Shannarovo dědictví

Kapitola 27

Tři dny poté, co se rozhodli jít zpátky do Jámy pro Shannarův meč, je vzala Damson Rhee z kůlny v zahradě do ulic Tyrsisu. Tou dobou už Par hořel netrpělivostí. Chtěl vyrazit hned; tvrdil, že čas je příliš drahocenný. Ale Damson rozhodně odmítla. Trvala na tom, že nebezpečí je ještě příliš veliké. Město stále pročesávalo mnoho hlídek Federace. Museli počkat. Par neměl na vybranou.

Když se konečně rozhodla riskovat a dovolila jim vyjít ven, byla taková noc, za které si rozumný člověk pořádně rozmyslel, jestli vůbec vyrazí do nepohody. Ledově studená tma zahalovala město mlhou a deštěm, který bránil vidět dál než pár stop a jen několik opozdilců procházelo lesknoucími se, prázdnými ulicemi do tepla a pohodlí svých domovů.

Damson je vybavila pršiplášti s kapucou, do kterých se cestou v mlze a tichu zahalili. Jak šli, boty jemně duněly na kamenné cestě. Zvuk se vracel v ozvěnách zpět a naplňoval noc zvláštní nepokojnou kakofonií. Z okapů stékala voda a protékala umělými žlábky. Mlha jim mrazně a nepříjemně útočila na kůži. Postupovali postranními ulicemi, vyhýbali se Tyrsiské silnici a ostatním hlavním ulicím, kde stále hlídkovali vojáci Federace. Odbočovali do úzkých uliček, které připomínaly tunely vyhrabané v bezbarvých, napůl spadlých blocích domů ve čtvrti chudých a bezdomovců.

Chtěli najít Krtka.

„Stejně tak vypadá,“ řekla jim Damson než vyšli. „Všichni mu tak říkají, protože si to přeje. Jestli někdy měl skutečné jméno, pochybuji, že si ho pamatuje. Jeho minulost je pečlivě střežené tajemství. Jako poustevník žije v kanálech a katakombách pod Tyrsisem. Téměř nikdy nevychází ven na světlo. Celý jeho svět je pod městem a nikdo toho o něm moc neví.“

„A jestli stále existují chodby vedoucí z Paláce králů z Tyrsisu, může o nich Krtek vědět?“ naléhal Par.

„Zcela jistě.“

„Věříš mu?“

„Problém není v tom jestli mu věřím, ale jestli se rozhodne věřit on nám. Jak jsem řekla, je to velký samotář. Možná s námi ani nebude chtít mluvit.“

Par prostě prohlásil: „Musí.“

Coll mlčel. Za celý den toho moc nenamluvil. Od chvíle, kdy se rozhodli, že půjdou zpátky do Jámy, utrousil stěží pár slov. Zprávu o jejich dalším postupu spolkl jako lék, který ho buď uzdraví, nebo zabije. Čekal, která z těch dvou možností se potvrdí. Vypadalo to, že se rozhodl o té věci dál nedohadovat. Přijal ji jako jejich pošetilost a tak zaujal postoj fatalisty. Přikyvoval Parovu neoblomnému odhodlání. Uzavřel se do pevné a neproniknutelné ulity.

Jako stín se vláčel šerem Tyrsiského večera v Parových stopách a jeho tichá přítomnost spíše znepokojovala než aby se stala přínosem. Par takhle na bratra nemyslel rád, ale nemohl si pomoci. Coll si vybral svou vlastní roli. Nepřijal ani nezavrhnul Parovy úmysly. Ať už to přinese cokoli dobrého nebo zlého, prostě do toho šel.

Damson je zavedla na vrchol kamenného schodiště, protínajícího nízkou zeď spojující dvě temné, prázdné budovy a vydala se dolů do tmy. Par uslyšel téct vodu, ozývalo se hluboké bublání a šplouchání. Pomalu sestupovali po kluzkém kamení. Našli uvolněné zrezlé zábradlí, které jim skýtalo nejistou oporu. Když došli na konec schodiště, zjistili, že jsou na úzkém chodníčku, vedoucím podél stoky. Voda pod nimi přitékala seshora ze smetím ucpaného kanálu, táhnoucího se z ulice.

Damson vzala mladíky do tunelu.

