Kapitola 17

Jako vždy měl Morgan Leah plán. „Jestliže chceme uspět a najít Meč, budeme potřebovat pomoc. Nás pět jednoduše nestačí. Po všech těch stoletích se promění cesta za Shannarovým mečem v příslovečné hledání ztracené jehly v kupce sena. Steffe, ty a Teel znáte Východní zemi, ale Truboroh a Hraniční země jsou neznámá území. To samé platí pro hochy z údolí a mě — jednoduše řečeno, chybí nám dostatek znalostí. A nezapomeňme, že Federace se za námi vydá do všech míst, kam se vrtneme. Trpaslíci a psanci nejsou v Jižní zemi vítáni. Poslední slova, která jsem slyšel. Taky se budeme muset mít na pozoru před Přízraky. Zdá se, že je kouzla přitahují stejně jako vlky čerstvá krev a tak nemůžeme počítat s tím, že se s nimi nesetkáme. Musíme si krýt záda, a to nehovořím o tom, jak náročné bude zjistit, co se stalo s Mečem. Sami se do toho nemůžeme pustit. Potřebujeme někoho, aby nám pomohl, někoho, kdo zná dobře Čtyřzemí, někoho, kdo nás bude moci vybavit lidmi a zbraněmi.“

Přesunul pohled na Para a usmál se tím známým způsobem, plným tajemné radostí. „Potřebujeme tvého přítele z Hnutí.“

Par zasténal. Naprosto netoužil, znovu se spojit s psanci; připadalo mu to jako jasná výzva jak přivolávat problémy. Ale Steffovi s Teel a dokonce i Collovi se ten nápad líbil. Po krátkém dohadování musel přiznat, že nějaký smysl horalův návrh má. Psanci měli prostředky, které jim chyběli a znali Hraniční země i svobodná území kolem nich. Vědí, kde má smysl hledat a čeho se při tom vyvarovat. Parův zachránce naštěstí vypadal jako muž, na kterého se dá spolehnout.

„Nabídl se, že kdybys někdy potřeboval pomoc, můžeš za ním přijít,“ zdůraznil Morgan. „Zdá se mi, že teď toho můžeš trochu využit.“

Na to se nedalo nic namítnout, takže bylo rozhodnuto. Zbytek dne strávili v táboře na úpatí hor vedoucích do Stinného dolu a k Hadeshornu. Následující noc novoluní spali beze snů pod Dračími štíty. Když přišlo ráno, zabalili si výstroj, zapřáhli koně a vydali se na cestu. Plán byl jednoduchý. Pojedou do Varfleetu, najdou Kiltanskou kovárnu na Reaverském konci v severním městě a poptají se po Lučištníkovi — přesně podle instrukcí, které Parovi dal jeho záhadný zachránce. Pak se uvidí, co dál.

Jeli na jih vyprahlou zemí, která sousedila s Pustými pláněmi až k místu, kde přešli východní část Mermidonu. Pak odbočili na západ. Až do časného odpoledne postupovali podél řeky. Z bezmračného nebe slunce rozpalovalo zem, vzduch byl suchý a plný prachu. Cestou většinou mlčeli, všichni se v tichosti ponořili do svých myšlenek. O Allanonovi od začátku svého putování už nemluvili. Nikdo se nezmínil o Walkerovi ani Wren. Par si čas od času pohrával s prstenem se znakem jestřába a přemýšlel o muži, který mu ho dal.

V pozdním odpoledni vstoupili do údolí řeky v Runových horách severně od Varfleetu a dostali se až k okraji města. Rozprostíralo se před nimi přes několik kopců, v záři zapadajícího slunce vypadalo prašné a rozpálené. Město obklopovaly chatrče, zaneřáděné přístřešky mužů a žen, kterým chyběly i ty nejzákladnější lidské způsoby. Když je míjeli, volali na ně, žebrali od nich peníze a jídlo. Par s Collem jim věnovali to málo, co měli. Jako se rodič dívá na zlobivé dítě, přejel Morgan bratry káravě pohledem, ale nic neříkal.

