strach. Jak je to dlouho, co jste se viděli naposled?“

Trpaslíkův úsměv se vytratil. „Přijít v těchto dobách je příliš nebezpečné. Vidíš můj obličej?“ Ukázal na jizvy a přejel po nich prstem. „Federace mě před třemi měsíci chytla.“ Spiklenecky pohlédl na Para a Colla. „Vidíte, Morgan o tom neví. Už dlouho za mnou nebyl: Když přijde do Posledního přístavu, radši dává přednost starým dámám a dětem.“

Morgan ho ignoroval. „Co se stalo, Steffe?“

Trpaslík pokrčil rameny. „Dostal jsem se z toho — přinejmenším po částech.“ Zvedl levou ruku. Chyběly mu na ní dva uťaté prsty. „Už by to mohlo stačit, horale. Nechme to být. Radši mi řekni, co tě přivádí na východ.“

Morgan začal mluvit, pak věnoval dlouhý pohled Teel a odmlčel se. Steff spatřil kam jeho pohled míří. Ohlédl se přes rameno a řekl: „O ano, Teel. Přece jen o tom asi budu muset mluvit.“

Podíval se zpátky na Morgana. „Federace mě zajala při útoku na hlavní skladiště zbraní v Posledním přístavu. Dali mě do vězení, aby zjistili co bych mohl prozradit. Tehdy mi udělali tohle.“ Dotkl se své tváře. „Teel věznili ve vedlejší cele. To co udělali mně není nic proti tomu, co provedli s ní. Zničili jí skoro celý obličej a záda za to, že zabila oblíbeného psa jednoho ze zastupitelů provizorní vlády, která sídlí tady v Posledním přístavu. Zabila toho psa, aby bylo co jíst. Vyprávěli jsme si přes zeď a poznali tak jeden druhého. Jednou v noci, ani ne dva týdny po tom co mě uvěznili, bylo jasné, že o mě Federace nemá zájem. Chtěli mě popravit. Teel se podařilo nalákat žalářníka k sobě do cely. Zabila ho, vzala mu klíče, osvobodila mě a utekli jsme. Od té doby jsme pořád spolu.“

Odmlčel se. Pohled měl tvrdý jako z křemene. „Horale, moc na tebe myslím, ale tuhle záležitost si musíš rozhodnout sám. Teel a já sdílíme všechno.“

Dlouho bylo ticho. Morgan rychle pohlédl na Para a Colla. Par si Teel během Steffova vyprávění podrobně prohlížel. Ona se celou dobu nepohnula. Její tvář zůstávala bez výrazu. Ani v očích se jí nic neodráželo. Jako by byla z kamene.

„Myslím, že v téhle věci se musíme spolehnout na Steffův soud,“ řekl tiše Par. Pohlédl na Colla, očekávaje souhlas. Coll beze slova přikývl.

Morgan si pod stolem natáhl nohy. Zvednul hrnek a dlouze se napil. Bylo jasné, že se rozmýšlí. „Dobře tedy,“ řekl nakonec. „Ale nic co teď řeknu se nesmí dostat z téhle místnosti ven.“

„Ještě jsi neřekl nic co by stálo za řeč,“ prohlásil Steff významně a čekal.

Morgan se usmál. Opatrně postavil hrnek zpátky na stůl. „Steffe, potřebujeme, abys nám pomohl někoho najít, muže, o němž si myslíme, že žije někde hluboko v Anaru. Jmenuje se Walker Boh.“

Steff zamrkal. „Walker Boh,“ opakoval potichu. Tón, kterým jméno vyslovil, prozrazoval, že ví o koho se jedná.

„Mí přátelé, Par a Coll, jsou jeho synovci.“

Steff pohlédl na bratry z údolí, jakoby je viděl poprvé. „Teď už rozumím. Dopověz to.“

Morgan rychle vyprávěl o jejich cestě do Posledního přístavu a co je sem přivedlo. Za

čal tím, jak bratři Ohmsfordové upláchli z Varfleetu. Vyprávění ukončil soubojem s Přízrakem na kraji Anaru. Mluvil o starém muži a jeho varováních. O snech, které se Parovi zdály a volaly ho do Hadeshornu. O tom jak sám objevil spící kouzlo v Laehově meči. Steff to celé beze slova vyslechl. Seděl tam, na svůj hrnek s pivem zapomněl. Jeho tvář byla jako maska bez jakéhokoli výrazu.