Bylo tam temno a vzduch čpěl a ostře páchl. Damson se zastavila, chvilku šátrala ve tmě a pak vytáhla louči se smůlou na jednom konci. Zapálila jí pomocí kousku křemene. Oheň osvětloval cestu několik kroků před nimi, a tak mohli pokračovat. Ve tmě před nimi bylo slyšet škrábání malých drápků. Ze stropu kapala voda, stékala po zdech a neustále vířila v korytě stoky. Mrazivý vzduch byl bez života.

Došli ke druhému schodišti sestupujícím ještě hlouběji do země. Vydali se po něm. Minuli několik pater a zvuk vody utichl. Škrábání nicméně pokračovalo a chlad je trápil, čím dál víc. Mladíci se zachumlali do svých plášťů. Schody skončily na kraji dalšího chodníčku, užšího než byl ten předtím. Aby mohli pokračovat, museli se přikrčit a vlhko teď vystřídal prach. Postupovali dopředu zatímco minuty ubíhaly. Dostali se hluboko pod město, přímo do středu skály a země, které tvořily plošinu, na níž Tyrsis stál. Oba bratři ztratili jakýkoli smysl orientace.

Když došli na dno suché šachty s železným žebříkem, vedoucím nahoru, Damson se zastavila. „Už to není daleko,“ řekla tiše. „Jen pár set yardů než vylezeme na konec tohohle žebříku. Potom bychom ho měli najít. Nebo on nás. Kdysi dávno mě sem vzal, když jsem mu projevila trochu laskavosti.“ Váhala. „Je velmi mírný, ale také zvláštní. Chovejte se k němu přívětivě.“

Vzala je po žebříku nahoru na plošině, ze které vedlo několik východů. Bylo tu tepleji, méně prachu a vzduch nepáchnul. „Tyhle tunely sloužily jako únikové cesty pro obránce města; některé vedou až na planiny.“ Když si odhrnula rusé vlasy z obličeje, zatřpytily se. „Držte se blízko mě.“

Vydali se jednou z chodeb. Smůla na loučí škvířila a čoudila. Tunel se kroutil a křížil s jinými tunely. Táhnul se přes místnosti vyztužené dřevem. Zmatení bratři ani trochu netušili, kam se mohli dostat. Ale Damson nikdy nezaváhala, věděla přesně kam jít. Buď sledovala značky, o kterých nevěděli, nebo měla v hlavě nějakou mapu.

Nakonec vstoupili do první z několika navzájem propojených místností, komnat s dřevěnými trámy, dlážděnými kamennými podlahami a s goblény na stěnách. Od podlahy ke stropu zaplňovaly prostor kufry se starými šaty, hromady složeného nábytku spojené přezkami, vybavení, téměř zpráchnivělé spisy, kůže, levné šperky a hračky v podobě zvířat všech druhů, tvarů a velikostí. Zvířata byla pečlivě rozestavená. Některá do skupinek, jiná v řadách na policích a pohovkách, další obsadila skříně. Povalovalo se tu několik zrezlých zbraní a košíku upletených z rákosí a sítí.

K trámům nad hlavou a na zdech Byly připevněné olejové lampy naplňující místnost slabým jasem. Kouř ze zapálených světel odcházel průduchy, vedoucími skálou vzhůru.

Mladíci z údolí se zvědavě rozhlédli kolem. Nikdo tam nebyl.

Damson nevypadala překvapeně. Zavedla je do místnosti, které vévodil stůl a osm židlí vytesaných z dubu a lákajících k usednutí. Všechny byly obsazené zvířaty a bratři se na dívku zkoumavě podívali.

„Vyberte si místo, zvedněte zvíře, které na něm sedí a držte ho,“ poradila jim a postoupila kupředu, aby jim šla příkladem. Vybrala si židli, na které odpočíval opelichaný vycpaný sametový králík. Zvedla odrané stvoření, posadila se a pohodlně si ho položila na klín.

Coll jí následoval a s prázdným výrazem ve tváři se zadíval na skvrnu na protější zdi, jakoby se neodehrávalo nic podivnějšího, než vůbec předpokládal. Par váhal, pak se také posadil a jeho společníkem se stalo něco, co mohlo být jak pes, tak kočka. Cítil se trochu směšně.

Pak seděli a čekali. Mlčeli a snažili se na sebe nedívat. Damson začala zcela mechanicky hladit opelichaný hřbet svého králíka. Coll připomínal sochu. Jak minuty ubíhaly a nic se nedělo, začínala Parovi docházet trpělivost.

