Shannarovo dědictví

Kapitola 5

Par a Coll Ohmsfordovi se té noci moc nevyspali. Zůstali vzhůru dlouho poté, co starý muž odešel, povídali si a chvílemi docházelo i na hádky. Měli strach, přestože by se k tomu nikdy nepřiznali a očima neustále sledovali temnotu, aby se ujistili, že je někdo. Přízraky nebo podobná hrůza nepozorují. Dokonce ani potom, kdy už si neměli co říct a unaveně se zabalili do dek, aby zavřeli oči před svým strachem, nespali dobře. Ve spánku se převalovali, a až do úsvitu jeden druhého s nepříjemnou pravidelností probouzeli.

Vyhrabali se z tepla svých přikrývek, umyli se ve studených vodách jezera a hned se začali znovu bavit a hádat. Pokračovali i během snídaně, což bylo také dobře, protože opět neměli nic k jídlu a hovorem zaměstnávali svou mysl, takže nevnímali své žaludky. Hovor, nebo spíš hádky, se soustředil na starého muže, který se prohlašoval za Coglina, na sny, které mohly ale nemusely být posílány Allanonem a obsahovaly taková nesourodá témata, jakými byly Přízraky, federální Stopaři, cizinec, který je zachránil ve Varfleetu a především zásadní otázku zda má svět ještě smysl či ne. Oba zaujímali k těmto tématům rozdílná stanoviska, o kterých se dalo diskutovat dlouhé týdny. Za takového stavu věcí se jejich komunikace omezila na bouřlivé výměny názorů.

Než uplynula první hodina dne, měli jeden druhého po krk.

„Nemůžeš popřít, že ten starý muž mohl být doopravdy Cogline!“ možná už po sté trval na svém Par, když nesli celtu do loďky, aby ji tam uložili.

Collovi se podařilo trochu pokrčit rameny. „To nepopírám.“

„A jestli to doopravdy je Cogline, pak nemůžeš ani popřít možnost, že všechno, co nám řekl je pravda!“

„To taky nepopírám.“

„A co ta lesní žena? Co to bylo, jestli ne Přízrak, noční bytost s kouzly silnějšími než ta naše?“

„Ta tvoje.“

Par si odfrkl. „Promiň. Mé vlastní. Důležité je, že ona byla Přízrak! Určitě byla! To by znamenalo, že aspoň část toho, co nám starý muž vyprávěl, je pravda, i přesto, jak to vidíš ty!“

„Počkej chvíli.“ Coll upustil svůj konec celty, stál s rukama v bok a se strachem bratra pozoroval. „Ty to děláš celou dobu, co se hádáme. Děláš takovéhle směšné skoky v logice a tváříš se, jakoby to dokonale dávalo smysl. Jakou má souvislost, že jestli ta žena byla Přízrak, tak nám ten starý muž říkal pravdu?“

„No protože...“

„Nebudu ani zpochybňovat tvou domněnku že byla Přízrak,“ kousavě ho přerušil Coll. „I když nemáme sebemenší představu o tom co to Stín je. Snadno mohla být něco docela jiného.“

„Něco jiného? A co tedy...?“

„Něco jako společník toho starce. Něco jako volavka, která by dodala jeho pohádce věrohodnost.“

To Para rozzuřilo. „To je směšné! Jaký by to mělo smysl?“

Coll v zamyšlení sešpulil rty. „Přirozeně přesvědčit tě, abys s ním šel do Hadeshornu. Dostat tě zpátky do Truborohu. Zamysli se nad tím. Možná se ten starý muž také zajímá o kouzlo — stejně jako Federace.“

Par rozhodně zakroutil hlavou. „Tomu nevěřím.“

„Vždycky nerad věříš čemukoliv, co tě nenapadlo jako prvního,“ prohlásil kousavě Coll a znovu zvedl svůj konec celty. „Rozhodneš se k něčemu a tím to hasne. Nuže, tentokrát ses neměl rozhodovat tak rychle. Jsou tu ještě jiné možnosti, o kterých lze uvažovat, a já jsem se právě o jedné z nich zmínil.“

Dolů ke břehu šli mlčky a tiše. Celtu položili na dno loďky. Slunce viselo nad východním horizontem a začínalo se oteplovat. Duhové jezero bylo klidné a bezvětří plné vůně divokých květin a vysoké trávy.

