Shannarovo dědictví

Kapitola 24

Poprvé se Par Ohmsford probudil krátce po svítání. Ležel nehybně na lůžku ze slaměných rohoží a potichu si v hlavě srovnával útržky myšlenek. Chvíli mu trvalo než si uvědomil kde je. Nacházel se v kůlně u zahradnictví v centru Tyrsisu. Damson je tady včera v noci schovala po...

Ta vzpomínka ho nepříjemně uhodila a hlavou mu začaly proplouvat jasné obrazy včerejších událostí.

Přinutil se otevřít oči a obrazy zmizely. Škvírami v zabedněných oknech pronikalo dovnitř šedivé světlo a propůjčovalo přibližnou podobu zahradnickému nářadí, seřazenému vedle sebe jako vojáci na stráži. Hustý a pichlavý vzduch naplňoval pach špíny a trávy. Za zdí úkrytu panoval klid, město ještě spalo.

Opatrně zvedl hlavu a rozhlédl se kolem. Coll spal vedle něj a zhluboka a klidně dýchal. Damson nikde nespatřil. Znovu si lehnul a naslouchal tichu, čekal, až se probudí úplně. Potom opatrně vylezl z přikrývek a postavil se. Tělem mu probíhala křeč a klouby ho bolely tak, že se svíjel bolestí. Ale jeho síla se mu vrátila; dokázal se opět bez pomoci pohybovat.

Coll sebou házel a než se zklidnil, obrátil se na druhou stranu. Par se na bratra chvilku díval. Prohlížel si neforemné tvary jeho postavy a pak přistoupil k nejbližšímu oknu. Spal zcela oblečený; jen boty mu zuli. Prkenná podlahy ho studila do chodidel ranním chladem, ale on si toho nevšímal. Přiložil oko ke škvíře v okenici a podíval ;se ven. Přestalo pršet, ale obloha zůstávala zatažená, svět byl prázdný a vlhký. V jeho zorném poli se nic nehýbalo. Z mlhy na něj vykukovala změť zdí, střech, ulic a potemnělých výklenků.

Dveře za ním se otevřely a dovnitř neslyšně vstoupila Damson. Na šatech jí ulpívaly kapky a červené vlasy měla zplihlé.

„Hej, co to děláš?“ zašeptala a mrzutě nakrčila čelo. Rychle přešla místnost a popadla ho, jakoby se měl svalit. „Nesmíš vstávat z postele! Jsi ještě moc slabý! Hned si zase lehni!“

Dovedla ho k lůžku a donutila, aby si znovu lehl. Pokusil se klást odpor, ale zjistil, že na to nemá dost síly.

„Damson, poslouchej...“ začal, ale ona mu rychle položila ruku přes ústa.

„Ne, ty poslouchej, elfí chlapče.“ Odmlčela se a zírala na něj jako na nějakou zvláštnost. „Co se s tebou děje, Pare Ohmsforde? Cožpak nemáš ani kapku rozumu? V noci jsi sotva vyvázl se zdravou kůží a už chceš znovu riskovat. Nemáš se ani trochu rád?“

Zhluboka se nadechla. Par zjistil, že přemýšlí, jak je její ruka na jeho tváři příjemně teplá. Zdálo se, že mu čte myšlenky a dala ji pryč. Prsty mu přejela po obličeji.

Vzal její ruku do své a sevřel ji. „Je mi líto. Už jsem nemohl usnout. Odháněl jsem noční můry včerejšího večera.“ Ruka v jeho dlani byla malá a lehká. „Musím pořád myslet na Morgana a Padishara...“

Zmlknul, protože nemohl dál. Ještě teď mu všechno připadalo příliš děsivé. Vedle něj pomalu zamrkal očima Coll a upřeně se na ně zadíval. „O co jde?“ zeptal se ospale.

Damsoniny prsty stiskly Parovy. „Tvůj bratr jak se zdá nemůže spát, protože se bojí o všechny kromě sebe.“

Par na ni chviličku mlčky zíral a potom se zeptal: „Je něco nového. Damson?“

Slabě se usmála. „Na něčem se dohodneme. Když mi slíbíš, že se pokusíš ještě na chvíli usnout — nebo alespoň nevstávat — tak já se pokusím najít odpověď na tvou otázku. Dohodnuto?“

Mladík z údolí přikývl. Zjistil, že přemýšlí o poslední Padisharově výtce. Věř jí. Je to moje lepší polovina!

Damson pohlédla na Colla. „Věřím, že se pro můj klid postaráš, aby dodržel své slovo.“ Odtáhla ruku od Para a vstala. „Přinesu taky něco k jídlu. Zůstaňte tady potichu. Nikdo vás rušit nebude.“

Na chviličku se zastavila jako kdyby se jí nechtělo odejít, pak se otočila a zmizela za dveřmi.

