Shannarovo dědictví

Kapitola 20

Když se u Hadeshornu rozloučil se svými společníky, jel Walker Boh přímo ke Kamennému krbu. Kůň ho nesl kolem Storlocku s jeho ranhojiči na východ přes Rabb. Vyšplhal s ním Nefritovou soutěskou přes Vlčí štíty a pokračoval dál vzhůru podél Bystřiny až do Černavy. Za tři dny byl doma. Cestou s nikým nemluvil, držel se zcela sám a zastavoval se jen na tak dlouho, aby se najedl a vyspal. Pro ostatní nebyl dobrým společníkem. Věděl to o sobě. Byl posedlý myšlenkami o setkání s Allanonovým stínem. Pronásledovaly ho.

Den po jeho návratu zahalila Anar zuřivá letní bouře. Walker se sveřepě uzavřel ve svém domově v chatě, zatímco vítr bičoval zdi z hoblovaných prken a déšť bubnoval na šindelovou střechu. Zalesněné údolí bylo zaplavené, mučené hromy a blesky. Otřásalo jím mohutné a dlouhé rachocení bouře. Voda z nebe do něj bušila a omývala ho tak dlouho až se celé změnilo. Bubnování deště přehlušilo jakýkoli jiný zvuk. Walker seděl uprostřed mohutného hučení v zadumaném tichu, Zabalil se do dek a přepadla ho tak černá nálada, jakou ještě nikdy neměl.

Zjistil, že je zoufalý.

Měl strach z nevyhnutelnosti věcí. Ať už si pro sebe Walker Boh vybral jakékoli jméno, stále v sobě měl krev Ohmsfordů. Věděl, že přes všechny pochyby byli Ohmsfordové vždycky donuceni starat se o záležitosti druidů. Stalo se tak se Sheou a Flickem, s Wilem, a před ním s Brin a Jairem. Teď měla být řada na něm. Na něm, Wren a Parovi. Par se toho samozřejmě ochotně chopil. Byl to nevyléčitelný romantik, samozvaný hrdina všech utlačovaných a zneužívaných. Par byl blázen.

Nebo realista, podle toho jak se na tu věc člověk díval. Protože jestli byla minulost ukazatelem nevyhnutelnosti, Par pouze bez odmlouvání přijal to, co měl přijmout také Walker — Allanonovu vůli, vůli mrtvého muže. Stín za nimi přišel jako káravý patriarcha, který se dostal z objetí smrti — plísnil je pro nedostatek přičinlivosti, huboval je za jejich pochyby. Pověřil je šílenými posláními, která znamenala téměř jistou smrt. Vrať zpět druidy! Vrať zpět Paranor! Udělej to, protože to přikazuji já. Je to nutné, protože já — člověk bez těla s vyhaslou myslí — tě o to žádám!

Jak na něj věci doléhaly a temný příkrov odrážel zuřivou bouři, Walkerova nálada stále klesala. Změňte tvář dnešního světa — o to je stín žádal. Para, Wren i jeho. Vezměte tři století v dějinách Čtyřzemí a ihned se jich zřekněte. O co jiného je stín žádal když ne o tohle? O návrat kouzla, jeho vládců a tvůrců. Všech, s nimiž před třemi sty lety ten samý stín skončil. Šílenství! Hráli by si se životy jako stvořitelé — aniž by k tomu měli oprávnění!

Přes šedý závoj hněvu a strachu si v mysli vybavoval rysy temného stínu. Allanona. Posledního z druidů, strážce Historie Čtyřzemí, ochránce ras, zvěstovatele kouzla a tajemství. Jeho postava stála navzdory věkům jako mrak před sluncem, který mu brání vyzařovat teplo a světlo. Všechno, co se za jeho dob událo, neslo jeho pečeť. Předtím to byl Bremen a ještě dříve druidi v první Radě ras. Války kouzel, boje o přežití, bitvy mezi světlem a tmou — nebo možná stínem — všechno způsobili druidi.

A teď po něm chtějí, aby to všechno vrátil.