Coll se otočil. „Víš, nejde o to, že jsi tak rozhodný. Jde o to, že chceš, abych s tebou hned souhlasit. Neměl bych se přít, měl bych to bez řečí přijmout. No, tohle neudělám. Jestli se chceš vrhnout vstříc Truborohu a Dračím štítům — dobrá, do toho. Ale přestaň se chovat, jako by bylo mou povinností jít tam s tebou.“

Par hned neodpověděl. Vzpomněl si, jaké to bylo, když vyrůstali. Přestože byl o dva roky starší Par menší, než Coll, vždycky se stal vůdcem. Koneckonců měl kouzlo a to ho stavělo do popředí. Choval se rozhodně: bylo nezbytné být rozhodný když stál tváří v tvář pokušení použít kouzlo, aby vyřešil každou situaci. Nebyl díky tomu umírněnější; ani teď se to nezměnilo. Coll se dokázal lépe ovládat — působil přemýšlivě a rozvážně, rozený srovnávač rvaček a rozepří v sousedství, protože nikdo jiný nebyl tak dobře stavěný, ani dost duchapřítomný. Nebo tak oblíbený, připustil si — protože takový Coll byl, mladík, kterého si každý ihned zamiluje. Celý čas se o někoho staral, léčil nepříjemné pocity i uraženou pýchu. Par se pořád někam hrnul, na takové věci nedbal, stále hledal nová místa, zaměstnán novými podněty, vymýšlel nové nápady. Byl vizionář, ale chyběla mu Collova vnímavost. Jasně vnímal možnosti života, ale byl to Coll, kdo lépe rozuměl jeho nástrahám.

Mnohokrát jeden druhého chránili před chybami, které udělali. Ale Par měl kouzlo, které mohl využívat, takže krýt Colla ho nestálo velkou námahu. Coll nic podobného neměl. Krýt Para ho mnohdy stálo velké úsilí. Nicméně Par byl jeho bratr, kterého miloval. Nikdy si nestěžoval. Když si občas Par na takové dny vzpomněl, styděl se, kolik toho pro něho bratr udělal.

Zahnal vzpomínky. Coll se na něj díval a očekával odpověď. Par netrpělivě přešlapoval a přemýšlel, co odpovědět. Pak prostě řekl: „Dobrá. Co si myslíš, že bychom měli udělat?“

„U sta hromů, nevím, co bychom měli udělat!“ řekl Coll okamžitě. „Vím jen, že je tu spousta nezodpovězených otázek a myslím, že bychom se do ničeho neměli pouštět, dokud nebudeme mít možnost, najít odpověď na některou z nich!“

Par klidně přikývl. „Máš na mysli před novoluním.“

„To je déle, než za tři týdny a ty to víš!“

Parovi ztuhla čelist. „Není to tolik, kolik se z toho snažíš udělat! Jak bychom tedy asi měli odpovědět naše na otázky, abychom to stihli?“

Coll na něj zíral. „Jsi nemožný, víš to?“

Otočil se a odešel pryč ze břehu k hromádce dek a nádobí, které začal odnášet dolů do člunu. Na Para ani nepohlédl. Par stál na místě a mlčky bratra sledoval. Vzpomínal na to, jak ho Coll napůl utopeného vytáhl z Rappahalladranu, když na výpravě spadl do peřejí. Stáhlo ho to dolů a Coll se pro něj musel potopit. Pak onemocněl a Coll ho třesoucího se a napůl v deliriu odnesl na zádech domů. Zdálo se, že se o něj Coll vždycky staral. Proč vlastně, napadlo ho najednou. On je ten kdo má kouzlo.

Coll byl s nakládáním hotov a Par šel za ním. „Mrzí mě to,“ řekl a čekal.

Coll na něj chvilku vážně shlížel a pak se zeširoka rozesmál. „Ne, nemrzí. Jen to říkáš.“

Par mu chtě nechtě musel úsměv opětovat. „Ne, neříkám!“

„Ano, říkáš. Jen chceš odvést moji pozornost a znovu začít se svým otravným rozhodováním až budeme uprostřed jezera, kde před tebou nebudu moci utéct.“ Teď se jeho bratr nepokrytě smál.

Par dělal, co mohl, aby vypadal, že ho to zasáhlo. „Dobrá, je to tak. Nemrzí mě to.“

„Věděl jsem to!“ vítězoslavně pronesl Coll.

