Shannarovo dědictví

Kapitola 9

Cesta k Nefritové soutěsce trvala déle než Steff odhadoval. Byla už téměř půlnoc, když se malá společnost z Vlčích hřbetů dostala. Spali v úzkém kaňonu chráněném změtí starých smolných jedlí. Byli tak vyčerpaní, že se ani nenamáhali připravit si něco k jídlu nebo rozdělávat oheň. Prostě se jen zavrtali do dek a hned usnuli. Parovi se té noci zdál sen, ale ne o Allanonovi ani o Hadeshornu. Místo toho se mu zdálo o Žravci. Pronásledoval ho krajinou jeho mysli, hnal ho z jednoho temného kouta do druhého jako stěží rozeznatelný stín, jehož původ byl stejně opravdový jako jeho vlastní. Přišel si pro něj a on před ním utíkal. Hrůza, kterou cítil, byla doslova hmatatelná. Nakonec ho Žravec zahnal do kouta, když před ním couval až k výklenku skal a lesa. Ve chvíli, kdy před ním chtěl uskočit se za ním vynořilo ze tmy něco strašlivého.

Popadlo ho to do zubů a unášelo z dohledu. Snažil se volat o pomoc, která nemohla přijít.

S trhnutím se probudil.

Kolem ležela tma, i když obloha na východě už prosvětlovala. Jeho společníci ještě spali. Zdálo se, že poslední výkřik stále odeznívá v jeho mysli. Velice se potil. Dýchal rychle a trhaně. Znovu si lehl, ale už neusnul.

Ráno vyšli klikatou cestou, která vedla po zalesněných horách a úzkými údolími na východ do středního Anaru. Pět párů očí pátralo v každém stínu a tmavém místě, kolem kterého prošli. Mluvili málo. Včerejší setkání v nich zanechalo nepříjemný pocit a přimělo je být ostražitější. Zatáhlo se, den vypadal pochmurně a lesy kolem se zdály mnohem tajemnější. Kolem poledního dorazily k vodopádům Bystřiny a až do setmění šli dál podél řeky.

Druhý den pršelo a zem pokrylo vlhko a mlha. Šli pomaleji. Teplo a jas předešlých dní se pomalu měnil ve vzpomínku. Prošli obchodním střediskem Rooker Line, za časů Jaira Ohmsforda malou zastávkou pro lovce a stopaře, ze které se stal prosperující obchod s kožešinami. Fungoval až do války trpaslíků s Federací, která nejdříve narušila a pak úplně zakončila jakékoli obchodování ve Východní zemi na sever od Posledního přístavu. Teď tu bylo prázdno, okna a dveře vytlučené, střecha prohnilá a zprohýbaná a uvnitř ve stínu žili duchové dávných časů.

Po obědě, schouleni pod baldachýnem veliké staré vrby sklánějící se nad řekou, vyprávěl Steff stále ještě s nepříjemným pocitem o Žravci a znovu trval na tom, že na západ od Krkavčích štítů ho ještě nikdy nikdo neviděl. Odkud se vzal? Jak se tam dostal? Proč se vydal právě za nimi? Jistě by se našly odpovědi na dotěrné otázky, ale nikdo z nich se s nimi nechtěl trápit. Všichni navenek souhlasili, že to byla náhoda, ale v duchu byli přesvědčeni o pravém opaku.

Déšť s příchodem soumraku zeslábnul, ale až do rána soustavně mrholilo. Tehdy padla hustá mlha. Malá společnost pokračovala dál podél Bystřiny, která se klikatila dolů do Černavy. Bylo čím dál tím těžší jít dál, lesy byly plné křoví a padlých stromů a nebyla tam ani žádná znatelná cesta. Když v půli dne řeku opustili, terén se změnil v sérii úzkých údolí a roklí. Téměř nedokázali určit kam míří. Vytrvale pokračovali přes padlé stromy. Steff je vedl, zatímco rytmicky chrochtal a funěl. Na pochodu byl trpaslík jako neunavitelný stroj, houževnatý viditelně nevyčerpatelný. Rovnat se mu mohla jen Teel, menší, ale čilejší, která nikdy nezpomalila ani si nestěžovala. Stále s ním držela krok. Byli to chlapci z údolí a horal, kteří pociťovali únavu. Svaly jim tuhly a dech docházel. Vítali každou příležitost k odpočinku. Když nastal čas pokračovat, mohli si pouze stěžovat. Doléhala na ně bezútěšnost cesty. Nejvíce postihovala bratry z údolí. Par a Coll už týdny buď odněkud nebo někam utíkali. Většinu času se někde ukrývali. Přetrpěli tři děsivá setkání se stvůrami, jaké bylo lepší potkat jen ve vlastní fantazii. Byli unaveni z toho, jak se museli mít neustále na pozoru. Tma, mlha a vlhko sloužily jen k tomu, aby se vyčerpali ještě více. Ani jeden z nich nic neřekl. Ani by nic nepřiznali, kdyby se ten druhý zeptal. Oba se však začínali divit jestli opravdu vědí co dělají.

