Shannarovo dědictví

Kapitola 15

Potom se rozešli. Každý našel místo pro svou samotu, aby se zde mohl oddávat vlastním myšlenkám. Očima neklidně zkoumali třpytivý koberec černé skály. Pokaždé se vraceli k Hadeshornu a v pomalu se pěnící vodě hledali známky pohybu.

Žádný tam nebyl.

Možná se nic nestane, napadlo Para. Celé to je dokonalá lež.

Cítil, jak mu hruď svírá zklamání i uvolnění. Přinutil se myslet na něco jiného. Coll seděl jen několik stop od něho, ale odmítal k němu obrátit pohled. Chtěl zůstat sám Trápily ho věci, které musel promyslet a Coll by ho jer rušil.

Náhle ho napadlo, že je legrační, kolik úsilí už v poslední době věnoval tomu, aby se od bratra držel dál Možná to bylo tím, že se o něj bál...

Vztekle se snažil přemýšlet o něčem jiném. Cogline. Další, poměrně veliká neznámá. Kdo byl ten stařec, který, jak se zdálo, toho hodně věděl? Tvrdil, že padlý druid, Allanonův posel. Ale tohle stručné vysvětlení ho zdaleka nemohlo uspokojit. Tušil, že toho skrývá mnohem víc, než naznačoval. Zcela určitě všem ostatním zatajoval celou řadu událostí odehrávajících se mezí ním, Allanonem a Walkerem Bohem. Allanon by nehledal pomoc padlého druida ani za těch nejzoufalejších okolností. Jen Cogline znal pravý důvod své účasti na tomto shromáždění, nikdo jiný o něm vědět nemohl.

Unaveně pohlédl na starého muže stojícího o několik stop u břehu Hadeshornu blíž než všichni ostatní. Nějakým způsobem se dozvěděl všechno o Přízracích. Stejně tak se mu podařilo několikrát mluvit s Allanonem. Stal se jedinou živou bytostí, které se to povedlo od chvíle, kdy před třemi sty lety druid zemřel. Par chvilku vzpomínal na příběhy o Coglinovi a Brin Ohmsfordové — napůl šíleném muži, který třímal neporazitelné kouzlo proti Přízrakům smrti — takový obraz pověsti ukazovaly. Změnil se. Ovládal se. Zůstával potrhlý a excentrický — ale většinou se kontroloval. Uvědomoval si, kdo je — a nevypadalo to, že z toho je příliš nadšen. Pochopitelně se s tím nesvěřil. Ale Par nebyl slepý.

Někde v dálce se noční obloha krátce zableskla a za okamžik znovu potemněla. Jeden život skončil aby uvolnil místo jinému, říkávala jeho matka. Povzdechl si. Od chvíle, kdy museli utéct z Varfleetu si na rodiče příliš nevzpomněl. Cítil, jak ho hryže svědomí. Napadlo ho, jestli jsou v pořádku a jestli je ještě někdy uvidí.

Odhodlaně stiskl čelisti. Samozřejmě, že je znovu uvidí. Zvládnou to. Allanon odpoví na jeho otázky — na to jak používat kouzlo písně přání, na důvody jejich snů, co udělat s Přízraky a s Federací... na všechno.

Allanon ty odpovědi zná.

Čas plynul. Z minut se stávaly hodiny a noc se chýlila ke svému konci. Par se přesunul k Collovi, protože ho potřeboval mít blízko sebe. Ostatní se různě přesouvali, protahovali a nejistě chodili po blízkém okolí. Víčka jim těžkla a smysly otupovaly.

Daleko na východě se na obzoru objevily první záblesky svítání.

Nepřichází, zachmuřeně si pomyslel Par.

Jako odpověď se vody Hadeshornu zvedly vzhůru a údolím proběhlo zachvění. Kamení a skály se hlučně přesouvaly současně s probuzeným pohybem. Všichni se přikrčili, aby se chránili. Jezero začalo vřít, voda hlučně zahřměla a k nebi vytryskla s ostrým syčením pára. Ozval se křik hlasů plných touhy nepatřící lidským tvorům, kteří vyrostly ze země. Napínaly svá pouta, která nikdo z nich nemohl vidět, ale dokázal si je představit. Walkerovy ruce se proti zvuku široce rozmáchly a rozhodily závoj stříbrného prášku planoucí jako ochranný štít. Ostatní si zakryli uši. Zvuk však nic neutišilo.

Pak začala země dunět. Z jejích hlubin se vyvalila bouře ještě hlasitější než mohutný křik. Cogline pozvedl tenkou paži a strnule ukázal na jezero. Hadeshorn vybuchl vodním vírem, vody divoce pěnily a z hlubin vystoupil...

„Allanon,“ vzrušeně vykřikl Par do zběsilých zvuků.

