Shannarovo dědictví

Kapitola 16

Když se částečně vzpamatovali a dokázali se soustředit zjistili, že postrádají Coglina. Nedokázali si to vysvětlit a začali ho s očekáváním hledat v přetrvávajících stínech noci. Údolí nabízelo jen několik míst, kde se mohl starý muž skryt. Nenalezli ho.

„Asi ho rozmetal Allanonův stín,“ pokusil se vtipkovat Morgan.

Nikdo se nesmál. K žertování měli daleko. Bojovali se zoufalstvím, které jim přinesly události předešlé noci. Záhadné zmizení starého muže je ještě více rozrušilo. Uvědomili si rozdíl mezi tím, když se objevily a znovu bez varování zmizely stíny dávno mrtvých Druidů a tím, když se jednalo o člověka z masa a kostí. Cogline se stal jediným pojítkem mezi sny a smyslem jejich cesty. Ve chvíli, kdy se to pojítko očividně přetrhlo, si bolestně uvědomili, že si musí poradit sami.

Nějakou dobu postávali nejistě kolem. Pak Walker zamumlal něco o ztrátě času. Vyrazil nazpátek cestou, kterou přišli a ostatní ho následovali. Slunce plulo nad obzorem, třpytíce se zlatem na modré obloze bez mráčku. V pustých Dračích štítech začínal teplý den. Na okraji údolí se Par ohlédl přes rameno. Hadeshorn ho zasmušile pozoroval a neodpovídal.

Cestou zpátky všichni mlčeli. Vraceli se k druidovu pověření, zvažovali a porovnávali jeho odhalení a úkoly, které jim dal. Nikdo z nich neměl chuť promluvit. Zejména Par. Allanonovo představení ho dokonale zmátlo. S velkým úsilím si musel připomínat, že se to opravdu stalo. Spolu s Collem následoval ostatní, sledoval jejich záda, pozoroval jak kličkují v mezerách mezi skalami po stezce, která vedla do skalní průrvy směrem k úpatí hor, kde leželo jejich tábořiště. Vracel se hlavně k tomu, že měl Walker nakonec pravdu když říkal, že ať si představí setkání s Allanonem jakkoli, jeho představa bude naprosto zkreslená. Coll se ho v jednu chvíli zeptal, jestli je v pořádku a on mlčky přikývl. Uvnitř však pochyboval, jestli ještě někdy vůbec v pořádku bude.

Stín mu přikázal, aby nalezl Shannarův meč. U všech čertů, jak to má udělat?

Už předem ho odrazovala nesplnitelnost toho úkolu. Neměl představu, kde by měl začít. Pokud si dobře vzpomínal, nikdo meč nespatřil od doby, kdy Federace začala okupovat Tyrsis — před sto lety. A mohl zmizet už předtím. Slehla se po něm zem. Stejně jako kouzla, druidové a jejich svět, stal se meč částí legendy, žijící už jen v paměti lidí. Zmizeli druidové, elfové i kouzla — ve světě lidí nic podobného neexistovalo. Jak často tohle slyšel?

Zaskřípal zuby. Jak si s tím má poradit? Allanon jim příliš nepomohl. Jen každému z nich uložil, aby po něčem pátral a ujistil je, že jeho požadavky jsou splnitelné.

Tělem mu projel nával horka. Ani zmínka o jeho kouzle, o tom jak používat píseň přání. Žádný náznak číhajících překážek. Nedozvěděl se k čemu má kouzlo využít. Nedostal ani příležitost ptát se. O kouzle nevěděl o nic víc než předtím.

Par cítil hněv a zklamání. Měl další tucet věcí, o kterých netušil, jak je vyřešit. Takže, znovu najít Shannaruv meč! A co pak? Co s ním má dělat? Vyzvat Přízraky na souboj? Procházet zemí, pátrat po nich a jednoho po druhém likvidovat?

Tvář mu zrudla. U sta hromů! Proč má o takových věcech vůbec přemýšlet!

