Shannarovo dědictví

Kapitola 18

Po další dva dny neměl Padishar Creel nic, co by o Shannarově meči řekl. Kdykoliv se Par nebo někdo jiný pokusil k záležitosti vrátit, jednoduše odvětil, že čas všechno ukáže, nebo že trpělivost je ctnost, případně nabídl podobnou frázi, která je rozčilovala. Bezpochyby z toho měl radost, takže drželi své pocity raději na uzdě.

Navzdory divadlu, které vůdce psanců zinscenoval tím, že se k nim choval jako k hostům, cítili se jako vězni. Měli dovoleno pohybovat se po celém Výběžku, ale měli zakázáno ho opustit. Rumpály, které zvedaly a spouštěly koše z Parmského hvozdu, byly vždy přeplněné a nikdo neměl povoleno se k nim bezdůvodně přibližoval. Kromě výtahů, které by je svezly dolů, stejně žádná cesta z výčnělku nevedla. Útesy byly strmé a pečlivě očištěné od výčnělků pro ruce, a jestliže kdy nějaké trhliny a výstupky existovaly, byly pečlivě odstraněny. I vzdálenější útesy byly hladké a hlídané.

Zůstávaly jen jeskyně. Par a jeho přátelé se odvážili do hlavní z nich hned první den, zvědaví na jejich obsah. Objevili, že mamutí, jako katedrála vypadající hlavní komora se otvírala do tuctu menších jeskyní, kde psanci skladovali zásoby a všechny druhy zbraní, dělali si tu přístřešky pro živobytí, když počasí venku začalo být neúnosné, a založili zde cvičnou a společenskou místnost. Byly zde tunely, které vedly hluboko do hory, ale ty byly uzavřeny a hlídány. Když se Par zeptal Hirehona, který s nimi zůstal ještě několik dní navíc, kam ty tunely vedou, mistr Kiltanské kovárny se pyšně usmál a řekl, že stejně jako stezky v Parmském hvozdě i tunely Výčnělku vedou do zapomnění.

Dva dny uběhly rychle i přes zklamání z toho, že se nedostali k tématu Meče. Všech pět návštěvníků trávilo svůj čas objevováním pevnosti psanců. Pokud se drželi zpět od tunelů a výtahů, bylo jim dovoleno jít, kam si přáli. Ani jednou se Padishar Creel Para nezeptal na jeho společníky. Zdálo se, že je mu jedno, kdo jsou, a zdali se jim dá věřit skoro jakoby na tom vůbec nezáleželo. Možná že na tom doopravdy nezáleželo, usoudil Par po krátkém přemýšlení. Brloh psanců stejně vypadal neproniknutelně.

Par, Coll a Morgan trávili většinu času spolu. Příležitostně s nimi šel Steff, ale Teel se od nich držela úplně stranou, tak rezervovaná a nemluvná jako vždy. Muži z údolí i horal se stali pro psance běžným jevem. Procházeli po výčnělku, opevnění a jeskyněmi, pozorovali, co lidé a příroda spojili dohromady. Fascinovalo je vše s čím se setkali.

Ale nejvíce fascinující byl Padishar Creel. Vůdce psanců vy padal jako paradox. Oblečený v ohnivém šarlatu byl odkudkoliv z výčnělku ihned viditelný. Neustále mluvil, vyprávěl příběhy, vykřikoval rozkazy, komentoval cokoliv mu právě vlezlo do hlavy. Zů

stával neustále veselý, jako kdyby úsměv byl jediný výraz, který si obtěžoval nasadit. Ale za tímto rozzářeným a obdivuhodným zevnějškem bylo jako žula tvrdé jádro. Když nařídil, že se něco udělá, také se to udělalo. Nikdo nikdy nic nenamítal. Jeho tvář mohla být zahalena v úsměvu teplém jako letní slunce, zatímco jeho hlas měl ledovou příchuť, která mrazila až do morku kostí.

Vedl tábor psanců s organizovaností a disciplínou. Tady žádní problémoví pracanti neexistovali. Všechno bylo přesné a důkladné. Tábor byl úhledný a čistý a tak byl i úzkostlivě udržován. Zásoby byly odděleny a zapsány a všechno během chvilky připravené k nalezení. Každý dostal své úkoly, a každý ručil za to, že budou splněny. Na Výběžku žilo o něco víc než tři sta mužů, a nezdálo se, že by jediný měl nejmenší pochybnost o tom, co dělá nebo komu se zodpovídá.

Druhý den jejich pobytu byli dva z psanců předvedeni před Padishara Creela za obvinění z krádeže. Vůdce psanců vyslechl důkazy proti nim, jeho tvář byla mírná, pak jim nabídl, aby se bránili. Jeden přiznal vinu hned, druhý ji popřel — spíš nepřesvědčivě. Prvního nechal Padishar Creel zbičovat a poslal ho zpět do práce a toho druhého nechal shodit z útesů. Nezdálo se, že by na tuto záležitost pak ještě někdy myslel.

