Shannarovo dědictví

Kapitola 11

Když se Par Ohmsford probudil, zjistil, že se nalézá přímo uprostřed noční můry. Ruce i nohy měl spoutané a visel na bidle. Nesli ho lesem plným mlhy a stínů, nalevo tmavý okraj hluboké bažiny, vpravo zubatý hřeben, který se jasně odrážel proti noční obloze. Pokud se na bidle bezmocně zhoupl, křoví a hustá změť trávy a plevele ho šlehala po zádech a hlavě. Vzduch byl hustý, těžký a klidný. Všude ho obklopovali pavoučí skřeti. Neslyšně se pohybovali v pološeru na svých křivých nohách.

Par na chvilku zavřel oči. Snažil se obraz odehnat. Znovu je otevřel. Obloha byla tmavá a zatažená, ale rozptýlené hvězdy svítily škvírami mezi mraky. Mohl vidět slabý náznak jasu za propadlištěm bažiny. Noc už skončila, uvědomil si. Přicházelo ráno.

Vybavil si, co se mu stalo, jak ho pavoučí skřeti pronásledovali, zmocnili se ho, a unesli pryč. Coll! Co se stalo s Collem! Zvedl hlavu ve snaze zjistit, jestli vzali i jeho bratra. Nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Vzteky zaťal zuby a vzpomínal jak Coll upadl a potom se plazil po zemi s obličejem od krve...

Rychle obraz vypudil z mysli. Nemělo smysl se tím teď trápit. Musí najít způsob jak se osvobodit a vrátit se k bratrovi. Chvilku zápasil s provazy, které ho poutaly. Zkoušel jak jsou silné. Nic nezmohl. V této poloze neměl dost velkou páku, aby je mohl uvolnit. Musí počkat. Snažil se odhadnout, kam ho nesou — proč vzali právě jeho, z jakého důvodu. Co od něj pavoučí skřeti chtěli?

Kolem obličeje mu zabzučel hmyz. Sedal mu na oči a ústa. Schoval hlavu mezi paže a nechal ji tam.

Když ji znovu vystrčil, zkoušel odhadnout kde se nalézá. Zleva dopadalo světlo, počátek nového dne. Tedy východ, rozhodl — pavoučí skřeti jdou směrem na sever. To dávalo smysl. V dobách Brin Ohmsfordové měli pavoučí skřeti svůj domov v Tofferském hřebenu. Tady se také pravděpodobně nacházeli. Polkl, aby se zbavil sucha v krku a ústech. Žízeň a strach, pomyslel si. Pokusil se vybavit si něco o pavoučích skřetech z pověstí starých časů, ale nedokázal se soustředit. Brin se s nimi setkala, když spolu s Ronem Leahem, Coglinem, Kimber Bohovou a kočkou jménem Šepot putovali za ztraceným Leahovým mečem. Něco důležitého mu unikalo, něco o pustině a strašlivých bytostech, které v ní žily...

Pak si vzpomněl. Prastvůry. To jméno vystřelilo jako kletba.

Pavoučí skřeti se vydali úzkou stezkou. Chlupatými těly ji naplňovali jako tmavá skvrna, a zdálo se, že na něco čekají. Jas východu zmizel. Stíny a mlha je pohltily do svých zdí. Zápěstí, kotníky a téměř celé tělo ho bolely a nijak si nedokázal pomoci. Skřeti byli malí a nesli ho nízko nad zemí. Každou chvíli do něčeho narazil nebo se odřel. Hlavou dolů pozoroval, jak se stezka rozšiřuje v plošinu, která se otevřela do obrovské mlhavé prázdnoty, která neměla konce. Plošina pokračovala jako koridor mezi skupinou balvanů, kterými byla strana Tofferského hřebenu hustě poseta. V dálce zablikal oheň, jasné body, které si hrály mezi skalami na schovávanou. Hrstka pavoučích skřetů vyskočila a lehce, bez námahy se pohybovala po skalách.

Par se zhluboka nadechl. Ať už šli kamkoli, cíl měli na dosah.

