Shannarovo dědictví

Kapitola 28

Po setkání s Divousem se Walker Boh vrátil ke Kamennému krbu a většinu týdne uvažoval o tom, co vyslechl. Převažovalo krásné počasí, teplé a slunečné dny, vzduch zaplňovala víme lesních stromů, květin a pramenů. V údolí se cítil v bezpečí; byl ochoten zůstat tu osamocen. Pověst mu poskytovala veškerou potřebnou společnost. Velká kočka ze slatin za ním chodila na jeho dlouhých procházkách, které podnikal. Tiše našlapovala v osamělých stopách, podél mechem porostlých břehů pramenů, mezi staletými mohutnými stromy a její neslyšná přítomnost mu dodávala jistotu. V noci spolu seděli na verandě před chatou, kočka dřímala a muž zíral k obloze na baldachýn měsíce a hvězd.

Vždycky přemýšlel. Nedokázal přerušit tok svých myšlenek. Vzpomínka na Divousova slova ho strašila dokonce i u Kamenného krbu, v jeho domově, kde by ho nic nemělo vyděsit. Slova si v jeho mysli hrála hloupé hry, nutila ho, aby se jim postavil a obhájil si, která z nich jsou vlastně pravdivá. Věděl, že se to stane, už předtím, než za Divousem šel. Že uslyší nejasná a znepokojivá slova, zamotané hádanky a polopravdy, jejichž vlákna vedou k pravdě, kterou hledal, a které mohl rozmotat jen jasnovidec. Věděl to, ale přesto se nedokázal dostatečně připravit.

Věděl hned, kde se Černý elfeín nachází. Jen na jednom místě mohly oči měnit lidi v kámen a hlasy je přivádět k šílenství, místě, kde mrtví leželi v naprosté černotě: Síni králů, hluboko v Dračích štítech. Říkalo se, že Síň králů byla vytvořena dávno předtím, než přišla doba druidů, jako rozlehlý, neprostupný labyrint jeskyní, ve kterém byli pohřbeni panovníci Čtyřzemí. Jednalo se o obrovskou kryptu, zapovězenou živím, chráněnou tmou, sochami zvanými Sfingy, napůl lidmi a napůl stvůrami, které mohly z živých udělat kámen, vílami, bytostmi bez těla, které obývaly část jeskyní zvanou Chodba větrů a jejichž lkaní přivádělo člověka k věčnému šílenství.

A sám Hrob, v němž váček popsaný runami skrývá Černý elfeín, je strážen hadím Valgem.

Přinejmenším byl, jestli je had dosud naživu. Když Allanon za časti Shey Ohmsforda hledal Shannarův meč, odehrála se mezi Valgem a skupinou vedenou Allanonem, strašná bitva. Nečekaně na hada narazili a museli si probít cestu. Pokud Walker věděl, nikdo, nikdy nezjistil, jestli had bitvu přežil.

Kdysi dávno se tam vrátil Allanon. Ale Allanon se o tom nikdy nezmínil.

V každém případě neřešil problém objevit elfeín, ale rozhodnutí, zda se za ním vydat, či nikoli. Síň králů byla nebezpečné místo, dokonce i pro Walkera Boha. Který se bál mnohem méně než obyčejní lidé. Kouzlo, dokonce druidské kouzlo, nemuselo znamenat dostatečnou obranu. A Walkerovo kouzlo zdaleka nedosahovalo moci Allanonova. Walker přemýšlel také o tom, co mu Divous neřekl. Bylo toho jistě víc než co mu odhalil; Divous nikdy neprozradil všechno, co věděl. A právě v tom číhala smrt.

Nesměl zapomenout ani na problém těch vizí. Byly tři a všechny velice znepokojivé. V první stál Walker na oblacích nad malou skupinkou lidí, která přišla k Hadeshornu a za Allanonovým stínem. Jedna ruka mu chyběla, protože tvrdil, že ji radši ztratí, než aby se druidové vrátili. V té druhé způsobil smrt ženy se stříbrnými vlasy, kouzelného stvoření neobyčejné krásy. Ve třetí, jej pevně držel Allanon, zatímco si pro něho přicházela smrt.