Tvrdilo se, že je to nutné. Vždycky to probíhalo stejně. Ukazovalo se, že druidi pouze chránili a bránili, nikdy aby tvořili. Ale bylo myslitelné jedno bez druhého? Nutnost byla vždy v očích toho, kdo ji zřel. Černého mága, démony a Přízraky smrti minulosti teď nahradily Přízraky. Co jsou Přízraky, když mají lidé žádat o pomoc druidy a jejich kouzlo? Neporadí si s tím lidé sami. Není lepší vypořádat se s chorobou světa, než se podrobit kouzlu, kterému nerozumí? Kouzlo přináší neštěstí stejně jako radost. Jeho temná strana reaguje na různé vlivy a změny stejně jako ta světlá. Měl by kouzlo přinést jen proto, aby ho věnoval lidem, kteří opakovaně prokázali, že nejsou schopni osvojit si jeho pravdy?

Jak by mohl?

Ale bez něj by se mohl svět proměnit v hrůznou vizi, kterou jim ukázal Allanon — noční můra plná ohně a temnoty, do které patřila jen stvoření jako Přízraky. Možná bylo kouzlo jediný prostředek, který držel rasy v bezpečí před takovými bytostmi.

Možná.

Ve skutečnosti se jednoduše nechtěl zúčastnit celého dění. Ani tělem ani duchem nebyl dítětem ras Čtyřzemí. Nebyl jím nikdy. S lidmi ze Čtyřzemí nesoucítil. Neměl mezi nimi místo. Byl prokletý svým vlastním kouzlem, které ho zbavilo lidskosti a místa mezi lidmi. Izolovalo ho od jakékoli jiné žijící bytosti. Ironické, protože on jediný se Přízraků nebál. Kdyby ho o to požádali, dokázal by proti nim poskytnout ochranu. Ale nepožádají. Báli se ho stejně jako Přízraků. Byl temným strýcem, potomkem Brin Ohmsfordové. Nositelem její víry a toho, co zasela. Strážce jakéhosi Allanonova bezejmenného poslání...

Pochopitelně až na to, že poslání už nebylo bezejmenné. Odhalilo se mu. Z prázdnoty a nicoty minulosti měl vrátit zpátky Paranor a druidy.

To po něm stín chtěl a jeho žádost neúprosně putovala krajinou jeho myšlenek. Překonávala jeho námitky, obcházela důvody a šeptala, že to tak je a musí se proto stát.

Zuby nehty se bránil a dny ubíhaly. Bouřky skončily a vysvitlo slunce, aby spálilo roviny a lesy zaplavilo horkým vlhkem. Po čase vysel ven na procházku po dně údolí. Společnost mu dělala jen Pověst, která s ním putovala společně s měnícím se počasím dolů z deštných lesů na východ. Její zářící oči byly stejně bezedné jako zoufalství, které temný strýc cítil. Společnost mu sice dělala kočka, ale nenabízela řešení bolestivé situace, ani neosvobozovala ze zádumčivosti. Jak dny ubíhaly, procházeli se a odpočívali spolu. Čas zahlazoval stopy vnitřního boje, který ostatní nemohli spatřit a ani o něm neměli tušení.

Trvalo to až do osudné noci, kdy byl Par Ohmsford a jeho společníci prozrazeni při pokusu dotknout se Shannarova meče. Noci, kdy se do údolí Kamenného krbu vrátil Cogline. Pocit samoty, který si Walker tak pečlivě budoval, byl rázem pryč. Připozdívalo se, slunce sestupovalo a obloha plná hvězd byla zaplavena měsíčním svitem. Letní vzduch, čistý a plný vůně nového života sladce voněl. Walker se vracel z návštěvy staré věže. Uklidňujícího útočiště z jehož masivního kamene, jak se zdálo, mohl čerpat sílu. Dveře chaty byly otevřené a v pokojích se jako vždy svítilo. Walker však pocítil něco zvláštního. Dokonce dřív, než Pověst přestala vrnět a naježily se jí chlupy na krku.

Opatrně vyšel na verandu a vstoupil do dveří.

Cogline seděl u starého dřevěného stolu. Jeho kostěná tvář uhýbala světlu olejových lamp. Šedé obnošené šaty, které byly naposledy spravovány v dávné minulosti vypadaly jako plachta na přikrytí zboží. U sebe měl velký, provazem převázaný hranatý balík zabalený ve voskovaném plátně. Jedl něco studeného a u lokte mu stála téměř nedotčená sklenice piva.

„Čekal jsem na tebe, Walkere,“ obrátil se na příchozího stojícího ve tmě u dveří.