O chvilku později vyšli ze skal a zastavili se na nízkém návrší, ze kterého se dalo dostat do několika doupat a jeskyní vydlabaných ve stěně hřebenu. Všude kolem plály ohně. Na dohled se objevily stovky pavoučích skřetů. Para bez okolků složili na zem, přesekli pouta, kterými byl svázán. Odstranili dlouhé bidlo. Chvíli ležel na zádech, mnul si zápěstí a kotníky. Zkoumal hluboké zářezy od pout, které krvácely. Celou dobu na sobě cítil pohledy cizích očí. Pak ho vytáhli na nohy vlekli ho směrem k doupatům a jeskyním. Sundali mu sice pouta ale vrátili se k původnímu řešení. Sukovité skřetí ruce ho teď obepínaly na každém myslitelném místě a zápach jejich těl mu naplňoval nosní dírky. Neustále brebentili jeden přes druhého vlastním jazykem. Nerozuměl jim. Nevzpouzel se; stěží stál zpříma. Vzali ho do největšího vchodu do jeskyně, odtáhli za oheň, který planul u jeho ústí a zastavili se. Následovala krátká debata, po které ho postrčili dopředu. Viděl, že jsou v malé jeskyni, která byla asi dvacet yardů dlouhá a ne vyšší, než osm stop. Na úplném konci byl do skalní stěny zatlučen pár železných kruhů. Pavoučí skřeti ho k nim připoutali. U ohně ve vchodu do jeskyně zůstali dva hlídači, ostatní odešli.

Par na nic nemyslel. Naslouchal tichu a čekal, co bude dál. Když se nic nedělo, pozorně se rozhlédl kolem. Rozpaženého ho zanechali u skalní stěny. Každou ruku měl připoutanou k jinému železnému kruhu. Musel stát, protože kruhy trčely ze skály příliš vysoko. Vyzkoušel pouta. Byla kožená a tak těsně utažená, že se v nich zápěstí ani nepohnula.

Zoufale klesl zpátky na skálu a snažil se přemoci paniku, která se ho snažila ovládnout. Ostatní ho už nejspíš hledají — Morgan, Steff, Teel. Možná našli Colla. Půjdou po stopách pavoučích skřetů a přijdou pro něj. Najdou ho a osvobodí.

Zavrtěl hlavou. Příliš krásná představa. Skřeti ho zajali téměř za tmi a také hustě pršelo. Žádný čas na hledání a žádná šance najít jakoukoli stopu. Mohl jen doufat, že Colla našli, nebo že přišel k sobě a vrátil se k ostatním, aby jim o přepadení pověděl.

Znovu polkl, aby zahnal sucho v ústech.

Čas plynul. Ze vteřin se stávaly minuty, z minut hodiny. Tma venku ustoupila jen nepatrně. Jen těžko pronikající denní světlo, dusila mlha a horko. Slabé zvuky pavoučích skřetů zcela odezněly. Par se mohl domnívat, že jsou všichni pryč, nebýt těch dvou strážných, sedících u vchodu do jeskyně. Oheň uhasí, ještě chvíli čoudil a pak z něj zůstal jen popel. Den skončil. Časem se jeden ze strážných zvedl a přinesl mu hrnek vody. Hltavě pil z rukou držících mu hrnek u úst. Větší část rozlil, až měl košili na prsou mokrou. Dostal hlad, ale k jídlu mu nic nenabídli.

Když se den začal ztrácet v temnotě, stráže znovu rozdělaly oheň u ústí jeskyně a pak se ztratily.

Par zbystřil pozornost. Zapomněl jak ho bolí tělo, dokonce i na hlad a strach. Něco se mělo stát. Cítil to.

S tím, co následovalo, naprosto nepočítal. Snažil se dostat ven z pout. Stékající pot se mísil s krví z ran způsobených pevným utažením. Náhle se ve stínu objevila postava. Prošla kolem ohně do světla a zastavila se.

Bylo to dítě.

