Shannarovo dědictví

Kapitola 19

Když provizorní rodina Padishara Creela došla na kraj parku a byla připravena vyjít na Tyrsiskou silnici, otočila se Damson Rhee k vůdci psanců a řekla, „Stráže, které hlídají zeď se střídají o půlnoci před branou u Věže Federace. Můžu zařídit malé vyrušení, které je zaměstná dost dlouho na to, abyste se mohli do Jámy dostat — jestli jste se tak rozhodli. Ujistěte se, že půjdete dovnitř na východním konci.“

Pak natáhla ruku a zpoza Parova ucha vykouzlila stříbrnou minci. Podala mu ji. Mince nesla její podobu. „Pro štěstí, Pare Ohmsforde,“ řekla. „Jestli se ho budeš pořád držet, budeš ho velice potřebovat.“

Tvrdě na Padishara pohlédla, vzala děti za ruce a rusé vlasy jí zářily. Bez jediného ohlédnutí se ztratila v davu. Vůdce psanců a mladík z údolí se za ní dívali.

„Kdo to je, Padishare?“ zeptal se Par, když jim zmizela z dohledu.

Padishar pokrčil rameny. „Je tím, čím chce být. O jejím původu koluje stejné množství pověstí jako o mém. Teď už pojď. Musíme jít.“

Vedl Para zpátky městem a držel se v postranních uličkách. Zástupy byly ještě husté. Všichni se tlačili a strkali, obličeje měli zaprášené a vyzařovala z nich netrpělivost. Soumrak zahnal slunce na západ. S blížícím se večerem se prodlužovaly stíny, ale žár dne zůstal polapený za městskými hradbami. Sálal z kamene ulic a domů a visel v letním vzduchu. Bylo to jako být zavřený v peci. Par vzhlédnul k obloze. Na severu už byla vidět čtvrtka Měsíce a na východě se třpytily hvězdy. Zkusil si vzpomenout na to, co se dozvěděl o zmizení Shannarova meče. Místo toho se přistihl, že myslí na Damson Rhee.

Než se setmělo, byli s Padisharem v bezpečí ve sklepě skladiště za obchodem se zbraněmi. Coll s Morganem na ně netrpělivě čekali. Vůdce psanců zarazil příval jejich otázek, vesele se usmál a oznámil, že je všechno zařízeno. O půlnoci chlapci z údolí, horal, Ciba Blue a on proniknou do strže před stavbou, co kdysi bývala palácem vládců města. Sestoupí po provazovém žebříku. Stasas a Drutt je budou jistit. Až budou bezpečně dole, vytáhnou žebřík a schovají se dokud je nezavolají. Kdyby za nimi vyrazili stráže, spustí znovu žebřík a všichni zmizí stejnou cestou, kterou přišli.

Mluvil jasně, stručně a k věci. Ani se nezmínil proč to dělají a nikdo z jeho lidí se neobtěžoval na to zeptat. Nechali ho domluvit, pak se prostě každý vrátil k tomu, co dělal předtím. Zato Coll a Morgan potlačovali netrpělivost. Par je musel vzít stranou a dopodrobna jim vysvětlit, co se stalo. Krčili se v koutě sklepa usazeni na pytlích s čistícím práškem. Tmu prosvětlovaly olejové lampy a město nad nimi začalo utichat.

Když Par vše vysvětlil, Morgan pochybovačně zakroutil hlavou.

„Je těžké uvěřit, že celé město zapomnělo na to, že tu bylo víc než jen Veřejný park a Sendicův most,“ prohlásil mírně.