Walker vešel do světla. „Mohl sis ušetřit starosti.“

„Starosti,“ stařec natáhl ruku tenkou jako hůlka. Pověst přiběhla, aby ji přátelsky očichala. „Nastal čas podívat se domů.“

„Tohle je tvůj domov?“ zeptal se Walker. „Myslel jsem si, že se cítíš líp mezi zbytky druidské minulosti.“ Čekal na odpověď, která nepřicházela. „Jestli jsi mě přišel přesvědčit, abych se chopil úkolu, který mi dal stín, měl bys konečně pochopit, že to nikdy neudělám.“

„Ó můj Walkere. Nikdy — to není zas tak mnoho času. Navíc nemám v úmyslu pokoušet se tě přesvědčit, abys něco udělal. Mám pocit, že přesvědčování už bylo tak akorát.“

Walker stál pořád mezi dveřmi. Cítil se trapně a příliš na očích. Přešel na druhou stranu stolu, aby se posadil proti Coglinovi. Starý muž se dlouze napil piva.

„Potom co jsem z Hadeshornu zmizel jste si patrně mysleli, že jsem odešel za lepším,“ řekl jemně. Jeho hlas byl vzdálený a plný emocí, které ten druhý nemohl rozpoznat. „Možná jste si to dokonce přáli.“

Walker mlčel.

„Putoval jsem do vzdálených končin. Walkere. Procestoval jsem Čtyřzemí. Prošel mezi rasami. Navštívil jsem města i pustiny; cítil jsem tep života a zjistil, že slábne. Mluvil jsem s farmářem na travnatých pláních pod Streleheimem. Byl upracovaný a zlomený neúrodou, která ho potkala. „Nic neroste,“ šeptal. „Země je churavá jakoby ji postihla nějaká nemoc.“ Ta nemoc nakazila i jeho. Obchodník s řezbářským zbožím a hračkami byl na cestě z malé vesnice za Varfleetem. Nevěděl kam se vydává. „Odcházím,“ řekl, „protože už mě nikdo nepotřebuje. Lidé přestali mít o mou práci zájem. Nedělají nic jiného než jen přemýšlejí a ztrácejí sami sebe.“ Život ve Čtyřzemí, Walkere — po kouskách vadne a mizí jako vyrážka, která napadla kůži. Mezery tady a mezery tam — jakoby se docházela vůle pokračovat. Stromy, keře i rostliny vadnou; stejně tak zvířata a lidé churaví a umírají. Všechno se obrací v prach a závoj toho prachu se zvedá a naplňuje vzduch. Zpustošená zem je jako živoucí miniatura toho, co nám ukázal Allanon.“

Ostré staré oči úkosem pohlédly na společníka. „Začíná to, Walkere. Začíná.“

Walker Boh zakroutil hlavou. „Země a její lidé vždycky trpěli nezdary, Cogline. Vidíš to, co nám stín ukázal, protože to vidět chceš.“

„Ne, já ne, Walkere.“ Starý muž rozhodně zavrtěl hlavou. „Nechci nic z druidských vizí. Netoužím být jejich součástí, ani se dočkat toho, až se naplní. Jsem pouhá figurka jako ty. Věř si čemu chceš, já se do toho nechci míchat. Vybral jsem si svůj osud podobně jako ty. To se ti nelíbí, že ne?“

Walker se nepřátelsky usmál. „Přijal jsi kouzlo z vlastní vůle. Kdysi jsi byl druid. Měl jsi v životě možnost volby. Studoval jsi staré vědy a kouzla, protože tě to zajímalo. Já ne. Narodil jsem se s dědictvím o které nestojím. Kouzlo mi bylo vnuceno bez mého souhlasu. Používám ho, protože nemám na vybranou. Je to mlýnský kámen, který mě stahuje dolů. Ale já si nic nenalhávám. Obrátilo mi život v trosky.“ Temné oči se na něj hořce dívaly. „Nezkoušej nás srovnávat, Cogline.“

Hubené tělo toho druhého se posunulo. „Drsná slova, Walkere Bohu. Kdysi jsi dychtil po vědomostech jak používat kouzlo. Tehdy ses s ním cítil dost dobře. Chtěl jsi poznat jeho tajemství.“