Později ten samý den přišel Padishar k Parovi, když byl mladík z údolí sám, a zeptal se ho, jestli ho nevyrušilo to, co se stalo. Nečekal na Parovu odpověď a pokračoval ve vysvětlování, jak je v táboře disciplína důležitá, a že v případě zklamání musí být spravedlnost rychlá a jistá.

„Vystoupení je často důležitější než spravedlnost,“ prohlásil tajemně. „Jsme parta, a musíme být schopni spolehnout se jeden na druhého. Jestliže se ukáže, že je v táboře někdo nespolehlivý, s největší pravděpodobností bude nespolehlivý i v poli. A tam jde o víc než o jeho vlastní život!“

Pak rychle změnil téma hovoru, téměř omluvně přiznal, že první noc nemluvil o své minulosti zcela upřímně. Pravda je, že jeho rodiče byli spíše než majitelé půdy uškrcení v lesích, obchodníci s hedvábím a zemřeli ve věznici Federace poté, co odmítli zaplatit daně. Řekl, že druhá verze jenom vylepšovala jeho příběh.

Když se chvíli poté setkal Par s Hirehonem, zeptal se ho — neboť měl slova Padishara Creela stále čerstvě v paměti — jestli znal rodiče vůdce psanců. Hirehone řekl: „Ne, podlehli horečce před tím, než jsem sem přišel.“

„Ve věznici?“ vyhrknul Par zmateně.

„Věznici? To těžko. Zemřeli v karavanu jižně od Wayfordu. Byli obchodníky s čistým kovem. Padishar mi to sám tak řekl.“

Tu samou noc po večeři vyprávěl Par oba ty příběhy Collovi. Posadili se na kraj výběžku v malé jeskyni, kde byly zvuky tábora příjemně daleko a odkud mohli pozorovat, jak soumrak pomalu odkrývá noční oblohu a neustále odhaluje tvary hvězd. Když Par skončil, Coll se usmál a zakroutil hlavou. „Pokud mluví o sobě, neříká tenhle chlapík pravdu. Je víc podobný Panamonovi Creelovi než by si Panamon kdy pomyslel!“

Par se zašklebil. „Co si myslíš, že skrývá, Colle?“

„Všechno.“

„Ne, všechno ne. Takový není.“ Coll zaprotestoval, ale Par ho mávnutím ruky rychle přerušil. „Přemýšlej o tom chvíli. Celá ta záležitost o tom, kdo a co je, byla důkladně připravena. Spřádá tyhle divoké historky záměrně, ne z vrtochu. Jestliže budeme těm příběhům věřit má Padishar Creel s Panamonem společného něco jiného. Přetvořil se v myslích všech okolo sebe — nakreslil svůj obraz, který se mění od jednoho vyprávění k druhému, ale je nicméně větší než sám život.“ Naklonil se k němu. „A vsaď se, že k tomu měl nějaký důvod.“

Další spekulace o minulosti Padishara Creela po několika minutách skončily. Zavolali je na schůzi. Hirehone je vyzval chraplavým příkazem, aby ho následovali a vedl je přes výběžek do jeskyně a jednací místnosti, kde čekal vůdce psanců. Jako pavouci visely ze stropu na černých řetězech olejové lampy, jejich záře sotva dosahovala ke stínům, které zaplavovaly rohy a štěrbiny. Morgan a trpaslíci tam byli také. Usadili se ke stolu spolu s několika psanci, které Par již dříve viděl v táboře. Chandos byl vskutku divoce vyhlížející obr s velkými černými vousy. Na jedné straně tváře mu chybělo oko a ucho a všude měl jizvy. Ciba Blue byl mladý chlapík s něžnou tváří, rovnými blonďatými vlasy a zvláštním kobaltovým mateřským znaménkem, vypadajícím jako půlměsíc na levé tváři. Stasas a Drutt byli hubení, ostří, starší muži s nakrátko oholenými vousy. Tváře měli žilnaté a hnědé. Všechno pozorně sledovali bystrýma očima. Hirehone popohnal muže z údolí dovnitř, zavřel dveře místnosti a významně se před ně postavil.

Jenom na okamžik Par ucítil, jak ho vlasy na krku varovně lechtají.

Pak je pozdravil Padishar Creel, veselý a přesvědčivý. „Á, mladý Par a jeho bratr.“ Zavedl je na lavice k ostatním, rychle je představil a řekl: „Zítra za úsvitu se vydáme za Mečem.“

„Kde je?“ chtěl ihned vědět Par.

Úsměv vůdce psanců se rozšířil. „Tam, odkud nám neuteče.“

Par vrhl letmý pohled na Colla.

„Čím míň bude řečeno o tom, kam jdeme, tím větší šance, že to zůstane tajemstvím.“ Velký muž zamrkal.