Par zamrkal. Díval se na děvčátko, možná dvanáctileté, poněkud vysoké a hubené, s tmavými, zplihlými vlasy a hluboko posazenýma očima. Nebyl to skřet, byla z rasy lidí, jižanka v otrhaných šatech, ochozených botách a s malým stříbrným medailonem na krku. Zvědavě si ho prohlížela jako nějakého zatoulaného psa nebo kočku a pak pomalu vykročila kupředu. Když k němu došla, zastavila se a zvedla jednu ruku, aby mu odhrnula vlasy a mohla se dotknout jeho ucha.

„Elf,“ řekla tiše a přejela mu prstem po špičce ucha.

Par na ni zíral. Co dělalo to dítě mezi pavoučími skřety? Olízl si rty. „Odvaž mě,“ zaprosil.

Pozorovala ho a neříkala nic. „Odvaž mě!“ přikázal Par znovu, tentokrát mnohem rozhodněji. Čekal, ale dítě se na něj jen dívalo. Cítil, jak v něm začínají klíčit pochyby. Něco nebylo v pořádku.

„Obejmu tě,“ řeklo dítě najednou.

Téměř dychtivě k němu přistoupila, natáhla kolem něho své ruce a přitiskla se jako pijavice. Přilnula k němu splývajíc s jeho tělem. Neustále opakovala něco nesrozumitelného. Co se s tím dítětem děje, pomyslel si zděšeně? Vypadala opuštěně, nejspíš byla vystrašená a potřebovala se ho jen tak držet...

Myšlenka rázem zmizela. Cítil, jak se na něm převaluje. Nakonec se mu dostala až na kůži. Zaťala do ní prsty a začala ho nemilosrdně drásat. Zaplavila ho čirá hrůza. Tiskla se přímo na jeho tělo, na jeho kůži, jakoby byli úplně nazí, bez šatů. Nořila se stále hlouběji a začala s ním nějakým způsobem splývat, stávala se jeho součástí.

U všech stínů! Co se to děje?

Ucítil nesmírný odpor. Vykřikl, v hrůze se otřásl, zoufale vykopl a nakonec ji shodil. Dopadla do dřepu a její dětská tvář se změnila v něco ohavného, smála se jako bestie před krmením. V jejím bodavém pohledu hořely červené plameny.

„Dej mi kouzlo, chlapče!“ ozvala se hrubým hlasem, který rozhodně nezněl dětsky.

Par pochopil. „Ach ne, ne,“ šeptal stále dokola a napřímil se, když se začala pomalu zvedat na nohy.

Takto se projevovali Přízraky!

„Dej mi ho!“ opakovala chtivým hlasem. „Nech mě ať do tebe vstoupím a ochutnám ho!“

Přistoupila k němu, nepatrný proutek, kousíček ničeho, který zrazovala jen jeho tvář. Dosáhla na něj a mladík proti ní zoufale vykopl. Odporně se zasmála a o krok ustoupila.

„Jsi můj,“ řekla jemně. „Dostala jsem tě od skřetů. Dostanu tvoje kouzlo, chlapče. Nebraň se. Nenuť mě k nejhoršímu!“

Přistoupila k němu jako kočka ke své kořisti, uhnula před jeho kopnutím a se zavytím se k němu přitiskla. Cítil jak se ihned začala pohybovat — nevycházelo to však z dítěte, ale z jeho vnitřku. Přinutil se podívat dolů a spatřil slabounké šumění temného obrysu, který se chvěl uvnitř těla dítěte a snažil se do něj proniknout. Cítil přítomnost něčeho jako mráz v letním dni, jako nohy mouchy na kůži. Přízrak se ho dotýkal a hledal. Zaklonil hlavu, zatnul čelisti a nechal tělo ztuhnout v kus železa. Bojoval s tím. Přízrak se do něj snažil proniknout, splynout s ním. Hrome! Nesmí mu to dovolit! Nesmí!

