Shannarovo dědictví

Kapitola 23

Odpoledne přešlo a pomalu nastával večer. Na Tyrsis se snášel jemný déšť, omýval prašné ulice města a zanechával je hladké a třpytící se v hasnoucím světle. Nízko nad stromy Veřejného parku pluly bouřkové mraky, téměř splývaly s cáry mlhy a omotávaly se kolem drsných kmenů. Park skýtal opuštěný a tichý úkryt před neustálým pleskáním deště.

Pak ticho protrhl těžký dupot bot a z šedi se vynořila šestice vojáků Federace v pláštích s kapucou a s vaky, ve kterých rachotila výzbroj. Párek kosů usazených na bříze se ostražitě podíval dolů. Pes, prohrabující se mezi odpadky, se rychle odplížil pryč. Ve stále ještě suchém domovním vchodě se před zimou choulilo dítě bez domova a opatrně vykouklo ven. Nikdo jiný si toho nevšiml. Ulice byly pusté, město se ztrácelo v mlze a ve vlhké a nepříjemné tmě.

Padishar Creel vedl svůj oddíl přes Tyrsiskou silnici do parku. Zahaleni proti nepřízni počasí, byly od sebe naprosto nerozeznatelní. Cestou z doupěte ve skladišti nikoho nepotkali. Sotva dokázali rozeznat jakoukoli živou bytost. Všechno šlo přesně podle plánu.

Par Ohmsford viděl v hradbě stromů objevující se slabý a tmavý obrys Věže a cítil, jak se mu v hlavě něco rozdvojuje. Nahrbil se, aby se chránil před chladem i před teplým potem, který mu stékal po těle. Byl polapen ve svém těle, ale zároveň jakoby z něj vystoupil a díval se sám na sebe. Cesta dál byla mnohem temnější než se zdálo ve dne. Vklopýtal do kruhového tunelu s hladkými zdmi, na kterých se nebylo čeho chytit. Padal a jeho tíha ho neúprosně unášela vstříc ve tmě čekající hrůze.

Byl si vědom nebezpečí, že by nad sebou mohl ztratit kontrolu. Už předtím měl strach, ano — když s Collem uprchli z Varfleetu, když se s nimi pod Runnem střetla lesní žena, když jim Cogline prozradil co musí udělat, když v noci a mlze pluli s Morganem přes Duhové jezero, když bojovali s obřím Přízrakem v lesích Anaru, když ve Vlčích hřbetech utíkali před Žravcem, a když ho zajali pavoučí skřeti a děvčátko, které bylo Přízrakem. Měl strach, když se zjevil Allanon. Ale jeho dřívější strach nebyl nic v porovnání s tím, co cítil teď. Cítil děs.

Polkl, aby zahnal sucho v krku a snažil se přesvědčit, že je v pořádku. Hrůza ho ovládla téměř nečekaně, jakoby to byla stvůra, která ležela natažená, čekající v deštěm smáčených ulicích města a švihala tykadly, aby ho lapila do pasti. Z pevného sevření nedokázal uniknout. Nemělo smysl svěřit se ostatním s tím, co zažíval. Koneckonců, co jim mohl říci smysluplného — že cítí strach, dokonce hrůzu? Napadlo ho, co asi cítí oni?

Prudký závan větru zatřásl mokrými větvemi stromů a on se ocitl pod sprškou kapek. Olízl vodu ze rtů. Její chlad mu připadal příjemný. Coll byl ta velká postava před ním a Morgan další vzadu. Kolem si hrály a tančily stíny a popichovaly jeho slábnoucí odvahu. Tohle je chyba, uslyšel svůj hlas šeptat odněkud z hloubi. Z té jistoty mu naskočila husí kůže.

Zaskočila ho vlastní smrtelnost. Ten pocit dříve postrádal, předpokládal, že ho měl uložený někde hluboko v mysli. Zdálo se příliš děsivé, jen na něj pohlédnout. Když zapátral v paměti, připadalo mu, jakoby doposud hrál nějakou hru. Věděl, že je to směšné; přesto byla část z toho pravda. Procházel zemí jako samozvaný hrdina uhnětený postavami z příběhů ve svých písních, odhodlaný postavit se výjevům ze svých snů, rozhodnutý dozvědět se pravdu o tom kdo a co je. Myslel si, že má svůj osud pevně v rukou: nyní si uvědomil, že se velice zmýlil.

Vize vyvolané z paměti mu rychle a zmateně proletěly hlavou. Jedna stíhala druhou jakoby v nějaké nepříjemné honičce. Viděl jak putuje od jednoho nezdaru ke druhému — vždy se mylně domníval, že to do čeho se plete je užitečné. Opravdu, čeho dosáhnul? Byl psancem na útěku. Rodiče měl uvězněné ve vlastním domě. Walker si o něm myslí, že je blázen. Wren ho opustila. Coll a Morgan s ním zůstali, protože vidí, že potřebuje, aby se o něho někdo staral. Padishar Creel se domnívá, že je někým naprosto jiným. Nejhorší však je, že na základě jeho scestného rozhodnutí přijmout úkol od muže, který je tři sta let po smrti, riskuje pět mužů své životy.