V každé z těchto vizí bylo zrnko pravdy a Walker to věděl — dost pravdy, že jí musí věnovat pozornost a ne ji prostě zavrhnout jako Divousovy posměšky. Ty vidiny něco znamenaly; Divous na něm nechal, aby přišel na to co to je.

Walker Boh rozjímal. Dny ubíhaly a žádné odpovědi nepřicházely. Znal jen místo, kde se nalézá Černý elfeín, který se temného strýce stále více zmocňoval. Jako vábnička, přitahující můru do plamene, i když si je vědoma číhající smrti. Přesto letí.

Ani Walker nemohl uniknout. Touha získat chybějící elfeín přemohla jeho rozhodnutí, počkat dokud nerozluští Divousovy hádanky. Opakoval si rozhovor tak dlouho, až se mu z něho dělalo zle. Utvrdil se v přesvědčení, že se z něj dozvěděl všechno, co se dozvědět mohl. Nezbývalo mu nic jiného, než pátrat po Černém elfeínu. Bude to nebezpečné; ale nebezpečí dobře znal. Rozhodl se nebát. Jen být velice opatrný.

Na konci týdne údolí opustil. Vyrazil za úsvitu. Měl na sobě dlouhý kabát do lesa a na zádech mu visel jen batoh se zásobami. Většinu z toho, co bude potřebovat, najde cestou. Putoval na západ do Černavy a neohlížel se, dokud Kamenný krb nezmizel z dohledu. Pověst zůstala doma. Jen velice těžko se s ní loučil: Walkerovi by se cítil lépe, kdyby ji měl s sebou. Jen několik živých bytostí by si trouflo napadnout dospělou kočku ze slatin. Ale i na Pověst číhalo mimo bezpečné hranice Východní země nebezpečí. Jinde se nemohla skrýt tak snadno a zároveň jí chybělo její přirozené prostředí. Navíc se celá věc týkala jen Walkera.

Ironie jeho konečného rozhodnutí ho neopouštěla. Zapřísahal se, že nechce mít nic společného s druidy a jejich záležitostmi. S nevolí následoval Para k Hadeshornu. Ze setkání se stínem odešel přesvědčený, že druid si s Ohmsfordovými znovu hraje a využívá je ke svým tajným plánům. V podstatě vyhodil Coglina z vlastního domu a tvrdil, že snaha o zasvěcení do tajů kouzla jeho růst spíše zpomalily než urychlily. Hrozil, že Druidskou historii, kterou mu starý muž přinesl, vezme a hodí ji do nejhlubšího močálu.

Později četl o Černém elfeínu a všechno změnilo. Stále nevěděl proč. Částečně za to mohla jeho zvědavost, jeho nenasytná touha po vědění. Skutečně existoval Černý elfeín? Dokázal vrátit zpět ztracený Paranor? Otázky, na které si musel odpovědět. Vábení jejich tajemství nikdy nemohl odolat. Takové hádanky musel vyřešit a tajemství odkrýt. Bylo zde vědění, které čekalo na odhalení. Skutečný smysl, kterému zasvětil svůj život.

Domníval se, že dokáže rozeznat dobro, a to ho také přimělo jít. I přes dosavadní zkušenosti s druidy věřil, že tak to je i se samotným Paranorem. Pokud se skutečně dal Druidštejn vrátit zpátky, možná to pomůže Čtyřzemí proti Přízrakům. Nemohl se smířit s představou, že když nepůjde, odsoudí rasy k budoucnosti, kterou druidův stín popsal.

Když odcházel, slíbil si, že udělá jen to, co bude nutné a především rozumné. Především zůstane svým vlastním pánem, nikoli hračkou, za kterou ho považoval Allanonův stín.

Zatímco procházel lesní houštinou, letní horko rostlo. Na západě, někde pod Dračími hřbety se hromadily mraky. V horách čekají bouřky.

