Shannarovo dědictví

Kapitola 21

Druidská Historie byla pro Walkera Boha výzvou zvítězit.

Ještě třetí den po Coglinově odchodu Walker knihu ignoroval. Nechal ji na jídelním stole, mezi voskovým papírem a přetrhaným provazem a na její leštěné kožené desky, které se ve slunci nebo světle olejové lampy slabě leskly, sedal prach. Pohrdal jí a šel si po svém, jakoby tam nebyla. Bránil se pokušení. Nejprve ho napadlo, že by se jí měl hned zbavit, ale pak si to rozmyslel. Později se to mohlo ukázat jako příliš jednoduché a příliš rychlé rozhodnutí. Kdyby mohl jejímu vábení na čas odolat, kdyby mohl žít v její přítomnosti aniž by musel ustupovat před svou nepochopitelnou touhou odkrýt její tajemství, pak by mu byla k dispozici a měl by ve všem jasno. Cogline čekal, že ji nakonec buď otevře anebo využije. Neudělá ani jedno. Starcovi pokusy ovládnout Walkera Boha nebudou mít úspěch.

Jediný, kdo balíčku věnoval pozornost byla Pověst, která ho čas od času očichávala. Jinak si ho také nevšímala. Uběhly tři dny a kniha ležela neotevřená.

Pak se ale stalo něco zvláštního. Čtvrtý den svého zápasu se Walker začal sám sebe ptát na své důvody. Dávalo opravdu větší smysl mít tu knihu k dispozici za týden nebo až za měsíc, nebo hned teď? Vadilo by mu to nějak? Nenasvědčovalo to nějaké jeho neústupné tvrdohlavosti? Na co si to hraje a kdo z toho má užitek?

Walker dlouho přemítal, zatímco den uběhl a kolem se rozhostila tma. Pak se posadil na druhou stranu pokoje. Zíral na knihu. V krbu dohořívaly poslední uhlíky a blížila se půlnoc.

„Nejsem silný,“ zašeptal sám k sobě. „Bojím se.“

V tichu svých myšlenek přemýšlel o té možnosti. Nakonec vstal, přešel pokojem k jídelnímu stolu a zastavil se. Chviličku váhal. Poté se natáhl dolů a zvedl Historii druidů. Opatrně ji otevřel.

Je lepší poznat démona, který tě pronásleduje, než si ho stále představovat.

Vrátil se zpátky do křesla, ve kterém si čítal a knihu si položil do klína. Pověst, která spala u krbu, zvedla svou velkou hlavu a upřela na Walkera zářící oči. Walker její pohled opětoval. Kočka mrkla a znovu usnula.

Walker Boh knihu otevřel.

Četl ji pomalu. Rozvážně procházel tlusté pergamenové listy, spočíval pohledem na zlatých okrajích a ornátové kaligrafii, rozhodnutý, že když už knihu otevřel, nesmí mu nic uniknout. Po půlnoci nastalo ještě hlubší ticho, které jen občas protrhly zvuky spící kočky nebo praskání uhlíků v krbu. Jen jednou ho napadlo se zamyslet kde Cogline ke knize skutečně přišel — určitě ne v Paranoru! — pak na všechno zapomněl. Psané dějiny ho pohltily a točily s ním, jako by byl list nesený větrem nad hladinou oceánu.

V knize se psalo o Bremenově době. Byl jedním z posledních druidů, když Černý mág a jeho nohsledi zahubili téměř všechny členy Rady. Byly v ní příběhy o temném kouzlu, které odbojné druidy změnilo v běsy. Byl tu výčet možností jeho použití a také zaklínadla, která Břemen objevil. Byl příliš chytrý, než aby se jich bál. Všechna děsivá tajemství kouzla, která se zde nacházela byla proložena varováními. Mnozí kdo se snažili kouzlo ovládnout byli ztraceni. Ve Čtyřzemí nastala převratná doba jen Bremen sám věděl co bylo v sázce.

Walker listoval kupředu. Začínal být neklidný. Cogline měl v úmyslu, aby si v dějinách přečetl něco konkrétního. Ať to bylo cokoliv, ještě na to nenarazil.

Lebkonoši obsadili Paranor — vyprávěla kronika. Mysleli si, že Paranor teď bude jejich domovem. Ale Černého mága děsila rozmanitá nehybná kouzla v kamenech hradu. Oheň, který hořel v hloubi země pod kamennou pevností. Povolal tedy Lebkonoše k sobě a vydal se na sever...

