Shannarovo dědictví

Kapitola 2

Par Ohmsford stál u zadního vchodu u výčepu U modrých knírů a hleděl dolů na potemnělou ulici, která vedla mezi řadami domů k záři světel Varfleetu. Krčma byla oprýskaná stará budova zvláštních tvarů s omšelými prkennými zdmi a doškovou střechou a vypadala, jako by to dříve byla stodola. V patře nad výčepem byly pokoje pro hosty a vzadu skladiště. Stála na hoře na západním konci města a byla základem bloku domů, které spolu tvořily nepravidelné U.

Par se zhluboka nadechl nočního vzduchu a vychutnával jeho příchuť. Pach města a života, dušené maso se zeleninou dochucené kořením, ostrá chuť likérů a silné pivo, vůně těl a pokojů, kožené postroje, železo z kováren ještě rudé od ohně, který nikdy nevyhasínal, pot zvířat i lidí z blízkých čtvrtí, chuť kamene, dřeva a prachu — to vše tam bylo, vše se mísilo a prolínalo, a jen občas některá vůně přehlušila ty ostatní. Na opačném konci ulice, za stlučenými a pomalovanými zadními zdmi obchodů, ustupovala hora na východní straně města jeho středu. Ve dne ošklivý, bezbarvý shluk domů, bludiště kamenných zdí a ulic, dřevěného kolejiště a špičatých střech se v noci změnilo v úplně jiné město. Domy se ztrácely ve tmě a objevovala se světla, tisíce světel, která zářila kam až oko dohlédlo jako roj světlušek. Byla roztroušena nad skrytou krajinou, mihotala se v černi a vrhala zlaté odlesky nad hladinou Mermidonu, který plynul k jihu. Varfleet byl nyní krásný, z pouliční štětky se jako mávnutím kouzelného proutku stala královna.

Parovi se zamlouvala myšlenka, že je tohle město kouzelné. V každém případě měl město rád, měl rád jeho neuspořádanost, shluk lidí a věcí i pestrý koktejl života. Bylo to něco úplně jiného než jeho domov v Stinném dolu, nic takového jako vesnička u lesa, ve které vyrůstal. Chyběla zde čistotu stromů a pramenů, samota, pocit klidu bez vědomí času, to, co v údolí dělalo život krásným. Tady o takovém životě neměl nikdo tušení. Ale Parovi to nevadilo. Město se mu tak jako tak líbilo. Navíc se mezi nimi nemusel rozhodovat, nebyl důvod, proč by nemohl mít obě stejně rád.

Coll pochopitelně nesouhlasil. Viděl to úplně jinak. Pro něj nebyl Varfleet nic jiného než město mimo zákon na hranicích dosahu Federace, doupě pobudů, místo, kde každému všechno prošlo. V Truborohu, a ani v celé Jižní zemi, nikde nebylo horší místo než tohle. Coll město nenáviděl.

Z temnoty za ním připluly hlasy a cinkot sklenic a z přední místnosti zazněly zvuky pivnice. Otevřely se a hned zase zavřely nějaké dveře. Par se otočil. Bratr opatrně přicházel halou a jeho tvář nebylo ve tmě téměř možné rozeznat.

„Už je skoro čas.“ řekl Coll, když k němu došel.

Par pokýval hlavou. Vedle Colla, což byl velký a silný mladík s oblými rysy a hnědými vlasy, vypadal velice drobně. Kdo je neznal, nepomyslel by si, že jsou to bratři. Coll byl typický obyvatel Dolu, snědý a drsný, s obrovitýma rukama a nohama. Ty nohy byly jeden nekonečný vtip. Par je přirovnával ke kachním. Par byl hubený a hezký, jeho rysy byly nepochybně elfí, což dokazovaly špičaté uši a vzpřímené obočí spolu s úzkým obličejem. Byla doba, kdy elfí krev byla vším jen rodovou výjimkou ne, výsledek generací Ohmsfordů, kteří žili v Dolu. Ale čtyři generace nazpět (jak mu prozradil otec) se jeho prapradědeček vrátil do Západní země mezi elfy, oženil se s elfí dívkou a měli spolu syna a dceru. Syn se oženil s jinou elfí dívkou, a z dodnes nepříliš jasných důvodů se mladý pár, Parovi praprarodiče, vrátili do Dolu a přinesli tak do rodu Ohmsfordů čerstvou krev.