„Vůbec to není těžké, když si uvědomíš, že na to měli víc než sto let,“ okamžitě nesouhlasil Coll. „Přemýšlej o tom, Morgane. Na jakou spoustu věcí se za tu dobu zapomnělo než jen na park a most? Federace ovládla Čtyřzemí a více než tři sta let pozměňovala minulost.“

„Coll má pravdu,“ řekl Par. „Jediného opravdového dějepisce jsme ztratili, když nás opustil Allanon. Druidská Historie byla jediným psaným souborem, který rasy měly a co se s ním stalo, nevíme. Zůstali pouze vypravěči se svými ústně předávanými pověstmi. Většina z nich není přesná.“

„Všechno o starém světě bylo prohlášeno za lež,“ řekl Coll a v jeho tmavých očích byl vidět tvrdý pohled. „Víme, že to je pravda, ale v té víře jsme vlastně sami. Federace změnila všechno tak, aby to vyhovovalo jejím zájmům. Po sto letech je malý zázrak, že si v Tyrsisu vůbec někdo pamatuje, že Park obyvatel a Sendicův most nejsou totožné s těmi původními. Důležitější mi připadá, jestli to vůbec ještě někoho zajímá?“

Morgan se zamračil. „Asi je to tak. Ale něco mi na tom pořád nesedí.“ Zamračil se ještě víc. „Vadí mi, že Shannarův meč, výklenek a všechno ostatní bylo celou tu dobu ve strži a nikdo to neviděl. Vadí mi, že se nikdo, kdo se tam dolů vydal, nevrátil zpátky.“

„I mně to dělá starosti,“ souhlasil Coll.

Par se zběžně podíval na psance, kteří si jich nevšímali. „Domnívali jsme se snad, že najít meč bude procházka růžovým sadem?“ zašeptal podrážděně. „Počítal jsi s tím, že jen tak půjdeš a vezmeš si ho? Samozřejmě, že ho nikdo neviděl! Jinak bychom ho asi nepostrádali, kdyby ho někdo viděl, ne? A vsaď se, že se Federace postarala o to, aby se nikdo, kdo se do jámy dostal, nedostal znovu zpátky! To je důvod proč jsou tu stráže a jejich Věž! Skutečnost, že má Federace tolik starostí, aby skryla starý most a park napovídá, že tam ten meč někde je!“

Coll se na bratra dlouze zadíval. „Také to napovídá, že chce aby tam zůstal.“

Rozhovor skončil a tak se rozešli každý do jiného koutu sklepa. Večer rychle ustoupil noční tmě a žár dne konečně vychladl. Malá společnost povečeřela v dlouhém tichu, aniž by se přihodilo něco zvláštního. Jen Padishar toho měl hodně na srdci. Předkládal příběhy a vtipy jakoby tahle noc byla stejná jako všechny ostatní a očividně nedbal na to, že jeho posluchači mlčí. Par byl příliš vzrušený. Nedokázal jíst ani mluvit a celou dobu myslel na to, jestli je Padishar opravdu tak přirozený jak se zdál. Vypadalo to, že náladu vůdce psanců nemůže nic změnit. Padishar Creel byl buď velmi statečný anebo opravdový blázen. Mladíka z údolí trápilo, že si není jist, co si má vybrat.

Když večeře skončila, posedávali kolem, tiše si povídali a zírali do zdí. V jednu chvíli přišel Padishar k Parovi a dřepl si vedle něho. „Nemůžeš se dočkat naší výpravy?“ zeptal se mírně.

Nikdo nebyl poblíž, aby ho slyšel. Par přikývl.

„Už to nebude dlouho trvat.“ Psanec mu poklepal na koleno. Pevným pohledem upoutal jeho pozornost. „Pamatuj o co jde. Jen se tam podíváme a rychle zmizíme. Jestli tam meč je, dobře, bereme ho. Jestli ne, žádné zdržování.“ Šelmovsky se usmál. „Buď stále ve střehu.“ Odešel a Par se za ním zamyšleně díval.

Minuty se pomalu a únavně táhly jako stíny v půli dne. Par a Coll seděli mlčky vedle sebe. Par téměř vnímal bratrovy myšlenky. Olejové lampy prskaly a mihotavě blikaly. Velká moucha s bzučením narážela do stropu, dokud ji Ciba Blue nezabil. Na pach sklepení si už začali pomalu zvykat.