Zastavil se. Zapeklitý problém! Měl by se držet Allanonových pokynů — nehonit se za Přízraky se Shannarovým mečem v ruce, ale nejdřív tu zbraň najít?

Musel se rozhodnout.

Snažil se na chvíli nemyslet a skrýt se v chládku stínu útesů, které stezku strážily; ale myšlenky se ho nechtěly pustit, chovaly se jako vyděšené dítě hledající matku. Steff před ním něco vykládal Teel a pak Morganovi. Přitom úporně pokyvoval hlavou. Všiml si také Walkera pevného držení těla. Pozoroval Wren jak úporně kráčí za strýcem, jakoby chtěla přeběhnout přímo přes něj. Všichni odcházeli stejně rozzlobeni a zklamáni jako on; v tom se nemýlil. Připadalo jim, že je Allanon podvedl — tím, co neřekl. Očekávali konkrétní, přesné odpovědi na otázky, se kterými za ním přišli.

Nezískali nic víc, než nesplnitelné úkoly!

Přesto Allanon tvrdil, že je nežádá o nemožné, že oni tři mají srdce, právo a schopnosti potřebné k jejich zdárnému uskutečnění.

Par si povzdechl. Může se na to spolehnout?

Znovu se zamyslel nad tím, proč o celé té záležitosti vůbec uvažuje.

Začarovaný kruh. Už jen tyhle úvahy znamenají, že se tou zatracenou věcí zabývá?

Vynořil se ze stínu útesů na cestu z oblázků, vedoucí dolu k tábořišti. V té chvíli se rozhodl, že zapomene na vztek a zklamání a začne jasně uvažovat. Na kterou ze získaných informací, se může spolehnout? Ve snech ho opravdu volal Allanon — to se potvrdilo. Druid za nimi přišel a požádal je o pomoc proti temným silám, které ohrožovaly Čtyřzemí. Stejným způsobem žádal v minulosti Parovi předky. Tentokrát však jako pouhý stín. Aby se přesvědčil, že jeho volání vyslyší, poslal dávného druida Coglina, posla z masa a kostí. Allanon Coglinovi důvěřoval.

O posledním závěru Par chvilku uvažoval, jestli mu lze opravdu věřit. Odpověděl si kladně.

Přízraky jsou skutečné, pokračoval dál. Představovaly nebezpečí, zlo a zcela jistě ohrožovaly rasy ve Čtyřzemí. Přízraky byly kouzlo.

Znovu se zastavil. Pokud se nemýlí, musí je jiné kouzlo porazit. Jestliže souhlasí i s tímhle, dokázali být Cogline s Allanonem daleko přesvědčivější, než si připouštěl. Vysvětlovalo to povídačky o zrození a rozšířeni Přízraků. Získalo smysl i tvrzení o absenci rovnováhy ve Čtyřzemí. Ať už věřil nebo nevěřil ve vinu Přízraků, nemohl popřít, že Čtyři země trpí velkým zlem. Část viny přisuzovala Federace kouzlu elfů a druidů — kouzlu, o kterém pověsti tvrdily, že je dobré. Pravda leží někde uprostřed. Z pohledu Para, kouzlo nikdy samo o sobě nebylo dobré, nebo špatné; byla to prostě síla. Tuhle lekci mu udělila píseň přání. Záleží na tom, jak se s kouzlem zachází.

Par se zamračil. Pokud se neplete, mohou Přízraky využívat kouzlo takovým způsobem, aby rasám škodily a přitom si toho nikdo nevšiml? Není jediný způsob jak s takovým kouzlem bojovat, prostě ho otočit proti tomu, kdo jím vládne a vrátit mu jeho původní účel? Možná se to bez druidů, elfů ani talismanů jako je Shannarův meč skutečně nepodaří.

S odporem připustil, že myšlenka dává smysl.

Co když něco přehlédl?

Objevilo se před ním tábořiště, které zůstalo ve stejném stavu jako když ho opouštěli. Denní světlo vyhánělo poslední stíny. Koně uvázaní u nízké ohrady hlasitě ržáli. Par viděl, že je mezi nimi i Coglinův hřebec. Starý muž se sem zjevně nevrátil.

