Shannarovo dědictví

Kapitola 13

Sluneční světlo ozářilo nehybnou hladinu jezera Myrian. Cestu si našlo v mezerách mezi vzdálenými stromy a obarvovalo tak vodu do nádherně zlatočervené barvy, která nutila Wren Ohmsfordovou mhouřit oči. Daleko na západě horizontu tvořily Irrybiské hory zubatou černou trhlinu a oddělily tak zem od oblohy. Na široce rozprostřený Tirfing dopadaly první noční stíny.

Ještě hodinu nebo možná o chvíli déle a bude tma, pomyslela si.

Přesunula se ke kraji jezera a jen na chvíli nechala samotu přicházejícího soumraku zaplavovat její mysl. Všude kolem se Západní země rozpínala do chvějícího se horka odcházejícího letního dne s línou spokojeností spící kočky, nekonečně trpělivá v očekávání přicházející noci a zimy, kterou temnota přinese. Nezbývalo jí moc času.

Chvíli hledala stopu ztrácející se o nějakých sto yardů dříve, ale nenašla ji. Také se mohl ztratit v řídkém vzduchu. Napadlo ji, že v téhle hře na kočku a myš velice snaží. Možná za to muže ona.

Ta představa ji hnala kupředu. Potichu procházela mezi stromy na kraji jezera a s novým odhodláním odhrnovala spadané listí a zem. Měla malou a hubenou postavu, ale jinak byla vypracovaná a silná. Díky počasí a slunci měla oříškově hnědou kůži. Nakrátko ostříhané, klukovské, popelavě blonďaté vlasy ji těsně přiléhaly k hlavě. Měla velice ostré elfí rysy, plné zakřivené obočí, malé špičaté uši a lícní kosti propůjčovaly její tváři úzký a vysoký vzhled. Při chůzi neúnavně otáčela své zkoumavé, oříškové oči.

O sto stop dál udělal první chybu. Objevila malý kousek porušeného mechu. Hned vzápětí spatřila stopu boty u hromádky kamenů. Nechtěně se zasmála a její sebevědomí vzrostlo. Nedočkavě potěžkala kládu, kterou třímala v ruce. Za chvíli ho dostanu, slíbila si.

Nedaleko se jezero stáčelo mezi stromy a vytvářelo tak hluboký záliv. Musela se vydat vlevo hustým porostem borovic. Zpomalila a pohybovala se teď opatrněji. Ostražitě prozkoumávala okolí. Borovice nahradil veliký keř, který rostl blízko skupiny cedrů. Obešla ho a zachytila známku čerstvého škrábnutí na kmeni stromu. Začíná se chovat bezstarostně, pomyslela si — nebo chce, abych si to myslela.

Právě když do ní vkládala nohu objevila past. Z pečlivě zakryté smyčky v keři vedl provaz k silnému ohnutému a svázanému stromku. Kdyby si toho nevšimla, vymrštilo by jí to vzhůru za zachycenou nohu.

Hned nato objevila další, ještě lépe schovanou past, nastraženou pro případ, že se vyhne té první. Vylinula se jí a ještě zvýšila svou opatrnost.

I přesto se málem dostala do problémů. Seskočil z javoru asi o padesát yardů dále. Velice se unavil, když se pokoušel ztratit v lese. Teď se rozhodnul záležitost rychle ukončit. Právě když procházela pod starým stinným stromem, v tichosti seskočil. Zachránil jí jen její instinkt. Ve chvíli, kdy dopadal na zem, odskočila stranou, máchla dřevěnou kládou a s hlasitým plesknutím ho praštila přes jeho široká ramena. Útočník se vzápětí vzpamatoval a se zachrochtáním postavil na nohy. Nesmírně obrovský muž se v uzavřeném prostoru řídkého lesního porostu vrhnul na Wren. Aby ho odehnala, znovu zamávala kládou. Klopýtla a on toho s ohromující hbitostí využil. Otáčela se, kládou ho udržovala z dosahu a zoufale vytáhla dýku aby namířila její ostří proti útočníkovu břichu.