Potemnělou místnost naplnilo ticho. Bratři se chvilku mlčky pozorovali a pak Coll tiše pronesl: „Miluje tě.“

Par zrudnul a rychle zavrtěl hlavou. „Ne. Jen mě chrání, nic víc.“

Coll se znovu položil, povzdechl si a zavřel oči. „Aha, tak takhle to je?“ Začal pomalu dýchat. Par si myslel, že usnul, když se bratr náhle ozval: „Co se s tebou včera v noci stalo, Pare?“

Par váhal. „Myslíš s písní přání?“

Coll otevřel oči. „Samozřejmě, že myslím s písní přání.“ Ostře se na něj podíval. „Vím, stejně jako ty, jak kouzlo působí. Takhle ještě nikdy nevypadalo. Nevyvolal jsi iluzi; tohle byla skutečnost! Nenapadlo by mě, že to dokážeš.“

„Ani mě.“

„Nuže?“

Par pokýval hlavou. Co se skutečně stalo? Na chvilku zavřel oči a pak je znovu otevřel. „Jedno vysvětlení mám,“ připustil nakonec. „Řekl bych, že jsem na něj přišel mezi spánkem a zlými sny. Pamatuješ, jak se píseň přání poprvé objevila? Wil Ohmsford používal elfeíny, aby zachránil elfí dívku Amberle. Hrome, vyprávěli jsme si o tom tolikrát! Hrozilo mu velké nebezpečí, neměl tolik elfí krve, aby mohl kouzlo vyvolávat. Změnilo ho to, a on zpočátku nedokázal určit jak. Až do narození jeho dětí Brin a Jair, nezjistil, co se stalo. Vstřebal do sebe část elfího kouzla z Kamenů, kterou potom zdědili Brin a Jair jako píseň přání.“

Zvedl se na jednom lokti a Coll ho následoval. V místnosti bylo dost světla na to, aby mohli jeden druhého jasně vidět. „Tehdy poprvé Cogline prohlásil, že nerozumíme kouzlu. Vysvětloval, že se projevuje různě a dokud tnu neporozumíme, nedokážeme ho ani nijak využívat. Později nám u Hadeshornu sdělil, jak se kouzlo mění, a zanechává za sebou stopu stejně jako loď na hladině jezera. Zmínil se o Wilu Ohmsfordovi a kouzlu, které bylo jeho dědictvím, a ze kterého vznikla píseň přání.“

Odmlčel se. V místnosti nastalo hrobové ticho. Když znovu promluvil, připadal mu jeho vlastní hlas podivně. „Teď na chvíli předpokládejme, že měl pravdu a že se kouzlo celou dobu mění a vyvíjí. Koneckonců, to se stalo, když kouzlo přešlo z Wila Ohmsforda na jeho děti. A Tentokrát ve mohlo znovu změnit ve mně.“

Coll na něj zíral. „Nerozumím,“ podotkl nakonec. .Jak si myslíš, že by se mohlo změnit?“

„Předpokládám, že se kouzlo vrátilo do podoby, v jaké bylo na začátku. Modré elfeíny, které před lety dal Allanon Sheovi Ohmsfordovi, když se spolu vydali hledat Shannarův meč měly sílu najít to, co bylo jejich vlastníkovi skryté.“

„Pare!“ vydechl Coll tiše v hlase mu zazněl úžas.

„Ne, počkej. Nech mě domluvit. Včera v noci se kouzlo uvolnilo tak, jako nikdy předtím. Stěží jsem ho ovládal. Máš pravdu, Colle; nevytvořilo iluzi. Jasně mi rozumělo. Objevilo vše, co jsem já nedokázal, myslím, že reagovalo na mé podvědomí.“ Mluvil prudce. „Colle. Předpokládám, že síla kouzla elfeínů teď dříme ve mně!“

Dlouho mlčeli. Tvářemi se téměř dotýkali a oči měli zavřené. Coll se usilovně snažil srovnat s mohutným balvanem, který na něj Par spustil. Pochybnosti zračící se v jeho očích vystřídalo smíření a náhle strach.

Tvář se mu napjala. Hrubý hlas zněl jemně. „Elfeíny měly také ještě jednu vlastnost. Toho, kdo je vlastnil, dokázaly ochránit před nebezpečím. Měnily se v nesmírně nebezpečnou zbraň.“

Par trpělivě čekal a najednou mu došlo, co bude následovat.

„Myslíš, že kouzlo písně přání může teď ochránit tebe?“

Parova odpověď tiše zazněla pokojem. „Ano, Colle. Myslím, že může.“

Uprostřed dne ranní opar zmizel a mraky se daly do pohybu. Slunce svítilo dolu na Tyrsis a přikrylo město žárem. S rostoucím vedrem se kaluže a prameny začínaly vypařovat, kámen a jíl na ulicích vyschnul. Vzduch byl vlhký a lepkavý.

V branách vnější zdi hlučel hustý a pomalý provoz. Po událostech včerejší noci zdvojené Stráže Federace, vypadaly nepříjemně a zpoceně. Právě k nim z postranních uliček za vnitřní zdí zamířil vousatý hrobař. Když se blížil, cestující i kupci uhýbali stranou. Byl otrhaný a shrbený, strážím smrděl, jakoby žil ve stoce. Před sebou tlačil těžkou káru. Ze shnilého dřeva trčely třísky. V káře leželo tělo zabalené do dek a převázané koženými pásy.