Zjistil, že přemýšlí o tom, jak se jim všem Cogline neočekávaně zjevil, když za nimi poprvé přišel. Walkerovi, Wren i jemu předal poselství a odešel stejně náhle jako přišel. Stále stejné. Všechny varoval a pak je nechal ať se sami rozhodnou. Najednou ho napadlo, že i tentokrát nechal volbu zcela na nich.

Došli do tábora aniž by mezi sebou prohodili víc než jen pár slov a s nepříjemným pocitem se zastavili. Někdo navrhnul nejdřív se najíst nebo vyspat, všichni se ihned postavili proti. Nepotřebovali ani spánek ani jídlo; necítili únavu ani hlad. Teď už byli připraveni mluvit o událostech předešlé noci. Potřebovali se vymluvit, nechat zaznít myšlenky a pocity, které jim na zpáteční cestě klíčily a vířily hlavou.

„Dobrá,“ řekl stroze Walker Boh po chvíli napjatého ticha. „Protože se k tomu nikdo jiný nemá, povím to já. Celá ta věc je šílená. Paranor je pryč. Druidi jsou pryč. Sto let nikdo ve Čtyřzemí nespatřil elfa. Přinejmenším stejně dlouho nikdo neviděl Shannarův meč. Žádný z nás nemá potuchy, jak si s tím poradit — pokud je to skutečně možné. Myslím si, že se jedná o ukázkový příklad toho, jak druidové zneužívají Ohmsfordy. A to se mi vůbec nelíbí!“

Jeho tvář byla rudá a bojovná. Par si znovu vzpomněl, jak se v údolí rozčílením téměř přestal ovládat. Takhle si Walkera Boha nepamatoval.

„Nejsem si jistý, jestli můžeme takhle zlehčovat to co jsme viděli,“ začal Par, ale Walker mu skočil do řeči.

„Samozřejmě, že ne Pare — vidíš vtom příležitost uspokojit svou posedlou zvědavost v tom, jak používat kouzlo! Varoval jsem tě varoval, že kouzlo není dar, jak se domníváš, ale kletba! Proč si tvrdošíjně trváš na svém?“

„Myslíš si, že měl stín pravdu?“ tiše a pevně zazněl Collův hlas a okamžitě od Para odvedl Walkerovu pozornost.

„Pravda neleží za těmi zakuklenými podvodníky! Pokud se k nim vůbec někdy přiblížila? Prozradí nepatrný střípek, nikdy ne celou pravdu! Využívají nás! Vždycky nás využívali!“

„Ne beze smyslu, spoutají nás, abychom vzali v úvahu, co je třeba udělat — to nám příběhy neříkají.“ Coll se držel svého. „Já, Walkere, bezhlavě nehájím požadavky stínu. Tvrdím, že je nerozumné pustit celou věc z hlavy a řídit se jedinou možností bez ohledu na zbývající.“

„Střípky o kterých mluvíš — se vždycky ukázaly jako pravdivé,“ přidal se Par překvapivě ke Collovi. „Trápí tě, že Allanon zpočátku nikdy neřekl celou pravdu. Vždycky ještě něco tajil.“

Walker se na ně podíval, jakoby to byly děti a zakroutil hlavou. „Poloviční pravda může uškodit stejně jako lež,“ řekl tiše. Vztek z něho vyprchával a nahrazovala ho lhostejnost. „To byste měli vědět.“

„Vím, že nebezpečí číhá všude.“

„Tak proč se k tomu upínáš? Nech to být!“

„Strýčku,“ řekl Par káravě, až ho to samotného udivilo, „ještě jsem se nerozhodnul.“

Walker se na něj dlouho díval. Jeho vysoká, bledá postava se tyčila v úsvitu a tvář neprozrazovala nic víc než smíšené pocity. „Ještě ne?“ opakoval jemně.