„Ale mýlíš se, pokud jde o důvod mé omluvy. Nemá to nic společného s tím, že bych se tě chtěl uprostřed jezera zbavit. Jen se snažím shodit ze sebe břímě viny, které jsem jako starší bratr vždycky cítil.“

„Jen se neboj,“ měl znovu navrch Coll „Vždycky jsi byl hrozný starší bratr.“

Par ho šťouchl, Coll mu to vrátil a ve chvilce byly rozepře zapomenuty. Zasmáli se, naposledy se podívali na tábořiště, spustili loďku na jezero a ve větší hloubce se na ni vyšplhali. Coll bez řečí popadnul vesla a začal pádlovat.

Pluli podél pobřeží na západ, spokojeně poslouchali vzdálené zvuky ptáků, které k nim doléhaly ze stromů a rákosí a nechali se hřát příjemným dnem, který právě začínal. Chvíli mlčeli, opojeni pocitem znovu nabyté blízkosti, kterou na začátku dnešní cesty nalezli, a s úmyslem vyhnout se další hádce.

Par se nicméně přistihl, jak v duchu o celé věci přemýšlí — byl si jistý, že Coll dělá něco velmi podobného. Jeho bratr měl v jedné věci pravdu — bylo tu mnoho nezodpovězených otázek. Když si promítal události předešlého večera, zjistil, že si přeje, aby se byl býval starého muže zeptal na víc. Věděl například stařec, kdo byl ten cizinec, který je zachránil ve Varfleetu? O problémech, které je potkaly věděl a určitě věděl něco i o tom, jak se jim podařilo uprchnout. Dokázal je vystopoval do Varfleetu, pak dolů do Mermidonu a bez větší námahy zastrašil lesní ženu — Přízrak, nebo co to bylo. Ovládal nějaký druh síly, možná staré druidské kouzlo, snad starou moudrost světa — ale nikdy se nezmínil o tom, jakého druhu bylo. Jaký byl skutečně jeho vztah k Allanonovi? Nebo to bylo jen tvrzení, které se nezakládalo na pravdě? A čím to bylo, že tak rychle ztratil v Para víru, když mu Par řekl, že si celou tu věc, zda jít do Hadeshornu a setkat se tam s Allanonem nebo ne, promyslí? Neměl se snažit víc, aby Para přesvědčil?

Nejvíc ho ale znepokojovala otázka, o které se s Collem vůbec nemohl bavit — týkala se totiž Colla samotného. Sny Parovi řekly, že je třeba jeho a také jeho sestřence Wren a strýce Walkera Boha. Starý muž říkal to samé — že voláni jsou Par, Wren a Walker.

Proč nepadla ani zmínka o Collovi?

To byla otázka, na kterou neměl vůbec žádnou odpověď. Nejdřív ho napadlo, že ten, kdo byl povolán, má kouzlo písně přání. Ale proč bylo tedy třeba Wren? Ta přece žádné kouzlo neměla. Walker Boh byl jiný, jistě, protože se o něm odjakživa vyprávělo, že znal nějaká kouzla, která nikdo jiný neuměl. Ale Wren ne. A Coll také ne. Přesto byla jmenována Wren a Coll ne.

Právě tohle ho víc než cokoliv jiného nutilo ptát se, co by měl dělat. Chtěl znát důvod těch snů; pokud měl starý muž s Allanonem pravdu, chtěl vědět co mu chce druid říci. Nestál o to v případě, že by se museli s Collem rozdělit. Coll byl víc než jeho bratr; byl to jeho nejbližší přítel, nejdůvěryhodnější společník, prakticky jeho druhé já. Par neměl v úmyslu začít dělat něco, co není určeno oběma. Tohle prostě nechtěl udělat.

Přesto starý muž Collovi nezakázal, aby také přišel. Ani sny ne. Nic ho před tím nevarovalo.

Prostě ho nikdo nebral v úvahu.

Proč to tak bylo?

Ráno pokročilo a začal vanout vítr. Bratři vzali celtu a jedno z vesel a napnuli plachtu na stožár, takže za chvilku uháněli po Duhovém jezeře a voda kolem nich šplouchala a pěnila. Několikrát se málem převrátili, ale pozorně sledovali změny větru a váhou těl zabránili tomu, aby se loďka převrhla. Nasadili východní kurs a v časném odpoledni už dosáhli ústí Rappahalladranu.

