Shannarovo dědictví

Kapitola 33

V Dračích Štítech padal studený, šedivý, nekonečný déšť, zakrývající oblohu od horizontu k horizontu. Morgan Leah stál na kraji srázu a zíral zpod kapuce svého kabátu. Směrem na jih se kopce jevily jako nízké, stáčející se stíny v mlze. Mermidon nebylo vidět. Svět za místem, na kterém stál, se zdál nevýrazný a vzdálený. Nemohl se zbavit pocitu, že pro něho zůstane už navždy cizí.

Zamrkal, aby setřásl kapky deště, které mu vítr fouknul do očí. Měl studený obličej a jeho načervenalé vlasy se mu lepily k čelu. Tělo pod promoklým oděvem měl celé poškrábané a rozbolavělé. Otřásl se a naslouchal okolním zvukům. Vítr dul okolo útesů a mezi stromy, jeho skučení přehlušilo bouři, která duněla daleko na severu. Ze skal za ním se valily proudy vody, spěchaly a braly s sebou vše, co jim stálo v cestě. Ztrácely se dole v mlze.

Den jako stvořený na zúčtování se životem, pomyslel si ponuře Morgan. K nalezení nového začátku.

Zezadu k němu přistoupila mohutná, zahalená postava Padishara Creela. Po tvrdém obličeji stékaly kapky deště. Oděv, stejně jako Morgan, měl úplně promočen.

„Je čas jít?“ zeptal se potichu.

Morgan přikývl.

„Jsi připraven, příteli?“

„Ano.“

Padishar se podíval do deště a povzdechl si. „Nedopadlo to tak, jak jsme si představovali, souhlasíš?“ zeptal se tiše. „Ani trochu.“

Morgan se zamyslel a pak odpověděl: „Nevím, Padishare. Možná, že dopadlo.“

Časně zrána vyrazili psanci pod Padisharovým vedením z tunelů pod Výběžkem a vydali se na východ a sever do hor. Úzké a strmé stezky, po kterých putovali, déšť rozmáčel. Přestože jim hrozil na každém kroku nepříjemný pád, Padishar cítil, že jsou bezpečnější než cesta skrz průsmyk Poznání, zcela jistě hlídaný Federací. Sebehorší počasí znamenalo spíš pomoc než překážku. Déšť dokonale zakrýval stopy, zahlazoval jakoukoli známku o jejich pohybu. Od chvíle, co se dali na útěk, nespatřili jedinou známku přítomnosti Federace. Jakékoli pronásledování muselo skončit v blátě. Výběžek je možná ztracen, ale psancům se podařilo uprchnout a mohou bojovat dál.

Když se skupina konečně dostala nad Mermidon, rozdělující se na jihu k Duhovému jezeru a na východě k Pustým pláním, vítalo je už poledne. Na Výběžku, kde se horské stezky křížily do všech směrů, zastavili, aby si odpočinuli. Rozdělí se a trollové se vydají na sever směrem k Umrlčím horám a dál k domovu. Psanci se opět setkají v další z jejich pevností — Firerim Reach. Padishar se vrátí do Tyrsisu hledat Damson a ztraceného mladíka. Morgan půjde na východ do Posledního přístavu, aby dodržel slib daný Steffovi. Za čtyři týdny se všichni setkají v Jannissonově soutěsce. Do té doby se zmobilizuje vojsko trollů a Hnutí spojí své roztříštěné skupiny. Vytvoří nový postup v boji proti Federaci.

Pokud někdo z nich bude ještě naživu, aby nějaké plány vytvořil, pomyslel si Morgan zasmušile. Nevěřil, že přežijí. Osud Teel mu nedopřával klidu a nutil ho neustále pochybovat. Přesvědčil se, jak jednoduše dokážou Přízraky, a díky tomu i spojenci Federace, proniknout mezi své nepřátele. Může proti nim stát kdokoliv; nepodaří se jim ho odhalit. Zrada číhá ve všech koutech. Jak se mají bránit, když vlastně ani nevědí komu mohou věřit.

Ačkoliv vůdce psanců byl tím posledním, kdo by se přiznal, Morgan věděl, že ho to také trápí. Od prvního okamžiku jejich útěku, ho Morgan pozoroval, velký muž viděl nebezpečí za každým rohem.

A on nakonec také.

Myslí mu prostupovala temná odevzdanost a snažila se proměnit jeho duši v led. Jednotlivě by jim bylo mnohem lépe.

„Domníváš se, že je pro tebe bezpečné jít do Tyrsisu po tak krátké době?“ zeptal se náhle ve snaze zavést nějakou konverzaci. Potřeboval slyšet hlas toho druhého, ale nebyl schopen vymyslet něco duchaplnějšího.