„Dej na sebe pozor,“ varoval Colla ve snaze o žert, když se vypravovali ze svého úkrytu ve skladišti. „Nechceš přece klopýtat na těch svých kachních nožkách, ne?“

Coll zafuněl. „Jen měj nastražené uši. Nemělo by to být pro tebe těžké.“

Popichovali se a předstírali statečnost. Nikoho nepřelstili.

Allanone! V tichu svých myšlenek to jméno vydechl jako modlitbu. Proč mi nepomůžeš?

Uvědomil si, že je to jen stín, který nepomůže nikomu. Pomoc může přijít jen od živých.

Nebyl čas přemýšlet, mučit se nad tím, co už nezmění ani bědovat nad tím, o čem bylo rozhodnuto. Stromy se rozestoupily a před nimi se objevila Věž. Když se k nim přibližovali, dvojice strážných, která držela hlídku ztuhla. Padishar nezaváhal. Šel rovnou k nim, informoval je o jejich poslání, zažertoval o počasí a ve chvilce se dveře otevřely. Skupinka zahalená v pláštích a s hlavami skloněnými si pospíšila dovnitř.

Šest mužů z noční hlídky sedělo u dřevěného stolu a hrálo karty; ani nezvedli hlavu, když se objevilo šest nových příchozích. Velitele hlídky nebylo nikde vidět.

Padishar se ohlédl přes rameno, mírně kývl na Morgana, Stasase a Drutta. Naznačil jim, aby se rozestoupili kolem stolu. Když to udělali, jeden z hráčů podezíravě vzhlédl od karet.

„Kdo jste.“ chtěl vědět.

„Úklidová četa,“ odpověděl Padishar. Popošel až za mluvčího. Naklonil se, aby se mu podíval do karet. „Prohráváš, kamaráde.“

„Vycouvej, kape z tebe voda.“ stěžoval si hráč.

Padishar ho udeřil pěstí do spánku a muž padl k zemi jako kámen. Druhý šel za ním skoro stejně rychle. Strážní s křikem vyskočili, ale psanci a Morgan je v několika vteřinách složili. Par a Coll začali z vaku vytahovat pruhy látky.

„Odtáhněte je do jejich světnice, svažte a dejte jim roubíky.“ zašeptal Padishar. „Ujistěte se, že neutečou.“

Ozvalo se rychlé zaklepání na dveře. Padishar počkal dokud nebyly strážní odklizeni. Potom otevřel špehýrku a uklidnil venkovní stráže. Karty už pomalu dohráli; všichni souhlasili, že nejlepší bude začít uklízet.

Zavřel špehýrku a s jistotou se usmál.

Noční strážné zavřeli ve světnici a Padishar zajistil dveře na petlici. Zaváhal a pak poničil, aby zamkli i zámky na vchodových dveřích. Prohlásil, že jim nechce dát žádnou šanci. Nemohli si dovolit nechat někoho hlídat, jestli někdo nebude rušit.

Na cestu jim svítily olejové lampy. Sestupovali tmou po schodišti do dolních pater Věže; zvuk deště zanechali venku za silnou kamennou zdí. Vlhko mrazilo tak pronikavě, až Par zjistil, že se chvěje. Omámený následoval ostatní, připraven udělat cokoli nezbytného, soustředěný krok za krokem, dokud odsud nevyjdou. Neustále si opakoval, že se není čeho bát. Všechno rychle skončí.

V dolním poschodí našli spícího velitele hlídky — nebyl to ten, který na ně čekal, když se pokoušeli dostat přes zeď do strže. Potkal ho stejný osud jako ostatní strážné. Bez námahy ho vyřídili, svázali ho, dali mu roubík a zamkli v jeho pokoji.

„Nechte lampy tady,“ přikázal Padishar.

Obešli velitelovy kanceláře a vyrazili na konec haly. Před nimi stály železné dveře dvakrát vyšší než ten největší z nich, kostnatý Drutt. Vyčnívala z nich masivní klika zdobená vlčí hlavou, znakem Stopařů. Par se k ní natáhl oběma rukama a vzal za ní. Zámek klapnul a dveře se pootevřely. Mezera naplnila mlha a tma a dovnitř pronikl zápach hlíny a hniloby.

„Teď se držte blízko sebe,“ zašeptal Padishar přes rameno, oči mu nebezpečně svítily. Vyrazil do temnoty.

Coll se natáhl dost daleko na to, aby stiskl Parovi rameno a následoval ho.

