Shannarovo dědictví

Kapitola 6

Když chtěl, uměl být Morgan Leah velmi přesvědčivý. Té noci na deštěm zahalené vysočině to Parovi a Collovi opět potvrdil. Přesně jak tvrdil, bylo zřejmé, že se tou věcí hodně zabýval a jeho argumenty byly důkladně promyšlené. Jednoduše řečeno, byla to otázka volby. Po malé chvilce, během které se stihl jen svléknout z mokrých šatů a osušit, usadil bratry se zkříženýma nohama na zem před teplo krbu. S chlebem a sklenicí piva v ruce jim předložil své závěry.

Začal s tím, co už věděli. Pochopili, že se nemohou vrátit do Stinného dolu — teď určitě ne a možná ani v blízké budoucnosti se jim to jen tak nepodaří. Nemohli ani zpátky do Truborohu. V podstatě nemohli jít nikam, kde by si ně mohli počkat. Pokud Federace doposud vynaložila tolik času a úsilí aby je našla, nebylo pravděpodobné, že by toho nyní nechala. Rimmer Dall byl známý tím, že si všechno houževnatě vynucoval. Osobně se zapojil do téhle štvanice a hned tak se nevzdá. Stopaři je budou hledat všude, kam dosáhnou zákony Federace — a to bylo hodně, hodně daleko. Par a Coll se stali psanci.

Co měli tedy dělat? Protože nemohli jít nikam, kde by je mohli chytit, museli jít tam, kde je nečekal nikdo. Problém byl v tom, že nemělo smysl jít prostě kamkoliv, ale dostat se někam, kde mohli dělat něco užitečného.

„Koneckonců, jestli chcete, můžete tady zůstat a kdoví jak dlouho vás tu nenajdou. Federace toho neví tolik, aby vás hledala na vysočině.“ Pokrčil rameny. „Na čas by to mohla být i legrace. Ale k čemu by to bylo? Dva měsíce, čtyři měsíce nebo víc, stejně byste byli psanci bez možnosti dostat se domů a nic by se nezměnilo. To nedává smysl, ne? Měli byste vzít osud do svých rukou. Nečekat až vás události doženou, ale přímo do nich vletět.“

Tím měl na mysli pokusit se vyřešit hádanku, kterou představovaly sny. Nebylo nic, co by mohli udělat s faktem, že je pronásleduje Federace, že jsou ve Stinném dole vojáci, nebo že z nich jsou teď psanci. Jednoho dne by se to mohlo změnit — ale ne v nejbližší budoucnosti. Sny však představovaly něco, čemu by mohli přijít na kloub. Jestli byly skutečné, měli by se pokusit dozvědět se . o nich víc. Starý muž jim řekl, aby první noc novoluní přišli do Hadeshornu. Předtím to nechtěli udělat ze dvou vážných důvodů. O snech toho nevěděli dost, aby si mohli být jisti, že jsou skutečné. Sami dva se navíc mohli dostat do velkého nebezpečí.

„Tak proč se nepostarat o odstranění těchto starostí.“ dokončil horal. „Proč nejít na východ a nenajit Walkera? Jak jste říkali, tak se starý muž zmínil o tom, že se podobné sny zdály i Walkerovi. Měli bychom zjistit, co si o tom všem myslí on? Má v úmyslu jít? Stařec říkal, že si promluví i s ním. Ať už s ním mluvil nebo ne, Walker bude mít určitě jasno v tom, jestli jsou sny skutečné či ne. Přiznávám, že jsem si vždycky myslel, že je váš strýček divný patron, ale nikdy jsem se nedomníval, že je hloupý. A všichni známe příběhy o něm. Pokud dokázal ovládat Shannarovo kouzlo, bylo by dobré o tom vědět.“

Dlouze se napil, naklonil se dopředu a namířil na ně prstem. „Jestli Walker těm snům věří a rozhodne se jít do Hadeshornu, pak by vás to mohlo přesvědčit následovat jej. Byli bychom čtyři. Všechno, co by se nám pokusilo dělat problémy, by si to muselo předem rozmyslet.“

Pokrčil rameny. „I kdybyste se rozhodli nejít, pořád je to lepší, než kdybyste se jen někde schovávali. Hrome, Federaci ani nenapadne, aby vás hledala v Anaru! To je asi to poslední místo, kde by vás mohli hledat.“

Znovu se napil, vzal si sousto čerstvého chleba a znovu se posadil s otázkou v očích. V obličeji se mu zračil vědoucí výraz, který naznačoval, že ví něco, co oni neví. Bavil se tím. „Nuže?“ řekl nakonec.

