Shannarovo dědictví

Kapitola 14

O pět dní později, když po celém západním horizontu plálo slunce mezi rudofialovými cáry ve svém obvyklém letním ohňostroji, Wren, Garth a stařec, tvrdící, že je Cogline, dosáhli úpatí Dračích štítů. Dorazili na klikatou a úzkou cestu ve skalách, která vedla do Údolí smutku a k Hadeshornu.

První je uviděl Par Ohmsford. Vystoupal nahoru po stezce na sto yardů vzdálenou skalní plošinu, kde mohl sedět a pozorovat jih Truborohu. Cítil se sám sebou. Dorazil již včera, spolu s Collem, Morganem, Walkerem, Steffem a Teel. Při čekání na novoluní mu začala docházet trpělivost. Právě se hluboce obdivoval majestátnímu západu slunce, když spatřil neobvyklou trojici, jak se na koních blíží od řady topolů a záře na západě. Vydal se jim vstříc. Nejprve pomalu vstal, nevěřil svým očím. Zakrátko zjistil, že se nemýlí a seskočil ze svého bidýlka, aby se vydal stezkou dolů, uvědomit zbytek svých společníků, tábořících přímo u úpatí.

Wren k nim málem dorazila dřív než on. Její ostrý elfí pohled ho odhalil ve stejný okamžik, kdy on spatřil ji. Jakoby do ní vjel blesk, ostruhami pobídla bezohledně koně a své společníky nechala za sebou, aby za ní dorazili, jak se jim to podaří. Přihnala se do tábora, ještě než se kůň úplně zastavil, seskočila ze sedla a rozběhla se k Parovi. Objala ho s takovou radostí, že málem upadl. Když s ním skončila, úplně stejně se přivítala s užaslým, ale potěšeným Collem. Walker dostal trochu odměřenější pusu na tvář a Morganovi, kterého si z dětství pamatovala jen mlhavě, potřásla rukou a kývla na něj.

Zatímco se tři Ohmsfordovi sourozenci — alespoň tak vypadali, přestože Wren nebyla opravdová sestra — objímali a vítali, ostatní stáli kolem nich a s nepříjemným pocitem se navzájem měřili ostražitými pohledy. Nejvíce si prohlíželi Gartha, který kohokoliv z nich dvojnásobně převyšoval. Měl na sobě oblečení jasných barev, jaké tuláci obvykle nosili. Ve svém křiklavém kroji Vypadal ještě větší. Pohledy ostatních upřeně a nesmiřitelně opětoval. Wren si na něj po chvilce vzpomněla a začala s nezbytným představováním. Par se Steffem a Teel ji následoval. Cogline stál mlčky opodál: zdálo se, že stejně každý ví co je zač, takže žádné formální představení nebylo potřeba. Všude kolem se potřásalo rukama a kývalo na pozdrav. S takovou zdvořilostí počítali a ostražitost se z většiny tváři nevytratila. Když se přesunuli k ohni ve středu malého tábořiště, aby se zúčastnili večeře, připravované trpaslíky, objevila se Wren se svým doprovodem a jejich devítičlenná společnost se rychle rozdělila na skupinky. Steff a Teel se soustředili na přípravu jídla. Shrbeni u kotlíků nad ohněm mlčeli. Walker se stáhl do stínu pod štíhlou borovicí a Cogline zmizel ve skalách, aniž by pronesl jediné slovo. Choval se tak tiše, že si jeho odchod téměř neuvědomili. Nikdo se tím ale příliš nezatěžoval, protože Coglina nepovažovali za člena své společnosti. Par, Coll a Wren s Morganem se přesunuli ke svým koňům, odstrojili je a kartáčovali. Přitom si vyprávěli o starých časech, starých známých, místech, která navštívili, věcech, které tam viděli, i o tom, jak se život změnil.

„Vyrostla jsi Wren,“ žasl Coll. „už nejsi ta hubená násada od koštěte, která od nás odcházela.“

„Jezdíš na koni a jsi divoká jako vítr! Není pro tebe žádná hranice!“ Par se smál a rozhazoval rukama, jakoby chtěl tím gestem obejmout celou zemi.