„A je nějaký důvod proč by to mělo být tajemství?“ zeptal se Morgan Leah potichu.

Vůdce psanců pokrčil rameny. „Žádný zvláštní. Jsem ale vždycky opatrný, když mám v plánu opustit Výběžek.“ Jeho pohled ztvrdnul. „Ty bys mě rozesmál, horale.“

Morgan vydržel jeho pohled a neříkal nic. „Půjde nás sedm,“ pokračoval plynule, „Stasas, Drutt, Blue a já z tábora, muži z údolí a horal.“ Z úst ostatních se začaly ozývat protesty, ale on je rychle zastavil. „Chandosi, ty budeš mít Výběžek v době mojí nepřítomnosti na starost. Chci tady nechat někoho, na koho se mohu spolehnout. Hirehone, tvé místo je ve Varfleetu. Všechno tam pohlídej. Kromě toho bys měl sám potíže s vysvětlováním, kdyby viděli, kam jdeme.“

„A co se týká vás, mí přátelé z Východní země,“ mluvil teď k Steffovi a Teel, „vzal bych vás, kdybych mohl. Ale trpaslíci mimo Východní zemi přitahují pozornost. To si nemůžeme dovolit. Už to, že mladíci z údolí půjdou s námi, ačkoliv je neustále hledají Stopaři, je riskantní. Ale to je jejich volba.“

„Teď i naše, Padishare,“ zdůraznil Steff temně. „Ušli jsme dlouhou cestu, abychom toho dosáhli. Nevyhovuje nám, že bychom tu měli zůstat. Nemohli bychom se převléci?“

„Převlek by byl rychle prohlédnut,“ odpověděl vůdce psanců a kroutil hlavou. „Jsi zkušený chlapík, Steffe — ale na tomhle výletě nemůžeme riskovat.“

„Hádám, že jeho součástí je město a lidé?“

„Ano.“

Trpaslík se na něho dlouze zadíval. „Byl bych velice zarmoucen, kdybyste se bavili na náš účet.“

Psanci varovně vykřikli, ale Padishar Creel je okamžitě umlčel. „Já také,“ odpověděl a upřeně se na trpaslíka zadíval.

Steff ten pohled vydržel dlouho. Pak se rychle podíval na Teel a přikývl. „Dobře. Počkáme.“

Oči vůdce psanců přehlédly stůl. „Vyrazíme s prvním rozbřeskem a budeme pryč asi týden. Jestliže budeme pryč déle, asi se nevrátíme. Máte nějaké otázky?“

Nikdo nepromluvil. Padishar Creel se oslnivě usmál. „Tedy něco k pití? Ven za ostatními, aby nám mohli připít a popřát nám hodně štěstí! Vstávejte, přátelé, a dodejme sílu těm, kteří jdou vyhnat lva z jeho doupěte!“

Vyšel ven do noci. Ostatní ho následovali. Morgan a muži z údolí se vlekli, ponořeni ve vlastních myšlenkách.

„Lva z jeho doupěte, hm?“ Morgan zamumlal spíše pro sebe. „Zajímalo by mě, co tím asi myslí?“

Par a Coll se na sebe podívali. Ani jeden z nich si nebyl jistý jestli to chce vědět.

Par strávil neklidnou noc, ubíjen sny a strachem, který zaplňoval jeho spánek a zanechal ho v přicházejícím svítáni s červenýma očima. Vstal současně s Collem a Morganem. Zjistili, že Padishar Creel a jeho společníci jsou již vzhůru a zhruba uprostřed snídaně. Vůdce psanců se vzdal svého šarlatového oděvu ve prospěch méně podezřelé zelenohnědé uniformy lesníka, kterou nosili jeho muži. Muži z údolí a horal si pospíšili s oblékáním a jídlem. Trochu se v přetrvávajícím nočním chladu třásli.

Steff a Teel se k nim připojili. Vypadali jako němé stíny skrčené vedle oline. Když dojedli, všech sedm si vzalo na záda batohy a vyšlo na kraj výběžku. Slunce stoupalo nad východní obzor. Časné světlo se ve slábnoucí tmě třpytilo zlatou a stříbrnou barvou. Steff zamumlal, aby si dávali pozor a spolu s Teel, která mu byla v patách, zmizel ve tmě. Morgan si rychle třel ruce a dýchal, jakoby k tomu měl poslední příležitost. Nastoupili do prvního výtahu a začali sestupovat. Mlčky přešli do druhého a třetího. Zatímco klesali dolů, rumpály v tichu podivně skřípaly. Když dosáhli země Parmského hvozdu, vyrazili do mlhavých lesů. Vpředu Padishar Creel a Blue, muži z údolí a horal uprostřed a zbylí dva psanci, Stasas a Drutt uzavírali průvod. Během chvilky se jim skalnatá zeď Výběžku ztratila z dohledu.