Bratři byli zticha. Par myslel na svého strýčka, vzpomínal na šeptem vyprávěné příběhy o Walkeru Bohovi. Jeho strýček byl studentem života z povolání. Tvrdil o sobě, že má vidění; trval na tom, že je schopen vidět a cítit věci, které ostatní nevnímají. Povídalo se, že umí kouzla, která se od těch známých odlišovala. Nakonec odešel z údolí do Východní země. To bylo už téměř deset let. Par a Coll byli tehdy velmi mladí, ale Par si to pamatoval.

Coll si náhle odkašlal, poposedl dopředu a zakroutí] hlavou. Par si byl jist, že jeho bratr chce Morganovi říct, jak se mu ten nápad zdá směšný. Místo toho se zeptal: .Jak bychom měli začít Walkera hledat?“

Par se v nelíčeném úžasu podíval na Morgana a Morgan na něj. Oba předpokládali, že budou s Collem problémy, než že by se dal svést k takovému odvážnému plánu. Všechno si pečlivě rozmyslí, protože se mu to bude zdát příliš ztřeštěné. Tohle opravdu nečekali.

Coll zachytil jejich pohledy a řekl: „Rozmyslel bych si tvrdit, na co jsem myslel. Neznáte mě tak dobře, jak si myslíte. No a teď, jak odpovíte na mou otázku?“

Morgan rychle zahnal pocit viny, který se mu mihl v očích. „Nejdřív půjdeme do Posledního přístavu. Mám tam přítele, který bude vědět kde Walker je.“

„Do Posledního přístavu?“ zamračil se Coll. „Poslední přístav okupuje Federace.“

„Právě tam vás Federace hledat nebude a nám stačí zůstat tam jeden nebo dva dny. A navíc se nebudeme moc ukazovat,“ trval na svém Morgan.

„A naše rodiny? Nebudou se divit, co se s námi stalo?“

„Moje ne. Můj otec si zvykl, že mě čas od času pár týdnů nevidí. Pochopil, že jsem nezávislý. A pro Jaralana a Miriannu bude lepší, když se nedozví, co se s vámi stalo. Nepochybně mají dost starostí už teď.“

„A co Wren?“ zeptal se Par.

Morgan pokýval hlavou. „Nevím jak Wren najít. Jestli je pořád s tuláky, může být kdekoliv.“ Odmlčel se. „Kromě toho netuším jak by nám Wren mohla pomoci. Byla ještě holčička, když opustila údolí, Pare. Nemáme dost času, abychom našli oba. Walker Boh vypadá jako lepší volba.“

Par pomalu přikývl. Nejistě se podíval na Colla a ten mu pohled opětoval. „Co myslíš?“ zeptal se.

Coll si povzdechl. „Myslím, že jsme měli zůstat ve Stinném dole. Myslím, že jsme měli lenošit za pecí.“

„Nech toho, Colle Ohmsforde!“ zvolal Morgan vesele. „Pomysli na to dobrodružství! Slibuji, že na tebe dám pozor!“

Coll letmo pohlédl na Para. „To by mě mělo uklidnit?“

Par se zhluboka nadechl. „Říkám, že jdeme.“

Coll ho pozorně sledoval a pak přikývl. „Tak si říkám, co můžeme vlastně ztratit?“

Problém byl tedy vyřešen. Když o tom později Par přemýšlel, zjistil, že ho to ani nepřekvapilo. Koneckonců to byla opravdu jen otázka volby. Ať jsi to zkoumal z kterékoli strany, jiné možnosti nebyli lákavější.

Tu noc spali ve srubu a celé následující ráno balili zásoby jídla uložené v chladných spížích a výbavu z komor. Byly tu zbraně, deky, cestovní pláště a pro bratry nějaké oblečení navíc (některé padlo dobře). Měli nasolené maso, ovoce a zeleninu, sýry a ořechy. Byly tu i věci k vaření, vaky na vodu a léky. Vzali si všechno co potřebovali, protože srub byl dobře zásoben. Kolem poledního byli připraveni vyrazit.