„Pud sebezáchovy, nic víc. Byl jsem chycený v obrovské pasti druidů. Využil jsem tě, abych se udržel naživu. Byl jsi všechno co jsem měl.“ Bílá kůže jeho hubené tváře byla stažená hořkostí. „Nehledej u mě díky, Cogline. Nemám je v lásce.“

Jako když práskne bičem Cogline náhle prudce vstal. Pohyb prozradil, že není tak křehký jak vypadá. Vztyčil se nad postavou v černém, která seděla naproti a jeho sešlá tvář měla přísný výraz. „Ubohý Walkere,“ zašeptal. „Stále popíráš kdo jsi. Popíráš svou vlastní existenci. Jak dlouho ještě vydržíš ve svém bludu?“

Zavládlo napjaté ticho, které se zdálo být nekonečné. Pověst, která ležela stočená do klubíčka na předložce u krbu na druhé straně místnosti na ně v očekávání pohlédla. Uhlík v ohništi zapraskal a naplnil vzduch sprškou jisker.

„Proč jsi přišel, starče?“ zeptal se nakonec Walker Boh a v jeho hlase byla znát slabá stopa hněvu. V ústech cítil chuť mědi. Věděl, že to není ze vzteku, ale ze strachu.

„Abych ti zkusil pomoci,“ odpověděl Cogline. V jeho hlase nebyla žádná ironie. „Abych udal směr tvému hloubání.“

„Jsem spokojený i bez tvé pomoci.“

„Spokojený?“ Stařec zakroutil hlavou. „Ne, Walkere. Dokud nezjistíš jak skončit válku, kterou v sobě vedeš, nenalezneš klid. Pracuješ na tom tvrdě. Myslel jsem, že lekce o tajemství kouzla, kterými jsi prošel, možná nasměrují tvé dědictví jinam — ale vypadá to, že jsem se mýlil. Staneš tváří v tvář těžkým zkouškám, Walkere. Možná nepřežiješ.“

Po stole k němu přistrčil těžký balík. „Otevři to.“

Walker váhal a upřeně hleděl na to, co mu Cogline nabízel. Pak se natáhl, přetrhl provaz a rozbalil voskované plátno.

Zjistil, že se dívá na velikou knihu vázanou v kůži a zdobenou složitými zlatými rytinami. Natáhl se k ní a lehce se jí dotkl. Otevřel desky, na chviličku nahlédl dovnitř. Náhle ucukl, jako by si spálil prsty.

„Ano, Walkere. Je to kniha z chybějící Historie druidů, jen jeden díl.“ Vrásčitá tvář měla upřený výraz.

„Kde jsi k ní přišel?“ naléhal hrubě Walker.

Cogline se k němu naklonil. Zdálo se, že je slyšet jen zvuk jeho dechu. „Ve ztraceném Paranoru.“

Walker Boh se pomalu postavil na nohy. „Lžeš.“

„Opravdu? Podívej se mi do očí a řekni mi, co vidíš.“

Walker couvnul. Třásl se. „Je mi jedno, kde jsi ji sebral i to jaké fantazie jsi si vymyslel, abys mě přesvědčil, že to co nosím v srdci tak nemůže zůstat! Vrať ji zpět odkud jsi ji vzal nebo ji nech potopit v bažinách! Nechci s tím nic mít!“

Cogline zavrtěl unaveně hlavou. „Ne, Walkere, nevezmu si ji zpátky. Přinesl jsem ji z dávného království plného šedé mlhy a smrti, abych ti jí dal. Nejsem tvůj trýznitel — to nikdy! Jsem nejlepší přítel, jakého kdy poznáš, ať už si to připustíš nebo ne!“ Ošlehaná tvář se zklidnila. „Říkal jsem, že jsem ti přišel pomoci. Je to tak. Přečti si knihu, Walkere. Jsou v ní pravdy, které se musíš dozvědět.“

„Nepřečtu!“ vykřikl ten druhý vztekle.

