Shannarovo dědictví

Kapitola 12

Par Ohmsford plul krajinou snů.

Putoval zároveň uvnitř i mimo svého těla. Divák i hlavní hrdina v jednom. Neustával v pohybu, někdy neklidném jako cesta po rozbouřeném moři, jindy příjemném jako letní vánek mezi stromy. V temném tichu své mysli střídavě mluvil sám se sebou a s vlastním zrcadlovým odrazem. Jeho hlas se měnil v beztvarý šepot i hřmotný křik. Barvy, které se objevovaly, znovu splývaly v černou a bílou. Zvuk, který k němu doléhal, opět utichal. Na své cestě se měnil ve všechno a zároveň v nic.

Ty sny odrážely skutečnost.

Zdálo se mu o tom, jak začal padat, jak se kutálel dolů do díry temné jako noc a nekonečné jako běh ročních období. Cítil nesmírný strach a bolesti; nemohl najít sám sebe. Občas slyšel hlasy, které ho varovaly, utěšovaly nebo děsily. Zmítal se sám v sobě. Nějak věděl, že pokud nepřestane padat, bude navěky ztracený.

Nakonec zastavil. Zpomalil, přistál a jeho křeče ustaly. Dostal se na louku plnou divokých květin, úžasných jako duha. Ptáci a motýli se rozletěli, naplnili vzduch novým jasem a louky se naplnily jemnou a opojnou vůní. Všude panovalo naprosté ticho. Když zkoušel promluvit, zjistil, že nemá hlas. Stejně tak necítil dotek. Sám sebe necítil vůbec a nevnímal ani nic z okolního světa. Jenom teplo, které ho postupně víc a víc konejšilo, ale to bylo všechno.

Plul a hlas někde hluboko v něm šeptal o jeho smrti.

Myslel si, že ten hlas patří Walkeru Bohovi.

Pak svět sladkých vůní a obrazů zmizel a on se ocitl ve světě temnoty a zápachu. Ze země vytryskl oheň a prskal směrem k rozbouřené, šedivé obloze. Kolem něj poletovaly a poskakovaly Přízraky, červené oči se jim leskly, když po něm švihaly. Hned se vznášely a hned zase kolébaly dál. Nad hlavou se mu valila mračna plná blesků, unášená větrem, který zuřivě kvílel. Cítil jak se zmítá a naráží do země jako suchý list s vědomím, že všechno končí. Vrátilo se mu vědomí a on znovu ucítil bolest. Vykřikl.

„Pare?“

Hlas se ozval ale hned utichl — Collův hlas. Potom spatřil Colla ve snu jak leží natažený na skalách, zkrvavený a bez života s výčitkou v otevřených očích. „Tys mě opustil. Nechal jsi mě tu.“ Vykřikl a kouzlo písně přání se rozlétlo do všech stran. Náhle se obrazy změnily ve stvůry otáčející se proti němu, aby ho pohltily. Cítil jejich zuby a drápy. Cítil, jak se ho dotýkají...

Probral se.

Do tváře mu padal déšť. Otevřel oči. Všude kolem ležela temnota. Někde poblíž ucítil ostatní, měl pocit, že se pohybují. Na jazyku převaloval měděnou příchuť krve. Slyšel hlasy, které na sebe volaly ve snaze překřičet zuřivou bouři. Zvedl hlavu a začal se dusit a plivat. Něčí ruce mu přejely po tváři a těle a položily ho zpátky.

„...zase se probral, držte ho...“

„...moc těžký, jako by jich bylo deset...“

„Walkere! Dělej!“

Vzadu se ozvalo praskání stromů, obři s dlouhými větvemi se vzpínali, proti černé tmě a všude kolem nich kvílel vítr. Vrhaly stíny proti útesům, které jim stály v cestě a hrozily, že je tu uvězní. Par uslyšel jak křičí.

Práskl blesk a přihnala se bouře, která naplnila tmu ozvěnami šílenství. Oči mu zalila rudá záře.

