Shannarovo dědictví

Kapitola 29

Rozbřesk na Výčnělku přinesl změnu počasí, neboť první vlna bouře, která procházela Tyrsisem přeletěla na sever do Parmského hvozdu. Ještě za tmy první řada mraků začala pokrývat oblohu, zahalila měsíc a hvězdy a přeměnila celou noc v neproniknutelnou čerň. Pak přestal vát vítr, jeho šepot zmizel dříve, než si toho vůbec některý z bdících mužů v táboře psanců všimnul. Vzduch mlčel a tvářil se nepřátelsky. Několik kapek dopadlo na tváře hlídky a suchou prašnou skálu výběžku, na které tvořily rozšiřující se skvrny. Se sílícím deštěm všechno utichalo. Z lesnaté země se zdvihla pára, dosahovala až nad vrcholky stromů, kde se smíchala s mraky až nebylo vůbec nic vidět. Úsvit, který se konečně dostavil, přišel jako pás jasu podél východního horizontu. Byl tak slabý, že si po téměř nikdo nevšiml. V tu chvíli už déšť padal bez přestání, změnil se v prudký liják. Všichni, včetně hlídky, začali hledat přístřešky.

A proto nikdo neviděl Drtiče.

Musel se vynořit u lesa zpod pokrývky temnoty a začít si prorážet cestu podél útesů v době, kdy mraky vytvořily naprostou tmu, která znemožnila odhalit jeho přítomnost. Jak lezl, ozývaly se zvuky škrábání, skřípot jeho čelistí a opancéřování. Neústupně se dral nahoru, ale všechny zvuky se ztrácely v hřmění vzdálené bouře, zvuku deště a pohybu lidí a zvířat v táborech. Naneštěstí psanci na hlídce byli unavení, mrzutí a hlavně přesvědčeni, že se před svítáním nic nestane.

Drtič se dostal téměř na vrchol před nimi, když si uvědomili svoji chybu a vyhlásili poplach.

Křik probudil nejprve Morgana Leaha. Usnul v osikovém háji na opačném konci výběžku, když zmateně přemýšlel, co dělat se svým podezřením, týkajícím se totožnosti zrádce. Schoulil se do klubíčka v baldachýnu největšího stromu, zahalen do svého pláště, aby neprochladnul. Měl tak bolavé a ochromené svaly, že zpočátku nedokázal vstát. Sílící křik naplněný hrůzou nabýval na zuřivosti. Bez ohledu na bolest se přinutil vstát, uvolnil meč, připevněný na zádech a vykročil do deště.

Výběžek se nalézal v naprostém zmatku. Všude pobíhali muži, tmavé stíny ve světě šedi a vlhka vytahující zbraně. Objevilo se několik pochodní, jasné světelné signály v černotě, ale jejich plameny okamžitě hasil déšť. Morgan pospíchal s ostatními kupředu a hledal příčinu toho chaosu.

A pak ji uviděl. Drtič se dostal na vrchol výběžku. Vyhoupnul se vzhůru a vztyčil se nad pevnostmi psanců i muži, kteří na něho útočili. Čelisti zarýval do skály, aby se pevně zaháknul. Na jednom obrovském spáru se houpal téměř rozpůlený mrtvý muž — jeden z hlídky, která si příliš pozdě uvědomila jeho přítomnost.

Psanci se neohroženě hrnuli vpřed, chápali se tyčí a kopí, vráželi je do Drtičova obrovského těla a zoufale se snažili shodit monstrum zpět přes okraj. Obrovský Drtič se nad nimi tyčil jako zeď. Morgan zaváhal a zpomalil. Stejně tak se mohli pokoušet změnit tok řeky. Nic tak mohutného nemohla přemoci pouze lidská síla.

