Shannarovo dědictví

Kapitola 4

Když se pak druhý den ráno Par probudil, rozhodl se, že Collovi o svém snu nic neřekne. Za prvé nevěděl, co by mu měl říct. Nemohl si být jistý, jestli se sen objevil sám od sebe nebo proto, že tak moc chtěl, aby se mu zdál — a dokonce ani v tom případě nevěděl, jestli byl skutečný. Za druhé, zmínit se o tom Collovi znamenalo, že mu zase začne říkat, jak je od něj hloupé, myslet na něco, co nikdy k ničemu nepovede. Nebo s tím něco udělá? A nakonec, kdyby k němu byl Par upřímný, začnou se hádat, zda je rozumné vydat se do Dračích štítů hledat Hadeshorn a tři sta let mrtvého druida. Radši tu záležitost nechá uležet.

Snědli studenou snídani, která se skládala z divokých borůvek a vody z potoka, a byli šťastni, že mají aspoň to. Déšť ustal, ale obloha byla zatažená a den šedý a hrozivý. Od severozápadu se vrátil ještě silnější vítr, větve stromů se ohýbaly a listí divoce šustilo, jak se do nich opíral. Sbalili výstroj, nasedli na loďku a odrazili na řeku.

Vody v Mermidoru hodně přibylo, loďka sebou házela a divoce se otáčela, jak je odnášela směrem k jihu. Naplaveniny zahltily vodu a oni drželi vesla tak, aby mohli odstrkovat větší kusy, které hrozily loď poškodit. Útesy Runových hor se po obou stranách tmavě leskly, zahaleny do vrstev mlhy a nízko položených mraků. V jejich stínu byla zima a bratři cítili, jak jim ruce a nohy rychle tuhnou.

Pokud mohli, zastavovali u břehu a trochu odpočívali, ale jen velmi málo. Neměli nic k jídlu a ani kde se ohřát, pokud nechtěli ztrácet čas rozděláváním ohně. Před polednem začalo znovu pršet. Za deště se rychle ochladilo, vítr zesílil a pokračovat po řece bylo nebezpečné. Když našli malý záliv chráněný starou borovicí, rychle vmanévrovali loďku na břeh a postavili na noc tábor.

Rozdělali oheň, snědli rybu, kterou chytil Coll, a udělali co bylo možné, aby se pod celtou, do které ze všech stran foukal vítr, usušili. Spali lehce, byla jim zima a nepohodlně, vítr skučel údolím hor a řeka se vylévala z břehů. Tu noc se Parovi nezdálo vůbec nic.

Ráno přineslo tolik potřebnou změnu počasí. Bouře se posunula na východ, obloha se vyčistila a zaplnila jasným slunečním světlem. Vzduch se oteplil. Zatímco je člun nesl směrem na jih, usušili si bratři šaty. Kolem poledne už bylo natolik teplo, že si mohli sundat haleny a boty a vyhřívat se na slunci.

„Jak se říká, po bouři je vždycky klid.“ prohlásil Coll spokojeně. „Teď bude hezké počasí, Pare — podívej. Ještě tři dny a budeme doma.“

Par se usmál a neřekl nic.

Den byl líný a letní vůně stromů a květin začaly znovu zaplňovat vzduch.

Pluli pod Jižní hláskou, jejíž černé granitové velikášství se vzpínalo do nebes z horské skály na kraji řeky, tiché a záhadné. Dokonce i z takové dálky v jaké se teď nacházela, vypadala věž nebezpečně. Šedavá a neprůhledná kamenná stavba byla tak tmavá, že to vypadalo, jakoby pohlcovala světlo. O Jižní hlásce existovala celá řada dohadů. Někteří říkali, že je živá, že žije na úkor země. Jiní říkali, že se může pohybovat. Téměř všichni se shodli na tom, že to vypadá, jako by se díky nějaké nekonečné konstrukci neustále zvětšovala. Zdála se opuštěná. Vždy tak vypadala. Věži měla sloužit elitní jednotka federální armády, ale nikdo ji nikdy neviděl. Taky dobře, pomyslel si Par, když pluli poklidně kolem.