Pak velkou bolestí a vztekem vykřikl a vypustil ze sebe kouzlo písně přání. Nemělo žádný tvar, protože se přesvědčil, že i jeho nejstrašnější obrazy proti těmto stvůrám nic nezmůžou. Přišlo z vlastní vůle, osvobodilo se z nějakého temného zákoutí jeho mysli a vzalo na sebe podobu, kterou nešlo rozeznat. Zformovalo se v temnou, nepopsatelnou věc, která ho omotala jako pavouk svoji kořist. Přízrak zasyčel, odlepil se od něj a začal plivat a sekat do vzduchu. Dopadnul do dřepu a dětské tělo se zkřivilo a rozechvělo před něčím neviditelným. Když ji Par spatřil, jeho výkřik odezněl do ticha. Potom se lehce opřel o zeď jeskyně za sebou.

„Vyhýbej se mi!“ varoval ji, lapajíc po dechu. „Už na mě nesahej!“

Nevěděl jak se mu to podařilo, ale Přízrak se krčil u ohně a poraženě ho sledoval. Obrys bytosti v dětském těle se krátce zachvěl a zmizel. Z očí se vytratilo rudé světlo. Dítě se pomalu zvedlo a napřímilo, znovu se proměnilo ve skutečného, křehkého a ztraceného tvorečka. Tmavýma očima si ho dlouho prohlíželo a ještě jednou řeklo: „Obejmi mě.“

Pak dívenka vykřikla do houstnoucí tmy venku a znovu se objevilo několik tuctů silných pavoučích skřetů, kteří se jí uctivě klaněli, když vešli do jeskyně. Zatímco před ní klečeli, mluvila k nim jejich vlastním jazykem. Par si vzpomněl, jak jsou tyhle stvůry pověrčivé. Věřily ve všechny bohy a duchy. Teď se stali otroky Přízraku. Chtělo se mu křičet.

Pavoučí skřeti k němu přišli, uvolnili mu pouta, vzali ho za ruce a za nohy a táhli někam dopředu. Dítě jim zastoupilo cestu. „Obejmeš mě?“ Vypadala téměř ztraceně.

Zakroutil hlavou a snažil se vytrhnout tuctu končetin, které ho držely. Vyvlekli ho ven do závoje soumraku, kde se kouř ohňů a mlha z nížin mísily a vířily jako sny ve spánku. Zastavili na kraji plošiny a on zíral do prázdna pod sebou.

Dítě se postavilo vedle něho. Hlas holčičky zněl jemně a zákeřně. „Stará slatina,“ zašeptala. „Žijí tam prastvůry. Znáš prastvůry, elfí chlapče?“ Zkoprněl. „Dostanou tě, jestli mě neobejmeš. Sežerou tě navzdory tvému kouzlu.“

Uvolnil se a odstrčil od sebe své věznitele. Přízrak zasyčel a ustoupil, pavoučí skřeti se rozptýlili. Vyrazil na ně a snažil se prorazit, ale zastoupili mu cestu a tlačili ho zpátky. Otáčel se a zkoušel se dostat pryč jinudy. Popadly ho sukovité, chlupaté ruce a pevně ho stiskly. Ztratil se ve změti drsných těl a brebentění. Slyšel jen vlastní hlas, který odněkud zevnitř křičel, že ho nesmějí znovu chytit.

Najednou se ocitnul na kraji plošiny. Přivolával k sobě kouzlo písně přáni a rozličnými obrazy útočil na pavoučí skřety, kteří ho obklopovali. Zoufale se snažil prorazit si cestu ven jejich středem. Přízrak zmizel, ztracený někde v kouři a temnotě.

Náhle ucítil, jak mu ujíždějí nohy a kraj plošiny se pod tlakem útočníků vzdaloval. Snažil se něčeho chytnout, nahmátnout nějakou ruku, ale to se mu nepodařilo. Skácel se z plošiny a kutálel se do propasti plné mlhy. Přízrak, pavoučí skřeti, ohně, jeskyně a doupata se ztratily. Padal dolů, v kotrmelcích se kutálel křovím a trávou po stráni mezi balvany. Nějakým zázrakem minul skály, které ho mohly zabít nebo zmrzačit. Po dlouhém, mučivém letu konečně dopadl do nepříjemné černoty.