Drtič učinil náhlý výpad vpřed a vrhl se na útočníky. Tyče a kopí se lámaly a štěpily pod obrovskou masou jeho těla. Muži, kteří zůstali pod ním, zemřeli okamžitě, několik dalších chytil a roztrhal ostrými spáry. Část opevnění Výběžku se pod vahou té stvůry zřítila. Když se nahrbil směrem k Psancům, stáhli se. Rozbíjel zbraně, zásobárny, tábořiště, chytal vše, co se hýbalo. Údery mečů a nožů dopadajících na jeho tělo jakoby se Drtiče vůbec netýkaly. Neúprosně postupoval vpřed, pronásledoval muže, kteří před ním ustupovali, a ničil vše, co mu stálo v cestě.

„Svobodně zrození!“ zazněl najednou výkřik. „Ke mně!“

Jako jasná šarlatová postava v dešti a mlze se náhle zjevil Padishar Creel a shromažďoval své muže. Vykřikli v odpověď a hrnuli se aby mu stanuli po boku. Rychle je rozdělil do čet; polovina z nich napadla Drtiče mohutnými kůly, aby drželi stranou jeho drápy, zatímco váha spočívala na jeho zádech a bocích. Creeper se kroutil, ale postupoval dál.

„Svobodní, svobodní!“ ozývalo se ze všech stran a pokřik se zdvíhal do nebe naplňujíc šeď úsvitu hrůznou zběsilostí.

Pak se objevil Axhind a jeho Skalní trollové, mohutná těla od hlavy až k patě skrytá v brnění, třímali své sekery. Zaútočili na Drtiče a sekali po jeho drápech. Tři z nich zemřeli téměř okamžitě. Roztrhal je tak rychle, že zmizeli ve změti údů a krve. Ostatní sekali a bodali s takovým odhodláním, že mu roztříštili levý spár, který zůstal bez pohybu zlomený. Za okamžik ho odsekli celý.

Drtič zpomalil. Cestu, kterou prošel, pokrývala těla. Morgan stále stál mezi stvůrou a jeskyněmi. Nemohl se rozhodnout, co by měl dělat. Nechápal proč. Připadal si jakoby zabořený do tekutého písku. Viděl, jak se nestvůra zvedla ze země. Ve střehu jako had, který se chystá zaútočit, vztyčila hlavu a spáry, opřená o dolní polovinu svého těla a připravená kdykoli se vrhnout na útočníky a rozdrtit je. Trollové a psanci rychle ustoupili a varovně na sebe křičeli.

Morgan hledal Padishara, ale vůdce psanců zmizel. Horal ho nikde nemohl najít. Na okamžik mu prolétlo hlavou, že Padishar určitě padl. Po tváři a do očí mu stékal déšť. Zamrkal a vztekle se snažil z očí dostat vodu. Rukou nahmatal jílec meče, ale stále se držel zpátky.

Drtič postupoval kupředu, vrhal se napravo i nalevo, aby se vyhnul útokům z boku. Škubnutím ocasu odmrštil několik mužů do vzduchu. Vrhali na něj kopí a šípy, ale všechny se odrážely. Stále postupoval a tlačil obránce k jeskyním. Brzy před ním nebude kam ustoupit.

Morgan Leah se třásl. Udělej něco! křičela jeho mysl.

V ten samý okamžik se znovu objevil Padishar v ústí největší z jeskyní na Výběžku a svolával své muže k ústupu. Něco se za ním s rachocením objevilo. Jak se to blížilo, hlasitě to skřípalo a hlomozilo. Morgan zíral mlhou a tmou. Objevily se řady mužů táhnoucích lana a věc za Padisharem začala dostávat obrysy. Když se dostala z ústí jeskyně na světlo, Morgan ji poznal.

Byl to obrovský dřevěný samostříl.

Padishar poručil mužům, kteří ho táhli, aby ho natočili směrem na Drtiče. U velkého rumpálu na podstavci zbraně stál Chandos a navíjel zpátky tětivu. Mohutný špičatý šíp čekal na svém místě.

