Shannarovo dědictví

Kapitola 32

Par a Coll Ohmsfordovi kráčeli světem nočních můr. Ponořovalo se do ohlušujícího a nekonečného ticha, přikrývajícího vše svou prázdnotou, mnohem delší než sám čas. Naprostý nedostatek zvuku, dokazoval nepřítomnost jakéhokoli života. Ani křik ptáku nebo bzučení hmyzu, žádné cupitání ani škrábání a ani vítr, nešuměl v korunách stromů. Stromy se tyčily k obloze jako kamenné sochy vytesané pradávnou civilizací a zůstávaly tu jako němý odkaz nicotným snahám lidí. Vypadaly šedé a chladné a dokonce i listy, které měly svou barvou zjemnit vzhled kmenů a větví připomínaly hadry strašáka. Plevel a ostrá tráva se otíraly o jejich kmeny jako zatoulané děti. Ostružinové keře se vzájemně proplétaly v zoufalé snaze ubránit se hrozícímu nebezpečí.

Jako hluboké, vším prostupující moře šedi, které před sebou uzavřelo všechen život, ležela kolem nepřátelská věčná mlha. Visela pevně ve vzduchu, nehýbala se a dusila stromy i keře, skálu i zem. Závoj, bránící příchodu slunečního teplo a světla. Někde řídká, propůjčující věcem, které halila nejasnou podobu, jinde mléčně hustá. Na kůži vytrvale vlhce studila a šeptala o věcech dávno mrtvých.

Par a Coll pomalu a opatrně pokračovali snem, který se jim nezdál. Snažili se zbavit pocitu, že jim chybí těla. Snažili se proniknout pohledem každý stín, hledali známku jakéhokoli pohybu. Všude nalézali jen nehybnost a klid. Svět, do něhož vstoupili byl mrtvý, jakoby v něm chyběly i Přízraky.

Aby se dostali k výklenku, rychle přeběhli k sutinám Sendicova mostu. Vysoká tráva a vlhkem prosáklá země tlumila jejich kroky Nohy se jim chvílemi ztrácely v koberci mlhy. Par se otočil ke dveřím, kterými sem vešli. Nespatřil je.

V příští chvíli se ztratila i stěna útesu a pozůstatky Paláce králů z Tyrsisu.

Jako kdyby nikdy neexistoval, zachmuřeně si pomyslel Par.

Uvnitř se cítil vyhaslý a prázdný, ale těle mu hořelo, kůže pod oděvem potem zvlhla a škrábala ho. Rozbouřené city se mu nepodařilo ani urovnat, ani rozehnat; zoufale a zmateně vykřikovaly nesmyslné polopravdy. Srdce v hrudi mu hlasitě bušilo a tep se ho snažil dohnat. S každým dalším krokem vnímal hrozbu vlastní smrti. Znovu si přál, aby mohl alespoň na chvíli přivolat kouzlo, byt“ jen v jeho nejjednodušší podobě. Ujistit se, že za ním stojí alespoň nějaká síla, kterou může použít. Ale každé vyvolání kouzla varuje všechny živé tvory v Jámě, a Par doufal, že o nich zatím nikdo neví.

Coll se dotknul jeho paže a ukázal k místu, kde se před nimi v nehezky vypadající trhlině, mizející v černotě, otevírala zem. Musí ji obejít. Par přikývl a vyrazil. Collova přítomnost mu dodávala jistotu, jakoby pouhá skutečnost že s ním je mohla zastrašit hrozící zlo. Coll — veliká hranatá postava, tyčící se jako skála za Parovými zády, s drsnou, odhodlanou tváří. Vypadalo to, že jen síla jeho vůle je sama dovede do konce. Par nedokázal slovy vyjádřit radost z bratrovi přítomnosti. Věděl, že to je sobecká reakce, ale naprosto upřímná. Coll měl v tomto případě mnohem větší odvahu než on.

Obešli proláklinu a vrátili se zpátky k rozvalinám mostu. Nic se nezměnilo, všude ticho a pusto.

Pak se něco v mlze před nimi temně zalesklo, hranatý obrys, zvedající se ze sutin. .

Par se zhluboka nadechl, aby se uklidnil. Výklenek.

Par v čele a Coll jen o krok za ním, pospíchali k němu. Objevily se před nimi kamenné bloky zdí, vystupující z neskutečného závoje mlhy. Po zdech se plazilo křoví, šikmou střechu ovíjelo psí víno a základy barvil zelený a rezavý koberec mechu. Výklenek, dobrých padesát stop široký a přinejmenším dvacet vysoký, byl větší, než si Par představoval. Vypadal jako nějaká krypta.