Pozdě odpoledne skutečně přestalo pršet a mraky se najednou roztrhly a propustily trochu slunečního svitu. Přehoupli se přes hřeben a sešli do mělkého zalesněného údolí, kterému dominoval skalní útvar, který připomínal komín. Vyrůstal mezi stromy. Vypadal jako voják na stráži. Černě a nehybně se tyčil proti vzdálené obloze. Steff ostatní zastavil a ukázal dolů.

„Tam,“ řekl tiše. „Jestli máme najít Walkera Boha, tak tohle je místo, na kterém by měl být.“

Par zapomněl na vyčerpání i skleslost a nevěřícně zíral. „Znám tohle místo!“ vykřikl. „To je Kamenný krb! Poznal jsem ho podle příběhů! To je Coglinův domov!“

„Byl,“ opravil ho unaveně Coll.

„Byl, je, jaký je v tom rozdíl?“ ožil Par, když zastavil opodál. „Jde o to, co tu Walker Boh dělá? Chci říci, že se tady pravděpodobně nachází. Tohle kdysi býval domov rodiny Bohů, stejně jako Coglinův. Jestli tu Walker žije, proč nám to ten starý muž neřekl? Ledaže ten starý muž nakonec nebyl Cogline, nebo že by Walker...“ Najednou se zarazil, zmatený až na pokraj šílenství. „Jsi si jistý, že tohle je místo, kde má můj strýc žít?“ naléhal na Steffa.

Trpaslík ho po celou dobu sledoval jako tříhlavého psa. Teď prostě pokrčil rameny. „Chlapče, jsem si tím dost jistý, dokonce připouštím, že víc než jistý. Řekli mi, že tohle je místo, kde ten člověk bydlí. Takže jestli už jsi skončil, proč prostě nejdeme dolů a nepřesvědčíme se?“

Par zavřel pusu. Začali sestupovat. Když došli na dno údolí, zjistili, že les je překvapivě čistý, bez spadaných větví a křovisek. Stromy ustoupily paloukům, na kterých se křižovaly prameny, lemované divokými květinami. Den byl klidný. Vítr se utišil, a dlouhé stíny, které lemovaly cestu se zdály být jemné bez jakékoli stopy přízračnosti. Par zapomněl na nebezpečí i těžkosti své cesty, odložil stranou únavu a nepohodlí. Místo toho se v mysli soustředil na muže, kterého sem přišel najít. Přiznával, že je zmatený, ale alespoň věděl proč. Když do Černavy před třemi sty roky přišla Brin Ohmsfordová, byl Kamenný krb domovem Coglina a dítěte, o kterém tvrdil, že je jeho vnučka — Kimber Bohové. Starý muž s malým děvčátkem dovedli Brin do Maelmordu. Tam se postavila Ildatch. Zůstali přáteli a jejich přátelství trvalo po deset generací. Otcem Walkera Boha se stal Ohmsford a jeho matkou Bohova. Dokázal jít nazpět po větvi rodiny svého otce až přímo k Brin a z matčiny strany ke Kimber. Dávalo tedy smysl, proč se sem vrátil — smysl nedávalo, že o tom nic nevěděl starý muž, tvrdící že je Cogline, stejný Cogline jako před třemi sty lety.

A pokud o tom věděl, proč nic neřekl?

Par se zamračil. Co vlastně starý muž o Walkeru Bohovi říkal? Vrásky na čele se mu ještě víc prohloubily. Jen to, že je Walker Boh naživu, odpověděl si. Nic víc.

Něco však starý muž zatajil. Par si tím byl jist. A vážně chtěl zjistit co.