Vytáhli loďku na břeh do malé jeskyně, zakryli ji rákosím a větvemi, nechali v ní všechno kromě dek a nádobí a vyrazili proti proudu směrem k dulnským lesům. Brzy jim připadalo výhodnější vzít to přímou cestou. Nechali řeku za sebou a zamířili k Leahské vysočině. Od včerejšího večera spolu o cíli své cesty nemluvili, předpokládali, že se k tomu vrátí později. Samozřejmě nevrátili. Ani jeden se o tom znovu nezmínil; Coll proto, že šli směrem, kterým stejně chtěl jít, a Par zase usoudil, že Coll má pravdu v tom, že je nutné trochu přemýšlet předtím, než se vůbec nějaký výlet do Truborohu podnikne. Stinný důl bylo stejně tak dobré místo jako kterékoliv jiné, aby to v něm celé probrali.

Bylo zvláštní, že ačkoliv od rána nemluvili o snech ani o starém muži, začal každý zvlášť přemýšlet o svém vlastním stanovisku a oba se pozici toho druhého přibližovat — v duchu uznali, že může mít v něčem úplnou pravdu.

Když se znovu k té věci vrátili, nehádali se. Přešla polovina odpoledne, letní den byl zrovna horký a lepkavý, slunce před nimi vypadalo jako oslepující bílá koule, která je nutila krýt a chránit si oči. Krajinu tvořila hromada valících se kopců, koberec trav a divokých květin, posetý stromy s širokými listy a záplatami zákrsku a skály. Mlhy, které během roku vysočinu pokrývaly vystoupily výše ke slunečnímu jasu a držely se vrcholků a hřebenů jako potrhané cáry plátna.

„Myslím, že ta lesní žena se starce skutečně bála,“ řekl Par, když stoupali vzhůru po dlouhém svahu k místu, kde stál jasan. „Neřekl bych, že to předstírala. Nikdo není tak dobrý herec.“

Coll kývl. „Myslím, že máš pravdu. Tvrdil jsem předtím, že ti dva jsou proti tobě spolčeni, abych tě donutil přemýšlet. A divil bych se, pokud by nám ten starý muž řekl všechno, co ví. Pokud si totiž o Allanonovi z příběhů pamatuji, byl rozhodně opatrný, když si začal něco s Ohmsfordy.“

„Nikdy jim neřekl všechno, to je pravda.“

„Možná se ten starý muž chová stejně.“

Dostali se na hřeben hory a schovali se do stínu jasanů.

Unaveně odložili smotané deky a zůstali nehybně stát zahleděni na vysočinu. Oba byli zpoceni a blůzy na zádech měli zcela vlhké.

„Do Stinného dolu se dnes nedostaneme,“ řekl Par a složil se na zem pod jeden ze stromů.

„Ne, nevypadá to tak.“ Coll si k němu přisedl a protáhl se až v něm kosti zapraskaly.

„Přemýšlel jsem.“

„To se ti bude jednou hodit.“

„Přemýšlel jsem, kde bychom mohli strávit noc. Bylo by hezké spát pro změnu v posteli.“

Coll se zasmál. „Proti tomu nemám námitek. Napadlo tě, kde tady uprostřed ničeho najdeme postel?“

Par se pomalu otočil a podíval se na něj. „To skutečně vím. Morganův lovecký srub je jen pár mil na jih odtud.“

Coll se zamyšleně zamračil. „Ano, to by šlo.“

Morgan Leah byl nejstarší syn rodiny, jejíž předci byli kdysi Králové z Leahu. Jejich monarchie však zanikla před dvěma sty lety, když se Federace rozšířila na sever a vysočinu pohltila. Od té doby nebyli žádní Králové z Leahu a rodina se po dlouhá léta chovala jako svobodní páni farmáři a řemeslníci. Nynější hlava rodiny, Kyle Leah, vlastnil půdu na jih od města a věnoval se chovu hovězího dobytka. Morgan, jeho nejstarší syn, Parův a Collův nejlepší přítel, se věnoval především různým uličnictvím.

„Nemyslíš, že tu Morgan někde bude, viď?“ zeptal se Coll a při té myšlence se zašklebil.