Potom jedno po drahém zhasla světla. Par vyskočil, ale Damson rychle vyhrkla: „Seď klidně.“

U vchodu do první místnosti, kterou vešli, zůstalo svítit pouze jediné. Nacházelo se od nich daleko a jeho záře k nim jen stěží dosahovala. Par čekal, až si jeho oči přivyknou na tmu; když prohlédl temnotou, zjistil, že zírá na kulatou, vousatou tvář, která se nečekaně objevila vedle Damson. Dívaly se na něj široce otevřené fretčí oči, pak se obrátily na Colla, zamrkaly a znovu se rozhlédly.

„Přeji ti dobrý večer, Krtku,“ řekla Damson Rhee.

Krtek zvedl hlavu; objevil se krk a ramena. Položil si ruce na stůl. Byl chlupatý, pokrytý temnou srstí. Vyrůstala na každém viditelném místě, kromě nosu, tváří a pruhu čela, lesknoucím se ve slabém světle jako slonovina. Pomalu otočil kulatou hlavu a jeho dětské prsty se semkly ve spokojeném gestu.

„Přeji dobrý večer tobě, líbezná Damson,“ řekl.

Mluvil dětským hlasem, který však zněl podivně, jakoby vycházel ze sudu. Pohledem přebíhal z Para na Colla a naopak.

„Slyšel jsem vás přicházet a rozsvítil jsem světla,“ řekl. „Já světla moc rád nemám, takže když už tady jste, zase jsem je zhasl. Je to v pořádku?“

Damson přikývla. „Úplně.“

„Koho jsi s sebou přivedla na návštěvu?“

„Mladíky z údolí.“

„Mladíky z údolí?“

„Bratry z vesnice daleko na jihu. Para Ohmsforda. Colla Ohmsforda.“

Ukázala na bratry. Oči se mu pohnuly. „Vítejte u mě doma. Dáme si čaj?“

Zmizel, aniž čekal na odpověď. Pohyboval se tak tiše, že ať se Par snažil jak chtěl, ani v naprostém tichu ho neslyšel. Ucítil čaj, ale dokud se před ním neobjevily Šálky, neviděl ho. Dostal dva, jeden normální a druhý malinký. Vypadaly staře. Ozdoba na nich byla zašlá a odřená.

Par se podezíravě díval na Damson, která dala napít z menšího hrnku králíkovi ve svém klíně. „Mají se všechny děti dobře?“ zeptala se konverzačním tónem.

„Docela ano,“ odpověděl Krtek, který se vrátil na své místo. Držel velkého medvěda, kterému nabízel vlastní hrnek. Coll a Par mlčky rituál následovali. „Chalt, víš, znovu zlobil, bere si čaj a cukroví kdy se mu zachce a všechno úplně obrací naruby. Když vyjdu, přes kanály na ulicích a mezery ve zdech, abych se dozvěděl něco nového, nejspíš si myslí, že má právo zařizovat se ke své vlastní spokojenosti. Velmi mě to otravuje.“ Úkosem se na medvěda podíval. „Lida měla zlou horečku, ale teď už se uzdravila. A Westra si pořezala tlapku.“

Par se podíval na Colla a bratr mu pohled opětoval.

„Někdo nový v rodině?“ zeptala se Damson.

„Everlind,“ řekl Krtek. Chvíli na ni zíral a pak ukázal na králíka, kterého držela. „Přišla k nám bydlet před dvěma dny. Tady se jí líbí mnohem víc než na ulicích.“

Par nevěděl, co si o tom má myslet. Krtek zjevně sbíral odhozené věci a nosil je dolů do svého brlohu jako křeček. Pro něho ta zvířata opravdu žila. Par se cítil nesvůj, protože nevěděl, co si o tom má myslet.