V pozdním odpoledni dosáhli ústí řeky, na místě, kde se vlévala do Duhového jezera. Jezero se před nimi rozprostřelo. Ve slunci se doširoka roztahující stříbromodrá voda na západním kraji v blízkosti obzoru měnila do zlaté. Nad hlavami se jim klenula duha, podle které získalo jezero své jméno byla nyní ve slunečním světle nevýrazná, modrá a růžová barva se téměř ztrácela, červenou a žlutou jakoby někdo vymazal. V dálce tiše létali jestřábi, velká těla se úctyhodně rozprostírala proti světlu.

Ohmsfordové zajeli s loďkou ke břehu a uložili ji poblíž skupinky stromů vrhajících nízký stín. Rozbalili tábor, pověsili celtu pro případ, že by se počasí změnilo, a Coll šel chytat ryby, zatímco Par se vydal pro dříví na večerní oheň.

Par se chvíli procházel po břehu směrem na východ, opájel se jasným odleskem jezerních vod a barvami ve vzduchu. Za nějaký čas se vydal mezi stromy a začal sbírat kousky suchého dřeva. Dostal se jen o kousek dál, když se les najednou začal měnit ve vlhké a tmavé místo naplněné hnilobným zápachem. Všiml si, že mnoho stromů umírá, má zvadlé hnědé listí, polámané větve a odlupující se kůru. Ani zem nevypadala dobře. Ohnul se, začal v ní rýt botou a zvědavě ji pozoroval. Nezdálo se, že by zde cokoliv žilo. V okolí nepobíhala žádná malá zvířata ani žádní ptáci nezpívali ve větvích. Les byl opuštěný.

Rozhodl se, že tímhle směrem dřevo na podpal hledat nepůjde, a místo toho se začal vracet ke břehu. Náhle spatřil nějaký dům. Ve skutečnosti to byla jakási chata, alespoň zčásti. Byla úplně obrostlá plevelem, vínem a mechem. Trámy se uvolnily ze stěn, okenice ležely na zemi a střecha se pomalu propadala. Sklo v oknech chybělo vytlučené a přední dveře byly otevřené. Chata stála na kraji malého zálivu, který se táhl daleko mezi stromy, a jehož voda byla klidná, zelená a stojatá. Zápach, který z ní stoupal, nutil ke zvracení.

Par by si mohl myslel, že je opuštěná, kdyby nebylo úzkého sloupu kouře, který vycházel z rozpadajícího se komína.

Zaváhal, bylo s podivem, proč by někdo žil v takovémto prostředí. Uvažoval jestli tam doopravdy někdo je nebo jestli to není jen přelud. Možná ten uvnitř potřebuje pomoc.

Byl téměř rozhodnut jít se podívat, ale něco na té chatě natolik odpuzovalo, že se k tomu nedokázal přemoci. Zkusil křiknout, jestli je někdo doma. Chvíli počkal a pak zavolal ještě jednou. Když nikdo neodpovídal, téměř s díky se otočil a pokračoval v cestě.

Když se vrátil, Coll už čekal s rybou. V rychlosti rozdělali oheň a uvařili si večeři. Oba už měli ryb po krk, ale bylo to lepší než nic a měli větší hlad, než si mysleli. Když dojedli, sedli si a pozorovali, jak slunce zachází za horizont a jak se Duhové jezero mění ve stříbrné. Obloha potemněla a zaplnila se hvězdami. Z tichého soumraku se ozývaly zvuky noci. Stíny stromů se prodloužily a spojily do tmavého závoje, který pohltil i poslední zbytky slunečního světla.

Par právě přemýšlel, jak Collovi sdělit, že se nevrátí do Stinného dolu, když se vynořila lesní žena.

Vynořila se ze tmy zpoza stromů za nimi jako jeden ze stínů, které se mihotaly ve slabém světle ohně. Kolem sebe měla několik vrstev hadrů, až to vypadalo, že jí jimi někdo dávno v minulosti obalil a až do současnosti takto ponechal. Její špičatá tvář vykukovala z dlouhých pramenů hustých bezbarvých vlasů. Bůh ví jak je stará, pomyslel si Par; byla tak ošlehaná, že to nebylo možné odhadnout.

Opatrně vyšla na kraj lesa a zastavila se za kruhem, který vytvářelo světlo ohně. Ztěžka se opírala o hůl značně opotřebovanou potem a nošením. Zvedla jednu hrubou ruku a ukázala na Para. „To jsi byl ty, kdo mě volal?“ zeptala se a její hlas praskal, jako když se láme dřevo.