Otočil se, sesbíral své věci a sbalil je. „Povím ti to tedy jinak. Není důležité, co stín říkal. Rozhodl jsem se, jít si po svém. Vrácení Paranoru a druidů se mě netýká. Nevzpomínám si na nic, co bych si přál méně. Časy druidů a Paranoru viděly víc šílenství, než kdy poznal tento svět. Mám se nad starat o návrat starců s jejich kouzly a čarováním, hrajících si se životy lidí, jakoby to byly hračky?“

Vstal a postavil se čelem k nim. Tvář měl jako ze žuly. „Raději si useknu ruku, než abych se dočkal návratu druidů!“

Zatímco se otočil, aby si sbalil zbytek věcí, ostatní se na sebe zděšeně dívali.

„Chceš se prostě schovat ve svém údolí?“ vztekle na něj vyjel Par.

Walker se ani neobtěžoval pozvednout hlavu.

„Co když stín mluvil pravdu, Walkere? Co se stane, jestli se všechny předpovědi naplní a přízraky se rozšíří až ke Kamennému krbu? Jak se zachováš potom?“

„V souladu se svým přesvědčením.“

„Použiješ svém kouzlo?“ Par zaprskal. „Kouzlo, které tě naučil Cogline?“

Jeho strýc se prudce napřímil. „Jak ses o tom dozvěděl?“

Par nesmlouvavě zakroutil hlavou. „Jaký je rozdíl mezi tvým kouzlem a kouzlem druidů, Walkere? Není úplně stejné?“

Walker se tvrdě a nepřátelsky usmál. „Občas se chováš bláznivě, Pare,“ pronesl a už si ho nevšímal.

Když se za chvilku postavil, vypadal naprosto klidně. „Svůj úkol jsem již splnil. Přišel jsem, jak mi nakázali a Allanona vyslechl. Nemám další povinnosti. Vy ostatní se musíte sami rozhodnout co uděláte. Já jsem tady skončil.“

Bez zaváhání prošel mezi nimi k místu, kde stáli uvázaní koně. Naložil svůj ranec, nasedl a odjel. Ani jednou se neohlédl.

Zbytek společnosti tiše a mlčky přihlížel. Par si uvědomil, že to bylo příliš rychlé rozhodnutí — takové, které Walker dělal ve chvíli, kdy se rozčílil. Nechápal proč.

Po strýcově odjezdu se obrátil na Wren. „Jak jsi se rozhodla ty?“

Dívka nepatrně pokývala hlavou. „Nemám Walkerovy předsudky a závěry s nimiž bych zápasila, ale sdílím jeho pochyby.“ Došla ke skupině skal a posadila se.

Par jí následoval. „Pořád se ještě snažím přesvědčit, jestli jsme se skutečně setkali s Allanonovým stínem, Pare. V srdci jsem cítila, že ano...“ Zarazila se. „O Allanonovi nevím téměř nic a příběhy, v kterých vystupuje, moc neznám. Ty je znáš líp než já. Jaký je tvůj názor?“

Par nezaváhal. „Byl to Allanon.“

„A myslíš, že mluvil pravdu?“

Par si uvědomil, že přichází ostatní, aby se k nim připojili. Vypadali tiše a napjatě. „Ano, všechno tomu nasvědčuje.“ Cestou z údolí si srovnal myšlenky, které .se mu v hlavě vyrojily. Samotného jej překvapilo, jak to znělo přesvědčivě. Při mluvení se nezaplétal; jeho úvahy získávaly přesvědčivý rozměr. „Nepromýšlel jsem to příliš podrobně,“ skončil. „Ale jaký jiný důvod by stín mohl mít, když si nás sem zavolal, aby k nám promluvil, než odhalit pravdu? Proč by nám lhal? Walker je přesvědčen, že se stal obětí nějakého podvodu. Nedokážu si však představit, jak by měl vypadat nebo čemu by měl sloužit.“

„Kromě toho,“ dodal, „Walker má strach — z druidů, kouzla, čehokoliv. Něco před námi tají. Cítím to. Hraje stejnou hru, ze které obviňuje Allanona.“