Walker se zamračil. Na čas byl Paranor úplně opuštěný. Mohl patřit rebelům. Koneckonců, Druhá válka ras se táhla léta.

Znovu zalistoval dopředu. Pohledem přejížděl po stránkách a hledal, aniž vlastně věděl co. Zapomněl na své předchozí rozhodnutí. Slib, že se nenechá chytit do Coglinovy pasti. Jeho zvědavost a inteligence byly příliš náročné, než aby je mohl nechat stát stranou. Byla tu tajemství, na která po staletí nikdo nepohlédl, znalosti, které si využívali druidi a které poskytovali rasám, pokud to uznali za nutné. Taková síla! Jak dlouho byla před každým s výjimkou Allanona ukryta. A před ním Bremena a ještě před ním Galaphila a prvním druidům, a před nimi...?

Přestal číst a najednou si uvědomil, že proud vyprávění se změnil. Písmo bylo menší a pečlivější. Mezi slovy byla zvláštní znamení, runy, které symbolizovaly gesta.

Walker Boh ztuhnul do morku kostí. Ticho, ve kterém se místnost ocitla bylo náhle nekonečné jako obrovský a dusivý oceán.

Stíny! zašeptal v nejtemnějším koutku své mysli. To je vzývání kouzla, pod kterým zmizel Paranor!

Když odtrhl od knihy pohled v uších mu hlasitě zněl jeho vlastní dech. Bledou tvář měl napjatou. To chtěl Cogline, aby našel — proč, to nevěděl — ale bylo to ono. Napadlo ho, jestli by nebylo lepší zase knihu zavřít.

Věděl, že to mu našeptává do ucha strach.

Znovu do knihy pohroužil zrak a začal číst. Byla tam kouzelná formule, vyvolání kouzla, které před třemi sty lety použil Allanon, aby uzavřel Paranor před světem lidí. Ke svému překvapení zjistil, že tomu rozumí. Jeho studium u Coglina bylo hlubší, než si představoval. Dočetl popis formule a otočil list.

Na další straně byl jediný odstavec. Psalo se v něm:

Jednou ukrytý už navždy Paranor zůstane světu lidí ztracený, daleko a neviditelný, zalitý ve své formě. Jen jediné kouzlo má sílu ho vrátit — jeden elfeín, který má černou barvu a byl vytvořen pohádkovými lidmi ze starého světa tak jako ostatní elfeíny, nicméně v sobě skrývá všechny nezbytné vlastnosti srdce, mysli a těla. Kdokoli bude mít příčinu a právo ten ať jím vládne.

To bylo všechno, co se v něm pravilo. Walker četl dál a zjistil, že pasáž náhle končí a kniha pokračuje tam, kde byla přerušena. Vrátil se zpátky. Pomalu si přečetl odstavec znovu. Pátral po něčem, čeho si nemusel všimnout. Nepochyboval o tom, že právě tohle chtěl Cogline, aby si přečetl. Černý elfeín. Kouzlo, které mohlo vrátit ztracený Paranor. Prostředek ke splnění úkolu, který mu dal Allanon.

Vrať Paranor a přiveď zpět druidy. Znovu slyšel v mysli slova, kterými ho Allanon pověřil ke splnění úkolu.

Pochopitelně už dlouho žádní druidi nebyli. Možná měl Allanon v úmyslu svěřit celou věc Coglinovi, ve chvíli, kdy bude Paranor zpět. Zdálo se to logické i přes starcova tvrzení, že jeho čas vypršel — ale Walker byl natolik rozumný aby věděl, že tam, kde se něco týká druidů a jejich kouzla, se často logika ubírá klikatou cestou.

Byl už ve dvou třetinách knihy. Další hodinu mu trvalo, než ji dočetl. Nenašel nic dalšího o čem by se mohl domnívat, že je určeno jemu a znovu nalistoval odstavec o Černém elfeínu. Z východu se plížilo svítání a na potemnělém obzoru vypadalo jako slabé stříbrné světlo. Walker si protřel oči a pokusil se přemýšlet. Jak vypadalo tohle kouzlo a co by dokázalo udělat? Byl to jen jeden kámen namísto tří — proč? Jak to, že o něm ještě nikde předtím neslyšel?