Pak se zjevil Allanon — Allanon! Přišel odnikud, celý v černém, postava vystupující z legend i z času. Naklonil se k Parovi. Nějakým záhadným způsobem uslyšel jeho slova i vtom zmatku. Odpočívej Pare, konejšil ho. Natáhnul k němu jednu ruku. Dotknul se ho a zmatek se rozplynul, vystřídán hlubokým pocitem míru.

Par znovu odplouval hluboko do sebe. Bojoval, protože cítil, že přežije, jen když k tomu bude mít dost vůle. Nepatrný zbytek jeho vědomí si uvědomoval co se stalo — smrtící útok prastvůr, jejichž dotek ho otrávil a uvrhnul do černé propasti. Walker se za ním vydal a nějak se mu podařilo ho najít, a před stvůrami zachránit. Viděl žlutá světla očí Pověsti, která varovně zamrkala, schovala oči za víčky a zmizela. Viděl Colla a Morgana. Viděl Steffa se sarkastickým úsměvem i tajemnou a mlčící Teel.

Viděl děvčátko — Přízrak, které prosilo, aby ho objal, a snažilo se proniknout do jeho těla. Cítil, jak vzdoruje, viděl jak dívenku odhodil a ona zmizela. Stíny! Chtěla vstoupit do jeho těla, dostat se mu pod kůži, stát se jeho součástí a nakonec ho ovládnout! To je jejich skutečná podstata. Náhle se mu rozjasnilo a on pochopil — byly to jen stíny, které neměly vlastní tělo a tak kradly těla mužů. A žen. I dětí.

Ale mohou stíny žít?

Otázky v hlavě ho zmátly. Neznal odpovědi. Opět ztratil schopnost jasně uvažovat. Jeho mysl dřímala a cesta říší snů pokračovala. Šplhal po horách plných stvůr podobných Žravcovi, přecházel přes řeky a jezera plná mlhy a utajených nebezpečí, prošel napříč lesy, do kterých nikdy neproniklo denní světlo, zabrousil do močálů, kde se mlhy sunuly prázdným, tichým kotlem bez vzduchu.

Pomozte mi, prosil. Ale nebyl nikdo, kdo by ho vyslyšel.

Pak se zastavil čas. Cesta skončila a sny zapadly do nicoty. Na jejich konci čekala chvíle odpočinku, probudil se. Věděl, že spal, ale neměl tušení jak dlouho. Uvědomoval si úsek času kdy skončily sny a nastal bezesný spánek.

Ale cítil něco důležitějšího - přežil!

Pomalu se pohnul. Daleko výstižnější by se zdálo, že sebou slabě škubnul. Ucítil jemnou přikrývku a pod sebou postel, uvědomil si, že leží natažený, je mu teplo a příjemně. Nechtěl se hýbat v obavě, že se mu to celé jen zdá. Vychutnával si ten příjemný pocit. V uších mu zněl zvuk vlastního dechu. Ochutnal suchý vzduch.

Pak nechal oči, aby se samy otevřely. Ležel v malé, skromně zařízené místnosti, ozářené jedinou olejovou lampou na stolku vedle postele. Zdi pokoje byly holé a trámy na stropě nic nezakrývalo. Někdo ho přikryl a hlavu podložil polštáři. Škvíra mezi závěsy, které zakrývaly protější okno mu prozradila, že je noc.

Na židli, která stála v kruhu světla vrhaného lampou, dřímal Morgan Leah. Brada mu klesla na prsa a ruce volně plandaly jedna přes druhou. „Morgane?“ zavolal nakřáplým hlasem.