Krtek ho pozoroval. „Město si šeptá o něčem, co rozčílilo Federaci — rozvrat, vetřelci, hrozba její vládě. Hlídky na ulicích jsou posílené a stráže u bran prohlížejí každého. Utahují okovy.“ Odmlčel se a pak se otočil k Damson. Téměř dychtivě vyhrkl: „Tady pod zemí je to lepší, líbezná Damson.“

Damson odložila šálek. „Ten rozruch je částečně důvod proč přicházíme, Krtku.“

Zdálo se, že Krtek neslyší. „Ano, lepší je být pod zemí, v bezpečí v zemi, pod ulicemi a věžemi, kam Federace nikdy nepřijde.“

Damson rozhodně zakroutila hlavou. „Nejsme tu kvůli útočišti.“

Krtek zamrkal a v očích se mu objevilo zklamání. Odložil stranou šálek i zvíře, které držel a zvedl svou kulatou hlavu. „Našel jsem Everlind vzadu v domě muže, který dělá účetního výběrčím daní Federace. V číslech a počítání je rychlý a přesnější než kdokoli jiný se stejnými dovednostmi. Kdysi radil lidem ve městě, ale ti mu nemohli platit tak dobře jako Federace, tak se nechal zaměstnat od ní. Celý den pracuje v úřadě a pak jde domů k rodině, za ženou a dcerou, které Everlind dřív patřila. Minulý týden muž koupil své dcerce novou hračku, kočičku s hedvábnou bílou srstí a zelenými knoflíky místo očí. Koupil ji za peníze které mu dala Federace z toho, co vybrala. Potom jeho dcerka Everlind vyhodila. Nová kočička jí připadala mnohem hezčí, aby k ní mohla vzhlížet.“

Podíval se na ně. „Ani otec ani dcera nechápou čeho se vzdali. Každý vidí jen co je na povrchu a nic z toho, co je pod ním. To je nebezpečí života na zemi.“

„Ano,“ klidně s ním souhlasila Damson. ,.Ale my, kteří tam chceme dál žít, právě tohle musíme změnit.“

Krtek si znovu propletl ruce a přitom se ponořil do svých vlastních myšlenek. Místnost připomínala zátiší, ve kterém Krtek a jeho návštěvníci seděli mezi odpadky jiných životů.

Krtek znovu upřel pohled na Damson. „Krásná Damson, co si přeješ?“

Damson se napřímila a odhodila zpátky neposlušné kadeře ohnivých vlasů. „Pod Palácem králů z Tyrsisu procházely kdysi tunely. Pokud tam ještě jsou, potřebujeme se do nich dostat.“

Krtek ztuhl. „Pod palácem?“

„Pod palácem do Jámy.“

Nastalo dlouhé ticho. Krtek na ni bez jediného mrknutí oka zíral. Jeho ruce téměř nevědomě sáhly po zvířeti, které předtím držel. Něžně ho poplácal. „V Jámě jsou věci z nejtemnějších nocí i myslí.“ řekl mírně.

„Přízraky,“ řekla Damson.

„Přízraky? Ano, to jméno se k nim hodí. Přízraky.“

„Viděl jsi je. Krtku?“

„Viděl jsem všechno, co žije ve městě. Jsem jako oči města.“

„Vedou do Jámy nějaké tunely? Mohl bys nás tam vzít?“

Krtkova tvář ztratila vyraz, stáhla se od kraje stolu a zmizela ve stínu. Par se na chvíli domníval, že utekl. Ale on se jen schovával v bezpečí tmy, aby zvážil jejich požadavek. Vzal si s sebou i zvířátko. Dívku s mladíky z údolí zanechal o samotě, jakoby opravdu zmizel. Trpělivě čekali a mlčeli.

„Řekni jim, jak jsme se setkali,“ promluvil náhle Krtek ze svého úkrytu. „Vyprávěj jim to.“

Damson se poslušně obrátila na mladíky z údolí. „V noci jsem šla jedním z parků, právě končil večer a na obloze začínaly svítit hvězdy. Bylo léto a vzduch voněl svěží trávou a květinami. Na chvilku jsem si sedla na lavičku a vedle mě se objevil Krtek. Viděl mě kouzlit na ulicích, díval se na mě nejspíš z nějakého úkrytu pod nimi. Zeptal se mě, jestli bych nějaký trik neukázala jen jemu. Uměla jsem jich několik. Požádal mě, abych se příští noc vrátila a já přišla. Týden jsem chodila každou noc, až mě nakonec vzal do podzemí a ukázal mi svůj domov a rodinu. Stah se z nás přátelé.“

„Dobří přátelé, líbezná Damson. Nejlepší přátelé.“ Krtkova tvář vykoukla ze stínu. Měla vážný výraz. „Nemohu odmítnout nic o co mě požádáš. Ale přál bych si, abys zrovna tohle po mě nechtěla.“