Drtič zaváhal, jakoby odhadoval možné nebezpečí hrozící od nové zbraně. Pak se trochu sklonil, vyrazil kupředu a spáry mu v očekávání klapaly.

Když se stvůra dostala padesát stop od samostřílu, poručil Padishar vystřelit první šíp. Minuli. Drtič zrychlil a Chandos spěšně napínal tětivu. Kuš znovu vystřelila, ale šíp se svezl po plátu brnění a odlétl pryč. Drtiče to odhodilo stranou a síla úderu ho trochu zpomalila, pak se napřímil a znovu vyrazil kupředu.

Morgan si najednou uvědomil, že na třetí výstřel nebude čas. Drtič se dostal příliš blízko. Chandos přesto zůstával u rumpálu a potřetí se zoufale snažil natáhnout tětivu. Drtič se stále přibližoval. Psanci a trollové se na bej ze všech stran sesypali, bušili do něj meči a sekerami. Nenechal se zastrašit. Pochopil, že kuše je jediná věc, které se mohl skutečně obávat. Hrnul se k ní, aby ji zničil.

Chandos vložil na místo třetí šíp a natáhnul ruku ke spoušti.

Příliš pozdě. Drtič se na se na kuši vrhl a roztříštil její mechanismus. Kolem se rozlétlo dřevo, kola, na kterých zbraň stála, úder nevydržela. Chandose to odhodilo. Muži se s křikem rozprchli. Drtič se posunul na vršek zbraně a potom se zvedl. Udělal to s rozmyslem, cítil své vítězství a věděl, že stačí ještě jeden výpad a zkáza bude dokonána.

Ale Padishar Creel byl rychlejší. Zatímco ostatní psanci prchali, Chandos ležel v bezvědomí ve tmě a Morgan zápasil s rozhodováním. Padishar zaútočil. V mlze a polosvětle deštivého rána vypadal vůdce psanců jako pouhá šarlatová skvrna, chopil se ležícího šípu z kuše, proletěl pod Drtičem a šíp zapřel vzhůru o zem. Rozbíjením kuše zaujatý Drtič si ničeho nepovšiml. Stvůra se vrhla na už tak rozbitou zbraň a nabodla se přímo na šíp se železnou špicí. Silou pádu projel šíp na jedné straně železem i masem a druhou vyrazil ven.

Drtič padnul na zem, Padishar se na poslední chvíli odkutálel stranou.

Stvůra se vztyčila, nabodnutá na šípu se chvěla bolestí a překvapením. Ztratila rovnováhu a málem se překotila. Zběsile se kroutila ve snaze vytáhnout smrtící kopí. Padla k zemi břichem vzhůru a svinula se do klubíčka. „Svobodní!“ vykřikl Padishar Creel a na drtiče se vrhnuli psanci i trollové. Jak meče a sekery rubaly, ze stvůry odletovaly kusy. Druhý spár byl také odříznut. Padishar křičel a povzbuzoval své muže, útočil s nimi a mával mečem vší silou, kterou vládl.

Začala zuřit bitva. I přes vážné zranění byl Drtič stále nebezpečný. Muži padali kolem něho a on je drtil. Když je zasáhnul, odlétali vzduchem pryč. Páral je svými drápy. Všechny pokusy dorazit stvůru končili nezdarem. Nakonec přinesli další šíp z kuše a zarazili mu ho okem až do mozku. Drtič se ještě jednou vzepjal a pak klesl.

Morgan se dění nezúčastnil. Všechno pozoroval z příliš velké dálky. Ještě dlouho poté se třásl. Po celém těle mu stékal pot. Nehnul ani prstem, aby v boji pomohl.