„V poslední době to děláš při každé příležitosti. Asi ti to přináší nějaké zvláštní potěšení.“

„Tak to není.“

Coll ho ignoroval a hleděl do dálky.

„Nikdy bych si nezasedí na někoho s kachníma nohama.“

Coll se zašklebil, i když nechtěl. „Od chlapečka se špičatýma ušima to zní hezky. Měl bys mi být vděčný za to, že jsem zůstal a starám se o tebe.“

Par ho šťouchl a oba se rozesmáli. Pak ztichli, ve tmě se jeden na druhého dívali a naslouchali zvukům z ulic a z výčepu. Par si oddechl. Byla líná a teplá noc uprostřed léta, která změnila chladné dny posledních několika týdnů ve vzdálenou vzpomínku. Byla to noc, ve které se problémy rozplynou a vystřídají je rozpustilé sny.

„Povídá se, že jsou ve městě Stopaři,“ řekl Coll a pohoda se rozplynula.

„Pořád se něco povídá,“ odpověděl.

„To, co se povídá bývá ale často pravda. Prý chtějí pochytat všechny, kdo kouzlí, zakázat jim to, odklidit je a zavřít všechny krčmy.“ Coll na něho upřeně hleděl. „Stopaři, Pare. Ne obyčejní vojáci, ale Stopaři.“

Par věděl, co byli zač. Stopaři — tajná policie Federace, vykonavatelé vůle Rady Zákonodárců. Věděl to.

On s Collem dorazili do Varfleetu před dvěma týdny. Jejich cesta vedla na sever ze Stinného dolu, kde opustili bezpečné meze známých míst a rodného domu, k hranicím Truborohu. Udělali to, protože Par rozhodl, že musí, že nadešel čas, aby vyprávěli své příběhy i jinde, aby viděli věci, které znal každý až na lidi z údolí. Do Varfleetu přišli proto, že to bylo svobodné město mimo dosah zákonů Federace, ráj pro psance a uprchlíky, ale i pro volné myšlenky, místo, kde lidé ještě pozorně naslouchali a kde bylo kouzlo nejen tolerováno, ale dokonce se mu dostávalo pozornosti.

On kouzlo ovládal a spolu s Collem ho do Varfleetu přinesl, aby se o jeho zázraky mohl podělit. Leckteří ostatní tu už hojně kouzlo praktikovali, ale to jeho bylo jiné. Bylo skutečné.

Krčmu U modrých knírů našli již v den příjezdu, byl to jeden z největších a nejznámějších domů ve městě. Par okamžitě přesvědčil majitele, aby si je najal. Tolik i očekával. Navíc mohl s písní přání přesvědčit kohokoli, aby udělal cokoli.

Skutečné kouzlo. Pohrál si s těmi slovy na rtech, aniž by je vyslovil.

Ve Čtyřzemí mnoho skutečného kouzla nezůstalo, ne však mimo odlehlou divočinu, kam ještě zákony Federace nesahaly. Píseň přání byla posledním kouzlem rodu Ohmsfordů. Než se dostalo k němu, předalo si ho deset generací, byl to dar, který některé členy rodiny úplně přeskočil a jiné si zas z vrtochu vybral. Coll to kouzlo neměl a neměli ho ani jeho rodiče. V Ohmsfordově rodině ho vlastně neměl nikdo od té doby, co se jeho praprarodiče vrátili ze Západní země. On však kouzlo písně přání dostal do vínku už od kolébky, to kouzlo, které se zrodilo společně s jeho předkem Jairem před třemi sty lety. Tak pravily příběhy a legendy. Přej si a zpívej. Byl schopen vyvolat v myslích posluchačů tak živoucí obrazy, že vypadaly opravdu skutečně. Mohl vytvořit substanci ze vzduchu.