Krátký záblesk zapadajícího slunce se vytratil a údolí zahalil tmavě šedým stínem soumrak. Obloha zůstala jasná, začala se plnit hvězdami. Tři čtvrtiny Měsíce, který se teď blížil ke konci svého cyklu, zalily les mléčným světlem. Malá společnost opatrně kráčela směrem ke skalnímu útvaru, který připomínal komín. Přešla přes tucet pramenů, kterými byly paseky protkané. Les utichnul, ale jeho nehybnost nepůsobila zlověstně. Coll šťouchl do Para právě když zachytil pohled šedé veverky, sedící na zadních nohách. Vážně na ně hleděla. Ozvaly se první noční zvuky. Zdálo se, že přicházejí z dálky, ne však z údolí.

„Připadá mi to tady poměrně... bezpečné, nemyslíš?“ Par se tiše zeptal bratra a Coll přikývl.

Pokračovali v cestě asi hodinu, aniž by kohokoli potkali. Zhruba uprostřed údolí na ně z lesa zamrkalo třpytivé světlo. Steff zpomalil, dal ostatním znamení, aby byli opatrní, a vedl je kupředu. Světlo se stále přibližovalo, jasně probleskovalo tmou. Měnilo se z jednoho malého bodu v celý hrozen. Lampy, pomyslel si Par. Vyrazil kupředu aby dohnal Steffa. Jeho bystré elfí smysly se upínaly ke zdroji světla. „Je to chata,“ pošeptal trpaslíkovi.

Vyšli z lesa a stanuli na široké travnaté pasece. Skutečně tam byla chata. Stála před nimi, přímo uprostřed paseky dobře udržovaná stavba z kamene a dřeva, s verandou vpředu i po stranách, kamennými chodníčky, zahradami a trsy květin. Kolem se tyčily skupinky jedlí a borovic jako malé strážné věže. Okny ven pronikalo světlo a spolu se svitem měsíce ozařovalo paseku jakoby denním jasem.

Přední dveře byly otevřené.

Par vyrazil kupředu, ale Steff ho strhl zpátky. „Trochu opatrnosti by neškodilo, chlapče,“ poučil ho.

Řekl něco Teel a pak je nechal o samotě. Rychle přeběhl volné místo mezi jedlemi a borovicemi. Držel se opatrně v jejich stínu a nespouštěl oči z otevřených dveří. Ostatní ho sledovali jak postupuje dopředu a na naléhání Teel se drželi kraje lesa. Steff už stál u verandy, dlouhou chvíli u ní čekal, pak vyrazil po schodech a zmizel ve dveřích. Na chvilku nastalo ticho a pak se znovu objevil a pokynul jim ať jdou.

Když k němu došli, řekl: „Nikdo tu není, ale vypadá to, že jsme očekáváni.“

Když vešli dovnitř, zjistili co tím myslel. Místnost obklopovaly dva krby, jeden u místa k sezení, kde stály připravené židle a lavice, druhý u roštu a pece. V obou jasně planul oheň. Na rožni byl kotlík s dušeným jídlem a na prkýnku se chladil ještě teplý chléb. Na dlouhém stole na trnožích ležely pečlivě připravené talíře a hrnky pro pět osob. Par vykročil a pečlivě si všechno zblízka prohlížel. Ve všech pěti sklenicích bylo studené pivo.

Skupinka se na sebe chvilku mlčky dívala a pak se ještě jednou rozhlédla po místnosti. Dřevěné zdi a trámy se leskly a voněly voskem. Stříbro, křišťál, věci vyřezané ze dřeva a výšivky se zářily ve světle olejových lamp a plamenech krbů. Na stole stála váza s čerstvými květinami. Chodba vedla dál do ložnic. Chata byla veselá, jasná a velmi prázdná.

„Je tohle Walkerovo?“ zeptal se pochybovačně Morgan Para. Nějak to nesouhlasilo s představou, kterou si o muži vytvořil.

Par zakroutil hlavou. „Nevím. Nic tu nepoznávám.“

Morgan se dal tiše do zadní chodby, na chvilku se ztratil z dohledu. Po chvíli se vrátil. „Nic,“ oznámil zklamaně.