Wren úsměv opětovala. „Je to lepší život, než když vyprávíte staré báchorky a budíte unavené psy, tak jak to dělá většina z vás. Západní země je stvořena pro lidi se svobodnou myslí, takové jako jsem já.“ Pak jí úsměv z tváře zmizel. „Ten starý muž, Cogline, mi prozradil, co se stalo v údolí. Jaralan a Mirianna se na čas stali i mými rodiči. Proto se o ně také obávám. Říkal, že jsou vězněni. Slyšeli jste o nich něco?“

Par zakroutil hlavou. „Žijeme v poklusu už od Varfleetu.“

„Je mi to líto, Pare.“ V jejích očích se zračila opravdová lítost. „Federace dělá co může, aby nám znepříjemnila život. Dokonce i v Západní zemi už má své vojáky a úřední poskoky, přestože je to zem, kterou víceméně ignoruje. Tuláci každopádně vědí, jak se jim vyhnout. Kdybyste potřebovali, uvítáme vás mezi sebou.“

Par ji krátce objal. „Nejdřív se podíváme, co nám přinesou ty sny,“ zašeptal.

Večeře sestávala ze smaženého masa, čerstvě upečeného, tvrdého chleba, dušené zeleniny, sýra a ořechu. Zatímco pozorovali jak slunce mizí za obzorem, spláchli snědené jídlo pivem a vodou. Ke Steffově radosti, každý tvrdil jak se povedlo. To on připravil ty nejsložitější pokrmy. Cogline se stále nevracel, ale ostatní se začali bavit uvolněněji, s výjimkou Teel, která vypadala, že nemluví nikdy. Pokud si Par pamatoval, stal se vedle Steffa jediným, komu trpasličí dívka vůbec něco řekla.

Když bylo po večeři, Steff a Teel si vzali na starosti nádobí. Zatímco soumrak pomalu přecházel v noc, ostatní se sami nebo ve dvojicích rozcházeli. Když Coll s Morganem odešli dolů k prameni pro vodu, vydal se Par s Wren a obrem Garthem cestou, která vedla do hor a do Údolí smutku.

„Už jsi se tam někdy dostal?“ zeptala se Wren, zatímco šli a kývla směrem k Hadeshornu.

Par zavrtěl hlavou. „Je to ještě několik hodin daleko a nikdo to nechce uspěchat. Dokonce ani Walker tam nechce dřív, než bude muset.“ Vzhlédl k obloze, kterou ve složitých vzorech zdobili skupinky hvězd a nad jejíž severním obzorem visel srpek měsíce. „Zítra v noci,“ dodal.

Wren neodpověděla. Pokračovali dál, dokud nedošli ke skalní plošince, na které už Par ten den seděl. Zastavili se a dívali do rozprostírající se krajiny na jihu.

„Také se ti zdály ty sny?“ zeptala se ho Wren a hned začala vyprávět o svých. Když přitakal, zeptala se: „Co si o tom myslíš?“

Par se posadil na skále a druzí ho následovali. „Myslím, že od časů Brin a Jaira přešlo už deset generací Ohmsfordů, které čekaly, až tato doba nastane. Domnívám se, že kouzlo elfího rodu Shannarů, a teď kouzlo Ohmsfordů, je něčím víc, než si připouštíme. Myslím, že Allanon — nebo přinejmenším jeho stín — nám o tom prozradí víc.“ Odmlčel se. „Možná se ukáže jeho opravdová podstata, něco úžasného — a zároveň něco hrozného.“

Uvědomoval si, že se na něho dívka upřeně dívá svýma ořechovýma očima a na omluvu pokrčil rameny. „Nechci to zbytečně dramatizovat. Takhle to prostě cítím.“

Wren jeho slova automaticky přeložila Garthovi, který na sobě nedával znát, co si myslí. „U tebe a Walkera se kouzlo projevuje,“ řekla tiše. „Já si nejsem ničeho podobného vědoma. Jak je to možné?“