Větší část dne putovali na jih. V půli odpoledne, když došli k Mermidonu, zatočili na západ. Šli podél řeky až do západu slunce. Drželi se jejího severního břehu. Na noc se utábořili přesně pod jižním koncem Průsmyku poznání, ve stínu Dračích štítů. Našli zátoku zastíněnou cypřišem, kde mezi kameny protékal pramen a poskytl jim tak teplou vodu. Rozdělali oheň, snědli večeři a usadili se, aby pozorovali vycházející hvězdy.

Za nějakou dobu šli Stasas a Drutt na první hlídku, každý na opačnou stranu pramene. Ciba Blue se zabalil do dek a za chvíli usnul. Jeho mladistvá tvář vypadala ve spánku ještě mladší. Padishar Creel seděl s mladíky z údolí a horalem, šťouchal klackem do ohně a upíjel z bandasky pivo.

Par celý den přemýšlel o možném cíli jejich cesty. Náhle se obrátil k vůdci psanců: „Jdeme do Tyrsisu, že?“

Padishar se na něj překvapeně podíval a přikývl..„Není žádný důvod, abyste to už nevěděli.“

„Ale proč budeme hledat Shannarův meč v Tyrsisu? Zmizel odtamtud před více než sto lety, když Federace zabrala Truboroh. Proč by měl být tam?“

Tajemně se usmál. „Možná proto, že ho nikdy neopustil.“

Par a jeho společníci na vůdce psanců udiveně zírali.

„Abych vám to vysvětlil. Skutečnost, že Shannarův meč zmizel, ještě neznamená, že je pryč. Někdy se věc může ztratit a přesto zůstávat na dosah ruky. Může jednoduše zmizet proto, že už nevypadá tak jako dřív. Vidíme ji, ale nepoznáme ji.“

„Co tím chceš naznačit?“ zeptal se Par pomalu.

Padisharův úsměv se viditelně rozšířil. „Povídám, že Shannarův meč může být přesně tam, kde byl před třemi sty lety.“

„Celé roky zamčený ve výklenku uprostřed Veřejného parku v Tyrsisu a nikdo na to nepřišel?“ vyhrknul Morgan Leah zděšeně. „Jak by se to mohlo stát?“

Padishar se zamyšleně napil z čutory a řekl: „Budeme tam zítra. Proč nepočkat a pak se nepřesvědčit?“

Par Ohmsford byl po probdělé noci a celodenním pochodu velice unavený. Přestože ostatní už spali, zůstával stále vzhůru. Nemohl přestat myslet na to, co říkal Padishar Creel. Před více než třemi sty lety, poté, co ho Shea Ohmsford použil ke zničení Černého mága, byl Shannarův meč uložen do kusu červeného mramoru a pohřben ve výklenku uprostřed Veřejného parku ve městě Tyrsis v Jižní zemi. Tam zůstal, dokud se Federace nedostala do Truborohu. Všichni věděli, že poté zmizel. Jestliže nezmizel, proč tomu věřilo tolik lidí? Pokud po celých tři sta let zůstával na svém místě, jak to, že ho nikdo nepoznával?

Přemýšlel. Ve skutečnosti, hodně z toho, co se stalo v dobách Allanona, ztratilo na důvěryhodnosti; mnoho příběhů na sebe vzalo ozdobu legend a pohádek. V době, kdy se Shannarův meč ztratil, už v něj asi nikdo nevěřil. Možná ani nikdo nerozuměl tomu, co by mohl dokázat. Ale přinejmenším věděli, že tam byl! Proboha, byla to národní památka! Tak jak mohli říct, že je pryč, když není? Nedávalo to smysl!

Ale zdálo se, že Padishar Creel je optimista.

Par usnul, aniž by problém vyřešil.

S východem slunce vstali, přešli Mermidon v mělčinách ani ne o míli dál po proudu a zatočili na jih směrem k Tyrsisu. Den byl horký a dusný. Prach travnaté země jim naplňoval nosy a krky. Snažili se držet ve stínu, ale krajina směrem na jih se více otvírala a les ustupoval travině. Šetřili s vodou a během chůze odpočívali. Slunce nemilosrdně stálo na letní obloze bez mraků, a tak byli cestovatelé celí zpocení. V poledne, když dorazili na kraj města, měli šaty vlhké a přilepené na kůži.

Tyrsis byl nejstarší součástí Truborohu a také nejneproniknutelnější pevností v celé Jižní zemi. Stál na široké náhorní plošině. Na jihu byl obklopen vysokými útesy a na severu párem obrovských hradeb. Venkovní zeď vyrůstala téměř sto stop nad vrchol náhorní plošiny. Obrovská hradba byla v celé historii města porušena jen jednou. V dobách Shey Ohmsforda ji překonala vojska Černého mága. Druhá zeď stála vně té první, byla to taková malá pevnost pro obránce města. Kdysi bránila město Hraniční legie, nejstrašnější armáda Jižní země. Ale legie byla nyní pryč, vyhnána s příchodem Federace. Te

ď zůstaly zdi a uličky hlídány pouze jejími vojáky, okupanty země, která ještě před sto lety svobodně dýchala. Vojáci Federace byli ubytováni v kasárnách legie u první zdi a obyvatelé města žili a pracovali u druhé.