Stráže pozorovaly, jak se k nim hrobník plahočí a svůj náklad, který se kutálel ze strany na stranu a nadskakoval, tlačí nedbale před sebou.

„Dneska je ale vedro na práci, co, pánové?“ zasípal hrobník a stráže před jeho zápachem ustoupily.

„Doklady,“ řekl jeden z nich zběžně.

„Jistě, jistě.“ Jednou otrhanou rukou mu podal dokument, který vypadal jakoby s ním utíral bláto. Hrobník ukázal na tělo na káře. „Musím ho rychle dostat do země, cožpak nevidíte? V takovém horku dlouho nevydrží.“

Jeden ze strážných přistoupil ke káře, aby mohl do mrtvoly dloubnout špičkou meče. „Pomalu,“ radil hrobař. „I mrtví si zasluhují úctu.“

Voják se na něj podezíravě podíval a pak zabodl meč hluboko do těla a znovu ho vytáhnul. Hrobař zakdákal. „Možná byste si ten meč chtěl očistit — kdybyste viděl, jak tenhleten umřel na skvrnitou horečku.“

Strachy bledý voják rychle ustoupil. I ostatní poodstoupili. Muž, držící hrobníkovy papíry mu je chvatně podal a pokynul mu, ať jede.

Hrobník se přikrčil, vzal držadla káry a rozjel se po dlouhé rampě dolů na planinu. Při chůzi si hvízdal.

Jaká společnost hlupců, pomyslel si Padishar Creel pohrdavě.

Na severu, u první skupiny stromu, odkud v tom horku Tyrsis vypadal jen jako šedý obrys, pustil Padishar držadla. Tělo na káře odsunul stranou, vzal železnou tyč a začal páčit prkna dvojitého dna. Pomalu pomohl Morganovi -vyprostit se z jeho úkrytu. Morganova tvář byla bledá a stažená jak horkem a nepohodlím úkrytu, tak z přetrvávajících účinků včerejší bitvy.

„Vezmi si tohle.“ Vůdce psanců mu nabídl pivo a nepříliš úspěšně se pokusil nedívat se na něj úkosem. Morgan mlčky přijal jeho nabídku. Věděl na co ten myslí — od jejich útěku z Jámy byl horal velice podivný.

Opustili káru i tělo a kráčeli dál k řece, kde se mohli omýt. Vykoupali se, oblékli si čisté šaty, které Padishar spolu s Morganem schoval ve dvojitém dně v káře, a posadili se, aby něco snědli.

Nemluvili spolu, dokud Padishar, který to nemohl vydržet, zavrčel: „Podíváme se jak spravit to ostří, horale. Kouzlo ještě nemusí být ztracené.“

Morgan jen zavrtěl hlavou. „To se nikomu nepodaří,“ zašeptal mdle.

„Ne? Řekni mi proč. Prozraď, jak ten meč působí. Vysvětli mi to.“ Padishar se nechtěl vzdát.

Morgan mu vyhověl, ne proto, že by se mu chtělo, ale proto, že to byl nejjednodušší způsob jak přimět Padishara, aby zmlknul. Vyprávěl mu příběh o tom, jak byl Leahův meč začarován, jak ho Allanon ponořil do vod Hadeshornu, aby získal Rone Leah zbraň na ochranu Brin Ohmsfordové. „Kouzlo se skrývalo v ostří. Padishare,“ skončil. Jenom s námahou zůstával klidný. „Když se jednou rozbije, nejde spravit. Kouzlo je ztraceno.“

Padishar se nedůvěřivě zamračil a pak pokrčil rameny. „No, stalo se tak pro dobrou věc, horale. Koneckonců nám meč zachránil život. To není k zahození.“

Morgan se na něj bolestivě podíval. „Nerozumíš tomu. Mezi mečem a mnou bylo pouto. Když se meč zlomil, jakoby se to stalo i mně! Vím, že to nedává smysl — ale přesto v tom je. S kouzlem se ztratila i část ze mě.“

„To si teď jenom něco namlouváš, kamaráde. Kdo může tvrdit, že se to nezmění?“ Padishar se na něj povzbudivě usmál. „Na čas se o tebe postarám. Jak se říká, ať se rány zhojí.“

Morgan ztratil chuť k jídlu. Odložil sousto a přitáhnul si kolena k hrudi. Zůstal potichu, nedbal na to, že vůdce psanců čeká na odpověď. Myslel na skutečnost, že od chvíle, kdy se rozhodli jít zpátky, do Jámy najít ztracený Shannarův meč, se jim vůbec nic nedaří.