Wren přikývla. „Ale také rozumí druidům.“ Smutně se usmála, když se Par zatvářil zmateně. „Oni něco tají, Pare. Tají všechno, o čem nechtějí, aby se někdo dozvěděl. Je součástí jejich povahy. I před námi leží tajemství. To, co jsme se dozvěděli, bylo příliš neúplné a kusé. Jakkoli se na to díváš, jednají s námi stejně jako kdysi s našimi předky.“

Nastalo dlouhé ticho. „Možná bychom se měli dnes večer vrátit do údolí, jestli se nám stín znovu nezjeví,“ navrhl nepřesvědčivě Morgan.

„Nebo dát Coglinovi příležitost, aby se znovu objevil,“ dodal Coll.

Par zakroutil hlavou. „Nemyslím, že některého z nich jen tak uvidíme. Domnívám se, že se musíme obejít bez jejich pomoci.“

„Souhlasím,“ Wren znovu vstala. „Mám najít elfy a — jak jen to říkal? — vrátit je do světa lidí. Pečlivě vybraná slova, ale já jim nerozumím. Netuším kde elfové jsou ani kde je začít hledat. V Západní zemi žiju už skoro deset let a Garth ještě mnohem déle. Dostali jsme se do těch nejzapadlejších míst. Jsem rozhodně přesvědčená, že tady elfy najít nelze. Kam se mám tedy vydat?“

Postavila se čelem k Parovi. „Jdu domů. Tady už není nic, co bych mohla udělat. Budu o tom přemýšlet, přestože to možná k ničemu nepovede. Jestli se mi začnou zdát další sny a poradí mi, kde mám začít pátrat, možná se o to pokusím. Ale teď...“

Pokrčila rameny. „Dobrá. Sbohem, Pare.“

Objala ho a políbila, stejně tak i Colla a tentokrát dokonce i Morgana. Kývla na trpaslíky a začala si balit věci. Garth se k ní tiše přidal.

„Přál bych si, abys zůstala o něco déle, Wren,“ zkusil to Par a cítil tiché zoufalství, stahující se mu kolem krku jako smyčka. Teď zůstane na všechno sám.

„Pojď se mnou,“ odpověděla. „V Západní zemi ti bude líp.“

Par se podíval na Colla, který se zamračil. Morgan se odvrátil. Par si povzdechl a odmítavě zakroutil hlavou. „Ne, nejdřív se musím rozhodnout, nemohu se jen tak sebrat a někam odejít.“

Kývla a zdálo se, že rozumí. Věci měla sbalené. Přistoupila k němu. „Možná bych uvažovala jinak, kdyby mě chránilo kouzlo tak jako tebe a Walkera. Ale nechrání. Nemám píseň přání ani Coglinovy znalosti, na něž bych se mohla spolehnout. Mám jen váček s barevnými kameny.“ Znovu ho políbila. „Kdybys mě potřeboval, najdeš mě v Tirfingu. Buď opatrný, Pare.“

Vyjela z tábořiště s Garthem v závěsu a všichni se pak smutně dívali za vysokou tuláckou dívkou s vlnitými vlasy a jejím mohutným společníkem v jasně barevném slátaném oděvu. O pár minut později se z nich staly nepatrné tečky na západním obzoru, jejich koně nebylo téměř vidět.

Par ještě chvíli hleděl do dáli. Pak se podíval směrem východ za Walkerem Bohem. Měl pocit, že ztratil kus sebe.

Coll trval na tom, že se musí najíst, protože od jejich posledního jídla uplynulo více než dvanáct hodin. S prázdným žaludkem nemělo smysl nad něčím přemýšlet. Par ten odklad vděčně přijal. Nechtěl se rozhodovat tváří v tvář zklamání které cítil, když Walker a Wren odjeli. Spolu s tvrdým chlebem a ovocem snědl masovou polévku, kterou připravil Steff, vypil několik hrnků piva a šel se umýt dolů k prameni. Když se vrátil, souhlasil s bratrovým návrhem, aby si šel na pár minut lehnout. Okamžitě usnul.