Něco se změnilo, psanci si uvědomili, že Výběžek není nezranitelný. Projevilo se to ihned. Padishar se ponořil do nejčernější ze svých nálad. Zuřivě proklínal Federaci, že Drtiče použila, mrtvou stvůru za škodu, kterou způsobila, hlídku, že nebyla ostražitější a hlavně sebe, že nebyl schopen podobnou věc předvídat. Psanci neochotně odcházeli za svými záležitostmi. Připomínali bezduché stádo jdoucí deštěm a šerem. Něco si zachmuřeně šeptali. Co muže zabránit Federaci poslat dalšího Drtiče? Pokud se objeví, jak se jim ho podaří zastavit? A co budou dělat, když Federace pošle něco daleko horšího?

Při útoku zahynulo osmnáct mužů a dvakrát tolik jich bylo zraněno, někteří z nich zemřou ještě než zapadne slunce. Padishar nechal padlé pohřbít na drahém konci svahu a raněné přenést do největší jeskyně, která se změnila v dočasnou nemocnici. Byly tam léky. Podávalo je několik mužů, kteří si dokázali poradit s ranami z boje. Skutečného ranhojiče psanci neměli. Ranním tichem zazníval nářek raněných a umírajících.

Drtiče dovlekli na kraj srázu a shodili ho dolů. Znamenalo to náročný a vyčerpávající úkol, ale Padishar by přítomnost stvůry na srázu nesnesl ani o chvíli déle, než bylo nutné. Použili lana a kladky, jeden konec připevnili k rozložité mrtvole a druhý sevřelo v nikou několik tuctů mužů, kteří Drtiče táhli palec po palci přes trosky tábora. Psancům to zabralo celé ráno. Morgan pracoval s nimi, s nikým nemluvil, snažil se zůstat nenápadný a stále se zabýval svým selháním.

Nakonec mu to došlo. Stále se snažil pomoci dotáhnout Drtiče na kraj srázu, unavené tělo ho bolelo, když se mu v mysli neočekávaně rozbřesklo. Uvědomil si, že to způsobil Leahův meč — nebo spíše nepřítomnost jeho kouzla, která Morgana ochromovala natolik, že se choval naprosto nerozhodně a zbaběle. Když objevil kouzlo meče, namluvil si, že je nepřemožitelný. Nikdy předtím podobný pocit síly nezažil, a ani se nedomníval, že je něco podobného možné. S takovým kouzlem dokázal všechno. Stále měl v mysli okamžik, kdy se vlastně naprosto sám postavil proti Přízrakům v Jámě. Úžasné. Vzrušující.

Ale také vyčerpávající. S každým použitím kouzla, ztrácel část sebe.

Když se Leahův meč zlomil a ztratil své kouzlo, uvědomil si, kolik z něj ubylo. Změnu na sobě cítil téměř ihned. Padishar byl přesvědčený, že se mýlí. Doporučil mu na tu ztrátu zapomenout. Rána se zahojí a časem bude zase v pořádku. Teď věděl, že se vůdce psanců mýlil. Nikdy se úplně neuzdraví. Jak jednou kouzlo použil, neodvratitelně se změnil. Nedokázal se ho zříci; bez kouzla ho byla jen půlka. Ačkoli jím vládl jen krátce, účinek se v něm zapsal natrvalo. Hladověl po kouzle. Potřeboval ho zpátky. Bez něj byl ztracený; cítil zmatek a strach. Skutečný důvod proč nedokázal během bitvy s Drtičem jednat. Věděl, co a jak má udělat. Měl však svázané ruce i nohy, nemohl přivolat kouzlo, aby mu pomohlo.

Netušil, co pro něho znamená skutečnost, že si dokázal tuhle věc přiznat. Pokračoval v práci jako stroj bez pocitů a z pomyšlení, že ho ztráta kouzla mohla takhle ochromit, ho mrazilo. V prudkém dešti a šeru se ponořil do svých myšlenek a doufal, že nikdo — obzvlášť ne Padishar Creel — jeho selhání nepostřehl a trápil se tím, co udělá, když se mu to stane znovu.