Zakroutil hlavou. „Nejsem si jist. Morganovo kouzlo je dnes silnější než moje, přesto povolán nebyl.“ Pokračoval vyprávěním o tom, jak se setkali s Přízrakem a jak horal objevil kouzlo, které spalo v Leahově meči. „Divil jsem se, proč sny nepožadovaly, aby přišel místo mě, když jsem pochyboval, k čemu je píseň přání dobrá.“

„Ty si nejsi jistý silou svého kouzla, Pare,“ řekla tiše. „Z příběhů musíš vědět, že počínaje Sheou nikdo z Ohmsfordů nevěděl, v okamžiku, kdy se začalo kouzlo projevovat, jak elfí kouzlo použít. S tebou to může být stejné.“

Uvědomil si, že má pravdu a zachvěl se. Zvedl hlavu. „Nebo s tebou, Wren. I to je možné.“

„Ne, ne, Pare Ohmsforde. Jsem jen obyčejná tulácká dívka, nemám v sobě krev přenášející kouzlo z generace na generaci.“ Zasmála se. „Obávám se, že si musím vystačit s váčkem, ve kterém jsou, chceš-li kouzelné elfeíny!“

Také se zasmál a vzpomněl si na kožený váček s malovanými kamínky, který už jako dítě pečlivě chránila. Ještě chvíli si vyměňovali příběhy ze svého života, vyprávěli si, co je na jejich cestách potkalo. Připadalo jim, jako by se neviděli jen pár týdnů, zatímco ve skutečnosti uběhla léta. Par usoudil, že za to může Wren. Dokázala ho zbavit se rozpaku. Udivovala ho sebejistota, se kterou vystupovala. Divoká, svobodná dívka vypadala zjevně spokojená se svým toulavým životem odtrženým od nátlaku a požadavků, který mohl omezovat její chování. Začal obdivovat její duševní i tělesnou sílu. Přál by si v sobě objevit alespoň zlomek její kuráže.

„Co si myslíš o Walkerovi?“ zeptala se ho po chvíli.

„Připadá mi velice vzdálený,“ odpověděl ihned. „Neustále ho pronásledují démoni, kterým nikdy nemohu porozumět. Přestože má vlastní kouzlo, které někdy používá, mluví o tom, že nevěří elfímu kouzlu ani druidům. Ve skutečnosti mu nerozumím.“

Wren přeložila jeho slova Garthovi a obří tulák odpověděl krátkým pokynutím. Wren na něj ostře pohlédla a pak se obrátila k Parovi: „Garth tvrdí, že má Walker strach.“

Par vypadal překvapeně. „Jak to ví?“

„Prostě to ví. Protože je hluchý, používá mnohem víc ostatní smysly. Odhaluje pocity lidí rychleji, než bys to dokázal ty nebo já — dokonce i takové, které lidé skrývají“

Par přikývl. „Myslím, že v tomhle případě má úplnou pravdu. Walker má strach. Sám mi to prozradil. Říkal, že má strach z toho, co může přinést ta záležitost s Allanonem. Zvláštní. Nedokážu si představit nic, z čeho by měl Walker Boh strach.“

Wren dala znamení Garthovi, ale obr jen pokrčil rameny. Chvíli seděli tiše. Každý se věnoval svým, myšlenkám. Pak se Wren zeptala: „Věděl jsi, že Cogline kdysi býval Walkerovým učitelem?“

Par se na ni zostra podíval. „To ti prozradil?“

„Spíš jsem to z něj vymámila.“

„Co ho učil, Wren? Kouzlo?“

„Něco.“ S nepřítomným pohledem se obrátila do svého nitra. „Myslím, že v jejich vztahu se skrývají další tajemství.“

Ačkoliv to Par nevyslovil, souhlasil s ní.