Probudil se uprostřed dne. V hlavě mu hučelo, bolelo ho celé tělo a v hrdle měl horko a sucho. Zdály se mu útržky snů, o které vůbec nestál — o Rimmeru Dallovi, Stopařích Federace, kteří ho pronásledovali prázdnými a vypálenými domy v nějakém městě; o trpících trpaslících, kteří bezmocně stáli tváří v tvář okupaci a nikdo jim nepomohl; o Přízracích, které číhaly za každým temným rohem, kolem kterého ve snu proletěl; o Allanonově stínu, který varoval před každým novým nebezpečím. Zdvihal se mu žaludek. S námahou ten pocit potlačil. Znovu se umyl, vypil ještě nějaké pivo, posadil se ve stínu starého topolu a čekal, až ho nevolnost přejde. Ulevilo se mu daleko dřív než čekal a za chviličku se už vypořádával s druhou miskou polévky.

Zatímco jedl, přistoupil k němu Coll. „Už je ti líp? Když jsi se probudil nevypadal jsi příliš dobře.“

Par dojedl a odsunul misku stranou. „Bylo mi špatně. Už jsem v pořádku.“ Na důkaz se usmál.

Coll se uvelebil pod drsným kmenem stromu hned vedle něho. Poskládal na zem svou rozložitou postavu a zíral z pohodlného stínu do denního žáru. „Přemýšlel jsem.“ ozval se a v hranatém obličeji se mu zamyšlením objevily vrásky. Vypadalo to, že neví jak dál. „Přemýšlel jsem, co udělám, pokud se rozhodneš jít hledat Meč.“

Par okamžitě zbystřil pozornost. „Colle, ještě jsem ani...“

„Ne, Pare. Nech mě domluvit. Coll trval na svém. „Po těch dlouhých letech, jako tvůj bratr vím, že nesmím váhat pokud dojde na rozhodování, musím být rychlejší než ty. Když už se první jednou rozhodneš, nic se nedá dělat!“

Rozhlédl se kolem. „Nepřipadá ti tahle debata povědomá? Pořád ti říkám, že tě znám líp než se znáš ty sám. Pamatuješ si, jak jsi před několika lety spadl do Rappahalldranu a málem ses utopil? Lovili jsme tenkrát v Dulnu stříbrnou lišku? Stačilo ti, když starý stopař řekl, že jednu viděl, přestože se tomu všichni ostatní smáli. Stalo se to na konci jara, hladina Rappahalladran byla značně zvednutá a táta nás varoval, abychom se ho nepokoušeli přebrodit — donutil nás, abychom to slíbili. Hned jsem věděl, že pokud budeš muset, tak slib nesplníš. Ve stejném okamžiku, kdy jsi slib dával!“

Par se zamračil. „Netvrdil bych...“

Coll mu skočil do řeči. „Jde o to, že obvykle poznám, zda jsi se rozhodnul. Jsem přesvědčen, že měl Walker pravdu. Rozhodl jsi se hledat Shannarův meč. Je to tak?“

Par na něj udiveně zíral.

„Oči tě prozrazují. Půjdeš po něm, Pare,“ pokračoval Coll klidně a dokonce se usmíval. „Ať už tu někde je nebo ne, jdeš po něm. Znám tě. Jdeš, protože si myslíš, že se tak dozvíš něco víc o vlastním kouzle. Chceš s ním udělat něco velkého a vznešeného. Někde uvnitř ti našeptává nějaký hlásek, že kouzlo má k něčemu sloužit. Ne, ne, vydrž — vyslechni mě.“ Pozvedl ruce, když viděl, že se s ním chce Par přít. „Nemyslím, že je na tom něco špatného. Rozumím tomu. Ale nevím, jestli si to ty uvědomuješ. Musíš to připustit, protože jinak se sám se sebou, kvůli tomu, že jdeš nikdy nesmíříš. Já sám kouzlo nemám, ale pravdou zůstává, že tomu problému rozumím možná líp nežli ty.“