Coll přešel místnost a postavil se k Parovi, zkoumavě přičichl k obsahu kotlíku a pokrčil rameny. „Náš příchod sem není zjevně žádné překvapení. Nevím jak vy, ale mě to dušené maso voní zatraceně dobře. Když už si s tím dal někdo práci a připravil ho — ať to byl Walker Boh nebo kdokoli jiný — myslím, že to nejjednodušší co můžeme udělat je posadit se a všechno sníst.“

Par s Morganem ochotně souhlasili a dokonce i Teel vypadala spokojeně. Steff se tvářil opatrně, ale když se ukázalo, že Coll měl nejspíš pravdu, podlehl. Nicméně trval na tom, aby jídlo i pití nejprve zkontrolovali, jestli je v pořádku. Když označil jídlo za nezávadné, posadili se a hladově ho spořádali.

Po večeři umyli talíře a pečlivě je uložili do kredence, který k tomu sloužil. Znovu prohledali chatu, její okolí, a nakonec i všechno na čtvrt míle od ní. Nenašli nic.

Potom až do půlnoci seděli u krbu a čekali. Nikdo nepřišel. Vzadu se nacházely dvě malé ložnice a v každé dvě postele povlečené čistými prostěradly a dekami. Střídali se ve spánku. Jeden vždy hlídal. Celou noc spali v klidu a nikdo je nevyrušil. V lese i celém údolí vládl mír. .Když je úsvit probudil, cítili se svěží. Nikdo stále nepřicházel.

Ten den prohledali celé údolí od jednoho konce k druhému. Od chaty k podivné skále ve tvaru komína, od severního svahu na jih, od západu na východ. Den byl jasný a teplý, plný slunce, jemných vánků a vůní rostlin. Nikam nepospíchali, procházeli se podél pramenů, po stezkách, prozkoumali pár brlohů, vyhrabaných ve stráních jako nějaké kapsy. Našli roztroušené stopy zvěře, ale nic víc. Nad hlavami jim jako náhlé barevné záblesky přelétali ptáci, malá lesní zvířata je sledovala pichlavýma očima a hmyz hučel a bzučel. Jednou nedaleko Para s Collem zadupal jezevec. Zrovna prohlíželi západní stěnu u skalní věže. Nechtěl ustoupit. Kromě toho však nikdo z nich nic neviděl.

Večer si museli jídlo připravit sami. V chladné spíži bylo čerstvé maso a sýr, včerejší chléb a na zahradě zelenina. Bratři z údolí si věděli rady a i přes neustálé Steffovy pochybnosti nutili ostatní, aby jim pomohli, přesvědčení, že právě tohle se od nich očekávalo. Den přešel v příjemnou a teplou noc. V novém prostředí se začínali cítit pohodlně. Steff se s Teel posadil před nasbíraným dřevem a kouřil dlouhou dýmku, Par s Collem myli v kuchyni nádobí a Morgan hlídal přední vchod.

„Někoho musela stát péče o tuhle chatu hodně úsilí,“ poznamenal Par k bratrovi, když byli hotovi. „Nedává smysl, že by jen tak odešel a nechal napospas.“

„Hlavně až potom, co nám připravil večeři,“ dodal Coll. „Myslíš, že chata patří Walkerovi?“

„Nevím, ale přál bych si to vědět.“

„Není mu to příliš podobné? Nepřipomíná to Walkera jak si ho pamatuji. A rozhodně ne takového, jak nám ho popsal Steff.“

Par utřel posledních pár kapek z talíře a opatrně ho odložil stranou. „Možná chce, aby to tak vypadalo,“ řekl jemně.

Několik hodin po půlnocí šel vystřídat Teel na hlídce. Cestou na verandu se protahoval a zíval. Hledal ji, ale trpaslici nikde neviděl. Až když se zcela probral, spatřil ji, jak se objevila mezi jedlemi pár tuctů yardů opodál. Tiše k němu proklouzla stínem a beze slova zmizela v chatě. Par se za ní zvědavě ohlédl, pak se posadil na schody, podepřel si bradu dlaněmi a zíral před sebe do tmy.

Seděl tak téměř hodinu, když uslyšel ten zvuk.

Ozvalo se velice zvláštní bzučení jaké dělá roj včel, ale hluboké a hrubé. Vzápětí rychle utichlo. Nejdřív ho napadlo, že se mu to jen zdálo. Ale zvuk se ozval znovu, jen na okamžik, pak opět utichl.