„Je to důležité, Krtku.“

„Ty jsi důležitější,“ odpověděl Krtek stydlivě. „Bojím se o tebe.“

Pomalu se k němu natáhla a dotkla se hřbetu jeho ruky. „Nic se mi nestane.“

Krtek čekal dokud ruku neodtáhla. Potom tu svoji rychle schoval pod stůl. Mluvil neochotně. „V celé skále pod Palácem králů z Tyrsisu jsou tunely. Jsou spojeny se zapomenutými sklepy a žaláři. Některé z nich vedou i do Jámy.“

Damson přikývla. „Potřebujeme, abys nás tam zavedl.“

Krtek se zachvěl. „Budou tam temné bytosti. Co když nás objeví? Co budeme dělat?“

Damson upřela pohled na Para. „Tenhle mladík také používá kouzlo, Krtku. Ale není to jako moje triky pro pobavení, je to skutečné kouzlo. Nebojí se Přízraků. Ochrání nás.“

Par cítil, jak se mu při těch slovech sevřel žaludek. Slyšel sliby, o kterých hluboko uvnitř věděl, že by jim nemusel dostát.

Krtek si ho znovu prohlížel. Zamrkal temnýma očima. „Dobře tedy. Zítra půjdu do tunelů a zjistím, jestli jsou ještě průchodné. Přijďte znovu v noci a jestli bude cesta volná, vezmu vás tam.“

„Díky Krtku,“ řekla Damson.

„Dopijte čaj,“ řekl tiše Krtek a nedíval se na ni.

Seděli mlčky ve společnosti zvířátek na hraní a dopíjeli své šálky.

Když opustili bludiště podzemních chodeb a stok a proklouzli prázdnými ulicemi města, stále ještě pršelo. Vedla je Damson. Jako kočka, které vlhko nevadí, nemohla zabloudit ani v mlze. Zavedla mladíky z údolí zpátky do kůlny za zahradnickým krámkem a nechala je tam, aby se vyspali. Slíbila jim, že se pro ně odpoledne vrátí. Musela nejdřív něco udělat.

Par s Collem ale nespali. Místo toho čekali, seděli u oken a dívali se ven do závoje husté mlhy plné bytostí, odrážející světlo přicházejícího dne. To už přicházelo ráno a na východě se vyjasňovala obloha. V kůlně byla docela zima. Bratři se zachumlali do dek a snažili se zapomenout na nepohodlí i znepokojující myšlenky na to, co je čeká.

Žádný z bratrů dlouho nepromluvil. Nakonec Parovi došla trpělivost a zeptal se: „Na co myslíš?“

Coll se na chvilku zamyslel a pak prostě pokýval hlavou.

„Myslíš na Krtka?“

Coll si povzdechl. „Taky.“ Nahrbil se pod svou dekou. „Měl bych mít strach z toho, že svěřím svůj život do rukou chlapíka, který žije pod zemí s odpadky jiných lidí a společnost mu dělají zvířátka na hraní, ale nemám. Netuším, proč to tak je. Domnívám se, že přesně zapadá mezi všechny ty podivnosti, s kterými jsme se setkali v několika posledních týdnech, od chvíle kdy jsme opustili Varfleet. Určitě nevypadá o nic bláznivěji.“

Par mlčel. Na to se nedalo nic říct. Znal bratrovy pocity. Přitáhl si k sobě pokrývku deku a zavřel oči. Přál si, aby už čekání skončilo a nastal čas jít. Nenáviděl čekání.

„Proč se nevyspíš?“ slyšel Colla.

„Nemůžu,“ odpověděl. Znovu otevřel oči. „Proč si neodpočineš ty?“

Coll pokrčil rameny. Zdálo se, že ho to stálo značné úsilí. Coll se nevyznal sám v sobě. Bořil se v houstnoucí bažině okolností a událostí a věděl, že by se z ní měl vymotat. Snažil se najít pevnou půdu pod nohama, ale nedařilo se mu to.