Tohle ho přivedlo do Varfleetu. Již po tři století si generace Ohmsfordů předávaly příběhy elfího rodu Shannarů. Provozovat kouzlo začal až Jair. Ve skutečnosti to všechno začalo dávno před tím, když se ještě nevyprávěly příběhy kouzel, ale příběhy starého světa, než ho zničily Velké války, a jejich vypravěči byli ti z mála, kdo tu děsivou záhubu přežili. Ale Jair byl první, kdo použil píseň přání, aby zhmotnil představy, které vyvolala jeho slova, aby pověstem v myslích posluchačů vdechl život. Byly to příběhy dávných dob: legendy elfího rodu Shannarů o druidech a jejich věži na Paranoru, o elfech, trpaslících a o kouzlu, které řídilo jejich životy. Byly to příběhy o Sheovi Ohmsfordovi a jeho bratru Flickovi, o Wilu Ohmsfordovi a krásné, nešťastné elfí dívce Amberle a jejich zápasu o zatlačení hord démonů zpět do Zakázané země, o Jairu Ohmsfordovi, jeho sestře Brin a jejich cestě do Graynarské pevnosti, i o tom, jak čelili příznakům smrti a knize Ildatch, o druidech, Allanonovi a Bremenovi, o bojovnících jako byli Balinor Buckhannah a Stee Jans, o spoustě hrdinů. Ti, kteří píseň přání ovládali, její kouzlo využívali. Ti ostatní se spoléhali na prostá slova. Ohmsfordové přicházeli a odcházeli, mnoho z nich odešlo i s příběhy do dalekých zemí. Teď po tři generace žádný z členů rodiny nevyprávěl příběhy jinde, než v Dole. Nikdo nechtěl riskovat to, že ho chytí.

Bylo nutné s takovým rizikem počítat. Provozovat kouzlo ve Čtyřzemí bylo protizákonné — nebo přinejmenším všude tam, kde vládla Federace, což znamenalo to samé. Bylo tomu tak už sto let. Po celou tu dobu nikdo z Ohmsfordů Důl neopustil. Par byl první. Už ho unavovalo vyprávět ty samé příběhy stejným posluchačům pořád dokola. I ostatní potřebovali slyšet vyprávění, aby se dozvěděli o druidech a kouzlu, o boji, který předcházel době, v níž teď žijí. Volání, které slyšel, zvítězilo nad strachem, že ho chytí. Rozhodl se i přes námitky rodičů a Colla. Ten se nakonec rozhodl jet s ním, tak jako vždy, když si myslel, že Par potřebuje, aby na něj někdo dával pozor. Varfleet měl být začátek, protože to bylo město, kde se v omezené míře kouzlo provozovalo, bylo to veřejné tajemství, které se vzpíralo intervenci okupace Federace. Kouzlo ve Varfleetu byla jen maličkost, která skutečně sotva stála za to, aby se z ní dělaly problémy. Truboroh byl pouhým protektorátem Federace a Varfleet byl tak daleko, že už se téměř nacházel ve svobodných územích. Zatím ho Federace přehlížela, než aby se s ním trápila.

Ale Stopaři? Par pokýval hlavou. Stopaři byli něco úplně jiného. Objevovali se jen když chtěla Federace zabránit provozování kouzla. Nikdo s nimi nechtěl mít nic společného.

„Začíná to tu pro nás být nebezpečné,“ řekl Coll jakoby Parovi četl myšlenky. „Najdou nás tu.“

Par zavrtěl hlavou. „Jsme tu jedni ze sta, kteří umění provozují,“ odpověděl. „Jen jedni ve městě, mezi spoustou dalších.“

Coll na něj pohlédl. „Ano, jsme jedni ze sta. Ale právě ti jediní, kteří ovládají skutečné kouzlo.“

Par se ohlédl. V krčmě dostávali zaplaceno tak dobře jako ještě nikdy předtím. Potřebovali peníze na zaplacení daní, které Federace vymáhala, potřebovali je i pro rodinu v Dole. Představa, že by to měl vzdát jen proto, že se něco povídá, se mu ani trochu nezamlouvala.