Prošel Nefritovou soutěskou a pak přes Vlčí hřbety. Do Storlocku mu to trvalo pouhé tři dny. S pomocí Storů si doplnil zásoby a ráno čtvrtého dne vyrazil, aby přešel Pusté pláně. Tehdy ho dostihly bouře. Začalo pomalu a vytrvale pršet a krajina potemněla. Jako přízraky se objevovaly a zase mizely hlídky vojáků Federace na koních a karavany kupců, aniž by ho spatřily. V dálce hřměla bouře. Ve skličujícím horku zněla přidušeně a lenivě jako nespokojené vrčení, které se ozývá prázdnotou.

Na noc se Walker utábořil na Pustých pláních v bavlníkovém hájku. Nenašel tam žádné suché dřevo na podpal. Déšť ho celého promáčel, a tak spal zabalený do svého kabátu a třásl se vlhkem a zimou.

Ráno pršelo méně, mraky zeslábly a slunce skrz ně vysílalo šedé paprsky. Walker pokojně vstal, snědl studený sýr a ovoce. Znovu vyrazil. Před ním rostly zasmušile a temné Dračí štíty. Dosáhl soutěsky, která vedla nahoru do Údolí smutku a k Hadeshornu, cesta do Síně králů.

Večer se zastavil pod příkrovem skály, kde byla země suchá. Našel dřevo, rozdělal oheň, usušil si šaty a ohřál se. Připravoval se na zítřek, kdy nadejde čas vstoupit do jeskyní. Snědl teplé jídlo a pozoroval, jak tma v černém plášti mraků, mlhy a noci postupuje přes pustá místa kolem tábořiště. Chvíli vzpomínal na své mládí a uvažoval, co měl udělat jinak. Znovu začalo pršet a svět za jeho malým ohýnkem zmizel.

Spalo se mu dobře. Nic se mu nezdálo, nic neklidného ho nerušilo. Když se probudil, cítil se odpočatý a připravený na všechno. Věřil si, ale nebyl bezstarostný. Déšť ustal. Chvíli naslouchal zvukům probouzejícího se rána a hledal tajná varování. Žádná neobjevil.

Zahalil se do kabátu, na záda si dal batoh a vyšel.

Zatímco šplhal nahoru, uběhlo ráno. Zbystřil pozornost, pohledem pátral po holých skalách a trhlinách jestli neuvidí pohyb, předznamenávající nebezpečí. Opatrně postupoval a sledoval krajinu před sebou. S rozvahou si -vybíral cestu. Hory před ním připomínaly obrovské, prázdné a tiše spící obry, časem natolik spojené se zemi, že i kdyby se jim nějak podařilo probudit, zjistí, že už se nemohou pohybovat.

Vešel do Údolí smutku. V jeho kotli se třpytila vlhká skála a vody Hadeshornu kypěly jako hustá, zelená polévka. Opatrně ho obešel a nechal za sebou.

Dále svah stoupal a výstup byl namáhavější. Začal se zvedat vítr. Rozháněl mlhu a vzduch projasněl. Mezi Walkerem a zemí zůstal jen šedý strop mraků. Postupně se ochladilo a nakonec mrzlo. Na skále se tvořil led . Do tváře mu v malých poryvech narážel sníh. Ještě těsněji si kolem sebe utáhl kabát a přidal do kroku.

Walkerův postup se zpomalil a dlouho se mu zdálo, jakoby se nepohyboval vůbec. Nerovná stezka byla plná kamení a kroutila se skrz skály. Vítr mu nemilosrdně bušil do tváře a do rukou. Pohazoval si s ním, až hrozilo, že ho strhne zpátky. Hora vypadala stále stejně, nedalo se odhadnout, jak daleko už došel. Přestal vnímat všechno, co neleželo přímo před ním a omezil své soustředění na jednotlivé kroky. Aby se vzdálil chladu, ponořil se hluboko do svého nitra.