Chvíli ležel v bezvědomí; neměl představu, jak dlouho to trvalo. Probral se na pomačkaném lůžku bažinných trav. Uvědomil si, že tráva se zlámala jeho pádem, a nejspíš mu tím zachránila život. Měl vyražený dech a poslouchal, jak mu v hrudi buší srdce. Když se mu vrátila síla a začal vidět jasněji, opatrně se zvedl na nohy a prohlédl se. Celé tělo měl samou ránu a škrábanec, ale nezdálo se, že by si něco zlomil. Zůstal nehybně stát a poslouchal. Odněkud seshora zněly hlasy pavoučích skřetů.

Uvědomoval si, že se pro něho vydají. Musí se odtud nějak dostat.

Rozhlédl se kolem. Mlha a stíny se navzájem stíhaly ve světě soumraku a houstnoucí tmy. Rychle se snášela noc. Malé a skoro neviditelné bytosti skákaly ve vysoké trávě. Všude kolem čvachtalo a bublalo bláto; ostrůvky pevné země obklopovaly skryté bažiny. Krajinu vytvářely zakrslé stromy a křoví ztuhlé do groteskních tvarů. Doléhaly sem vzdálené zvuky, ale nešlo odhadnout odkud. Všechno připomínalo nekonečné bludiště.

Aby se uklidnil, musel se Par zhluboka nadechnout. Mohl se pouze dohadovat, kam se dostal. Dostal se na Tofferský hřeben. Z hřebene dopadnul přímo do Staré slatiny. Snažil se tomu zabránit, ale dostal se do ještě větších problémů. Zrovna na místo, kam ho chtěl Přízrak poslat — na území prastvůr.

Zavřel pusu a vyrazil. Utěšoval se, že je jen na okraji bažiny — nemohl se dostat příliš hluboko. Za zády se mu tyčil hřeben, podle kterého se mohl orientovat. Pokud se vydá kolem něho k jihu, může se mu podařit dostat se odtud. Ale musí si pospíšit.

Téměř cítil pronikavé pohledy prastvůr.

Příběhy o těchto tvorech vyplavaly na povrch jeho mysli. Znovu si uvědomil kde je a nepříjemný strach ještě zesílil. Potravou příšer se stávaly zatoulaný tvorové, kteří se ztratily v bažinách. Prastvůry je připravily o sílu a vůli a pak vysávaly jejich život. Jejich hlavní potravou byli pavoučí skřeti; ti věřili, že prastvůry jsou bytosti, které je třeba si usmiřovat a příležitostně se jim obětovali. Při tom pomyšlení ztuhla Parovi v žilách krev. Takový konec pro něho Přízrak připravil.

Přemáhala ho únava. Několikrát klopýtl a jednou po pás zapadl hluboko do bažiny, než se rychle vytáhl zpátky. Viděl rozmazaně a po zádech mu stékal pot. Dokonce i v noci ho ubíjelo horko bažiny. Podíval se vzhůru k obloze a zjistil, že se ztrácí i poslední světlo. Brzy nastane úplná tma.

Potom už neuvidí vůbec nic.

Cestu přehradilo velké bahenní jezero a vyhlodaná skalní stěna, po které nebylo možné vyšplhat nahoru. Na druhou stranu se dostane jedině přes močál. Rychle vyrazil kupředu, podél břehu bažiny. Nastražil uši, aby dokázal zaslechnout své pronásledovatele. Nic se neozývalo. Močál vypadal klidně a opuštěně. Otočil se zpátky ke hřebenu. Narazil na změť kanálů, ve kterých se pohybovala spousta věcí a znovu se zeširoka obrátil. Postupoval dál. Přes nesmírnou únavu si nesměl odpočinout. Tma houstla. Nalezl okraj bažiny a znovu se vydal k plošině. Šel dlouho, obcházel bažiny a díry, do kterých se mohl propadnout a zkoumavě zíral do tmy.