Zaťal zuby. Představa, že by to měl vzdát se mu nelíbila o to víc, že by se musel s příběhy vrátit do Dolu a tam se s nimi ukrýt, aniž by je vyslechli ti, kteří je slyšet potřebují. Znamenalo to, že svěrák represí myšlenek a kouzel, který pevně držel Čtyři země, se zase o něco přitáhl.

„Musíme jít,“ řekl Coll a přerušil tak proud jeho myšlenek.

Par pocítil náhlý nával vzteku, než si uvědomil, že bratr tím nemyslel, aby opustili město, ale vchod do krčmy, a aby vystoupili na pódium uvnitř. Dav už čekal. Nechal vztek odeznít a místo něj pocítil smutek.

„Přeji si, abych žil v jiné době,“ řekl jemně. „Přeju si, aby tu byli znovu elfové i druidové. A hrdinové. Alespoň jeden.“

Odcházel s myšlenkou na něco jiného.

Coll se odrazil od dveří, poplácal velkou rukou bratra po rameni, otočil ho a vedl pozpátku potemnělým sálem. „Jestli o nich budeš dál zpívat, kdo ví? Možná tu znovu budou.“

Par se nechal vést jako dítě. Už nemyslel na hrdiny, elfy nebo druidy či dokonce na Stopaře.

Přemýšlel o snech.

Vyprávěli příběh o elfech na Průsmyku oprátky, o tom, jak Eventine Ellesedil bojoval s elfy, stejně jako Stee Jans s Legií dobrovolníků, aby udrželi soutěsku před náporem démonů. Byl to jeden z nejoblíbenějších Parových příběhů, první z těch, které líčily velké bitvy elfů v legendární válce v Západní zemi. Stáli na nízkém pódiu v hlavní místnosti výčepu, Par v popředí, Coll opodál o krok zpátky, a v matném světle bylo vidět moře na sebe namačkaných těl a zvědavých očí. Zatímco Coll příběh vyprávěl, Par svým zpěvem vyvolával obrazy, jejichž kouzlem krčma ožila. Více než stovce posluchačů vnukl pocity strachu, vzteku a odhodlání, které obránce průsmyku naplňovaly. Ukázal jim zběsilost démonů, slyšeli i jejich bojový pokřik. Vtáhl je do děje a už je nepustil. Celili také útoku démonů. Viděli zraněného Eventina, i to, jak ho v čele elfů nahradil jeho syn Ander. Spatřili i druida Allanona, jak stál téměř sám proti kouzlu démonů a odvrátil ho. Poznali na sobě, co je život i smrt s důvěrností až děsivou.

Když s Collem skončili, bylo slyšet jen hrobové ticho a po něm cinkot pivních sklenic, provolávání slávy, výkřiky povznesené nálady, které tu po podobném představení neměly obdoby. Nadšení všech shromážděných bylo tak velké, až se chvíli zdálo, že se snad trámy krčmy zřítí dolů. Par se koupal ve vlastním potu a poprvé si uvědomil, co všechno do vyprávění vkládal. Když opouštěli pódium, aby si dopřáli krátký odpočinek, který měli mezi jednotlivými výstupy povolen, byla jeho mysl ještě zaměstnaná přemítáním o snech.

Coll se u otevřeného skladiště zastavil pro sklenici piva a Par pokračoval sálem dál, k obrácenému sudu u nedalekých dveří do sklepa. Unaveně si dřepl, hlavu plnou myšlenek.

Ty sny měl už téměř měsíc a stále nevěděl proč.

Zdály se mu pravidelně. Vždy na začátku se v nich objevila temná postava, která vystupovala z jezera, ta postava mohl být Allanon a jezero snad Hadeshorn. Představy se v nich jen mihotaly a tato éteričnost mu bránila sny dešifrovat. Postava k němu vždy a zcela stejně promlouvala. „Přijeď ke mně, jsi nepostradatelný. Čtyřzemí je ve velkém nebezpečí, kouzlo se ztrácí. Chvátej, Shannarův synu.“

Zdálo se mu i víc, ale to už bylo různé. Občas to byly představy světa stvořeného v nějaké nevyslovitelné noční můře. Jindy zas ve snu viděl ztracené talismany — Shannarův meč a elfeíny, pak zas slyšel jak někdo volá Wren, malou Wren, anebo jeho strýce Walkera Boha. I oni měli přijít. I jich bylo třeba.