Zjistil, že myslí na Černý elfeín, na to jak vypadá, jak působí jeho kouzlo. Hrál si s tou představou v tichu své mysli. Uzavřel se před okolním nepohodlím a postavil tu představu jako maják, svítící na cestu.

V poledne vstoupil do kaňonu, tvořeném širokou mezerou mezi dvěma vrcholy s baldachýnem mraků, otevírajícím se do údolí, na jehož konci začínala úzká, klikatá stezka, ztrácející se ve skalách. Vítr utichl a zbyl z něj jen šepot, ozvěna dýchající v tichu, které ho náhle obklopilo. Hromadila se tu mlha uvězněná vrcholky hor. Walker cítil, jak mráz polevuje. Vystoupil ze svého nitra a znovu zbystřil a napjal pozornost. Pátral po tmavých rozsedlinách a rozích průchodu, kterým procházel.

Stěny ustoupily. Ocitl se na konci cesty.

Před ním ležel vchod do Síně králů, vyhloubený do skalní stěny. Tyčil se jako ohromný žaludek. Jeho klid střežily ohromné kamenné stráže, bojovníci v brnění s ostřím mečů zabodnutým do země. Stráže stály zády k ústí do jeskyně, tváře zjizvené větrem a časem a upínaly na Walkera oči, jakoby opravdu viděly.

Walker zpomalil a nakonec se zastavil. Cestu vpřed zahalovala temnota a ticho. Utichl vítr, jehož ozvěna mu stále zvonila v uších. Mlha zmizela. Dokonce i chlad se změnil v jakousi nehybnou, prázdnou třesavku.

V tom okamžiku Walker ucítil přítomnost nevyhnutelného. Pocit ho zahalil jako drahá kůže. Až do morku kostí, prostupoval jeho tělem. Byl to pocit smrti.

Naslouchal tichu. Pátral v temnotě. Čekal. Nechal svou mysl dosáhnout do prázdna. Nic neobjevil.

Minuty ubíhaly.

Nakonec se Walker Boh odhodlaně napřímil, sebral batoh a znovu vyrazil vpřed.

Na jih od širokého území Zlomu se nad sluncem rozpálenými břehy Mermidonu tyčil Tirfing. Nastávalo suché léto a tráva horkem usychala i tam, kde ji chránil stín. Přímé slunce spalovalo zemi na troud.

Wren Ohmsfordová se posadila a opřela se zády o kmen rozložitého dubu, kousek od místa, kde koně pili z blátivé kaluže. Pozorovala, jak na se západě barví slunce do červena a dotýká obzoru, zatímco den pomalu končí. Záře ji oslepovala tak, že tím směrem neviděla nic. Zastínila si oči. Bylo něco jiného, když se snažila aby ji Garth nenašel dřímat, a snažit se objevit někoho, kdo šel po jejich stopách.

Zamyšleně našpulila rty. Před více než dvěma dny zjistili, že je někdo sleduje. Ve skutečnosti to cítili, protože se pečlivě skrýval. Stále ještě to nevěděli, jestli to je on, nebo ona. Garth se toho rána vydal po stopách zpátky, aby se přesvědčil. Svlékl barevné oblečení a vyměnil ho za zablácený oděv. Začernil si tvář, ruce i vlasy a jako duch se vytratil do horka.

Ať už je sledoval kdokoli, znamenalo to pro něho nepříjemné překvapení.

Přestože den téměř končil, obrovský muž se stále nevracel. Jejich stín je možná chytřejší, než si představovali.

„Co chce?“ dumala.

Ráno položila Garthovi stejnou otázku a on si pomalu přejel prstem po krku. Pokoušela se něco namítnout, ale chyběly jí potřebné argumenty. Mohl je stejně dobře sledovat vrah, jako kdokoli jiný.

Přejížděla pohledem široké východní pláně. Sledování jí znepokojovalo. Víc, než to, když si uvědomila, že to má pravděpodobně něco společného s pátráním po elfech.