Cogline na mladšího muže dlouhé minuty zíral a pak vzdychl. „Jak si přeješ. Ale kniha tu zůstane. Přečti si ji nebo ne, je to na tobě. Jestli chceš, tak ji klidně znič.“ Vypil zbytek piva, postavil skleničku opatrně na stůl a podíval se dolů na své sukovité ruce. „Tady jsem skončil.“

Obešel stůl a postavil se před toho druhého. „Sbohem, Walkere. Zůstal bych, kdyby to pomohlo. Dal bych ti ze své síly cokoliv, jen kdybys to přijal. Ale ještě nejsi připravený. Možná jindy.“

Pak se otočil a zmizel do noci. Když odcházel, neohlédl se. Ani o kousek neuhnul ze svého směru. Walker Boh sledoval jak se ztrácí jako stín v temnotě, která ho stvořila.

S jeho odchodem chata náhle osiřela a ztichla.

„Bude to nebezpečné, Pare,“ zašeptala Damson Rhee. „Kdyby existovalo lepší řešení, hned bych ho přivítala.“

Par Ohmsford mlčel. Nacházeli se hluboko v Parku občanů. Krčili se v cedrovém hájku hned vedle pruhu světla, který vrhaly lampy Věže. Blížila se polovina cesty do svítání, doba nejhlubšího a nejplnějšího spánku, kdy se všechno zpomalilo a plížilo mezi sny a vzpomínkami. Ozářená měsícem jako hromada masivních bloků, které poskládalo bezstarostné dítě, tyčila se před nimi ve tmě Věž. Prázdná okna a dveře na petlici byly vypracované z kůže, která počasím a časem zhrubla a zdrsněla. Po obou stranách z ní vybíhaly zdi, které obklopovaly strž. V pozadí se táhl most jako pavoučí síť, která vedla k troskám starého paláce. Před hlavním vchodem, ve kterém za vraty z mříží stály dvě železné vrátnice, byla umístěna hlídka. Vojáci na hlídce ve stoje klimbali. Ve všeobjímajícím tichu nedokázali zůstat vzhůru. Žádný zvuk ani pohyb ve věži nerušil jejich klid.

„Pamatuješ si ho dost dobře abys mohl vyvolat jeho podobu?“ zeptala se Damson a její slova ho jemně pohladila po uchu. Par přikývl. Nebylo možné, aby někdy zapomněl tvář Rimmera Dalla.

Chvilku mlčela. „Jestli nás zastaví, upoutej pozornost na sebe. Nebojím se žádných výhrůžek.“

Ještě jednou přikývl. Čekali ve svém úkrytu. Nehýbali se, naslouchali tichu a každý myslel na něco jiného. Par měl strach a pochyby, ale zůstával odhodlaný. Damson a on byli jediná šance, kterou Coll a ostatní měli. Tenhle riskantní podnik se jim zdaří. Musí.

Hlídka u Věže se probrala. Ze tmy se vynořili vojáci, kteří hlídali v parku u západní zdi. Strážní se zběžně pozdravili, chvilku si povídali. Pak se objevila t hlídka od východní zdi. Kolovala polní láhev, zapálily se dýmky a pak se strážní začali trousit pryč. Hlídky zmizely na východě a na západě. Stráž u Věže pokračovala tam, kde skončila.

„Ještě ne,“ zašeptala Damson, když se Par nedočkavě pohnul.

Minuty se táhly. Samota vládnoucí kolem Věže se vrátila. Strážní zívli a odstoupili stranou. Jeden z nich se unaveně opřel o halapartnu.

„Teď,“ řekla Damson Rhee. Chytla mladíka z údolí za rameno a zavěsila se do něj. Po tváři mu přejely její rty. „Ať máme štěstí, Pare Ohmsforde.“

Vstali a vyrazili. Kráčeli ze stínu jakoby v něm byli doma. Ze směru od města k Věži vstoupili odhodlaně do kruhu světla. Par už zpíval, vplétal kouzlo do klidu noci a naplnil mysl strážných obrazy, které chtěl, aby viděli.

Spatřili dva Stopaře zahalené ve zlověstné černi. Vyšší z nich byl Vůdce Stopařů Rimmer Dall.

Aniž by příchozí skutečně poznali, okamžitě zpozorněli a upřeli pohled kupředu. Parův hlas zněl stále stejně a jeho kouzlo bez ustání šálilo mysl obou snaživých strážných.

„Otevřete!“ rozkázala jim Damson Rhee zběžně, když došli ke vchodu do Věže.