Mladíci z údolí dorazili k nejbližší zdi a opatrně přešli za roh k čelní stěně. V kameni s malými jamkami našli vytesaný starodávný nápis, poničený časem a počasím. Slova byla téměř nečitelná. Zastavili se a bez dechu četli:

Za tím se nalézaly pootevřené mohutné kamenné dveře. Bratři na sebe mlčky pohlédli a pak vykročili. Když došli ke dveřím, nakoukli dovnitř. Spatřili zeď, tvořící chodbu vedoucí doleva; ztrácela se v temnotě.

Par se zamračil. Nečekal takhle složitou stavbu; myslel si, že to nebude víc než jen jedna komnata se Shannarovým mečem uprostřed. Tohle vypadalo komplikovaně.

Podíval se na Colla. Nervózně a rozčíleně se rozhlížel kolem. Nejdříve si prohlížel vchod a pak temnou houšť lesa, který je obklopoval. Coll se natáhl a otevřel dveře. Lehce se pohnuly.

Naklonil se blíž. „Tohle vypadá jako past,“ zašeptal tak tiše, že ho Par málem neslyšel.

Par s ním souhlasil. Dveře do tři sta let starého výklenku, ležícího uprostřed Jámy, se neměly otevřít tak rychle. Až se dostane uvnitř, kdokoli je za ním může bez problému znovu zavřít.

Ale přesto věděl, že stejně půjde. Už se rozhodl. Měl toho za sebou příliš mnoho, než aby se teď otočil. Zdvihl obočí a věnoval Collovi tázavý pohled. Chtěl vědět co navrhuje.

Coll sevřel pevně rty. Věděl, že Par je odhodlaný jít dál. Neměl na vybranou. S nesmírným úsilím vyřkl ta slova: „Dobře. Ty jdi po Meči; já budu hlídat tady.“ Velkou rukou stiskl Parovi rameno. „Ale dělej!“

Par přikývl, vítězoslavně se usmál a odstrčil bratra stranou.

Prošel dveřmi a rychle se vydal chodbou do temnoty. Doprovázen slabým světlem přicházejícím z venku, šel, kam až nejdál mohl. Brzy se ocitnul v naprosté tmě. Neúspěšně pátral podél zdí po konci chodby. Vzpomněl si na kámen od Damson. Sáhl do kapsy, vytáhl ho, sevřel ho v dlani, aby ho ohřál a potom natáhnul ruku před sebe. Temnotu zaplavilo stříbrné světlo. Divoce se usmál. Znovu vykročil. Pozorně naslouchal tichu a pozoroval stíny.

Pokračoval klikatou chodbou. Sestoupil po malém schodišti a vstoupil do další chodby. Zašel mnohem dál, než měl v úmyslu a poprvé začal mít nepříjemný pocit. Už nebyl ve výklenku, ale někde hluboko pod zemí. Jak to?

Pak chodba končila. Vstoupil do místnosti s klenutým stropem a zdmi s vyrytými obrazy a runami. Náhle se mu bolestí zastavil dech.

Shannarův meč čekal přímo uprostřed místnosti, ostřím hluboko zasazený v bloku červeného mramoru.

Aby se ujistil, že se mu to nezdá, zamrkal a potom k němu rychle vyrazil. Hladká, bezchybně provedená čepel na sobě nenesla známku sebemenšího škrábnutí. Na jílci se odrážel vyrytý obraz k obloze vztyčené ruky držící pochodeň. V nejasném světle se Talisman, jako nová ocel, modře leskl.

Par cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Před sebou měl skutečně Meč.

Projela jím posvátná úcta. Téměř se neudržel a zavolal Colla. Pocítil nesmírné uvolnění. Vsadil všechno na jednu kartu, na pouhé tušení — a vyhrál. Stíny, celou dobu měl pravdu! Shannarův meč opravdu skrývala Jáma, v houštině stromů a keřů, v mlze a noci a mezi Přízraky...!

Náhle se vzpamatoval. Když pomyslel na Přízraky, uvědomil si, na jak nejistém místě se nachází. Později, až budou s Collem pryč z téhle krysí díry, bude dost času na to, blahopřát si.

V kameni, skrývajícím Meč, byly vytesané schody. Stoupal po nich vzhůru. V okamžiku, kdy stoupnul na první schod, se odlepilo něco ze zdi v temnotě za ním. Ztuhnul a hrdlo se mu sevřelo.

V mysli křičelo jediné slovo.

Přízrak!

Ale potom zjistil že se mýlí. Nešlo o Přízrak. Byl to zahalený muž s kapucou, oblečený celý v černém. Na prsou měl znak vlčí hlavy.

Když si Par uvědomil, kdo to je, jeho strach nepolevil. Muž, který se k němu blížil byl Rimmer Dall.