Nakonec Padishar vstal a řekl, že je čas. Dychtivě vyskočili na nohy. Oči jim svítily očekáváním. Na sobě měli upnuté pláště a byli opásáni zbraněmi. Poklopem vyklouzli ze sklepa a vyrazili do noci.

Ulice města byly prázdné a klidné. Z krčem a ložnic sem doléhaly hlasy plné drsného smíchu a občasné výkřiky. V postranních uličkách, kterými je Padishar vedl, byly lampy buď rozbité, nebo zhasnuté. Na cestu jim svítil jen Měsíc. Nešli kradmo, ale velice obezřetně. Nepřáli si upoutat na sebe pozornost. Několikrát uhnuli na vedlejší pěšiny, aby se vyhnuli hloučkům potácejících se a zpívajících prostopášníků vracejících se domů. Ležící opilci a žebráci, kolem kterých procházeli se po nich z vchodů a výklenků sotva podívali. Neviděli žádné vojáky. Federace nechala postranní uličky a chudinskou část města ať se o sebe postarají samy.

Když došli k Parku občanů a Sendicova mostu, poslal je Padishar po skupinkách přes širokou Tyrsiskou silnici do stínu parku. Šli různými směry, aby se později znovu shromáždili. Pozorně sledoval dobře osvětlenou cestu, jestli se neblíží nějaké stráže Federace o nichž předpokládal, že by se tam mohly vyskytovat. Přešla jen jedna hlídka a z jejich společnosti nezahlédla nikoho. Před věží, přímo uprostřed zdi, kterou byla Jáma obehnaná, stála další hlídka. Ale vojáci měli lampu, která osvětlovala všechno kolem a mimo dosah jejího světla neviděli nic. Natož postavy ztracené opodál ve tmě. Padishar vedl rychle společníky přes pustý park na západ, kde se nalézal okraj strže s jejími útesy. Tam je nechal sedět a čekat.

Par si dřepl a poslouchal, jak mu v uších zní bušení srdce. Ticho kolem bylo plné bzučení hmyzu. Ve tmě se nepřetržitě ozývalo drsné chřestění kobylek. Sedm mužů se skrývalo v hustém křoví a nikdo je nemohl spatřit. Stejně tak ale nemohli ze svého úkrytu vidět nikoho oni. Par z toho měl divný pocit a divil se, proč si ho vybrali. Pohlédl na Padishara Creela, ale vůdce psanců byl zaneprázdněný dohlížením na rozplétání provazového žebříku, na kterém se měli spustit dolů do strže...

Par zaváhal. Jáma. Spustit se do Jámy. Přinutil se to slovo říci nahlas.

Zhluboka se nadechl a snažil se uklidnit. Myslel na to, jestli je Damson Rhee někde blízko.

Ze tmy téměř přímo před nimi se vynořila hlídka čtyř vojáků Federace a šla podél obvodu zdi. Ačkoli je varoval zvuk jejich bot, zamrazilo je. V pichlavé houštině úkrytu se Par a ostatní přitiskli k zemi. Vojáci se zastavili, tiše mezi sebou mluvili. Pak se otočili směrem odkud přišli a byli pryč.

Par pomalu vydechl. Odvážil se přehlédnout temnou kotlinu strže. Byla tichá a bezedná jako studna inkoustu.

Padishar a ostatní psanci teď dolů spouštěli provazový žebřík. Připevňovali ho a připravovali se k sestupu. Par se postavil na nohy ve snaze ulehčit svalům, do kterých už dostával křeč. Chtěl mít celou tuhle záležitost za sebou. Měl cítit jistotu. Necítil. Připadal si velice mizerně a nemohl říct proč. Něco na něj zuřivě útočilo a varovalo ho, nějaký šestý smysl, který nedokázal rozpoznat.

Domníval se, že něco zaslechl — ne před sebou ve strži, ale vzadu v parku. Začal se otáčet a jeho ostrý elfí pohled pátral tmou.

Ze směru od věže se náhle ozvaly výkřiky a volání na poplach protrhlo noc.