„Colle proč mě to nedovolíš udělat samotného?“ zeptal se náhle Par. Bratr na něj pohlédl. „Vím, že už jsme se o tom bavili; nenamáhej se mi to připomínat. Ale proč ty? Není žádný důvod proč bys měl jít se mnou. Vím, co si myslíš o mém rozhodnutí. Možná máš pravdu. Proto by si měl zůstat a počkat na mě.“

„Ne.“

„Ale proč ne? Postarám se o sebe.“

Coll na něj zíral. „Skutečnost je taková, že nepostaráš,“ řekl tiše. Jeho tvrdé rysy se nedůvěřivě stáhly. „Myslím, že to byla ta nejsměšnější věc, kterou jsem od tebe kdy slyšel.“

Par vztekle vypěnil. „Prostě proto...“

„Během celé téhle expedice, výpravy nebo jak tomu chceš říkat, nebyla ani chvilka, kdy bys od někoho nepotřeboval pomoc.“ Přimhouřil své temné oči. „Rozuměj mi. Neříkám, že jsi byl jediný. Všichni jsme potřebovali pomoc, potřebovali jsme jeden druhého. Dokonce i Padishar Creel. Tak to v životě chodí.“ Zvednul svou silnou ruku a prstem do Para šťouchnul. „Podstatné je, že všichni kromě tebe si to uvědomují. Ale ty se stále snažíš hrát si na svým vlastním písečku. Domníváš se, že víš všechno nejlíp, znáš odpověď na každou otázku, rozpoznáš všechny možnosti. Spoléháš na nějaký vnitřní pohled, který my postrádáme, a který ti umožňuje rozpoznat to nejlepší. Nevidíš pravdu. Víš proč, Pare? Jsi jako Krtek se svou rodinou a podzemním úkrytem. Jsi úplně stejný. Bez ohledu na to, co je pravda, nebo co si myslí ten druhý, vytváříš si svou vlastní skutečnost.“

Schoval ruku pod pokrývku a znovu si ji přitáhl těsně k sobě. „Proto jdu. Potřebuješ, abych šel. Někdo ti musí vysvětlit rozdíl mezi zvířátky na hraní a těmi skutečnými.“

Znovu se odvrátil a pohlédl ven z okna zmáčeného deštěm, kde si slábnoucí noční stíny stále hrály v mlze.

Parovi ztuhly rysy. Rozčilovalo ho, jak je bratr klidný. „Uvědomuji si ten rozdíl. Colle!“

Coll zavrtěl hlavou. „Ne, neuvědomuješ. Rozhodneš se tak, jak se ti to hodí a tím to hasne. Stejně jako se to stalo v případě Allanonovýho stínu nebo poselství, kterým tě pověřil najít Shannarův meč. I teď je to stejné. Zvířátka na hraní nebo skutečná. Není důležité, jaká opravdu jsou. Problém je v tom, jak je vnímáš.“

Par se rozčílil. „To není pravda!“

„Není? Pak mi odpověz na tohle. Co se stane zítra, jestli se mýlíš? Co když tam Shannarův meč není? Co když na nás Přízraky čekají? Co když píseň přání nepůsobí tak jak si myslíš? Odpověz mi, Pare. Co když se prostě jen mýlíš?“

Par stiskl kraj přikrývky, až mu zbělely klouby.

„Co se stane, jestli se ze zvířátek na hraní stanou skutečná? Co uděláš potom?“ Chvilku čekal a pak pronesl: Proto jdu také.“

„Jestli se ukáže že se mýlím, co na tom změní tvoje přítomnost?“ rozzuřeně vykřikl Par.

Coll chvíli mlčel. Pak se na něj ještě jednou podíval a věnoval mu malý ironický úsměv. „Opravdu nevíš?“

Znovu se odvrátil. Par si zklamaně kousal rty. Déšť na chvilku zesílil a kapky dopadaly na dřevěnou střechu kůlny s novou silou. Par se cítil malý a vystrašený. Věděl, že bratr má pravdu. Chová se bláznivě a impulzivně. Jeho odhodlání vrátit se do Jámy ohrožuje jejich životy. Ale uvědomoval si, že to na věci nic nemění; musí jít. V tom měl Coll také pravdu; už se rozhodnul a nedá se to změnit. Vedle bratra zůstal sedět vzpřímeně, ale Uvnitř se stáčel do klubíčka a pokoušel se schovat před tvářemi, které se mu zjevovaly.

Pak Coll tiše řekl: „Mám tě rád, Pare. A myslím, že do toho jdu z toho důvodu, že ty se do toho vrháš rovnou po hlavě,“

Par nechával jeho slova doznívat v nastávajícím tichu. Cítil jak ho hřejí na duši. Když zkoušel promluvit, nešlo to. Dlouze, pomalu a neslyšitelně si oddechl.

„Potřebuju abys šel se mnou, Colle,“ vyhrkl nakonec. „Opravdu.“

Coll přikývl. Potom oba mlčeli.