U vchodu do výklenku netrpělivě čekal Coll. Stál zády ke zdi u jedné strany vchodu a očima pátral v mlze. Nic se nehýbalo. Nedoléhal k němu žádný zvuk. Zdálo se, že je sám; přesto cítil neklid. Světlo úsvitu se prodíralo dolů baldachýnem stromů a on se koupal v jeho chladné, šedavé záři.

Par už je pryč příliš dlouho, pomyslel si. Nemělo by mu to trvat tak dlouho.

Rychle se otočil k černému vchodu do výklenku. Počká ještě pět minut; pak se vydá dovnitř.

Rimmer Dall se zastavil několik stop od Para. Nedbale zvednul ruku a stálil si kapuci pláště. Rovnou, podlouhlou tvář neměl ukrytou pod maskou, ale v polosvětle výklenku ji přesto nešlo rozeznat. To na věci nic neměnilo. Par by ho poznal kdekoliv. Jejich jediné setkání před mnoha týdny v krčmě U modrých knírů bylo něco, na co nedokázal nikdy zapomenout. Doufal, že se mu nikdy nic podobného nepřihodí: a teď mu znovu stál tváří v tvář. Rimmer Dall, První Stopař Federace, muž, který ho pronásledoval po celém Truborohu ho nakonec dostihl.

Dveře, kterými Par vešel, zůstávaly otevřené. Marnivý přístav. Mladíka napadlo utéci.

„Počkej. Pare Ohmsforde,“ ozval se Dall, jakoby mu četl myšlenky. „Snad nechceš utéci? To se tak snadno vyděsíš?“

Par váhal. Rimmer Dall byl velký, rozložitý muž; jeho tvář s rusými vousy jakoby byla vytesána z kamene, tak tvrdě a hrozivě vypadala. Přesto zněl jeho hlas — na, který Par také nezapomněl — tiše a působivě.

„Nechceš si nejdříve poslechnout, co ti chci říci?“ pokračoval velký muž. „Ublíží ti to? Abych si s tebou promluvil, musel jsem tu dlouho čekat.“

Par vykulil oči. „Čekat?“

„Jistě. Když už ses jednou rozhodnul, dříve nebo později jsi sem musel dojít. Přišel jsi pro meč, co? Samozřejmě, že ano. Nemýlím se? Máme si toho hodně co říct.“

„Neřekl bych.“ rozsvítilo se Parovi. „Pokoušel jste se nás uvěznit ve Varfleetu. Mé rodiče jste zavřel ve Stinném dole a obsadil vesnici. Pronásledoval jste je i mne dlouhé týdny.“

Rimmer Dall složil ruce. Par si všiml, že na levé má rukavici až k lokti. „Předpokládejme, že já zůstanu stát tady,“ navrhl velký muž. „Můžeš tedy kdykoli odejít a já proti tomu nic neudělám“

Par se zhluboka nadechl a ustoupil o krok. „Nevěřím vám.“

Velký muž pokrčil rameny. „Proč bys měl? Koneckonců, chceš snad Shannaruv meč? Pokud mám pravdu, poslouchej mě. Potom si ho můžeš vzít. Platí?“

Par cítil, jak se mu varovně zježily vlasy. „Proč bych s vámi měl, po tom všem, co jste udělal, abych se k meči nedostal, uzavřít jakoukoli dohodu?“

„Aby ses k meči nedostal?“ Ten druhý se zasmál hluboce a příjemně. „Pare Ohmsforde. Napadlo tě někdy o meč požádat? Že bych ti ho mohl jenom prostě dát?

Nezdá se to jednodušší než slídit městem a snažit se ho ukrást jako obyčejný zloděj?“ Rimmer Dall pomalu zakroutil hlavou. „Ještě hodně toho nevíš. Nechceš si to nechat raději vysvětlit?“

Par se nejistě rozhlédl. Nedokázal uvěřit, že to není trik, který má odvést jeho pozornost. Výklenek byla velká změť stínů, šeptajících o ukrývajících se a číhajících nebezpečích. Par rychle promnul Damsonin kámen a rozžal tím jeho světlo.

„Myslíš si, že tady mám v temnotě ukryté posily?“ Rimmer Dall šeptal a slova vycházela odněkud z hloubi jeho hrudi. „Dobrá!“

Pozvedl ruku v rukavici, rychle s ní mávnul a místnost zaplavilo světlo. Par překvapeně zalapal po dechu a ustoupil o další krok.

„Myslíš si, Pare Ohmsforde, že jsi jediný, kdo používá kouzlo,“ zeptal se tiše Rimmer Dall. „Nejsi. Ve skutečnosti ovládám mnohem mocnější kouzlo, než je to tvé. Možná dokáže překonat i stará druidská kouzla. Nejsem sám. Mnozí vládnou kouzly starých dob, světů před Čtyřzemí, Velkými válkami i člověkem samotným.“

Par na něj mlčky zíral.