Legendární druid. Všichni ho ihned poznali. Znali pověsti přešlých staletí: poznali ho hluboko v srdci, kde bylo to tajemství odhaleno. Vysvobodil se z vod Hadeshornu, vyrostl v nočním prostoru a kolem něj zářilo oslepující světlo. Průhledný a šedý stín z podsvětí, který ve tmě slabě mihotal, majestátně vystoupil z jezera a zůstal stát na jeho hladině. Od hlavy až k patám zůstával zahalený. Stál před nimi obraz vysokého a mocného muže, kterým kdysi býval. Obrátil k nim svou protáhlou, ostře řezanou a vousatou tvář. Jeho pronikavé oči pronikly až na nejvzdálenější část jejich životů, aby je prozkoumaly a posoudily.

Par Ohmsford se zachvěl.

Voda přestala pěnit, dunění odeznělo a nářek se ztratil v tichu, které se nad celým údolím rozhostilo. Stín se očividně beze spěchu posunul směrem k nim, jakoby chtěl znevážit Coglinova slova o tom, že ve světě lidí smí zůstat jen krátce. Nespouštěl z nich pohled. Par ještě nikdy nebyl tak vystrašený. Chtělo se mu utéci. Pokusit se uprchnout, aby si zachránil život, avšak nedokázal se ani pohnout.

Stín došel ke břehu jezera a zastavil se. Někde hluboko uvnitř svých myslí ho všichni slyšeli mluvit.

— Já jsem Allanon, který byl —

Vzduch naplnily hlasů, které patřily lidem a tvorům, kteří už dávno nežily a přinášely ozvěnu slov stínu.

— Volal jsem vás k sobě ve snech — Pare, Wren a Walkere. Shannarovy děti, povolal jsem vás. Kolo času se znovu roztočilo — aby se znovu zrodilo kouzlo, aby se vrátila důvěra, která vám byla svěřena, aby začalo i skončilo mnoho událostí —

Hluboký a mohutný hlas, který- uvnitř slyšeli, teď zdrsněl emocemi, zařezávajícími se až do morku kostí.

— Zrodily se Přízraky. Povstaly s úmyslem ničit a prohnaly se Čtyřzemí s takovým přesvědčením, jako když po noci následuje den —

Nastalo ticho a hubené ruce stínu k nim vyslaly nočním vzduchem obraz slov, jehož zářivé barvy zůstali na okamžik viset v mlhavé temnotě. Sny, které jim posílal, ožily ve výjevech šílenství nočních můr. Pak se zvolna ztrácely až po nich nezůstalo nic. Hlas bez jediného zvuku šeptal.

— Tak se stane, pokud zůstanete lhostejní —

Par cítil, jak mu slova pronikají tělem jako dunění země. Chtěl se podívat na ostatní, chtěl se podívat na výrazy v jejich tvářích, ale hlas stínu ho pevně spoutal.

Ne však Walkera Boha. Hlas jeho strýce mrazil stejně jako hlas stínu. „Prozraď nám, co vlastně chceš, Allanone! Jasně se vyjádři!“

Allanonův pohled se přesunul na temnou postavu a ustrnul na ní. Přestože se tomu bránil, musel Walker Boh o krok ustoupit. Stín gestem pokynul.

— Zničte Přízraky! Hubí příslušníky ras, zmocňují se jejich těl, berou na sebe jejich podobu, proměňují se v ně, zneužívají je, dělají z nich beztvaré obry a šílené lesní ženy, s kterými jste se již setkali — a ještě hrůznější věci. Nikdo tomu nedokáže zabránit. Nikdo, pokud se to nepodaří vám —

„Ale co máme udělat?“ zeptal se vzápětí a téměř bezmyšlenkovitě Par.

Když se stín objevil, byl hmotný jako duch, který znovu ožívá. Teď už ale jeho rysy začaly blednout. To, co kdysi představovalo Allanona, se mihotalo stejně průhledně a pomíjivě jako kouř.

— Shannarovo dítě. Aby se podařilo přízraky zničit, musí být znovu nastolena rovnováha — nejen na nějaký čas, nejen v tomto věku, ale navždy. K tomu je potřeba kouzlo. Kouzlo, vracející životu jeho skutečnou hodnotu. Kouzlo, obnovující lidské bytí ve světě smrtelných. Kouzlo je vaše dědictví — tvé, Walkerovo a Wren. Musíte ho k sobě pustit a obejmout ho —

Hadeshorn začal znovu vřít a jejich malá společnost ustoupili před jeho syčením a párou — všichni až na Coglina, který před nimi stál pevně jako skála a hlavu skláněl ke křehké hrudi.

Zdálo se, že Allanonův stín ve tmě roste a zdvihá se jako obr. Šaty mu vlály. Jeho oči se zabodly do Para a mladík z údolí cítil, jak mu hrudí projel neviditelný prst.