V nočním stínu Dračích štítů spali členové malé společnosti nerušené, ale za úsvitu se probouzeli s neklidem. Dnes večer nastane novoluní, noc, ve které se setkají s Allanonem. Každý sám se neklidně zabývali nějakou činností. Jídlo snědli, aniž vnímali jeho chuť. Téměř spolu nemluvili. Přecházeli sem a tam a vymýšleli si různé práce, které by odvedly jejich pozornost od toho, co je čekalo. Nastal jasný den bez mraků, plný líných slunečních paprsků a teplých vůní léta, takový, ze kterého by se jinak radovali. Za těchto okolností se však zdál nekonečný.

Cogline se objevil kolem poledne. Jako otrhaný prorok zkázy scházel cestou z hor dolů. Došel k nim celý zaprášený a neupravený, vlasy měl rozcuchané a oči potemnělé nevyspaním. Oznámil jim, že je všechno připravené — ať už to znamenalo cokoliv — a že pro ně přijde až se setmí. Buďte připraveni, přikázal jim. Přestože se snažili dozvědět něco víc, odmítl jim říct .cokoliv dalšího a zmizel zpátky v horách.

„Co myslíte, že tam nahoře dělá,“ zamumlal Coll k ostatním, když se otrhaná postava v dálce ztrácela jako malá černá skvrna, až se vytratila docela.

Slunce se pomalu sunulo na západ, jakoby za sebou vleklo okovy. Členové malé skupinky se pohroužili ještě víc do sebe. Začali si uvědomovat velikost nadcházejícího setkání. Dokonce i Walker Boh, u kterého se předpokládalo, že je pro něho setkání se stíny a duchy běžná záležitost, zamlknul a ponořil se do sebe jako jezevec do nory.

Par na strýce narazil právě uprostřed odpoledne, zatímco se procházel po chladnějších svazích hor, které obklopovaly prameny. Když kráčeli proti sobě, zpomalovali, až zůstali stát na místě a mrzutě se pozorovali.

„Myslíš si, že skutečně přijde?“ zeptal se nakonec Par.

Walkerovu bledou tvář chránil stín kapuce jeho pláště, takže z ní nešlo nic vyčíst. „Přijde,“ řekl strýc.

Par chvíli přemýšlel a pak řekl: „Nevím, na co se mám připravit.“

Walker pokrčil rameny. „To nevadí, Pare. Ať už se připravíš na cokoli, stejně to nebude stačit. Mohu ti jen potvrdit, že tvá představivost na tohle nestačí. Druidi byli vždy mistři překvapení.“

„Čekáš to nejhorší?“

„Čekám...“ zarazil se, aniž větu dokončil.

„Kouzlo,“ řekl Par.

Walker se zamračil.

„Druidské kouzlo — to si myslíš, že dnes večer uvidíme? Doufám, že máš pravdu. Doufám, že se rozezní a otevře všechny uzamčené dveře, abychom viděli, co kouzlo skutečně dokáže!“

Když Walker Boh konečně překonal úžas, ironicky se usmál. „Některé dveře je lepší nechat zavřené,“ řekl mírně. „Bude se ti hodit, když si to zapamatuješ.“

Na okamžik položil ruku na synovcovo rameno a pak tiše pokračoval dál svou cestou.

Odpoledne se vleklo vstříc večeru. Když už slunce dorazilo na konec své dlouhé cesty na západ a začalo zapadat za obzor, začali se pomalu trousit do tábořiště na večeři. Morgan nepřetržitě něco vykládal, což byla jasná známka nervozity, stále mluvil o kouzle, mečích a roztodivných divokých událostech, o kterých Par doufal, se nikdy nestanou. Ostatní většinou mlčeli, jedli aniž by něco poznamenali, a upírali zkoumavé pohledy na sever k horám. Teel nejedla vůbec, seděla sama stranou ve stínu a maska, která skrývala její tvář ji jako nějaká zeď oddělovala od ostatních. Dokonce i Steff se od ní vzdálil.