Stáli v lese zpřeházených kmenů, chomáčů křoví, popínavých rostlin, ostružiní a neproniknutelné mlhy. Hustý a nasáklý baldachýn vršků stromů nad jejich hlavami sem nepustil ani to málo světla, které ještě zbývalo. Kolem nich v malých bažinách bublalo a čvachtalo bláto. Tmou něco trhaně poskakovalo a poletovalo — nebyli si jisti jestli ptáci, nebo něco méně příjemného. Útočily na ně pachy hniloby a hlíny, ale kromě nich ještě něco jiného a nesnesitelnějšího. Z šera k nim doléhaly zvuky, vzdálené, nerozlišitelné a děsivé. Jáma byla studnou nekonečné tmy.

Každý nerv v těle Para Ohmsforda křičel, aby odtud utekl.

Padishar jim pokynul, ať jdou kupředu. Za ním šel Drutt, pak Coll, Par, Morgan a Stasas, řada promoklých postav. Pomalu postupovali vpřed podél kraje strže směrem k sutinám Sendicova mostu. Par s Collem nesli kotvy a lana, ostatní zase zbraně. Par se ohlédl přes rameno a viděl, jak se světlo z otevřených dveřích, které vedly zpátky do Věže, ztrácí v mlze. Spatní, jak se v Morganově ruce mdle třpytí Leahův meč a déšť stéká po jeho lesklé čepeli.

Zem, po které šli byla měkká a poddajná, ale prozatím je udržela. Jáma připomínala obrovský, otevřený a čekající žaludek, který páchl natrávenými potravinami. Něco se kroutilo a plazilo jezírky stojaté vody, po vlhkých kládách a v křoví se míhalo rychle jako rtu

ť. Ticho je ohlušovalo; dokonce i zvuky slyšitelné před jejich příchodem utichly. Zůstával jen pomalý a vytrvalý déšť, padající temnou černotou.

Parovi připadala cesta nekonečná. Minuty se natahovaly až ztrácely svůj počátek i konec. Jak dlouho můžou ještě ke zřícenému mostu putovat, napadlo ho? Už by tam měli dorazit. V Jámě se cítil uvězněn, nalevo stěna strže, napravo mlha se stromy a všude kolem tma a déšť. Černé šaty společníků jim propůjčovaly vzhled pozůstalých nebo hrobníků.

Pak se Padishar Creel zastavil a naslouchal. Par také něco uslyšel — syčení odkudsi ze tmy, jako proud tekoucí vody. Ostatní zbystřili pozornost a rozhlíželi se kolem, aniž by něco spatřili. Syčení ustalo a ticho naplňoval opět jen déšť a zvuk jejich dechu.

Padisharův široký meč se zablýskl, když dostali znamení znovu vyrazit. Nyní postupovali rychleji, jakoby cítili, že není všechno v pořádku a rychlost dostala přednost před ostražitostí. Míjeli řady lesklých kmenů, tiché strážce tmy. Světlo rychle sláblo a z šedivé přešlo do temné modři.

Par náhle pocítil slídivý pohled. Vlasy vzadu na krku se mu zježily. Spěšně se kolem sebe rozhlédl. V mlze se nic nepohnulo: nic se neukázalo.

„Co se děje?“ zašeptal mu Morgan do ucha, ale on jen zakroutil hlavou.

Pak uviděli kamenné bloky strženého Sendicova mostu, vyčnívající z lesní houštiny jako obrovské a zdeformované tesáky. Padishar pospíchal kupředu s ostatními v patách. Opustili stěnu strže a pustili se hlouběji mezi stromy. Zdálo se, jakoby je Jáma pohltila ve svém chřtánu. Části mostu ležely roztříštěné mezi kamennou sutí pod příkrovem lesa. Zcela porůstaly mechem a ve slabém světle vypadaly přízračně.

Par se zhluboka nadechl. Staré legendy říkaly, že ostří Shannarova meče skrýval blok červeného mramoru umístěný ve výklenku pod klenbou Sendicova mostu.

Musel tady někde být.

Zaváhal. Dokáže vytáhnout meč zapuštěný v červeném mramoru? A dostane se vůbec do výklenku?

Jeho oči prozkoumávaly mlhu. Mohly ho pohřbít trosky mostu? Jak se k němu potom dostanou?

Tolik nezodpovězených otázek, napadlo ho. Pocítil zoufalství. Proč si na ně nevzpomněl dřív? Proč nevzal tyhle možnosti v úvahu?

Útesy slabě probleskovaly závojem tmy. Viděl západní část rozpadávajícího se Paláce králů Truborohu jako temný stín mezi stromy. Sevřelo se mu hrdlo. Stáli téměř na drahém konci strže. Daleko od místa, kam se vydali pátrat.

Bez meče neodejdu, přísahal v duchu. Za nic na světě bez něj neodejdu! Oheň rozhodnutí v něm zaplál, jakoby chtěl přísahu zpečetit.