O kousek dál si Par opožděně uvědomil, že by měl zamaskovat své elfí rysy. Nedělal to už dlouhé týdny a jednoduše na to zapomněl. Utěšoval se tím, že mu narostly vlasy a tak mu zakryly uši. Přesto si musí dávat pozor. Podíval se na trpaslíky. Kabáty měli těsně stažené a kapuce halily jejich tváře do stínů. Hrozila jim větší možnost odhalení, než jemu. Každý věděl, že trpaslíci nesměli cestovat po Jižní zemi. Nebezpečí číhalo i ve Varfleetu.

Když dorazili do města a ulice začaly mít jména, objevily se obchody s vývěsními štíty. Znatelně vzrostla hustota provozu. Brzy už nebylo vůbec možné dostat se vpřed. Slezli z koní a pěšky je odvedli do nejbližší stáje, kde je zanechali. Zatímco ostatní stáli vzadu a nevtíravě se opírali o zeď budovy, která stála podél cesty a pozorovali procházející lidi, jak se tlačí jeden na druhého v malátném proudu, dohodl Morgan vše potřebné. Přišli k nim žebráci a žadonili o drobné. Par pozoroval polykače ohňů, jak předvádí své umění udivené skupině chlapců i lidi na ovocném trhu. Slabé mručení hlasů naplňovalo vzduch trhavým zvukem.

„Někdy má člověk štěstí,“ informoval je tiše Morgan, když se vrátil. „Jsme na Reaverském konci. Celá tahle část je Reaverský konec. Kiltanská kovárna stojí jenom pár ulic odtud.“

Pokynul jim a začali se proplétat nekonečným davem těl, prodírat do postranní ulice, která byla míň zaplněna, ale o to víc páchla. Brzy již spěchali stinnou alejí, která se kroutila a stáčela podél rozježděné stoky. Par znechuceně pokrčil nos. Takhle znal město Coll. Vrhnul letmý pohled na svého bratra, ale ten se zcela soustředil na to, kam šlape.

Přešli ještě několik ulic než našli tu, do které je Morgan vedl, ten ihned zatočil doprava a táhnul je davem do široké, dvouposchoďové stodoly s dřevěným štítem, na němž skvělo jméno Kiltanská kovárna. Nápis i budova byly staré a rozpadaly se, ale pece uvnitř radě hořely a plivaly plameny, jak se do nich přidával kov, který pak odvážely vozíky. Stroje skřípaly, kladiva bušila a zpracovávala kov. Hluk přehlušil zvuky z ulice a odrážel se od stěn okolních budov, aby se nakonec ztratil v dusivém objetí přetrvávajícího odpoledního horka.

Morgan si razil cestu davem, ostatní ho tiše následovali. Nakonec se jim povedlo dostat se až ke vchodu do kovárny. Pod vedením velkého chlapíka s povislým knírem a začínající pleší černou jako saze, pracovala u pecí hrstka mužů. Dokud nevstoupili dovnitř chlapík je přehlížel, pak se otočil a zeptal se: „Mohu vám s něčím pomoci?“

„Hledáme Lučištníka,“ ozval se Morgan.

Chlapík s knírem se k němu naklonil. „Koho hledáte?“

„Lučištníka,“ opakoval Morgan.

„A kdo to má jako být?“ Muž měl široká ramena a vařil se ve vlastním potu.

„Nevím,“ přiznal se Morgan. „Jenom nám bylo řečeno, abychom se na něj ptali.“

„Kým?“

„Podívejte...“

„Nevíš ani kým, chlape?“

I ve stínu Kiltanské kovárny sálalo horko a bylo jasné, že za stávajících okolností vzniknou Morganovi s tímhle mužem problémy. Už se na ně začali otáčet i ostatní. Par se rychle prodral dopředu a úzkostně se snažil, neobrátit na sebe všechnu pozornost. Vyhrknul: „Mužem, nosícím prsten se znakem jestřába.“

Chlapíkovy pronikavé oči se zúžily, zatímco si prohlížel tvář mladíka z údolí s elfími rysy.

„Tenhle prsten,“ zakončil Par a vyndal ho.

Ostatní ustoupili jakoby pálil. „Takhle ho neukazuj, ty mladej blázne!“ vyštěkl a se strachem se od něj odvrátil.