Horal vytřeštil oči a jeho sokolí tvář ihned zpozorněla. Zamrkal a pak vyskočil. „Pare! Pare, ty jsi vzhůru? Dobré nebe, k smrti jsi nás vylekal!“ Vyrazil k němu aby ho objal, ale pak si to raději rozmyslel. Jednou rukou si neklidně čuchal rezavě vlasy. „Jak se cítíš? Jsi v pořádku?“

Par se slabě usmál. „Ještě nevím. Pořád jsem se neprobral. Co se stalo?“

„Spíš co se nestalo!“ odpověděl přítel podrážděně. „Málem jsi umřel, uvědomuješ si to?“

Par přikývl. „Myslel jsem si to. Co je s Collem, Morgane?“

„Spí a čeká až se probereš. Uložil jsem ho před několika hodinami, když spadl z téhle židle. Znáš Colla. Počkej tady, dojdu pro něj.“ Zeširoka se usmál. „Přikazuji ti tady počkat — jako bys dokázal někam jít. To je psina.“

Par měl na jazyku několik otázek, které mu chtěl položit, ale horal už byl ze dveří venku. Nechá to na později. Znovu se položil a zaplavila ho úleva. Vypadá to, že je Coll v pořádku.

Morgan se za okamžik vrátil a přiváděl Colla. Ten na rozdíl od Morgana, neváhal, vrhnul se k němu a málem z něj vymáčkl duši radostí nad tím, že je mezi živými. Par jeho objetí opatrně opětoval. Všichni tři se zasmáli, jakoby právě uslyšeli nejlepší vtip v životě.

„Hrome, mysleli jsme, že tě ztratíme!“ vykřikl jemně Coll. Na čele měl obvaz a vypadal pobledle. „Bylo to s tebou dost vážný, Pare.“

Par se usmál a přikývl. Tohle velice dobře chápal. „Prozradíte mi někdo konečně, co se stalo?“ Pohledem přejel z jednoho na druhého. „A kde vůbec jsme?“

„Na Storlocku,“ oznámil Morgan. Nadzvedl významně jedno obočí. „Přinesl tě sem Walker Boh.“

„Walker?“

Morgan se spokojeně usmál. „Ačkoliv tě to nejspíš překvapí — Walker Boh přišel z Divočiny a má na tom největší zásluhu.“ Vzdychl. „Je to dlouhý příběh, takže myslím, že bychom to měli vzít od začátku.“

S Collovou vydatnou pomocí začal celý příběh vyprávět, přitom si navzájem skákali do řeči, aby se ujistili, že na nic nezapomenou. Jak příběh pokračoval, Par naslouchal s rostoucím údivem.

Když je napadli pavoučí skřeti na pasece na východním konci údolí u Kamenného krbu, porazila Colla skřetí smyčka. Ztratil vědomí a než se stačil probrat útočníci odtáhli Para pryč. V té době už hustě pršelo a jakákoli stopa se ihned ztrácela, navíc Coll zeslábnul natolik, že je nedokázal stíhat. Doklopýtal zpátky k chatě kde našel ostatní a řekl jim, co se stalo. Mezitím se snesla tma a stále pršelo. Přesto Coll chtěl, aby vyrazili bratra hledat. Šli, Morgan, Steff, Teel i on sám, hodiny naslepo tápali ve tmě aniž by něco našli. Když už nebylo vidět vůbec, Steff svolil, že si přes noc odpočinou a ráno začnou s pátráním znovu. Souhlasili a druhý den došlo k setkání s Walkerem Bohem.

„Rozdělili jsme se, abychom prozkoumali co možná největší plochu. Prohledávali jsme severní část údolí, protože jsem z příběhů Brin a Jaira Ohmsfordových věděl, že pavoučí skřeti mají domov na Tofferském hřebeni. Pravděpodobně mohli sestoupit z něho. Upřímně řečeno, jsem v to doufal. Rozhodli jsme se, že pokud tě nenajdeme, budeme prostě pokračovat dál až k hřebem. „Pokýval hlavou. „Zmocnilo se nás pěkné zoufalství.“

„Velice pěkné,“ souhlasil Morgan.