Par, aniž by sám chtěl, na ní zíral. Vypadala jako něco, co vylezlo ze země a nemělo žádné právo žít. Špína a cáry z ní visely, jakoby se na ní usadily a zakořenily, když spala.

„Byl?“ přitlačila.

Konečně pochopil, na co se ptá. „U té chaty? Ano, to jsem byl já.“

Lesní žena se usmála, tvář se jí zkroutila námahou, ústa měla téměř bez zubů. „Měl jsi vstoupit, ne jen tak stát venku,“ zavyla. „Dveře byly otevřené.“

„Nechtěl jsem...“

„Chci si být jistá, že nikdo neprojde kolem, aniž bych ho pozvala. Oheň hoří neustále.“

„Viděl jsem váš kouř, ale...“

„Sbíral jsi dřevo, že? Přišli jste z Truborohu?“ Oči se jí zkřížily, jak se zadívala na místo, kde stála přivázaná loďka. „Dlouhá cesta, že?“ Oči obrátila nazpátek. „Asi před něčím utíkáte?“

Par najednou ztichl. Rychle si s Collem vyměnili pohledy.

Žena se přiblížila a zkoušela přitom holí půdu před sebou. „Hodně jich tudy utíká. Různí lidé. Přicházejí sem ze země psanců a pokaždé něco, nebo někoho, hledají.“ Zastavila se. „A co vy? Och, někdo by vás chtěl, ale já ne. Ne, já ne!“

„Nejsme na útěku,“ promluvil najednou Coll.

„Ne? Tak proč jste tak dobře vybaveni? „Rozmáchla se holí do vzduchu. „Vaše jména?“

„Co chcete?“ zeptal se Par nazlobeně. Líbilo se mu to čím dál tím míň.

Lesní žena se přiblížila o další krok. Něco s ní nebylo v pořádku, něco, co Par nikdy předtím neviděl. Vypadala nehmotně, vlnila se, jakoby procházela kouřem nebo vycházela z horké páry. Její tělo se pohybovalo velice podivně, ale nebylo to jejím věkem. Připomínala jednu z loutek, které používali při představení na tržištích, přišpendlenou v kloubech a vedenou provázky.

Pach zálivu a rozpadající se chatky následoval lesní ženu dokonce i sem. Nasála vzduch, jakoby si to najednou uvědomila. „Co to je?“ Zahleděla se na Para. „Cítím kouzla?“

Para zamrazilo. Ať byla tato žena kdokoliv, nechtěl s ní mít cokoliv společného.

„Kouzlo! Ano! Čisté, jasné a plné života!“ Jazyk lesní ženy pátravě olízl noční vzduch. „A sladké jako krev pro vlky!“

To Collovi stačilo. „Radši byste si měla najít cestu zpět, odkud jste přišla,“ řekl jí, aniž by se obtěžoval skrývat svou nenávist. „Nemáte tady co dělat. Tak zmizte.“

Ale lesní žena se ani pohnula. Ústa se jí stáhla do šklebu a oči zčervenaly jako uhlíky.

„Pojď sem ke mně!“ zasyčela. „Ty, chlapče!“ Ukázala na Para. „Pojď ke mně!“

Natáhla jednu ruku. Par i Coll ustoupili pryč od ohně. Žena se ještě o pár kroků přiblížila, byla už na kraji světla a snažila se je zahnat do tmy.

„Sladký hošíčku!“ zamumlala napůl pro sebe. „Nech mě, ať tě ochutnám, chlapečku!“

Bratři teď stáli přímo proti ní, protože nechtěli ustoupit ze světla. Lesní žena spatřila v jejich očích odhodlání a ďábelsky se zasmála. Přiblížila se, jeden krok, další...

Zatímco pozorovala Para, Coll se na ni vrhl, pokusil se jí uchopit a spoutat ruce. Ale ona byla mnohem rychlejší než on, udeřila ho nebezpečným švihnutím holí do hlavy a poslala ho k zemi jak širokého, tak dlouhého. Hned se na něho vrhla a vyla přitom jako šílený netvor. Par byl ale rychlejší. Téměř bez rozmyslu použil píseň přání. Vyslal kupředu několik strašidelných představ. Překvapeně upadla a rukama se snažila odehnat představy pryč. Par využil příležitosti, chytil Colla a postavil ho na nohy. Rychle odtlačil bratra z místa, kde se útočnice snažila zachytit vzduchu.