Chvíli podrážděně oddechovala rozčílená tím, jak se věci vyvíjejí. Ze setkání s Allanonovým stínem se vracela rozrušená, nespokojená s tím, co slyšela. Nevěděla jistě, co má dělat. Zdravý rozum jí říkal, že požadavek stínu je nesmyslný. Ale šestý smysl, na který tolik spoléhala, jí říkal, že se mílí. Druidové vždy věděli víc než lidé. Jejich varování a starost měly vždy své důvody. Par uvěřil. Nejspíš už pátral po ztraceném Shannarově meči. Zatímco Walker se s nimi rozloučil plný vzteku, zapřísáhlý, že nechce mít s druidy nic společného, jeho hněv po čase vyprchá. Byl příliš rozumný a příliš se kontroloval, než aby všechno hodil jen tak za hlavu. Také ona si to ještě rozmyslí.

Smutně pokývala hlavou. Věřila, že její rozhodnutí je neodvolatelné. Rozhodla se řídit zdravým rozumem a vrátila se s Garthem ke svým lidem. Celou věc s Allanonem a zmizelými elfy odložila stranou. Ale pochyby zůstávaly, otravný pocit, že něco na jejím rozhodnutí nebylo správné. Téměř neochotně se začala na elfy ptát. Nedalo to velkou práci; tuláci cestovali z jednoho konce Západní země na druhý. Vyměňovali to, co vlastnili, za to, co potřebovali. Projížděli vesnice a osady, v kterých žili lidé, se kterými se dalo hovořit. Pátrání po elfech jí nijak nezatěžovalo.

Občas se ptala přímo, jindy napůl žertem. Odpovědi, které dostala byly vždy stejné. Elfové už dávno zmizeli, tak dávno, že už nikdo nepamatuje kdy se to stalo. Nikdo nikdy elfa neviděl. Většina si ani nebyla jistá, jestli vůbec někde k vidění mohli být.

Už jen když se ptala, začala se Wren cítit hloupě, uvažovala o tom, že s tím skoncuje. Odešla spolu s Garthem od svých lidí, protože toužila po samotě, ve které mohla přemýšlet. Doufala, že se jí podaří pochopit vlastní pochybnosti.

A pak se objevil plížící stín. Napadlo jí, zda na celé věci opravdu něco není.

Koutkem oka zahlédla pohyb, nejasnou skvrnu na rozžhavené planině. Obezřetně se postavila do stínu dubu. Ze Skvrny se stala postava a z ní Garth. Obrovský chlapík k ní klusal a jeho svalnaté tělo pokrýval pot. Jako neúnavný stroj, snášel bez problémů i úmorná horka. Zběžně ji pozdravil a potřásl hlavou. Nikoho nevypátral.

Wren se mu chvíli dívala do očí a potom mu podala vak s vodou. Zatímco pil, opřela své hubené tělo o drsnou kůru dubu a zírala do pustých plání. Nevědomky zvedla ruku a dotkla se malého koženého váčku u krku. Zamyšleně si mezi prsty pohrávala s jeho obsahem. Elfeíny. Její amulet pro štěstí. Jaké štěstí jí teď přinesly?

Zahnala nepříjemný pocit a nasadila odhodlaný výraz. Na tom nezáleží. Všeho moc škodí. Nelíbilo se jí, že ji někdo sleduje a chystala se to ukončit. Změní směr cesty, zametou po sobě stopy, jednou nebo dvakrát se po nich vrátí, když bude třeba, pojedou celou noc. Svůj stín setřesou jednou provždy.

S divokým pohledem pustila váček.

Občas musíš štěstí postrčit.

Tiše jako kočka vstoupil Walker Boh do Síně králů, nehlučně prošel mezi dvěma mohutnými kamennými strážci a ústím jeskyně kráčel do černé tmy. Tam se zastavil a čekal, až oči přivyknou temnotě. Bylo tam slabé, zelené fosforeskující světlo, které vydávala skála. Aby našel cestu, nepotřeboval pochodeň.