„Zkrátka, právě jsem prozkoumával nejsevernější okraj údolí, když se přede mnou zjevil Walker s kočkou velkou jako dům! Říkal, že ucítil nějaké zlo. Ptal se mě, co se děje. Překvapením jsem se zapomněl zeptat, co tam dělá on a proč se rozhodl ukázat, když se celou dobu skrýval a všechno jsem mu jednoduše vyklopil.“

„Víš, co potom řekl?“ přerušil ho Morgan a jeho šedé oči nezbedně zablýskli.

Coll opět pokračoval: „Řekl, počkejte tady, tohle není úkol pro vás: já ho přinesu, — jako bychom byli děti, které si hrají na dospělé!“

„Svoje slova potvrdil do posledního písmene,“ poznamenal Morgan.

Coll si povzdechl. „To je pravda,“ připustil nerad.

Walker Boh zmizel na celý den i celou noc, ale když se vrátil ke Kamennému krbu, kde Coll a jeho společníci nedočkavě čekali, přinášel Para s sebou. Prastvůry Para nakazily a ten umíral. Walker trval na tom, že jeho jedinou nadějí je společenství skřetů ranhojičů na Storlocku. Storové si dokázali poradit s postižením mysli a ducha. S jedem prastvůr se uměli vypořádat.

Celá pětice, bez kočky, kterou nechali na místě se okamžitě vydala na cestu. Z Kamenného krbu a Divočiny vyrazili na západ podél Bystřiny k vlčím štítům, prošli Nefritovou soutěskou a nakonec došli do vesnice Storů. Cesta trvalo dva dny a oni putovali téměř bez zastávky. Jenom díky Walkerovi Par nezemřel. Aby zabránil rozšíření nákazy po celém jeho těle a udržel ho v klidu a spícího, musel použil zvláštní kouzlo, kterému nikdo z nich nerozuměl. Par kolem sebe chvílemi mlátil a křičel, budil se v horečce a plival krev. Jednou dokonce přímo uprostřed zuřící bouře, která je potkala v Nefritové soutěsce — ale Walker se ho dotkl a řekl něco, aby ho upokojil a Par zase usnul.

„Ve Storlocku jsme už skoro tři dny a tohle je poprvé co jsi vzhůru,“ zakončil Coll vyprávění. Odmlčel se a sklopil zrak. „Měl jsi obrovské štěstí, Pare.“

Par přikývl a neříkal nic. Přestože si nic nepamatoval, jasně si uvědomoval jak velké štěstí měl. „Kde je Walker?“ zeptal se nakonec.

„Nevíme,“ odpověděl Morgan, krčíc rameny. „Neviděli jsme ho od chvíle, kdy jsme sem přišli. Prostě zmizel.“

„,Řekl bych, že se vrátil do Divočiny,“ dodal Coll s trochou hořkosti v hlase.

„Ale Colle,“ utěšoval ho Morgan.

Coll pozvedl ruce. „Vím, Morgane, neměl bych soudit. Přišel nám na pomoc, když jsme ho potřebovali. Zachránil Parovi život. Jsem mu za to vděčný.“

„Navíc se domnívám, že je stále někde poblíž,“ ozval se tiše Morgan. Když se na sebe bratři tázavě podívali, pokrčil jen rameny.

Par jim vyprávěl, co se mu přihodilo, když ho zajali pavoučí skřeti. Chvílemi během vyprávění váhal, protože ještě neměl ve všem jasno. Byl přesvědčený, že pro něho někdo pavoučí skřety poslal. Colla nechali na pokoji. Za vším stál Přízrak děvčátka. Jak se o něm dozvěděli? Jak mohli vědět, kde ho hledat?

Ponořili se do svých úvah a malá místnost ztichla. „Kouzlo,“ vyhrknul nakonec Morgan. „Všichni se zajímají o to kouzlo. Přízrak ho určitě také cítil.“

„Až na Tofferský hřeben?“ zakroutil Par pochybovačně hlavou.