„Rychle!“ pobízel je Padishar Creel a oni vyrazili z úkrytu ke zdi.

Žebřík byl na místě, přivázaný ke dvojici hřebů ve zdi. Ciba Blue se spustil první a kobaltové mateřské znamínko na jeho tváři vypadalo v měsíčním světle jako dutina. Nejdřív vahou svého těla žebřík vyzkoušel a pak jim zmizel z očí.

„Pamatujte, že máte čekat na můj signál,“ spěšně říkal Padishar Strasasovi a Druttovi. Jeho drsný šepot se nesl nad vzdálenými výkřiky.

Otáčel se, aby popohnal Para dolů po žebříku za Cibou Blue. Ze tmy za nimi se vyrojili vojáci Federace ozbrojení kopími a kušemi. Jejich tiché postavy jakoby přišly odnikud. Všichni ztuhli. Par cítil, jak se mu žaludek leknutím sevřel. Zjistil, jak v duchu uvažuje: „Měl jsem to vědět, měl jsem je vycítit.“ Hned mu došlo, že je opravdu zaznamenal.

„Odhoďte zbraně,“ zavelel hlas.

Na okamžik měl Par strach, že Padishar Creel zvolí raději boj než kapitulaci. Vůdce psanců se otočil nalevo, potom napravo a zůstal ve své výšce ztuhle stát. Neměli žádnou šanci. S klidným výrazem a sotva postřehnutelným úsměvem před sebe beze slova upustil svůj meč a dlouhý nůž. Ostatní z malé společnosti udělali to samé. Vojáci Federace se kolem nich semkli. Zbraně sebrali a ruce jim svázali za zády.

„Ještě je jeden z nich v Jámě,“ hlásil jeden z vojáků veliteli přemožitelů, malému muži s nakrátko ostříhanými vlasy a výložkami na tmavém plášti.

Velitel se ohlédl. „Přesekněte lana ať spadne dolů.“

Bleskové přesekli provazový žebřík. Tiše spadl do černé tmy. Par čekal výkřik, ale žádný se neozval. Možná už Ciba Blue sestoupil. Pohlédl na Colla, který jen bezmocně pokýval hlavou.

Velitel přistoupil k Padisharovi. „Měl bys vědět, Padishare Creele,“ řekl tiše a odměřeně, „že vás zradil jeden z tvých lidí.“

Chvilku čekal na odpověď, ale nedočkal se. Padisharova tvář byla bez výrazu. Jen oči odhalovaly vztek, který dostával.

Pak ticho protrhl děsivý výkřik, který vyšel z hlubin Jámy. Letěl nocí jako vyplašený pták a narážel do útesů, až nakonec milosrdně utichl.

Par si s děsem uvědomil, že ten výkřik vydal Ciba Blue.

Velitel se na strž zběžně podíval a dal rozkaz, aby zajatce odvedli.

Vedli je ve skupince parkem podél zdi okolo strže směrem k Věži. Vojáci, kteří je hlídali, je drželi od sebe. Par se plahočil s ostatními ohlušujícím tichem. V mysli se mu stále ozýval výkřik Ciby Blue. Co se psanci tam dole v samotě Jámy stalo? Polkl, aby zahnal nepříjemný pocit v žaludku. Snažil se myslet na něco jiného. Zradili vás, říkal velitel. Ale kdo? Očividně nikdo ze zajatých — takže někdo jiný. Jeden z Padisharových vlastních...

Zakopl o kořen stromu, narovnal se a klopýtl znovu. V mysli mu vířila změť myšlenek. Usoudil, že je vedou do vězení Federace. Tam bude velkému dobrodružství konec. Už nebudou nikdy pátrat po ztraceném Shannarově meči. Už nebudou uvažovat o úkolu, který mu svěřil Allanon. Z vězení Federace se nikdy nikdo nedostal.

Musí uprchnout.