Otázky mu v hlavě bzučely jako roj včel. Zároveň ho obtěžovaly i vzrušovaly. Ještě několikrát si odstavec přečetl — ve skutečnosti ho četl tak dlouho, dokud ho neznal zpaměti — pak knihu zavřel. Na zemi před ním se protáhla a zívla Pověst, zvedla hlavu a zamrkala.

Povídej, kočko, pomyslel si Walker. Vždycky jsou nějaká tajemství která znají jen kočky. Tohle je možná jedno z nich.

Ale Pověst jen vstala, vyšla ven a zmizela v blednoucích stínech.

Walker potom usnul a vzbudil se až když byla půlka dne pryč. Vstal, vykoupal se a převlékl. Se zavřenou knihou před sebou se pomalu najedl. Vyšel si na dlouhou procházku. Šel údolím k jihu na svou oblíbenou paseku, kde se po kamení klikatil čeřící se pramen. Ústil do jezírka s malými třpytivě červenými a modrými rybkami. Chvíli se tam v zamyšlení zdržel a pak se vrátil zpátky do chaty. Posadil se na verandu a pozoroval sunoucí se slunce v purpurově šarlatovém oparu.

„Nikdy jsem neměl tu knihu otevírat,“ mírně se vyplísnil, protože se její tajemství nakonec přece jen ukázalo jako neodolatelné. „Měl jsem jí zabalit a hodit do nejhlubší díry, kterou bych našel.“

Ale na to už bylo pozdě. Přečetl ji a vědomosti, které tak získal, nedokázal jen tak zapomenout. Pocit marnosti se v něm mísil se vztekem. Myslel si, že Paranor nejde vrátit. Nyní věděl, že existuje kouzlo, které to dokáže. Znovu se ukázala nevyhnutelnost věcí předpověděných druidy.

Přesto byl stále pánem svého života, nebo ne? Nemusel přijmout Allanonův úkol, přestože vypadal uskutečnitelně.

Ale jeho zvědavost byla neúprosná. Přistihl se, že myslí na Černý elfeín i když se snažil o opak. Černý elfem někde je, někde tu je i jeho zapomenuté kouzlo. Ale kde? Kde je?

S ubíhajícím večerem na něj všechny tyto otázky doléhaly. Navečeřel se a znovu se chvíli procházel. Četl si ze vzácných knih ve své knihovně, napsal si něco do deníku a většinu času myslel na ošidný odstavec o kouzle, které by mohlo vrátit zpátky Paranor.

Myslel na něj, když se chystal ke spánku.

S přibližující se půlnocí mu stále ještě jeho znění vířilo hlavou.

Trápilo ho to, pronikalo do něho. Nepříjemně se zavrtávalo do mysli, nabízelo různé možnosti, pootevíralo dveře od tmavých místností a naráželo na porozumění a pohledy, které ho přiváděly k poznání, před kterým mu nebylo pomoci a po kterém dychtil.

A s ním by mohl dosáhnout klidu.

Spal neklidně a nepokojně. Záhada Černého elfeínu ho dráždila a nešlo ji pustit z hlavy.

Ráno se rozhodl, že s tím musí něco udělat.

Par Ohmsford se toho rána probudil s vědomím, že se musí rozhodnout. Už uplynulo pět dní od chvíle, kdy s Damson zachránili z cely Věže Federace Colla, Morgana, Padishara Creela a další dva psance. Od té doby byli pořád na útěku. Nepokoušeli se opustit město, protože si byli jisti, že budou hlídány brány. Riziko prozrazení bylo příliš velké. Ani se nevrátili do sklepa zbrojířova domu. Cítili, že jejich úkryt mohl být jejich tajemným zrádcem také označen. Místo toho přebíhali z jednoho úkrytu do drahého. Nikde nezůstali déle než jednu noc. Krátce se zastavili, rozmístili stráže. Vyskakovali jakmile uslyšeli nějaký zvuk, nebo když viděli pouhý stín.

Nuže, všeho moc škodí. Par se rozhodl, že už má utíkání dost.

Zvedl se z provizorního lůžka v podkroví na sýpce a podíval se na Colla, který spal vedle něho. Ostatní už byli vzhůru a pravděpodobně dole v hlavním skladu, který byl do začátku pracovního týdne zavřený. Opatrně přistoupil k malému okénku s okenicí, kterým dovnitř pronikalo trochu světla, které si místnost mohla dopřát.