„A proč nešli také po Morganovi?“ zeptal se najednou Coll. „Koneckonců ovládá kouzlo Leahova meče.“

„Ne, ne, to není kouzlo které je zajímá,“ rychle odpověděl Morgan. „Jejich pozornost přitahuje Parovo kouzlo — kouzlo, které je součástí těla nebo ducha.“

„Nebo prostě proto, že je Parovo,“ zakončil Coll chmurně debatu.

Nechali tu myšlenku chvíli viset v tichu. „Ten přízrak se snažil do mě proniknout,“ řekl nakonec Par a dopodrobna jim svůj zážitek vylíčil. „Chtěl se mnou splynout, stát se mou součástí. Pořád opakoval: „Obejmi mě, obejmi mě,“ — připomínal ztracené dítě.“

„Nesmysl,“ zapochyboval ihned Coll.

„Spíš pijavice než ztracené dítě,“ přidal se Morgan.

„Ale co jsou zač?“ dotíral na ně Par, zatímco se mu vracely útržky snů jako záblesky poznání bez konkrétního významu. „Odkud přicházejí a co chtějí?“

„Nás,“ řekl tiše Morgan.

„Tebe,“ upřesnil Coll.

Ještě chvilku si povídali. Dohadovali se, že toho o Přízracích a jejich posedlosti po kouzlu vědí příliš málo. Nakonec Morgan i Coll vstali. Trvali na tom, že je čas, aby si Par odpočinul. Ještě stále se docela neuzdravil. Příliš zeslábnul a potřeboval, aby se mu jeho síla vrátila.

Hadeshorn, vzpomněl si najednou Par! Kolik času jim zbývá do novoluní!

Coll si povzdechl. „Pokud stále trváš na tom, že půjdeš — tak čtyři dny.“

Morgan stojící za ním, se zeširoka usmál. „Kdybys nás potřeboval, jsme nablízku. Je dobré vidět tě zase v pořádku, Pare.“

Vyklouzl ze dveří. „Přímo skvělé,“ souhlasil Coll a pevně stiskl bratrovu ruku.

Když odešli, ležel Par dlouhou dobu s otevřenýma očima a nechal myšlenky, aby si spolu pohrávaly a navzájem vytlačovaly jedna drahou. V uších mu zněly otázky, žádající odpovědi, které však neznal. Putoval z Varfleetu k Duhovému jezem, z Posledního přístavu ke Kamennému krbu. Stíhala a trýznila jej Federace, Přízraky, věci, o kterých dosud jen slýchal, nebo o nich neměl ani tušení. Byl unavený a zmatený; málem přišel o život. Všechno se soustřeďovalo na jeho kouzlo, přestože doposud nepochopil jeho podstatu. Neustále přebíhal z jedné věci ke drahé, aniž by kteroukoli z nich pořádně pochopil. Cítil se bezmocně.

I přes přítomnost bratra a přátel vnímal podivnou osamělost.

Jeho poslední myšlenka než usnul byla, že je opravdu osamělý, nedokázal však určit, jak je ta samota veliká.

Spal bezesným spánkem a často se probouzel uprostřed výbuchů nespokojenosti, která se mu míhala hlavou jako hejno pustošících krys. Probouzel se do hluboké tmy a až naposled spatřil za zataženým závěsem světlejší oblohu, která se pomalu rozjasňovala. Pokoj ve kterém ležel byl tichý a průsvitný. Místností rychle prošel bíle oděný Stor. Vyšel ze stínu jako duch a zastavil se u jeho postele. Rukama, které byly překvapivě teplé, se dotknul jeho zápěstí a čela, pak se otočil a zmizel stejně jako se zjevil. Potom už Par spal klidně a v mořem černého tepla proplouval ničím neznepokojován.