Padishar podrážděně nakrčil obočí. „Musíme jít,“ oznámil náhle a vstal. Když se Morgan nepohnul, řekl: „Teď mě, horale, poslouchej. Jsme naživu a naživu zůstaneme, meč sem, meč tam, a já ti nedovolím, aby ses choval jako nějaká polomrtvá loutka...“

Morgan vyskočil na nohy. „Stačí, Padishare! Nepotřebuji, aby ses o mě strachoval!“ Jeho hlas byl hrubší než chtěl, ale hněv, který cítil, nedokázal zakrýt. Jeho vztek si rychle našel cíl. „Proč se nebojíš třeba o ty z údolí? Nemáš potuchy co se s nimi stalo? Proč jsme je tam nechali?“

„Aha.“ Odvětil jemně. „Tak to tě opravdu žere, co? Poslouchej, horale, ti dva z údolí se nejspíš mají líp než my. Viděli nás jak vycházíme z věže, pamatuješ? Federace není tak hloupá, aby přehlédla zprávu o tom co se stalo, A dva takzvaní strážní jim chybí. Mají náš popis. Kdybychom se nedostali z města hned, nejspíš bychom se z něj nedostali vůbec!“

Bodnul do horala prstem. „Na druhou stranu, naši mladíci — nikdo je neviděl. Nikdo je nepozná. Kromě toho se nalézají pod ochrannými křídly Damson, která je má za úkol dopravit na Výběžek. Až bude mít příležitost, lehce je z Tyrsisu dostane.“

Morgan odmítavě zakroutil hlavou. „To není jistý. Podívej, co se stalo, když jsi byl přesvědčen, že se nám podaří získat Shannarův meč.“

Padishar zrudnul vzteky. „Všichni si uvědomovali nebezpečí, které hrozilo!“

„To povídej Stasasovi, Druttovi a Cibovi Blue!“

Obrovitý muž chytil Morgana za halenu a hrubě s ním trhnul. Z očí mu sršel vztek. „Byli to mí přátelé, kteří tam zahynuli, horale — ne tví. Neházej to na mě! Nedělal jsem to pro své potěšení. Potřebujeme Shannarův meč! Dřív nebo později se pro něj zase vypravíme — Přízraky, nepřízraky! Víš to stejně jako já! A stejně jako tobě se mi nelíbí, že jsme tam museli všechny nechat! Nejsem si vědom, že bychom měli příliš na vybranou!“

Morgan se mu neúspěšně pokusil vytrhnout. „Přinejmenším jsme se mohli pokusit je najít!“

„Kde jsem je asi měli hledat? Myslíš, že se schovávají někde, kde bych je dokázal najít? Damson není blázen! Strčila je do nejhlubší díry v Tyrsisu! Hrome horale! Cožpak si neuvědomuješ, co se tam děje? Odhalili jsme tajemství, jehož udržení stálo Federaci spoustu námahy! Nejsem si jist, jestli někdo z nás chápe všechny souvislosti. Federaci však stačí daleko méně! Budou za to chtít naše hlavy!“

Vrčel. „Když jsem tě vezl branami, postřehl jsem náznaky toho, co se bude dít. Úřady Federace se nespokojí s pouhým zdvojením stráží a nasazením více hlídek. Zmobilizovali celou posádku! Pokud se šeredně nemýlím. Morgane Leahu, rozhodli se nás všechny odstranit — tebe, mě a každého člena Hnutí, kterého vyslídí. Představujeme pro ně skutečnou hrozbu, protože známe jejich pravou podobu — mnohem víc, než mohou připustit!“

Jeho stisk zesílil, prsty měl jako z kamene. „Budou nás štvát! Museli jsme se ztratit z jejich dosahu!“

Pustil horala a strčil do něj. Zhluboka se nadechl a napřímil. „V každém případě se s tebou nechci dohadovat. Já jsem tady vůdce. Dole v Jámě jsi bojoval dobře a asi tě to něco stálo. Ale to tě neopravňuje zpochybňovat mé rozkazy. O tom, jak přežít, vím mnohem víc než ty. Bude nejlepší, když si to zapamatuješ.“

Morganem lomcoval vztek, ale kontroloval se. Věděl, že dalším dohadováním ničeho nedosáhne; obrovitý muž rozhodně nehodlal změnit názor. Někde hluboko uvnitř si také uvědomoval, že má Padishar pravdu. Nemohli zůstat a hledat Para s Collem.

Poodstoupil od Padishara a pečlivě si uhladil pomačkané oblečení. „Jen se chci ujistit, že si rozumíme, a že na mé přátele nezapomeneme.“

Padishar Creel se krátce a tvrdě usmál. „Ani na okamžik. Alespoň za sebe to mohu potvrdit. Ty si v tomhle dělej, co chceš.“

Odešel a ztratil se mezi stromy. Po chvíli váhání spolkl Morgan svůj vztek i pýchu a následoval ho.

Odpoledne se Par podruhé probudil. Coll s ním třásl a jejich těsný úkryt naplňovala vůně horké polévky.

Zamrkal a pomalu se posadil. Damson stála u pracovního stolu a nabírala do misek polévku ze které se hustě kouřilo. Otočila se na něj a usmála. Její ohnivá hříva se v úlomcích světla pronikajícího dovnitř škvírami v zabedněných oknech, jasně třpytila. Par pocítil téměř neodolatelnou potřebu natáhnout se a pohladit ji.