Pak se znovu ozvalo syčení, tentokrát mnohem blíž. Zdálo se, že přichází ze všech stran. Padishar zpomalil, zastavil se a opatrně rozhlédl. S Druttem a Stasasem, každým po jedné straně, postoupil o pár kroků dopředu, aby horala a mladíky z údolí kryl. Opatrně začal postupovat podél hromady rozbitého kamene.

Syčení zesílilo a pak ho rozeznali. Žádné syčení. Byl to dech.

Par zuřivě propátrával tmu. Něco po nich šlo, stejná hrůza, která zahubila Cibu Blue a před ním všechny nešťastníky, kteří se do Jámy spustili a už se nikdy nevrátili. Ta jistota ho přímo děsilo. Nepřišel sem kvůli přibližujícímu se nebezpečí. Zajímal ho výklenek skrývající Shannarův meč, který se zoufale snaží najít. Najednou ho v duchu spatřil tak jasně, jakoby si prohlížel obraz namalovaný pro své potěšení. V mlze a tmě po něm nejistě hmátnul, nejdřív v duchu a pak ve skutečnosti.

Uvnitř své mysli pocítil něco zvláštního.

Něco ho sevřelo, zdálo se, že to pochází od kouzla písně přání. Zřetelné cukání a tahání za řetěz, který neviděl. Zatím tomu nerozuměl. Cítil, jak v něm roste doposud nepoznané napětí.

Coll mu pohlédl do tváře a zblednul. „Pare,“ zašeptal starostlivě a zatřásl s ním.

V okolní mlze se objevila červená světýlka hořící ve vlhku jako malé ohýnky. Posunovala se, mrkala a blížila se k nim. Objevily se tváře s hnusným a pokřiveným výrazem, pozbývajícím lidské podoby. Na obličejích tvorů plandaly hnijící ohryzané kusy masa. Mohutná, některá sukovitá a neuvěřitelně pokroucená těla se vynořovala ze tmy. Vypadala jakoby je někdo natahoval a kroutil s nimi, aby zjistil, co vydrží. Většina z nich se hrbila; někteří lezli po čtyřech.

Ve chvíli obklopili jejich společnost. Bytosti musely pocházet z nějakého odporného snu či noční můry, úlomků hrůzného nočního blouznění pronikajícího do světa bdělých. V ústech a očích, každém póru kůže se jim odrážela nehmotná zjevení smrti.

Přízraky!

Napětí, které pulzovalo uvnitř Para, nesnesitelně pálilo. V žaludku cítil padající balvan. Před sebou spatřil zhmotněný obraz ze svých snů, svět lidí—zvířat ovládaných hrůznými Přízraky. Jak Allanon předpověděl.

Napětí se uvolnilo. Zařval a jeho společníci ztuhli, když uslyšeli jeho nekonečně ostrý výkřik. Zvuk dostal podobu, měnil se ve slova. Zpíval, píseň přání vyšlehla do vzduchu jako plamen a kouzlo planulo do tmy. Přízraky sebou trhly a ustoupily s tvářemi staženými hrůzou z nečekané záře. Jizvy a šrámy na jejich tělech žhnuly v temně rudých pruzích. Par ztuhnul, překvapen mocí písně přání o které netušil. V mysli mu planula vize — vize Shannarova meče.

Nejdřív jako pouhá iluze se zhmotnilo světlo kouzla písně přání. Parovi připadala velice povědomá. Jako otáčející se a kroutící zajatec, který se chce osvobodit, hořelo světlo za rumištěm kamení ze zříceného Sendicova mostu, skákalo přes mršiny padlých stromů a plálo mezi křovím směrem k místu, kde necelých sto yardů od jeho středu mezi spletí popínavého vína a trávy ležel kamenný blok.

Cítil vzdouvající se vlnu nadšení.

Tam!

Slovo, které zasyčelo v bílém tichu jeho mysli jakoby se vylíhlo z kouzla a zmatku kolem. Viděl omšelý černý kámen s planoucím kouzlem na poďobaném povrchu i v každé trhlině. Z čelní stěny na něho útočily jasně zřetelná slova vyrytá do bloku.

Zde leží srdce a duch národů.

Jejich právo na svobodu.

Jejich touha po míru.

Jejich odvaha...

Síla ho opustila ještě než stačil poselství dočíst, kouzlo jasné zaplálo a zhaslo v černotě, zmizelo stejně rychle jako se objevilo. S výkřikem klopýtnul nazpět, ale Coll ho stačil zachytit. Par nevnímal. Neslyšel nic než zvláštní zvonění, dozvuk písně přání, zbytek kouzla, kterému ještě neporozuměl.

Nejdůležitější věc však stále uchovával ve své mysli — třpytivý obraz odkrytý před chviličkou kouzlem.

Omšelý kamenný výklenek a na něm vyrytá známá slova.

Shannarův meč.