Když se znovu probudil, pršelo. Zamrkal, otevřel oči a upřeně hleděl do šedi svého pokoje. Poslouchal zvuk kapek, které dopadaly na okno a střechu v neustálém bubnování ozývajícím se do ticha. Škvírou v záclonách pronikalo denní světlo. Z dálky přicházela bouře. Ozývala se dlouhým a neustávajícím rachocením.

Pomalu se vzepřel na jednom lokti. V malých kamnech stojících stranou, kterých si minulou noc nevšiml, viděl hořet oheň. Rozléval se do celého pokoje. Příjemné teplo ho kolébalo a dodávalo mu pocit bezpečí. U postele ležel čaj a malé koláčky. Zvedl se, podepřel se polštáři v hlavách postele a zhltnul koláčky. Vyhladověl a pečivo proto zmizelo v několika vteřinách. Pak se trochu napil čaje, který mezitím stačil vychladnout, ale přesto mu chutnal báječně.

Zatímco dopíjel třetí šálek, dveře se tiše otevřely a objevil se Walker Boh. Když strýc spatřil, že je vzhůru, na okamžik se zarazil, pak opatrně zavřel dveře a sednul si na židli u jeho postele. Měl na sobě zelený lesní oblek — blůzu a kalhoty těsně upnuté opaskem, měkké, kožené, rozšněrované a zablácené boty a dlouhý cestovní plášť zmáčený deštěm. Tvář s bradkou měl také mokré a tmavé vlasy se mu přilepovaly na kůži.

Cestovní plášť si přehodil přes ramena. „Cítíš se lépe,“ zeptal se tiše.

Par přikývl. „Mnohem.“ Odložil šálek stranou. „Domnívám se, že bych ti měl poděkovat. Zachránil jsi mě před prastvůrami a přinesl zpátky ke Kamennému krbu. Dopravit mě do Storlocku byl také tvůj nápad. A Coll s Morganem vyprávěli, že jsi dokonce použil kouzlo, díky kterému jsem zůstal naživu a vydržel celou cestu sem.“

„Kouzlo,“ opakoval zvolna a nepřítomně Walker. „Slova a doteky, variace na píseň přání. Dědictví po Brin Ohmsfordové. Nenesu břemeno celé její moci — pouze nepatrný nástin. Nelíbí se mi to. Vrací se znovu a znovu, aby se stala, jak tvrdíš, darem. Mohu se spojit s další živou bytostí, cítit její životní sílu a občas se mi podaří ji posílit.“ Odmlčel se. „Nejsem si jistý, jestli tomu mám říkat kouzlo.“

„Síla, kterou jsi použil proti prastvůrám, když ses za mě postavil na staré slatině — to nebylo kouzlo?“

Strýc uhnul pohledem. „To jsem se naučil,“ řekl nakonec.

Par chvilku čekal, ale když se nic nedělo znovu promluvil: „Každopádně jsem ti za všechno vděčný. Děkuji“

Walker pomalu pokýval hlavou. „Nezasloužím si tvé díky. Za tvoje problémy mohu především já.“

Par se znovu opatrně opřel o polštáře. „Vzpomínám si, že něco podobného jsem už zaslechnul.“

Walker přešel ke druhému konci postele a posadil se na její kraj. „Kdybych na vás dával pozor, pavoučí skřeti by se nikdy do údolí nedostali. Uvolnil jsem jim cestu, protože jsem se rozhodl vzdálit se od vás. V první řadě jste hodně riskovali už tím, že jste se mě vypravili hledat; když už jste se ke mně dostali, měl jsem se přinejmenším ujistit, že se vám nic nestane. To jsem neudělal.“

„Neviním tě z toho co se stalo,“ řekl rychle Par.