Když Morgan skončil, Steff zachrochtal a zakroutil hlavou. „Druidi, kouzla a Přízraky noci. Horale, ty mě neustále udivuješ.“ Vstal, vydal se kolem stolu a na chvilku se zastavil. Podíval se na Teel. Tvář se mu přemýšlením zakabonila. Potom řekl: „Vím o Walkeru Bohovi.“ Pokýval hlavou.

„Takže?“ zatlačil na něj Morgan.

Pomalu se na něho otočil. „Ten muž mě děsí.“ Pohlédl na Para a Colla. „Váš strýc, ano? Jak dlouho jste ho neviděli — deset let? Nuže, dobře mě poslouchejte. Walker Boh kterého znám já, možná není strýček, kterého si pamatujete. Tenhle Walker Boh je víc pověst, než pravda. Přitom je velmi skutečný — dokonce tak skutečný, že věci, které žijí v temnějších krajích země a živí se pocestnými, tuláky se mu prý vyhýbají.“

Znovu se posadil. Uchopil hrnek s pivem a napil se.

Morgan Leah a Ohmsfordové na sebe mlčky pohlédli. Nakonec Par promluvil: „Myslím, že o tomhle nepochybujeme. Ať je teď Walker Boh cokoliv nebo kdokoliv, sdílíme spolu pouto — naše sny o Allanonovi. Musím vědět, co můj strýc hodlá udělat. Pomůžeš nám ho najít?“

Steff se neočekávaně slabě usmál. „Přímo na věc. To se mi líbí.“ Podíval se na Morgana. „Myslím, že mluví za svého bratra. Mluví i za tebe?“ Morgan přikývl. „To je mi jasné.“ Dlouho si je v zamyšlení prohlížel. „Pak tedy pomohu,“ řekl nakonec. Odmlčel se a sledoval jejich reakci. „Vezmu vás k Walkeru Bohovi — jestli bude možné ho najít. Ale udělám to z vlastních pohnutek. Pro vás bude lepší se o nich něco dozvědět.“

Na chvilku sklonil tvář do stínu. Jeho jizvy teď vypadaly jako lana železné sítě, kterou mu někdo přitlačil k obličeji. „Federace vám vzala domov. Vám všem. Udělala si z něj svůj vlastní. Nu, mně Federace vzala ještě víc nežli tohle. Vzala mi všechno — můj domov, moji rodinu, mou minulost a dokonce i přítomnost. Federace zničila všechno, co bylo a je. Nechala mi jen to, co by mohlo být. Je to nepřítel mého života. Udělám všechno pro to, abych ji viděl v troskách. Všechno, o co se snažím tady, mě jen drží naživu. Příliš malý důvod k existenci. Už toho mám dost. Chci něco víc.“

Pozvedl tvář. Oči mu planuly. „Jestli tu je kouzlo, které může být osvobozeno z okovů času. Jestli jsou ještě druidové, duchové a kdovíco ještě, kdo jím může vládnout, snad je i naděje jak osvobodit mou zemi a její lid — možnost, která nám byla utajena. Jestli ho objevíme, jestli jeho moudrost přejde do našich rukou, musí se použít na pomoc mým lidem a mé domovině.“ Odmlčel se. „Chci, abyste mi na to přísahali.“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Jeho posluchači se na sebe mlčky dívali.

Pak Par tiše řekl: „Stydím se, když vidím, co se stalo s Jižní zemí. Nikdy se s tím nesmířím. Není nic, co by to mohlo ospravedlnit. Pokud objevíme způsob, který vrátí trpaslíkům svobodu, nebudeme váhat.“

„Ani na okamžik,“ ozval se za ním Coll a Morgan Leah také kývl na souhlas.

Steff se zhluboka nadechl. „Možnost, že bychom byli volní — pouhá možnost — je víc než se v této době trpaslíci odváží pomyslet.“ Položil rozhodně svoje silné ruce na stůl. „Je tedy ujednáno. Najdeme Walkera Boha — společně s Teel, protože ona jde tam, kam jdu já.“ Podíval se rychle z jednoho na druhého. V jejich tvářích neobjevil ani stopu nesouhlasu. „Zabere nám asi tak den než nashromáždíme všechno co potřebujeme. Zároveň se trochu poptáme. Vím, že to není třeba, ale přesto vám připomenu, jak nebezpečná ta cesta asi bude. Jděte zpátky k babi a odpočiňte si. Teel vás odvede. Až bude všechno připravené, dám vám vědět.“

Vstali, trpaslík objal Morgana. Neočekávaně se zasmál a plácl ho po zádech. „Ty a já, horale — ať se všechno tam venku má před námi na pozoru.“ Místnost se rozezvučela jeho smíchem.

Teel stála stranou a dívala se ledovýma očima.