Pak zvonění ustalo, vidění zmizelo. Procitnul naprosto vyčerpán zpátky v jámě. Přízraky se blížily, belhaly se ze všech směrů, aby skupinku zatlačily ke kamenům z mostu. Padishar vykročil. Svou výškou působil impozantně a zle. Střetnul se s nejbližší bestií připomínající medvěda s ostrými drápy. Zuřivě se po něm natahovala. Padishar sekl svým širokým mečem — jednou, podruhé, potřetí — tak rychle, že si toho Par téměř nevšiml. Stvůra se prohnula dozadu, údy z ní visely — ale neodpadly. Přízrak nevnímal, co se mu stalo, jen na Padishara upíral tupý pohled. Rysy obličeje se mu zkřivily v nějakých vnitřních mukách.

Par sledoval Přízrak skelnýma očima. Stejně jako obrovi, se kterým bojovali v Anaru mu začaly údy přirůstat k tělu.

„Padishare, meč...“ vyhrknul, ale vůdce psanců ustupoval podél zdi z kamene. „Ne!“ vykřikl zděšeně Par. Nedokázal dodat svým slovům patřičný důraz. Musí se zmocnit Meče. Zakymácel se a pokusil se vytrhnout Collovi, který ho pevně držel a táhnul za sebou k ostatním.

Přízraky na ně útočily v kolébavém běhu. Stasas klesl k zemi a zůstal mimo dosah svých společníků. Něco roztrhlo jeho hrdlo a do těla mu vstupovalo temné zjevení. Těžce lapal po dechu. Zjevení se ho zmocnilo a poslalo proti nim jako dalšího útočníka. Skupinka ustupovala a mávala kolem sebe meči. Objevil se Ciba Blue — nebo spíš to, co z něj zbylo. S neskutečnou silou zastavil Drutrův meč holýma rukama a přisál se k bývalému kamarádovi jako pijavice. Když mu od těla odtrhl nejdřív jednu a pak i druhou ruku, vykřikl psanec bolestí. Nakonec přišel o hlavu. Podlehnul a to co zbylo z Ciby Blue se ho drželo a ožíralo ho.

Samotného Padishara obklíčily ze všech stran. Život mu zachraňovala jen jeho síla a rychlost. Předstíral klamné údery, které prokládal ničivými zásahy, uskakoval před chňapajícími prsty a snažil se zůstat volný. Přízraky ho beznadějně osamoceného tlačily ke zdi.

Zachránil ho Morgan Leah. Horal vzdal svou úlohu ochránce Para a Colla a vyrazil vůdci psanců na pomoc. S vlajícími vlasy prorazil střed Přízraků. Leahův meč obloukem udeřil a vzplál. Z ostří vyrazila na Přízraky vlna kouzla, která je sežehla na popel. Padli dva, tři a za nimi následovaly další. Po jeho boku neúnavně bojoval Padishar. Společně se jim dařilo prosekávat cestu davem zrůd s rudýma očima. Naléhavě křičeli na Para a Colla, aby je následovali. Klopýtající mladíci vyrazili za nimi a snažili se vyhnout pařátům dotírajících Přízraků. Par se vzdal naděje, že se mu podaří meč získat. Dva z nich zahynuli; pokud se odtud hned nedostanou, zabijou Přízraky i zbývající.

Potáceli se zpátky ke zdi strže a přitom se snažili udržet z dosahu Přízraků, které drželo opodál kouzlo Leahova meče. Zdálo se, že jsou všude. Jáma připomínala hnízdo ze kterého se líhli. Stejně jako lesní žena a obr odolávaly ránám normálních zbraní. Jen Morgan je mohl zranit; kouzlu se ubránit nedokázaly.

Ústup byl mučivě pomalý. Morgan byl unavený a jeho vlastní síla i síla Leahova meče slábla. Když mohli tak běželi, ale stále častěji jim v cestě stály Přízraky. Par se marně pokoušel přivolat kouzlo písně přání; prostě nepřicházelo. Snažil se pochopit, jak se poprvé kouzlo dostalo ven. Při útěku neustále přemítal jak se to mohlo stát. Proč nad ním ztratil kontrolu? Jak kouzlo dokázalo Vyzařovat tak prudké a skutečné světlo — žádnou iluzi? Co se to s ním stalo?

Nějak se jim podařilo dostat ke zdi strže. Unaveně na ni klesli. Z parku nad nimi se ozýval křik a zářily pochodně. Krvavá bitva s přízraky vyburcovala hlídku vojáků Federace. Za chviličku obklopí Věž.

„Kotvy?“ vydechl Padishar.

Svoji Par postrádal, ale Collova stále visela přes jeho rameno. Mladík z údolí o krok ustoupil, rozvinul lano a vyhodil těžký kus železa vzhůru. Zmizela z dohledu ale za něco se zachytila. Coll ji vyzkoušel svou vahou. Držela pevně.