Lesní žena najednou strnula, nechala představy, ať si s ní pohrají, a otočila se směrem k Parovi s takovým úsměvem, že mu krev tuhla v žilách. Aby ji vystrašil, vyslal Par obraz démonické bytosti, ale tentokrát se k němu žena natáhla, otevřela ústa a nasála vzduch. Obraz zmizel. Žena si olízla rty a zavyla.

Par vyslal ozbrojeného válečníka. Lesní žena ho hladově zhltla. Znovu se přiblížila, obrazy ji už nezpomalovaly, vlastně se těšila, až k ní pošle další. Vyžívala se v chuti kouzla; zdálo se, jakoby se jím sytila. Par se snažil probrat Colla, ale jeho bratr mu stále ještě ohromen ležel na rukou. „Colle, probuď se!“ zašeptal naléhavě.

„Pojď, chlapče,“ něžně opakovala lesní žena. Pokývla hlavou a přiblížila se. „Nakrm mě!“

Pak vybuchl oheň v záblesku světla. Bylo všude kolem jako za bílého dne. Lesní žena se před zářícím jasem scvrkla a náhle vykřikla hlasem plným nenávisti. Par zamrkal a snažil se září prohlédnout.

U stromů se objevil starý muž s bílými vlasy a šedé róbě, s kůží hnědou jako dřevo. Vystoupil ze tmy do světla jako duch, který se změnil v živoucí bytost. Na tváři měl bojovný výraz a v očích zvláštní jas. Par se otočil, aby se bránil, a sáhl po dlouhém noži za opaskem. Dva, pomyslel si zoufale a znovu zatřásl Collem ve snaze zvednout ho.

Ale starý muž si ho nevšímal. Místo toho upíral pozornost na lesní ženu. „Znám tě,“ řekl jemně. „Nikoho nevyděsíš. Ztrať se odtud, nebo budeš mít co dočinění se mnou!“

Lesní žena na něj zasyčela jako had a dřepla si jakoby se chystala vyskočit. Ve tváři starého muže ale spatřila něco, co ji přimělo od útoku upustit. Pomalu začala couvat zpátky kolem ohně.

„Vrať se do tmy.“ zašeptal starý muž.

Lesní žena naposledy zasyčela, pak se otočila a bez jediného zvuku zmizela mezi stromy. Její zápach byl ještě chvíli ve vzduchu, ale pak i ten zmizel. Starý muž téměř nepřítomně mávl směrem k ohni a ten se normálně rozhořel. Noc se naplnila příjemnými zvuky a všechno bylo jako předtím.

Starý muž si odfrknul a přistoupil blíž ke světlu od ohně. „Fuj. Jedno z malých nočních strašidel si vyšlo pohrát,“ zamumlal znechuceně. Zkoumavě se podíval na Para. „Jsi v pořádku, mladý Ohmsforde? A tenhle? To je Coll, že? Ten to dostal ošklivě.“

Par opatrně položil Colla na zem a pokýval hlavou. „Ano, díky. Mohl byste mi podat támhleten šátek a trochu vody?“

Starý muž udělal o co byl požádán a Par očistil Collovu hlavu tam, kde se už tvořila ošklivá jizva. Coll sebou trhl, zpříma se posadil, schoval si hlavu mezi kolena a čekal, až odezní pulzující bolest. Par vzhlédl. Najednou mu došlo, že starý muž vyslovil Collovo jméno.

„Jak víte, kdo jsme?“ zeptal se.

Starý muž neuhnul pohledem. „Dobře tedy. Vím kdo jste, protože vás hledám. Nejsem však váš nepřítel, pokud si to myslíš.“

Par přikývl. „Skutečně ne. Když jste nám pomohl, tak ne. Díky.“

„Není třeba děkovat.“

Par znovu kývl. „Ta žena, nebo co to bylo zač — vypadala, že se vás bojí.“ Neřekl to jako otázku, ale jako prostý fakt.