Vykouknul ven. Ulice byla prázdná až na zaběhlého psa, který očichával popelnici a žebráka spícího ve vchodě do plechové dílny naproti. Šedé mraky visely nízko na obloze. Hrozily deštěm ještě než skončí den.

Když se vrátil zpátky aby se obul, zjistil, že Coll je vzhůru a dívá se na něho. Bratrovy drsné vlasy byly rozcuchané. Díval se ospale a rozmrzele.

„Hu—hm, další den,“ zamumlal Coll a pak si pořádně zívl. „Jaké další skvělé skladiště dnes navštívíme, co myslíš?“

„Pokud se týká mě, tak žádné.“ Par se k němu posadil.

Coll zvedl obočí. „Tak tedy? A řekl jsi to Padisharovi?“

„Jdu si po svém.“

„Předpokládám, že máš vymyšlenou nějakou alternativu — ke skrývání.“ Coll se zvedl na jednom lokti. „Protože Padishar Creel něco vymyslí, pokud to neuděláš sám. Není v nejlepší náladě od té chvíle, co zjistil, že ho jeho muži možná nemilují až tak moc jak si myslel.“

Par pochyboval, že by se Padishar Creel nechal oklamat aby se domníval, že ho jeho muži milují. Ale Coll měl rozhodně pravdu o tom, co se týkalo nynější nálady vůdce psanců. Poté, co ho zradil jeden z vlastních mužů, zamlkl a zahořkl. V několika posledních dnech se ponořil někam hluboko do sebe. Stále jim velel, když je vedl sítí hlídek a stráží Federace, roztroušené po celém městě. Stále byl schopen najít úkryt, i když se zdálo, že nikde žádný není. Zároveň byl od všech kolem nezvykle vzdálený. Kromě toho, že si udržoval postavení vůdce se jim Padishar ztrácel, jakoby už nebyl fyzicky přítomen.

Par pokýval hlavou. „Nuže, musíme udělat něco jiného, než se až do konce života přesouvat z místa na místo.“

Cítil se z toho rozmrzelý. „Jestli je třeba nějaký plán, Padishar by s nějakým měl přijít. Tím jak se teď věci mají ničeho nedosáhneme.“

Coll se posadil a začal se oblékat. „Tohle Pare asi nechceš slyšet, ale možná je čas znovu se zamyslet nad celým našim spojenectvím s Hnutím. Možná by nám samotným bylo lip.“

Par mlčel. Oblékli se a šli dolů najít ostatní. K snídani byl studený chléb, marmeláda a ovoce. Všechno hladově snědli. Par nechápal, že měl takový hlad, když skoro nic nedělal. Při jídle naslouchal, jak Stasas a Drutt porovnávají poznatky z lovu ve svých domovinách pod Varfleetem. Morgan držel stráž u hlavního vchodu do skladiště. Coll se k němu připojil. Damson Rhee seděla na prázdné proutěné bedně a něco vyřezávala. V posledních dnech ji viděl jen málo; zatímco ostatní se skrývali, pohybovala se s Padisharem ve městě na výzvědách.

Padishara nebylo nikde vidět.

Po jídle se Par vrátil nahoru, aby si sbalil věci. Uvědomoval si, že ať už bude výsledek jeho konfrontace s Padisharem jakýkoli, bude muset jít.

Nahoru za ním přišla Damson. „Začínáš být neklidný,“ pozorovala ho, když byli sami. Posadila se na kraj jeho slaměného lůžka a setřásla dozadu svou rudou hřívu. „Život psance není přesně to, co sis představoval?“

Pousmál se. „Vysedávání ve skladištích a sklepích jsem skutečně na mysli neměl. Na co Padishar venku čeká?“

Pokrčila rameny. „Na to na co všichni čas od času čekáme — na hlásek hluboko v nás, který nám řekne, co dělat dál. Možná je to intuice a možná šestý smysl, možná se jen okolnosti vymykají kontrole.“ Nezbedně se na něj usmála. „Mluví k tobě teď ten hlásek?“

„Něco určitě říká.“ Posadil se vedle ní. „Proč si pořád tady, Damson? Drží tě Padishar?“

Zasmála se. „To těžko. Přicházím a odcházím jak se mi zlíbí. On ví, že to nejsem já kdo zradil. A myslím, že ani ty.“