Když vyšli z předních dveří a zabezpečili je za sebou začalo mrholit. Den byl šedivý a zamračený, země pod jejich nohama už nebyla tvrdá a prašná, ale vlhká a mazlavá jako houba. Znovu šli na sever směrem k Duhovému jezera s úmyslem dorazit k jeho břehům za soumraku. Morganův plán první části jejich cesty byl prostý. Znovu si vezmou loďku, kterou předtím bratři ukryli u ústí Rappahalldranu a tentokrát poplují podél jižního pobřeží a budou se držet stranou od Cletských nížin, Černých dubů a Mlžných mokřin, které byly všechny plné nebezpečí, kterým bylo lepší se vyhnout. Až dosáhnou protějšího břehu, určí polohu Stříbrné řeky a budou podél ní pokračovat na východ do Posledního přístavu.

Byl to dobrý plán, ale nikoliv bez chyby. Morgan upřednostňoval plavbu po jezeře v noci. Byli by méně nápadní a řídili by se měsícem a hvězdami. Ale když se schylovalo k večeru a jezero vystoupilo na dohled, začalo být zřejmé, že v noci nevyjde ani Měsíc ani hvězdy. Nebude tudíž žádné světlo, které by jim ukázalo cestu. Kdyby se pokusili plout v tomhle počasí, bylo víc než pravděpodobné, že se dostanou daleko na jih a zapletou se do nebezpečí, kterým se snažili vyhnout.

Přemístili loďku, ujistili se, že je stále schopná plavby a strávili svou první noc venku v chladu provlhlého tábořiště blízko pobřeží. Snili o teplejších a příjemnějších časech. Ráno s sebou přineslo nepatrnou změnu počasí. Přestalo pršet, ale mraky zůstávaly a mísily se s mlhou, která zahalila všechno od jednoho konce jezera k druhému.

Par a Coll si močál nejistě prohlíželi.

„Ta se ztratí,“ ujišťoval je Morgan, který už chtěl odrazit.

Spustili loďku na vodu a veslovali dokud nenarazili na vítr, pak vztyčili svou provizorní plachtu. Mraky o pár stop vystoupily a obloha projasnila přítmí. Mlha se však stále držela vody jako rouno ovce a všechno přikrývala neproniknutelným závojem. Aniž by se cokoli změnilo, přišlo poledne. Nakonec Morgan přiznal, že neví kde jsou.

Za soumraku byli stále na jezeře a světlo se docela ztratilo. Vítr se uklidnil a oni stáli za naprostého ticha na místě. Z nutnosti něco málo snědli, přestože nikdo z nich nebyl vyloženě hladový a pak se střídali a pokoušeli se usnout.

„Pamatuješ si příběhy o Sheovi Ohmsfordovi a té věci, která žila v Mlžných mokřinách?“ zašeptal v jednu chvíli Coll Parovi. „Předpokládám, že se na vlastní kůži přesvědčím jestli byly pravdivé nebo ne!“

Noc se vlekla plná ticha, černočerné tmy a pocitu hrozící zkázy. Ráno ale přišlo bez toho, aby se něco přihodilo, mlha se zvedla, obloha vyjasnila a přátelé zjistili, že jsou v bezpečí uprostřed jezera směrem na sever. Odpočatí si začali tropit žerty z vlastního strachu i strachu ostatních, znovu obrátili loďku na východ a střídali se ve veslování, zatímco čekali na vítr. Po chvíli mlha zmizela, mraky se roztrhaly a oni v dálce spatřili jižní břeh. Kolem poledne se přihnal severovýchodní vítr. Složili vesla a natáhli plachtu.

Čas plynul a loďka uháněla na východ. Denní světlo se ztrácelo v soumraku, když konečně dosáhli druhého břehu a vytáhli loďku z vody v zalesněné zátoce blízko ústí Stříbrné řeky. Schovali loďku v úžině zarostlé rákosím, pečlivě ji uvázali a vyrazili směrem do vnitrozemí. Blížil se právě soumrak a jak se slábnoucí světlo odráželo od nízko plujících mraků a cárů mlhy, obloha podivně zrůžověla. V lese bylo stále ještě ticho a noční zvuky trpělivě čekaly, až den skončí, než začnou svou symfonii. Reka s hladinou pokrytou troskami a náplavami z deště loudavě hučela. Dopadl na ně stín, zdálo se, že se stromy semkly k sobě a světlo se docela vytratilo. Snesla se tma, která měla trvat dlouho.

Chvilku si povídali o Králi Stříbrné řeky.