Starý muž pokrčil rameny. „Patrně.“

„Znáte ji?“

„Vím o ní.“

Par zaváhal, protože si nebyl jistý jestli o tom má začít nebo ne. Potom se rozhodl. „Takže. Proč nás vlastně hledáte?“

„O, to je obávám se moc dlouhá historie,“ řekl starý muž a v jeho odpovědi zazněla únava. „Nemohli bychom se posadit, když o tom budeme mluvit? V teple ohně alespoň trochu pookřejí tyhle staré kosti. Nemáš náhodou trochu piva, co? Ne? Škoda. Nuže, domnívám se, že jsem neměl příležitost poskytnout vám tohle rozptýlení, když vás vyháněli z Varfleetu. Za těchto okolností jste měli štěstí, že jste vyvázli se zdravou kůží.“

Přisunul se blíž a opatrně se posadil do trávy, složil si nohy před sebou a pečlivě se zahalil do svého šedého oděvu. „Víte, myslel jsem si, že vás tam doženu. Pak se ale vyskytly potíže s Federací a dřív než jsem vás mohl zastavit, byli jste už na cestě k jihu.“

Natáhl se pro hrnek, ponořil ho do vody ve vědra a zhluboka se napil. Coll teď seděl zpříma a rozhlížel se s nasáklým obvazem na poraněné straně hlavy. Par se posadil vedle něho.

Starý muž dopil a rukávem si utřel ústa. „Poslal mě Allanon,“ prohlásil bezbarvě.

Dlouho bylo ticho. Bratři Ohmsfordové zírali nejdříve na starce, pak jeden na druhého a nakonec znovu na něj.

„Allanon?“ opakoval Par.

„Allanon je už tři sta let mrtvý,“ bez obalu poznamenal Coll.

Starý muž pokýval hlavou. „Skutečně je. Neřekl jsem to správně. Byl to spíš Allanonův duch, jeho stín — ale ve všech úmyslech a plánech pořád Allanon.“

„Allanonův stín?“ stáhl si Coll obvaz z hlavy zapomínajíc na své zranění. Nenamáhal se skrývat svou nedůvěra.

Starý muž si promnul vousatou bradu. „Teď budete muset být chvilku trpěliví, než vám to vysvětlím. Mnohé z toho co uslyšíte budete těžko přijímat, ale musíte se o to pokusit. Věřte mi, když říkám, že je to velmi důležité.“

Rychle si promnul ruce směrem k ohni. „Na chvíli mě považujte za posla, ano? Považujte mě za Allanonova posla, protože to je to jediné čím teď pro vás jsem. Ty, Pare. Proč jsi ignoroval ty sny?“

Par ztuhl. „Vy o tom víte?“

„Ty sny vysílal Allanon, aby tě k němu dovedly. Cožpak nerozumíš? Byl to jeho hlas, co k tobě promlouval a jeho stín, který přicházel, aby tě označil. Svolává vás do Hadeshornu — tebe, tvou sestřenici Wren a ...“

„Wren?“ nedůvěřivě ho přerušil Coll.

Starý muž vypadal znepokojeně. „Vyjádřil jsem se snad nesrozumitelně? Budu muset všechno opakovat? Vaše sestřenice, Wren Ohmsfordová. A Walker Boh také.“

„Strýček Walker,“ řekl Par. „Vzpomínám si.“

Coll pohlédl na bratra a pak znechuceně potřásl hlavou. „To je k smíchu. Nikdo neví, kde je jim oběma konec!“ vyštěkl. „Wren žije někde v Západní zemi s tuláky. Za devatero horami. A Walkera Boha nikdo neviděl už nejmíň deset let. Pokud víme, může být klidně mrtvý.“

„Může, ale není,“ řekl na zkoušku starý muž. Věnoval Collovi významný pohled a pak se znovu zadíval na Para. „Všichni máte přijít k Hadeshornu před nejbližším úplňkem. První noc novoluní s vámi třemi chce Allanon mluvit.“

Par cítil, jak mu celým tělem proběhl mráz. „O kouzlu?“

Coll stiskl bratrovo rameno. „O Přízracích?“ zkusil jej rozšířenýma očima parodovat.

Starý muž se s tvrdým výrazem v tváři naklonil dopředu. „O čem bude chtít! Ano, o kouzle! A o Přízracích! O bytostech jako je ta, která tě jako malé dítě před chvílí srazila. Ale nejvíc, myslím, mladý Colle, o tomhle!“

Hodil do ohně špetku tmavého prášku tak nečekaně, že sebou Par a Coll trhli. Oheň zaplápolal jako když se starý muž objevil poprvé, ale tentokrát se světlo ze vzduchu vytratilo a všechno potemnělo.