Setmělo se a objevili se blikající hvězdy. Zpočátku osaměle a pak jich byla plná obloha. Měsíc nevyšel; nastal zaslíbený čas, kdy se Luna, sestra měsíce, oblékla do černého. Zvuky dne utichly a noc zůstávala klidná. Hovor začal váznout. Oheň, na kterém se vařilo, praskal a šlehal do ticha. Někdo si zapálil a vzduch se naplnil štiplavým pachem. Morgan uchopil Leahův dlouhý meč a nepřítomně ho začal čistit. Wren s Garthem krmili a hřebelcovali koně. Morgan vyrazil kus po cestě, zastavil se a zíral do hor. Ostatní seděli ztraceni ve svých myšlenkách.

Všichni čekali.

Když se pro ně Cogline vrátil, přicházela půlnoc. Stařec se vynořil ze stínu jako duch. Objevil se tak náhle, že sebou všichni trhli. Dokonce ani Walker ho neviděl přicházet.

„Je čas,“ oznámil.

Beze slova vstali a následovali ho. Vedl je z tábořiště cestou vzhůru do houstnoucích stínu Dračích štítů. Když vyšli, hvězdy sice jasně svítily, ale hory se kolem nich zavíraly a zanechávaly je pod příkrovem černoty. Cogline nezpomalil; vypadalo to, jakoby měl kočičí oči. Museli se snažit, aby jeho tempu stačili. Par, Coll a Morgan se drželi u starce nejblíže, za nimi šli Wren s Garthem, pak Steff s Teel a celou skupinu uzavíral Walker Boh. Když dorazili k vrcholkům, cesta začala prudce stoupat. Prošli úzkou průrvou, která se v horách otevřela jako kapsa. Kolem panoval klid a ticho. Když s námahou stoupali vzhůru, slyšeli jeden druhého dýchat.

Minuty plynuly. Cestu jim přehrazovaly balvany a stěny útesů. Stezka vzhůru se klikatila jako had. Všude ležely uvolněné kameny a oni se přes ně museli škrábat nahoru. Cogline stále udával rychlé tempo. Par klopýtl a odřel si kolena. Zjistil, že skály jsou ostré jako sklo. Většina z nich vypadala podivně, černě se leskla jako uhlí a odrážela obrazy jako zrcadlo. Par ze zvědavosti kousek odštípl a schoval si ho do kapsy.

Náhle se hory rozestoupily a oni stanuli na kraji Údolí smutku. Ležela před nimi široká, mělká proláklina posetá úlomky kamení lesknoucího se stejně jako úlomek, který měl Par v kapse. V údolí nic nerostlo; chyběl v něm sebenepatrnější život. Uprostřed se rozkládalo jezero, jehož zelenočerné vody v bezvětří líně vířily po hladině.

Cogline se na okamžik zastavil a obrátil na ně. „Hadeshorn,“ zašeptal. „Domov odlesků staletí a druidů z dávné minulosti.“ Jeho větrem ošlehaná tvář dostala při pohledu na jezero uctivý výraz. Pak se odvrátil a vedl je dolů do údolí.

Kromě jejich oddechování a skřípání bot na skalách bylo i údolí ponořeno do tichu. Ozvěny jejich pohybů si v nočním klidu hrály jako děti v horkém letním dni. Očima pozorně sledovali okolí a hledali duchy. Žádné neviděli a proto si představovali živoucího v každém stínu. Nocí pulzovalo zvláštní teplo, pozůstatek denního žáru uvězněný v kotlině. Par cítil, jak mu po zádech stéká pramínek potu.

Došli na dno údolí a semnuti blízko k sobě vydali se směrem k jezeru. Odtud mohli vidět jak se vlní hladina jezera a víry zuřivě útočí jeden proti druhému. Slyšeli čeření vlnek, které narážely na břeh. Vzduchem se mísil ostrý pach starých a rozkládajících se věcí.

Když je Cogline zastavil a zvedl obě ruce, aby je varoval, nacházeli se několik desítek yardů od břehu. „Stůjte a nehýbejte se. Dál už nechoďte. Na pouhý dotek jsou vody Hadeshornu pro smrtelníky jedovaté!“ Přikrčil se a na ústa si přiložil prst, jakoby utěšoval dítě.