Nemohl najít Tofferský hřeben.

Zuřivě zrychlil a setřásl strach, který se ho snažil ovládnout. Uvědomil si, že se ztratil — ale odmítal se s tím smířit. Pátral dál, nemohl uvěřit, že by si takhle mohl splést směr. Úpatí hřebene se nedalo přehlédnout! Nemohl jen tak odbočit!

Nakonec se zastavil: Tahle šaráda nemohla trvat do nekonečna. Nemělo smysl pokračovat, když ani netušil, kam jde. Mohl bloudit tak dlouho, dokud by ho nedostal buď močál, nebo prastvůry. Zastaví se a bude bojovat.

Jeho podivné rozhodnutí přinesla spíše únava, než nějaké rozmýšlení. Stejně nemá naději, pokud se nedostane z močálu. Ale z toho se nedostane, když se zastaví. Únavou však nemohl dál a nelíbila se mu myšlenka, že by tu měl pobíhat naslepo. Stále myslel na holčičku, na Přízrak — ustoupil před ním, odražený nějakým stínem jeho kouzla, o kterém nevěděl, že existuje. Stále ještě neznal jeho podstatu, ale kdyby se mu podařilo kouzlo vyvolat a ovládnout ho, měl šanci proti prastvůrám a čemukoliv jinému, co proti němu mohla bažina poslat.

Chvílemi se rozhlížel kolem sebe. Došel na kopeček, který ze dvou stran obklopovala mokřina a ze třetí vyčnívající skála. Vedla na něj jen jedna cesta. A jen jedna cesta zpátky, připomněl si, když vystoupil vzhůru. Nikam se už trmácet nebude! Našel plochý kámen a posadil se na něj, tváří obrácený k mlze a noci. Dokud se nerozední, udělá si tady své stanoviště.

Minuty plynuly. Přišla noc a mlha zhoustla. Stále však svítilo světlo, něco jako zvědavé fosforeskování vydávané řídkou vegetací. Zářilo slabě a zrádně, ale dávalo Parovi možnost vidět kolem sebe, a zároveň přesvědčení, že spatří případné nebezpečí.

Nicméně Přízrak nespatřil, dokud nestanul přímo nad ním. Bylo to opět to dítě, vytáhlé, hubené, zanedbané. Zdálo se, že se objevilo odnikud pár yardů před ním. Ihned na jeho nenadálý příchod zareagoval.

„Ztrať se ode mě!“ zahřměl a rychle se postavil na nohy. „Jestli se mě zkusíš dotknout...“

Přízrak se zatřpytil a zmizel v mlze.

Par se zhluboka nadechl. Nakonec se mu nezjevil Přízrak, ale prastvůra, pomyslel si — a ne tak nebezpečná, když ji dokázal poslat do pekel jedinou hrozbou!

Chtělo se mu smát. Hrozilo mu naprosté vyčerpání, jak fyzické, tak psychické. Věděl, že začíná blouznit. Nikoho neodehnal. Prastvůra se na něj jen přišla podívat. Hrály si s ním jako se svou kořistí — braly na sebe jemu známé podoby, čekaly na správnou příležitost, vyčerpání nebo strach případně nějakou hloupost. Potom zaútočí. Znovu si vzpomněl na příběhy, na nevyhnutelné konce a pak to celé pustil z hlavy.

Kdesi daleko jednou něco zaječelo, krátký výkřik zděšení. Pak opět všechno utichlo.

Zíral do mlhy a čekal. Zjistil, že přemýšlí o okolnostech, za kterých se sem dostal — na svůj útěk před Federací, na své sny, na setkání se starým mužem i na hledání Walkera Boha. Urazil dlouhou cestu a stále nespatřil svůj cíl. Ze zklamání ho píchlo u srdce. Stále se nedozvěděl nic užitečného. Vrátil se ke svému rozhovoru s Walkerem Bohem. Navzdory Parovu přesvědčení mu Walker tvrdil, že kouzlo písně přání není dar. Nemá smysl snažit se najít jeho podstatu. Pokýval hlavou. Možná má pravdu. Jenom Par si celou dobu něco namlouvá.