Opálená zarostlá tvář se snažila zachytit její pohled hluboce posazenýma očima. „Jsi mrtvý, Garthe,“ oznámila mu s úsměvem. Pak se její prsty spojily, aby vytvořily znamení.

Předtím, než se z ní skutálel a postavil se na nohy, zhroutil se obrovský tulák předstírajíc falešnou pokoru. Pak se také usmál. Chvíli stáli proti sobě s úsměvy na tvářích. Pak se ve ztrácejícím se světle dávali dohromady. „Zlepšuji se, že jo?“ zeptala se Wren a zatímco promlouvala, gestikulovala rukama.

Řečí rychle se pohybujících prstů, kterou jí naučil, odpověděl Garth bez jediného zvuku. „Zlepšuješ se, ale ještě to není úplné dokonalé,“ překládala. Když se natáhla, aby se dotkla jeho paže, její úsměv se ještě rozšířil. „Předpokládám, že pro tebe nebudu nikdy dost dobrá. Ztratil bys práci!“

Zdvihla kládu a předstírala útok, což ho donutilo uskočit stranou. Chvíli spolu soupeřili. Když skončili, vydali se zpět, směrem k jezeru. Za zátokou se rozprostírala malá planina, ani ne půl hodiny vzdálená. Nabízela pro tuhle noc ideální místo k přenocování. Wren si jí všimla při lovu a teď k ní zamířila.

„Jsem unavená, všechno mě bolí, ale nikdy jsem se necítila lip,“ řekla dívka nadšeně. Po cestě si vychutnávala posledního slunečního světla opírajícího se do jejich zad, vdechovala vůni lesa. Cítila se živá a spokojená. Chvíli si zpívala nějaké písničky tuláků z jejich svobodného života, písně o tom, co bylo a bude. Garth jí následoval jako její tichý stín.

Našli místo na stanování, rozdělali oheň, připravili a snědli večeři. Pivo pili z velké kožené čutory. Noc byla příjemně teplá a myšlenky Wren Ohmsfordové se spokojeně toulaly. Předtím, než se budou muset vrátit, mají ještě pět dní pro sebe. Vycházky s Garthem se jí líbily, byly vzrušující a poučné. Ten velký tulák byl nejlepší z učitelů — takový, který nechá své studenty, aby se učili ze zkušeností. O stopování, schovávání, léčkách, pastech a všech možných tricích v rámci umění přežít, nevěděl nikdo víc než on. Od začátku se stal jejím učitelem. Nikdy se neptala, proč si vybral zrovna ji; jednoduše mu byla vděčná za to, že se tak rozhodnul.

Na chvíli se zaposlouchala do zvuků lesa a snažila se podle zvuku uhodnout, co se tam ve tmě pohybuje. Vedla namáhavý a bouřlivý život, jiný si ani nedokázala představit. Narodila se jako potulná dívka. Žila tak celý život kromě několika let ve svém mládí, kdy bydlela v malé vesničce ve Stinném dole v Jižní zemi se svými bratranci Ohmsfordy. Do Západní země se vrátila před šesti lety. Když její rodiče zemřeli začala cestovat s Garthem a lidmi, kteří ji přijali a ukázali, jak žít jejich způsobem života. Celá Západní země patřila tulákům, od Kershaltu až k Irrybisu, od Údolí Rhenn až k Modré soutěsce.

Kdysi také patřila elfům, ale elfové zmizeli Tuláci tvrdili, že se vrátili zpět do legend. Ztratili zájem o svět živých bytostí a odešli zpět do pohádek.

Někteří tomu nevěřili. Tvrdili, že se pouze skrývají. Neznala pravdu. Viděla však, že opustili ráj divočiny.

Garth jí podal čutoru. Hluboce se napila a pak mu jí podala zpět. Začínala být ospalá. Normálně pila málo. Ale dnes večer se překonala. Nestávalo se často, že od Gartha dostala to nejlepší.

Chvíli ho pozorovala, přemýšlejíc co pro ni vlastně znamená. Čas ve stinném údolí už dávno patřil vzdálené minulosti, ačkoliv si ho dobře pamatovala. Neustále vzpomínala na Ohmsfordy, zvláště na Para s Collem. Bývali součástí její rodiny. Ale už to vnímala jako by se to stalo v jiném životě. Její rodinou se stal Garth, jejím otcem, matkou i bratrem, v tom všem představoval její skutečnou rodinu. Připoutala se k němu jako ještě nikdy k nikomu. Divoce ho milovala.