Po chvíli zjistil, že myslí na Para. Nikdy neuvažoval o tom, jaké to pro mladíka z údolí je, neustále zápasit s vlastním kouzlem. Když se musel vyrovnat ze ztrátou kouzla Leahova meče, teprve tehdy Morgan pochopil, jak těžké to musí mít Par. Jak se jeho přítel naučil žít s nejistou silou písně přání? Co asi cítil, když ho zklamala? Na cestě za Allanonem se to stalo mnohokrát. Jak se dokázal se svým selháním vyrovnat? Když mu došlo, že to přítel nějak dokázal, pocítil v žilách novou naději.

Kolem poledního Drtič zmizel a škody, které v táboře napáchal byly většinou odstraněny. Déšť ustal a bouře odtáhla na východ podél okraje Dračích štítů. Mraky se roztrhaly a mezi nimi vysvitlo slunce. Dlouhými paprsky si hrálo v tmavé zeleni rozlehlého Parmského hvozdu. Mlha se rozplynula a zůstalo jen vlhko, pokrývající všechno zářivým, stříbrným kobercem.

Federace velice rychle přitáhla katapulty a obléhací věže a začala s ostřelováním Výběžku. Katapulty vrhaly kameny a věže plné lučištníků neustále střílely šípy na tábor psanců. Nesnažili se zdolat výškový rozdíl; útok se omezoval na palebnou clonu proti srázu a jeho obyvatelům. Útok trval po celé odpoledne až do noci a nepřetržitě je obtěžoval. Psanci nemohli na střelbu nijak odpovědět; útočníci byli příliš daleko a příliš dobře chráněni. Kolem jeskyní nebylo bezpečné se procházet. Ztráta Drtiče Federaci nijak neodradila. Obléhání se protáhne, dokud nebudou obránci dostatečně oslabení, aby mohli být poraženi přímým útokem. Ať to mělo trvat dny, týdny nebo měsíce, výsledek bude stejný. Armáda Federace rozhodně vytrvá.

Obránci uskakovali a probíhali deštěm šípů, křičeli svůj vzdor dolů na útočníky a svou práci odváděli, jak nejlépe dokázali. Ale v soukromí svých úkrytů nespokojeně brnčeli a šeptali o svých pochybnostech. Nezáleželo na tom, v co kdysi věřili. Výběžek neudrží.

Morgan Leah stál tváří v tvář vlastním obavám. Horal se záměrně odloučil v úkrytu osikového hájku na druhé straně srázu, stranou od hlavních obranných pozic tábora, na které se útok Federace nejvíc soustředil. Na chvilku se mu podařilo zapomenout, že se nedokáže smířit se ztrátou Leahova meče, a hned stál před stejně těžkým rozhodnutím, týkajícím se totožnosti zrádce.

Nevěděl, co má dělat. Může se s tím někomu svěřit. Musí to někomu říci! Ale komu?

Padisharu Creelovi? Vůdce psanců by mu mohl a také nemusel věřit, ale každopádně nebylo pravděpodobné, že by tu věc nechal náhodě. Padisharovi by nezáleželo jestli to je Steff anebo Teel; prostě by je vyřídil — oba. Koneckonců neznal způsob jak se přesvědčit, který z nich zradil — nebo jestli to vůbec byli oni. A Padishar zrovna neměl náladu čekat na odpověď.

Morgan zavrtěl hlavou. Padisharovi to říci nemůže.

Steff? Za předpokladu, že se zaprodala Teel. Chtěl tomu věřit, ale co když se mýlí? A docela přesně věděl, jak Steff zareaguje. Jeho přítel Teel miloval. Teel mu zachránila život. Pokud nezíská nějaký důkaz, nepřijme Morganovo obvinění. A Morgan žádný důkaz neměl — přinejmenším nic, co by vzal do ruky a ukázal. Jediné co měl, byly úvahy, ať už rozumné nebo ne.