Stráže jim nedokázaly ihned vyhovět. Otevřely mřížovaná vrata, uvolnily vnitřní zámky a úzkostlivě zabušily na dveře, aby uvědomily strážné za nimi. Otevřela se malá dvířka. Par přesunul svou pozornost jinam. Viděli zamračený, nerudný a zvědavý pohled, který se rozšířil. Zámky se odemkly. Dveře se rozlétly dokořán a Par s Damson vklouzli dovnitř.

Ocitli se v místnosti pro mužstvo, plné zbraní naskládaných na policích na zdech a užaslých vojáku Federace. Vojáci pili a hráli karty. Ihned pochopili, že jejich nočním radovánkám je konec. Přítomnost dvou Stopařů je zneklidnila. Bylo to na nich znát. Par naplnil místnost slabým bzučením písně přání Na chvíli jí ovládl svým kouzlem. Stálo ho to veškeré úsilí.

Damson vycítila přicházející nebezpečí. „Všichni ven!“ rozkázala a její hlas jiskřil vztekem.

Místnost se okamžitě vyprázdnila. Celá jednotka se protlačila spojovacími dveřmi ven a zmizela jako kouř. Jeden strážný zůstal, nejspíš to byl důstojník. Stál nejistě a ztuhle. Měl tvrdý pohled a přál si, aby se nalézal kdekoli jinde. Přesto se nemohl ani pohnout.

„Vezmi nás k vězňům,“ rozkázala Damson z jeho levé strany.

Poté, co se neúspěšně pokusil promluvit si voják odkašlal. „Musím mít povolení od velitele,“ odvážil se namítnout. Zůstal v něm pozůstatek odpovědnosti k přiděleným povinnostem.

Damson stále upírala pohled na jeho ucho. Nutila ho tak dívat se jinam. „Kde je tvůj velitel?“ zeptala se.

„Spí dole,“ odpověděl. „Vzbudím ho.“

„Ne,“ zadržela ho Damson když hodlal odejít. „Vzbudíme ho spolu.“

Přímo na druhé straně místnosti prošli dveřmi, které se zavíraly na těžkou petlici. Vydali se dolů po schodišti mdle osvětleném olejovými lampami. Par nechával ve vystrašených uších strážného pomalu a nekonečně znít hudbu písně přání. Trápil ho tak a muž je viděl větší a děsivější než byli ve skutečnosti. Všechno šlo podle plánu. Šaráda působila přesně jak oba doufali. Ve spirále od odpočívadla k odpočívadlu scházeli po prázdném schodišti. Bouchání jejich bot byl jediný zvuk, který se v dutém tichu ozýval. Na konci schodiště byly dvoje dveře. Ty vlevo byly otevřené a vedly do osvětlené chodby. Těmi je strážný vzal. Po chvíli došli k dalším dveřím, zastavili se a on zaklepal. Když nikdo neodpovídal, zaklepal znovu a důrazněji.

„Co to je, k čertu?“ vyštěkl hlas.

„Hned otevřete, veliteli!“ odpověděla Damson hlasem tak studeným, že se z toho rozechvěl i Par.

Ozvalo se tápání a dveře se otevřely. Stál v nich velitel s nakrátko ostříhanými vlasy, nepříjemným pohledem a rozepnutou halenou. Jakmile se ho zmocnilo kouzlo písně přání, spatřili v jeho tváři šok. Viděl Stopaře. Co horšího, viděl Rimmera Dalla.

Vzdal se pokusů zapnout si oděv a rychle vyšel na chodbu. „Tak brzy jsem nikoho nečekal. Promiňte. Je tu nějaký problém?“

„O tom si promluvíme později, veliteli,“ řekla přísně Damson. „Zatím nás doveďte k vězňům.“

Na okamžik se v očích muže mihly pochyby, stín obav, že možná není všechno úplně v pořádku. Par zapůsobil kouzlem na jeho mysl ještě silněji. Bleskl po něm hrůzou, která ho čeká, kdyby se měl zajímat zda je všechno tak jak má být. Ten záblesk stačil. Velitel spěchal chodbou zpátky ke schodišti. Na kruhu u pasu našel klíč a otevřel druhé dveře.

Vstoupili do průchodu osvětleného jedinou lampou, která visela u dveří. Velitel vzal lampu do ruky a vedl je kupředu. Damson šla za ním. Par pustil důstojníka před sebe a šel jako poslední. Jeho hlas začínal umdlévat. Mířit několika různými směry bylo těžší. Měl toho druhého poslat pryč.