„Ztratil se stejně jako ostatní kouzla,“ prohlásil Par a opatrně kráčel deštěm omytou stezkou. V noci bylo vidět lépe, i když ne tak dobře, jak by si přáli; Měsíc si hrál v mracích s hvězdami na schovávanou. „Je pryč stejně jako druidové, elfové — jako všechno kromě příběhů.“

„Možná ano, možná ne,“ filozofoval Morgan. „Poutníci stále tvrdí, že ho čas od času vidí jako starého muže s lucernou, který nabízí doprovod a ochranu. Ovšem připouští, že už jeho moc nedosahuje tak daleko jako kdysi. Má nárok jen na řeku a část země kolem. Zbytek patří nám.“

„Zbytek patří Federaci, stejně jako všechno ostatní!“ odfrkl si Coll.

Morgan kopl do kusu dřeva ležícího na zemi a to se odkutálelo do tmy. „Znám muže, který tvrdí, že s Králem Stříbrné řeky mluvil — je to bubeník, který prodává prvotřídní zboží mezi vysočinou a Anarem. Je neustále na cestách a říkal, že jednou se ztratil v Battlemoundu, když se objevil tajemný starý muž s lucernou a ukázal mu cestu.“ Morgan zakroutil hlavou. „Nikdy jsem nevěděl, jestli mu mám věřit, nebo ne. Bubeníci bývají lepší vypravěči než ti, kteří mluví pravdu.“

„Myslím, že se ztratil,“ řekl Par, a jeho hlas zněl trochu smutně. „Kouzlo nevydrží, pokud ho někdo neprovádí nebo v něj alespoň nevěří. Král Stříbrné řeky neměl štěstí ani na jedno. Zůstal z něj už jen příběh, další legenda, které věříš ty, já, Coll a možná ještě hrstka dalších.“

„My Ohmsfordové vždycky věříme,“ dokončil Coll mírně.

Mlčky pokračovali cestou, která se klikatila na východ a naslouchali zvukům noci. Do Posledního přístavu nemohli tuto noc ještě dorazit, ale ještě se jim nechtělo zastavovat. Pokračovali aniž by se o tom nějak dohadovali. Čím více se přibližovali dolnímu Anaru, byl les hustější a stezka se v temnotě zužovala v neproniknutelné křoví. Reka zdivočila jak procházela několika peřejemi po sobě a zem se stala drsnější, průrvy zde střídaly malé, nízké kopce, které pokrývaly opuštěné pařezy a balvany.

„Cesta do Posledního přístavu už není jako dřív,“ zamručel v jednu chvíli Morgan. Par a Coll nedokázali posoudit jestli ano, nebo ne, protože nikdy v Anaru nebyli. Podívali se na sebe, ale neodpověděli.

Stezka náhle končila, zavalená skupinou padlých stromů. Směrem od řeky do hlubokého lesa z ní vybíhala další. Morgan zaváhal a pak se po ní vydal. Stromy nad hlavami je uvěznily a větve nepropouštěly nic kromě záblesků měsíčního svitu. Tři přátelé byli nuceni před sebou tápat. Morgan začal znovu mručet. Nebylo mu však rozumět, ale o jeho tónu se nedalo pochybovat. Jak postupovali dál, houští a šlahouny na ně začaly dotírat tak, že si museli schovat hlavy mezi ramena. Les začal divně zapáchat hlubokým rozkladem. Par se snažil před tím smradem tajit dech a dráždilo ho, že byl úplně všude. Snažil se, aby zrychlili, přestože Morgan, který je vedl, šel nejrychleji, jak jen mohl.

„Jako by se tu něco rozkládalo,“ šeptal za ním Coll.

V Parově mysli něco cvaklo. Vzpomněl si, že tenhle pach se šířil z chatrče lesní ženy, před kterou je varoval starý muž. Zápach tady byl naprosto stejný.

V příštím okamžiku se dostali z lesní houštiny na paseku, kterou lemovaly zlámané, mrtvé stromy a pokrývala jí hniloba, úlomky dřeva a roztříštěné kosti. Uprostřed bublalo stojaté jezírko, jako kotel v němž někdo něco vaří. Ze stínu na ně zíraly bodavé oči hyen.

Všichni tři se nejistě zastavili. „Morgane, tohle je přesně jako...“ začal Par a hned zmlkl.