„Tak nám prozraďte, kde najdeme Lučištníka!“ vložil se do hovoru Morgan. Jeho podrážděnost začala být patrná.

Na ulici se mezitím něco stalo a to přinutilo všechny, aby se rychle otočili. Blížila se skupinka vojáků Federace. Proráželi si cestu davem a mířili přímo ke Kovárně. „Zmizte z dohledu!“ naléhavě vyštěkl chlapík s knírkem a zmizel.

Vojáci přišli až do Kovárny a vrhali letmé pohledy do ohněm osvětlené temnoty. Muž s knírkem je přišel pozdravit. Morgan a mladíci z údolí obstoupili trpaslíky. Naneštěstí stáli vojáci mezi nimi a dveřmi vedoucími do ulice. Morgan je všechny zatlačil hluboko do stínu.

„Objednávka na zbraně. Hirehone,“ oznámil velitel vojáků muži s knírkem, vytahujíc papír. „Potřebuju to na konci týdne. A nechci, aby ses o tom se mnou dohadoval.“

Hirehone zamumlal něco nesrozumitelného, ale přikývl. Velitel družstva ještě něco říkal. Zaznívala v tom únava z horka. Vojáci stáli jen tak kolem. Jeden se posunul směrem k malé skupině. Morgan se snažil postavit před své druhy. Chtěl, aby se voják obrátil na něj. Velký chlap s načervenalými vousy, zaváhal. „Ty tam!“ vyhrkl na Teel. „Co je s tebou?“ Natáhnul jednu ruku a stáhnul jí kapuci. „Trpaslíci! Kapitáne, jsou tady...!“

Nedokončil. Teel ho zabila jedním tahem svého dlouhého nože, protínajíc ostří jeho krkem. Když umíral, snažil se ještě něco říct. Ostatní vojáci se chopili zbraní, ale Morgan už stál mezi nimi, tasil svůj meč a nutil je ustoupit. Zavolal na ostatní a trpaslíci i muži z údolí se rozběhli ke dveřím. Dostali se do ulice s Morganem v patách, a krok za nimi pospíchali vojáci Federace. Jak se prchající blížili k davu, lidé ječeli a rozestupovali se. Stíhalo je tucet vojáků, ale dva byli ranění a zbytek zakopával jeden o druhého ve spěchu, se kterým se snažili dohnat horala. Morgan složil toho nejbližšího, zavyl při tom jako blázen. Vpředu Steff dorazil ke dveřím zabezpečeným na závoru, které vedly do nějakému skladu, odněkud vytáhl palcát a jediným mávnutím rozsekal překážku na třísky. Rychle proběhli tmavým vnitřkem a za zadními dveřmi odbočili vlevo do aleje. Stanuli před plotem. Zoufale se otočili a běželi zpět.

Pronásledující vojáci Federace vyrazili ze dveří skladu a vrhli se přímo k nim.

Par použil píseň přání a naplnil tu zkracující se mezeni mezi nimi rojem bzučících sršňů. Vojáci zavyli a začali se schovávat. Aby všichni mohli v nastalém zmatku proklouznout, vyrazil Steff několik prken z plotu. Přes bludiště skladovacích kulen proběhli další alejí, zatočili doprava a vtlačili se za železnou branku.

Objevili, že jsou na dvoře plném šrotového kovu za Kovárnou. Před nimi se otevřely zadní dveře do Kovárny. „Tady jsem!“ ozval se někdo.

Bez řečí vtrhli dovnitř. Všude kolem se ozývaly výstřely a troubení rohů. Protlačili se skrz vchod do malé skladovací místnosti a uslyšeli, jak se za nimi zabouchly dveře.

Proti nim stál Hirehone, ruce v bok. „Doufám, že stojíte za všechny ty problémy, které jste způsobili!“ prohlásil.


Schoval je do malého prostoru pod podlahou skladovací místnosti a nechal je tam. Čekání se jim zdálo nekonečné. V malém prostoru je sužovalo horko, nebylo tam žádné světlo. Několikrát nad jejich hlavami zazněly zvuky dupajících bot. Pokaždé strnuli a tajili dech. Když je Hirehone konečně pustil ven snášela se noc. Světla města se lámala v mezerách ve zdi Kovárny, obloha byla zatažená a inkoustová. Vzal je ze skladu do malé kuchyňky, která s ním sousedila a posadil je k dlouhému stolu. Dal jim najíst.