Myslí mu proběhl obrázek jeskyní a připomněl mu, co musí hledat. Kdysi dávno mu ho Cogline nakreslil na kus papíru. Starý muž sám nikdy v jeskyních nebyl, ale ostatní druidové i Allanon ano. Cogline studoval staré mapy a prozradil svému žáku jejich tajemství. Walker si byl jistý, že najde cestu.

Vyrazil kupředu.

Chodba byla široká a pravidelná, na podlaze ani zdech neměla žádné ostré štěrbiny ani výstupky. Okolní tma se halila do hlubokého ticha, které přerušovala jen slabá ozvěna jeho kroků. Vzduch mrazil, protože chlad se ve skále usazoval po staletí. K Walkerovi pronikal i přes jeho oblečení. Roztřásl se. Uvnitř jeho mysli se probouzely nepříjemné pocity, samota, bezvýznamnost, nicotnost. Jeskyně ho změnily v maličké stvoření, jehož přítomnost v tomto starodávném, zapovězeném místě byla veřejnou urážkou. Bojoval s těmi pocity, protože věděl, o co se snaží. Po krátkém zápase zmizely v chladu a tichu.

Po chvíli se dostal do jeskyně Sfing. Znovu se zastavil, tentokrát aby se soustředil a stáhl hluboko do sobě, kam na něj kamenní duchové nedosáhnou. V tomto stavu vyšel kupředu, obklopený varovným šepotem a slovy moci. Pohled skláněl k zaprášené podlaze, několik stop před sebe. Pozoroval, jak kámen ubíhá.

V mysli viděl, jak nad ním jako strážci ční Sfingy, dva mohutné kamenné monolity. Tvrdilo se, že Sfingy, bytosti z jiných dob, které nikdy neviděl žádný živý člověk, mají lidské tváře a těla stvůr. Byly nepředstavitelně staré. Jejich životy se daly počítat na stovky generací smrtelníku. Před jejich zraky prošlo stejné množství mrtvých panovníků, odcházejících ze světa živých, na věčný odpočinek, do svých hrobů ve skále. Tolik jich bylo, a žádný se nevrátil.

Podívej se na nás, šeptaly! Podívej jak jsme dokonalé!

Cítil na sobě jejich pohledy a v mysli slyšel šeptat hlasy prodírající se ulitou, do které se schoval, jak ho prosí, aby se na ně podíval. Přidal do kroku, snažil se těch hlasů zbavit a odolával naléhání uposlechnout. Zdálo se, že na něj kamenné stvůry hrubě a vytrvale křičí.

Walkere Bohu! Podívej se na nás! Musíš!

Pospíchal kupředu, v hlavě mu hlučely jejich hlasy a jeho rozhodnost se ztrácela. I přes okolní chlad se mu na tváři objevily krůpěje potu. Svaly se mu napjaly až to zabolelo. Sk

řípal zuby a nadával si. Hořce si vzpomněl na Allanona, který- tudy před ním provedl sedm mužů a nevzdal to.

Nakonec prošel i on. Dostal se na druhý konec jeskyně a vykročil do chodby za ní. Šepoty utichly a zmizely. Sfingy nechal za sebou. Znovu vzhlédl, obezřetně odolal naléhání podívat se zpátky a pak se znovu vydal kupředu.

Chodba se zúžila a začala stáčet dolů. Walker zpomalil, protože si nebyl jist co číhá v jejích temných zákoutích. Zelené světlo svítilo velice nezřetelně a chodba se ponořila do hustého stínu. Přikrčil se, protože s každým dalším krokem cítil zřetelněji přítomnost něčeho, co čeká, aby ho napadlo. Chvíli si pohrával s myšlenkou použít kouzlo a osvítit jeskyni a zjistit, co se před ním skrývá, ale rychle tu myšlenku zavrhl. Když vyvolá kouzlo, upozorní na své zvláštní síly. Připadalo mu moudřejší, držet kouzlo v tajnosti. Poslouží mu daleko lépe, když ho použije nečekaně.