Vstal, pátravě se rozhlédl a pak vyšel na pěšinu. Noc byla třpytivě jasná a obloha plná zářících hvězd. Les kolem vypadal opuštěně. Cítil se bezpečně a pomalu obešel celý dům tam a zpátky. Hlouběji ve stínu stála stará vrba a pod ní dvě otlučené lavičky. Par k nim vykročil, zastavil se u nich a naslouchal. Zvuk neuslyšel. Posadil se na bližší lavičku, tvarovanou podle jeho těla. Cítil jak se kolébá. Chvíli tam seděl, zíral skrz závoj svěšených větví vrby, snil a naslouchal tichu noci. Myslel na rodiče — jestli jsou v pořádku, zda o něj mají strach. Stinný důl mu připadal jako vzdálená vzpomínka.

Na chvilku zavřel oči, aby si odpočinuly od únavy, kterou cítil. Když je znovu otevřel, stála tam kočka z vřesovišť.

Par se velice leknul. Nejdřív se nedokázal ani pohnout. Kočka stála přímo proti němu, hlavu měla stejně vysoko jako on a její oči zářily v noční tmě zlatem. Zíral na největší zvíře, které kdy potkal, dokonce ještě větší než Žravec. Až na oči, které na něj bez mrknutí zíraly, byla od hlavy až po konec ocasu celá černá.

Pak začala kočka příst a on poznal zvuk, který předtím slyšel. Kočka se otočila a poodešla o pár stop dál, otočila se a čekala. Když na ni Par nepřestával zírat, na chvilku se vrátila, znovu vyšla, zastavila se a čekala.

Chce, abych šel za ní, uvědomil si Par.

Bezmyšlenkovitě vstal. Nemohl tělo přinutit aby ho poslouchalo tak jak potřeboval a snažil se rozhodnout, jestli udělá to, co od něj kočka čekala, nebo se tomu vyhne. Myšlenku na druhou možnost pustil hned z hlavy. Nebyl čas něco zkoušet. Pokud mu kočka chtěla ublížit, mohla to udělat už dřív.

Udělal několik kroků. Kočka se otočila a vyrazila mezi stromy.

Dlouhé minuty kličkovali temným lesem a pomalu a jistě se ponořovali do noci. Měsíční svit zaplavil otevřené prostory. Par začínal mít problém kočku následovat. Viděl jak se před ním bez námahy pohybuje a jen nepatrně ruší klid lesa. Dokonalá bytost stvořená ze stínu. Jeho zděšení už sláblo a vystřídala ho zvědavost. Někdo za ním kočku poslal, a on si myslel, že ví kdo.

Nakonec došli na paseku, kde se v sérii peřejí několik pramenů vlévalo do jezírka osvětleného září měsíce. Rostly zde velmi staré a široké stromy. Jejich větve vrhaly na všechno spletitý vzor stínu. Kočka přistoupila k jezírku a chvilku zhluboka pila, pak se znovu posadila a podívala se na něj. Par popošel o několik kroků dopředu a zastavil se.

„Ahoj Pare,“ pozdravil ho někdo.

Chlapec z údolí chvilku pátral pohledem po pasece, než našel postavu která promluvila jak sedí opodál ve tmě na vyvráceném pařezu, téměř k nerozeznání od stínů okolo. Když Par zaváhal, vstal a vystoupil do světla.

„Ahoj Walkere.“ odpověděl Par jemně.

Jeho strýc opravdu vypadal tak, jak si ho pamatoval — a zároveň úplně jinak. Byl pořád vysoký a štíhlý, s patrnými elfími rysy, i když ne tak výraznými jako je měl Par, s kůží překvapivě bílou, což bylo v příkrém kontrastu s černými vlasy až na ramena a krátce střiženou bradkou. Ani jeho oči se nezměnily; stále se dívaly skrz člověka, přestože byla hluboká tma. Rozdíl se jen těžko dal popsat. Nejzřetelněji se to projevovalo v držení jeho těla, v tom, co Par cítil, když Walker Boh promluvil, ačkoliv neřekl téměř nic. Kolem se táhla neviditelná a neproniknutelná zeď.

Walker Boh přistoupil a vzal Parovy ruce do svých. Na sobě měl volný oděv do lesa — kalhoty, halenu, krátký kabát a měkké boty, vše barvy země a trávy. „Vyhovovala vám chata?“ zeptal se.