Pak se v temnotě začal objevovat obraz a rostl do takové velikosti, až je celý obklopil. Byl to obraz Čtyřzemí, pusté, prázdné krajina bez jediné stopy života. Nade vším visel soumrak a závoj kouře, který byl cítit popelem. V řekách s otrávenou vodou pluly hromady trosek. Stromy byly ohnuté, zlámané a zbavené života. Nerostlo tam nic jiného než plevel. Lidé se plížili jako zvěř a zvířata před nimi prchala. Byly tam stíny s divnýma červenýma očima, které všude kroužily, vstupovaly do lidí, kteří se pomalu ploužili a pohrávaly si s nimi, kroutily je, až ztratili svou podobu.

Byla to noční můra nesmírné hrůzy a vzteku. Parovi a Collovi připadalo, že se to děje jim a že křik, který vychází z těl mučených lidí je jejich vlastní.

Obraz zmizel a byli opět u ohně, starý muž seděl a sledoval je jestřábíma očima.

„To byla část mého snu,“ zašeptal Par.

„To byla budoucnost,“ řekl starý muž.

„Nebo trik,“ zamumlal roztřesený Coll, který se zatvrzoval před vlastním strachem.

Starý muž po něm šlehl pohledem. „Budoucnost je neustále se měnící bludiště možností, dokud se nestane přítomností. Budoucnost, kterou jsem vám dnes večer ukázal není ještě jistá. Ale s každým dalším dnem taková nejspíš bude, protože nikdo nedělá nic, co by ji odvrátilo. Kdybys to chtěl změnit, udělej to co jsem řekl. Jdi za Allanonem. Poslouchej co bude říkat!“

Coll neřekl nic jen v tmavých očích se mu zračily pochyby.

„Řekněte nám, kdo jste,“ řekl Par jemně.

Starý muž se k němu otočil, chvilku si ho pozorně prohlížel, pak se od obou odvrátil a zíral do temnoty, jakoby tam byly světy a životy, které mohl spatřit jen on. Nakonec se otočil zpátky a kývl.

„Dobře tedy, i když nevím, co se tím změní. Mám jméno, jméno, které byste měli oba znát. Jmenuji se Cogline.“

Na okamžik Par i Coll oněměli. Pak promluvili oba najednou.

„Cogline, ten samý Cogline co žil ve Východní zemi s...?“

„Myslíte toho samého koho Kimber Boh...?“

Podrážděně je přerušil. „Ano, ano! Kolik Coglinů by asi tak mohlo být!“ zamračil se, když uviděl jejich výrazy. „Vy mi nevěříte, co?“

Par se zhluboka nadechl. „Cogline byl stařec už v dobách Brina Ohmsforda. To bylo před třemi sty lety.“

Cogline se neočekávaně zasmál. „Stařec! Pchá! Co ty víš o starcích, Pare Ohmsforde? Pravda je, že nevíš ani co by se za nehet vešlo!“ Zasmál se a potom bezmocně pokýval hlavou. „Poslouchej. Allanon se dožil pěti set let než zemřel! O tom nepochybuješ, co? Řekl bych, že ne, když ten příběh vyprávíš tak ochotně. Je to tedy takový zázrak, že jsem naživu pouhých tři sta let?“ Odmlčel se a v očích měl překvapivě nezbedný výraz. „Proboha, co byste řekli, kdybych vám prozradil, že jsem naživu ještě déle?“

Poté jen mávl rukou. „Ne, ne, nenamáhejte se odpovídat. Raději mi odpovězte na tohle. Co o mně víte? O Coglinovi z vašich příběhů? Povězte mi to.“

Zmatený Par pokýval hlavou. „Byl to poustevník, který žil ve Wilderunu se svou vnučkou Kimber Bohovou. Můj předek, Brin Ohmsfordová a její společník Rone Leah ho našli, když...“

„Ano, ano, ale něco o tom muži? Vzpomínej, co jsi viděl!“

Par pokrčil rameny. „Že...“ Zastavil se. „Že používal prášek, který vybuchoval. Cogline znal staré vědy, protože je někde studoval.“ Nyní si začal vybavovat podrobnosti z příběhů o Coglinovi a uvědomil si, že to, co starý muž tvrdí není zas až tak neskutečné. „Ovládal různé druhy síly, takové, kterých se druidové zbavovali když přebudovávali starý svět. Hrome! Jestli jste Cogline, musíte pořád tu sílu mít. Máte? Je to podobné kouzlo jako mám já?“