Vyřadil Steffa. “

Někdo jiný? Dostal se do slepé uličky. Kdyby tu byli, mohl si o tom promluvit s Parem nebo s Collem, nebo s Wren, nebo dokonce s Walkerem Bohem. Ale členy rodiny Ohmsfordů rozfoukal vítr všemi směry a on zůstal sám. Nemůže věřit nikomu.

Seděl mezí stromy a poslouchal vzdálené výkřiky obránců, zvuk katapultů a luků, práskání dřeva a železa, hučení letících šípů, drnčení, bouchání a skřípání při jejich dopadaly. Osaměl, ostrov uprostřed bitvy, která ho dostihla, ztracený v moři nerozhodností a pochybností. Něco musí udělat — ale stále nedokázal určit směr, kterým se měl ubírat. Tolik se chtěl stát součástí odboje proti Federaci, jít na sever a přidat se k psancům, podstoupit cestu za Shannarovým mečem a spatřit konec Přízraků. K takovým cílům se ubíral, když se vydával na cestu — takové smělé plány! Chtěl se vzdát své osamocené existence na Vysočině, bezcílného vodění za nos byrokratu, které tam Federace poslala vládnout, a skončil přinejlepším tak, že se účastnil nesmyslných pokusů a stal se přítěží mužů, kteří nemohli nic změnit i kdyby si to sebevíc přáli. Chtěl přece udělat něco skvělého, něco úžasného...

Něco, co by znamenalo změnu.

Nuže, nyní měl šanci. Mohl se stát jedním z nejdůležitějších lidí světa. A přitom tu ochromeně seděl.

Přešlo odpoledne a obléhám neustále pokračovalo. Morganův problém zůstal nevyřešen. Aby zjistil, co dělá Steff a Teel, vyšel jednou z hájku — přesněji, aby je špehoval, aby viděl, zda se něčím neprozradí. Trpaslíci se chovali stejně jako kdykoli předtím. Stále zesláblý Steff nedokázal mluvit více než několik minut, pak zase usnul; Teel se uzavřela do sebe a dávala si pozor. Nenápadně je sledoval a snažil se najít nějaký náznak, který by potvrdil jeho podezření — jakoukoli drobnost dokazující jejich pravdivost — nakonec odcházel s prázdnýma rukama.

Chvíli před setměním za ním přišel Padishar Creel. Hluboce zamyšlený Morgan velkého muže ani neslyšel přicházet. Ponořil se do svého nitra a snažil se rozhodnout, co udělá dál. Dokud Padishar nepromluvil, neuvědomoval si, že tam někdo je.

„Uzavřel jsi se do sebe?“

Morgan vyskočil. „Co? Ach, Padishar. Promiň.“

Velký muž se posadil naproti němu. Tvář měl unavenou a pokrytou potem a prachem. Jestli si všiml Morganovy nejistoty, nedal to znát. Natáhl si nohy, opřel se dozadu a přidržoval si lokty. Škubal sebou, když jím projížděla bolest z čerstvých ran. „Hnusný den, Horale,“ řekl s hlubokým ulehčením. „Dvaadvacet mužů zemřelo, další dva za nimi do rána poputujou a my se tady krčíme jako lišky vehnané do úzkých.“

Morgan mdle přikývl. Zoufale se snažil rozhodnout, co řekne.