Padishar přitiskl Para ke zdi a jejich pohledy se setkaly. Les v Jámě byl zatím pustý. „Šplhej,“ přikázal mu hrubě. Přerývaně dýchal. Přitáhl k němu i Colla. „Oba dva. Šplhejte, dokud nebudete v bezpečí. Pak zmizte v parku. Damson vás najde a vezme vás zpátky na Výběžek.“

„Damson,“ opakoval Par připitoměle.

„Zapomeň na svoje podezření a na moje taky,“ zašeptal psanec hrubě. V jeho tvrdém pohledu se mihl záblesk smutku. „Věř jí, kamaráde — je to moje lepší polovina!“

Přízraky se znovu vynořily ze tmy a jejich dech syčel v nočním vzduchu. Morgan se odlepil od zdi, aby se jim postavil. „Vypadněte odtud, Pare,“ volal na ně přes rameno.

„Šplhejte!“ štěkl Padishar Creel. „Ihned!“

„Ale vy...“ začal Par.

„Hrome!“ vybuchl vůdce psanců. „Zůstanu s horalem, abych se přesvědčil, že jste unikli! Neztrácej čas!“ Neurvale chytil Para za rameno. „Ať už se nám ostatním stane cokoliv, ty musíš zůstat naživu! Shannarovo kouzlo tuhle bitvu jednou vyhraje, a ty jsi jeho pánem! Te

ď jdi!“

Pak ho popadnul Coll vší silou zvedal na laně vzhůru. Par ucítil uzly, rychle se zaháknul a začal šplhat s očima plnýma slz zklamání. Coll šplhal za nim a pobízel ho. Po hranaté tváři mu stékal pot.

Jen jednou se Par zastavil a podíval dolů. Morgan i Padishar Creel stáli opřeni o zeď strže chráníc si tak záda, ze zbývajících stran na ně dotíraly Přízraky.

Příliš mnoho Přízraků.

Mladík z údolí odvrátil zrak. Překousl vztek a pokračoval ve šplhání do mlhy a černé tmy.

Morgan Leah se neotočil ani když škrábání bot na zdi strže utichlo; neustále upíral pohled na vyčkávající Přízraky. Věděl, že Padishar stojí po jeho levém boku. Přízraky se k nim už nepřibližovaly; zůstávaly v bezpečí na kraji hustého příkrovu mlhy. Udržovaly si odstup. Přesvědčily se co dokáže Morganova zbraň. Začaly se chovat opatrně.

Věci bez duše, pomyslel si horal hořce. Mohl jsem skončit lépe!

Znovu naznačil výpad a příšery ustoupily.

Únava na Morgana těžce doléhala. Cena za použití kouzla. Protékala jím celá jeho síla. Nespoutaný vnitřní žár meče, postupně slábnoucí vlna vzrušení. A dokonce i něco více. Vnitřní pouto, které ho s kouzlem spojovalo zkreslovalo jeho vnímání. Nechtělo mu dovolit, aby skončil, odpočinul si a na chvíli se ho tak vzdal. Ztrácel sám sebe.

Najednou se začal bát. Možná zeslábnul natolik, že se ho nedokáže zříci.

Ovanul ho dech smrti.

Už neslyšel Para s Collem šplhat. Jáma utichla a s ní i Přízraky.

Padishar se k němu naklonil. „Pohni se, horale!“ zachrčel na něj mírně.

Zpočátku pomalu začali postupovat podél zdi strže, a když se na ně Přízraky nevrhly, zrychlili svůj ústup. Brzy běželi, či spíš klopýtali cestou necestou. Na nic víc neměli sílu. Noční tmou kolem nich vířila šedivá mlha. Stromy se v závoji deště třpytily, zdálo se, že se hýbou. Morgan cítil jak upadá do světa polospánku mimo jakýkoli čas i místo, kde neexistoval žádný pocit.

Na útěku museli ještě dvakrát zahánět útočící Přízraky kouzlem Leahova meče. Jejich těla padala jako balvany z horského svahu a měnila se v popel. Nocí zářil kouzelný oheň. Morgan cítil, jak ho postupně pohlcuje.

Přemítal o tomto zvláštním druhu sebevraždy.

Nahoře, v parku za zdí kolem strže zaznívaly další a další výkřiky. Putovaly k nim jako poslové falešné naděje. Morgan si uvědomoval, že tam pomoc nenajdou. Klopýtnul a stálo ho nesmírné úsilí než znovu získal rovnováhu.

Nakonec zahlédl temnou a mohutnou Věž tyčící se z mlhy a stromů.

Morgan nejasně ucítil, že není něco v pořádku.

„Běž do dveří!“ křičel zběsile Padishar Creel a strčil do něj tak silně, že málem upadl.

Společně doběhli tryskem ke dveřím — nebo spíš tomu, co mělo dveřmi být. Zmizely. Nemohli najít sebemenší škvírku; zírali na jednotvárně černou, kamennou zeď. Morganovi se úžasem a strachem zhoupnul žaludek.