Stále se nic neobjevovalo. Setřásl ze sebe nepříjemné pocity a pokračoval dál. Chodba se narovnala a začala se znovu rozšiřovat.

Pak se ozval ten zvuk.

Věděl, že to přichází a že ho to nakonec zasáhne, ale stejně se nestačil připravit. Popadlo ho to, sevřelo ho do železných pout a unášelo kupředu. Zvuk připomínal vítr ječící v kaňonu, bouři hřmící nad pláněmi i moře narážející do útesu na pobřeží. A pod tím kvílely v nepředstavitelných bolestech duše a škrábaly svými kostmi po stěnách jeskyně.

Walker Boh se zuřivě připravil na obranu. Dostal se do Chodby větrů a nad sebou měl víly. Bleskově se všemu uzavřel. S překvapivou silou vůle se postavil děsivému zvuku a v mysli se soustředil na jediný obraz. Na sebe. Ten obraz vytvořil z čar a stínů. Zbytek vybarvil a vdechl mu život sílu a odhodlání. Vydal se kupředu. Potlačil lkaní víl do podivného bzučení, ozývajícího se kolem něho a snažícího se k němu proniknout. Sledoval, jak Chodba větrů ubíhá, pozoroval tu holou a prázdnou jeskyni, kde nebylo nic, kromě lkaní víl, vířícího v temnotě jako barevný, šílený blesk.

Nemohl udělat nic, čím by ho utišil. Výkřiky a kvílení do něj bušily a narážely. Cítil, jak mu docházejí síly, jako při přepadení Sfingami. Pomalu se vzdával. Útok byl až děsivě zuřivý. Bojoval s ním a někde uvnitř ucítil přicházet zoufalství. Viděl svůj obraz, jak se začíná třást a ztrácet. Přestával se ovládat. Během několika málo minut se nedokáže bránit vůbec.

Právě když se zdálo, že se musí vzdát, znovu se z toho dostal. Vyklopýtal z Chodby větra do malé jeskyně, která byla za ní. Lkaní víl utichlo. Walker se zhroutil u nejbližší stěny, svezl se po ní dolů a zůstal tak sedět. Celý se třásl. Pomalu a pravidelně dýchal. Sbíral se po kouscích zase dohromady. Čas plynul pomaleji a na chvilku mu dovolil zavřít oči.

Když je znovu otevřel, díval se na masivní kamenná vrata spojená se skálou železnými panty. Byly do nich vyryty runy, prastará znamení rudá jako oheň.

Dosáhl Shromaždiště, Hrobu, kde se nalézali pohřbení králové Čtyřzemí.

Pomalu vstal, upevnil si batoh a vykročil ke dveřím. Chvilku si prohlížel znamení. Opatrně na ně položil ruku a zatlačil. Vrata se otevřela a Walker Boh vešel dovnitř.

Stál v obrovské kruhové jeskyni rozdělené pruhy stínu a zeleného světla. Kolem stěn stály zapečetěné hrobky s mrtvými, uzavřenými kamenem a maltou. U pohřbených panovníků stály na stráži velebné a nadčasové sochy. V sudech a bednách se před každou nalézalo bohatství jejího pána, klenoty, kožešiny, zbraně a všemožné poklady. Pod nánosem prachu je téměř nešlo rozeznat. Stěny krypty se tyčily vzhůru do nekonečna a strop tvořil neproniknutelný baldachýn černi.

Krypta vypadala jako bez života.

Na druhém konci spatní další zavřená vrata. Za nimi žil had Valg. Stála tam Hranice mrtvých, oltář na němž po několik dní spočívali zemřelí králové Čtyřzemí. Od oltáře vedly kamenné schody dolů k jezírku, ve kterém se skrýval Valg. Předpokládalo se, že had stráží mrtvé. Walkera by nepřekvapilo kdyby zjistil, že je spíše požírá.

Dlouhou chvíli poslouchal jestli se něco nehýbe nebo nedýchá. Nic neslyšel. Prohlížel si Hrob. Černý elfeín se skrýval zde. Jestli si pospíší, nemusí se ani dozvědět, jestli je had Valg stále naživu.