Zdálo se, že teprve teď se Par vzpamatoval. „Walkere, ničemu nerozumím. Co tu děláš? Proč ses s námi nesešel, když jsme dorazili? Zřejmě jsi věděl, že přijdeme.“

Strýc pustil jeho ruce a ustoupil stranou. „Pojď, posaď se, Pare,“ zval ho a aniž čekal na synovcovu odpověď, znovu se odebral do stínu. Par ho následoval. Oba se posadili na pařez, ze kterého se předtím Walker zvedl.

Walker se rozhlédl kolem sebe. „Chci mluvit pouze s tebou,“ řekl tiše. „A jen jednou.“

Par mlčel a čekal. „V životě jsem zažil už mnoho změn,“ pokračoval strýc za chvilku. „Počítám, že si na mě pamatuješ z dětství. Většina z toho jak si pamatuješ nemá co dělat s tím kým jsem nyní. Vzdal jsem se života v údolí i to být jižanem a dorazil sem, abych začal znovu. Za sebou jsem nechal šílenství lidí, kteří se řídí jen základními instinkty. Odloučil jsem se od lidí všech ras, jejich chamtivosti a předsudků, jejich válek a politiky, jejich hrůzné představy pokroku. Přišel jsem sem. Pare, abych mohl žít sám. Samozřejmě jsem zůstával vždycky sám; narodil jsem se, abych se sám cítil. Rozdíl je v tom, že teď jsem si samotu zvolil. Nikdo mi ji nevybral. Jsem volný a mohu být sám sebou — a nemusím se kvůli tomu cítit divně.“

Slabě se usmál. „Víš, za všechno může doba ve které žijeme. Náš dar nám to oběma ztěžuje. Rozumíš mi, Pare? I ty máš kouzlo — v tvém případě velmi hmatatelné. Nepřinese ti přátele; postaví tě od nich stranou. Není nám souzeno být Ohmsfordy, protože Ohmsfordové vlastní kouzlo svých elfských předků. Elfů ani kouzel si nikdo necení ani jim nerozumí. Unavilo mě neustále na to narážet, stát stranou. Vidět, jak se každý dívá podezíravě a s nedůvěrou. Unavilo mě, jak si o mě mysleli, že jsem jiný. Sám to poznáš, pokud se tak doposud nestalo. Je to jen přirozený běh věcí.“

„Nenechám se tím zlomit,“ ohradil se Par. „Kouzlo je dar.“

„Och? I teď? A jaký? Dar není něco, co musíš skrývat jako nějakou odpornou nemoc. Nic, za co by jsi se měl stydět, dávat si pozor nebo se tím dokonce nechat děsit. Není to něco, co by tě mohlo zabít.“

Řekl to s takovou hořkostí až Para zamrazilo. Pak se zdálo, že se strýcova nálada náhle změnila; zklidnil se a utišil. Zahanbeně pokýval hlavou. „Minulost mě občas vyvádí z míry. Omlouvám se. Vzal jsem tě sem, abychom si spolu pohovořili o jiných věcech. Ale jen my dva, Pare. Chatu přenechám tvým společníkům po celou dobu co tu budou. Nepřijdu však, abych se s nimi setkal. Zajímáš mne jen ty.“

„Ale co Coll,“ zeptal se zmatený Par. „Proč mluvíš jen se mnou a s ním ne?“

Strýc se ironicky usmál. „Přemýšlej, Pare. Nikdy jsem k němu neměl tak blízko jako k tobě.“

Par na něho beze slova zíral. Připustil, že je to pravda. Bylo to kouzlo, které ho s Walkerem sbližovalo. Coll ho nikdy nedokázal sdílet. Chvíle, během nichž ke strýci začal cítit náklonnost, trávili sami bez Colla.