Bydleli přímo ve městě u náhorní planiny směrem dolu k úpatí útesu na jihu.

Par, Coll ani Morgan nikdy v Tyrsisu nebyli. To, co o městě věděli, znali pouze z příběhů o dobách jejich předků. Když se k němu blížili, uvědomovali si, jak nemožné je popsat slovy to, co viděli. Město vyrůstalo k nebi jako veliký, kolosální gigant. Vše, co doposud spatřili se zdálo v porovnání s konstrukcí z kamenných bloků a mramoru naprosto bezvýznamné. V jasném poledním slunečním světle ležela na městě černota — jako kdyby světlo nějak pohlcovala skála. V horku se lehce chvělo a vypadalo jako fata morgana. Z plání vedly k náhorní planině obrovské rampy, které se stáčely do bran ke zvýšeným cestám. Doprava byla hustá, vozy a zvířata jely v nepřetržitém proudu v obou směrech a ploužily se horkem a prachem.

Společnost sedmi poutníků si razila cestu kupředu. Když dorazili k dolnímu konci rampy, otočil se Padishar Creel k ostatním a řekl: „Teď si dávejte pozor, kamarádi. Nedělejte nic, čím byste na nás připoutali pozornost. Pamatujte, je stejně těžké dostat se z tohoto města jako dostat se dovnitř.“

Splynuli s rušným davem, který stoupal vzhůru k vrcholu náhorní planiny. Kola na cestě skřípala a rachotila, zvířata hýkala a lidé pískali a křičeli. Vojáci Federace obsadili kontrolní místa vedoucí nahoru, ale nedělali nic. Do proudícího davu nezasahovali. Stejné to bylo i u bran, masivních portálů, které se vynořovaly tak vysoko, až se Par zděsil, když si pomyslel, že je nějaká armáda mohla poškodit — vojáci vypadali, že si vůbec nevšímají kdo jde dovnitř či ven. Je to okupované město, uvědomil si Par. Ale horečně se předstírá, že je svobodné.

Prošli pod branami. Stín vstupní věže na ně padl jako mrak. Před nimi vyrostla druhá zeď, menší, ale neméně impozantní. Šli směrem k ní a drželi se v hustém proudu. Na území mezi zdmi nebyl nikdo jiný než vojáci, jejich zvířata a vybavení. Mohutná síla, veliká, ubytovaná a čekající armáda. Par zkoumal koutkem jednoho oka řady mužů při výcviku a držel přitom hlavu skloněnou ve stínu kapuce kabátu.

Když prošli druhou řadou bran, odsunul je Padishar z Tyrsiské cesty, hlavního tahu s domy a obchody, který se stáčel středem města ke stěnám útesu a k tomu, co kdysi byl královský palác. Zavedl je do bludiště postranních uliček. I zde byly obytné domy a obchody, ale méně vojáků a víc žebráků. Posléze se dostali do části nevěstinců a hostinců. Domy začaly být více rozpadlé. Zdálo se, že Padishar si toho nevšímá. Neustále je popoháněl, razil si cestu hlouběji do města a ignoroval prosby žebráků a malých krámkařů.

Konečně dorazili do jasné, volné čtvrti, kde byly trhy a malé parky. Tržnice oddělovala několik domů s dvory. Na nich se nalézaly povozy s hedvábím a stuhami na koně. Krámkaři prodávali rozesmátým dětem a jejich matkám praporky a sladkosti. V každém rohu bylo nějaké pouliční představení — herci, klauni, kouzelníci, hudebníci a krotitelé zvířat. Trhy i altánky v parku, kde si rodiny dělaly pikniky, byly stíněné širokými barevnými baldachýny. Všude bylo plno křiku, smíchu a potlesku.

Padishar Creel zpomalil. Něco hledal. Vzal je přes několik stánků, podél stromy stíněných bloků domů, kde se díky mnohým potěšením tvořily malé zástupy. Nakonec zastavil u vozíku s jablky. Koupil malý sáček, o který se všichni podělili. Sám si vzal jedno a líně se opřel o lampu, aby ho snědl. Parovi chvíli trvalo, než si uvědomil, že na něco čeká. Mladík z údolí spolu s ostatními snědl jablko a pozorně se díval kolem. Na trhu za ním byly u stánků vystavené všechny možné druhy ovoce, přes ulici prodávali zmrzlinu. Žongloval tam mim a mladičká dívka. Do toho dělal různé triky pár tancujících opic s krotitelem. Všechno pozorovala hrstka dětí a dospělých. Jeho oči se vrátily k dívce. Měla ohnivě červené vlasy, které se zdály být ještě červenější oproti černému hedvábí jejího oblečení a peleríny. Právě začala vytahovat mince zpoza uší překvapených dětí a pak je nechávala znovu zmizet. Jednou udělala ze vzduchu oheň a pak ho nechala odletět. Nikdy podobný trik neviděl. Dívka ovládala své umění velice dobře.