Ale něco z jeho kouzla muselo Přízrak vystrašit. Něco...

Proč zrovna to dítě?

Jaký v tom byl rozdíl?

Na okraji mlhy se znovu něco pohnulo a směrem k němu z ní vystoupila postava. Další Přízrak, obrovská kolébající se stvůra, kterou potkali u Anaru. Schlíple se k němu blížila, chrochtala a nesla děsivou palici. Na chvíli zpanikařil. Vzpomněl si, že píseň přání na tento Přízrak nepůsobí. Začal ustupovat, pak se zastavil, potlačil paniku a snažil se soustředit. Impulzivně použil píseň přání, jejíž kouzlo vytvořilo totožný obraz stvůry stojící proti němu. Schoval se za ním. Přízrak stál tváří v tvář Přízraku. Prastvůra vzplála a zmizela v mlze.

Par se uklidnil a nechal rozplynout obraz, který ho skrýval. Znovu se posadil. Jak dlouho ještě vydrží?

Napadlo ho, jestli je Coll v pořádku. Viděl bratra jak krvácí ležící na zemi a vzpomněl si na svoji bezmoc. Uvědomoval si, jak moc je na bratrovi závislý.

Coll.

Bloudil v myšlenkách a náhle si něco uvědomil. Jeho kouzlo má smysl. Walker se mýlil. Vlastnit ho, mělo svůj důvod; byl to vskutku dar. Odpovědi nalezne u Hadeshornu. Najde je až si promluví s Allanonem. Musí se dostat pryč z močálu a ...

Z mlhy před ním vystoupil shluk tmavých postav, temných a odpudivých částí nehmotného nočního pohybu. Prastvůry se rozhodly zaútočit. Vyskočil na nohy a postavil se jim. Přibližovaly se, jedna za druhou, bez zřetelné podoby a všechny měnící tvar tak rychle jako mlha.

Pak spatřil Colla, kterého vynesly ze tmy za sebou. Držely ho ve svých nehmotných pařátech, tvář měl popelavou a od krve. Par ztuhl. Pomoz mi, slyšel bratra volat, ačkoliv jeho hlas vnímal jen svou myslí. Pomoz mi, Pare.

Kouzlem písně přání Par cosi vyvolal, ale to se roztříštilo ve vlezle vlhkém vzduchu Staré slatiny do několika zvuků. Par se třásl, jakoby ho mrazilo. Hrome! To je skutečně Coll! Jeho bratr bojoval, aby se osvobodil a opakovaně volal: „Pare, Pare!“

Bez zaváhání vyrazil bratrovi na pomoc. S naprosto nečekanou zběsilostí zaútočil na prastvůry. Vykřikl, kouzlo písně přání uhodilo do stvůr a obrátilo je na útěk. Dostal se k Collovi, pevně ho uchopil a vytrhl z jejich sevření. Natahovaly se po něm ruce a dotýkaly se ho. Cítil bolest, která zároveň mrazila i pálila. Coll ho stiskl a bolest zesílila. Hořká a hrubá nákaza mu hrozila naprostým rozkladem. Málem ztratil všechnu sílu, ale podařilo se mu udržet se na nohou, vytáhnout bratra ze sevření a postavit ho na nohy.

Dole se opatrně pohyboval hrozen stínů.

Par na ně zakvílel a věděl, že ho infikovaly. Cítil, jak jed prostupuje jeho tělem. Coll stál mlčky vedle něho. Parovy myšlenky se rozptýlily. Nechápal co se s ním děje.

Prastvůry se začaly znovu přibližovat.

Pak se něco bleskurychle pohnulo na skále po jeho pravici, objevilo se velké stvoření. Par se pokusil uhnout, ale jenom padnul na kolena. Veliké, zářivě žluté oči zamrkaly nocí a obrovský černý stín stál u jeho boku.