Napadlo ho to instinktivně a rozjasnilo mysl jako doposud nic jiného. Musí uprchnout. Jestli to neudělá, budou navždy pod zámkem a zapomenuti. Jen Damson Rhee věděla kde jsou. Para najednou napadlo, že právě Damson Rhee měla tu nejlepší příležitost je zradit.

Nebyla to nejpříjemnější možnost. Byla však nepřehlédnutelná.

Začal dýchat pomaleji. Tohle byla nejlepší šance jak uprchnout. Až budou ve vězení, bude to daleko těžší. Tou dobou už bude možná mít Padishar plán. Para ani nenapadlo uvažovat, že by se ho mohl účastnit. Trochu nemilosrdně uvažoval o tom, že právě Padishar je do tohohle srabu dostal.

Mezi stromy parku viděl mihotavá světla věže. Už mu zbývalo jen pár minut. Říkal si, že by se mu to mohlo podařit. Ale musí jít sám. Musí opustit Colla a Morgana. Jiná možnost není.

Zepředu k nim doléhaly hlasy vojáků, kteří na ně čekali. Jejich průvod se začal natahovat a některé stráže odstoupily stranou. Par se zhluboka nadechl. Počkal až dojdou ke skupince zakrslých břízek a pak použil píseň přání. Jemně zpíval a jeho hlas se mísil s ostatními nočními zvuky, s šuměním větru, s jemným zpěvem ptáka, se zacvrkáním cvrčka. Nechal kouzlo písně přání působit na stráže přímo u sebe. Naplnil jejich mysl, odvrátil od sebe jejich pozornost i pohled a nechal je zapomenout, že tam je...

A pak jen prostě vykročil do stínu mezi břízy a zmizel.

Řada zajatců šla dál. Nikdo si nevšiml, že je pryč. Jestli si Coll. Morgan nebo někdo z nich něčeho všiml, mlčel o tom. Vojáci Federace a jejich zajatci pokračovali dál směrem ke světlům před sebou a nechali ho samotného. Když se ztratili, tiše vyšel do noci.

Po chvíli se mu podařilo osvobodit se z pout, která měl na rukou. Na zdi strže, asi sto metrů od místa kde vyklouznul ze zajetí, našel hřeb se zubatou hranou. Opřel se o zeď a za pár minut pouta přeřezal. Hlídka ještě nespustila poplach; zjevně jim nechyběl. Usoudil, že se vůbec nenamáhali spočítat své zajatce. Koneckonců byla tma a zajali je v několika vteřinách.

Ať tomu bylo jakkoli, byl volný. Co bude dělat teď?

Šel parkem zpátky k Tyrsiské silnici. Držel se ve stínu a každých pár vteřin se zastavoval, aby uslyšel zvuky pronásledování, které nepřicházelo. Celý se potil. Blůza se mu lepila na tělo a tvář měl zaprášenou. Útěk ho rozjařil. Zároveň byl velice skleslý, když si uvědomil, že neví jak své svobody využít. Osamocený v Tyrsisu byl naprosto ztracený. Nevěděl na koho by měl ve městě obrátit; nebyl tu nikdo, komu by si mohl dovolit důvěřovat. A neměl tušení jak se dostat zpátky do Parmského hvozdu. Kdyby Steff věděl, že jsou jeho společníci v nebezpečí, pomohl by jim. Ale jak by se to mohl trpaslík včas dozvědět?

Mezi stromy zahlédl světla silnice. Par doklopýtal na kraj parku blízko jeho západní hranice a v zoufalství se zhroutil u kmene starého javoru. Musel něco udělat; nemohl jen tak chodit kolem. Utřel si rukávem obličej a nechal hlavu klesnout zpátky na drsnou kůru stromu. Najednou se mu udělalo špatně. Musel sebrat všechny síly, aby se nepozvracel.

Pokusí se dostat zpátky ke Collovi a Morganovi. Musí najít způsob jak je osvobodit.

Použiju píseň přání, napadlo ho.

Ale jak?