Někdo — nebo něco — jim uzavřel únikovou cestu!

S Padisharem za zády přistoupil ke zdi Věže, ležící proti velkým dveřím, kterými do Jámy vstoupili. Byly zavřené, aby se nikdo nedostal dovnitř. Bezúspěšně se je pokusily vypáčit. Morgan ohledával prsty jejich okraje. Ke svému zděšení narazil na malé příznaky kouzelných run, které v šedivé mlze slabé žhnuly a bránily jim v útěku líp než jakýkoli klič a zámek. Předtím si ničeho podobného nevšimli.

Morgan se otočil, vyrazil vpřed a zuřivě rozehnal zástup Přízraků. Padishar zoufale bušil do neviditelného zámku a stále si nechtěl připustit rozdíl mezi železem a kouzlem.

Morgan se otočil zpátky a jeho hubenou tvář křivila maska vzteku. „Ustup, Padishare!“ zakřičel.

Přistoupil ke dveřím a pozvedl Leahův meč jakoby proti jednomu z Přízraků. Ostří ve tmě zazářilo a vytvořilo jasně stříbrný pruh. Zbraň uhodila — jednou, dvakrát, znovu a znovu. Runy vytepané do železných dveří svítily temnou, jedovatou zelení. Při každém úderu se rozlétly jiskry. Plamínky ohně nesouhlasně křičely. Morgan zařičel návalem šílenství; kouzlo meče z něj vysálo poslední zbytek sil.

Všechno vybuchlo v bílém ohni a Morgana pohltila temnota.

Par vyšplhal z černé Jámy na kraj strže a vyšvihl se nahoru. Na rukou a na nohou ho pálily rány a odřeniny. Po očích mu stékal. Rychle a namáhavě dýchal. Na chvilku se zablesklo před očima a noc kolem se změnila v neproniknutelnou maska protkanou zbytky světla.

Přinutil se zaostřit na pochodně kolem vchodu do Věže. Uslyšel výkřiky a bušení do těžkého dřeva. Masa ozbrojenců se snažila vyrazit dveře zavřené na petlici.

Přes zeď se za ním přehoupnul i námahou hekající Coll, který ihned dopadl na studenou drnovitou zem. Kapuca pláště odhalovala jeho hlavu a déšť mu zmáčel vlasy. V očích mu zářilo něco, čemu Par nerozuměl.

„Můžeš chodit?“ zeptal se ho bratr úzkostlivě.

Par přikývl, aniž se přesvědčil, jestli je to pravda. Pomalu vstali. Svaly je bolely. Dýchat mohli jenom s největší námahou. Odklopýtali od zdi do stínu stromů a v temnotě se zastavili. Museli se přesvědčit, jestli je někdo nezahlédl. Pozorně sledovali rozruch kolem Věže.

Coll sklonil k bratrovi hlavu. „Musíme se odtud dostat, Pare.“ Par zvedl -vyčítavě oči. „Vím! Ale jim už nepomůžeme. Alespoň ne teď. Musíme nejdříve zachránit sebe.“ Bezradně zavrtěl hlavou. „Prosím!“

Par ho na okamžik objal a přikývl s hlavou zabořenou do jeho ramene. Klopotně vyrazili kupředu. Šli pomalu, přidržujíc se v nejtemnějším stínu a stranou od cest vedoucích k věži. Aniž si to uvědomili, přestalo pršet. V nepravidelných závanech větru shazovaly veliké stromy z povrchu svých listů studenou vodu. Parovi vířily v hlavě vzpomínky na nedávné události. Znovu slyšel šepot, který ho varoval a spokojen sám se sebou ho nyní bolestivě trýznil. „Proč jsi neposlouchal?“ — ptal se šeptem. Proč jsi byl tak tvrdohlavý?

Ve tmě před nimi plála světla Tyrsiské silnice. Za chvilku doklopýtali na její okraj. Stáli zde shromažďující se lidé, jejichž tvary nešlo ve tmě rozeznat — němí svědci nastalého zmatku. Většina z nich uzavírala vchod do parku. Dvou otrhaných postav, které se tu objevily si nikdo nevšímal. Jen ti, kteří poznali uniformy Federace se rychle odvraceli.

„Kam půjdeme teď?“ zašeptal Par a opřel se o Colla, aby získal oporu. Neudržel se na nohách.

Coll beze slova kývnul hlavou a táhl bratra do ulice pryč ze světla. Ještě se nedostali na cestu pokrytou oblázky, když se asi padesát metrů od nich vynořila ze tmy pružná postava a vydala se k nim. Damson, napadlo Para.

Upozornil na ni Colla a v očekávání zpomalil. Nedočkavě k nim pospíchala.