„Pravda je, že mi na tom tak nezáleží.“ Z jeho tváře se nedalo nic vyčíst. „Federace nás bude obléhat tak dlouho, až všichni zapomeneme, proč jsem sem původně přišli. Konec mým nadějím a plánům. V této situaci, jsme k ničemu. Existují i jiná útočiště. Jednou přijde den vyrovnat si účty s těmi zbabělci, kteří proti nám vyvolávají temná kouzla, než aby se nám sami postavili.“ Odmlčel se. „Dospěl jsem k názoru, že nastal čas odejít.“

Morgan se překvapeně vzpřímil. „Utéci?“

„Zadními dveřmi, o kterých jsem se zmínil. Chtěl jsem ti to oznámit. Budu potřebovat pomoc.“

Morgan zíral. „Moji pomoc?“

Padishar se pomalu narovnal. „Potřebuji někoho, kdo donese zprávu do Tyrsisu — k Damson a mladíkům z údolí. Musí se dozvědět, co se stalo. Já sám jít nemohu. Musím se postarat o své muže. Myslel jsem na tebe.“

Morgan ihned odvětil. „Souhlasím. Udělám to.“

Ruka vůdce psanců se varovně zvedla. „Ne tak rychle. Výčnělek nebudeme opouštět hned a pravděpodobně ani v příštích třech dnech. Ranění ještě nejsou schopni přesunu. Ale chci, abys odešel ty. Vlastně už zítra. Damson je chytrá dívka, která nosí na svých ramenech bystrou hlavu, ale jedná trochu neuváženě. Přemýšlel jsem o tvé otázce, jestli se nepokusí přivést sem ty mladíky. Mohl jsem se mýlit; možná právě o to se pokusí. Musíš se postarat, aby to neudělala.“

„Postarám se o to.“

„Zadními dveřmi — tak jak jsem řekl. A půjdeš sám.“

Morganovo obočí se zachmuřilo.

„Sám, příteli. Tvoji přátelé zůstanou se mnou. Za prvé se nemůžeš procházet Truborohem s párem trpaslíků v závěsu — i když by s tím souhlasili. Federace vás dostane do želízek během dvou minut. A za druhé, nemůžeme vůbec riskovat po zradě, o které víme. Nikdo nesmí znát tvé plány.“

Horal o tom chvíli přemýšlel. Padishar měl pravdu. Nemělo smysl zbytečně riskovat. Nejlepší bude, když půjde sám a nikomu o tom neřekne — zvláště ne Steffovi a Teel. V poslední chvíli si rozmyslel, vyslovit to nahlas. Jenom přikývl.

„Dobře. Vyřízeno. Až na jednu věc.“ Padishar se zdvihl na nohy. „Pojď se mnou.“

Vedl Morgana přes tábor do největší z jeskyní, která se otvírala k útesům na konci výběžku. Vedl ho kolem výklenku, ve kterém se starali o raněné a dále do zadních místností. Tam začínalo možná tucet tunelů. Otevíraly se jeden vedle druhého a mizely v temnotě. Padishar si cestou dovnitř vzal pochodeň; teď zapálil další, která se rozhořela na železném nosiči přibitém do zdi jeskyně. Chvíli se kolem sebe rozhlížel, aby se přesvědčil, že jim nikdo nevěnuje žádnou zvláštní pozornost. Pak pokynul Morganovi, aby postupoval vpřed. Míjel jednotlivé tunely a vedl horala řadou skladišť k nejhlubší části jeskyně, několik stovek stop ve skalách útesu až ke zdi, kde se nalézaly ve výšce dvaceti stop upevněné dopravní klece. Vládlo zde ticho, hluk zůstal daleko za nimi. Znovu se letmo otočil dozadu, pátrajíc v temnotě.

Pak podal pochodeň Morganovi, natáhl obě ruce a prsty se zachytil do spárů klece. Zatáhnul. Falešný předek schovaných dveří se uvolnil, za nimi se nacházel tunel.

„Kamaráde, viděl jsi jak jsem to udělal?“ zeptal se mírně. Morgan přikývl.

Padishar si vzal zpět svou pochodeň a strčil ji dovnitř. Morgan se naklonil vpřed. Zdi tajného tunelu se stáčely a ohýbaly dolů do skály, kde se ztrácely z dohledu.