Silnicí dolů přešla hlídka vojáků Federace a tichem zněly jejich kroky. Par se stáhl zpátky do stínu a čekal, až zmizí z dohledu. Pak vyšel z úkrytu a podél parku mířil ke kašně na kraji silnice. Když k ní došel, naklonil se a spěšně si opláchl ruce a obličej. Voda mu stékala po kůži jako tekuté stříbro.

Zastavil se a nechal bradu klesnout na hruď. Najednou byl strašně unavený.

Ruka, která ho popadla byla silná a rozhodná. Násilím mu napřímila hlavu. Zjistil, že stojí tváří v tvář Damson Rhee.

„Co se stalo?“ naléhala hlubokým hlasem.

Par zuřivě sáhl po svém dlouhém noži. Ale zbraně byly pryč, vzala mu je Federace. Strčil do ní a zkusil se vytrhnout z jejího sevření. Lehce uskočila stranou a kopla ho do břicha tak silně, že se zlomil v pase.

„Co to děláš ty idiote,“ zašeptala vztekle.

Aniž by čekala na odpověď, strhla ho zpátky do stínu parku a hodila na zem. „Jestli na mě ještě něco takového zkusíš, zlomím ti obě ruce!“ štěkla na něj.

Par se posadil. Pořád hledal způsob jak jí utéct. Strčila do něj až zase skončil na zemi a dřepla si vedle něj. „Proč to nezkusíme znovu, můj milovaný elfí chlapče? Kde jsou ostatní? Co se jim stalo?“

Par spolkl svůj vztek. „Má je Federace! Čekali na nás, Damson! Jako bys to nevěděla!“

Vztek v jejích očích vystřídalo překvapení. „Co myslíš tím, „jako bys to nevěděla"?“

„Čekali na nás. Nedostali jsme se ani přes zeď. Někdo nás zradil! Řekl nám to velitel vojáků! Řekl, že to byl jeden z našich — psanec, Damson!“ Par se třásl.

Damson na něj dlouze a pevně pohlédla. „A ty si myslíš, že jsem to byla já, co, Pare Ohmsforde?“

Par se vzepřel na loktech. „Kdo jiný než ty? Ty jediná jsi věděla kam máme namířeno — a jediná jsi s námi nešla! Nikdo jiný o tom nevěděl! Když ne ty, kdo to tedy mohl být?“

Dlouho na sebe ve tmě tiše zírali. Zvuk hlasů někde poblíž začal být zřetelný. Někdo přicházel.

Damson Rhee se k němu náhle sklonila. „Nevím. Ale já jsem to nebyla! Teď lež tiše dokud nepřejdou!“

Zatlačila ho do křoví a pak tam pozpátku vlezla za ním. Lehla si vedle něho. Par vnímal teplo jejího těla. Cítil její sladkou vůni. Zavřel oči a čekal. Z parku vyšli dva vojáci Federace. Na okamžik se zastavili, pak se otočili a zmizeli.

Damson Rhee přiložila rty k Parovu uchu. „Už vědí, že jim chybíš?“

Par zaváhal. „Nejsem si jistý,“ zašeptal odpověď.

Vzala jeho bradu do své hladké ruky a otočila ho tváří přímo proti sobě. „Nezradila jsem vás. Vypadá to, že jsem to musela být já, ale není to tak. Kdybych měla v úmyslu zradit tě Federaci, Pare, mohla jsem tě prostě vydat těm dvěma vojákům.“

V zelených očích jí slabě zářil svit měsíce, který pronikal větvemi jejich úkrytu. Par do těch očí hleděl a nenašel ani náznak klamu. Stále však váhal.

„Musíš se rozhodnout teď a tady jestli mi věříš,“ řekla tiše.