Par se na oplátku rozesmál. Lovecký srub patřil skutečně celé rodině, ale Morgan ho využíval ze všech nejvíc. Když přišli bratři Ohmsfordovi na vysočinu naposledy, zůstali ve srubu týden jako Morganovi hosté. Tábořili, lovili a rybařili, ale většinu času počítali Morganovy nekonečné snahy dostat členy protektorátu Federace v Leahu do úzkých. Z celé vysočiny měl Morgan Leah nejrychlejší pár rukou i nejbystřejší hlavu a neutuchající nenávist k armádě, která okupovala jeho zem. Na rozdíl od Stinného dolu byl Leah hlavní město a musel být pod dozorem. Poté, co Federace zrušila monarchii, zřídila provizorní vládu v čele s místodržitelem a umístila tu posádku vojáků, aby udržovala pořádek. Morgan to považoval za osobní výzvu. Využil každou příležitost, která se naskytla, i všechny ostatní, které se nabízely, aby znepříjemnil život zástupcům Federace, kteří tu teď klidně žili bez ohledu na neoprávněné vykořisťování domova jeho předků. Morgan byl v kladném slova smyslu génius v rozvracení a zároveň příliš inteligentní, než aby ho někdo z představitelů Federace podezříval, že právě on by mohl být trnem v jejich oku, fantomem, kterého nedokázali najít, natož pak odstranit. Na své poslední výpravě uvěznil Morgan guvernéra s viceguvernérem v jejich osobní lázni se stádem důkladně zabahněných prasat a zasekl všechny zámky na dveřích. Byla to spousta prasat v malé lázni. Trvalo dvě hodiny, než se všichni dostali ven a Morgan s vážnou tváří tvrdil, že bylo těžké rozeznat kdo byl kdo.

Bratři se postavili na nohy, zvedli svá zavazadla a znovu se vydali na cestu. Odpoledne bylo už pryč a slunce postupovalo na své pouti na západ. Vzduch se nepohnul a horko útočilo ještě nesnesitelněji. Zem byla uprostřed léta v této výšce tak vysušená, že jim při chůzi praskala tráva pod nohama. Původně zelené trsy byly teď šedohnědé a na troud suché. V jejich stopách se zvedaly malé obláčky prachu a v ústech jim vysychalo.

Pomalu padal soumrak, když spatřili lovecký srab. Stranou mezi borovicemi, na vršku svažujícím se k západu. Stálo stavení z kamene a dřeva. Rozpálení a zpocení shodili svou výzbroj u předních dveří a šli si dát koupel rovnou do pramenů, které vyvěraly mezi stromy o sto yardů opodál. Když došli k pramenům, skupince čistých modrých jezírek, která se naplňovala zespod a vyvěrala do malého, lenivého pramene, začali se svlékat a nemysleli na nic jiného, než na velkou chuť ponořit se do vody, která k tomu vybízela.

Proto si nevšimli blátivé stvůry dokud nebyla přímo nad nimi.

Nelidská bytost celá pokrytá blátem vystoupila z keřů vedle nich s řevem tak divokým, že jako hrom prorazil příjemné ticho. Coll vykřikl a ohnal se dozadu, ztratil rovnováhu a po hlavě se skutálel do pramenů. Par sebou trhl, klopýtnul, svalil se a nestvůra se na něho vrhla.

„Ach...! Lahodný hoch z údolí!“ zaskřehotal nestvůra povědomým hlasem.

„U sta hromů, Morgan!“ Par se otočil a obludu odstrčil. „Vyděsil jsi mě k smrti, zatraceně!“

Pořád ještě obutý a s kalhotami napůl svlečenými vylezl z pramenů Coll a klidně řekl: „Myslel jsem že je to jen Federace, kterou bys rád vyhnal z Leahu. V žádném případě ne své přátele.“ Zvedl se a otřel si vodu z očí.

Morgan Leah se zpod své kukly z bláta vesele smál. „Omlouvám se, opravdu se omlouvám. Ale byla to příležitost, které by nikdo nedokázal odolat. Určitě to chápete.“

Par se snažil očistit si šaty od bahna a nakonec to vzdal, celý se svlékl a vzal si je celé s sebou do vody. Uvolněně si oddechl a pak se otočil zpátky na Morgana. „Co tady, propána, děláš?“

„Á, to bláto? Skvělé na pokožku.“ Morgan sestoupil do pramenů a opatrně se ponořil. „Míli nazpátek jsou bahenní koupele. Nedávno jsem je čirou náhodou našel. Nevěděl jsem, že tady jsou. Upřímně vám říkám, že v tak horkém dni, vaše tělo neochladí nic tak bezvadně jako bahno. Dokonce ještě lépe než prameny. Vyvaloval jsem se tam jako prase a pak jsem se sem šel umýt. Potom jsem slyšel jak přicházíte a rozhodl se, že vám přichystám opravdové přivítání, na jaké jsou tady na vysočině zvyklí.“

Sestoupil pod hladinu, a když se vynořil, místo blátivé stvůry tu byl hubený, šlachovitý mladík přibližně jejich věku s kůží tak opálenou, že připomínala čokoládu, s rusými vlasy padajícími na ramena, jasnýma šedýma očima a tváří jak chytrou tak upřímnou. „Pohleďte!“ zvolal a zeširoka se rozesmál.