„Ale já ano.“ Walker vstal a neklidně jako kočka přistoupil k oknu, aby se skrz ně podíval ven do deště. „Rozhodl jsem se žít stranou. I jiní muži v jiných dobách učinili takovou volbu. Ale občas zapomínám a pletu si to se skrýváním. I můj odstup má svá pravidla — zákony našeho světa nepovolují naprostou.“ Otočil se. Proti denní šedi vypadal nesmírně bledě. „Skrýval jsem se, když jste se mě pokoušeli najít. Proto jsem vás nemohl chránit.“

Par sice nerozuměl všemu co Walker říkal, ale rozhodl se nepřerušovat ho, protože se chtěl dozvědět více. Po chvilce se Walker vrátil od okna zpátky k němu. „Nebyl jsem se na tebe podívat od chvíle, co jsme tě sem přinesli,“ řekl a zastavil se u Parovy postele. „Věděl jsi to?“

Par přikývl ale dál mlčel. „Neznamená to, že jsem na tebe zapomněl. Věděl jsem, že jsi v bezpečí a zotavíš se. Chtěl jsem přemýšlet. Vydal jsem se sám do lesů a vrátil se až dnes ráno. Storové mi řekli, že už jsi vzhůru, a že už zlomili kouzlo jedu. Rozhodnul jsem se tě navštívit.“

Náhle se zarazil a jeho pohled těkal z místa na místo. Když znovu promluvil, pečlivě volil slova. „Přemýšlel jsem o těch snech.“

Znovu se krátce odmlčel. Par už se začínal cítit unavený a nepohodlně se v posteli zavrtěl. Síla se mu brzy vrátí. Zdálo se, že Walker pohyb zaznamenal a řekl, „Za chvíli už půjdu.“

Opět se pomalu posadil. „Když začaly ty sny, čekal jsem, že za mnou přijdeš. Vždycky jsi se nechal strhnout. Připravoval jsem se na to, co ti řeknu.“ Odmlčel se. „Máme společných mnoho věcí, kterým Pare nemůžeš rozumět. Sdílíme dědictví kouzla; víc než to, sdílíme předurčenou budoucnost, která vylučuje naši svobodnou vůli po vlastní smysluplné sebeurčení.“ Odmlčel se a slabě usmál. „Mám na mysli, Pare, že jsme děti Brin a Jaira Ohmsfordových, dědicové kouzla elfího rodu Shannarů, strážci vložené důvěry. Pamatuješ si? Důvěru nám dal Allanon. Když umíral, řekl Brin, že se Ohmsfordové stanou strážci kouzla. Vždy, když ho bude potřeba, musí se vrátit.“

Par pomalu přikývl, začínal chápat. „Věříš, že jsme ti, jimž byla důvěra svěřena.“

„Věřím tomu — a děsí mě to jako doposud nic v celém mém životě!“ Walker chraptivě pokračoval. „Mám z toho hrůzu! Nechci vědět nic o druidech ani o jejich tajemství. Toužím se zbavit elfského kouzla i jeho proradnosti! Přeji si zůstat sám a žít svůj život podle svých měřítek, po ničem jiném netoužím!“

Par sklopil zrak, aby se chránil před Walkerovou zlobou. Pak se smutně usmál. „Někdy o svém životě nerozhodujeme.“

Walker Boh odpověděl nečekaně. „Už nemůžu couvnout.“ Když se na něj Par znovu podíval, rysy jeho hubené tváře ztvrdly. „Zatímco jsem čekal v lesích kolem Storlocku až se probudíš a držel se stranou od ostatních, rozhodl jsem se.“ Zavrtěl hlavou. „Pokud zůstáváme neoblomní z toho důvodu, abychom se neprotivili svým zásadám, události a okolnosti se proti nám občas spiknou; nakonec se stejně zkompromitujeme. Zachráníme jedny principy jenom proto, abychom se zřekli jiných. Moje rozhodnutí, skrývat se v Divočině tě málem stálo život. Mohl bych to udělat znovu. Čím bych za to zaplatil?“

Par zakroutil hlavou. „Neodpovídáš za to, když se rozhodnu riskovat, Walkere. Nikdo nenese takovou odpovědnost.“

„O, ale může nést, Pare. Dokonce musí, když je k tomu pověřen. Cožpak to nevidíš? Pokud takovou mocí vládnu, jsem odpovědný i za její použití.“ Smutně pokýval hlavou. „Přál bych si, aby tomu tak nebylo. To je však jen má iluze.“

Napřímil se. „Zatím jsem se nedostal k tomu nejpodstatnějšímu, co jsem ti přišel říci. Nejlepší bude, když se k tomu vrátím později, aby sis mohl odpočinout.“ Vstal a jakoby chtěl zahnat chlad, zahalil se do vlhkého pláště. „Půjdu s tebou,“ konstatoval prostě.