Damson jim připravila polévku spolu s čerstvým ovocem, chlebem a mlékem. Para napadlo, že je to nejlepší jídlo, které kdy ochutnal. Snědl všechno co dostal a Coll s ním. Oba vyhladověli víc, než by mysleli. Para překvapilo, že dokázal znovu usnout. Cítil se mnohem lépe. Tělo měl odpočaté a většina bolesti odezněla. Během jídla moc nemluvili. Nechtěli ho rušit v jeho myšlenkách. Mysl mu začala pracovat ihned potom co se probudil a rychle se odpoutala od vzpomínek na hrůzy včerejší noci k nadcházejícím úkolům — prosít zprávy, které získal, pečlivě zvážit svá podezření a naplánovat další kroky.

Pocítil vnitřní elán a nějakou předtuchu. Zjistil, že se těší při vyhlídce na to, že zkusí něco nemyslitelného.

Když bratři dojedli, umyli se v umyvadle s čerstvou vodou. Pak je Damson znovu usadila a pověděla jim, co se stalo s Padisharem a Morganem.

„Prchli,“ začala bez úvodu. V očích se jí odrážela radost i strach. „Nevím jak to dokázali, ale povedlo se jim to. Chvíli mi trvalo, než jsem si ověřila, že se skutečně dostali na svobodu, ale chtěla jsem si být jistá tím, co jsem se dozvěděla.“

Par si oddechl a široce se usmál na bratra. Coll svůj úsměv potlačil a prostě pokrčil rameny. „Jak ty dva znám, nejspíš si cestu ven vykecali,“ odpověděl nevrle.

„Kde jsou?“ zeptal se Par. Cítil se, jakoby najednou omládnul. Padishar a Morgan uprchlí — nejlepší zpráva, kterou mohl kdy dostat.

„To nevím,“ odpověděla Damson a pokrčila rameny. „Vypadá to, že zmizeli. Buď se schovali někde v podzemí ve městě, nebo — což je pravděpodobnější — ho úplně opustili a jsou na cestě zpátky k Výběžku. Druhá možnost se mi zdá pravděpodobnější, protože celá posádka Federace mobilizuje a důvod je zřejmý. Mají v úmyslu vyrazit za Padisharem a jeho muži do Parmského hvozdu. Očividně jste je včera v noci, hodně rozzuřili. Hodně se toho povídá. Někdo říká, že ve Věži zabily nějaké stvůry tucet vojáků Federace. Jiný zase, že se stvůry volně pohybují po městě. Ať už je to jak chce, Padishar si to uvědomil stejně hravě jako já. Teď už určitě vyklouznul a je na cestě na sever.“

„Jsi si jistá, že ho Federace nechytila?“ obával se stále Par.

Damson zavrtěla hlavou. „Dozvěděla bych se o tom.“ Nohou se opírala o zahradnický stůl, zatímco mladíci seděli na rohožích, které jim minulou noc sloužily jako postele. Zaklonila hlavu proti neopracovanému dřevu a jemná křivka její tváře se ocitla ve světle. „Teď je řada na vás. Pověz mi Pare co se stalo. Co jste našli v Jámě?“

S Collovou pomocí jí Par vyprávěl o všem, co se předešlou noc přihodilo. Rozhodl se, že se bude řídit Padisharovou radou a bude Damson důvěřovat stejně jako věřil vůdci psanců. Prozradil jí nejen o setkání s Přízraky, ale i o zvláštním chovám písně přání, o tom, jak neočekávaně kouzlo působilo a nakonec i o svém podezření týkajícího se elfeínů.

Když skončil, všichni tři se na sebe beze slova chvilku dívali. V mysli si srovnávali, co vlastně výprava do Jámy přinesla.

První promluvil Coll. „Zdá se mi, že se objevili další nezodpovězené otázky.“

„Ale také jsme se. Colle, něco dozvěděli,“ nesouhlasil Par. Dychtivě se předklonil a pronesl. „Víme, že mezi Federací a Přízraky je nějaké spojení. Federace určitě ví, co tam dole je; nemůže to přehlížet. Možná tyhle obludy pomohla stvořit. Podle toho, co víme, to mohou být vězňové Federace, které tam hodili. Stejně jako Ciba Blue se změnili v Přízraky. Pokud je tam Federace nedrží, proč zůstávají stále dole? Proč už dávno neuprchli?“

„Máme víc otázek, než odpovědí,“ prohlásil Coll. Posunul svou mohutnou postavu do pohodlnější polohy.