„Pak proč zůstáváš?“

Chvilku nad tím uvažovala. „Možná zůstávám, protože mě zajímáš,“ řekla nakonec. Odmlčela se, jakoby chtěla říci víc, ale rozmyslela si to. Usmála se. „Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by používal opravdové kouzlo. Jen ty, co umějí triky jako já.“

Natáhla se k němu a hravě mu zpoza ucha vytáhla minci. Byla vyřezaná z višňového dřeva. Podala mu ji. Na obou stranách byla její podoba. Překvapeně se na ní podíval. „To je opravdu dobré.“

„Díky.“ Připadalo mu, jakoby trochu zčervenala. „Můžeš si jí i s tou druhou nechat pro štěstí.“

Zastrčila mu minci do kapsy. Chvíli mlčky seděli a vyměňovali si nejisté pohledy. „Víš, mezi mým a tvým kouzlem není velký rozdíl,“ řekl nakonec. „Obě jsou postavena na iluzi.“

Zakroutila hlavou. „Ne, Pare. Mýlíš se. Jedno je nacvičený trik a to druhé je uvnitř. Já se to svoje naučila. Tím to skončilo. Tvoje kouzlo se neustále rozvíjí a jeho možnosti nemají hranice. Cožpak to nevidíš? Moje kouzlo je jen obchod, způsob obživy. Tvoje kouzlo je mnohem víc; je to dar, podle kterého si musíš uspořádat život.“

Usmála se, ale byl v tom záblesk smutku. Vstala. „Mám práci. Sbal si věci.“ Odešla k žebříku a zmizela dole.

Ráno bylo pomalu pryč a Padishar se stále nevracel. Par byl zaneprázdněný nicneděláním a pomalu začínal dychtit, aby se něco — cokoli — stalo. Občas se ukázali Coll a Morgan. Par s nimi promluvil o záměru konfrontovat vůdce psanců. Ani jeden z nich se na jeho šance nedíval optimisticky.

Obloha byla ještě hrozivější. Vítr se zvedal, dokud nezačal smutně kvílet v uvolněných zárubních a okenicích starého domu v němž byli. Ještě nezačalo pršet. Už neměli o čem si povídat a tak hráli karty, aby jim čas utíkal.

Byl už skoro podvečer, když se Padishar vrátil. Beze slova proklouzl předním vchodem, přešel místnost směrem k Parovi a dal mu znamení, ať ho následuje. Vzal mladíka z údolí do malé úřadovny na konci přízemí. Zavřel za sebou dveře.

Když byli sami, vypadalo to, že neví co říct.

„Pečlivě jsem přemýšlel o tom, co bychom měli dělat,“ řekl nakonec. „Nebo chceš-li o tom, co bychom dělat neměli. Jakákoli chyba, kterou bychom udělali, by mohla být naše poslední.“

Zatáhl Para k lavičce, která byla opřena o zeď. Oba se posadili. „Je tu ten problém se zrádcem,“ řekl tiše. Jeho oči byly jasné a tvrdé. Bylo v nich něco, co Par nedokázal rozluštit. „Nejdřív jsem byl přesvědčen, že to musí být někdo z nás. Ale nejsem to ani já, ani Damson. Damson je mimo podezření. Nejsi to ani ty. Možná je to tvůj bratr; ale ten to není, že?“

Řekl to spíš jako konstatování než jako otázku. Par souhlasně přikývl.

„Nebo horal.“

Par kývl podruhé.

„Zbývá nám Ciba Blue, Stasas a Drutt. Blue je nejspíš po smrti; to znamená, že jestli to byl on, byl i dost hloupý na to, aby se podle dohody nechal zabít. Ale to na Cibu nevypadá. A ti dva jsou se mnou už téměř od počátku. Je nemožné, že by mě jeden z nich zradil — ať už z jakéhokoliv důvodu nebo pro odměnu, která je na mne vypsaná. Nenávidí Federaci stejně tak jako já.“