Coll vypadal najednou vyděšeně. „Pare!“

„Jako tvé vlastní?“ zeptal se starý muž rychle. „Kouzlo jako píseň přání? Hmm... Nikdy! Nikdy nic tak nepředvídatelného jako tohle! Věčný problém s kouzly druidů a elfů — příliš nepředvídatelné! Síla kterou vládnu má základ ve vědách prověřených a vyzkoušených léty spolehlivého studia! Nechová se jak se jí zlíbí; nevyvíjí se jako něco živého!“ Zastavil se a nehezký úsměv mu pokřivil letitou tvář. „A navíc také, Pare Ohmsforde, má síla ani nezpívá.“

„Jste opravdu Cogline?“ zeptal se Par jemně a v jeho hlase bylo zřetelně slyšet ohromení.

„Ano,“ zašeptal starý muž v odpověď. „Ano, Pare.“ Rychle se otočil ke Collovi, který ho chtěl přerušit a položil mu na rty svůj úzký kostnatý prst. „Pšššt, mladý Ohmsforde, vím, že stále nevěříš a tvůj bratr jakbysmet, ale ještě chvilku poslouchejte. Jste potomci elfího rodu Shannarů. Těch nikdy nebylo mnoho a hodně se od nich očekávalo. Myslím, že stejně tak i od vás. Možná ještě více. Není mi dovoleno to vidět. Jak už jsem řekl, jsem jen posel — přinejlepším ubohý posel. Pravda je taková, že i posel proti své vůli. Ale jsem vše, co Allanon má.“

„Ale proč vy?“ zmohl se Par na otázku. Jeho hubená tvář byla teď značně znepokojená.

Starý muž se odmlčel, jeho vrásčitá a ošlehaná tvář ještě více ztuhla, jakoby pro něj bylo příliš těžké na otázku odpovědět. Když nakonec promluvil, bylo to v téměř hmatatelném tichu.

„Protože jsem kdysi býval druid, přestože si na to téměř nepamatuji. Studoval jsem kouzla a zapomenuté vědy. Vybral jsem si jinou cestu a vzdal se tak jakéhokoliv nároku na to možnost být jako ostatní. Allanon mě znal, nebo jestli chcete věděl o mně, a pamatoval si, kým jsem byl. Ale počkejte. Trochu si vymýšlím, když tvrdím, že jsem byl druid. Nebyl jsem, jen jsem studoval jejich způsoby. Ale Allanon si to stejně pamatoval. Když za mnou přišel, i když toho moc neřekl, bylo to jako kdyby jeden druid přišel za druhým. Nemá nikoho jiného, kdo by mohl za vámi jít a říct že sny jsou pravdivé. Všem už se zdály, rozumíš — Wren, Walkeru Bohovi stejně jako tobě. Všichni viděli nebezpečí, které budoucnost představuje. Nikdo ale neodpovídá. Tak poslal mě.“

Mrkl jasnýma očima a vzpomínka zmizela. „Kdysi jsem byl druid, alespoň duchem, když ne chováním, a pořád mám mnoho druidských způsobů. Nikdo to nevěděl. Ani má vnučka Kimber, ani vaši předci, nikdo. Vidíte, že jsem žil mnoho různých životů. S Brin Ohmsfordovou jsem do Maelmordu putoval jako Cogline poustevník, napůl blázen, napůl nemohoucí, ale plný kouzelných sil a divných pojmů. Tehdy jsem jím byl. Stal jsem se jím. Trvalo mi potom roky, ještě dlouho poté, co Kimber odešla, abych se stal sám sebou a znovu se tak choval a mluvil.“

Povzdechl si. „Byl to druidský spánek, který mě tak dlouho udržel naživu. Znal jsem jeho tajemství; nosil jsem ho v sobě. Mnohokrát jsem myslel na to, jak ukončit své trápení, odevzdat se smrti. Něco mě v tom však stále bránilo. Teď si myslím, že to byl Allanon. Přestože byl mrtvý, zasahoval do osudů jiných, aby se ujistil, že druidové mají mluvčího i poté, co odešel.“

V Parových očích spatřil otázku, uhodl ji a rychle pokýval hlavou. „Ne, ne, já ne. Já nejsem ten mluvčí, kterého potřebuje! Nemám ani dostatek času, abych doručil poselství, které jsem dostal. Allanon to ví. Věděl, že je lepší zeptat se jestli přijímám život, který jsem předtím zavrhoval, než za mnou chodit. O tohle musí požádat někoho jiného.“

„Mne?“ současně se zeptal Par.