Byl tak zaměstnán jejím pozorováním, že téměř přehlédl, jak Padishar Creel podává něco chlapci s tmavou pletí, který k nim přišel. Chlapec věc od Padishara převzal a beze slov zmizel. Par se snažil zjistit kam chlapec odešel ale ten jako by se do země propadl.

Ještě pár minut zůstali na místě. Pak vůdce psanců řekl: „Je čas jít“ a vedl je pryč. Par se naposledy podíval na rusovlasou dívku. Spatřil, že vytvořila kroužek, který plul ve vzduchu před obecenstvem, zatímco jeden hubený, světlovlasý chlapec vyskočil a hnal se za ním.

Mladík z údolí se nad radostí dítěte pousmál.

Cestou zpátky přes shluk tržních stánků zachytil Morgan Leah pohledem Hirehona. Mistr Kiltanské kovárny stál na kraji davu aplaudujícího žonglérovi a jeho mohutná postava byla zahalena do velikého pláště. Pouze na chvíli spatřil plešatějící hlavu a povadlý knírek. Pak zmizel. Morgan zamrkal a řekl si, že se nejspíš zmýlil. Co by Hirehone dělal v Tyrsisu?

Než došli k dalšímu bloku, pustil to z hlavy.

Několik dalších hodin strávili ve sklepě skladiště připojeného k obchodu jednoho zbrojíře. Muž viditelně sloužil psancům, protože Padishar Creel věděl přesně v jaké štěrbině mezi trámy má hledat klíč. Odemkl dveře a zavedl je bez váhání dovnitř. Našli tam jídlo a pití, spolu s matracemi, dekami na spaní a vodou, ve které se mohli umýt. Ve sklepě bylo chladno a sucho. Žár dne rychle vyprchal. Chvíli odpočívali, jedli, líně si povídali a čekali na další sled událostí. Zdálo se, že ten zná jen vůdce psanců. Jako obvykle mlčel a místo toho šel spát.

Než se vzbudil, uplynulo několik hodin. Postavil se, protáhl, umyl si obličej a přešel k Parovi. „Jdeme ven,“ řekl. Otočil se na ostatní. „Dokud se nevrátíme, všichni ostatní zůstanou tady. Nebude to trvat dlouho a nebudeme dělat nic nebezpečného.“

Jak Morgan tak Coll protestovali. Pak si to rozmysleli. Par následoval Padishara po schodech ze sklepa nahoru. Za chvíli se za nimi zavřel poklop. Padishar se na chvíli zdržel u venkovních dveří, pak popohnal Para a vykročili do ulice.

Ulice byla pořád přeplněná obchodníky, umělci, kupujícími a žebráky. Vůdce psanců vedl Para na jih směrem k útesům. Kráčel rychle, protože se nad městem začaly rozprostírat stíny pozdního odpoledne. Nevraceli se po žádné z ulic, které je přivedly, ale šli mnoha malými rozježděnými zadními uličkami. Tváře, které míjeli, byly jako masky okázalého nezájmu, ale s divokýma očima. Padishar je ignoroval a Par se držel blízko něj. Občas se o něho někdo otřel, ale nenesl nic cenného, takže se obával míň než by tomu bylo obvykle.

Když došli k útesům, zatočili na Tyrsiskou cestu. Před nimi se zvedal Sendicův most přes Veřejný park. Byl to pečlivě udržovaný pás trávníku s širokolistými stromy, které se rozprostíraly okolo nízké zdi a skupinek budov tam, kde most končil. Za tím vším vyrůstal les z široké rokle a za ním vyrůstaly proti slábnoucímu světlu štíhlé věže a zdi toho, co byl kdysi Palác králů z Tyrsu.

Jak se blížili, Par si park prohlížel. Něco nebylo v pořádku. Neměl Sendicův most končit v branách paláce?

Padishar se na chvíli zastavil. „Takže, kamaráde. Je těžké uvěřit, že by Shannarův meč mohl být schován tak otevřeně?“

Par zamračeně přikývl. „Kde je?“

„Trpělivost. Svou odpověď brzy dostaneš.“ Jednou rukou mladíka z údolí objal a naklonil se k němu. „Ať se teď stane cokoliv, nedávej najevo překvapení.“

Par souhlasil. Vůdce psanců zpomalil. Došel k vozíku s květinami a zastavil se. Pozoroval květiny a viditelně se snažil vybrat určitou kytici. Když to dělal, Par ucítil, jak ho kolem boků objímá něčí paže. Otočil se a našel na sobě přilepenou dívku s červenými vlasy, která vystupovala na tržnici.