Navzdory této skutečnosti se někdy cítila strašně osaměle — sirotek bez domova, tulák střídající jednu rodinu za druhou, hledající místo kam patří. Nevěděla, kým vlastně je. Trápila se, že o sobě ví tak málo a nikdo jí s tím nedokáže pomoci. Často se ptala, ale vysvětlení jí nikdy neuspokojilo. Její otec byl Ohmsford. Matka tulačka. Nedozvěděla se, jak zemřeli, ani co se stalo s ostatními členy její rodiny. Nebylo známo, kdo jsou její předci.

Zůstala jí jen jedna věc, která se mohla stát klíčem k její totožnosti. Malý kožený váček, který nosila uvázaný kolem krku a obsahující tři dokonale tvarované kameny. Elfeíny, řekl by člověk, pokud se nepodíval blíž a neuviděl obyčejné kameny natřené na modro. Ale našli je u ní, když byla miminko. Nic jiného, co by ukazovalo na její příslušnost.

Podezírala Gartha, že o tom něco ví. Když se ho jednou zeptala, popřel to způsobem, který jí přesvědčilo, že lže. Garth dokázal udržet tajemství lépe než kdokoli jiný, Wren ho však znala natolik dobře, než ji nemohl oklamat. Když jí zklamání rozzlobilo, protože nechtěl být v téhle věci otevřený, měla chuť z něho tu odpověď vytřást. Ale vždy potlačila vztek a zklamání v sobě. Netlačila na Gartha. Až bude chtít, všechno jí prozradí. Když se v myšlenkách vracela ke své rodinné historii, skončila tím, že pokrčila rameny. Nikam to nevedlo. Zůstávala sama sebou bez ohledu odkud pochází — tulácká dívka s životem, který jí většina lidí mohla závidět, pokud by byli zcela upřímní. Vlastní celý svět, protože není svazována žádnou jeho částí. Mohla se vydat kam chtěla a dělat vše, na co si jen pomyslela. To bylo víc než si může dovolit většina lidí. Přestože mnoho jejích potulných přátel pocházelo ze smíšených manželství, nikdy si nestěžovali. Svobodně se bavili a svůj čas trávili s kým a jak chtěli. Bylo jí to snad málo?

Botou rozryla bláto před sebou. Uvědomovala si, že nikdo z nich není elf. Nikomu z nich neproudila v žilách ani Ohmsfordova, ani Shannarova krev, označující nositele elfských kouzel. Nikoho z nich nesužovaly sny.

Když si všimla, že se na ní Garth dívá, její oříškové oči se pohnuly. Pronesla něco nedůležitého a přitom uvažovala, proč netrénuje tak důkladně i jiného z tuláků způsobu jak přežít.

Napili se ještě světlého piva, znovu rozdělali oheň a zabalili se do dek. Wren nemohla usnout, chycena v bludném kruhu nezodpovězených otázek a nevyřešených záhad, které poznamenaly její život. Ve spánku se těžce převalovala pod dekou, pronásledována útržky snů, které proklouzávaly její myslí jako kapky deště mezi prsty za letní bouřky.

Když se probudila, svítalo. Naproti ní seděl stařec a šťoural se v popelu ohniště dlouhým klackem. „Nejvyšší čas,“ zamumlal.

Údivem zamrkala a pak vyskočila na nohy. Garth ještě spal, ale její nečekaný pohyb ho vzbudil. Hmátla stranou pro klacek. V hlavě se jí honilo několik otázek. Odkud ten stařec přišel? Jak se mu povedlo dostat se tak blízko, aniž by je vzbudil?

Stařec zvedl autoritativně ruku, která vypadala jako hůl, a řekl: „Neznepokojuj se, poděkuj mi, že jsem tě nechal spát.“

Garth už také stál na nohou. K Wreninu velkému překvapení začal stařec mluvit k tulákovi v jeho posunkové řeči. Opakoval těch několik pronesených slov a slušně se omluvil. Garth zaváhal, viditelně překvapen. Pak se znovu opatrně posadil na zem.