„Musel jsem počkat dokud vojáci neskončí své pátrání a neujistí se, že se nevrátíte krást kov,“ vysvětlil. „Byli rozzlobený, to vám teda povím, zvlášť kvůli tomu mrtvému.“

Teel nedala najevo sebemenší náznak emocí. Ostatní mlčeli. Hirehone pokrčil rameny. „Taky mi na tom nezáleží.“

Chvíli v tichosti přežvykovali a pak se Morgan zeptal: „Můžeme teď vidět lučištníka?“

Hirehone se usmál. „Nemyslím si, že to bude možné. Nikdo takový neexistuje.“

Morganovi poklesla čelist. „A proč potom...?“

„To je kód,“ přerušil ho Hirehone. „Způsob, jak mi dát vědět, co se ode mne očekává. Zkoušel jsem vás. Někdy se ten kód nepovede. Musel jsem se ujistit že nejste špehové Federace.“

„Jste psanec,“ řekl Par.

„A ty jsi Par Ohmsford,“ odvětil muž. „Teď dojezte a já vás zavedu za chlápkem, kterého chcete vidět.“

Souhlasili a potom, co po sobě umyli nádobí ve starém dřezu, následovali Hirehona do útrob Kiltanské kovárny. Kovárna zela prázdnotou až na jediného nočního hlídače, starajícího se o oheň v pecích, které nesměly nikdy vyhasnout. Nevěnoval jim sebemenší pozornost. Jako kočky prošli nehlučně tichem stodoly, cítili sirnatou směs popela a kovu a pozorovali stíny tančící v rytmu ohně.

Když proklouzli postranním vchodem do temnoty, zašeptal Morgan Hirehoneovi: „Naše koně máme ustájené několik ulic odtud.“

„O to se nebojte,“ pošeptal mu. „Tam, kam jdete, nebudete koně potřebovat.“

Tiše a bezstarostně procházeli ulicemi Varfleetu. Přes chatrče a boudy na jeho okraji vyšli nakonec ven z města. Pak pokračovali na sever podél Mermidonu. Sledovali řeku po proudu na místě, kde se stáčela pod předhůří čelem k Dračím štítům. Putovali po celý zbytek noci a řeku překročili přímo nad její severojižní křižovatkou, kde protékala několika peřejemi rozdělujícími její tok do menších proudů. V tomto ročním období byla hladina voda v řece dost nízká, jinak by přechod přes ni bez člunu nezvládli. Hůře na tom byli trpaslíci, kterým voda občas dosahovala téměř až k bradě. Zavazadla a zbraně museli mít zdviženy nad hlavou všichni.

Když se dostali na druhou stranu, přivítala je hustě zalesněná řada horských cest a roklí, táhnoucí se na míle daleko do skal Dračích štítů.

„To je Parmský hvozd,“ ozval se v jednu chvíli Hirehone. „Země mnoha nástrah, když neznáte dobře svou cestu.“

Par rychle zjistil, že pojmenování nelhalo. Parmský hvozd tvořila skupina hřebenů a roklí, které vyrůstaly a padaly bez varování v neproniknutelné pokrývce stromů a dalšího porostu. Při novoluní všude panovala temnota, hvězdy zakrýval baldachýn stromů a stíny hor. Jenom s největším úsilím mohli něco vidět. Chvíli se prodírali lesem než Hirehone usoudil, že bude moudřejší počkat na denní světlo.

Dokonce i potom se jakýkoliv průchod zdál být nemožný. V lesích Parmského hvozdu leželo neustálé šero a mlhavo. Hřebeny a rokle pokrývaly celou zemi. Nacházela se tam stezka, ale naprosto neviditelná pro každého, kdo ji neznal; klikatící se cestička, kterou Hirehone bez námahy procházel, zatímco ostatní členy malé společnosti zanechávala v nejistotě, kterým směrem se vlastně ubírají. Ráno se změnilo v poledne a hustým stromovím k nim proniklo v tenkých paprscích slunce, kterému se příliš nedařilo přemáhat přetrvávající mlhu. Vypadalo to, jakoby se zatoulaly přímo do středu světa plného hustých stínů.