„Vyslechneš mě, mladíku z údolí? Dokud ještě můžeš?“

Par zavrtěl hlavou, ale ne jako odpověď na předešlou otázku. Vyjádřil projev nedůvěry. „Vy jste Stopař,“ řekl nakonec. „Pronásledujete každého, kdo vlastní kouzlo. Jakékoli jeho použití — včetně vašeho — je zakázáno!“

Rimmer Dall se usmál. „Vůle Federace. Ale přimělo tě to, abys přestal kouzlo používat. Pare? Nebo tvého strýce Walkera Boha? Kohokoli, kdo jím vládne? Ve skutečnosti se jedná o nesmyslné nařízení, které se nikdy nedá vynutit. Zákaz vydaný proti lidem, kteří se o něj zejména nestarají. Federace sní o vítězství, o budování impéria, o tom, že spojí země a rasy pod svou vládou. Rada plánuje a navrhuje, prostě pozůstatek světa, přežitek už v době dávných válek. Domnívá se, že je předurčena k nadvládě, protože ani Rada ras ani druidi už nejsou. Zmizení elfu vidí jako požehnání. Svírá provincie v Jižní zemi, Truboroh bude děsit dokud se jí nepoddá. Vzdorovité trpaslíky vyhladí prostě proto, že může. Všechno ve jménu svého práva vládnout. Věří, že je vševědoucí! Posledním arogantním gestem zakáže kouzlo! Nenamáhá se zjistit k jakému účelu v uspořádání světa kouzlo slouží — prostě ho popře!“

Temná postava se nahrbila dopředu a rozložila ruce. „Faktem zůstává, že Federace je spolek bláznů, nerozumějících kouzlu, mladíku z údolí. Kouzlo stvořilo náš svět, svět v němž žijeme a Federace se domnívá, že je nejvyšší formou. Kouzlo všechno formuje a umožňuje. A Federace se takové síly vzdá?“

Rimmer Dall se napřímil. Jeho temná postava, jen vzdáleně připomínající lidskou, se nejasně rýsovala ve zvláštním světle, které vytvořil.

„Podívej se na mě, Pare Ohmsforde,“ zašeptal.

Jeho tělo se začalo třpytit a pak rozkládat. Par s děsem sledoval jak temná postava roste v polosvětle a stínu a její oči planou karmínovým světlem.

„Vidíš, mladíku z údolí?“ šeptem zasyčel spokojený hlas Rimmera Dalla. „Federace by mě měla zničit, ale ta o tom nemá ani potuchy!“

Na Parovi jenom plýtval ironií. Mladík si byl vědom pouze jediného faktu. Dostal se do největšího možného nebezpečí. Scvrknul se před mužem, který si říkal Rimmer Dall. S hrůzou si uvědomil, že stvůra není člověk, ale Přízrak. Ustupoval, rozhodnutý utéct. Pak si vzpomněl na Shannarův meč a okamžitě si to rozmyslel. V hlavě se mu zrodil zběsilý nápad. Když se dostane k Shannarovu meči, získá zbraň, kterou dokáže Rimmera Dalla zničit.

Přízrak vypadal naprosto nevzrušeně. Temná postava se pomalu zformovala do těla Rimmera Dalla. Znovu zaduněl hlas vzrostlého muže. „Lhali ti, mladíku z údolí. Opakovaně. Přesvědčili tě, že Přízraky jsou bytosti zla, cizopasníci, měnící podle svých potřeb těla člověka. Nezkoušej to popřít, nebo se ptát, jak to vím,“ řekl rychle a zarazil Parův výkřik překvapení. „Vím o tobě všechno, o tvé cestě do Posledního přístavu, Divočiny, Hadeshornu i jinam. O tvém setkání s Allanonovým stínem. Vím o tom, co ti nalhal. Všechno to jsou lži, Pare Ohmsforde — a začínají u druidů! Radí ti, jak zničit Přízraky. Jen tak má být svět znovu v bezpečí! Musíš najít Meč, Wren elfy a Walker Boh zmizelý Paranor — o všem vím!“

Jeho rovná, podlouhlá tvář se zkřivila vzteky. „Ale poslouchej, co ti neřekli! Přízraky nejsou omyl, zaplňující mezeru po druidech! My jsme jejich nástupci! My, kteří jsme vznikli z kouzla dávných časů! A nejsme stvůry napadající lidi, mladíku z údolí — my sami jsme lidé!“

Aby popřel vyslovené tvrzení, zakroutil Par hlavou. Rimmer Dall rychle zvednul ruku v rukavici a ukázal na něj. „V lidech je teď kouzlo bytostí z pohádek. V elfech, než zmizeli. Později v druidech.“ Jeho hlas byl tichý a přesvědčivý-. „Jsem člověk jako kdokoli jiný, až na to, že vlastním kouzlo. Jako ty, Pare. Zdědil jsem ho po svých předcích, žijících ve světě, kde se kouzlo vyskytovalo naprosto běžně. Kouzlo se rozprášilo a usadilo — ne v zemi, ale v tělech mužů a žen ras. Zachytilo se a v některých z nás vyrostlo. Vládneme silou, náležící kdysi druidům.“

Pomalu kývl a upřel pohled na Para. „Ty máš takovou sílu. Nemůžeš ji popřít. Snaž se pochopit, co to znamená takovou sílu ovládat.“

Odmlčel se a čekal na Parovu odpověď. Par ztuhnul až do morku kostí, když pochopil, co přijde. Zmohl se jen na tichý a nesouhlasný výkřik.