„Úžasné,“ odvětil Par bezbarvě.

„O, jděte se vycpat! Ne každý trik musí být světoborný. Což mi něco připomíná.“ Morgan se tázavě naklonil dopředu. Většinu času měl výraz, který prozrazoval, že se něčím tajně baví a teď se jim to rozhodl prozradit. „Neměli byste vy dva být nahoře v Truborohu a oslňovat místní obyvatelstvo? Nebyly to vaše poslední plány o kterých jsem slyšel? Co tady děláte?“

„Co tu děláš ty?“ utrhl se na něj Coll.

„Já? Ale, zas jedno malé nedorozumění, které se týká místodržícího — nebo abych byl přesnější, obávám se, že spíš jeho ženy. Pochopitelně mě nepodezřívají — to oni ostatně nikdy. Navíc se zdá, že je právě vhodná doba na prázdniny.“ Morgan se zeširoka usmál. „Ale teď vy, já se ptal první. O co jde?“

Nemohli ho odbýt a ani mezi sebou nikdy neměli žádná tajemství, která by si nesvěřili, a tak mu Par s Collovou vydatnou pomocí vyprávěl, co se stalo od chvíle, kdy si pro ně v noci ve Varfleetu přišel Rimmer Dall a Stopaři Federace. Pověděl mu o snech, které mu možná posílá Allanon, o jejich setkání s děsivou lesní ženou, která je jedním z Přízraků, i o starém muži, který je zachránil a potom o sobě tvrdil, že je Cogline.

„Ve vašem vyprávění je pěkná spousta různých ‚možná‘,“ prohlížel si je horal s úsměvem. „Určitě si nevymýšlíte? Byl by to hezký vtip na můj účet.“

„Přál bych si aby byl,“ odpověděl Coll mrzutě.

„Jinak jsme se ale chtěli vyspat tady v posteli a zítra pak jít do údolí,“ vysvětlil Par.

Morgan coural jedním prstem ve vodě před sebou a pokývl hlavou. „Myslím, že bych to být vámi nedělal.“

Par a Coll se na sebe podívali.

„Pokud po vás Federace toužila natolik, že za vámi poslala Rimmera Dalla až do Varfleetu,“ pokračoval Morgan a znovu zvedl zrak a podíval se na ně, „nepřipadá vám tedy pravděpodobné, že by ho mohla poslat také do Stinného dolu?“

Po dlouhém odmlčení Par konečně řekl: „Přiznávám, že na to jsem nepomyslel.“

Morgan mávnul ke kraji pramenů, zvedl se a začal se osoušet. „No, myšlení nikdy nebyla tvá silná stránka, můj chlapče. Je jedině dobře, že jsem tvůj přítel. Pojďme zpátky do srubu a já vám udělám něco k jídlu — raději něco jiného než rybu — a promluvíme si o tom.“

Osušili se, vyprali si šaty a vrátili se do srubu, kde Morgan připravoval večeři. Uvařil výborné dušené hovězí, plněné mrkví, bramborem a cibulí, dále vývar; k tomu dostali opečený chleba a studené pivo. Posadili se ke stolu pod borovicemi a vychutnávali večeří. Den konečně začal pomalu chladnout. Blížila se noc a z hor zafoukal večerní vánek. Morgan přinesl hrušky a sýr jako zákusek a tak spokojeně přežvykovali. Obloha zrudla, pak znachověla a nakonec docela potemněla posetá hvězdami.

„Miluju vysočinu,“ řekl Morgan poté, co dlouho mlčeli.

Seděli na kamenných schodech do srubu. „Myslím, že bych se naučit mít rád i město, ale to by nesmělo patřit Federaci. Občas se přistihnu, že myslím na to, jak se žilo v našem starém domě, než nám ho sebrali. To je pochopitelně dávno — šest generací nazpět. Nikdo už nepamatuje jaké to bylo. Můj otec o tom nemluví. Ale tady — nuže, tahle země nám pořád patří. Federace si ji ještě nemohla vzít. Její tu totiž příliš mnoho. Možná právě proto ji mám tolik rád — je to poslední věc, která naší rodině zbyla ze starých časů.“

„Kromě meče,“ připomněl mu Par.