Ztuhla mu čelist. „Takže to nakonec nikdo z nás není. Ale kdo jiný věděl o našem plánu? Víš co tím myslím? Tvůj přítel horal se dnes ráno zmínil o něčem, na co jsem už málem zapomněl. Když poprvé přišel do tohohle města a procházel na tržišti mezi stánky, zdálo se mu, že zahlédl Hirehona. Myslel si, že se mýlí; teď se mu to zdá podezřelé. Když na chvilku zapomenu na skutečnost, že Hirehone měl můj život ve svých rukou už dříve, a nezradil mě, proč by to dělal teď? Nikdo kromě Damson a těch, které jsem vzal s sebou nevěděl, kde, kdy, jak, proč ani co budeme dělat. Přesto tam na nás čekali vojáci Federace. Oni to věděli.“

Par na chviličku zapomněl na svůj úmysl říct Padisharovi, že už má všeho dost. „Tak kdo to tedy byl?“ zeptal se netrpělivě. „Kdo to mohl být?“

Padishar se křečovitě usmál. „Ta otázka mě trápí jako mouchy zpoceného koně. Stále to nevím. Můžeš si být jist, že se to dříve nebo později dozvím. Teď je to jedno. Jde o důležitější věci.“

Naklonil se dopředu. „Ráno jsem strávil s mužem kterého znám, a který ví co se děje v nejvyšších kruzích správy Federace v Tyrsisu. Je to člověk, o kterém jsem si jist, že mu mohu důvěřovat. Dokonce ani Damson o něm neví. Řekl mi pár zajímavých věcí. Zdá se, že jste mě s Damson zachránili právě v čas. Rimmer Dall přijel druhý den brzy ráno. Chtěl být osobně u mého výslechu. U toho, jak se mnou nakonec naloží.“ V hlase vůdce psanců bylo slyšet uspokojení. „Byl velmi zklamaný, když zjistil, že jsem pryč.“

Padishar naklonil hlavu k Parovi. „Vím, Pare, že jsi netrpělivý. Chceš, aby se něco stalo. Vidím to na tobě, jako bys to měl napsáno na čele. Ale v tomhle případě spěch znamená smrt. Je nutné mít se stále na pozoru.“ Znovu se usmál. „Ale ty a já hochu — my jsme síla se kterou musí Federace ve své hře počítat. Osud nás svedl dohromady a určitě má s námi něco v úmyslu. Něco, co otřese Federací, její Radou, jejími Stopaři i celým zbytkem její existence!“

Zatnul Parovi před obličejem ruku v pěst. Mladík z údolí couvnul i když nechtěl. „Vynaložilo se tolik úsilí, aby se zamaskovaly všechny stopy ve Veřejném parku — Sendicův most zbořili a znovu postavili, starý park obehnali zdí. Všude se jako mravenci hemží stráže! Proč? Protože tam dole je něco, o čem nechtějí aby někdo věděl! Cítím to, hochu! Jsem o tom přesvědčený stále stejně jako když jsme tam před pěti dny šli!“

„Shannarův meč?“ zašeptal Par.

Tentokrát se Padishar zasmál upřímně. „Vsadil bych na to deset let svého života! Stále je jen jeden způsob, jak to zjistit, že?“

Zvedl ruce, aby stiskl Parova ramena. Jeho ošlehaná tvář s ostrými rysy byla jako maska vychytralosti a nelítostného odhodlání. Muž, který je posledních pět dní vedl byl pryč: teď opět mluvil starý Padishar Creel.

„Člověk se kterým jsem mluvil, ten který má uši v úřadech Federace, mi řekl, že Rimmer Dall věří, že jsme uprchlí. Myslí, že jsme se vrátili do Parmského hvozdu. Dospěl k názoru, že ať jsme sem přišli kvůli čemukoliv, vzdali jsme to. Zůstává ve městě jen proto, že neví co dělat dál. Navrhuji, abychom ho někam nasměrovali, mladý Pare.“

Parovy oči se rozšířily. „Co...“

„Pochopitelně uděláme to, co očekává nejmíň!“ předběhl Padishar jeho otázku. „To poslední, co by on a jeho vlci v černých šatech čekali — uděláme přesně to!“ Přimhouřil oči. „Půjdeme zpátky dolů do Jámy!“

V Parovi se zastavil dech.

„Půjdeme zpátky do Jámy dřív, než budou mít příležitost zjistit kde jsme nebo co máme v úmyslu. Rovnou dolů do té nejstřeženější díry. Jestli tam Shannaruv meč bude, vyfoukneme jim ho rovnou před nosem!“

Trhnutím postavil Para na nohy. „A uděláme to dnes v noci!“