„V očích ti vidím, že jsi prohlédl,“ řekl Rimmer Dall ještě tišeji a klidněji. „Znamená to, Pare Ohmsforde, že i ty jsi Přízrak.“

Coll v duchu počítal vteřiny. Natahoval je a myslel na to, že s každou následující už musí Par přijít. Ale po bratrovi nebylo ani vidu ani slechu.

Mladík z údolí zakroutil zoufale hlavou. Odlepil se od strmé zdi výklenku a zase se k ní vrátil. Pět minut uběhlo. Už nemůže čekat déle. Musí dovnitř. Děsilo ho, že když to udělá, nebudou mít krytá záda. Neměl na vybranou. Musí zjistit, co se stalo s Parem.

Když se chystal vstoupit dovnitř, musel se zhluboka nadechnout, aby se uklidnil.

V tu chvíli ho zezadu sevřely něčí ruce a strhly k zemi.

„Lžete!“ křičel Par na Rimmera Dalla. Zapomněl na strach a výhružně postoupil o krok kupředu.

„Není nic špatného, být Přízrak,“ zostra odpověděl Dall. „Jen slovo, použité nevědomými. Pokud zapomeneš na lži, které ti napovídali a zamyslíš se nad svými možnostmi, lépe pochopíš, co se ti snažím vysvětlit. Na chvilku si představ, že mám pravdu. Pokud jsou Přízraky lidé, kteří se mají stát nástupci druidů, pak vládnout kouzlem není jen jejich právo, je to jejich odpovědnost. Kouzlo je víra — právě to řekl Allanon Brin Ohmsfordové když zemřel, a poznamenal ji svou krví. Kouzlo je nástroj, který se musí použít pro dobro ras a Čtyřzemí. Co je na tom tak těžkého přijmout? Problém není ve mně, v tobě ani v nám podobným. Problém je v bláznech řídících Federaci. Domnívají se, že všechno co nedokážou ovládat musí potlačit! Kdokoli se odlišuje, je nepřítel!“

Tvář se mu zkřivila. „Ale kdo touží ovládat Čtyřzemí a jeho lid? Kdo tlačí elfy ze Západní země, zotročil trpaslíky na východě, na severu obléhá trolly a prohlašuje, že mu Čtyřzemí patří? Proč myslíš, že Čtyřzemí začalo vadnout a umírat? Kdo to způsobil? Viděl jsi ubohá stvoření žijící v Jámě. Myslíš, že to jsou Přízraky? Dobrá, jsou — ale za jejich stav mohou věznitelé. Přízraky jsou lidé jako my. Zavřela je tam Federace. Dokazují existenci kouzla a jsou tudíž nebezpeční. Změnily se v to, co jsi viděl. Zešíleli hladem, potřebou kouzla! Dítě na Tofferském hřebeni — co způsobilo stav, který jsi sám viděl? Žíznila po kouzlu, jeho ovládání, všem, co ji drželo při smyslech. Dostala se do vyhnanství. Mladíku z údolí, Federace působí ve Čtyřzemí zlo svými nesmyslnými nařízeními a drtivými zákony! A jsou to Přízraky, kdo má šanci dát věci do pořádku!“

„Allanon je především druid s druidskou myslí a způsoby. Jen on sám ví, o co usiluje a nejspíš to také tak zůstane. Ale tobě dobře radím, abys byl opatrný. Příliš rychle přijímáš jeho slova.“

Mluvil s takovou jistotou, že Par Ohmsford začal poprvé pochybovat. Co když Allanonův stín lhal? Druidové vždycky využívali ty, od kterých něco potřebovali? Walker ho také varoval, že nemá přijmout, co jim Allanon řekl. Něco mu našeptávalo, že Rimmer Dall muže mít také pravdu. Je možné, pomyslel si zoufale, že se vydal po spatné cestě.

Dlouhá, zahalená postava se napřímila. „Patříš k nám, Pare Ohmsforde,“ řekl tiše.