Padishar pokrčil rameny. „Stejně, jako kdykoli jindy. V každém případě použiji převlek.“ Nakrátko zvedl hlavu proti prudkému závanu větní a deště. „Neměj strach, horale. Bratři z údolí budou v pořádku. Postarám se o to.“

„Nelíbí se mi, že nejdu s tebou.“ Morgan nedokázal zakrýt hořkost ve svém hlase. „Já jsem přemluvil Para a Colla, aby sem přišli, nebo na tom mám velký podíl. Opustil jsem je již jednou v Tyrsisu a teď je opouštím znovu.“ Unaveně potřásl hlavou. „Ale jinou možnost neznám. Musím udělat, o co mě poprosil Steff. Nemohu prostě ignorovat...“

Vzpomínka na mrtvého přítele přerušila jeho další slova a pronikavá bolest ze ztráty se vrátila. Na okamžik si myslel, že se rozpláče, ale nedokázal to. Už neměl žádné další slzy.

Padishar mu položil ruku na rameno. „Horale, musíš dodržet slib. Dlužíš mu to. Až ho splníš, vrať se. Všichni budeme čekat a spolu začneme znovu.“

Morgan přikývl, neschopen slova. Slízl déšť ze svých rtů. Padisharova drsná tvář se k němu naklonila a na chvíli všechno zastínila. „V tomto boji odevzdáme, co můžeme. Všichni. Ve své svobodě jsme si všichni rovni, lidé, trpaslíci i trollové. Nikdo z nás nevede svou vlastní válku, bojujeme v naší společné. Vydej se do Posledního přístavu a pomoz těm, kteří to potřebují. Já půjdu do Tyrsisu a udělám to samé. Ale nezapomeneme na sebe!“

Morgan zavrtěl hlavou. „Ne, nezapomeneme, Padishare.“

Velký muž ustoupil. „Dobrá. Vezmi si tohle.“ Podal Morganovi prsten s emblémem jestřába. „Až mě budeš potřebovat znovu najít, ukaž tohle Mattym Roh ve Whistledownu ve Varfleetu. Uvidíš, že o mě bude vědět. Neměj strach. Už jednou posloužil svému účelu; poslouží i podruhé. A teď už jdi. A hodně štěstí.“

Podal mu ruku a Morgan ji pevně uchopil. „Hodně štěstí i tobě. Padishare.“

Padishar Creel se usmál. „Ať nás neopouští, kamaráde.“

Vrátili se zpět přes výčnělek ke skupince vysokých jedlí, kde čekali psanci a trollové. Každý, kdo se dokázal postavit na nohy. Mluvilo se o rozchodu, ale slova zněla v dešti vzdáleně a zastřeně. Chandos objal Padishara, ostatní ho poplácávali po zádech a několik mužů mu podalo ruku.

Dokonce i za těchto okolností stále zůstává jediným vůdcem, kterého chtějí, pomyslel si Morgan obdivně.

Pozoroval jak trollové odcházejí na sever do skal, velké hřmotné postavy, rychle splývající s okolní krajinou.

Padishar se na něj podíval. Zvedl ruku a zamával mu na rozloučenou.

Otočil se na východ k pahorkům. Padal mu na obličej déšť a on sklonil hlavu, aby si chránil tvář. Pohlédl na stezku před sebou. Ještě jednou se chtěl podívat zpět, aby naposledy pozdravil přátele, vedle kterých bojoval. Nikoho už nespatřil.

Pak si vzpomněl, že s Padishar vůbec nemluvil o kouzlu ze zlomeného Leahova meče, kouzlu, kterému oba vděčili za svůj život. Nikdy mu neřekl, jak porazil Teel, jak se mu podařilo přemoci Přízraky. Neměli čas si o tom promluvit. Předpokládal, že k tomu neměl žádný zvláštní důvod. Ještě stále tomu úplně nerozuměl. Nevěděl, proč v ostří stále ještě dřímalo kouzlo. Nebyl si jist, proč se mu ho podařilo vyvolat. Domníval se, že kouzlo už dávno zmizelo. Nebo se to stalo až po jeho posledním vyvolání? Je ho tam tolik, že ho dokáže zachránit ještě jednou?

Přistihl se, že přemýšlí o tom, kdy si to bude moci ověřit.

Dál opatrně sestupoval z hory, až zmizel v dešti.

Par Ohmsford se vznášel.

Nespal, protože ve spánku by ho pronásledovaly sny. Nebyl ani vzhůru, protože v bdělosti by ho dostihla realita, před kterou se tak zoufale snažil uniknout.