„Kromě toho,“ pokračoval jeho protějšek mírně, „vše, o čem musíme hovořit se týká jen nás dvou.“

Par pochopil. „Sny.“ Strýc přikývl. „Víš o nich, stejně jako já — o postavě v černém, pravděpodobně Allanonovi, stojící před Hadeshornem, která nás varuje a volá nás, abychom přišli?“ Par vzrušením ani nedýchal. „Co víš o tom starém muži? Také za tebou přišel?“ Strýc znovu přikývl. „Takže ho znáš, je to tak? Je to pravda, Walkere? Je to opravdu Cogline?“

Walkerova tvář pozbyla výrazu. „Ano, Pare, je to on.“

Par vzplál vzrušením. Promnul si rychle ruce. „Nemůžu tomu uvěřit! Jak je starý? Domnívám se, že stovky let — tak jak tvrdil. A kdysi to byl druid. Věděl jsem, že jsem se nemýlil! Žije tady, Walkere — s tebou?“

„Občas mě navštíví. A občas se i zdrží. Než mi dal tu kočku, patřila jemu. Vzpomínáš si. Vždycky tady byla kočka ze slatin. Kdysi se jmenovala Šepot. Za časů Brin Ohmsfordové. Tahle se jmenuje Pověst. Jméno jí dal starý muž. Říkal, že to je pro kočku dobré jméno — obzvlášť pro tu, kterou jsem dostal já.“

Odmlčel se a něco nepochopitelného se mu mihlo po tváři. Vzápětí to zmizelo. Mladík z údolí se otočil k místu, kde kočka odpočívala, ale ta zmizela.

„Pověst přichází a odchází tak jako všechny kočky ze slatin,“ řekl Walker Boh jakoby mu četl myšlenky.

Par nepřítomně přikývl, pak na něj znovu pohlédl. „Co hodláš dělat, Walkere?“

„S těmi sny?“ Znepokojivé oči náhle ztratily výraz. „Nic.“

Par zaváhal. „Ale ten starý muž určitě...“

„Poslouchej mě,“ přerušil ho strýc. „Rozhodl jsem se. Vím o co mě ty sny žádaly; vím kdo je ke mně poslal. Stařec za mnou přišel, mluvili jsme spolu. Odešel před necelým týdnem. Nic z toho neplatí. Už nejsem Ohmsford; jsem Boh. Kdybych se dokázal zbavit celé své minulosti, s celým odkazem kouzla a vší slavnou elfí historií, nezaváhal bych. Nestojím o to. Přišel jsem do Východní země, abych našel tohle údolí, abych žil tam, kde dříve žili mí předci. Dýchat tam, kde je všechno čerstvé a čisté, nerušené přítomností ostatních. Naučil jsem se dokonale řídit svůj život, i život kolem sebe. Podívej se na tohle údolí; vytvořili ho lidé mé matky. Já jsem se ho naučil takto udržovat. Společnost mi dělá Pověst a občas přichází stařec. Čas od času se dokonce navštěvujeme i s cizinci. Černava se mi stala útočištěm a Kamenný krb mým domovem.“

S napjatou tváří se naklonil. „Mám kouzlo, Pare — jiné než tvoje, nicméně je skutečné. Občas dokážu říci co si ostatní myslí. Dokonce i na dálku. Mohu komunikovat se svým okolím jako nikdo jiný. Se všemi formami života. Občas se dokážu ztratit stejně jako, kočka ze slatin. Dokonce k sobě mohu přivolat sílu!“ Krátce lusknul prsty. Vzápětí z nich vytryskl plamínek modrého ohně. Nasál ho do sebe. „Chybí mi kouzlo písně přání, ale zřejmě ve mě část jeho síly zapustila kořeny. Něco z toho co umím mám vrozené; něco jsem se naučil sám; něco mě naučili jiní. Ale mám vše co potřebuji a nic víc už nechci. Je mi tu dobře a nikdy odtud neodejdu. Ať svět kráčí dál jak nejlíp umí, ale beze mě. Tak jak tomu bylo už dříve.“

Par se odhodlával s odpovědí. „Ale co když je ten sen skutečný, Walkere?“ zeptal se nakonec.

Walker Boh se výsměšně usmál. „Pare! Sny nikdy nejsou pravdivé! Cožpak jsi nevěnoval pozornost vlastním příběhům? Dnes, nebo v době kdy byl Allanon naživu, projevují se stále stejně — Ohmsfordům se nikdy neřekne víc, než to, co Druidi považují za nezbytné!“

„Myslíš, že nás někdo využívá.“ Par to vyslovil jako faktickou poznámku.