„Ahoj, elfský chlapče,“ zašeptala, zatímco ho její studené prsty ho hladily po uchu. Políbila ho na tvář.

Pak se za nimi objevily dvě malé děti, děvče a chlapec. Holčička se snažila uchopit Padisharovu hrubou ruku a chlapec se natahoval po Parově. Padishar se usmál, zvedl malou dívku, až vykvikla a políbil ji. Půlku květin dal jí a druhou půlku chlapci. Zapískal a popohnal pětici do parku. Par se už dostatečně vzpamatoval. Všiml si, že rusovlasá dívka nesla košík přikrytý jasnou látkou. Poblíž zdi, která oddělovala park od rokle, vybral Padishar javor, pod který si sedli. Rusovláska rozprostřela látku. Začali vybalovat košík, který obsahoval studené kuře, vajíčka, tvrdý chléb a marmeládu, sušenky a čaj.

Padishar se podíval na Para. „Pare Ohmsforde, seznam se s Damson Rhee, tvou snoubenkou po dobu našeho malého výletu.“

Damson Rhee se usmála svýma zelenýma očima. „Láska utíká, Pare Ohmsforde. Zkusme z ní chytit co nejvíc.“ Strčila mu do pusy vajíčko.

„Jsi můj syn,“ dodal Padishar. „Tyhle dvě děti jsou tví sourozenci, ačkoliv mi teď unikají jejich jména. Damson, později mi je připomeň. Kdyby se někdo ptal, jsme normální rodina na pikniku.“

Nikdo se neptal. Muži v tichosti jedli, poslouchali děti jak brebentí a předstírali, že to, co se děje, je úplně normální. Damson Rhee je hlídala, smála se s nimi. Její úsměv byl teplý a nakažlivý. Byla hezká, ale jakmile se usmála, pomyslel si Par, že je krásná. Když dojedli, ukázala každému dítěti trik s penězi a pak je poslala hrát si.

„Pojďte se projít,“ navrhl Padishar a zvedl se.

Procházeli se ve stínu pod stromy. Bez zjevného důvodu mířili ke zdi, která oddělovala propast. Damson obejmula Para kolem boku. Zjistil, že mu to nevadí. „Věci v Tyrsisu se od starých časů změnily,“ řekl vůdce psanců při chůzi Parovi. „Když vymřel rod Buckhannahů, skončila i monarchie. Tyrsis. Varfleet a Kern vládly Truborohu tím, že vytvořily Radu měst. Když Federace udělal z Truborohu protektorát, Rada byla zrušena. Palác sloužil radě ke shromážděním. Teď ho používá Federace — až na to, že nikdo přesně neví k čemu.“

Došli až ke zdi a zastavili se. Zeď byla postavena z kamenných kvádrů do výšky tří stop. Na jejím vrcholu byly bodce. „Podívej,“ pobídl ho vůdce psanců.

Par poslechl. Propast za ní padala prudce do změti stromů a porostu tak hustého, že to vypadalo, jakoby sám sebe dusil. Mlha, která se divočinou naléhavě valila, dosahovala až k vrcholkům nejvyšších stromů. Propast se rozprostírala na míli po každé straně až do čtvrtiny vzdálenosti až k paláci, jehož dveře a okna byly zavřené a tmavé. Brány uzavíraly mohutné petlice. Kamenné zdi paláce byly poničené a špinavé. Vypadal dlouhá léta opuštěný. Od budov v popředí k jeho prohýbajícím se branám vedla úzká stezka.

Otočil se na Padishara. Vůdce psanců stál čelem k městu. „Tato brána je dělící čára mezi minulostí a přítomností,“ řekl potichu. „Zem, na které stojíme se nazývá Veřejný park. Ale skutečný Veřejný park, ten z dob našich předků — “ odmlčel se a otočil se zpět k propasti — „je tady dole.“ Počkal, až překvapení odezní. „Podívej se. Pod Věž Federace, která hlídá stezku.“ Par sledoval jeho pohled a zahlédl hromadu velkých kamenných bloků, které nebyly v lese téměř vidět. Vůdce psanců pokračoval ponuře, „to je vše, co zbylo ze skutečného Sendicova mostu. Řekli mi, že byl v dobách Panamona Creela těžce poškozen Černým mágem během útoku na Tyrsis. O několik let později se celý zřítil. Tenhle druhý most,“ s nezájmem mávnul rukou, „je jen na ukázku.“

Zkoumavě se podíval na Para. „Teď tomu rozumíš?“

Par pochopil. Jeho mozek pracoval rychle a všechny střípky skládal dohromady. „A Shannarův meč?“ Koutkem oka zachytil vylekaný pohled Damson Rhee.

