Shannarovo dědictví

Kapitola 34

Vězeň se probudil. Drogy, které ho paralyzovaly a uspaly na dobu, po kterou se tady nacházel, přestaly působit. Ležel na matraci v potemnělé místnosti. Provazy, svazující mu ruce a nohy, někdo sundal. Ani hadry, sloužící jako roubík do úst a přes oči, už neměl. Mohl se volně pohybovat.

Pomalu se posadil. Bojoval, aby překonal náhlý nával závratě. Oči si přivykly na tmu a on rozpoznal tvar a velikost svého vězení. Místnost byla více než dvacet čtverečních stop veliká. Ležela tam matrace, dřevěná lavice, malý stůl a dvě židle. Ve stěně spatřil okno s kovovými okenicemi a kovové dveře. Oboje zavřené.

Zkusil se natáhnout a dotknout stěny. Tvořily ji kamenné bloky a mramor. Aby se skrz ní dostal, musel by opravdu hodně kopat.

Závratě konečně zmizely a muž se postavil na nohy. Na stole stál tác s chlebem a voda. Posadil se, snědl chleba a vypil vodu. Nenapadl ho žádný důvod, proč to neudělat: jestliže ho chtějí mrtvého, stejně tomu nezabrání. Vracely se mu nejasné vzpomínky na cestu, kterou se sem dostal. Zvuky vozu, ve kterém jel, a koní, kteří ho táhli, nízké hlasy mužů, jejich hrubé ruce, které ho držely, když ho krmily a ukládaly do postele. Vzpomněl si na bolest, kterou cítil ve chvíli, kdy byl dostatečně dlouho vzhůru na to, aby mohl něco cítit.

Ještě stále cítil hořkost drogy, kterou mu nacpali do krku. Do bezvědomí ho dostala směsice rozemletých bylinek a léků. Nutila ho vznášet se ve světě snů, který postrádal jakékoli zdání skutečnosti.

Dojedl a opět se postavil na nohy. Kde to je? Přemýšlel.

Protože byl ještě velice zesláblý, dával si na čas, ale došel až k oknu s okenicí. Netěsnily a ve spárech viděl praskliny. Opatrně nahlédl ven.

Nalézal se někde hodně vysoko. Letní slunce rozjasňovalo krajinu lesů a zalesněných vršků, táhnoucích se až k okraji velkého jezera, lesknoucího se jako stříbro. Nad jezerem létali ptáci. Prudce stoupali a potápěli se. Jejich křik se v okolním tichu krásně rozléhal. Vysoko nad jeho hlavou, od břehu ke břehu, tvořily pozůstatky nádherně barevné duhy obrovský oblouk.

Vězni se překvapením zatajil dech. Díval se na Duhové jezero.

Rychle se přehlédl vnější zeď svého vězení. Z místa, kde se okenní prohlubeň prohýbala a pak zase ztrácela, ji mohl vidět jen zběžně.

Byla z černého granitu.

Objev ho tentokrát přímo ohromil. Na chvíli tomu nemohl vůbec uvěřit. Byl uvnitř Jižní hlásky.

Uvnitř.

Ale kdo jsou jeho věznitelé. Federace? Přízraky, anebo úplně někdo jiný? A proč zrovna Jižní hláska? Proč ho unesli právě sem? Proč je vůbec ještě naživu?

Na chvíli ho zaplavilo zoufalství. Musel se opřít o okenní rám a zavřít oči. Zase tolik otázek. Zdálo se, že otázky nikdy neskončí.

Co se stalo s Parem?

Coll Ohmsford se narovnal a jeho pohled sklouzl k zemi. Znovu se přitiskl k okenicím a zadíval se do vzdálené krajiny. Přemýšlel o tom, jaký úděl mu naplánovali jeho věznitelé.

Té noci měl Cogline sny. Ležel pod stromy v lese, obklopujícím holé vršky, na kterých stával dávný Paranor. Choulil se pod slabou látkou oděvu, obklíčen mrazivými vizemi. Když se probudil, byl to jen začátek. Třásl se strachem.

Zdálo se mu, že všechny Shannarovy potomci zemřeli.

Na chvíli byl přesvědčen, že je to skutečnost. Strach přešel v nervózní podráždění a nakonec ve zlost. Uvědomil si, jeho sen odrážel zlé tušení, co by se mohlo stát, než vizí toho, co opravdu bylo.

Uklidnil se a rozdělal malý oheň. Nechal ho rozhořet, aby se mohl zahřát. Pak vzal špetku stříbrného prášku z váčku na boku a vhodil ji do plamenů. Zdvihl se kouř, který zaplnil vzduch před mužem mihotavými představami. Vyčkával, nechal je poletovat, upřeně je pozoroval, až nakonec zmizely úplně.

Spokojeně zamručel, kopl do ohně, zabalil se zpět do šatů a lehnul si. Představy mu prozradily jen málo, ale to málo mu stačilo. Znovu se o tom přesvědčil. Sen zůstane pouhým snem. Shannarovy potomci žili. Samozřejmě existovalo nebezpečí, které je ohrožovalo, tak jako už od samého začátku. Vnímal ho v představách, velké, strašidelné a tmavé přízraky toho, co se mohlo stát.

Ale nevyhnutelné se prostě stane.

Stařec zavřel oči a jeho dech se zklidnil. Tuhle noc s tím stejně nemohl nic dělat.

Nevyhnutelné, opakoval si, se prostě stane.

Potom usnul.