„Odkud znáte tuhle řeč?“ dožadovala se Wren vysvětlení. Nikdy nepotkala mimo tábor tuláků člověka, který by ovládal Garthův jazyk.

„Něco jsem se už za svůj život naučil,“ odpověděl pobaveně a na tváři se mu objevil samolibý úsměv: Měl hnědou žilnatou kůži, bílé vlasy a neupravené vousy. Jeho hubená postava připomínala strašáka do zemí. Visela na něm změť zaprášených šedých hadrů. „Například vím,“ řekl, „že zprávy se mohou předávat napsané na papíru, říkat, nebo ukazovat prsty...“ Odmlčel se. „Nebo pomocí snů.“

Wren se zprudka nadechla. „Kdo jste?“

„Zdá se,“ řekl stařec, „že tuhle otázku má každý v oblibě. Mé jméno není důležité. Podstatné je to, že jsem pověřen, abych tě upozornil, že už si nemůžeš dovolit ignorovat své sny. Zvlášť pokud, potulná dívenko, pocházejí od Allanona.“

Když mluvil ke Garthovi, dělal posunky a opakoval tak svá slova v řeči prstů, přitom si počínal velmi obratně. Vypadalo to, jakoby tímto způsobem komunikoval celý život. Wren věděla, že ji velký tulák sleduje, ale nedokázala spustit oči ze starce. „Jak víte o těch snech?“ zeptala se ho mírně.

Prozradil jí, že je Cogline, druid z dávné minulosti, který se musel vrátit, protože skuteční druidové ze Čtyřzemí zmizeli. Nebyl tu nikdo, kdo by se vydal za příslušníky Ohmsfordovy rodiny a varoval je, že ty sny jsou skutečné. Řekl jí, že ho poslal Allanonův duch, aby jí prozradil pravý smysl těch snů a podařilo se mu jí přesvědčit o tom, že Čtyřzemí opravdu hrozí smrtelné nebezpečí, že kouzlo se téměř ztratilo a jen Ohmsfordové ho mohou znovu vyvolat. První noc novoluní ona pak musí přijít za Allanonem, aby se dozvěděli, co se je potřeba učinit. Nakonec prozradil, že nejdříve vyhledal Para Ohmsforda a Walkera Boha — další adresáty snů — a potom přišel za ní.

Když skončil, seděla a snažila se urovnat si myšlenky. „Sny mě znepokojují už nějakou dobu.“ přiznala. „Myslela jsem, že to jsou normální sny, které nemají hlubší význam. Ohmsfordská kouzla se nikdy nestala součástí mého života...“

„A ty pochybuješ, zda vůbec jsi Ohmsford,“ přerušil jí stařec. .“Nejsi si jistá, že? Jestliže nejsi Ohmsford, pak kouzla nemají v tvém životě co dělat — pak by ti měly vyhýbat, nemám pravdu?“

Wren na něj upřeně pohlédla. „Jak to všechno víte, Cogline?“ Nepochybovala o jeho identitě; přijala ji, protože na tom nezáleželo. „Jak je možné, že o mě tolik víte?“ S očekáváním se náhle naklonila dopředu. „Znáte pravdu o tom, kdo skutečně jsem?“

Stařec pokrčil rameny. „Není tak důležité znát, kdo jsi, jako vědět, kým se můžeš stát,“ odpověděl záhadně. „Jestli se chceš dozvědět pravdu, udělej to, oč tě sny žádají. Jdi k Hadeshornu a promluv si s Allanonem“

Pomalu se uklidnila. Než se znovu obrátila na starce, chvíli hleděla na Gartha. „Hrajete si se mnou.“ řekla starci.