Poté co se mu sny zdály poprvé, dlouho uvažoval a nakonec usoudil, že jsou jen jakýmsi vedlejším účinkem příliš dlouhého používání písně přání. Zpíval staré příběhy o Černém mágu, a Lebkonoších, o démonech a přízracích smrti, o Allanonovi a světě pohlceném zlem a bylo tedy přirozené, že některé představy se přenesly i do jeho snů. Zkoušel se vedlejšího účinku zbavit tak, že písní přání vyprávěl veselejší příhody. Sny zůstávaly. Collovi se o tom nezmínil, protože on by toho využil jako záminku k tomu, aby mu domlouval, že by měl přestat vyvolávat kouzla a vrátit se do údolí.

Pak, před třemi dny, se sny přestaly objevovat stejně náhle, jako začaly. Teď se divil proč. Přemýšlel o tom, zda se nezmýlil v jejich původu. Uvažoval o tom, jestli mu je někdo neposílal, namísto toho, že by pocházely od něho.

Ale kdo by mu je posílal?

Allanon? Skutečně Allanon, který je tři sta let po smrti?

Někdo jiný?

Něco jiného? Něco, co mělo svůj vlastní důvod, který mu neměl přinést nic dobrého?

Při této vyhlídce se zachvěl, pak pustil celou věc z hlavy a rychle se vydal sálem zpět ke Collovi.

Na druhé vyprávění se sešel dokonce větší dav než na první, zdi byly lemovány stojícími lidmi, kteří už nenašli židli nebo lavici, na kterou by si mohli sednout. Modrý knír byl velký dům, přední místnost, kde se obsluhovalo, byla víc než sto stop dlouhá a nahoře nad olejovými lampami jste mohli vidět krov, schovaný nad rybářskými sítěmi jako pod závojem, což tu bylo očividně proto, aby místnosti dodávalo intimitu. Více intimity by Par nesnesl, neboť štamgasti z pivnice byli doslova namačkáni na jeviště, někteří z nich na něm dokonce už i seděli a popíjeli pivo. Tohle publikum bylo jiné než to předtím, ačkoliv se nedalo říci proč. Museli jste k němu zaujmout jiný postoj, jakoby v jeho skladbě bylo něco cizího. Coll to určitě taky cítil. Když se připravovali na vystoupení, několikrát se dlouze zadíval na Para a v jeho očích se zrcadlila nejistota.

Vysoký, černovousý muž, celý zahalený v hnědavě šedém plášti prošel davem až ke kraji jeviště a posadil se mezi dva muže. Ti dva muži zvedli hlavu jakoby měli v úmyslu něco říct, pak se jeden na druhého rychle podívali a viditelně si to rozmysleli. Par se na to chvíli díval a pak se odvrátil. Všechno se zdálo být divné.

Coll se k němu naklonil právě když se začalo ozývat rytmické tleskání. Nedočkavost davu vzrůstala. „Pare, to se mi nelíbí. Musí tady být něco...“

Nedokončil. Nahoru k nim přišel majitel pivnice a s velkou jistotou jim řekl, aby začali dřív, než se mu celý ten dav vymkne z ruky a začne rozbíjet věci. Coll bez jediného slova poodstoupil. Světla potemněla a Par začal zpívat. Zpíval příběh o Allanonovi a bitvě s Jachyrou. Coll začal mluvit, připravoval půdu a těm, kdo se tam sešli, vypravoval, jaký to byl den, jak vypadalo úzké horské údolí, do kterého přišel druid spolu s Brinem Ohmsfordem a Ronem Leahem, a jak najednou všechno utichlo. Par vytvářel představy v myslích svých posluchačů, zahrnoval je pocitem strachu a očekávání, a neúspěšně se pokoušel necítit to samé.

Na konci místností se stavěli muži tak, aby zablokovali dveře a okna, muži, kteří byli náhle schováni pod kabáty a oblečeni celí v černém. Zaleskly se zbraně. Na rukávech a hrudi měli bílé skvrny, nějaké znamení. Par se po nich úkosem podíval břitkým elfím pohledem.