Poslechli, co jim Cogline přikázal. Před nesmírnou silou vycházející z okolí se opravdu cítili jako děti. Všichni ji vnímali. Dala se rozeznat jako ve vzduchu visící kouř z ohně. Vyčkávali na jednom místě, ostražití, dychtiví, plní úžasu i váhání zároveň. Mlčeli. Hvězdami posetá obloha se jako baldachýn protahovala až někam do nekonečna, zdálo se, že se celá nebesa soustředila nad údolím, jezerem a devíti rozechvělými poutníky.

Nakonec se Cogline zvedl a vrátil se k nim. Jako pták kýval rukama, naznačujíc aby k němu šli blíž. Shromáždili se do kruhu kolem něj tak blízko, že se navzájem dotýkali rameny. Rozhodně jim oznámil.

„Allanon přijde těsně před svítáním.“ Slavnostně na ně pohlédl svýma pronikavýma očima. „Chce, abych s vámi nejdřív promluvil já. Nemá svou dřívější podobu. Projevuje se jako stín. V tomhle světě je jeho síla pouhé mrknutí oka. Pokaždé, když vystoupí ze světa duchů, stojí ho to nesmírné úsilí. Trvá to jen krátký okamžik. S časem, který má, musí moudře nakládat. Prozradí vám, jaké je vaše poslání. Pověřil mě, abych vám vysvětlil, proč tomu tak je. Povím vám o Přízracích.“

„Vy jste s ním mluvil?“; zeptal se rychle Walker Boh.

Cogline neodpověděl.

„Proč jsme museli čekat až do této chvíle, abychom se o Přízracích dozvěděli?“ Par se cítil podrážděný. „Proč teď, Cogline, když jste to mohl udělat už dřív?“

Starý muž zavrtěl hlavou. Jeho vyčítavá tvář vyzařovala zároveň laskavost. „Nesměl jsem, mladíku. Nesměl jsem, dokud nebudete všichni pohromadě.“

„Hrátky!“ zamumlal Walker a znechuceně potřásl hlavou.

Starý muž ho přehlížel. „Myslete si co chcete, ale poslouchejte. Allanon si přeje, abych vám o Přízracích řekl. Vyjadřují naprosté zlo. Nejsou to povídačky nebo pověsti, za které je lidé považují, ale bytosti stejně skutečné jako vy nebo já. Zrodily se za okolností, které Allanon přes všechnu svou moudrost a prozíravost nemohl předvídat. Když Allanon odcházel ze světa živých, věřil, že věk kouzel končí a začíná nová doba. Černý mág se stal minulostí. Démoni starého světa kouzel zůstali uvězněni v Zapovězeném. Ildatch byla zničena. Paranor se stal pouhou vzpomínkou a s ním odešel poslední z druidů. Zdálo se, že kouzlo může usnout navěky.“

„Kouzla je vždycky třeba,“ řekl tiše Walker.

Starý muž ho znovu ignoroval. „Přízraky jsou zvláštnost, kouzla, vzniklá jako vedlejší účinek používání jiných kouzel, pozůstatek kdysi probuzených sil. Připomínají semena, dřímající v Čtyřzemí. Za Allanonova života o nich nikdo nevěděl. Probudily se v okamžiku, kdy odešli druidové a s nimi jejich síla. Nikdo nevěděl o jejich přítomnosti, dokonce ani Allanon ne. Produkty vyvolaných a zapomenutých kouzel, neviditelné jako prach na cestě.“

„Počkejte!“ skočil mu do řeči Par. „Co to tvrdíte. Cogline? Že Přízraky jsou jen zbytky a části nějakých zvláštních kouzel?“

Cogline se zhluboka nadechl a zaklesl před sebou ruce.