„Možná.“

„Proč?“

„To je docela jednoduché. Pokud jsi, jak já tvrdím, do této záležitosti zapletená, pak možná přistoupíš na můj požadavek a budeš mne následovat. Ostatní členy tvé rodiny jsem se rozhodnul potrestat aby se poučili. Myslel jsem si, že s tebou to půjde jinak. Čas ubíhá a já už jsem velice starý muž. Novoluní nastane už za šest dnů. I na koních se k Hadeshornu nedostaneme dříve, než za čtyři dny, — možná pět, pokud mám tu cestu přežít i já.“

Posunky zároveň opakoval vše co říkal a najednou se ozval Garth. Stařec se zasmál. „Jestli půjdu také? Ano, myslím, že ano. Staral jsem se teď několik týdnu o Allanonovy záležitosti. Věřím, že se mám dozvědět jak se události vyvinou.“ Zamyšleně se odmlčel. „Kromě toho pochybuji, že bych měl na výběr...“ Zmlknul.

Wren hleděla na východ do míst, kde na obzoru jako bílý ohnivý míč odpočívalo mraky a mlhou zastíněné slunce, jehož teplo teprve přicházelo. Nad lesknoucími se vodami Myrianu létali racci a chytali ryby. Nehybnost časného jitra ničím nerušila její myšlenky.

„Jak se rozhodnul můj bratranec...?“ začala, ale pak se zarazila. Když to slovo vyřkla, znělo nějak podivně.

Něčím je od sebe oddělovalo. „Co řekl Par, že udělá?“ opravila se.

„Že si musí celou věc promyslet,“ odpověděl stařec. „Spolu se svým bratrem. Našel jsem je pohromadě.“

„A můj strýc?“

Pokrčil rameny. „To samé.“

Ale jeho oči říkaly něco jiného. Wren zakroutila hlavou. „Zase si se mnou hrajete. Co říkali?“

Pohled se mu se zúžil. „Tulácká dívko, zkoušíš mou trpělivost. Nemám sílu tady sedět a všechno několikrát opakovat jenom proto, abys mohla má slova použít jako omluvu za své rozhodnutí. Nemáš svůj vlastní rozum? Jestliže půjdou, učiní tak ze svých vlastních důvodů a ne z důvodů, které jim nabídneš ty. Neměla bys udělat to samé?“

Wren Ohmsfordová byla pevná jako skála. „Co říkali?“ opakovala ještě jednou a každé slovo předtím, než ho vyslovila, pečlivě zvážila.

„Svou vlastní volbu!“ vyštěkl a posunky rozzlobeně ukazoval svou odpověď Garthovi, aniž z ní spouštěl očí. „Jsem snad papoušek, abych pro tvou zábavu opakoval, co říkají jiní?“

Chvíli ji pozoroval a pak rozhodil rukama. „Dobře! Tady to máš celé! Mladý Par byl společně se svým bratrem vyhnán Federací z Varfleetu, protože používal kouzla k vyprávění příběhů o historii své rodiny a druidů. Když jsem ho naposledy viděl, myslel si, že půjde domů, aby si o těch snech trochu popřemýšlel. Teď už nejspíš zjistil, že se mu to nepodaří, protože jeho domov obsadila Federace a jeho rodiče — kdysi také tvoji — jsou v něm uvězněni!“

Wren překvapením vyhrkla, ale stařec si jí nevšímal. „Něco jiného je Walker Boh. Domnívá se, že se zřekl rodiny Ohmsfordů. Žije sám a to jej uspokojuje. Nechce mít nic společného ani se svou rodinou ani s velkým světem a zvlášť ne s druidy. Myslí si, že jen on ví jak správně používat kouzla, že všichni ostatní, kteří něco málo umí, a do toho zahrnuje i nás, nedokáže rozumně přemýšlet! Zapomněl, kdo ho to naučil! On...“

„Vy,“ vpadla mu do řeči Wren.

„...se ohání nějakým samozvaným posláním...“ na okamžik se zarazil. „Co? Co jsi říkala?“

„Vy,“ opakovala, a její oči ho zkoumaly. „Stal jste se jeho učitelem, nemám pravdu?“

Zatímco ji stařec probodával pohledem, nastala chvilka ticha. „Ano, dívko. Přesně tak. Jsi teď spokojena? To je věc, po které jsi pátrala? Nebo chceš vědět víc?“

Zapomněl svá slova převádět do posunkové řeči, ale vypadalo to, že Garth mu stejně odečítá ze rtů. Upoutal Wreninu pozornost na sebe a přikývl na souhlas. Učil jí, snažit se od svého protivníka získat znalosti, které si nepřál aby věděla. Získáš tím výhodu.