Když se zastavili na rychlý oběd, Par se zeptal svého průvodce, jestli jim prozradí, jak daleko ještě půjdou.

„Daleko ne,“ odpověděl Hirehone. „Támhle.“ Ukázal na obrovskou vyčnívající skálu, zvedající se nad Parmským hvozdem v místech, kde se les dotýkal stěn Dračích štítů. „Tohle je. Ohmsforde, Výběžek. Strategické místo Hnutí.“

Par se k němu obrátil a uvažoval. „Ví Federace, že je to tady?“ zeptal se.

„Myslím, že ano,“ odpověděl Hirehone. „Neví ale, kde přesně, a co je nejdůležitější, netuší jak se tam dostat.“

„A Parův zachránce, bezejmenný vůdce psanců — nemá strach z návštěvníků jako jsme my, kteří mohou Federaci pomoci dostat se tam?“ zeptal se skepticky Steff.

Hirehone se usmál. „Trpaslíku, pokud by ses tam chtěl znovu vrátit, musíš se odtamtud dostat. Myslíš si, že bys to zvládl beze mne?“

Steff se sklesle usmál a uvědomil si celou pravdu. Člověk se mohl v tomhle bludišti toulat věčně, aniž by se mu podařilo v něm vyznat.

K výčnělku, ke kterému celý den mířili, dorazili až v pozdním odpoledni. Stíny padaly v hustých vrstvách na divočinu ponořujíc celý les do šera. Hirehone během poslední hodiny několikrát zahvízdal a než se znovu dali na pochod vždy počkal na odpověď. Pod útesy, na mýtině, čekal uzavřený výtah. Jeho provazy mizely směrem k nebi, do skal nad hlavou. Výtah byl dostatečně velký, aby je všechny udržel. Nastoupili do něj. Drželi se hrazení a pomalu a plynule stoupali vzhůru nad vrcholky stromů. Zastavili se na úrovni úzkého výstupku s hrstkou mužů, kteří pracovali s obrovským rumpálem, kterým je vytáhli. Tady čekal druhý výtah a oni se do něj přesunuli. Znovu stoupali podél skály, volně visící nad zemí. Par se zkusil podívat dolů a hned toho litoval. Letmým pohledem zachytil pod opáleným zevnějškem odkrvenou Steffovu tvář. Hirehone se zdál naprosto netečný, jak stoupali, líně si pískal.

Třetí výtah byl tentokrát o hodně kratší. Nakonec z něho vystoupili na širokém travnatém útesu asi v polovině cesty k jeho vrcholu, který se na několika stovkách yardů měnil v soustavu jeskyní. Okraj útesu a jeskyně lemovalo opevněni. Několik obranných postavení spatřili i ve zdi útesu. Byl tam úzký vodopád tekoucí z hor do jezírka. Po útesu se rozlézalo několik skupin stromů se širokými listy. Všude pobíhali muži vlekoucí nářadí, zbraně a bedýnky s věcmi, vykřikovali rozkazy nebo na ně odpovídali.

Ze středu organizovaného chaosu vykročil Parův zachránce. Postavu měl překvapivě oblečenou v šarlatové a černé. Byl čerstvě oholen, měl opálenou tvář ošlehanou počasím a jeho vystouplé lícní kosti byly ve slunečním světle ještě výraznější. Jeho věk se podle tváře nedal odhadnout. Trochu prořídlé hnědé vlasy měl učesány dozadu. Vypadal hubeně a velmi bystře, pohyboval se jako kočka. Přiblížil se k nim a hlasitě je vítal. Zvednul ruce, aby objal Hirehona a pak Para.

„Nakonec jsi se rozmyslel? Vítej a vy všichni také. Tvůj bratr, horal a párek trpaslíků? Zvláštní společnost, to tedy ano. Přišli jste se k nám připojit?“

Byl bezelstný víc, než si Morgan dokázal představit. Par cítil, jak se červená. „Ne tak docela. Máme problém.“

„Další problém?“ Vůdce psanců vypadal pobaveně. „Nedovedeš si bez nich život představit. Chtěl bych teď zpátky svůj prsten.“

Par vyndal kroužek z kapsy a podal mu ho. Psanec si ho navlékl na prst a obdivoval ho. „Jestřáb. Výstižný symbol pro svobodně narozené, nemyslíš?“

„Kdo jsi?“ zeptal se Par bez obalu.