Zachmuřeně se odmlčel. „Vždycky hledáš výzvy, které nikdo jiný nepřijme. Dnes je to stejné. Vidíš jak Walker a Wren utíkají a chceš udělat pravý opak. Jsi prostě takový. Nedokážeš to teď vzdát.“

Zamyšleně zvedl hlavu. „Věř mi nebo ne, právě toho jsem si u tebe vždycky vážil.“

Pak si povzdechl. „Vím, že jsou i jiné věci, které je třeba vzít v úvahu. Naši rodiče jsou vězněni v údolí, nemáme domov, nemáme kam jít, jsme jako psanci. Kam půjdeme, pokud se zřekneme poslání, kterým nás Allanon pověřil? A není právě Shannarův meč klíčem ke všem problémům? Vím, že tu je. A vím, že my...“

Par ho přerušil. „Říkal jsi ‚my‘.“

Coll se zarazil. „Co?“

Par si ho kriticky prohlížel. „Jen tak. Řekl jsi ‚my‘. Několikrát. Řekl jsi jestli se ‚vzdáme pátrání‘ a kam ‚půjdeme‘?“

Coll rozpačitě přikývl. „Ano, přiznal. Začal jsem mluvit o tobě a vzápětí mi došlo, že mluvím i o sobě. Ale to je, myslím, právě ten problém. Jsme si tak blízcí, že mi někdy připadá, jako bychom byli jedna bytost — ale nejsme. Velice se lišíme. V současné chvíli víc než kdy jindy. Ty máš kouzlo a příležitost něco se o něm dozvědět. Já ne. Co mám dělat, jestli půjdeš. Part?“

Par chvíli čekal a pak řekl: „To znamená?“

„Když už jsme všechno rozebrali a na stole leží všechna pro i proti, ještě se k něčemu vrátím.“ Posunul se čelem přímo k Parovi. „Za prvé, jsem tvůj bratr a mám tě rád. Neopustím tě, ani když si nejsem jist, jestli souhlasím s tím, co děláš. To už jsem ti říkal. Za druhé, jestli půjdeš...“ Odmlčel se. „Je to tak?“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Par neodpovídal.

„Dobře tedy. „Jestli půjdeš, bude to nebezpečná cesta a budeš potřebovat, aby ti někdo kryl záda. A od toho bratři jsou. To za druhé.“

Polkl, aby mohl mluvit. „A nakonec, přemýšlel jsem, co bych udělal, být na tvém místě. Snažil jsem se určit, co je dobré a co špatné.“ Po chvíli pokračoval. „Kdyby to bylo na mě a já byl na tvém místě, myslím, že bych šel.“

Opřel se o kmen topolu a čekal. Par se zhluboka nadechl. „Když budu upřímný, Colle, myslím, že tohle je to poslední, co bych od tebe kdy očekával.“

Coll se usmál. „Proto jsem to možná řekl. Nerad něco předvídám.“

„Přijal bys poslání? Kdybys byl na mém místě?“ Par si bratra chvilku tiše prohlížel a v mysli tu možnost zvažoval. „Nevím, jestli ti věřím.“

Coll se zeširoka usmál. „Samozřejmě, že věříš.“

Když přišel Morgan a posadil se naproti nim stále na sebe ještě zírali. Při pohledu na ně vypadal zmateně. Steff a Teel k nim přišli také. Všichni tři se na sebe podívali. „Co se děje?“ zeptal se nakonec Morgan.

Aniž ho vnímal, Par na něj chvilku nepřítomně zíral. Sledoval krajinu za ním, hory poseté řídkým porostem, které vybíhaly na jih z neúrodného masívu Dračích štítů a mizely v žáru dne, v němž se třpytila celá země. Vítr se náhle opřel do silnice vedoucí dolu a v malých vírech zvedal prach. Odpočívali pod stromem, zatímco Par vzpomínal na chvíle, které společně s Collem strávil.

Vzpomínky ho uklidňovaly svou důvěrností; většina z nich byla jasná a sladce a příjemně bolela.