„Pořád ještě nosíš tu otlučenou starou vykopávku?“ zeptal se Coll. „Neustále se snažím uhodnout, kdy už ji odložíš, aby sis pořídil něco novějšího a lepšího.“

Morgan se na ně zběžně podíval. „Pamatuješ si příběhy, které říkají, že Leahův meč byl kdysi kouzelný?“

„Vyrobil ho sám Allanon,“ potvrdil Par.

„Ano, za časů Rone Leaha.“ Morgan se zamračil. „Někdy si myslím, že je pořád kouzelný. Ne jako kdysi, ne jako zbraň, která mohla odolat Přízrakům smrti a jim podobným, jinak. Pochva byla za dlouhá léta vyměněna alespoň třikrát, jílec přinejmenším dvakrát a obojí je znovu opotřebované. Ale ostří — ach, to ostří! Je pořád stejně ostré, jakoby nikdy nezestárlo. Není na tohle třeba nějaké kouzlo?“

Bratři vážně pokývali hlavami. „Kouzlo se občas mění, když působí,“ řekl Par. „Roste a vyvíjí se. To se nejspíš stalo, i s Leahovým mečem.“ Když to dopověděl, vzpomněl si, jak mu starý muž řekl, že vůbec kouzlům nerozumí a přemýšlel, jestli je to pravda.

„No, ve skutečnosti tu zbraň nikdo nechce.“ Morgan se protáhl jako kočka a zívl. „Zdá se, že nikdo nestojí o nic ze starých časů. Myslím, že vzpomínky jsou příliš bolestné. Můj otec neřekl ani slovo, když jsem ho o ten meč požádal. Prostě mi ho dal.“

Coll se natáhnul a přátelsky ho šťouchl. „Nu, tvůj otec by si měl dávat větší pozor komu svoje zbraně dává.“

Morgan se zatvářil otráveně. „Jsem jediný po kom se chce, aby se přidal k Hnutí?“ chtěl vědět. Zasmáli se. „Mimochodem, zmínili jste se, že vám ten cizinec dal prsten. Nevadilo by vám, kdybych se na něj podíval?“

Par sáhl do blůzy, vytáhl odtud prsten se znakem jestřába a podal mu ho. Morgan ho vzal a pečlivě prohlédl, pak pokrčil rameny a podal ho zpátky. „Nepoznávám ho, ale to nemusí nic znamenat. Slyšel jsem, že s Hnutím jdou tucty tlup postavených mimo zákon a pravidelně si mění svá označení, aby zmátli Federaci.“

Dlouze se napil ze své pivní sklenice a znovu se zaklonil a opřel. „Někdy si říkám, že bych měl jít na sever a přidat se k nim — přestat ztrácet čas hrátkami s blázny, kteří žijí v mém domě, vládnou mé zemi a přitom ani neznají její historii.“ Smutně pokýval hlavou a na okamžik vypadal staře.

Pak se rozzářil. „Ale teď o vás.“ Složil si před sebe nohy a posadil se zpříma. „Nemůžete riskovat návrat, dokud si nebudete úplně jistý, že vám nic nehrozí. Asi den tu zůstanete a já půjdu napřed. Ujistím se, že tam už Federace nedorazila před vámi. Stačí?“

„Víc než dost,“ řekl hned Par. „Díky Morgane. Ale musíš slíbit, že si dáš pozor.“

„Pozor? Na ty blázny z Federace? Ha!“ Horal se rozesmál od ucha k uchu. „Mohl bych vystoupit a plivnout jim všem do očí a stejně by jim pár dní trvalo než by si to uvědomili. Nemám se z jejich strany čeho bát.“

Par se nesmál. „V Leahu možná ne. Ale ve Stinném dole by mohli být Stopaři.“

Morgan se přestal šklebit. „Přijímám tvou námitku. Budu opatrný.“

Dal si poslední lok piva a vstal. „Čas jít spát. Chci vyrazit brzy.“

Par a Coll vstali s ním. Coll řekl: „Cos to vlastně provedl místodržitelově ženě?“

Morgan pokrčil rameny. „Jo, tohle. Nic zvláštního. Někdo říkal, že nemá ráda zdejší vzduch, protože jí dráždí. Tak jsem jí poslal parfém, abych potěšil její nosík. Byl v malé dóze z velmi křehkého skla. Dal jsem jí ho do postele jako malé překvapení. Nešťastnou náhodou ji rozbila, když si na ni lehla.“

V očích mu zajiskřilo. „Naneštěstí jsem ten parfém pomíchal s olejem z tchoře.“

Všichni tři se na sebe ve tmě podívali a zubili se jako blázni.