— Pare Ohmsforde, nositeli zárodku písně přání, jako zbraň ti odkazuji znovuobjevený Shannarův meč. Jen Mečem se ukáže pravda a jen pravdou lze přemoci Přízraky. Vezmi meč, Pare; vládni jím tak, jak přikazuje tvé srdce — a pravda o Přízracích bude odkryta —

Pohled se přesunul.

— Wren, dítě utajených a zapomenutých životů, tobě dávám úkol stejně důležitý. Země se nezhojí a nezhojí se ani její lid, pokud se nevrátí elfové ze světa kouzel. Najdi je a vrať do světa lidí. Přiveď je, tulácká dívko. Jen tak se nemoc ztratí —

Hadeshorn vybuchl hromovou ranou.

— A Walkere Bohu, ty bez víry, nalezni její sílu — a porozumění potřebné k tomu, aby zůstala. Najdi ten poslední lék, který je třeba aby se do Zemí vrátil život. Najdi zmizelý Paranor a vrať do něj druidy —

Ve tvářích všech se odrážet úžas zadržující nedůvěřivé výkřiky, deroucí se na povrch. Všichni začali vykřikovat, slova se přes sebe valila, jak se každý snažil být v té vřavě slyšet. Ale výkřiky náhle utichly, když stín prudce vztyčil ruce a zem znovu začala dunět.

— Přestaň —

Když se k nim obrátil tváří, vody Hadeshornu za ním zasyčely a zaprskaly. Na východě jasněla obloha; svítání hrozilo rozedněním.

Stín znovu šeptal.

— Mohli byste být připraveni lépe. Přál bych si, aby to tak bylo. Ale víc vám říci nedokážu. Nemohu. Ve stínu smrti mi chybí síla, kterou jsem vládl za svého života. Je mi dovoleno vidět jen části a úlomky dřívějšího nebo budoucího světa. Nacházím se ve světě, kde hmota znamená velmi málo, nemohu najít před vámi skrytá tajemství. Každý den se mé vzpomínky více a více vzdalují. Vyjevil jsem své možnosti; to musí stačit. Proto mi věnujte pozornost. Nepůjdu s vámi. Nepovedu vás. Neodpovím na otázky, se kterými jste sem přišli — ani na ty o kouzle, o vaší příslušnosti nebo o vás samotných. To všechno musíte udělat vy sami. Můj čas ve Čtyřzemí vypršel, Shannarovy děti. Můj osud je stejný jako kdysi Bremenův. Nespoutává mě neúspěch, přesto mám navlečené okovy. Smrt vymezuje čas i bytí. Jsem součástí minulosti. Budoucnost Čtyřzemí patří vám a jen vám —

„Ale žádáš nás o nemožné!“ zoufale vyštěkla Wren.

„Ještě hůř! Žádáš nás o věci, které se protiví!“ zuřil Walker. „Mají znovu přijít druidové? Má být obnoven Paranor?“

Stín mírně odpověděl.

— Žádám vás o to, co se musí stát. Vládnete potřebnou silou, máte srdce, právo a potřebu udělat, oč vás žádám. Následujte má slova. Vykonejte poslání. Pak budou Přízraky zničeny —

Par cítil, jak se mu zoufalstvím stahuje hrdlo. Allanon se začal ztrácet.

„Kam se máme vypravit?“ vykřikl zuřivě. „Kde máme začít hledat? Allanone, musíš nám to prozradit! “

Nepřišla žádná odpověď. Stín se ještě víc ponořil do sebe.

„Ne! Nemůžeš odejít!“ zanaříkal náhle Walker Boh.

Nehmotná postava splývala s vodami Hadeshornu.

„Druide, zakazuji to!“ zuřivě křičel Walker a rozhazoval kolem sebe jiskry vlastního kouzla napřahujíc přitom ruce, jako by chtěl stín zadržet.

Údolí odpovědělo výbuchem, země se třásla, kameny začaly divoce rámusit a padat, z hor se přihnal bičující vítr, jakoby ho někdo zavolal, Hadeshorn pěnil a vířil vztekem, ozýval se nářek mrtvých — a Allanonův stín vzplanul. Když se síly kolem nich střetly a všechno se ocitlo ve větrném víru světel a zvuků, mrštilo to s nimi na zem.

Nakonec se opět snesl klid a tma. Opatrně zvedli hlavy a rozhlédli se. Údolí osamělo, zmizeli stíny, duchové i vše, co je doprovázelo. Země poklidně odpočívala a Hadeshorn pulsoval tichým, mírným odleskem záře slunce, které vyplulo z temnoty.

Par Ohmsford pomalu vstal. Cítil, že se asi probudil ze snu.