Přízrak neslyšeně vystoupil z houští a vztyčil se před nimi. Par se neptal, co to je; vytušil to. Pochyby a nedůvěra zmizely, stejně jako léty nastřádaná jistota, že Přízraky jsou to, co realisté tvrdí — báchorky a povídačky k ohni. Možná to bylo varování starého muže zašeptané do ucha, co ho přinutilo změnit názor. Možná za to mohla podoba té věci. V každém případě prožitá zkušenost ho nenechávala v klidu.

Tenhle Přízrak byl úplně jiný než ten s kterým se setkali.

Byla to veliká, šourající se bytost, která vypadala jako člověk, ale byla dvakrát tak velká a tělo měla pokryté drsnými, huňatými chlupy. Mohutné údy měly na koncích roztažené pracky s drápy a v ramenech se hrbila jako gorila. Ze srsti vystupovala tvář, které by se ale jen stěží dalo říkat lidská. Kolem tlamy byla svraštělá a zkřivená, zuby jí trčely jako zakrslé kosti, a v záhybech kůže schovávala oči, které na ně vrhaly pohled plný hnusu a planoucí jako oheň. Stvůra stála a s krutým potěšením si je pomalu prohlížela.

„Oh—oh,“ řekl mírně Morgan.

Přízrak popošel o krok blíž a naježil se přitom jako kočka. „Proč jste tady?“ zaskřípalo odněkud z prázdna.

„Spletli jsme si...“ začal Morgan.

„Jste bez dovolení na mém území,“ zarazila ho obluda ostře a chtivě zachňapala zuby. „A můžete za to, že se zlobím.“

Morgan se ohlédl zpátky na Para, který rychle zamumlal slovo „Přízrak“ a otočil se na Colla. Coll byl bledý a strnulý. Stejně jako Par ani on nepochyboval.

„Jeden z vás za to zaplatí,“ zavrčel Přízrak. „Dejte mi jednoho z vás! Dejte!“

Tři přátelé se na sebe ještě jednou podívali. Věděli, že je jen jeden způsob, jak se z téhle situace dostat. Žádný starý muž jim tentokrát nepomůže. Nebyl tu nikdo jiný než oni sami.

Morgan sáhl po Leahově meči a vytasil ho z pochvy. V očích příšery se jasně zablýsklo jeho ostří. „Buď nás necháš bezpečně projít, nebo...“ začal.

Nikdy to nedořekl. Přízrak s děsivou hbitostí přeskočil jezírko a s vřískotem se na něj vrhl. Okamžitě ležel na Morganovi a máchal ostrými drápy. Přesto se horalovi podařilo nastavit meč právě včas, aby se vyhnul úderu a stvůru, která ztratila rovnováhu odrazil stranou, takže její útok vyšel naprázdno. Coll vyskočil dopředu a švihl po ní svým krátkým mečem. Par zaútočil kouzlem písně přání, představou v podobě mraku bzučícího hmyzu.

Přízrak vyskočil na nohy a řval vzteky, ohnal se pařáty rozzuřeně vzduchem a pak se na ně znovu vyřítil. Morgan ho jednou bodnul, když horal uskakoval stranou a srazil ho k zemi. Přízrak se otočil a Coll se svým krátkým mečem ohnal tak silně, že mu nad ramenem uťal jednu paži. Přízrak odvrávoral, pak přiskočil zpátky, chňapl po svém ztraceném údu a znovu ustoupil. Opatrně si nasadil paži zpátky na rameno. Rychle s ní zavlnil jako had a rozhýbal šlachy, svaly a kosti. Paže se připojila zpátky k tělu.

Přízrak zasyčel potěšením.

Pak znovu zaútočil. Par se ho snažil zbrzdit obrazy vlků, ale Přízrak je ani nezaregistroval. Vrazil do Morgana, který se schovával za ostřím svého meče a odhodil ho zpátky. Byl by ztracen, nebýt Ohmsfordů, kteří se na bestii vrhli a dostali ji na zem. Drželi ji tam však jen okamžik. Těžce se zvedla, vyprostila se a odhodila je tak, že odlétli. Jedna obrovská ruka popadla Para v obličeji, prudce do něj vrazila až odlétnul pryč, blesky přitom zahnala jeho obrazy. Cítil, jak si pro něj ta věc přichází. Vyslal proti ní všechny představy, které dal dohromady a převalil se na všechny čtyři, aby se mohl zvednout. Slyšel Collovy varovné výkřiky a několik zachrochtání. Postavil se a nechal představy rozplynout.