Vlčí hlava.

Ti muži v černém byli Stopaři.

Parův hlas zeslábl, představy se zachvěly a ztratily na síle. Lidé si začali stěžovat a rozhlížet se. Coll přestal vyprávět. Všude se něco hýbalo. Ve tmě za nimi někdo byl. Někdo byl všude kolem.

Coll poodstoupil, aby se mohl bránit.

Pak se znovu rozsvítila světla a skupina černě oděných Stopařů si začala prorážet cestu od hlavních dveří. Lidé s křikem protestovali, ale zároveň rychle ustupovali z cesty. Majitel pivnice se pokusil zasáhnout, ale byl odklizen stranou.

Skupinka se zastavila přímo před jevištěm. Druhá zatarasila východy. Od hlavy k patě byli celí v černém, tváře měli zakryté až k ústům, a svítila na nich pouze znamení vlka. Byli ozbrojeni krátkými meči, noži a obušky, které měli připraveny k boji. Byla to různorodá skupinka, velcí a malí, rovní a shrbení, ale bylo v nich něco divokého, stejně jak ve způsobu, jakým se nesli, tak i v jejich očích.

Jejich vůdce byl velký, silný muž s neuvěřitelně dlouhýma rukama a mocnou postavou. Tam, kde končila maska, byly vidět ostré rysy jeho tváře, a načervenalé vousy, které mu zakrývaly bradu. Na levé ruce měl rukavici, která mu sahala až k lokti.

„Vaše jména?“ zeptal se. Měl jemný hlas, téměř šeptal.

Par zaváhal. „A co jsme vlastně udělali?“

„Je vaše jméno Ohmsford?“ Mluvčí ho důkladně studoval.

Par přikývl. „Ano, ale my jsme neudělali...“

„Jste zatčen pro porušování Nejvyššího zákona Federace,“ oznámil mu jemný hlas. Štamgasti se nesouhlasně ozvali. „Používal jste kouzla bez uposlechnutí příkazu...“

„Jen vyprávěli příběhy!“ vykřikl muž stojící pár stop opodál. Jeden ze Stopařů ladně vytáhl svůj obušek a muž se skácel k zemi.

„Používal jste kouzlo bez uposlechnutí Federálního nařízení a tím jste ohrozil veřejnost.“ Mluvčí se ani neobtěžoval, aby se na ležícího muže podíval. „Vezmeme vás...“

Už neměl čas dokončit větu. Ze stropu náhle spadla na zem narvané pivnice olejová lampa, která vybuchla sprchou plamenů. Lidé s jekotem vyskočili. Mluvčí a jeho společníci se překvapením otočili. Ve stejnou chvíli zaútočil vysoký vousatý muž, který se usadil na kraji jeviště, přeskočil několik dalších ohromených hostů, narazil do skupinky Stopařů a rozhodil je po podlaze. Pak se vyhoupl nahoru na jeviště před Para a Colla, odhodil svůj otrhaný plášť, aby tak odhalil plně ozbrojeného lovce, oblečeného v lesní zeleni. Zdvihl jednu ruku zaťatou v pěst.

„Svobodně zrození!“ zakřičel do zmatku.

Zdálo se, jakoby se všechno seběhlo najednou. Dekorativní sítě, se nějak uvolnily a následovaly olejovou lampu na podlahu, prakticky každý, kdo ten večer do Modrých knírů přišel, tu byl najednou uvězněn. Z úst lidí uvězněných v této pasti se ozýval křik a nadávky. U dveří vletěl zeleně oblečený muž do zmatených Stopařů a srazil je k zemi. Olejové lampy byly rozbité a místnost se potopila do tmy.

Vysoký muž se přemístil za Para a Colla takovou rychlostí, že nechápali, jak je to možné. Popadnul prvního Stopaře, který blokoval zadní východ a nabral ho nohou tak, že mu hlava prudce odletěla dozadu. Objevil se krátký meč a nůž a zbylí dva také skončili na zemi.

„Tudy, rychle!“ otočil se na Para a Colla.