„Pokud se nemýlím — někde tam dole,“ odpověděl Padishar. „Tam, kde byl vždy. Chceš něco říct, Damson?“

Rusovlasá dívka vzala Para za ruku a odváděla ho ode zdi. „To je ten důvod, proč jste sem přišli, Padishare?“ Vypadala rozzlobeně.

„Milá Damson, především nevynášej žádné soudy.“

Stisk na Parově paži zesílil. „Je to nebezpečné, Padishare. Do Jámy jsem lidi už zavedla. Jak dobře víš, nikdo z nich se nevrátil.“

Padishar se shovívavě usmál. „Jáma — tak dneska Tyršané nazývají propast. To myslím sedí-“

„Moc riskuješ!“ zaútočila na něj dívka.

„Damson je mé oko a ucho, silná pravá ruka uprostřed Tyrsisu,“ pokračoval plynně. Usmál se na ni. „Řekni mladíkovi z údolí, co víš o Meči, Damson.“

Věnovala mu výhružný pohled a pak se odvrátila. „Ke zřícení Sendicova mostu došlo v době, kdy Federace převzala Truboroh a začala okupovat Tyrsis. Les, který teď pokrývá Veřejný park, kde byl uložen Shannarův meč, vyrostl přes noc. Nový park a most se objevily stejně rychle. Před lety jsem se ptala starších z města, co si pamatují. Dozvěděla jsem se, že meč z výklenku doopravdy nezmizel. V lese se ztratil výklenek. Lidé rychle zapomínají. Zvlášť když jim každý říká něco jiného. Téměř všichni věří, že existoval jen jeden Veřejný park a jeden Sendicův most. Oba zde jsou. Avšak Shannarův meč, pokud vůbec někdy existoval, prostě zmizel.“

Par na ní nedůvěřivě hleděl. „Les, park i most se změnily přes noc?“

Přikývla. „Přesně tak.“

„Ale...?“

„Kouzla, kamaráde,“ zašeptal Padishar Creel jako odpověď na nedokončenou otázku.

Ještě chvíli se procházeli a přibližovali ke světlé látce se zbytky pikniku. Děti se vrátily a okusovaly sušenky.

„Federace nepoužívá kouzla,“ namítal ještě zmatený Par. „Zakázala je.“

„Ano, zakázali je používat druhým,“ upřesnil velký muž. „Je lepší, když je budou používat sami? Nebo když dovolí někomu jinému, aby je používal? Nebo něčemu?“ Poslední slovo zdůraznil.

Par se na něj zostra podíval. „Přízraky, to máš na mysli?“

Ani Padishar ani Damson nic neříkali. Parova mysl vířila. Federace a Přízraky byly nějakým způsobem na stejné straně. Měli k tomu nějaký důvod, kterému nikdo nerozuměl — bylo to možné?

„Přemýšlel jsem o osudu Shannarova meče dlouhou dobu,“ dumal Padishar a zastavil se z doslechu čekajících dětí. „Je to součást mé rodinné historie. Vždycky se mi zdálo divné, že by úplně zmizel. Byl uložen v mramoru a zamčen ve výklenku po dvě stě let. Jak by mohl zmizet? Co se stalo s výklenkem, ve kterém byl? Nějak se vypařil?“ Podíval se na Para. „Damson strávila mnoho času hledáním odpovědi. Jen pár lidí si pamatovalo pravdu o tom, jak ke zmizení došlo. Všichni jsou už mrtví — ale zanechali svůj příběh.“

Usmál se jako vlk. „Teď mám omluvu na to, abych zjistil, jestli je ten příběh pravdivý. Je Shannarův meč dole v propasti? Najdeme spolu odpověď. Obnovení kouzel Shannarových elfů, mladý Ohmsforde — to je možná klíč ke svobodě Čtyřzemí. Musíme to zjistit.“

Damson Rhee zatřásla svou sýkorčí hlavou. „Jsi až moc nedočkavý, Padishare. Riskuješ svůj život. A životy ostatních jako je tento chlapec. Nikdy s tím nebudu souhlasit.“

Odešla od nich, aby svolala děti dohromady. Parovi ani příliš nevadilo, že ho nazvala chlapcem dívka, která vypadala ještě mladší než on.

„Tu si hlídej. Pare Ohmsforde,“ zamumlal vůdce psanců.

„Ona nevěří, že máme naději,“ poznamenal Par.

„Ale bojí se bezdůvodně! Vládneme silou sedmi. Zvládneme vše, co nám Jáma uchystá. Jestliže jsou tam také kouzla, máme tvou píseň přání a horalovo ostří. To stačí.“

Pozoroval nebe. „Brzy bude tma, kamaráde.“ Družně mladíka z údolí objal a šel k Damson Rhee a dětem. „Pokud jsou karty takhle rozdány,“ zašeptal, „podíváme se sami, co se se Shannarovým mečem stalo.“