Par rychle zavrtěl hlavou. „Ne.“

„Jsi jeden z nás, mladíku z údolí. Můžeš to popírat jak dlouho chceš. Pravdě však neunikneš. Jsme úplně stejní — vlastníme kouzlo, jsme nástupci druidů a strážíme jejich odkaz.“ Odmlčel se a uvazoval. „Pořád se mě bojíš? Přízrak. Pouhé jméno tě děsí. Nevyhnutelný výsledek lživého přesvědčení, které jsi v sobě jako pravdu zakořenil. Máš mě za nepřítele než za sobě rovného.“

Par mlčel.

„Pojďme zjistit, kdo lže. Tam.“ Náhle ukázal k Meči. „Vyndej ho z kamene, mladíku z údolí. Patří ti; je to tvé pokrevní právo — jako dědice elfího rodu Shannarů. Zvedni ho. Dotkni se mě jeho ostřím. Jestli jsem temná bytost, před kterou tě varovali, pak mě meč zahubí. Meč odhalí zlo skryté ve lži. Vezmi ho do ruky a použij.“

Par zůstal dlouhou chvíli nehybně stát. Potom vykročil po schodech k bloku červeného mramoru. Sevřel Shannarův meč oběma rukama a vytáhl ho. Hladce vyklouzl ven a zableskl se. Rychle se otočil k Rimmeru Dallovi.

„Pojď blíž, Pare,“ zašeptal muž. „Dotkni se mě.“

Parovou myslí zběsile vířily vzpomínky, kousky a útržky písní, které zpíval, a příběhů, které vyprávěl. Držel v ruce Shannarův meč, elfí talisman pravdy, před kterým žádná lež neobstála.

Sešel po schodech dolů. V dlaních svíral jílec s vyrytou hořící pochodní a opatrně před sebe napřahoval ostří. Rimmer Dall stál a čekal. Ze vzdálenosti, kterou Par od muže udržoval nemělo smysl mečem seknout, položil tedy ostří zbraně na Dallovo tělo.

Nic se nestalo.

Pevně na něho upíral pohled, držel klidně meč a přál si, aby byla pravda odhalena. Stále se nic nedělo. Par čekal tak dlouho, jak to jen vydržel, pak zoufale sklonil Meč a odstoupil.

„Teď to víš. Nelžu,“ řekl Rimmer Dall. „Lhali ti jiní.“

Par zjistil, že se třese. „Ale proč by Allanon lhal? Jakému účelu mohl sloužit?“

„Přemýšlej chvíli, co jsi měl udělat.“ Velký muž hovořil vyrovnaně. Hlas měl klidný a přesvědčivý. „Měl jsi přivést zpět druidy, navrátit jim jejich talisman, zjistit, jak nás zničit. Druidi chtějí znovu získat zpět ztracenou moc života a kouzel. Liší se to nějak od toho, co chtěl udělat Černý mág před deseti stoletími?“

„Ale vy jste nás pronásledovali!“

„Abychom si s vámi promluvili, abychom to vysvětlili.“

„Uvěznili jste mé rodiče!“

„Nic se jim nemohlo stát. Federace o vás věděla. Kdybych za nimi nepřišel první, použila by je, aby vás dostala.“

Par se nadechl, došly mu argumenty. Dozvěděl se skutečnou pravdu? Byla to všechno, jak Rimmer Dall tvrdil, doopravdy lež? Nedokázal se rozhodnout, čemu má vlastně věřit. Zmatek v mysli ho obalil pocitem nepatrnosti a zranitelnosti.

„Musím si všechno promyslet,“ řekl unaveně.

„Následuj mě a učiň tak,“ odpověděl ihned Rimmer Dall. „Pojď se mírou a ještě si o tom promluvíme. Vyvstalo mnoho otázek, které vyžadují odpovědi, a já ti je mohu dát. Musíš se ještě hodně naučit o tom, jak používat kouzla. Pojď, mladíku. Odlož své obavy a pochybnosti. Nic se ti nestane — tvá kouzla zní tak slibně.“

Mluvil působivě a na okamžik Para téměř přesvědčil. Připadalo mu tak jednoduché souhlasit. Cítil se unaven a chtěl, aby tahle pouť skončila. Zdálo se příjemné, sdílet s někým problémy, které mu přinášelo kouzlo. Rimmer Dall to určitě zná, vždyť i on měl stejnou zkušenost. Ačkoliv si to nechtěl přiznat, už se necítil tím mužem zastrašován. Neviděl žádný důvod, proč by měl návrh odmítnout.

Ale i přesto se postavil, bez zřejmého důvodu proti. „Ne,“ řekl potichu.