Uloženi v pohodlí opravdových postelí s čistými přikrývkami a polštáři spali Ohmsfordovi tu noc dobře. Klidně by mohli spát až do poledne, ale Morgan je za úsvitu probudil, protože se připravoval na cestu do Stinného dolu. Přinesl jim ukázat Leahův meč s opotřebovanou pochvou i jílcem, ale ostřím tak břitkým a novým jak tvrdil. Spokojeně se pousmál, když viděl jak se oba tváří. Zbraň si přehodil přes rameno, do jedné boty uschoval dlouhý nůž, za opasek zastrčil loveckou dýku a k boku si uvázal kuši.

Zamrkal. „Nikdy neškodí se dobře připravit.“

Dívali se jak odchází z domu a schází z kopce dolů dál na západ, odkud jim pokynul na pozdrav. Pořád se neprobrali a jejich rozloučení se mísilo se zíváním.

„Jděte zpátky do postele,“ poradil jim Morgan. „Spěte tak dlouho, jak se vám bude chtít. Odpočívejte a žádný strach. Za pár dní jsem zpátky.“ Když vykročil, zamával jim a jeho vysoká a štíhlá postava, která se rýsovala proti doposud temnému obzoru, jakoby přetékala sebejistotou.

„Buď opatrný!“ volal za ním Par.

Morgan se zasmál. „Sám buď opatrný!“

Bratři se rozhodli řídit horalovou radou a vrátili se do postele, spali do odpoledne a zbytek dne se jen tak povalovali. Další den už toho udělali víc, vstali brzy, vykoupali se v pramenech, vydali se na průzkum, ale i přes značné úsilí se jim nepodařilo najít bahenní koupele. Později uklidili ve srubu a k večeři si připravili drůbež s rýží. Tu noc dlouho mluvili o starém muži a snech, kouzle a Přízracích a o tom, co by měli dělat se svou nejbližší budoucností. I když se nepřeli, nedospěli ani k žádnému rozhodnutí.

Třetí den bylo zamračeno a za soumraku začalo pršet. Seděli u ohně, který rozdělali ve velkém kamenném krbu a dlouho rozprávěli. Pracovali na několika nejasných příbězích a snažili se, aby obrazy Parovy písně souzněly s Collovým povídáním. Po Morganu Leahovi nebylo ani vidu ani slechu. Přes velké úsilí se o něho začali bát.

Čtvrtý den se Morgan vrátil. Když se objevil, bylo pozdní odpoledne a bratři seděli na podlaze u krbu a spravovali vázání na jedné z židlí z jídelny. Náhle se otevřely dveře a on v nich stál. Celý den vytrvale pršelo a horal byl celý promočený. Když ze sebe sundával ruksak a výzbroj, crčela z něho voda. Strčil do dveří za sebou, aby se zavřely.

„Špatné zprávy,“ řekl hned. Rezavé vlasy měl přilepené na hlavě a jeho ostré rysy se leskly dešťovou vodou. Když k nim přicházel zdálo se, že nedbá na to v jakém je stavu.

Par a Coll pomalu vstali z místa kde pracovali. „Nemůžete se vrátit do údolí,“ řekl Morgan tiše. „Všude jsou vojáci Federace. Nejsem si jistý, jestli jsou tam také Stopaři, ale nedivil bych se. Vesnice je pod „ochranou Federace“ — tak mírně nazývají ozbrojenou okupaci. Určitě na vás čekají. Položil jsem pár otázek a hned bylo všechno jasné; nikdo z toho nedělá tajemství. Vaši rodiče jsou v domácím vězení. Myslím, že jsou v pořádku, ale nemohl jsem riskovat jít si s nimi promluvit. Je mi to líto. Přineslo by to příliš mnoho otázek.“

Zhluboka se nadechl. „Někdo vás hodně chce, přátelé.“

Par a Coll se na sebe podívali a nesnažili se zakrýt strach. „Co uděláme?“ zeptal se Par mírně.

„Přemýšlel jsem o tom celou cestu zpátky,“ řekl Morgan. Natáhl se a položil ruku na úzké rameno svého přítele. „Řeknu vám,co teď uděláme — a myslím „my‘, protože se domnívám, že odteďka jsem v tom s vámi.“

Jeho ruka se zaťala. „Půjdeme na východ najít Walkera Boha.“