Damson zakroutila hlavou. „Něco tady nehraje. K čemu Federace Přízraky potřebuje? Představují všechno, proti čemu bojuje — kouzla, staré způsob života, zkázu Jižní země a jejího lidu. Jak by Federace mohla něco takového připustit? Proti kouzlu Přízraků nemá žádnou obranu. Nedokázala by se jim ubránit!“

„Možná se bránit nemusí,“ řekl náhle Coll. Podívali se na něj. „Možná místo sebe předhodila Federace Přízrakům někoho jiného. Nevíme, co se stalo s elfy.“ Odmlčel se. „A teď jsou třeba na řadě trpaslíci.“

Mlčky o té možnosti uvažovali. Par na trpaslíky nějakou dobu nemyslel a utrpení Cullhavenu a jeho lidí uložil v posledních několika týdnech hluboko do své mysli. Vzpomněl si na nesmírnou chudobu, bídu, a útisk. Trpaslíkům hrozilo z nejasného důvodu vyhlazení. Co když se Coll nemýlí? Existuje tajná dohoda mezi Federací a Přízraky a trpaslíci končí jako potrava?

Tvář mu ztuhla zděšením. „Co z toho může Federace mít?“

„Moc,“ odpověděla ihned Damson Rhee s nehybnou a bledou tváří.

„Moc nad rasami a nad Čtyřzemí,“ souhlasně přikyvoval Coll. „Dává to smysl, Pare.“

Par pomalu zakroutil hlavou „Ale co se stane, až zůstane jenom Federace. Někdo o tom už musel přemýšlet. Co přiměje Přízraky, aby se nepustili do Federace?“

Nikdo neodpověděl. „Stále nám něco chybí.“ řekl mírně Par. „Něco důležitého.“

Vstal, přešel na druhou stranu místnosti. Dlouhou chvíli se díval do prázdna, pak pokýval hlavou a vrátil se zpátky. Když si znovu sedal, jeho tvář prozrazovala pevné odhodlání.

„Vraťme se k Přízrakům v Jámě,“ prohlásil tiše, „protože alespoň tohle je záhada, kterou možná dokážeme vyřešit.“ Složil si nohy pod sebe, naklonil se dopředu a potom řekl: „Myslím, že mají za úkol každému zabránit dostat se k Shannarovu meči.“

„Pare!“ pokusil se namítnout Coll, ale bratr ho rychlým kývnutím ruky zarazil.

„Chvilku o tom přemýšlej, Colle. Padishar měl pravdu. Proč by se Federace trápila s obnovou Sendicova mostu a Veřejného parku? Proč by jejich pozůstatky schovávala ve strži? Nevidím jiný důvod, než skrýt Meč! A my jsme ten výklenek viděli, Colle! Viděli jsme ho!“

„Výklenek ano — ale Meč ne,“ poznamenala tiše Damson a pronikavý pohled zelených očí se střetl s Parovým.

„Pokud Meč v Jámě není, proč jsou tam Přízraky?“ zeptal se ihned Par. „Určitě nehlídají prázdný výklenek! Ne, Meč v něm pořád je, tak jako celých tři sta let. Proto mě pro něj Allanon poslal — věděl, že tam čeká, až ho někdo objeví.“

„Mohl nám ušetřit hodně času a trápení, kdyby nám řekl víc.“ vyjel ostře Coll.

Par zakroutil hlavou. „Ne, Colle. To udělat nemohl. Vzpomeň si na historii Meče. Aby zničil Černého mága dal ho Bremen před několika tisící lety Jerle Shannarovi a elfí král ho nedokázal ovládnout, nebyl připraven na to, co od něj Meč vyžadoval. Když si o pět set let později vybral Allanon Sheu Ohmsforda, rozhodl se ho nejdříve vyzkoušet. Kdyby neuspěl, nedokázal ho ovládnout, kdyby nebyl odhodlán všechno pro jeho nalezení obětovat, pak by sílu Meče nemohl spoutat a využit. Allanon si uvědomoval, že pokud se tak stane, Černý mág by znovu unikl.“

„A věří, že s tebou je to nyní stejné,“ dokončila Damson. Dívala se na Para jakoby ho viděla poprvé. , Jestli nejsi dost silný, jestli se tomu neodevzdáš, pak ti bude Shannarův meč k ničemu. Přízraky zvítězí.“

Parovo souhlasné přikývnutí bylo téměř nepostřehnutelné.

„Ale proč Přízraky — nebo spíše Federace — nechává celá ta léta Meč v Jámě?“ naléhal Coll, kterého dráždilo, že se po všech těch problémech ze včerejší noci k celé záležitosti ještě vrací. „Proč ho prostě neodstranili — nebo ještě lépe, proč ho nezničili?“

Par ztuhnul. „Myslím si, že to ani jedna strana nedokáže. Pochybuji, že se ho Přízraky mohou dotknout. Černý mág to nedokázal. Ale nechápu, proč ho Federace neukryla jinde.“

Položil si ruce na kolena. „Naštěstí to na situaci nic nemění. Meč zůstal na svém místě ve výklenku.“ Odmlčel se a jeho pohled ztvrdnul. „Čeká na nás.“

Coll na něj zíral a konečně si uvědomil co navrhuje. Chvilku nebyl schopen promluvit. „To nemyslíš vážně, Pare,“ ozval se nakonec a v jeho hlase zazněly neskrývané pochyby. „Potom co se stalo včera v noci? Potom, co jsme viděli...“ Zarazil se a pak vyštěkl: „Nevydržíš tam ani dvě minuty.“

„Ano, vydržím,“ odpověděl Par. Oči mu zářily odhodláním. „Vím, že vydržím. Allanon mi prozradil vše potřebné.“

Coll zalapal po dechu. „Allanon! O čem to mluvíš?“

„Říkal, že je v našich možnostech vykonat vše, oč nás žádá — ve Walkerových, Wreniných a mých. Pamatuješ? V mém případě mluvil o písni přání. Naznačil, že mě kouzlo písně přání ochrání.“

„Zatím jsem si ničeho podobného nevšimnul!“ vyštěkl Coll zuřivě.