„Kdo jsem?“ zasmál se vesele. „Ještě jsi na to nepřišel, příteli? Ne? Pak ti to povím.“ Vůdce psanců se k němu naklonil. „Podívej se na mou ruku.“ Natáhl ruku sevřenou v pěst a jedním prstem ukazoval na Parův nos. „Ztracená ruka s oštěpem, kdo jsem?“

Oči měl zelené jako moře a naplněné uličnictvím. Následoval moment vypočítaného ticha, během kterého na něj mladík z údolí zmateně zíral.

„Mé jméno, Pare Ohmsforde, je Padishar Creel,“ pronesl nakonec vůdce psanců. „Ale budeš mě lépe znát jako pra pra pra a ještě nějakého pravnuka Panamona Creela.“

Parovi se vyjasnilo.


U večeře, která se konala u stolu, schválně postaveném stranou od ostatních obyvatel Výběžku, poslouchal Par a jeho společníci v obdivném údivu Padisharův příběh.

„Máme tady takové pravidlo — minulost každého je jeho vlastní věc,“ prozradil jim spiklenecky. „Možná by se ostatní cítili trapně, kdybych prozradil tu svou.“

Odkašlal si. „Vlastnil jsem půdu,“ začal, „pracoval na polích a choval zvířata, dozíral jsem nad tuctem malých farem a nespočetnými akry lesa určeného k lovu. Zdědil jsem tu jeho lepší část po otci a on zase po svém otci a tak dále tolik let dozadu, že se mi o tom ani nechce přemýšlet. Ale zcela jistě to všechno začalo s Panamonem Creelem. Bylo mi řečeno, ale nemohu to potvrdit, že po tom, co pomohl Sheovi Ohmsfordovi získat zpět Shannarův meč, dorazil na sever do Hraniční země, kde se mu začalo celkem dobře dařit a nasbíral docela obdivuhodné jmění. Než odešel na odpočinek, chytře investoval do všeho, co se jednou mohlo stát půdou rodiny Creelů.“

Par se málem rozesmál. Svůj příběh vyprávěl Padishar Creel s kamennou tváří, ale věděl stejně dobře jako mladíci z údolí i Morgan, že když na sebe se Sheou Ohmsfordem narazili, byl Panamon Creel zloděj.

„Sám sebe nazýval Baronem Creelem,“ pokračoval nevšímavě. „Od té doby se tak říkalo všem hlavám rodiny. Baron Creel.“ Odmlčel se a vychutnával ten zvuk. Pak si povzdechl. „Když jsem byl chlapec. Federace se zmocnila půdy mého otce, ukradla ji bez jakékoli náhrady. Můj otec zemřel, když se ji snažil dostat zpět. Má matka taky. Naprosto záhadně.“

Usmál se. „Tak jsem se připojil k Hnutí.“

„Jen tak?“ zeptal se Morgan s nedůvěrou v hlase.

Vůdce psanců napíchl na svůj nůž kousek masa. „Rodiče šli za guvernérem provincie, podřízeným Federace, který se nastěhoval do našeho domova. Otec se dožadoval navrácení všeho, co podle zákona patřilo jemu. Oznámil něco v tom smyslu, že jestliže nějak nevyřeší jeho požadavky, bude toho guvernér litovat. Nijak mému otci nevyhrazovali. Jeho žádost zamítli a on i má matka byli rychle propuštěni. Cestou od guvernéra zmizeli. Později je našli, jak visí na stromě v blízkém lese, vykuchaní a bez kůže.“

Mluvil s hrůzostrašným klidem bez jakékoliv stopy nenávisti. O to děsivěji jeho vyprávění působilo. „Důvod, proč jsem rychle dospěl,“ zakončil.