„Musel bych se zbláznit, kdybych věřil něčemu jinému! Nevěřím všemu, co se mi řekne.“ Jeho oči byly jako z kamene. „Kouzlo, které považuješ za dar, znamenalo pro druidy vždy trochu víc než jen užitečný nástroj. Nemám v úmyslu nechat se zatáhnout do nějakého nového úkolu, který vymysleli. Pokud svět potřebuje spasit, tak jak sny naznačují, ať Allanon se starcem jdou a spasí ho!“

Dlouhou chvíli bylo ticho. Oba se navzájem měřili pohledem. Par pomalu přikývnul. „Překvapuješ mě, Walkere. Na takovou hořkost ani hněv si nevzpomínám.“

Walker Boh se smutně usmál. „Byl tady, Pare. Vždycky. Jenom ses nenamáhal ho najít.“

„Neměl se po takové době ztratit?“

Strýc mlčel.

„Takže ty ses už rozhodl?“

„Ano, Pare, rozhodl.“

Par se zhluboka nadechl. „Co budeš Walkere dělat, jestli se sny vyplní? Kde potom nalezneš svůj domov? Co uděláš, jestli se tě zlo ze snů rozhodne vyhledat?“

Strýc neodpovídal, ale jeho upřený pohled zůstal pevný. Par pomalu přikývl. „Neshodneme se, Walkere,“ řekl jemně. „Vždy jsem věřil, že kouzlo je dar, který jsem z nějakého důvodu získal. Dlouhou dobu se zdálo, že slouží k vyprávění příběhů, aby nebyly úplně zapomenuty. Teď už to chápu jinak. Myslím, že kouzlo má hlubší význam.“

Posunul se a napřímil. Náhle se v přítomnosti toho druhého cítil malý. „Coll ani já se do údolí vrátit nemůžeme. Federace se o kouzle dozvěděla a pronásleduje nás. Ten starý muž, Cogline, říká, že nás mohou pronásledovat i jiné věci — možná dokonce Přízraky. Viděl jsi někdy Přízrak? Já ano. Oba jsme s Collem k smrti vyděšení Walkere, i když o tom příliš nemluvíme. Myslím si, a to je na tom nejsměšnější, že vyděšený jsou i ti, kteří nás pronásledují. Děsí se moc kouzla.“ Odmlčel se. „Nevím proč, ale chci to zjistit.“

Ve Walkerových očích se mihlo překvapení. Par přikývl. „Ano, Walkere, rozhodl jsem se uposlechnout sny. Věřím, že mi je poslal Allanon a také věřím, že se nesmí podceňovat. Půjdu k Hadeshornu. Myslím, že jsem se rozhodl právě teď; a řekl bych, že mi pomohla tvá slova. Collovi jsem nic neřekl. Skutečně nevím, co si počne. Možná půjdu sám. Ale půjdu. Když ne pro nic jiného, tak proto, abych se od Allanona dozvěděl k čemu kouzlo slouží.“

Smutně pokýval hlavou, „Nemůžu být jako ty Walkere. Nemůžu žít sám, stranou od okolního světa. Chci se vrátit do stinného dolu. Nechci hledat jiné místo. Prošel jsem Posledním přístavem. Doprovázejí nás trpaslíci, kteří odtamtud pocházejí. Všechny předsudky, chamtivost, politika i války, všechno to šílenství, o kterém mluvíš tam očividně je. Narozdíl od tebe před ním nechci utíkat: musím najít způsob jak zlo zastavit! Není to však možné, kdybych prostě předstíral, že nic takového neexistuje!“

Sevřel ruce v pěst. „Stále věřím, že Allanon možná ví, jak tenhle stav věcí změnit. Možná mi prozradí, jak s tím šílenstvím skoncovat!“

Tváří v tvář dlouhou dobu mlčeli. Par se domníval, že v očích strýce zahlédl věci ze svého dětství — věci, které potichu hovořily o péči, touze a obětování. Nakonec však jeho výraz vyhasl a zůstal prázdný. Walker Boh vstal.

„Budeš o tom ještě přemýšlet?“ zeptal se ho tiše Par.

Walker na něj mlčky pohlédl. Přešel k jezírku uprostřed paseky a tam zůstal stát s pohledem upřeným k zemi. Když luskl prsty, najednou se jakoby odnikud zjevila Pověst a přišla k němu.

Na chvilku se otočil a ohlédl zpátky. „Hodně štěstí, Pare,“ řekl jen.

Pak se znovu odvrátil a s kočkou vedle sebe vklouznul do tmy.