„Vede skrz celou horu.“ řekl Padishar. „Jdi až na jeho konec a vyjdeš nad Parmským hvozdem jižně od Dračích štítů, východně od průsmyku Poznání. Ostře se na Morgana podíval. „Kdyby ses chtěl pokusit projít jinými cestami — ke kterým jsem pro jistotu postavil stráže — asi bychom tě už nikdy nespatřili. Rozuměl jsi?“

Zavřel tajné dveře a ustoupil zpět. „Ukázal jsem ti to teď, protože později s tebou nebudu moci jít. Zůstanu venku, abych ti kryl záda.“ Trochu se na Morgana usmál. „Postarám se o tvůj bezproblémový odchod.“

Vrátili se skladovacími místnostmi a hlavní jeskyní na Výběžek. Snesla se tma, poslední sluneční světlo zmizelo v soumraku. Vůdce psanců se zastavil, protáhl se a zhluboka se nadechl večerního vzduchu.

„Poslouchej mě, příteli,“ řekl potichu. „Je tu ještě jedna věc. Musíš přestat dumat o tom, co se stalo s mečem, který nosíš. Nemůžeš s sebou vláčet břímě a přitom mít v hlavě jasno; vláčíš moc těžký náklad, dokonce i pro tak odhodlaného člověka, jako jsi ty. Odlož ho. Nech to tady. Máš dost velké srdce, abys to zvládl bez meče.“

Ví o dnešním ránu, uvědomil si Morgan. Ví to a říká, že je všechno v pořádku.

Padishar si povzdechl. „Bolí mě všechny kosti, ale ve srovnání s tím, jak mě bolí srdce. Je mi líto, co se tady stalo. Nenávidím je za všechno to zlo.“ Pořádně se na Morgana zadíval. „To je to břímě, které myslím. Pamatuj na to.“

Otočil se a vykročil do tmy. Morgan ho chtěl zavolal zpět. Dokonce za ním vykročil, teď by se mu snad mohl svěřit se svým podezřením. Zdálo se to tak jednoduché. Sejme ze sebe odpovědnost, kterou cítí, když si tu záležitost nechává pro sebe. Už s tím nebude sám.

Bojoval s nerozhodností stejně celý po celý den.

A znovu prohrál.

Usnul, zahalen do svého kabátu a schoulen ve stínu osiky. Země již po ranním lijáku vyschla; noc byla teplá a vzduch přinášel vůni lesa. Spal dobře a beze snů. Strach a nejistota se pomalu vypařovaly jako ranní rosa. Pozůstatek dřívějšího kouzla vytlačovala z jeho mysli únava. Mateřsky ho ovinula a lehounce chlácholila, zatímco čas plynul.

A pak se probudil.

O rameno se mu opírala ruka a tiskla ho. Stalo se to tak rychle, že si v prvním okamžiku myslel, že ho někdo napadl. Vymotal se z kabátu a vyskočil na nohy. Zuřivě se ve tmě otočil.

Stál tváří v tvář Steffovi.

Trpaslík se přikrčil. Stál před ním zabalený do deky, vlasy mu trčely vzhůru a jeho vystrašená, bledá a sinavá tvář se potila, přestože dnešní noc příjemně chladila. Jeho tmavé oči horečnatě plály, v jejich pohledu se zrcadlilo něco hrůzného a zoufalého.

„Teel je pryč,“ chraptivě zašeptal.

Aby se uklidnil, zhluboka se Morgan nadechl. „Kde pryč?“ zvládl říci, jednu ruku stále pevně přimknutou na rukojeti dýky u pasu.

Steff zakroutil hlavou a jeho hlas zazněl v nočním tichu velice drsně. „Nevím. Odešla asi před hodinou. Viděl sem jí. Myslela si, že spím, ale...“ Hlas se mu vytratil. „Něco tu nehraje, Morgane. Něco.“ Nemohl téměř mluvit. „Kde je? Kde je Teel?“

Morgan Leah znal odpověď ihned.