Vyběhli společně. Nějaký tmavý stín na ně zaútočil, když kolem probíhali, ale Coll ho skopl na hromadu bojujících těl. Natáhl se dozadu, aby se přesvědčil, že neztratil svého bratra, a jeho velká ruka sevřela Parovo drobné rameno. Par nechtěně vykřikl. Coll vždy zapomínal, jak je silný.

Opustili jeviště a došli až do zadní chodby, vysoký cizinec několik metrů před nimi. Někdo se je snažil zastavit, ale cizinec ho prostě a jednoduše odstranil. Rachot z místnosti za nimi byl ohlušující a plameny teď šlehaly úplně všude, hladově olizujíc podlahu a zdi. Cizinec je rychle odvedl chodbou k zadním dveřím, které vedly do aleje. Tam čekali další dva muži oblečeni v zeleném. Beze slov obstoupili bratry a vedli je od pivnice pryč. Par se ohlédl zpět. Plameny již šlehaly z oken a šplhaly se po střeše. Tato noc byla pro Modrý knír poslední.

Proběhli alejí kolem udivených tváří a doširoka otevřených očí, zabočili do uličky, o které byl Par přesvědčen, že ji nikdy neviděl, ačkoliv sem podnikl několik výletů, prošli několika dveřmi a vstupními pokoji a nakonec se dostali až do úplně nové ulice. Nikdo nepromluvil. Když se konečně dostali od zvuku střelby a záře ohně, cizinec zpomalil, naznačil svým dvěma společníkům, aby hlídali, a zavedl Para a Colla do stinného výklenku.

Po tom úprku velmi rychle dýchali. Cizinec se podíval z jednoho na druhého a zeširoka se usmál. „Říká se, že malé cvičení je dobré pro trávení. Co si o tom myslíte? Jste v pořádku?“

Oba bratři přikývli. „Kdo jste?“ zeptal se Par.

Úsměv se ještě více rozšířil. „Proč se ptáš, jsem vlastně jeden z rodiny, příteli. Ty mě nepoznáváš? Ne, viď. Ale nakonec proč bys měl? My dva jsme se nikdy neviděli. Ale písně by ti měly osvěžit paměť.“ Sevřel svou levou ruku v pěst a pak namířil jedním prsten na Parův nos. „Už si vzpomínáš?“

Par se celý zmatený podíval na Colla, ale jeho bratr vypadal stejně popleteně jako on sám. „Nemyslím si, že...“ začal.

„No dobře, v tuhle chvíli je to stejně jedno. Všechno je v pořádku.“ Naklonil se blíž. „Tato zem už pro vás není bezpečná, příteli. Určitě ne tady ve Varfleetu a pravděpodobně ani v celém Truborohu. Možná nikde. Víte kdo to byl tam vzadu? Ten hnusný co šeptal?“

Par se snažil vzpomenout si, kdo byl ten hromotluk s něžným hlasem. Nepodařilo se mu to. Pomalu zavrtěl hlavou.

„Rimmer Dall,“ řekl cizinec a úsměv z jeho tváře zmizel. „První Stopař, samotné nejvyšší bahno. Sedí v koaliční radě, když zrovna venku nechytá lelky. Ale to vám povídám, musel o vás mít velký zájem, když vážil celou cestu až do Varfleetu, aby vás zatkl. To není normální součástí jeho zábavy. Byl jako medvěd na lovu. Myslí si, že jste nebezpeční, příteli — velice nebezpeční — protože jinak by se neobtěžoval vážit celou tu cestu až sem. Měli jsme štěstí, že jsem vás zrovna taky hledal. Hledal jsem vás, jak víte. Slyšel jsem, že Rimmer Dall má na vás spadeno, a přišel jsem se přesvědčit, že se mu to nepovede. Ale pozor, on se nevzdá. Tentokrát se mu to vymklo z rukou, ale o to víc se bude příště snažit. Půjde po vás dál.“

Odmlčel se a sledoval účinek toho, co právě řekl. Par na něj zíral bez hlesu, tak začal mluvit dál. „Ta vaše kouzla, ty zpěvy, to jsou skutečná kouzla, že ano? Viděl jsem mnoho jiných, abych to poznal. Mohli jste ta kouzla využít pro dobrou věc, příteli, kdyby jste o tom přemýšleli. V takových pivnicích a postranních ulicích tím jenom plýtváte.“

„Co tím myslíte?“ zeptal se Coll a začal být najednou podezíravý.