„Až do této chvíle jsem si neuvědomoval její možnosti. Myslím, že teď je znám.“

„Ty myslíš? Hrome Pare!“

Par zůstal klidný. „Co jiného nám zbývá? Utéct zpátky na Výběžek? Utéct domů? Do konce života se někde plahočit?“ Parovi se třásly ruce. „Colle já nemám na vybranou. Musím to zkusit.“

Collova tvář se zděšením protáhla. Pevně sevřel rty, aby zabránil jakémukoli výbuchu, který hrozil vyrazit. Otočil se na Damson, ale ta nespouštěla oči z Para.

Mladík z údolí se odvrátil a skřípal zuby. „Takže ty chceš vyrazit zpátky do Jámy s nějakým neprokázaným a neověřeným přesvědčením. Riskovat život, protože jsi přesvědčen, že tě píseň přání — kouzlo, které tě už třikrát před přízraky nechalo na holičkách — nějakým způsobem ochrání. Protože jsi si teď nějak jinak vysvětlil slova mrtvého muže!“ Pomalu se nadechl. „Nemůžu uvěřit, že bys udělal něco tak... hloupého! Kdybych to dokázal pojmenovat ještě hůř, nazval bych to tak!“

„Colle...“

„Ne, už ani slovo! Šel jsem s tebou všude, následoval jsem tě, podporoval tě, udělal jsem všechno proto, abych tě ochránil — a ty ses rozhodnul udělat sebevraždu! Jen plýtváš vlastním životem! Uvědomuješ si to, Pare? Obětuješ se! Pořád si myslíš, že máš patent na rozum! Jsi posedlý! Nikdy se nevzdáš, i když ti zdravý rozum říká, že bys měl!“

Zaťal před ním ruce v pěsti. Tvář měl ztuhlou a zamračenou. Musel se dost ovládat, aby se nerozkřičel. Par ho ještě nikdy neviděl tak rozzuřeného. „Kdokoli jiný by ustoupil, všechno si pečlivě promyslel a snažil se jít pro pomoc. Ale ty nic z toho v plánu nemáš! Vidím ti to na očích. Nemůžeš počkat. Už ses rozhodl. Zapomněl jsi na Padishara, Morgana i na všechny ostatní kromě sebe. Musíš ten meč mít! Dáš za to i svůj život!“

„Nejsem tak zaslepený...“

„Damson, promluv si s ním!“ přerušil ho Coll zoufale. „Vím, že ti na něm záleží; řekni mu, že se zbláznil!“

Ale Damson Rhee zakroutila hlavou. „Ne. To neudělám.“ Coll na ní omráčeně zíral. „Nemám na to právo,“ dodala mírně.

Coll zmlknul a jeho tvrdé rysy se protáhly pod tíhou porážky. Mlčeli. V místnosti nastalo tíživé ticho. Denní světlo provázející slunce se posunulo na západ, dopadalo teď na druhou stranu malé kůlny, za kterou se začaly protahovat stíny. Z ulice za oknem k nim dolehla změť hlasů a zase utichla. Když se podíval na bratrovu tvář, hluboko uvnitř Para zabolelo a uvědomil si přitom, jaký pocit zrady Coll zažívá. Nedokázal s tím nic udělat. Jenom jedna věc to mohla urovnat, ale tu udělat nemohl.

„Mám plán,“ řekl místo toho. Čekal, dokud Coll nezvedl zrak. „Vím co si myslíš, ale nechci pokoušet štěstí, víc než je nutné.“ Coll na něho vrhnul nedůvěřivý pohled, ale mlčel. „Výklenek leží blízko úpatí útesů, přímo pode zdí starého paláce. Kdyby se mi podařilo sestoupit do strže z druhé strany, musím překonat jen krátkou vzdálenost. S mečem v ruce jsem před Přízraky v bezpečí.“

Poslední slova předpokládaly několik neověřených domněnek, ale ani Coll ani Damson se o nich nezmínili. Par cítil na čele krůpěje potu. Chystal se navrhnout něco velice děsivého.

Polkl. „Na druhou stranu se dostanu po provazovém mostě mezi Věží a starým palácem.“

Coll rozhodil ruce. „Ty máš v úmyslu jít už potřetí do Věže?“ vykřikl na nejvyšší míra rozhořčeně.

„Abych odvrátil pozornost, chci použít lest...“

„Dočista jsi se pomátnul? Další léčka už nevyjde! Tentokrát tě odhalí! Vyslídí tě během dvou sekund, když...“

„Colle!“ I Parovi došla trpělivost.