Jednoduše se vznášel na rozhraní mezi snem a skutečností. Ukrýval se v šedých zákoutích mysli, tam, kde se jeho mozek nemohl soustředit a jeho vzpomínky zůstávaly roztříštěné. Byl v teple a bezpečí jak před minulostí tak i budoucností. Choulil se hluboko v sobě. Bláznovství přivítal a nebránil se mu. Díky němu ztratil směr a jeho myšlenky a smysly otupěly. Poskytovalo mu azyl. Zahalilo ho do pláště nevědomosti, chránící před okolním světem, nic víc nepotřeboval.

Ale stejně tak jako zdi mají štěrbiny a praskliny, které propouštějí světlo, i jeho bláznovství mělo své trhliny. Vnímal šepot okolního života, před kterým se tak důkladně snažil schovat. Cítil přikrývky, které ho zahalovaly, postel, na které ležel. Přes mlžný závoj viděl, jak hoří svíčky. Připomínaly tunel z žlutého jasu, ostrovy v tmavém moři. Ze skříněk, polic, krabic a skříní ho pozorovaly rozličné nestvůry. Tváře měly z hadrů a oči z knoflíků. Natahovaly přišité nosy a schlíplé plandající uši, pozorovaly ho ve stále stejné poloze. Naslouchal slovům, která pluly vzduchem jako smítka na paprscích slunce.

„Je velice nemocný, milá Damson,“ slyšel říkat jeden hlas.

Druhý hlas odpověděl: „Chrání sám sebe, Krtku.“

Damson a Krtek. Věděl o nich, ale nedokázal si je přesně zařadit. Také věděl, že mluvili o něm. Nevadilo mu to. Nezáleželo na tom, co říkali.

Skrz štěrbiny a praskliny občas zahlédl jejich tváře.

Krtek byl tvor s kulatými chlupatými rysy a velkýma zvídavýma očima, stojící zamyšleně nad ním. Občas vybídl ty zvláštní tvory, aby si sedli k němu. Vypadal stejně jako ty tvorové, pomyslel si. Volal je jménem. Mluvil s nimi. Ale tvorové mu nikdy neodpověděli.

Dívka mu dala něco k jídlu. Damson. Dávala mu po lžících polévku do úst a nutila ho pít. Neprotestoval. Něco ho k ní přitahovalo, něco, co ho fascinovalo. Několikrát si s ní snažil promluvit, ale vždy to vzdal. Myšlenky se odmítaly ukázat. Slova utekla a schovala se. Pozoroval, jak se spolu s nimi ztrácí i její tvář.

Přesto se vracela. Seděla u něj a držela ho za ruku. Cítil to i odtamtud, kde se sám uvnitř sebe schovával. Něžně na něj mluvila, dotýkala se prsty jeho tváře, nechala ho vnímat svou přítomnost, přestože nic nedělala. Právě její přítomnost než cokoliv jiného, mu nedovolovala odejít úplně. Příjemnější by mu bylo, kdyby ho nechala jít. Myslel si, že k tomu stejně dojde, odpluje dostatečně daleko a všechno zmizí. Ale ona tomu bránila a zatímco ho to někdy zlobilo, také ho to zajímalo. Proč to dělala? Byla tak dychtivá, aby ho udržela u sebe, anebo chtěla jednoduše jít s ním?

Když mluvila, začal poslouchat soustředěněji. Slova se zdála být jasnější.

„Nebyla to tvá chyba,“ opakovala mu nejčastěji. Říkala mu to znovu a znovu a on dlouho nevěděl proč.

„Ta stvůra už nebyla Coll.“ To mu také řekla. „Musel jsi jí zničit.“

Říkala ty věci a on si jednou za čas pomyslel, že už tomu rozumí. Ale jeho pochopení zahalily temné stíny a on se před nimi snažil rychle schovat.

Ale jednou ta slova vyřkla a on všemu ihned porozuměl. Vznášení se ustalo, zdi se prolomily a všechno vrazilo dovnitř se studenou zuřivostí zimní bouře. Vrátily se mu vzpomínky. Rozmetaly vše, co tak pečlivě stavěl, aby k němu nemohly. Přepadla ho nespoutaná bolest a hněv. Vykřikl a Krtek se od něj odtáhl. Podivní tvorové vyskočili z jeho postele a on spatřil skrz slzy hořící svíčky a radostně tancující stíny.

Byla to dívka, která ho zachránila. Bojovala se vztekem a hněvem, nevšímala si jeho výkřiků, držela ho u sebe. Držela ho, aby nemohl znovu odejít, jakoby se měla jeho mysl docela vypařit. Nedovolila to. Když křik konečně utichl, přistihl se, že ji objímá.