Unaveně pokýval hlavou. „Není to tak snadné!“

„Musí to být snadné! Podívej se na mě, Pare. Nikoho jsem nezradila — ani tebe ani Padishara ani ostatní, ani teď, ani nikdy jindy! Proč bych něco takového dělala? Federaci nenávidím jako nikdo jiný!“ Rozzlobeně se zastavila. „Varovala jsem vás, že je to nebezpečný podnik. Upozorňovala, že Jáma je černá díra, která polyká celé muže. Padishar trval na tom, že půjdete!“

„To ho nečiní odpovědným za to co se stalo.“

„Ani mě ne! A co to vyrušení, které jsem slíbila? Nepřišlo tak jak jsem říkala?“

Par přikývl.

„Vidíš! Já jsem svou část dohody splnila! Proč bych se namáhala, když bych měla v úmyslu vás zradit?“

Par mlčel.

Nosní dírky Damson se rozšířily. „Nepřipustíš nic, co?“ Zatřásla svou světle kaštanovou hlavou a barva vlasů ve tmě zazářila. „Řekneš mi alespoň co se stalo?“

Par se zhluboka nadechl. Stručně vylíčil události kolem jejich zajetí včetně děsivého zmizení psance Ciby Blue. O okolnostech svého útěku mluvil záměrně nejasně. Kouzlo byla jeho věc. Jeho tajemství patřilo jen jemu.

Ale Damson se nedala odbýt. „To znamená, že bys mohl být zrádce stejně lehko ty jako já,“ řekla. „Jak to, že se ti podařilo uprchnout a ostatním ne?“

Par vzkypěl. Takové obvinění nesnesl a podráždila ho její vytrvalost. „Proč bych přátelům dělal takovou věc?“

„Doslova můj vlastní argument.“ odpověděla.

Mlčky jeden druhého pozorovali a navzájem měřili své síly. Par věděl, že má Damson pravdu. Zrádce mohl být on stejně jako ona. Ale to neměnilo nic na skutečnosti, že o sobě věděl, že nezradil, zatímco o ní to samé říci nemohl.

„Rozhodni se, Pare,“ naléhala na něj tiše. „Věříš mi, nebo ne?“

Ve slabém světle měla hladké a bezelstné rysy a kůži posetou stínem z malých lístků keřů kolem. Zjistil, že ho nesmírně přitahuje. Na té dívce bylo něco zvláštního, něco, co ho přimělo zapudit obavy a pochybnosti. Zelené oči ho spoutávaly, jejich pohled byl pronikavý a přesvědčivý. Viděl v nich jen pravdu.

„Dobře, věřím ti,“ řekl nakonec.

„Prozraď mi, jak je možné, že jsi uprchnul, zatímco ostatní ne,“ trvala na svém. „Ne, nehádej se. Jestli máme být jeden druhému nebo našim přátelům užiteční, musím mít důkaz o tvé nevině.“

Parovo předsevzetí utajit tajemství písně přání se pomalu rozplývalo. Znovu měla pravdu. Ptala se stejně jako by se na jejím místě ptal on sám. „Použil jsem kouzlo,“ řekl jí.

Přisunula se blíž, jakoby chtěla lépe posoudit zda nelže. „Kouzlo? A jaké?“

Váhal.

„Kejkle? Zaklínadla?“ naléhala. „Nějaké zmizení?“

„Ano,“ odpověděl. Čekala. „Můžu se udělat neviditelný když chci.“

Dlouho bylo ticho. V jejích očích viděl zvědavost. „Ovládáš opravdové kouzlo?“ zeptala se nakonec. „Ne to předstírané jako já, při kterém se objevují a zase mizí mince a ve vzduchu tancuje oheň. Ty máš kouzlo, které je zakázané. Proto se o tebe Padishar tolik zajímá.“ Odmlčela se. „Kdo jsi, Pare Ohmsforde? Pověz mi to.“

V parku se vznášelo ticho; hlasy hlídkujících vojáku se vzdálily z doslechu a noc byla znovu hluboká a temná. V celém světě nebyl nikdo jiný než oni dva. Par zvažoval vhodnou odpověď. Vstupoval na tenký led.