Par ztuhl překvapením. „K Hadeshornu?“

Walker Boh přikývl. „Setkat se s Allanonovým stínem — jestli nás opravdu volá druidův stín — a vyslechnout jeho slova. Více neslibuji, Pare. Nedělám ústupky tvému přesvědčení — jsem přesvědčen, že v něčem jsi měl pravdu. Nemůžeme předstírat, že svět začíná a končí na hranicích, které si vytyčíme. Občas musíme připustit, že zasahuje i do našich životů. Přestože se nám to příliš nehodí, musíme se postavit k jeho výzvám čelem.“

Tvář mu zářila emocemi, které si Par jen stěží dokázal představit. „I já bych chtěl znát svou roli,“ zašeptal.

Walker se natáhnul a bledou, štíhlou rukou krátce stiskl tu Parovu. „Teď odpočívej. Máme před sebou namáhavou cestu a zbývá jen den nebo dva, abychom se na ni připravili. Vezmu si to na starost. Oznámím to i ostatním a přijdu pro vás, až nastane čas.“

Vydal se ke dveřím, ale pak zaváhal a usmál se. „Doufám, že teď o mě budeš smýšlet lépe.“

Vyšel ze dveří a pokoj osiřel. Teď se zase usmíval Par.

Walker Boh dodržel všechno co slíbil. Za dva dny se vrátil. Objevil se krátce po svítání s koněm a zásobami. Par už mohl vstát. Předešlý den a část dnešního strávil na procházce. Ze svého zážitku ve Staré slatině se rychle zotavoval. Oblečený čekal na verandě domu, kde bydlel se Steffem a Teel, když se jeho strýc vynořil ze stínů lesa a v polosvětle rána plného mlhy za sebou táhl svůj potah.

„Vypadá podivně,“ zamumlal Steff. „Po celou dobu, co jsme tady, jsem neměl příležitost pořádně si ho prohlédnout. Ale připadá mi stále stejný. Víc přízrak než člověk.“ Se zářícíma očima se omluvně usmál.

„Walker Boh je skutečný až příliš,“ odpověděl Par, aniž by se na trpaslíka podíval. „A pronásledují ho jeho vlastní přízraky.“

„Myslím, že takové přízraky musí mít dost velkou odvahu.“

Par se k němu otočil. „Bojíš se ho?“

„Bojím?“ Steff se nevrle zasmál. „Slyšíš, Teel? Hledá štěrbinu v mém brnění!“ Rychle na něj obrátil svou zjizvenou tvář. „Ne, mladíku, nebojím se ho. Jen mě udivuje“

Objevil se Coll s Morganem a jejich společnost mohla vyrazit. Přišli se s nimi rozloučili Storové, zvláštní drah duchů, neustále zahalený v bílých šatech ponořující se do vlastního tichu. Na tvářích se jim neustále zračil dychtivý výraz. Zvědavě a napjatě se shromáždili ve skupinkách, pozorní. Někteří z nich k nim přistoupili, aby jim pomohli nasednout. S jedním nebo dvěma z nich Walker tiše mluvil. Nikdo jiný je nemohl slyšet. Pak spolu s ostatními nasedl a ještě se krátce otočil.

„Hodně štěstí nám všem, přátelé,“ pokynul jim a pobídnul koně k planinám směrem na západ.

Budeme ho potřebovat, tiše zamumlal Par.