„Přemýšlej o tom, co můžeme sdílet, když půjdeš se mnou,“ trval na svém Dall. „Máme tolik společného! Určitě toužíš mluvit o kouzlech, které musíš zatajovat. Nikdy dříve jsi neměl s kým o tom mluvit. Ta potřeba z tebe vyzařuje; cítím ji! Pojď se mnou! Mladíku z údolí, musíš...“

„Ne.“

Par odstoupil. V hlavě mu šeptalo cosi odporného, vzpomínka bez tváře. Ale její hlas jasně rozeznával.

Rimmer Dall ho pozoroval, jeho strmé rysy náhle ztuhly. „To je bláznovství, mladíku.“

„Odcházím,“ řekl Par potichu a ostražitě. Co se stalo špatně? „A beru si Meč.“

Černě oděná postava se změnila v další stín. „Zůstaň, mladíku z údolí. Neznáš temná tajemství, věci, které by ses měl raději dozvědět ode mně. Zůstaň a vyslechni si je-“

Par se vracel cestou, která ho přivedla dovnitř.

„Dveře jsou přesně za tebou,“ řekl najednou Rimmer Dall ostrým hlasem. „Nejsou tam žádné chodby, žádné schody. To byla jen iluze, moje kouzlo jak tě zdržet na tak dlouho, abychom si mohli promluvit. Ale jestli teď odejdeš, zničíš něco drahocenného. Pravda tě dostihne, mladíku z údolí — a v její tváří se skrývá děs. Nemůžeš mu odporovat. Zůstaň a poslouchej mě! Potřebuješ mě!“

Par zakroutil hlavou. „Rimmere Dalle, jsi jako ostatní Přízraky, které navenek nevypadají jako ty, ale mluví stejně. Stejně jako oni, chceš si mě přivlastnit.“

Rimmer Dall tiše čekal, nehýbal se, jen pozoroval jak se vzdaluje. Světlo, které První Stopař vyvolal, zhaslo a místnost se ponořila do tmy.

Par Ohmsford uchopil Shannarův meč do obou rukou a pospíchal za svobodou.

O těch chodbách a schodech Rimmer Dall nelhal. Žádné tam nebyly. Pouze iluze, kouzlo, které Par nerozpoznal. Vyrazil z temnoty výklenku přímo do napůl osvětlené Jámy. Ihned ho obklopilo vlhko a mlha. Mhouřil oči a točil se dokola. Hledal.

Coll.

Kde je Coll?

Sundal si plášť ze zad a rychle do něj zabalil Shannarův meč. Allanon říkal, že ho bude potřebovat — jestli mohl Allanonovi ještě věřit. V tuto nevěděl. Ale o Meč se musí postarat; má svůj význam. Ledaže by ztratil své kouzlo. Mohlo se to stát?

„Pare.“

Mladíka z údolí ten hlas vyděsil. Prudce sebou škubnul. Ozval se přímo za ním, tak blízko, jako by mu někdo šeptal přímo do ucha. Otočil se.

A tam stál Coll.

Nebo spíš to, co kdysi býval Coll.

Jenom těžko dokázal rozeznat tvář svého bratra. Jakási vnitřní muka, která si mohl pouze představovat, zpustošila její rysy. Výraz měl ochablý a zcela bez života. Také jeho tělo vypadalo jako odtržené od kloubů a pokroucené. Na kůži mu zřetelně vyvstávaly trhliny a rozšklebené rány. V jeho očích rozeznával spalující horečku.

„Vzali si mě,“ zoufale zašeptal Coll. „Přeměnili mě. Prosím. Pare, potřebuji tě. Obejmeš mě? Prosím?“

Par zavyl nekonečnou hrůzou. Chtěl, aby se ta věc před ním ztratila, zmizela z jeho dohledu i mysli. Projel jím chlad. Otevírající se prázdnota hrozila, že ho celého pohltí.

„Colle!“ vzlykal.

Bratr klopýtnul a padal směrem k němu. Ruce měl široce roztažené. V uších mu znělo Dallovo varování - pravda, pravda, její děs! Coll se stal Přízrakem, stvůrou jako všichni ostatní v Jámě. A Rimmer Dall tvrdil, že je zničila Federace! Jak? Par byl pryč pouze pár minut. Co udělali s jeho bratrem?

Ohromeně tam stál a třásl se. Bytost před ním se ho dotkla prsty, pak pažemi, objala ho a celou dobu šeptala: „Obejmi mě, obejmi mě.“ Znělo to jako kouzelná formule, která by ho mohla osvobodit. Par si přál zemřít, nikdy se nenarodit, ztratit se ze světa a zbavit se tak všeho, co se stalo. Přál si milión nemožných věcí — cokoliv co by ho dokázalo zachránit. Ze znecitlivělých prstů mu vypadl Shannarův meč. Ucítil, že všechno, co doposud znal a v co věřil, bylo v jediné chvíli zrazeno.

Collovy ruce jím začínaly smýkat.

„Colle, ne!“ zařval.