„Sama vidíš kdo jsem,“ řekl nakonec pro jistotu. „Jsem z půlky elf a ta elfí část skrývá kouzlo mých předku. Ovládám jejich kouzlo — nebo přinejmenším jeho malou část.“

Dlouho se na něj dívala a přemýšlela. Nakonec to vypadalo, že se rozhodla. Vylezla z úkrytu v křoví a jeho vytáhla za sebou. Stáli spolu ve stínu, oprašovali se a v chladném nočním vzduchu zhluboka dýchali. Park byl pustý.

Přistoupila k němu. „Narodila jsem se v Tyrsisu jako dítě zbrojíře a jeho ženy. Měla jsem bratra a sestru, oba byli starší. Když mi bylo osm, Federace zjistila, že můj otec dodává zbraně Hnutí. Někdo — snad přítel nebo známý, nikdy jsem se nedozvěděla kdo — ho zradil. Uprostřed noci k nám přišli Stopaři, zapálili náš dům a ten celý shořel. Moje rodina byla zamčená uvnitř a uhořela. Mně se podařilo uniknout jen díky tomu, že jsem byla na návštěvě u tety. Do roka byla také mrtvá a já byla nucena žít na ulici. Tak jsem vyrůstala. Neměla jsem žádnou rodinu. Neměla jsem přátele. Pouliční kouzelník mě přijal jako učednici a naučil mě svému řemeslu. Takový byl můj život.“ Zastavila se. „Zasloužíš si vědět proč bych nikdy nikoho nezradila Federaci.“

Natáhla k němu ruku a její prsty mu na okamžik přejely po tváři. Pak jí ruka klesla dolů k jeho paži a stiskla ji-

„Pare, ať už to bude cokoliv, musíme to udělat dnes večer. Jinak bude pozdě. Federace ví koho chytli. Padishara Creela. Pošlou pro Rimmera Dalla a jeho Stopaře, aby Padishara vyslechli. Až se to stane, nebude už mít smysl někoho osvobozovat.“ Odmlčela se, aby se ujistila, že jí rozumí. „Musíme jim pomoci hned.“

Para zamrazilo při pomyšlení, že jsou Coll s Morganem v rukou Rimmera Dalla — a co sám Padishar. Co udělá vůdce Stopařů vůdci Hnutí?

„Dnes večer,“ pokračovala jemným, ale naléhavým hlasem. „Dokud to ještě nečekají. Pořád ještě budou mít Padishara a ostatní v cele ve Věži. Zatím je nikam nepřemístili. Nad ránem budou unavení a ospalí. Lepší šancí už mít nebudeme.“

Nevěřícně na ni zíral. „Ty a já?“

„Jestli souhlasíš, že půjdeš se mnou.“

„Ale co my dva zmůžeme?“

Přitáhla si ho k sobě. Její rusé vlasy se v měsíčním světle temně leskly. „Pověz mi o svém kouzle. Co s ním můžeš udělat, Pare Ohmsforde?“

Nyní neváhal. „Udělat se neviditelný,“ řekl. „Vypadat jinak, než ve skutečnosti. Nechat ostatní vidět věci, které nejsou.“ Začínal být vzrušený. „Prostě skoro všechno co chci, pokud to není na příliš dlouho a příliš velké. Pochop, je to jen přelud.“

Odstoupila od něj. Namířila si to mezi stromy opodál a tam se zastavila. Hluboce zamyšlená stála ve stínu. Par čekal na svém místě. V náhlém závanu větru cítil na kůži chladný noční vzduch a naslouchal tichu, které se rozlilo městem jako vody oceánu. Mohl tím tichem téměř plavat. Odplout na lepší místo do lepších časů. Měl strach, který nedokázal potlačit — strach z toho, že se vrátí pro přátele. Z toho, že to nevyjde. Ale nezkusit vůbec nic bylo nemyslitelné.

Co mohli dokázat — ta dívka a on?

Přišla k němu, jakoby mu četla myšlenky. Pevně mu stiskla paže a zašeptala: „Myslím, že vím jak na to, Pare.“

I když nechtěl, musel se usmát.

„Pověz mi o tom,“ řekl.