„To znamená, že nepůjde?“ zatlačila. „Myslím tím Walkera.“

„Samozřejmě!“ spokojeně konstatoval stařec. „Zrovna, když jsem si říkal, jaká jsi chytrá holka, vyvedeš mě z omylu!“ Nadzvedl jedno obočí ve své žilnaté tváři. „Walker Boh tvrdí, že nepůjde. Je o tom pevně přesvědčen. Ale on půjde! Stejně tak Par. Stane se. Věci přicházejí, jak nejmíň to očekáváme. Možná za to mohou kouzla druidů. Zamotávají sliby a předurčení, které tak lehkomyslně přijímáme, a posílají nás do míst, na která jsme nikdy jít nechtěli.“ Pobaveně zavrtěl hlavou. „Vždycky jsem se dokázal přetvařovat.“

Omotal kolem sebe hadry a naklonil se dopředu. „Tak v co se proměníš, malá.Wren? Ve statečného ptáka nebo zbabělého zrádce — čím se staneš?“

Nechtěně se zasmála. „Nemůžu být obojí, podle toho jak se mi to bude hodit?“ zeptala se.

Netrpělivě zavrčel. „Taková možnost není. Vyber si.“

Wren se nakrátko podívala na Gartha, potom svůj zrak upřela hluboko do lesních stínů, kam ještě nedosáhlo vzdálené sluneční světlo. Myšlenky a otázky z předešlé noci se jí vracely a probíhaly neústupně hlavou. Věděla, že pokud se rozhodne, může kdykoli odejít. Tuláci jí v tom bránit nebudou, dokonce ani Garth ne — ačkoliv ten se rozhodne ji následovat. Mohla by se setkat s Allanonovým stínem. Mohla by mluvit s legendárním mužem, o kterém mnozí tvrdili, že nikdy neexistoval. Konečně se zeptá na věci, které jí trápí už tak dlouhou dobu a možná se dočká nějakých odpovědí. Vyplní prázdno ve své duši a dozví se odkud pochází. Velice obtížné poslání, pomyslela si. Zapeklitý život! Cítila, jak jí po kořeni nosu klouže slunko a lechtá ji. Opět se setká s Parem a Collem, s Walkerem Bohem — svojí druhou rodinou, která nejspíš její rodinou vůbec nebyla. Zamyšleně si skousla rty. Docela příjemná představa.

Ale také by to znamenalo, že se setká s reálnou podobou svých snů — nebo alespoň s Allanonovou představou této skutečnosti. Změní to dosavadní směr jejího života, se kterým byla doposud naprosto spokojená. Přeruší to jeho běh a stane se součástí událostí, kterým se chtěla raději vyhnout.

Její mozek pracoval. Cítila, jak jí tlačí na prsa malý váček s barevnými kameny, jakoby jí chtěl připomenout všechny možnosti. Znala příběhy Ohmsfordů i druidů a byla ostražitá.

Pak zjistila, že se směje. Jak jí ostražitost od něčeho může odradit? Hrome! Zamčená komnata vybízela k otevření! Pokud se vzdá, nedokáže žít sama se sebou!

Stařec přerušil její myšlenky. „Tulácká dívko, jsem unavený. Aby úplně nezdřevěněly vyžadují moje stárnoucí kosti pohyb. Laskavě se vyjádři. Anebo vyžaduješ, jako ostatní z tvé rodiny, nějakou dobu na rozmyšlení?“

Wren se zadívala na Gartha a nadzdvihla jedno obočí. Kývnutí tuláckého obra bylo téměř nepostřehnutelné.

Podívala se zpět na Coglina. „Jste nějak špatně naladěn, stařečku!“ řekla rozzlobeně. „Kam se ztratila vaše trpělivost?“

„Odešla spolu s mým mládím, dítě,“ řekl a jeho hlas byl nečekaně mírný. Založil si před sebou ruce. „Stále jsi neodpověděla.“

Usmála se. „Hadeshorn a Allanon,“ pronesla. „Co jste čekal?“

Stařec neodpověděl.