Následovalo dlouhé ticho. Padishar Creel pokrčil rameny. „To už je dávno. Naučil jsem se bojovat a přežít. Přešel jsem do Hnutí a přesvědčil se jak špatně je vedeno. Založil jsem svou vlastní společnost.“ Přežvykoval. „Několika jiným vůdcům nebyl ten nápad po chuti. Zkoušeli mě udat Federaci. Byla to jejich chyba. Poté, co jsem se jich zbavil, většina zbývajících skupin se ke mně připojila. Nakonec to udělají všichni.“

Nikdo nic neříkal. Padishar Creel na ně pohlédl. „Nemá někdo hlad? Zbylo ještě dost jídla. Neměli bychom s ním plýtvat.“

Rychle dojedli, zatímco vůdce psanců pokračoval nezúčastněným tónem v popisu dalších podrobností ze svého života mimo zákon plného násilí. Par přemýšlel, s jakým mužem se to vlastně dal dohromady. Předtím si myslel, že by se z jeho zachránce mohl vyklubat hrdina, kterého Čtyřzemí nemělo od dob Allanona, pod jehož prapor by se mohly sjednotit všechny utlačované národy. Tvrdilo se, že tento muž je tím charismatickým vůdcem, na kterého svobodné Hnutí čekalo. Teď však před sebou viděl chladnokrevného hrdlořeza. Jakkoliv byl Panamon Creel ve své době nebezpečný, tento muž ho v mnoha ohledech překonával.

„Tak to je celý můj příběh,“ oznámil Padishar Creel když si po sobě uklízel talíř. Jeho oči se zaleskly. „Chcete se ještě na něco zeptat?“

Nastalo ticho, které překvapivě přerušil zavrčením Steff: „Kolik z toho je pravda?“

Všechny zamrazilo. Ale Padishar Creel se začal smát, upřímně pobaven. V očích mu zableskl nepochybný respekt k trpaslíkovi, když prohlásil: „Něco z toho, můj příteli z Východní země, jen něco.“ Zamrkal. „Můj příběh je pokaždé lepší a lepší.“

Zdvihl svůj půllitr a naplnil ho až po okraj ze džbánu. Par se s obdivem podíval na Steffa. Nikdo jiný se neopovážil takovou otázku položit.

„Teď pojďte,“ ozval se vůdce psanců a nakláněl se dopředu. „Dost bylo minulosti. Je čas vyslechnout si, co vás ke mně přivedlo. Mluv, Pare Ohmsforde.“ S očekáváním pohlédl na Para. „Má to něco společného s kouzly, že ano? Nic jiného by tě sem nepřivedlo. Povídej.“

Par zaváhal. „Platí ještě nabídka, že mi pomůžeš?“ zeptal se místo toho.

Uraženě na něho pohlédl. „Mé slovo vždycky platí, příteli! Řekl jsem, že ti pomůžu, a to taky udělám!“

Vyčkával. Par se podíval na ostatní a pokračoval: „Potřebuji najít Shannarův meč.“

Vyprávěl Padisharovi Creelovi o svém setkání s duchem Allanona a úkolu, který od druida dostal, Prozradil mu o cestě, která svedla jejich pětici dohromady, o střetech s vojáky Federace, Stopaři i monstry, které se nazývají Přízraky. I přes svou odtažitost k tomuto muži nic neskrýval. Rozhodl se, že bude lepší, když mu řekne všechno na rovinu, aby to dokázal posoudit a potom přijmout nebo odmítnout, jak uzná za vhodné. Ať už si vybere, že jim pomůže nebo ne, nemohli tím nakonec nic ztratit.

Když skončil, vůdce psanců se posadil a vypil zbytek piva ze sklenice, se kterou si pohrával. Spiklenecky se usmál na Steffa. „Připadalo by mi na místě, abych se i já teď zeptal, kolik z tohoto příběhu je pravda!“

Par začal protestovat, ale Padishar rychle zvedl ruku, aby ho zastavil. „Ne, příteli, šetři dechem. Nezpochybňuji to, co jsi mi vyprávěl. Věříš tomu, co říkáš, to je naprosto jasné. Jenom jsem si nemohl odpustit poznámku.“

„Ty máš muže, zbraně, zásoby a síť zvědů, kteří nám mohou pomoci s pátráním,“ tiše se do toho vložil Morgan. „Proto jsme tady.“

„A hádám, že máš také smysl pro tenhle drah bláznovství,“ dodal Steff s potlačovaným smíchem.