Začal pomalu a nehlučně postupovat podél hrobek s mrtvými, jejich soch i bohatství. Pokladů si nevšímal: od Coglina věděl, že jsou pokryty jedem, který se stane osudným každému, kdo se jich dotkne. Procházel podél krypt mrtvých a přitom si prohlížel skalní stěny a runy, které je zdobily. Obešel kryptu a zjistil, že se dostal na místo odkud vyšel.

Nic.

Zamyšlené se zamračil. Kde je váček s Černým elfeínem?

Znovu si jeskyni prohlížel, pohledem pronikal závojem zeleného světla od jednoho stinného kouta ke druhému. Něco mu určitě uniklo. Ale co?

Na chvilku zavřel oči a nechal mysl prohlédnout černou tmu. Něco ucítil, přítomnost něčeho nepatrného, šeptajícího jeho jméno. Rychle otevřel oči. Jeho hubená tvář se napjala. Nenachází se to ve zdi; je to v podlaze!

Tentokrát procházel přes celou kryptu. Nechal se vést tím, co na něho čekalo. Předpokládal, že ho volá Černý elfeín. Měl svůj vlastní život, mohl odpovídat, když ho někdo volal. Vzdaloval se od soch, jejich pokladů, i od hrobek. Ztratil je z dohledu a oči upíral na jediné místo ve středu jeskyně.

Došel k němu a našel tam pravidelně opracovanou kamennou desku, klidně odpočívající na podlaze. Měla na sobě vyryty runy, znamení zašlá tak, že je téměř nemohl rozeznat. Váhal, nezřetelné písmo v něm vyvolávalo nepříjemný pocit. Pokud jsou to elfí runy, mohly vzniknout před tisíci lety; nemohl očekávat, že je dokáže přečíst.

Jeho osamělá postava poklekla ve středu jeskyně, odloučená dokonce i od mrtvých. Oprášil znamení v kameni a chvilku se je snažil rozluštit. Když ztratil trpělivost, vzdal to. Oběma rukama do kamene zatlačil. Ten se lehce a bez jediného zvuku odsunul stranou.

Cítil chvilkový nával vzrušení.

Otvor byl temný a zahalený stínem. Nic v něm nemohl rozeznat. Přesto v něm něco leželo...

Walker Boh na chvíli zapomněl na ostražitost která ho doposud nezklamala a natáhl ruku dolů do otvoru.

Najednou se mu kolem ruky něco ovinulo a stisklo ji. Ucítil krutou bolest a ruka mu znecitlivěla. Pokoušel se ji vytrhnout, ale nedokázal s ní pohnout. Zpanikařil. Stále ještě nevěděl, co tam dole je.

Zoufale použil kouzlo. Volnou rukou vyvolal světlo a poslal ho rychle do díry.

Z toho co spatřil ho zamrazilo. Žádný elfeín. Místo něho se mu kolem ruky omotal had. Ne však obyčejný had. Něco mnohem smrtícího. Poznal to hned. Napadl ho Asphinx, bytost z dávných pověstí stvořená ve stejné době jako její mohutné společnice ve vedlejších jeskyních, Sfingy. Ale Asphinx bylo stvoření z masa a kostí dokud někoho nezasáhlo. Teprve pak se měnilo v kámen.

A ať už zasáhlo cokoli, i to se změnilo v kámen.

Když zjistil, co se děje, zaťal Walker zuby. Ruka mu šedivěla, umírala, přikovaná k podlaze pevnou spirálou, ze které se nedokázala vytrhnout.

Walker Boh se pokusil vyškubnout ze sevření příšery. Ale marně. Zůstal zapuštěn do kamene, připoután k Asphinxovi a podlaze jeskyně jako nějakými okovy.

Projel jím strach a páral ho jako ostří nože. Skončil otráven. Stejně jako jeho ruka se celý promění v kámen. Pomalu. Neúprosně.

Dokud se z něj nestane socha.