„Nezastavujte se.“ řekla tiše a přehodila si Parovu volnou ruku přes ramena, aby ho Collovi pomohla podepřít. „Kde jsou ostatní?“

Par zvedl oči aby se mohl podívat do těch jejích. Pomalu zakroutil hlavou. Spatřil, jak jí po tváři přeběhnul sklíčený výraz.

V parku, hluboko za nimi vybuchlo jasné světlo, které vystřelilo k obloze. Lidé stojící venku na ulicích zděšeně vydechli.

Následovalo ohlušující ticho.

„Neohlížejte se,“ zašeptala nenápadně Damson.

Mladíci z údolí se ohlédnout ani nechtěli.

Morgan Leah ležel natažený na sežehlé zemi Jámy, ze šatů mu stoupal dým a v nose a ústech cítil jeho štiplavou chuť. Ještě stále zůstával naživu — zázrakem. Něco s ním nebylo v pořádku. Cítil se zlomený, jakoby byl obsah jeho tělesné schránky rozmetán do nicoty a z něj zbyla prázdná a vyplavená mušle. Mučila ho bolest, ale ne fyzická. Nesnesitelný žár spalující jeho city, sužující nejen jeho mysl, ale i tělo.

„Horale!“

Padisharův drsný hlas pronikl stěnou jeho bolesti a otevřel mu oči. O pár stop dál olizovaly zem plameny.

„Vstaň — rychle!“ Padishar ho k sobě přitáhnul, silou ho postavil na nohy. Uslyšel se jak bolestí řve. Moře zpřeházených stromů a kamení plulo mlhou a tmou, pomalu se zklidňovalo a nakonec získalo podobu.

Pak to uviděl. Stále ještě svíral jílec Leahova meče, ale ostří bylo roztříštěné. Nezůstala z něj víc než stopa zubatého a černého střepu.

Morgan se začal třást. Nedokázal svou hrůzu potlačit „Co jsem to udělal?“ šeptal.

„Zachránil jsi nám život, příteli!“ štěkl Padishar a táhl ho kupředu. „To jsi udělal!“ Obrovskou dírou ve Věži pronikalo světlo. Dveře, které se před nimi zavřely zmizely. Padisharův hlas byl unavený. „To udělal tvůj meč. Tvoje kouzlo. Rozbilo ty dveře na prach! Dostali jsme šanci, kterou potřebujeme, pokud budeme dost rychlí. Teď si pospěš! Opři se o mě. Za minutu nebo za dvě...“

Padishar ho prostrčil dírou. Mlhavě vnímal chodbu do které vklopýtali a schody, po kterých stoupali. Bolest ho trhala na kousky a nedokázal srozumitelně promluvit. Oči měl neustále přilepené ke zlomenému meči. Jeho meč — jeho kouzlo — on sám. Neviděl mezi tím rozdíl.

Ze strnulosti ho vytrhly výkřiky a dunění, ustoupil. „Klid,“ varoval ho Padishar, jehož bzučící hlas jakoby přicházel odněkud z dálky.

Dostali se do místnosti pro mužstvo plné zbraní a trosek. Na dveře někdo zuřivě bušil. Jejich železný štít byl pokroucený a promáčknutý.

„Tady si lehni,“ poručil mu Padishar a položil ho ke zdi. „Až budou uvnitř nic neříkej, zůstaň v klidu. S trochou štěstí nás budou považovat jen za oběti toho, co stalo. Dej mi ho.“ Sáhl dolů a v Morganových zcela ochrnutých prstech, nahmatal Leahův meč. „Zpátky s ním do pochvy, kamaráde. Později se podíváme jestli se dá spravit.“

Schoval ho do pochvy pod paží, poplácal Morgana po tváři a šel ke dveřím, aby otevřel.

Dovnitř se nahrnuli černě odění vojáci Federace a bleskově naplnili místnost nesnesitelným hlukem. Padishar Creel na ně, posílal je po schodišti dolů, do světnic a znovu dokola. Podařilo se mu způsobit hrozný zmatek. Morgan všechno pozoroval, aniž by něco z toho pochopil, vlastně ho to nezajímalo. Nad lhostejností, kterou cítil, mohl převážit jen pocit prohry. Jeho život ztratil smysl, vypařil se stejně rychle a důkladně jako ostří Leahova meče.

Už žádné kouzlo, honilo se mu hlavou stále dokola. Ztratil jsem ho. Ztratil jsem všechno.

Pak se Padishar vrátil, zvednul ho na nohy a táhnul zmatkem ve Věži vchodovými dveřmi ven a odtud do parku. Za nimi zmateně pobíhaly postavy, ale nikdo se na ně nevrhnul. „Tímhle výletem jsme způsobili pěkné šílenství,“ temně zamumlal Padishar. „Jen doufám, že se to neobrátí proti nám.“

Rychle vzal Morgana kolem světel Věže do bezpečí temnoty za ní.

Za chvilku se ztratili z dohledu.