Padishar Creel se podrbal na bradě. „Nemám víc než tohle, přátelé,“ řekl a usmíval se přitom jako vlk. „Věřím v osud.“

Beze slova se zvedl a vedl je od stolu na kraj výstupku. Stáli a dívali se přes Parmský hvozd na masu vrcholku stromů a hřebenů hor, koupající se v posledním slunečním světle, které se ztrácelo za horizontem na západě.

Padishar pohybem roky přes všechno přelétl. „Díváte se na moji půdu, vlastnictví Barona Creela, pokud si přejete. Ale neudržím si ho déle než cokoli předtím. Musím najít způsob, jak sesadit Federaci!“ Odmlčel se. „Osud, říkal jsem ti. To je to, v co věřím. Osud ze mě udělal to, co jsem. A o všechno mě znovu připraví, jestliže se nepostarám o opak. Myslím, že ruka, kterou si musím vybrat, patří právě tobě. Není náhoda. Pare Ohmsforde, že jsi za mnou přišel. Tak se mělo stát. Vím, že se nemýlím, zejména když jste prozradili, co hledáte. Uvědomuješ si to? Naši předkové, Panamon Creel a Shea Ohmsford, hledali Shannarův meč před více než třemi sty lety. Teď je řada na nás, na tobě a na mně. Znovu je zde Creel a Ohmsford, aby v zemi započali změnu, nový začátek, cítím to!“

Sledoval je a jeho ostrá tvář byla napjatá. „Dohromady vás svedlo přátelství; potřeba změny ve vašich životech vás přivedla ke mně. Mladý Pare, skutečně existují pouta, která nás k sobě vážou. Stejně jako jsem říkal, když jsme se setkali poprvé. Existuje historie, kterou je potřeba zopakovat. Jsou dobrodružství, která se musí prožít. Bitvy, které je třeba vyhrát. Tak to po nás chce osud!“

Para celý ten proslov trochu zmátl. Zeptal se: „Takže nám pomůžeš?“

„Samozřejmé, že ano.“ Vůdce psanců zvedl obočí. „Získal jsem Parmský hvozd, ale Jižní země je pro mě ztracená — můj domov, má půda, moje dědictví. Chci je zpět. Klíčem jsou kouzla, stejně jako v minulosti znamenají změnu, kopanec, který odežene netvora Federace a pošle ho poklusem zpět do jeskyně!“

„To už jsi říkal několikrát,“ vložil se do proslovu Par. „Několika různými způsoby — že kouzla mohou zničit Federaci. Ale Allanon se obává Přízraků. Proti nim má stát Meč. Tak proč...?“

„Ach, příteli.“ rychle ho přerušil Padishar Creel. „Zase jsi uhodil hřebík na hlavičku. Odpovím na tvou otázku — uvědomuji si souvislosti i všechny následky, které přinese. Zlo v podobě Federace a Přízraků nejsou dvě zcela odlišné věci. Existuje mezi nimi pevné spojení. Tak jako mezi Ohmsfordem a Creelem. Jestliže najdeme způsob, jak zničit jedno, podaří se nám zničit i to druhé!“

Pohled, který vrhnul, byl plný nelítostného odhodlání. Dlouhou dobu nikdo nepromluvil. Poslední sluneční paprsky se schovávaly za obzor. Šeď soumraku přikryla Parmský hvozd a celou zem na jih i na západ. Ostatní muži se začali zvedat od jídelních stolů a přesouvat se do prostor na spaní, roztroušených po celém výčnělku. Dokonce i v takové výšce byla noc teplá a bez větru. Objevily se hvězdy a kousek první čtvrtky měsíce.

„Dobře,“ řekl potichu Par. „Ať už máš pravdu nebo ne, co můžeš udělat, abys nám pomohl?“

Padishar Creel srovnal záhyby na svých šarlatových rukávech od haleny a zhluboka vdechl vůni horského vzduchu. „Přesně to, příteli, o co jsi mě požádal. Pomoci najít Shannarův meč.“

Vrhl na něj letmý pohled, rychle se usmál a jakoby nic dodal: „Myslím, že vím, kde je.“

Загрузка...