Pak někde hluboko uvnitř se něco stalo, něco, proti čemu dokázal bojovat jen chvilku než se ho to zmocnilo. Hrudí mu proběhl oheň a rozšířil se dál do těla jako požár, který se vymkl kontrole. Probouzelo se kouzlo — ne kouzlo písně přání, kouzlo neškodných představ a předstíraných věcí, ale nějaké jiné. Kouzlo, které kdysi náleželo elfeínům, kouzlo, které dal před mnoha lety Allanon Sheovi Ohmsfordovi, kouzlo, které zakořenilo ve Wilu Ohmsfordovi a předávalo se generace v jeho rodu až k němu. Věčně se měnící a vyvíjející tajemství. Spalo v něm, bylo to tvrdé a neústupné kouzlo mocnější než píseň přání.

Proběhlo jím a explodovalo. Zařval na Colla, aby ho nechal odejít, aby zmizel pryč, ale jeho bratr vypadal, jakoby ho neslyšel. Coll, odepsaná stvůra, karikatura krve a lidského masa, kterou Par miloval, byla pohlcována svým vlastním vnitřním šílenstvím. Přízrak, kterým se stal, potřeboval pouze jíst. Na jeho naléhání nepřicházela žádná odezva. Kouzla se ho zmocnila, pohltila ho a ve chvíli obrátila v prach.

Par s hrůzou sledoval jak mu bratr mizí před očima. Ohromen, neschopen slova, klesl na kolena. Cítil, jak jeho vlastní život mizí společně s Collovým.

Pak se na něj začaly sápat další ruce, pevně ho držely a strhávaly k zemi. Tlačil se na něho propletenec zkroucených a zpustošených tváří a těl. Přišli si pro něj Přízraky z Jámy. Byly jich tam tucty. Nedočkavé ruce se ho snažily uchopit a prsty rozervat na kousky. Cítil, jak se rozpadává, praská pod tíhou jejich těl.

A pak se kouzlo vrátilo, mohutně explodovalo a Přízraky odletěly jako kusy uschlého dřeva.

Kouzlo dostalo tvar, nechtěná myšlenka přivedená k životu. Vyrůstalo mu v dlaních, ostrý střep modrého ohně, jako železo studené a tvrdé plameny, Nepochopil jeho zdroj ani bytí — ale instinktivně porozuměl jeho účelu. Se zlostným výkřikem vrhnul svou novou zbraň ve smrtelném oblouku, řezal stvůry kolem sebe, jako kdyby byly z papíru. Okamžitě se kácely k zemi. Skomírající hlasy zněly nesrozumitelně a vzdáleně. V zápalu zabíjení se ztratil sám sobě, řezal kolem sebe jako šílenec. Nechával zlost a zoufalství, zrozené se smrtí bratra, vyjít ven.

Kolik způsobil smrti!

Přízraky odpadávaly a ty, které nezničil, se potácely a hýbaly jako loutky. Neustále na ně křičel. V jedné ruce držel pochodeň z kouzelného ohně. Sehnul se a uchopil ležící Shannarův meč.

Cítil, že se spálil, zbraň mu sežehnula ruku a ozvala se drsná a překvapující bolest.

Najednou i jeho vlastní kouzlo zaplápolalo a zamklo. Zmateně uskočil dozadu a snažil se jej znovu vyvolat. Nepovedlo se mu to. Přízraky ihned zaútočily. Zaváhal a pak se rozběhl. Utíkal podél sutí mostu, klopýtal a klouzal na vlhké půdě. Zoufalstvím a zuřivostí lapal po dechu. Nedokázal odhadnout, nakolik jsou mu bestie v patách. Běžel a neohlížel se. Snažil se utéct před hrůzou, kterou zažil, stejně jako před Přízraky, které ho pronásledovaly.

Dostal se téměř ke stěně útesu, když uslyšel Damson. Běžel k ní s jedinou myšlenkou v mysli. Musí se zachránit! Shannarův meč pevně tisknul k hrudi, už nepálil. Bylo to jen ostří zabalené v jeho zabláceném kabátě. Upadl, dopadnul na obličej a vzlykal. Zase slyšel Damson jak volá a křik opětoval.

Pak už se dostal do její náruče. Snažila se ho postavit na nohy, odtahovala ho od sebe a důrazně se ptala: „Pare, Pare, co se s tebou děje? Pare, co se stalo?“

Mezi lapáním po dechu a vzlyky zoufale vykřikoval: „Je mrtvý, Damson! Coll je mrtvý! Já jsem ho zabil!“

Dveře útesu před ním byly otevřené. V černém otvoru stála malá, chlupatá postavička se širokýma očima. Spolu s Damson, o kterou se opíral, k nim doklopýtal. V příštím okamžiku se za ním zavřely.

Potom všechno a všichni zmizeli v bílém zvuku jeho křiku.