„Pověst!“ zašeptal nevěřícně.

Kočka opatrně ustoupila a postavila se proti Collovi. Obrovitá šelma zavrčela hlubokým hlasem znějícím jako nebezpečné varování protrhávající mlhu a naplnilo tmu střepy zvuku. „Colle?“ Par zavolal na bratra a vyrazil kupředu. Kočka mu rychle zastoupila cestu a odstrčila ho dozadu. Stíny se blížily a braly na sebe podobu hřmících stvůr s těly pokrytými šupinami a chlupy. Ve tváři jim plály oči démonů a hladově otevíraly tlamy. Pověst vztekle zaprskala a vyrazila proti nim s úmyslem zabránit jim v dalším postupu.

Pak se otočila a s vystrčenými drápy a vyceněnými zuby trhala Colla na kusy.

Coll — postava vypadající jako Coll — se proměnila v nepopsatelně hroznou, zkrvavenou a roztrhanou věc. Par vykřikl bolestí a vztekem. Byl to trik! Nevšímal si bolesti ani náhlé slabosti a bleskově vyslal na prastvůry kouzlo písně přání, dýky a šípy vzteku, obrazy zbraní schopných rvát a trhat. Prastvůry se zatřpytily a kouzlo je bez viditelných účinků minulo.

Prastvůry se znovu zformovaly a zaútočily.

Pověst chytila nejbližší, asi tucet kroků vzdálenou bestii a jediným úderem packy, z kterého se tajil dech ji mrštila pryč. Zaútočila druhá, ale kočka ji také popadla, roztočila a odhodila do temnoty. Naneštěstí se z mlhy a stínů začala objevovat nekonečná řada dalších plížících se přízraků. Jejich moc, pomyslel si Par zuřivě! Jenom stěží se držel na nohou, jed z doteku prastvůry rychle prosakoval tělem a hrozil pádem do propasti, která se uvnitř začala otevírat.

Pak ucítil na rameni něčí ruku, pevnou a příjemně konejšivou, dodávající ztracenou jistotu. Její vůle ho zadržovala na místě a zároveň uslyšel ostré zvolání: „Pověst!“ Kočka poslechla osamělý hlas a ustoupila zpět aniž by se ohlédla. Par pozvedl zrak. Vedle něj stál Walker Boh, zahalený ve svých černých šatech a mlze. Jeho ostře řezaná tvář s kůží bílou jako křída měla výraz ze kterého Para zamrazilo.

„Uklidni se, Pare,“ řekl.

Vykročil směrem k prastvůrám. Víc než tucet se jich krčilo na kraji kopečka, zhmotňovaly se v mlze a noci a znovu se ztrácely. Když k nim Walker Boh přistoupil, zaváhaly, jakoby ho znaly. Parův strýc pokračoval v chůzi a zastavil se asi tucet yardů od té nejbližší.

„Odejděte,“ řekl prostě a ukázal směrem do noci. Prastvůry se ani nepohnuly. Walker k nim o krok popošel a tentokrát jeho hlas zamrazil jako led. „Odejděte!“

Jedna z nich se po něm natáhla, obludná bytost chňapající čelistmi snažící se postavu v černém rozsápat. Ruka Walkera Boha vystřelila a vrhla proti ní prach. Nocí zaplál oheň rozechvívající zemi, prastvůra prostě zmizela.

Walkerova natažená ruka opsala kruh nad vyděšeným zbytkem bestií. Prastvůry se ihned vrhly zpět do úkrytu noci.

Walker se otočil, vystoupil zpět na kopeček a klekl si vedle mladíka. „Je to má vina, Pare,“ řekl tiše.

Par se snažil promluvit ale cítil jak mu dochází síly. Jed ovládal jeho tělo. Ztrácel vědomí. Už potřetí za poslední dva dny se propadal do propasti. Hlavou mu proběhla myšlenka, že si tentokrát vůbec není jistý, jestli se z tohohle pádu někdy vyhrabe.