Průchod byl postavený z kamenných bloků a páchl plísní a hnilobou. Par si uvědomil, že jsou pod zemí. Očividně pod strží. Ze světla na ně vyrážely fosforeskující a vlhké pruhy.

Než se dostali k celám, ušli jen kousek. Byly to klece plné prachu a pavučin, s dveřmi z rezavých mříží, se stropem tak nízkým, že se v nich nedalo ani stát. Vězňové byli nacpaní v první z nich. Krčili se nebo seděli na podlaze z kamenných desek. Překvapeně pozorovali neskutečný výjev, když sledovali, jak si pravda hraje na schovávanou se lží. Coll věděl o co jde. Okamžitě se vzpřímil, tlačil se ke dveřím a na jeho znamení vstávali i ostatní. Dokonce i Padishar gesto uposlechl a uvědomil si co se chystá.

„Otevřete dveře,“ rozkázala Damson.

V očích velitele se znovu objevilo zlé tušení.

„Otevřete ty dveře, veliteli,“ netrpělivě opakovala Damson. „Hned!“

Velitel sáhl po druhém klíči ve svazku u boku. Strčil ho do zámku a otočil jím. Dveře cely se otevřely. Padishar Creel ihned popadl krk užaslého muže. Tiskl ho stále silněji, až ten druhý mohl stěží dýchat. Důstojník klopýtl zpátky, otočil se a bezúspěšně se pokusil proběhnout kolem Para. Zezadu ho chytil Morgan a naprosto ho znehybnil.

Vězni se natlačili do úzkého průchodu. Potleskem a úsměvy pozdravili Para a Damson. Padishar si jich nevšímal. Úplně se soustředil na nešťastného velitele.

„Kdo nás zradil?“ zasyčel netrpělivě.

Velitel se snažil vyprostit. Námahou mu zrudla tvář.

„Tvrdil jsi, že to byl jeden z nás! Kdo?“

Velitel se dusil. „Ne... vím. Nikdy jsem ho neviděl...“

Padishar jím zatřásl. „Nelži mi!“

„Nikdy... jen... zpráva.“

„Kdo to byl?“ naléhal Padishar a provazy na nikou mu zbělaly a ztvrdly.

Vyděšený muž násilím vykopl a Padishar prudce praštil s jeho hlavou o kamennou zeď. Velitel se zhroutil jako hadrový panák.

Damson Padishara odtáhla. „To stačí,“ řekla klidně a ignorovala hněv, který mu stále plál v očích. „Plýtváme časem. Je jisté, že to neví. Pojďme odsud. Na jeden den se riskovalo dost.“

Vůdce psanců ji chvilku mlčky prohlížel a pak muže v bezvědomí pustil. „Stejně to zjistím, slibuju,“ přísahal.

Par ještě nikdy neviděl nikoho tak rozzlobeného. Ale Damson si toho nevšímala. Otočila se a naznačila Parovi, aby se pohnul. Mladík z údolí je vedl zpátky po schodišti a oni vrávorali v řadě za ním. Když si usmysleli, že sem pro přátele dojdou, nevymysleli žádný plán jak se dostat ven. Rozhodli se, že bude nejlepší, využít příležitost, která se jim naskytne.

Příležitost jim tu noc poskytla všechno, co potřebovali. Místnost pro mužstvo našli prázdnou. Rychle jí proběhli. Jen Morgan se zastavil a přehraboval se mezi zbraněmi, dokud nenašel zabavený Leahův meč. Ponuře se usmál, převázal si ho přes záda a vyrazil za ostatními.

Štěstí stále stálo při nich. Venkovní stráže byly přemoženy dříve, než zjistily, co se děje. Noc kolem zůstávala tichá, park prázdný. Hlídky procházely na svých obchůzkách a město klidně spalo. Jejich malá skupinka se rozplynula ve stínu a zmizela.

Když pospíchali pryč, Damson se zhoupla kolem Para a věnovala mu rozzářený úsměv. Políbila ho na ústa. Polibek byl hladový a plný příslibů.

Teprve později si Par ten polibek vychutnal. Přesto to nebyl polibek od Damson na co si z událostí bouřlivé noci vzpomínal nejvíc. Byl to fakt, že se kouzlo písně přání konečně ukázalo jako užitečné.