„Má pravdu,“ řekla tiše Damson Rhee.

Par se na ni otočil a pak se zarazil. Trhnul sebou zpátky k bratrovi. Zrudlý, ale mlčenlivý Coll ho vyzval ať mluví. Par zakroutil hlavou. „Půjde to jinak.“

Coll vypadal najednou unaveně. „Ve skutečnosti to jinak nepůjde.“

„Možná, že půjde,“ tentokrát hlubokým hlasem promluvila Damson. „Když v časech Balinora Buckhannaha obléhaly Tyrsis armády Černého mága, dostaly se do města dvěma způsoby — přední branou a podruhé chodbami pod městem a útesy, které spojovaly starý palác s jeho sklepy. Ty chodby by mohly ještě existovat a měli bychom tak do strže přístup od paláce.“

Coll zakroutil očima, v jeho tváři bylo vidět znechucení. Od Damson očekával něco lepšího.

Par váhal a pak opatrně řekl: „Stalo se to před více než čtyřmi sty lety. Ačkoliv o nich často vyprávím příběhy, úplně jsem na ty chodby zapomněl“ Znovu zaváhal.

„Víš, kde se nalézají, jak se do nich dostat nebo jestli se jimi dá ještě projít?“

Damson pomalu vrtěla hlavou a přitom přehlížela jak se Collovi radostně zvedá obočí. „Ale znám někoho, kdo by to mohl vědět. Když s námi bude chtít mluvit,“ řekla. Pak zachytila Collův pohled a opětovala ho. Ve tváři se jí zračila jakási jemnost, která Para překvapila. „Všichni máme právo na vlastní volbu,“ zakončila tiše.

Collovy oči vypadaly ztrápeně. Par si bratra chvilku prohlížel, přemítal, jestli mu má něco říct a pak se náhle obrátil k Damson. „Vezmeš mě k němu — dnes večer?“

Vstala a mladíci z údolí jí následovali. Vypadala mezi nimi malá a křehká; ale Par věděl, že to je klamný dojem. Než se ozvala, zdálo se, že uvažuje. „Záleží na tobě. Nejdřív mi musíš něco slíbit. Na cestu do jámy s sebou vezmeš Colla i mě.“

Zavládlo ohromující ticho. Nedalo se odhadnout, který z bratrů vypadá překvapeněji. Damson jim nechala chvíli na vzpamatování a pak řekla Parovi, „Obávám se, že nemáš na vybranou. Nemohu jinak. Domníval by jsi se, že to tak musí být a nechal nás tady v bezpečí — což by byla ta nejnerozumnější věc. Potřebuješ nás.“

Pak se obrátila na Colla. „A my tam musíme s ním. Colle. Cožpak to nevidíš? Jinak to nikdy neskončí, ani nadvláda Federace, ani zlo Přízraků, ani nemoc, která zemi nakazila. Někdo s tím musí skoncovat. Ale my nesmíme nechat, aby se o to pokusil sám. Udělám cokoli, abychom mu pomohli, protože je to i náš boj. Nemůžeme jen sedět a čekat až se někdo objeví a pomůže nám. Nikdo nepřijde. Jestli jsem se v životě něco naučila, tak je to tohle.“

Čekala a střídavě se dívala na oba dva. Coll vypadal zmateně, jakoby musela existovat ještě nějaká jiná, schůdnější varianta, ale za živého boha nevěděl jaká. Rychle pohlédl na Para a znovu se odvrátil. Par vypadal zaskočeně, pohled upíral na podlahu a jeho tvář postrádala jakýkoli vyraz.

„Je to tak špatné, že opravdu nemám na vybranou, musím jít,“ řekl nakonec.

„Horší než špatné,“ zamumlal Coll.

Par si ho nevšímal a díval se na Damson. „Co když se ukáže, že dovnitř mohu jen já?“

Damson k němu přistoupila, vzala jeho ruce do svých a stiskla je. „To se nestane. Ty víš, že ne.“ Naklonila se k němu a jemně ho políbila. „Dohodnuto.“

Par se zhluboka nadechl a cítil, jak se v něm vzdouvá děsivý pocit nevyhnutelnosti. Coll a Damson Rhee — když se vypraví za Mečem riskuje životy obou. Uvědomoval si svou obrovskou tvrdohlavost, nezkrotitelnost hraničící až s hazardem; dostal se do pasti vlastní ctižádosti a ambicí. Nebyl důvod věřit, že je jeho vytrvalost všechny nezabije.

Vzdej to, zašeptal zuřivě sám k sobě. Prostě odejdi.

I v tomto okamžiku věděl, že nemůže.

„Souhlasím,“ řekl.

Nastalo ticho. Coll k nim vzhlédl a pokrčil rameny. „Dohodnuto,“ ozval se tiše.

Damson se natáhla, aby se dotkla Parovy tváře a pak odstoupila ke Collovi a objala ho. Když jeho bratr objal ji. Para to víc než překvapilo.