Pak usnul hlubokým spánkem beze snů, který ho úplně pohltil. Odpočíval. Když se probudil, bláznovství se ztratilo, vznášení skončilo, šedivý polospánek zmizel. Znova se poznával; poznal i prostředí a tváře Damson Rhee i Krtka. Vykoupali ho a dali mu čisté šaty, nakrmili ho a nechali ho ještě spát. Nemluvili na něj. Možná chápali, že by ještě nemohl odpovídat.

Když se znovu probudil, vzpomínky, před kterými se schovával, vypluly na povrch jeho mysli jako stvůry hledající vzduch. Už sice nevypadaly tak strašně, aby se na ně nedalo dívat, ale on z nich byl smutný a zmatený a cítil se prázdný. Díval se jim, jedné po druhé, do tváří a nechával je mluvit. Když skončily, vzal jejich slova a umístil je do oken světla, které je jasně odhalilo.

Svět byl naruby.

Shannarův meč ležel na posteli vedle něho. Nebyl si jistý, jestli se tam nacházel celou dobu, nebo ho tam položila Damson, když přišel k sobě. Uvědomoval si, že je k ničemu. Měl jim poskytnout způsob jak zničit Přízraky, ale nepůsobil proti Rimmeru Dallovi. Riskoval vše, aby Meč získal. Nemělo to žádný smysl. Ještě stále nezískal slíbený talisman.

Poznal mnoho lží i pravd a neexistoval žádný způsob, jak je od sebe rozeznat. Cítil, že Rimmer Dall určitě lhal. Ale také říkal pravdu. I Allanon říkal pravdu, ale také zároveň lhal. Ani jeden z nich nebyl docela to, co předstírali. Nic nebylo úplně tak, jak to vykreslovali. Dokonce i on sám je možná něco jiného, než se domnívá a jeho kouzla jsou možná mečem s dvěmi ostřími, před kterým ho varoval jeho strýc Walker.

Ale ta nejkrutější a nejhorší vzpomínka, kterou spatřil, ukazovala Colla. Coll byl mrtev. Jeho bratr se změnil v Přízrak, zatímco se ho snažil chránit. Udělali z něj stvůru z Jámy. Proto ho Par zabil. Nechtěl to udělat, ale kouzla přišla sama od sebe a zničila ho. Neexistovalo nic, čím by je mohl zastavit. Nepatrná útěcha pro nalezení klidu a zapomnění. Collova smrt je jeho chyba. Bratr se vydal na cestu kvůli němu. Ze stejného důvodu sestoupil do Jámy. Vše podřídil Parovi.

Protože Coll ho měl nesmírně rád.

Náhle si vzpomněl na setkání s Allanonovým stínem. Tehdy všem Ohmsfordům, kromě Colla, svěřil nějaké poslání. Věděl Allanon, že Coll zemře? Je to skutečný důvod, proč se o něm nezmínil, ani mu nedal žádný úkol?

Taková možnost Para rozzuřila.

Ve vzduchu před ním se vznášela bratrova tvář, měnila se, brala na sebe všechny podoby i se všemi podrobnostmi, které si Par tak dobře pamatoval. Slyšel Collův hlas, rozdíly v jeho odstínech, směsici tónů. Opakoval si v hlavě všechna dobrodružství, která spolu sdíleli; dobu, kdy neposlouchali příkazy rodičů; místa, na která jezdili a znali; lidi, které potkali a o kterých si povídali. Promítal si události posledních týdnů, začínající útěkem z Varfleetu. Mnohé z toho poznamenal pocit vlastní viny, potřeba svést na sebe odpovědnost. Ale většinou si chtěl zapamatovat, jaký jeho bratr Coll byl.

Mrtvý Coll.

Ležel a dlouhé hodiny o tom přemýšlel. V tichu svých myšlenek se snažil porozumět, najít cestu, jak se s tím smířit. Zatím se mu to nepodařilo. Bylo to příliš odporné, než aby to mohlo být skutečné. Bolest a zoufalství se téměř nedaly zvládnout. Jedna jeho část si odmítala připustit, že Coll už není. Dokázal vyslovit pravdu, ale i přesto se nedokázal zbavit malého, bezmocně nesmyslného popření. Nakonec se všech pokusů vzdal.

Jeho svět se zmenšil. Jedl a odpočíval. Občas si povídal s Damson. Ležel v Krtkově podzemním brlohu a nepřipouštěl si existenci vnějšího světa. Připomínal odhozenou, nepotřebnou věc, jen o trochu živější než hračky, které ho pozorovaly.

I přesto jeho mozek neustále pracoval. Jednou najde ztracenou sílu, slíbil si. Až se to stane, přijme odpovědnost za Collovu smrt.