„Chlapče, jednou jsem ti říkal, že o kouzlu, které ovládáš toho moc nevíš. Kouzlo je součástí přírodních sil, jako oheň ve středu země, jako vlny na moři při přílivu, jako větry, ničící lesy, nebo jako hladomor, po kterém vymírají celé národy. Neobjeví se a ani nezmizí bez následků! Přemýšlej! Vzpomeň si na Wila Ohmsforda, který používal elfeíny, ačkoliv mu to jeho elfí krev už nedovolovala? Ztratily se, jakmile se jejich pozůstatek -píseň přání - nespojil s krví tvých předků. Bylo to tedy kouzlo, které zcela zmizelo? Všechna vyvolaná kouzla, mají kromě přímého účinku i vedlejší. A všechny mají své následky.“

„Které kouzlo stvořilo Přízraky?“ zeptal se Coll a jeho hranatá tvář zůstala klidná.

Starý muž pokýval svou hlavou. „To Allanon neví. Není způsob, jak to zjistit. Stvořit je mohlo cokoliv v době Shey Ohmsforda a jeho potomků. Kouzlo se běžně používalo a mnohdy obsahovalo i hodně zla. Přízraky se mohly zrodit z jakékoliv jeho části.“

Odmlčel se. „Přízraky neznamenaly ve svém počátku nic. Neškodné trosky použitého kouzla. Dokázaly však přežít a utajit svou přítomnost. Vynořily se teprve po trvalém odchodu Allanona a Paranoru. Rychle nabíraly na síle. V té době vzniklo v řádu věcí prázdno. A prázdné místo se musí za všech okolností vyplnit. Přízraky využily svou příležitost a prázdnotu zaplnily.“

„Nerozumím,“ ozval se rychle Par. „Jaké prázdno máte na mysli?“

„A jak se stalo, že Allanon tuhle možnost nepředvídal?“ dodala Wren.

Starý muž si propletl prsty a jeden po druhém je během řeči začal prohýbat. „Život se vždycky odehrával v kruzích. Síla přichází a odchází; má různé podoby.

Kdysi daly lidstvu sílu vědomosti. Později tak učinilo kouzlo. Allanon předvídal návrat vědění jako prostředku pokroku — obzvlášť poté, co odešli druidové a Paranor. Pečlivě načasovaný okamžik. Ale rozvoj znalostí nepostupoval dost rychle, aby uvolněné místo zaplnil. Částečně to způsobila Federace. Snažila se udržet starý způsob života; ostře kritizovala veškeré používání síly kromě té vlastní — a ta byla přízemní a vojenská. Rozšiřovala svůj vliv po celém Čtyřzemí, dokud celé neovládla. Elfové na tom měli také svou zásluhu; z nějakého neznámého a nepochopitelného důvodu zmizeli, přestože představovali potřebnou rovnováhu. Byli posledními lidmi ze starého světa kouzel. Pokud mělo dojít k přechodu ze světa kouzel do světa vědění hladce, byla jejich přítomnost nezbytná.“

Pokýval hlavou. „I kdyby zůstali elfové ve světě lidí a Federace nezískala takový vliv, mohly se Přízraky zrodit. Prázdno vzniklo ve chvíli, kdy odešli druidové. Nedalo se s tím nic dělat.“ Povzdechl si. „Allanonova předvídavost měla své hranice. Neočekával nic zvláštního, ani příchod Přízraků. Pokud zůstával naživu — a déle se mu to podařit ani nemohlo — dělal co mohl, aby Čtyři země udržel v bezpečí.“

„Nestačilo to ani v jednom případě,“ řekl ostře Walker.