„Odpovíte mi?“ trval na svém Morgan.

Par zamrkal. „Coll si myslí, že mám udělat to, co po mě chtěl stín. Najít Shannarův meč.“ Zeptal se. „Co si myslíš ty, Morgane?“

Morgan nezaváhal. „Jdu s tebou. Už mě unavuje vodit celý život za nos ty nohsledy Federace, snažící se vládnout v Leahu. Myslím, že chlap jako já může dělat i důležitější věci.“ Vyskočil na nohy. „Kromě toho mám meč, který je třeba vyzkoušet proti temným kouzlům!“ Předstíraně tasil meč. „A jak mi tu všichni mohou dosvědčit, není lepší způsob, než se spolčit s Parem Ohmsfordem!“

Par zoufale zavrtěl hlavou. „Morgane, nežertuj...“

„Žertovat! Ale o to právě jde! Už měsíce si nedělám nic jiného než legraci! Podařilo se mi něco změnit?“ Jeho rysy ztuhly. „Teď mám příležitost udělat něco skutečně významného, něco mnohem důležitějšího než působit nepřátelům Leahu nicotné problémky a ostudy. Vyrazme hned! Díváš se na to stejně jako já. Pare. Víš, že mám pravdu.“ Náhle se od něj odvrátil. „A co ty, Steffe? Co máš v plánu? A ty. Teel?“

Steff se zasmál a v jeho drsných rysech vyvstaly vrásky. „No, spolu s Teel máme úplně stejný názor na věc. Už jsme se rozhodli. Nejdřív jsme s vámi šli, protože jsme doufali, že získáme něco, co pomůže osvobodit náš lid od nadvlády Federace. Třeba nějaké kouzlo. Zatím jsme nic nezískali, ale možná už jsme blízko. Všechno, co říkal stín o Přízracích, o tom jak rozšiřují temná kouzla a zmocňují se mužů, žen i dětí, vysvětluje mnoho o šílenství, které země zachvátilo. Možná to souvisí i s tím, proč Federace tak vytrvale likviduje Trpaslíky! Sami jste se s tím setkali — je to podstata Federace! Působení temného kouzla. Protože se vždycky schovávalo hluboko ve Východní zemi cítí to Trpaslíci líp než kdokoliv jiný. Jediný rozdíl je vtom, že zatímco dříve se kouzlo skrývalo, teď je volné a jako šílené zvíře nás všechny děsí. Nalezení Shannarova meče se může stát prvním krokem k tomu, abychom vzteklé zvíře zahnali zpátky do klece!“

„Odpověz!“ zvolal vítězně Morgan. „Kde najdeš lepší společníky, Pare Ohmsforde?“

Par zmateně zavrtěl hlavou. „Nikde, Morgane, ale...“

„Pak řekni, že půjdeš! Zapomeň na Walkera a Wren a jejich výmluvy! Pomysli na to, čeho můžeme dosáhnout!“ Zoufale se na přítele podíval. „Zatraceně, Pare, za zkoušku nic nedáme, můžeme jen všechno získat?“

Steff k němu přistoupil a strčil do něj. „Nenaléhej na něj tolik, horale. Mladík z údolí si potřebuje vydechnout!“

Par si jednoho po druhém pečlivě prohlížel, neotesaného Steffa, tajemnou Teel, očekáváním rozpáleného Morgana Leaha, a nakonec Colla. Najednou si uvědomil, že mu bratr nestačil dopovědět celé své rozhodnutí. Skončil tím, že by na jeho místě šel.

„Colle,“ začal.

Ale zdálo se, že mu Coll čte myšlenky. „Jestli půjdeš, chci tě následovat.“ Rysy jeho bratra se proměnily v žulu. „Odtud až na samotný konec.“

Když se na sebe všichni dívali, mlčeli a očekávání odrážející se v jejich očích, připomínalo tichý vítr, šelestící mezi listy.

Par Ohmsford se zhluboka nadechl. „Takže je, myslím, rozhodnuto,“ řekl. „A teď kde začít?“