Cizinec se s šarmem usmál, a vypadal, že nechystá žádnou zradu. „Hnutí potřebuje taková kouzla,“ řekl jemně.

Coll si odfrkl. „Jste jedním z psanců!“

Cizinec se rychle uklonil. „Ano, příteli, jsem pyšný na to, že mohu říct ano. Ale co je důležitější, jsem svobodně zrozen a nepřijímám Federální zákony. Nedělá to žádný inteligentně přemýšlející muž.“ Přiklonil se blíž. „Nyní je nepřijímáte ani vy, že ano? Přiznejte si to.“

„To těžko,“ odpověděl Coll v obraně. „Pochybuji, že psanci jsou o něco lepší.“

„Silná slova, příteli!“ odpověděl mu. „Máš štěstí, že se jen tak lehce neurážím.“ Jízlivě se usmál.

„A co vlastně chcete?“ rychle se přidal Par a vše mu bylo jasné. Přemýšlel o Rimmeru Dallovi. Znal reputaci toho muže a pomyšlení na to, že je jeho kořistí ho děsilo. „Chcete, abychom se k vám přidali, že ano?“

Cizinec přikývl. „Myslím si, že to nebude ztráta času.“

Ale Par zavrtěl hlavou. Jedna věc byla cizincova pomoc, když utíkali před Stopaři. Druhá věc byla přidat se k Hnutí. Tato záležitost si vyžadovala mnohem víc přemýšlení. „Myslím si, že vás budeme muset prozatím odmítnout,“ řekl pomalu. „Tedy jestli máme tu možnost.“

„Samozřejmě že máte tu možnost!“ Zdálo se, že se cizinec urazil.

„Potom tedy musíme říci ne. Ale děkujeme vám za nabídku a zvlášť za pomoc, bez které bychom se sem nedostali.“

Cizinec si ho znovu potichu chvíli prohlížel. „Jste u nás velice vítáni, věřte mi. Přeji si pro vás jen to dobré, Pare Ohmsforde. Vezmi si toto.“ Z ruky si stáhl prsten, který byl pokryt stříbrem a nesl znak jestřába. „Mí přátelé mě poznají podle tohohle. Když byste někdy něco potřebovali — nebo kdybyste změnili názor — vezměte ho do Kiltanské kovárny na Reaverský konec na severním okraji města a ptejte se po Lučištníkovi. Zapamatujete si to?“

Par zaváhal, pak přijal prsten a přikývl. „Ale proč...?“

„Protože máme mnoho společného, příteli,“ něžně řekl ten druhý, když si domyslel jeho otázku. Položil mu ruku na rameno. Pohlédl i na Colla. „Existuje historie, která nás spojuje, a to pouto je tak silné, že vyžaduje, abych tu pro tebe byl pokud budu moci. A co víc, vyžaduje, abychom spolu stáli proti tomu, co tuto zem ohrožuje. I to si zapamatuj. Jednoho se tak stane — jestli se nám všem podaří se toho dožít.“

Zeširoka se na bratry usmál, ale ti mlčky zírali do dálky.

Cizincův stisk povolil. „Je čas jít. A to rychle. Ulice vede na východ k řece. Odtamtud můžete jít kam chcete. Ale dávejte na sebe pozor. Kryjte si dobře záda. Tahle záležitost ještě neskončila.“

„Vím,“ řekl Par a podal mu ruku. „Jste si jistý, že nám nechcete říct své jméno?“

Cizinec zaváhal. „Až někdy jindy,“ odpověděl.

Pevně uchopil Parovu ruku, pak Collovu, a poté zapískal na své společníky. Jednou jim zamával a zmizel ve stínech.

Par chvíli zíral na prsten a tázavě se podíval na Colla. Někde velice blízko se ozval řev.

„Myslím, že tahle otázka bude muset počkat,“ řekl Coll.

Par hodil prsten do kapsy. Beze slov oba dva zmizeli ve tmě.