Cogline se na něj podíval a vztek v jeho hlase byl téměř hmatatelný. „Nuže, Walkere. Možná dostaneš jednou příležitost udělat to líp.“

Za naprostého ticha stáli proti sobě tváří v tvář v černé tmě. Pak se Cogline odvrátil. „Pokuste se pochopit podstatu Přízraků. Jsou to paraziti, živící se smrtelníky, kouzla, jejichž potravou se stávají živé bytosti. Vstoupí do nich, zcela se jich zmocní a ovládnou je. Neprojevuje se to však v každém případě stejně. Vzpomeň si Pare na lesní ženu, kterou jste s Collem potkali. Kdysi živá bytost nakažená a zpustošená tak, že ji nebylo pomoci, stejně jako zvířeti, které zešílí. Ale pamatuješ si na tu holčičku z Tofferského hřebene?“

Lehce přejel prsty po Parově tváři. Okamžitě se mu vybavily vzpomínky na stvůru, které ho předhodily pavoučí skřeti. Cítil, jak se k němu přichází a prosí: „Obejmi mě, obejmi mě,“ a zoufale se ho snaží obejmout. Intenzita vzpomínky ho málem porazila.

Coglinova ruka ho pevně přidržela. „Přízrak, který tak snadno nerozeznáš. Stejně jako my mají různou velikost a dokážou na sebe vzít lidskou podobu. Některé jsou téměř k smíchu. Poznáš je snadno podle jejich vzhledu nebo chování. S jinými to je mnohem těžší.“

„Proč jsou mezi nimi takové rozdíly?“ nejistě se zeptal Par.

Cogline svraštil čelo. „Ani to Allanon neví. I před ním dokázaly Přízraky skrýt své tajemství.“

Starý muž se na dlouhou chvíli odvrátil a pak se otočil zpátky. Jeho tvář vypadala jako maska zoufalství. „Jsou jako mor. Nemoc se šíří, dokud se počet nakažených neúnosně nezvýší. Kterýkoli přízrak dokáže tu nemoc rozšířit. Kouzlo jim umožňuje překonat téměř jakoukoli obranu. Čím víc jich je, tím jsou silnější. Co zmůžete, abyste zastavili mor, když nevíte, kde se nalézá jeho zdroj. Neznáte jeho příznaky, ani nemáte účinný lék?“

V nastalém tichu se nejistě dívali jeden na druhého.

Nakonec se Wren zeptala: „Jaký k tomu mají důvod, Cogline? Nebo jen prostě roznášejí nákazu mezi živé bytosti? Přemýšlí jako my, nebo... nemají vědomí?“

Par na dívku zíral s nepředstíraným obdivem. Položila nejlepší otázku, na jakou se někdo z nich zmohl. On ji měl položit.

Cogline si pomalu mnul ruce. „Uvažují stejně jako ty nebo já, tulácká dívko a zcela jistě mají ke svému chování důvod. Ale ten zůstává nejasný.“

„Chtějí nás zničit,“ pronesl ostře Morgan. „To je jistě dostatečný důvod.“

Cogline zakroutil hlavou. „Myslím, že chtějí víc.“

Par náhle zjistil, že se snaží vyvolat sny, které mu poslal Allanon. Vize světa nočních můr, ve kterém všechno zčernalo a seschlo. Život se projevoval jen jako něco stěží rozeznatelné. Rudé oči Přízraků žhnuly a postavy ze stínu poletovaly závojem kouře a popela.

To mají v úmyslu Přízraky udělat, uvědomil si.

Nemohou přece připustit, ale se takové vize naplnily?

Bezmyšlenkovitě pohlédl na Wren a spatřil, že se jí v očích odráží stejná otázka. Instinktivně poznal na co myslí. Záblesk poznání spatřil i v očích Walkera Boha. Sdíleli společné sny a ty je k sobě přiblížily natolik, že na okamžik uvažovali naprosto stejně.

Cogline vystrčil hlavu ze tmy, která ji skrývala. „Přízraky něco vede,“ zašeptal. „Síla přesahující vše, co jsme doposud poznali...“

Jakoby nedokázal donutit hlas větu dopovědět, nechal větu nedokončenou. Vzájemně na sebe pohlédli.

„Co uděláme?“ zeptala se nakonec Wren.

Stařec se unaveně napřímil. „To, proč jsme sem přišli, tulácká dívko — vyslechneme Allanona.“

Strnule se vydal pryč. Nikdo mu v tom nebránil.