Přízrak byl přímo před ním s rukama s drápy široce roztaženýma, aby ho mohly popadnout. Coll ležel natažený u stromu o pár kroků opodál po jeho levici. Po Morganovi nebylo ani vidu, ani slechu. Par pomalu ustupoval a hledal způsob, jak uniknout. Teď nebyl čas na kouzla. Stvůra byla příliš blízko. Ucítil drsnou kůru, jak zády narazil na kmen stromu.

Pak se najednou zjevil Morgan, vyřítil se z temnoty a s výkřikem „Leah, Leah“ tloukl do Přízraku. Tvář a šaty měl od krve a oči mu plály vztekem a odhodláním. Leahův meč zasáhnul švihnutím třpytícího se kovu — a stalo se něco úžasného. Meč naplno seknul do Přízraku a vzplál.

Par sebou cukl zpátky a zvedl jednu ruku, aby si chránil tvář. Ne, říkal si v úžasu, to není oheň, ale kouzlo!

Kouzlo proběhlo najednou, bez varování. Zdálo se, že v knihu jeho světla bojovníci zkameněli. Přízrak ztuhl a vykřikl v mukách i nevíře. Kouzlo z Leahova meče proniklo celým tělem stvůry, prodralo se jím jako břitva látkou. Přízrak se zachvěl, zdálo se, že se propadá do sebe, ztratil podobu a rozpadal se. Par se rychle odkutálel pryč. Viděl, jak se Přízrak zoufale zvedl, pak zazářil stejně jako zbraň, která ho zabila a rozpadl se na prach.

Leahův meč neustále pomrkával v temnotě. Vzduch pulzoval jako příkrov nenadálého ticha. Oblak kouře plul přes jezírko a nechával za sebou ostrý a hustý pach. Stojatá voda ještě jednou zabublalo a pak se její hladila zklidnila.

Morgan Leah klesl na koleno, meč spadl na zem před ním, zvířil malý oblak prachu a zazářil. Morgan sebou cukl a pak se zachvěl. „Hrome,“ zašeptal s údivem. „Ta síla co jsem cítil, to bylo... nikdy bych nevěřil, že je to možné...“

Par k němu hned přistoupil, klekl si vedle něj a pohlédl mu do tváře, která byla rozseknutá, pohmožděná a bez krve. Uchopil horala rukama a držel ho.

„Pořád má to kouzlo, Morgane!“ zašeptal vzrušeně, že něco takového existuje. „Celá ta léta to nikdo nevěděl, ale to kouzlo v něm pořád je!“ Morgan se na něj nechápavě podíval. „Copak to nevidíš? To kouzlo spalo od časů Allanona! Nebylo ho třeba! Teprve jiné kouzlo ho probudilo! Bylo potřeba stvůry jako je tenhle Přízrak! Nic se nemohlo stát, dokud se ta dvě kouzla nesetkala...“

Odtáhl se, protože k nim přiklopýtal Coll, který také klesl na zem. Jedna ruka mu sklesle visela. „Asi ji mám zlomenou,“ zamumlal.

Zlomená nebyla, ale měl ji tak pohmožděnou, že mu Par poradil, aby si ji na pár dní uvázal na šátek k tělu. Umyli se ve své pitné vodě, ovázali si rány a škrábance, sebrali zbraně a zůstali stát s pohledem upřeným jeden na druhého. „Starý muž říkal, že nás bude pronásledovat hodně věcí,“ zašeptal Par.

„Nevím, jestli nás tahle věc pronásledovala nebo jsme prostě měli smůlu a narazili na ni.“ Collův hlas zněl unaveně. „Vím, že se už nechci s ničím takovým setkat.“

„Ale jestli se s tím setkáme,“ řekl Morgan Leah tiše a odmlčel se. „Jestli se s tím setkáme, už máme prostředky jak se s tím vypořádat“ A prstem přejel po ostří Leahova meče, jako by to byla jemná křivka ženské tváře.

Par nikdy nezapomněl co v té chvíli pocítil. Vzpomínka na to by dokázala zastínit i bitvu s Přízrakem. Navždy živoucí okamžik. Pocítil žárlivost. Předtím to byl on, kdo ovládal opravdové kouzlo. Teď to byl Morgan Leah. Pořád ještě měl píseň přání, pochopitelně, ale její kouzlo ve srovnání s kouzlem horalova meče bledlo. Byl to meč, který zahubil Přízrak. Sebedokonalejší Parovy obrazy skončily jako pouhé dráždění.

Přinutilo ho to zamyslet se, jestli má píseň přání nějaký skutečný význam.