Starý muž se odmlčel. „Snad. Proč se ho na to nezeptáš sám?“

Nikdo nic neříkal a všichni se sklonili k ohni, protože temnota na ně doléhala mnohem víc. Přes vody duhového jezera se nejasně ozýval křik nočních ptáků a zdálo se, jakoby ten strašidelný zvuk měřil hloubku Parovy nejistoty.

„Potřebuji se ho zeptat,“ řekl nakonec. „Myslím, že to chci.“

Starý muž našpulil své tenké rty. „Pak musíš.“

Coll se pokusil něco říci, ale pak si to rozmyslel. „Musíme si to pečlivě promyslet,“ prohlásil nakonec.

„Na to je málo času,“ zabručel stařec.

„Pak bychom neměli plýtvat tím, který máme,“ prostě odpověděl Coll. Když mluvil, už nebyl nepříjemný, pouze trval na svém.

Par chvíli svého bratra pozoroval a potom přikývl. „Coll má pravdu. Budu si to muset promyslet.“

Starý muž pokrčil rameny, jakoby chtěl dát najevo, že si uvědomil, že víc udělat nemůže. Vstal. „Předal jsem vám poselství, které jsem měl doručit a musím odejít. Jsou ještě další, které mám navštívit.“

Par a Coll překvapeně vstali s ním. „Odcházíte, teď, v noci?“ zeptal se rychle Par. Nějak počítal s tím, že starý muž zůstane, aby se ho dál pokoušel přesvědčit o smyslu snů.

„Připadá mi to tak nejlepší. Čím dřív se vydám na cestu, tím dřív skončí. Jak jsem řekl, byli jste první, za kterými jsem se vydal.“

„Ale jak najdete Wren nebo Walkera?“ chtěl vědět Coll.

„Stejně jako vás.“ Starý muž luskl prsty a krátce zablesklo stříbrné světlo. Zašklebil se a v záři ohně vypadala jeho tvář jako tvář kostlivce. „Kouzlo.“

Natáhl svou vyzáblou ruku. Par ji uchopil první a zjistil, že starý muž má železný stisk. Coll se přesvědčil o tom samém. Podívali se na sebe.

„Dovolte, abych vám dal radu,“ řekl stařec náhle. „Ne proto, abyste se jí nutně řídili, to je jasné — ale přesto. Vy vyprávíte příběhy, příběhy o druidech a kouzle, o vašich předcích, litanii o tom, co bylo a už není. To je hezké, ale vy si nechcete uvědomit, že důležité je to, co se děje teď. Všechny pověsti světa budou k ničemu, jestli se vyplní to, co jsem vám ukázal. Vy žijete v tomhle světě — ne v nějakém jiném. Kouzlo slouží mnoha účelům, ale vy ho používáte jen jedním způsobem. Měli byste zjistit, co dokáže jiného. A to nedokážete, dokud nepochopíte. Soudím, že tomu nerozumí ani jeden z vás.“

Chvilku si je prohlížel, pak se otočil a odkráčel do tmy. „Nezapomeňte, první noc novoluní!“ Když se z něho stal pouhý stín, zastavil se a ohlédl zpátky. „Ještě něco byste si měli pamatovat. Dávejte na sebe pozor.“ V jeho hlase zaznělo něco nového. „Přízraky nejsou jen pověsti a babské řeči. Jsou stejně skutečné jako vy a já. Možná jste si to do dnešního večera nemysleli, ale teď je všechno jinak. Budou všude tam, kam se pokusíte vydat. Ta žena patřila k nim. Slídila kolem a přišla, protože ucítila kouzlo. Ostatní udělají to samé.“

Znovu se začal vzdalovat. „Hodně věcí vás bude pronásledovat“ varoval je mírně.

Zatímco pomalu mizel ve tmě, ještě něco si pro sebe mumlal, avšak tomu už nerozuměl ani jeden z nich.

Pak byl pryč.